Svobodné noviny na internetu

Dne 22. června letošního roku uplynulo rovných dvě stě let od narození velké osobnosti českých dějin 19. století – JUDr. Karla SLADKOVSKÉHO (1823-1880). Kdyby žil v naší době, nenašli bychom vhodnějšího adepta na funkci prezidenta republiky. Na rozdíl od toho, kterého si občané v lednu 2023 zvolili, určitě by na motorce nejezdil na návštěvy do sousedních Němec ani by si nenechal tisknout poštovní známky v deseti barevných provedeních. Byl to totiž muž mimořádných morálních kvalit, o jakých si můžeme nechat jen zdát.

Zatímco P. Pavel se pod pečlivým dohledem svých „loutkovodičů“ připravoval čtyři roky na převzetí slíbené funkce, K. Sladkovský zvolil jinou cestu životem. Poté, kdy opustil vězení, v němž byl jako politický odpůrce Bachova absolutismu nucen strávit sedm let svého mladého života, rozhodl se být prospěšný českému národu tam, kde toho bude nejvíc potřeba. Tato touha ho nakonec přivedla k žurnalistické práci – po boku skvělých a stejně pracovitých kolegů, jakými byli J. Neruda, bratři J. a E. Grégrové, J. Barák či J. Arbes.

Osud tomu chtěl, že se K. Sladkovský stal přímým účastníkem procesu pozvolna se probouzejícího národního sebevědomí v 60. letech 19. století. Jak kritická reflexe politických proměn doby před a po tzv. dualizaci mnohonárodní Habsburské monarchie, tak i neúspěch pokusu o tzv. česko-rakouské vyrovnání na počátku 70. let 19. století, přivedly nakonec tohoto bývalého politického vězně až k založení naší druhé nejvýznamnější politické strany, Národní strany svobodomyslné (1874), pro niž se vžilo označení: mladočeši.

Máme-li v našich novodobých dějinách nějakou osobnost, o níž můžeme s klidným svědomím říci, že zemřela dříve, než se jí podařilo dovést ke zdárnému konci své politické i profesní dílo, pak je tímto mužem bezesporu právě K. Sladkovský. V těžkých dobách Bachova absolutismu, ale i v období reakčních vlád A. Auersperga a E. Taafeho, se Sladkovskému podařilo odolávat nástupu těch nejhorších, protinárodních politických sil, jež se snažily znovu zadusit všechno, co se v „liberálních“ 60. letech 19. století podařilo uskutečnit na poli českého národního života.

Proto nebylo náhodou, že právě K. Sladkovský (po boku F. Palackého a F. L. Riegra) stál u zrodu velkého kulturně-politického „projektu“ – stavby Národního divadla v Praze. Jako předseda Sboru pro zbudování Národního divadla přednesl v onen pamětní den (16. 5. 1868) hlavní projev při pokládání základního kamene ke stavbě „zlaté kapličky nad Vltavou“. Dokončení stavby divadla ani jeho uvedení do provozu se již nedožil. Zemřel dne 4. 3. 1880 ve věku nedožitých 57 let. Orel, jemuž jeho věznitelé těžce pochroumali křídla, padl k zemi uprostřed letu, těsně před dovršením svého životního díla. Ano, takové věci se velkým, nepřehlédnutelným osobnostech dějin stávají.

[U příležitosti 140. výročí Sladkovského úmrtí zveřejnily SN text článku: Karel Sladkovský, vůdce mladočechů (SN č. 3/2020, vloženo 2. 3. 2020, ZDE).]

Jak již bylo uvedeno v souvislosti s položením základního kamene k Národnímu divadlu (16. 5. 1868), máme v našich dějinách jen málo osobností, jejichž odkaz bychom si měli připomínat každý den: Nikoli tím, že si naši poslanci nechají nainstalovat bystu F. L. Riegra na chodbu vedle jednacího sálu PS, ale tím, že se seznámí s jeho dílem a politickým působením.

F. L. Rieger (spolu s F. Palackým) představují jednu „nohu“ našeho politického systému 19. století – stranu „staročechů“. (Byla to představitelka tehdejší politické „pravice“.) K. Sladkovský je naproti tomu (jako představitel „mladočechů“) zástupcem tehdejší „levice“ (spolu s těžce perzekvovanou Českoslovanskou sociálně demokratickou stranou dělnickou, předchůdkyní dnešní ČSSD).

Píšu-li o dvou politických pilířích (= nohách) naší politiky ve 2. polovině 19. století, F. L. Riegrovi (= vůdce staročechů) a K. Sladkovském (= vůdce mladočechů), nečiním tak náhodou. Oni dva totiž položili základy, na nichž mohla v dalších letech pokračovat ve své práci nová generace představitelů naší politiky, kteří dovršili proces emancipace českého národa, jenž našel svůj výraz v novém státním útvaru – Československé republice (28. 10. 1918).

Moje opožděná připomínka 200. výročí narozenin K. Sladkovského je zároveň postesknutím nad tím, že se nenašel nikdo z novinářů ani politiků, kdo by se o tomto jubileu zmínil. Všichni jsou natolik zaujati sami sebou, svou domnělou důležitostí a politickými pseudoproblémy, které „vyrábějí“ jako na běžícím pásu, že na takové „maličkosti“ jim čas nezbývá. Jak by ne? Vždyť dělají „světovou politiku“. O tom je řada z nich skálopevně přesvědčena.

Proto jim doporučuji, aby si na K. Sladkovského vzpomněli, až se zase budou natřásat před televizní kamerou a důležitě se „vykecávat“ před bystou F. L. Riegra na chodbě PS. Měli by si tam nechat nainstalovat také Sladkovského bystu, aby to měli „politicky vyvážené“.

─────

Arogantní „bruselský svazák“ V. Rakušan si nevidí „do huby“?

O dvou „nohách“ našeho politického systému ve 2. polovině 19. století nepíšu jen tak z „plezíru“. Právě dnes, předtím, než jsem se rozhodl konečně napsat ten opožděný článek o výročí K. Sladkovského, se totiž jeden z našich přestárlých „bruselských svazáků“, kteří si již půl druhého roku hrají na neomezené vládce nad českou kotlinou, ministr vnitra V. Rakušan (to je ten, který vyvěšuje pytle na mrtvoly s hlavou V. Putina na fasádu svého ministerstva), si v pořadu „Otázky V. M.“ pustil „hubu na špacír“.

O ruském prezidentu V. Putinovi, který ho zřejmě straší ve dne i v noci, po „zpackaném“ puči wagnerovců prohlásil: „Medvěd na hliněných nohou, vůdce, který je nervózní.“ No – mně se spíš zdá, že nervózní byl V. Rakušan. Asi dostal strach kvůli tomu pytli na mrtvoly.

Nebudu bývalého učitele dějepisu, který se ve školství moc neohřál, poučovat o dějinách Ruska a bývalého Sovětského svazu. Jistě z toho dělal zkoušku. Měl by je tedy znát. Také proto, že studoval i německý jazyk. Rusové a Němci jsou si historicky „souzeni“: jako spojenci i jako nepřátelé. Ještě před Hitlerovým vpádem na území SSSR (22. 6. 1941) se o carské říši a komunistickém Sovětském svazu říkávalo, že je to mocnost stojící na hliněných nohou. Jinak se na to Němci začali dívat poté, kdy byli nuceni po prohrané válce kapitulovat (8. 5. 1945).

Snad už i „zběhlý učitel z Kolína“ pochopil, že onen „Prigožinův puč“ byl jen další kapitolou z dlouhých dějin sovětských a ruských tajných služeb. Reakce našich politiků jsou přesto stále stejně naivní a dětinské. Někteří z nich se již těšili na „občanskou válku“ a na to, jak si „vítězové“ v čele se strýčkem J. Bidenem (to je ten, co často padá ze schodů i na rovné ploše) začnou „parcelovat“ onu „šestinu světa“, jak se kdysi Ruské říši říkalo.

K tomu jen jednu poznámku: Případný pád režimu nebo občanská válka v Rusku by znamenaly válku celoevropskou, možná i celosvětovou. Jadernou mocnost totiž nelze porazit, nýbrž ji pouze přivést k jednacímu stolu. Kdo to nechápe, nemá v politice co pohledávat.

Jediné, s čím mohu v nejnovějším vyjádření V. Rakušana souhlasit, je jeho obezřetnost vůči J. Prigožinovi. Nikoli „prozápadní“ rozvědčík KGB V. Putin, nýbrž právě šéf wagnerovců J. Prigožin v uplynulých týdnech vyhrožoval Západu atomovým bombardováním Berlína nebo Londýna. Z jeho okruhu se rovněž šířil názor, že „lekci“ by potřebovali dostat i Poláci (bombardování Poznaně). Čili: žádný „lepší“ diktátor než V. Putin. Opak je pravdou!

Naši věčně nedospělí (lidsky i politicky), leč nadmíru sebevědomí politici z „Fialovy partičky“ by si měli dát „bobříka mlčení“. Je lépe mlčet, jak to úspěšně dělá „Mlčoch“ ze Strakovky, než vytrubovat do světa podobné nesmysly ‒ jako „vojín Jasánek“ z Černínského paláce, „Malý Stalin“ z „Kachlíkárny“ na Letné či z řetězu utržená „Jalovice“ z Pohořelce. Měli by raději sedět v koutě „šoupat nožičkama“ (slovy M. Pekarové-Adamové) a být potichu.

U nás se – bohužel – stalo v politice zvykem, že největší potřebu vykecávat se mají ti jedinci, kteří ve skutečnosti nemají co říci. Zakrývají tím pouze svou duševní prázdnotu. Jak známo: prázdný sud nejvíce duní.

25. 6. 2023

‒ RJ ‒