Svobodné noviny na internetu

(Pokračování)

[Toto pokračování je druhou částí již publikovaného článku s názvem Po Nohavicovi zakázali i Čajkovského, 1. část (SN č. 4/2022, vloženo 21. 4. 2022, ZDE).]

Od náboženského tmářství k tomu komunistickému                                                                                                

Při psaní těchto řádků jsem si vědom toho, že tím naštvu pár poctivých věřících, oněch nefalšovaných křesťanů, kterých valem ubývá, ale nemohu jinak. Protože se desítky let zabývám dějinami Zlína a širšího regionu jihovýchodní a východní Moravy, musím konstatovat rovněž některá fakta, na něž dnešní ideologové a propagandisté „jediné správné pravdy“ (té bruselské a washingtonské) rádi zapomínají.

Ano, katolická církev v minulosti sehrála velice negativní roli a spíše než o pokrok a lepší život zdejšího obyvatelstva se starala o rozmnožování svých statků. Po změně režimu (1989) na tuto trajektorii navázala i „osvobozená“ církev v čele s kardinálem F. Tomáškem. (Stranou nechávám fakt, že tento nejvyšší představitel římskokatolické církve u nás byl již od 50. let 20. století agentem Státní bezpečnosti.)

Tvrdé represe za komunistického režimu, jimž byla církev vystavena, na tom nic nezměnily. To všechno se odehrává v době pokračující „ateizace“ polistopadové společnosti.  Katolická církev totálně selhala a nebyla v nových politických podmínkách schopna (a ochotna) tento zhoubný proces zabrzdit, natož zastavit. Na vině byla kromě „zamoření“ řad duchovenstva spolupracovníky StB rovněž honba za majetkem. Po schválení tzv. restitucí v r. 2012 dokonce „podnikání“ s restituovanými nemovitostmi. Církev dospěla někam, kam se nikdy neměla dostat.

To, co se odehrálo v Uherském Brodě v souvislosti s úředním zákazem vystoupení písničkáře J. Nohavici, není proto žádným překvapením. Má to své historické kořeny, ale i jisté konsekvence, které souvisí s budoucností tohoto regionu. S vynucováním ideové pravověrnosti existují v naší zemi neblahé zkušenosti, zejména z období komunistického režimu (1948-1989). Soudruzi z Uherského Brodu, jak se lze dozvědět z dobového tisku a dalších písemných pramenů, patřili k těm „nejpravověrnějším“. Z doby těsně po komunistickém převratu (1948) připomenu alespoň pár jmen zdejších mocipánů, funkcionářů KSČ.

V čele Okresního národního výboru (ONV) v Uherském Brodě stál po r. 1948 Dr. Paníček. Okresní sekretariát KSČ, jenž fakticky rozhodoval o všem, působil od 1. 9. 1949 v tomto složení: Josef Létal (vedoucí tajemník), Jan Fízek (zástupce vedoucího tajemníka), Ludvík Valíček (kádrový tajemník), Jaroslav Ondrušek (kulturně-propagační tajemník), Ladislav Horenský (politický tajemník CZ), jakož i stálí okresní instruktoři: Emanuel Ondroušek, František Janča a Jaroslav Gálek.

Aby byla tato moje informace úplná, dodávám, že významné stranické funkce v rámci tehdejšího Gottwaldovského kraje zastávali další soudruzi: v čele OV KSČ Gottwaldov (Zlín) stál Miroslav Taraba, OV KSČ v Hodoníně vedl Miroslav Zich, OV KSČ v Holešově František Janulík, OV KSČ v Kroměříži Rudolf Huťa a OV KSČ v Kyjově František Divoký. Dnes ta jména již nikomu nic neřeknou. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se rychle zapomíná.

─────

M. Vaculík – soudruh, který to dotáhl až ke spolupráci s StB

Již v roce 1948 se do čela OV KSČ ve Valašském Meziříčí dostal soudruh Martin Vaculík. Jednalo se o zvláště uvědomělého komunistu, jenž se v krátkém čase protlačil až do nejvyššího stranického vedení státu. Mimořádnou aktivitou vynikl již na samém začátku tažení KSČ proti římskokatolické církvi. V době, kdy se KSČ za pomoci StB snažila ovlivnit místní faráře v tehdejším Gottwaldovském kraji, aby v souvislosti se slavností Božího těla (19. 6. 1949) předčítali svým věřícím Pastýřský list arcibiskupa J. Berana, prováděl M. Vaculík spolu s předsedou ONV s. Paštěkou osobní agitaci v Horní i Dolní Bečvě.

Uvědomělý M. Vaculík dělal v té době všechno pro to, aby si ho všimli soudruzi na vyšších místech. Svými ostře vyhraněnými názory se projevoval jako příkladný strážce ideové čistoty strany, zejména ve dnech, kdy se konal soudní proces s R. Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ. Bezprostředně po vynesení rozsudku smrti a po popravě 11 odsouzených publikoval M. Vaculík v ústředním deníku KSČ „Rudé právo“ článek s názvem KSSS – naše učitelka, příklad a vzor. V něm se píše:

„… Hlavní příčinou dřívějších nedostatků v ideologické práci naší strany byla činnost zrádce Slánského a jeho bandy, kteří vytvářeli ovzduší podceňování marxisticko-leninské theorie a marxisticko-leninské výchovy. Tito zločinci úmyslně nevedli stranické orgány k péči o ideologický růst členů strany. Snižovali význam stranického školení, snažili se rozvrátit a umrtvit ideologický život v naší straně. Odtrhovali výchovnou práci od denní politiky, od závažných otázek budování socialismu. Usilovali o to, aby se strana odklonila od marxismu-leninismu, aby se komunisté neřídili zkušenostmi KSSS, aby pracující co nejméně poznávali Sovětský svaz – zemi vítězného socialismu. Oslabováním ideologické úrovně stranických mas chtěli znemožnit odhalení svých spikleneckých rejdů…“ (Rudé právo, roč. 33, 9. 12. 1952, č. 329, str. 2-3)

Nakonec to M. Vaculík dotáhl až na člena ÚV KSČ a na pozici tajemníka ÚV KSČ. Odtud byl vyloučen po srpnové okupaci 1968. Ani pak nezahálel a sloužil straně věrně dál – i jako „vyhozený“ komunista. Státní bezpečnost (StB) ho vedla jako svého agenta s krycím jménem „Racek“ a přidělila mu dvě registrační čísla: 46741 a 674101. Zkrátka: někteří komunisté dokázali sloužit pracujícímu lidu až do roztrhání těla.

─────

Pastýřský list z 19. 6. 1949 – prubířský kámen křesťanské víry

Dne 14. 6. 1948 proběhla volba K. Gottwalda prezidentem republiky, jež byla doprovázena mší „Te Deum“. Tu celebroval samotný pražský arcibiskup Josef Beran (1888-1969), protinacistický bojovník s nezpochybnitelným kreditem vězně koncentračního tábora Terezín a Dachau. Pár měsíců po Únoru 1948 se ještě zdálo, že držitelé komunistické moci a římskokatolické církve by mohli docela dobře koexistovat, možná i omezeně spolupracovat. Část stranických funkcionářů totiž pocházela z religiózních regionů a mnozí z nich si pamatovali, že kdysi dávno dělali svému panu faráři ministranty.

Leč – tato „idylka“ se záhy rozplynula jako pára nad hrncem. Příkaz z Moskvy, zvláště po návštěvě Gottwaldova zetě A. Čepičky, jenž se následně stal tajemníkem KSČ pro věci církevní, v SSSR na podzim 1948, zněl jasně: je nutno aplikovat sovětskou (= stalinskou) podobu socialismu – včetně důrazu na těžký průmysl, kolektivizaci na vesnici, jakož i výchovu mladé generace v duchu marxismu-leninismu a ateismu. S dosud silným postavením církve se nepočítalo.

Záhy se ukázalo, že právě setrvalý vliv této církve na vesnické obyvatelstvo oslabuje ideologické působení KSČ, někde ho dokonce účinně ohrožuje nebo mu „konkuruje“. A tak „stolař Kléma“ (= K. Gottwald) spolu s dalšími vrcholnými soudruhy rozhodli, že vliv církve musí být minimalizován a nakonec zcela eliminován.

V zahraničně-politických vztazích to znamenalo: zpřetrhat všechny vazby s Vatikánem, a to od vypovězení zástupce papežského stolce (= nuncia) z Prahy, přes úmyslné neobsazování uvolněných míst biskupů a arcibiskupů až po soudní represe vůči jednotlivým duchovním. Tento nepřirozený stav trval až do „velké“ amnestie politických vězňů (1960), po níž se část vězněných kněží dostala na svobodu, třebaže i nadále zůstávala v nařízené izolaci od ostatních věřících.

Situace v římskokatolické církvi nebyla po r. 1948 „černobílá“: vedle kněží, kteří si i po komunistickém převratu (1948) počínali rutinním způsobem a chovali se vůči novým mocným víceméně apoliticky, tady byli „pokrokoví“ duchovní, jako např. P. J. Toufar (1902-1950). Na opačném pólu zůstávali ti kněží, kteří nepochopili závažnost změn, jež se po r. 1945 odehrávaly nejen u nás, ale i jinde ve světě. Vždyť oslabování role církve ve společnosti se stalo jevem celosvětovým: ateizace a dekolonizace byly novými fenomény té doby.

Již výše uvedená zmínka o M. Vaculíkovi naznačuje, jak velké byly rozdíly mezi jednotlivými částmi území tehdejšího Gottwaldovského kraje: proti průmyslovému Gottwaldovu (= Zlínu) a Vsetínsku (+ Val. Meziříčí a Rožnov pod Radhoštěm) tady bylo zaostalé, zemědělské jižní Valašsko (okr. Val. Klobouky) a pohraniční území Uherskobrodska na Slovácku.

Právě tyto dvě části Gottwaldovského (dnes Zlínského) kraje patřily k nejzaostalejším i co do vlivu římskokatolické církve. Nejnázorněji se to projevilo právě v souvislosti s akcí, při níž se KSČ a StB pokusily zabránit předčítání tzv. Pastýřského listu arcibiskupa J. Berana (19. 6. 1949) – během slavnosti Božího těla. Bezprostředně nato byl J. Beran zatčen příslušníky StB a dlouhá léta internován.

Straničtí funkcionáři v jednotlivých okresech tehdejšího Gottwaldovského kraje dělali všechno možné, aby předčítání Pastýřského listu zabránili: tento dokument znamenal faktické „vyhlášení neposlušnosti“ katolické církve vůči držitelům komunistické moci. Příslušníci StB měli tehdy za úkol buď přemluvit (někde i zastrašit) místní faráře, aby list nečetli, nebo aspoň monitorovat průběh příslušné mše svaté, na níž se tento list četl.

Protokoly, které StB o tom vedla a jež následně předkládala funkcionářům KSČ, byly až neuvěřitelně podrobné a nevynechaly ani jednu faru. S takovou důkladností nejspíš nikdo nepočítal. Část kněží, kteří tohoto zákazu neuposlechli a Pastýřský list přečetli, dostala od komunistických úřadů pokutu. To se týkalo např. i uherskobrodského faráře Dr. Bohumila Hrubého.

Podstatou sdělení zmíněného Pastýřského listu bylo varování věřících, aby nepodepisovali tzv. Katolickou akci, což byl pokus komunistů získat na svou stranu část věřících – těch méně ortodoxních. Jako důkaz, že ne všichni katolíci vnímali probíhající společenské změny okolo sebe, bylo dění v kostele v obci Horní Němčí na Uherskobrodsku. V protokolu StB se o mši v tomto Božím stánku dne 19. 6. 1949 se uvádí toto:

»Farář Huňka Jan přečetl oběžník (= Pastýřský list) a dodal k tomu: „Nyní víte, co máte dělat. Večer v 8 hodin je požehnání a pomodlíme se za naše biskupy, aby je pán Bůh posílil v nerovném boji. Nic nepodepisujte, a kdyby někdo něco podepsal, bude vyhoštěn z církve svaté. Večer dojděte všichni, abychom dokázali, že stojíme za církví a našimi biskupy. Kdo podepíše t. zv. KA (= Katolickou akci), bude vyobcován z církve a nebudou mu poskytnuty svátosti a nebude podle církevních obřadů pohřben.“« (Text protokolu byl zveřejněn v knize J. Pospíšila: Hyeny v akci, Vizovice 2003, str. 240.)

Už vidím, jak si někteří čtenáři klepou na čelo. Ano, tak to tehdy doopravdy bylo a i já sám musím přiznat, že se vůbec nedivím těm řadovým příslušníkům StB, že jim to přišlo jako z jiného světa. Vždyť naše společnost byla v té době z velké části již ateistická nebo alespoň nábožensky hodně „vlažná“: v Čechách víc než na Moravě.

Ona pohrůžka odepřením církevního pohřbu byla zčásti naivní a dokonce i v rozporu se zákonem: mrtvý musel být pohřben už jen z důvodů hygienických, a to bez ohledu na to, co si o tom pan farář myslí. Dotyčný nešťastník ze zapadlé vesnice na Uherskobrodsku pouze komunistům „nahrál na smeč“, aby měli důvod pro zesílení svého proticírkevního tažení. Akce vždy budí reakci. Lhostejno, zda v kladném, nebo záporném slova smyslu.

─────

Valašsko – kraj dělníků a partyzánů

Abychom lépe porozuměli tomu, jak propastné rozdíly panovaly mezi jednotlivými částmi tehdejšího Gottwaldovského (dnes Zlínského) kraje, stačí uvést tuto informaci: Ve dnech 18. 6. – 7. 8. 1949 se ve Vsetíně, v samém centru Valašska, konala dlouho připravovaná krajinská výstava s názvem: „Valašsko v práci“. Byla zahájena ve stejné době, kdy byl v kostelích po celé republice předčítán výše zmíněný Pastýřský list pražského arcibiskupa Josefa Berana z 19. 6. 1949.

Na vysvětlenou se pokusím o „rozšifrování“ názvu této výstavy. Když jsem v polovině 70. let 20. století pracoval jako muzejní historik ve Vsetíně, v tehdejším Vlastivědném ústavu, měl jsem příležitost hovořit s řadou přímých účastníků válečných i poválečných událostí: bývalých partyzánů, osob vězněných v nacistických koncentračních táborech i docela obyčejných občanů, kteří válku přežili bez úhony. Proto vím, že po skončení války se většina lidí vrhla do práce a do obnovy toho, co bylo válkou zničeno nebo poškozeno. Součástí poválečné obnovy Valašska byla i stavba nových domů ve vypálené pasekářské osadě Ploština na Valašskokloboucku.

S tím vším souvisel i jiný problém, s nímž se nesetkáme v jiných regionech: z bývalých partyzánů se postupně zformovalo stále se zvětšující uskupení protikomunistických odbojářů ze skupiny „Světlana“ a „Hory Hostýnské“. Komunistům a estébákům se brzy podařilo nasadit do jejich řad své konfidenty, kteří nakonec pomohli novým držitelům moci pozatýkat a uvěznit většinu z těchto nespokojených osob. Nejznámější a nejuznávanější odpůrci nových mocných skončili na šibenici. Tak moc vadili, že to ani jinak skončit nemohlo.

S likvidací těchto protikomunistických odbojářů se spěchalo tak, že řada z vězněných partyzánů a jejich spolupracovníků byla popravena již na podzim 1950 přímo v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. Tomuto zařízení v letech 1949-1951 šéfoval nejprve Milan Moučka, bratr herce Jaroslava Moučky (je znám např. z normalizačního seriálu „Okres na severu“) a po něm Ludvík Hlavačka, který vstoupil do dějin naší justice coby vynálezce „elektrických bot“, jež se používaly jako „originální“ způsob mučení politických vězňů. Zástupcem velitele této věznice byl v téže době Alois Grebeníček, otec pozdějšího předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka. V uvedených letech (1948-1951) vyjížděli vyšetřovatelé StB často i na Vsetínsko, aby zde vyšetřovali a zatýkali členy skupiny „Světlana“ a jejich pomocníky z řad zdejších obyvatel.

Na rozdíl od spíše zemědělského Valašskokloboucka a Uherskobrodska bylo Vsetínsko a Valašskomeziříčsko oblastí s průmyslovou a řemeslnou výrobou. K prvním průmyslníkům patřily židovské rodiny Thonetů a Reichů. Již od konce 19. století tu bylo silné dělnické hnutí. V prvních všeobecných volbách do rakouské Říšské rady v r. 1907 zde zvítězil kandidát pokrokářů – prof. T. G. Masaryk.

Ze soupeření mezi sociální demokracií a KSČ zde již v době První republiky vycházeli vítězně komunisté. Proto jejich představitelé, Julius Donáth a Bohumil Klícha, patřili po r. 1948 k nejmocnějším mužům nastupujícího komunistického režimu. Významné funkce zaujímal i bývalý sociální demokrat, pocházející ze Vsetína, Evžen Erban. Jednalo se o odborářského předáka, jenž v r. 1948 přestoupil do KSČ: díky tomu se stal ministrem práce a sociální péče (1948-51), pak předsedou Státního úřadu sociálního zabezpečení (1952-63) a předsedou České národní rady (1969-1981).

─────

Vězněný farář z obce Strání

Jedním z římskokatolických kněží, kteří dne 19. 6. 1949 přečetli svým farníkům Pastýřský list J. Berana, byl i farář Josef Šimoník, který působil v obci Strání v letech 1949-1951. Tento kněz se narodil dne 5. 7. 1910 v Nezdenicích na Uherskobrodsku. Jeho kněžská dráha byla spjata hlavně s rodným krajem.

Na kněze byl vysvěcen dne 5. 7. 1936 v Olomouci. Začínal jako kaplan ve Velké Bystřici u Olomouce (1936-1939). V době německého Protektorátu působil již na Uherskobrodsku: nejprve jako katecheta v Uherském Brodě (1939-1942), dále jako kaplan v rodné obci Nezdenice (1942-1944), pak v Uherském Brodě (1944-1947) a následně jako administrátor tamtéž (1947-1949). Po komunistickém převratu byl přeložen z Uherského Brodu do pohraniční obce Strání (1949-1951). Tam jeho kněžské působení skončilo: v roce 1951 byl zatčen a odsouzen na 22 let vězení.

Došlo k tomu až dva roky po čtení onoho Pastýřského listu. Podobně „neposlušných“ kněží byly v tomto religiózním regionu desítky, ale tento jejich projev „nepřátelství“ vůči ateistickému režimu KSČ byl v té době trestán „pouhou“ pokutou, nikoli vězením. Lze tedy soudit, že k zatčení tohoto faráře došlo, jak bývala tehdejší praxe, na základě udání některého z místních obyvatel. Státní bezpečnost (StB) měla všude své informátory – i mezi věřícími a kněžími.

Abychom byli úplně „v obraze“: deset let se tehdy dávalo „za nic“ a dvacet za méně závažný čin „protistátního“ charakteru. Vím to z vyprávění bývalých politických vězňů, s nimiž jsem se znal.  „Případ Babice“ byl naprostou výjimkou: padly v něm tři hrdelní rozsudky nad kněžími (V. Drbola, F. Pařil, J. Bula).

Farář J. Šimoník byl po odpykání ani ne poloviny trestu z vězení propuštěn, podobně jako mnozí jiní odpůrci komunistického režimu, kteří nepoužili při své revoltě zbraň, a to na základě „velké“ amnestie prezidenta republiky A. Novotného (9. 5. 1960). Stalo se tak u příležitosti 15. výročí osvobození Rudou armádou, v atmosféře halasně ohlašovaného procesu „dovršení výstavby socialismu“. Formálním předělem dvou etap našeho poválečného vývoje bylo přijetí tzv. socialistické ústavy (11. 7. 1961) a zavedení nového názvu státu: ČSSR.

Poté, kdy J. Šimoník opustil brány věznice, vrátil se do svého rodiště – Nezdenic u Uherského Brodu. Ale protože jako bývalý „nepřítel socialismu“ nesměl již vykonávat své původní, kněžské povolání, byl nucen nastoupit do některé z dělnických profesí. Pracoval nejprve jako stavební dělník u Pozemních staveb Brno (1960-1961) a později jako dělník v Královopolských strojírnách Brno (1961-1973). Po odchodu do důchodu žil od r. 1973 v Popovicích u Uherského Hradiště, kde dne 4. 6. 1984 umírá. Jeho pohřeb se konal dne 8. 6. 1984 v Nezdenicích.

V době svého působení ve Strání také J. Šimoník četl již zmíněný Pastýřský list arcibiskupa J. Berana. V protokolu StB se o tom uvádí toto: „Adm.[inistrátor] Josef Šimoník četl na ranní [mši].“  Zdá se, že z důvodu krátkého působení v této obci neměl k místním farníkům tolik důvěry, aby jim sděloval něco víc. Později si už pozor zřejmě nedával – a doplatil na to. Udavačů bylo všude jako hub po dešti.

─────

Když se řekne Uherský Brod, vybaví se mi F. Kožík…

Mně, bývalému učiteli češtiny, zcela určitě. Je to podobné jako s jiným autorem historických próz, které jsem jako středoškolský student rád četl, spisovatelem a novinářem Pavlem Hejcmanem (* 23. 3. 1927, †17. 7. 2020).

Dodnes považuji za jeho nejlepší prózu historickou povídku „Cesty knížecí“ (1960), jejíž děj je situován do doby Velkomoravské říše. Zdařilá byly i další historické prózy: „Roxelanin meč“ (1959) a „Moravská válka“ (1969). Hejcman psal i detektivky. Narodil se sice v Praze, ale od r. 1950 žil v Bystřici pod Hostýnem, kde pracoval v nábytkářském podniku TON. Po pádu komunistického režimu se stal starostou města Bystřice pod Hostýnem (1990-1998). Když v r. 1992 disident P. Cibulka vydal „Kompletní seznam spolupracovníků StB“, objevilo se v něm i jméno spisovatele P. Hejcmana – s datem narození a s krycím jménem „Spisovatel“, avšak bez evidenčního čísla, a to v kategorii „tajní spolupracovníci – agenti“. (Necenzurované noviny, č. 13/1992, str. 46)

Musím popravdě napsat, že P. Hejcman, navzdory tomu, že podepsal spolupráci s StB, byl normalizačním režimem skutečně pronásledován: po nástupu G. Husáka do čela KSČ skončil opět jako dělník. Za „dělnickou třídu“ se straničtí funkcionáři KSČ rádi schovávali, ale „k lopatě“ se tehdy posílalo za trest, nikoli pro větší slávu „proletariátu“. (Kdybyste se dnes zeptali mladých, co to slovo znamená, většina z nich by to nevěděla. A nic by jim neřeklo ani heslo z titulní satránky „Rudého práva“: „Proletáři všech zemí, spojte se!“)

Druhý ze spisovatelů, František Kožík (*16. 5. 1909, †5. 4. 1997), byl tak trochu jiný případ. Tento autor mnoha historických a biografických románů pocházel z „lepší“ rodiny. Jeho otec byl soudcem v Uherském Brodě, kde se budoucí spisovatel F. Kožík v r. 1909 narodil, avšak již v r. 1913 se rodina přestěhovala do Kroměříže. Po gymnáziu absolvoval F. Kožík studium práv v Brně; současně navštěvoval i FF MU v Brně a dramatickou konzervatoř; zároveň se věnoval i herectví. Třebaže byl soudním čekatelem, nakonec se rozhodl pro práci v Československém rozhlase v Brně. Tady působil jako rozhlasový dramaturg (1941-1959). Mezitím byl rovněž spisovatelem z povolání (1951-1954) a dramaturgem Československého filmu (1956-1974). Od r. 1975 žil jako penzista v Praze.

Co se týká tvorby tohoto autora, mnoho místa v ní zaujímá psaní rozhlasových her, kterému se věnoval déle než šedesát let (1930-1992). Kromě toho psal básně, ale i divadelní hry a povídky pro děti. Populárním se stal díky historickým a životopisným románům: Největší z pierotů (1939), Básník neumírá (1940) Na dolinách svítá (1947, později pod názvem Hejtman Šarovec), Josef Mánes (1955) Bolestný a hrdinný život J. A. Komenského (1958), Rytíř smutné postavy (1958), Kryštof Harant (1964), Po zarostlém chodníčku (1967), Pouta věrnosti (1971), Na křídle větrného mlýna (1977), Neklidné babí léto (1979), Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského (1981) aj.

Zkrátka: F. Kožík byl literárním tvůrcem širokého záběru, mužem mnoha talentů. Psal poezii, prózu i dramata, podílel se na filmových scénářích, překládal z cizích jazyků a věnoval se i esperantu. Snad kvůli této všestrannosti zapadl poněkud jeho morální poklesek, jenž se odehrál v době Protektorátu, kdy se mnozí naši umělci protloukali všelijak, aby přežili nepřízeň doby. Jen málokdo se tehdy nezapletl: nedůsledné poválečné zúčtování s většími či menšími kolaboranty umožnilo většině z nich pokračovat nerušeně v započaté v kariéře. To se týkalo i F. Kožíka.

Ten si zadal s nacistickými okupanty tím, že ve vysílání protektorátního rozhlasu vystoupil dne 30. 4. 1943 se svým svědectvím o nálezu masového hrobu v Katyni nedaleko Smolenska. Tady nechal sovětský vůdce J. V. Stalin na jaře 1940 povraždit několik tisíc polských důstojníků a příslušníků inteligence ze Sověty okupované části Polska. (Počet těchto obětí se odhaduje na 15-28 tisíc.) Dne 13. 4. 1943 němečtí vojáci objevili tento masový hrob s těly 4443 polských důstojníků. Od počátku je označovali za oběti stalinských represí. Sovětské vedení z této masové vraždy obviňovalo naopak Němce – jako následek vpádu na území SSSR dne 22. 6. 1941. Sovětský svaz přijal odpovědnost za Katyňský masakr teprve v roce 1990 – díky M. S. Gorbačovovi. Ještě týž den (13. 4. 1943) tuto šokující zprávu oznámil i rozhlas nacistického Německa.

Dnes již víme, že rozkaz k popravě polských důstojníků vydal J. V. Stalin a jeho provedením byl pověřen šéf NKVD L. P. Berija. Rozkaz k provedení této exekuce nese datum: 5. 3. 1940. Koncem dubna 1943 došlo k exhumaci ostatků zastřelených polských důstojníků. Němci si k tomu pozvali řadu zahraničních odborníků i dalších známých osob – jako svědků tohoto nálezu. Mezi přítomnými byli i dva Češi: patolog prof. MUDr. František Hájek a spisovatel František Kožík. Druhý ze jmenovaných o tom napsal zprávu a dne 30. 4. 1943 o Katyňském masakru pohovořil v protektorátním rozhlase v Brně, kde byl tehdy zaměstnán.

Kožíkovo svědectví posloužilo vládnoucímu režimu dvakrát: nejprve za války ve prospěch Němců, po válce – s opačným ideologickým znaménkem – naopak proti německým okupantům. Za války spisovatel F. Kožík v duchu dobové nacistické propagandy naznačoval, že za to mohl stalinský režim v Sovětském svazu. Po válce Kožík pohotově „převlékl kabát“ – jako mnoho jiných lidí. Podle „notiček“, které dostal od svých komunistických „loutkovodičů“, začal tvrdit pravý opak: masová vražda prý byla dílem nacistů – v souvislosti s „Operací Barbarossa“.

Jak se ukázalo o mnoho desetiletí později, poté, kdy byly odtajněny materiály StB, komunisté již krátce po uchopení moci v r. 1948 Kožíkovi připomněli jeho účast na exhumaci obětí Katyňského masakru. Nevíme, jak dlouho trvalo jejich „zpracovávání“ tohoto spisovatele s „ohebnou páteří“. Dá se nicméně předpokládat, že již v té době byl F. Kožík získán coby ideový spolupracovník StB. Původní databáze agentů StB se nedochovala; ta pozdější byla založena okolo r. 1954. Osobní svazek, vedený na jméno F. Kožíka, byl založen teprve v r. 1957. V archivu StB byl tento rodák z Uherského Brodu veden jako „agent“ pod číslem 5844 a s krycím jménem „Medard“. (NN, č. 15/1992, str. 163)

[Spisovatel F. Kožík nebyl jediným reprezentantem města Uherského Brodu, jenž se zapletl s komunistickou Státní bezpečností (StB). Zdatné následovníky našel také ve dvou ředitelích významné kulturní instituce, jež je s tímto městem spojena: Muzea J. A. Komenského. První z nich dokonce stál u zrodu tohoto muzea: RNDr. Jan Pavelčík (1906-1990), antropolog, archeolog a etnograf (zabýval se i numizmatikou a komeniologií), stál v čele tohoto muzea v letech 1956-1970. Byl spolupracovníkem StB v kategorii „důvěrník“ (č. 17990, krycí jméno „Profesor“). ‒ Ke spolupracovníkům StB patřil také jeden z Pavelčíkových nástupců ve funkci ředitele zmíněného muzea: filozof, historik a komeniolog PhDr. Pavel Floss (*1940), který působil v Uherském Brodě v letech 1971-1981. StB ho evidovala jako svého spolupracovníka v kategorii „TS-agent“ (číslo neuvedeno, s krycím jménem „Zdeněk“). Inu, komunistická tajná policie to měla v tomto městě dobře „obšancované“. Na základě osobních zkušeností s touto zločineckou organizací bych nevyloučil, že toto „podhoubí“ přežilo až dodnes. Tomu by nasvědčovalo i drzé a arogantní chování některých zdejších politiků a jejich úředníků.]

Druhý z účastníků exhumace, známý lékař-patolog prof. MUDr. František Hájek (1886-1962), byl rovněž zajímavou postavou, kterou komunisté dokonale zapletli do svých sítí. Posloužil jim vždy tam, kde to nejvíc potřebovali. Proto byl již v březnu 1948 pověřen pitvou bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka (1886-1948). Protokol o provedení pitvy on sám údajně nepodepsal. Komunistům jeho angažmá ve věci Katyňského masakru evidentně nevadilo, ale využili jej k politickému nátlaku ‒ podobně jako v případě F. Kožíka. V letech 1933-1957 F. Hájek vykonával funkci přednosty Ústavu soudního lékařství UK Praha. Také v tomto případě se komunisté řídili svým osvědčeným heslem: „Účel světí prostředky.“

A jaké bylo ono „svědectví“ F. Kožíka o Katyňském masakru po mnoha letech od této události? Rozepsal se o tom pro „Literární noviny“ právě v den 13. výročí nacistické okupace zbytku území Čech a Moravy z roku 1939. Posuďte sami:

„Nelidský zločin v katynském lese byl pro mne a pro každého soudného diváka zřetelně rozpoznatelnou provokací a nemotorně nastrojenou lživou podívanou, která měla očernit Sovětský svaz a zastřít už nepřehlednou řadu vlastních krutých zločinů nacistických násilníků. Naší veřejnosti bylo už tehdy docela jasno, že jde o podvodný tah Goebbelsovy propagandy, o jejíž lživosti jsme se nesčíslněkrát přesvědčili. Zpráva vyšetřující komise z roku 1944 (= jednalo se o sovětskou komisi, která měla za úkol revidovat německá zjištění z r. 1943) potvrdila nejen přesný dojem nás, kdo jsme tam byli dovezeni, ale i neomylný úsudek všeho našeho lidu. A jakákoliv zákeřná snaha otřást klidným, skálopevným zjištěním této zprávy je rozhodně jen bezmocnou a bezpodstatnou pomluvou, hodnou opovržení.“ (Literární noviny, roč. 1, 1952 [15. 3. 1952], č. 6, str. 10)

[Komunisté v SSSR, ale i u nás, lhali o Katyňském masakru až do pádu Berlínské zdi. Nejvyšší představitelé SSSR (ústy M. S. Gorbačova) přijali politickou zodpovědnost za tento zločin teprve v roce 1990.]

Tož tak, vážení čtenáři! Toto všechno mi leželo na srdci, a proto jsem považoval za svou povinnost vám to sdělit – v rámci informační vyváženosti, na kterou dnes mnoho politiků, veřejných činitelů a hlavně novinářů v médiích kašle. Nejde jen o jeden zrušený koncert písničkáře J. Nohavici. Uherskobrodští radní by se měli nad fakty z tohoto článku vážně zamyslet. Ještě je čas na nápravu. Zítra už může být na všechno pozdě.

10. 4. 2022

‒ RJ ‒

 Seznam vyobrazení:

1. Spisovatel František Kožík (1906-1997), rodák z Uherského Brodu.

2. Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě.