Svobodné noviny na internetu

Dne 6. 6. 2022 jsme si připomněli 78. výročí vylodění Spojenců v Normandii, známé jako „Operace Overlord“. A protože se moderátorka ČT24 J. Peroutková po letošních oslavách 80. výročí atentátu na R. Heydricha „rekvalifikovala“ na odbornici pro období Druhé světové války, pozvala si do pořadu „Události, komentáře“ člověka na slovo vzatého – historika z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR – Zdenko Maršálka.

Přiznám se, že je to pro mne člověk zcela neznámý. Nikdy jsem o něm neslyšel ani jsem jeho jméno nezaznamenal ve sdělovacích prostředcích či v odborné literatuře. Hned v úvodu jeho vystoupení mě zarazilo, kolik zbytečných vět věnoval vysvětlování pojmu „druhá fronta“ v západní Evropě (= ve Francii). Tu tam Spojenci po dlouhých odkladech otevřeli teprve 6. 6. 1944, poté, kdy byla neúspěšně otevřena jiná „druhá fronta“.

Tuto vojenskou operaci na Sicílii a v jižní Itálii zahájili vojáci Velké Británie, USA a Kanady dne 10. 7. 1943, avšak její výsledek nesplnil cíle, které stály na začátku tohoto rozhodnutí. Bylo sice dosaženo kapitulace fašistické Itálie, avšak dál než na sever tohoto státu se spojenečtí vojáci nedostali. K porážce A. Hitlera bylo nutno hledat jinou, schůdnější cestu.

Úspěšným „hledačem“ se tehdy ukázal být československý exilový prezident Dr. E. Beneš. Ten navrhoval, aby tato fronta byla otevřena na Balkáně. Nakonec toto řešení zvoleno nebylo, ale v konečném důsledku vedlo ke sblížení J. V. Stalina s E. Benešem. Výsledkem tohoto „namlouvání“ byl podpis Československo-sovětské smlouvy ze dne 12. 12. 1943, která zakotvovala novou zahraničně politickou orientaci poválečné ČSR na SSSR.

Výše jmenovaný „historik“ Z. Maršálek si dal obzvláště záležet na tom, aby nám, televizním divákům, vysvětlil, že vlastně ta „druhá fronta“ byla otevřena již v rámci bojů mezi Německem a Francií, a to ještě před její kapitulací ze dne 14. 6. 1940, kdy německá vojska vstoupila bez boje do Paříže. Českoslovenští vojáci ze zahraniční armády, kteří po okupaci z 15. 3. 1939 pobývali ve Francii, se pak přesunuli do Anglie, odkud prováděli v rámci RAF nálety na Německo.

Už jsem se v těch obšírných výkladech Z. Maršálka začal ztrácet, když zazněl jeden výraz, který mě spolehlivě vrátil do reality: Podkarpatská Ukrajina. Ve skutečnosti se jedná o „hybridní“ označení, jež s tím skutečným, historickým, nemá nic společného. Za První republiky (1918-1938) se u nás používalo toto pojmenování jedné ze čtyř historických zemí bývalého Československa (ČSR): Podkarpatská Rus. Rusové a Ukrajinci této historické součásti ČSR říkali a říkají (i dnes): Zakarpatská Ukrajina. Děje se tak navzdory tomu, že se skutečnou Ukrajinou toto pojmenování nemá (etnicky) nic společného. Od nepaměti zde žili Rusíni a silně zastoupeni byli rovněž Židé. O tomto chudém kraji podává barvité svědectví český spisovatel I. Olbracht (1882-1952) v prózách „Nikola Šuhaj loupežník“ (1933) a „Golet v údolí“ (1937).

Popisek: Nejvýchodnější cíp ČSR, Podkarpatská Rus, měl být propojen s ostatními částmi státu dálnicí (= autostrádou), ale i železnicí. To byl stav, který existoval v době těsně před Druhou světovou válkou. Po ní už nic z těchto smělých plánů realizováno nebylo. Podkarpatská Rus zůstala i nadále zaostalou částí tohoto regionu. Místní občané dodnes vzpomínají na období ČSR, kdy se prý měli nejlíp. Masarykovská ČSR se snažila o povznesení obou ekonomicky zaostávajících částí společného státu: Slovenska i Podkarpatské Rusi.

─────

Před vznikem Československé republiky (28. 10. 1918) bylo území Podkarpatské Rusi součástí Uherského království. Na základě Trianonské mírové smlouvy s Maďarskem ze dne 4. 6. 1920 se území Slovenska (Horní Uhry) a Podkarpatské Rusi stalo součástí ČSR. Tento stav trval pouze do konce První republiky. Krátce po Mnichovu (1938) získala Podkarpatská Rus autonomii (26. 10. 1938) a po vyhlášení klerofašistické Slovenské republiky byla přičleněna opět k Maďarsku. Po skončení Druhé světové války (1939-1945) se toto území již zpátky nevrátilo do rámce obnovené Československé republiky. (Za války dokonce někteří slovenští politici navrhovali připojení Slovenska k SSSR.) Na základě mezistátní dohody byla dne 29. 6. 1945 Podkarpatská Rus připojena k SSSR – jako součást Ukrajinské SSR (= Zakarpatská Ukrajina).

Bohužel – nic z toho, o čem píšu v předcházejících řádcích, jsme se od pozvaného „historika“ Z. Maršálka nedozvěděli. Snad předpokládal, že to všichni vědí, a proto se tomu raději vyhnul. Co naplat! Někteří diváci to možná doopravdy věděli, ale troufnu si tvrdit, že většina z nich nikoliv. Proto bylo na místě tato fakta uvést: aby byla podána komplexní informace o tomto problému.

To, co mě zarazilo u zmíněného hosta okamžitě, jakmile jsem to zaslechl, bylo ono historicky chybné označení: „Podkarpatská Ukrajina“. Existuje buď „Podkarpatská Rus“, nebo „Zakarpatská Ukrajina“. Nic mezi tím. „Podkarpatská Ukrajina“ je ahistorický patvar, která jen potvrzuje, že ten, kdo jej použil, neví o dějinách tohoto regionu buď vůbec nic, nebo jen velmi málo.

Pro bývalé Čechoslováky zůstává dodnes symbolem krátké příslušnosti této oblasti k ČSR (bylo to území od Aše až po Jasinu) těchto několik podkarpatoruských místních jmen: Čop, Užhorod, Mukačevo, Jasina, Chust, Beregovo atd. (À propos: Dnes tolik kritizovaní ukrajinští Romové, kteří řadu týdnů pobývali v prostorech Hlavního nádraží ČD v Praze a v Brně, pocházejí právě z tohoto pomaďarštěného kraje bývalých Rusínů.)

Nebudu se plést do personálního složení zaměstnanců Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Je věcí jeho ředitele, který sám není odborníkem na svém místě (je to bývalý učitel dějepisu ze základní školy, nikoli profesionální historik, jak by se slušelo a patřilo), koho má, či nemá zaměstnávat. Pokud jeho pracovníci používají ve veřejném prostoru, kde by si na to měli dávat bedlivý pozor, výrazy, jako je „Podkarpatská Ukrajina“, vystavují si tím málo lichotivé vysvědčení o své kompetentnosti.

Připouštím, že v záplavě celkové nevzdělanosti a pologramotnosti, kterou můžeme sledovat denně přímo ve Fialově vládě, to nemůže nikoho překvapit. Také já to pouze konstatuji, protože se s tím v podstatě nedá nic dělat. Až to „vyhnije“, jak se u nás stalo zvykem, pak možná přijde ona slibovaná „změna“. Není přece možné, abychom padali stále hlouběji a hlouběji – až na úplné dno. To by bylo proti fyzikálním zákonům.

Co se týká moderátorky J. Peroutkové, tentokrát ji chválit nebudu. Zatímco při nedávných oslavách 80. výročí atentátu na R. Heydricha si vedla velmi dobře, tady prokázala jen malou schopnost „ukočírovat“ svého hosta. Ten plácal uvedené nesmysly jen proto, že ho nikdo neusměrnil a neopravil. Je totiž povinností moderátora (i moderátorky) skočit dotyčnému hostovi do řeči, když říká evidentní hlouposti a nesprávná fakta. Přitom se nejednalo o dezinformaci, nýbrž a nesprávný název historického území. J. Peroutková to měla uhlídat a chybu opravit. Možná ani sama netušila, že je to chyba. Také ona, stejně jako její host, patří ke generaci „Husákových dětí“, které si kromě té nejhorší komunistické výchovy odnesly z období tzv. normalizace také špatné vzdělání. Někteří dokonce desetkrát přeraženou páteř.

Věřme, že si tato moderátorka bude příště dávat větší pozor na to, koho si do svého pořadu zve. I na to, co tam říká. Všelijakých „plácalů“ je ČT plná, stejně jako nejrůznějších televizních „všeználků“, kteří snědli všechnu moudrost světa.

8. 6. 2022

(V tento den před 72 lety, 8. 6. 1950, byla komunistickou justicí odsouzena k trestu smrti JUDr. M. Horáková. U šibenice, na níž dne 27. 6. 1950 vyhasl její život, stála „dělnická prokurátorka“ L. Brožová-Polednová.)

‒ RJ ‒