Svobodné noviny na internetu

Nejčastější věc, která se může politikovi přihodit, je to, že nedodrží své předvolební sliby nebo že zklame část svých voličů, na nichž mu záleželo a záleží. Ne všichni jedinci přece jdou do „politiky“ proto, aby si „nahrabali“ nebo aby se tam „zaháčkovali“ až do konce svého života. Na politiky nicméně číhá ještě jedno nebezpečí, které si ti málo zkušení vůbec neuvědomují. Jednak jim to (možná ze zlomyslnosti) nikdo dopředu neřekl a nevaroval je, jednak se k tomuto poznání vlastním životem a osobními zkušenostmi ještě nedopracovali. Zkušenosti a moudrost totiž přicházejí teprve s časem a u někoho se nedostaví nikdy, protože jim není dáno.

Tím opravdovým úskalím, na němž již mnoho kdysi nadějných jedinců ztroskotalo, je sklouznutí do politické šedi a rutiny, jakož i napodobování toho, co tady již bylo. Nač vymýšlet něco nového, když už dávno před námi to někdo vymyslel, že ano? Ze všeho nejhorší je pak to, když politik začne hovořit skoro stejnými slovy – jako jeho předchůdci.

Připouštím, že není vždy snadné uvědomit si, že to či ono by mohlo evokovat něco z nechvalně známé minulosti. Ani ti nejhloupější politici dneška nebudou hovořit slovníkem M. Jakeše, protože by to byla jejich politická sebevražda. Oč jiné však je, když premiér P. Fiala ve svých dlouhých a nezáživných projevech začne připomínat doby stejně nezáživných, ba nudných projevů komunistického „technokrata“ L. Štrougala? U něj ta „šeď“ a „nuda“ bylo pouhé mimikry politika, jenž nebyl jako ti ostatní. (Chodil například na fotbal, protože se nebál občanů.) U P. Fialy je to nuda skutečná, nefalšovaná, protože on jako člověk nudný je a jinak to ani neumí. I to bývá pro aktivního politika, nikoli toho z parlamentního „akvárka“, smrtící. Politik, jenž se bojí občanů, je předem ztracen. (A není to jen proto, že by mohl dostat od lidí „přes hubu“.)

Máme za sebou „sto dní“ povinného hájení nedávno zvoleného prezidenta republiky. Nějaká slova kritika zaznívala i v této době, ale nebylo jich moc. Navíc: P. Pavel vede stále „o parník“ před ostatními politiky v popularitě. Nechci mu ji upírat, i když jsem nebyl jeho voličem. Osoba s takovou minulostí je totiž pro mne nevolitelná. Škoda, že si to neuvědomil ještě před volbami. Mohl být přece této zemi užitečnější v jiné pozici. Proč se zrovna „tlačil“ (nebo „nechal tlačit“) do funkce hlavy státu?

Na dnešní pietě za oběti tragédie ve středočeských Lidicích, které němečtí nacisté (nikoli nějací anonymní „nacisté“) vypálili a srovnali se zemí a jejich obyvatele zavraždili nebo poslali na jistou smrt, byla přece jen poněkud odlišná atmosféra od Terezínské tryzny před několika týdny. Dokonce i ten krátký projev P. Pavla se mi zdál uměřenější, než byl ten z Terezína. Panu prezidentovi asi došlo, jaké hlouposti tam říkal. I hlava státu si v tak důležitých chvílích musí dávat pozor na to, jaká slova vycházejí z jeho úst. Ve své pozici si nemůže ani on dovolit říkat cokoli, co mu slina na jazyk přinese.

Tentokrát P. Pavla kritizuji nikoli za nešťastné formulace, jichž se ve své řeči v Terezíně dopustil, nýbrž za styl jeho vyjadřování. Měl jsem pocit, jako bych se vrátil o pár desítek let zpátky ‒ před rok 1989. Připomnělo mi to typický slovník doby tzv. normalizace: obvyklé fráze, povinné „úlitby“ komunistickým „bohům a bůžkům“, každoročně se opakující rituály. Zdá se, že i prezident P. Pavel již stačil sklouznout do kolejí normalizačního „bezčasí“, kdy bylo jedno, co se říká, ale mnohem důležitější bylo to, kdo to říká.

A protože mi to nedalo, zalistoval jsem ve starších ročnících našich deníků z doby před rokem 1989. V těch časech se přece P. Pavel školil na „rozvědčíka“. Měl by si to tedy dobře pamatovat, protože prorežimní politická agitace byla jeho každodenním chlebem.

Abych dokumentoval to, zač P. Pavla kritizuji tentokrát, připojuji k tomuto článku dobový dokument z období počínající tzv. normalizace: projev tehdejšího předsedy federální vlády L. Štrougala, který byl přednesen dne 10. 6. 1972 v Lidicích u příležitosti oslav 30. výročí vypálení této středočeské obce. Na pietním místě se tehdy sešly desetitisíce občanů. V čele delegace ÚV KSČ, ÚV NF a vlády ČSSR byl G. Husák. Hlavní projev přednesl předseda vlády ČSSR L. Štrougal (viz příloha tomuto článku). Akce se zúčastnilo 22 delegací ze zahraničí. Přítomen byl i osvoboditel Lidic – hrdina SSSR A. I. Pankov. V závěru oslav vystoupila M. Jarošová s „Provoláním lidických žen“.

Každý z těchto projevů býval vždy zrcadlem důležitých událostí té doby: v případě toho Štrougalova se jednalo o rozhovory mezi SSSR a USA, které se týkaly omezení systému protiraketové obrany a některých opatření k omezení strategických útočných zbraní.

Důvodem, proč jsem se rozhodl část tohoto projevu L. Štrougala připomenout, je to, abych umožnil P. Pavlovi pochopit, jak málo se jeho projev liší od toho před 51 lety. Některé formulace jsou tam jako „přes kopírák“. Doporučuji panu prezidentovi, aby si to pozorně přečetl. On sám, nikoliv jeho podřízení nebo mediální poskoci. Možná se příště pokusí být vynalézavější a stylisticky obratnější, než byl jeden z hlavních mužů tzv. normalizace. Popravdě: L. Štrougal by se neztratil ani dnes. Mezi těmi nedouky a pologramoty z Fialovy vlády by vyčníval jako stožár vysokého napětí.

Písní, kterou si P. Pavel nechal zazpívat po svém zvolení, byla Havlova oblíbená skladba „Jednou budem dál…“ Také já bych si přál, abychom byli. Soudě podle zatím posledního veřejného vystoupení naší hlavy státu by toto „čekání na Godota“ mohlo trvat další desítky let. Měli bychom to uspíšit. Jinak se „lepších zítřků“ nedočkáme…

10. 6. 2023

‒ RJ ‒

Vyobrazení: Zastřelení muži na Horákově statku v Lidicích dne 10. 6. 1942.

─────

Příloha:

Projev soudruha L. Štrougala na mírovém shromáždění (v Lidicích 10. 6. 1972)

„V historii lidstva jsou zapsány události, které výrazným způsobem charakterizují svou dobu. Stávají se významnou součástí dějin, svědectvím a poučením pro všechny, kteří se poučit chtějí. Lidická tragédie je jednou z nich. Před třiceti lety stála v těchto místech malá hornická vesnička, jejíž jméno obletělo svět a stalo se synonymem fašistického barbarství. Hitlerismus zde ukázal svou pravou tvář, ukázal to, co bylo a je fašismu vlastní – potlačení nejzákladnějších lidských práv, brutální násilí, hetakomby obětí, slzy a utrpení miliónů.

Nacistická mašinérie vyhlazením Lidic opakovala u nás to, co páchala soustavně na Ukrajině, v Bělorusku a dalších místech Sovětského svazu, v Polsku, Jugoslávii a jiných zemích. Ani u nás nebyly Lidice poslední. Po nich následovaly Ležáky a později Ploština, Nemecké a další obce na Slovensku i v Čechách.

Scházíme se dnes v tomto národním památníku, abychom uctili památku těch, kteří zde před třiceti lety padli za oběť krvavé fašistické zvůli.

Tragický osud Lidic a jejich obyvatel otřásl vědomím našich národů. Nebylo u nás člověka, který v oné pohnuté chvíli nepochopil, že fašismus je jeho nepřítelem na život a na smrt. Každý cítil, že postřílení mužové a do koncentračních táborů odvlečené ženy a děti z Lidic je jen předobraz toho, co by čekalo naše národy v případě vítězství hitlerovského Německa. Proto se také Lidice staly symbolem odporu a mohutným podnětem k ještě usilovnějšímu boji proti nacistické tyranii. Nebylo jiné alternativy než boj – boj až do konečného vítězství…“

(Rudé právo, roč. 52, č. 136, pondělí 12. 6. 1972, str. 1)