Svobodné noviny na internetu

Režisérky O. Sommerové jsem si vždycky vážil, a to nejen jako ženy s pevně vyhraněným názorem, nýbrž i jako tvůrkyně dokumentárních filmů. Právě na poli filmového dokumentu vykonala velký kus užitečné práce, která ještě stále zůstává nedoceněna. Po celé polistopadové období se totiž věnuje filmovému zpracování složitého historického tématu: zločinů komunismu. Spolu s režisérem H. Bočanem patří k těm několika tvůrcům, kteří se problematice protikomunistického odboje věnují značnou část svého života. H. Bočan se svým slavným seriálem „Zdivočelá země“ (podle literární předlohy spisovatele a bývalého vězně komunistického režimu J. Stránského) plně politicky rehabilitoval za všechny pokleslé normalizační „slátaniny“, které před r. 1989 natočil.

Pár výhrad mám i k režisérce O. Sommerové. Předně jí vytýkám její až přehnané zbožštění exprezidenta V. Havla, jakož i naivní posluhování těm lidem, kteří se snaží pečlivě a v předstihu připravit „svatořečení“ M. Kocába, který stále marně čeká na uznání svých „zásluh“ za odsun sovětských vojsk po r. 1989. (Byl dokončen v červnu 1991 odjezdem posledních jednotek a vojenské techniky z kasáren v Milovicích.) Ano, M. Kocáb při tom všem „asistoval“, ale to bylo asi tak vše. (Bylo to něco na způsob 2. asistenta režiséra, abych použil terminologii z filmařské „branže“.)

To všechno se děje v zemi, jež promarnila příležitost ocenit skutečné bojovníky proti komunismu. (Chartisté k nim nepatřili ani náhodou, protože proti komunistům bojovat nechtěli, nýbrž s nimi pouze vedli „dialog“, např. o porušování lidských práv, jež se komunisté zavázali dodržovat – na základě Helsinské konference.) A tak jsme svědky toho, že náš postkomunistický režim „oceňuje“ jen třetí a čtvrtou garnituru těch, kteří ještě nezemřeli. Ti skuteční hrdinové, kteří neváhali jít proti komunistům i se zbraní v ruce, jsou již dávno po smrti, avšak ocenění se nedočkali – ani „in memoriam“. Proto dobře rozumím tomu, že M. Kocáb by to ještě rád stihl, než i pro něho si přijde ta Paní s kosou, která neušetří nikoho. Z čistě lidského hlediska to chápu, ale souhlasit s něčím takovým nemohu.

Režisérka O. Sommerová se dnes, 1. 6. 2021, stala poslankyní za TOP 09. Poslankyní-náhradnicí za policejně vyšetřovaného sexuálního násilníka D. Feriho, jenž měl být volebním „trhákem“ této levičácké pidistraničky se spoustou „trafikantů“, kteří čekají na svá slíbená koryta, korýtka a krmítka. Nová poslankyně hned na začátku vyjevila celou pravdu: na podzim již ve volbách kandidovat nebude. Jistě sama tuší, že TOP 09 bude již v té době na „politickém hřbitově“. Jinak to ani dopadnout nemůže. Sommerová dělá dobře: zbytečně by se kompromitovala.

V rozhovoru, který odvysílala dne 1. 6. 2021 Česká televize (Interview ČT24, 18:30), tato režisérka prohlásila, že chce během svého časově omezeného mandátu prosadit zařazení dne 27. června jako „památného dne“, a to na počest dokončení odsunu sovětských vojsk z našeho území. Je to proto, aby si na tom mohl přihřát trochu té své politické polívčičky její kamarád z řad pohrobků V. Havla (stále jsou jich po celé republice stovky) – M. Kocába. Má se to stát součástí jeho kampaně před prezidentskými volbami. V nich se hodlá v roce 2023 ucházet o tento prestižní úřad rovněž tento normalizační hudebník („Pražský výběr“).

Bylo by dobře, aby to zaznělo, i když mě za to mnoho lidí nepochválí. Na tom mi ale nezáleží, protože důležitější než lež jsou pro mne pravdivá fakta: M. Kocáb nebyl žádným disidentem. Komunistický režim ho „pronásledoval“ jen naoko. Nejenže mu umožňoval vystupovat s jeho hudební skupinou, ale dokonce mu dovolil vystěhovat se do USA, kde se tento muzikant oženil s rodilou Američankou. S ní se pak vrátil do původní vlasti, aby mohl „dělat revoluci“. Kdo to celé „režíroval“ (O. Sommerová to nebyla), je vcelku jasné. V archivech StB Kocáb figuruje pod krycím jménem „MUK“.

Měl jsem tu čest poznat řadu protikomunistických odbojářů osobně. Zatímco oni si úctu a uznání zaslouží, politický komediant M. Kocáb nikoliv. Měl by to konečně vzít na vědomí a zalézt někam do díry a neobtěžovat slušné občany. Mrzí mě proto, že se režisérka O. Sommerová nechává politicky zneužívat právě těmito morálně pochybnými a beznadějně profláknutými figurkami, jako je havlistický pseudoumělec M. Kocáb. Paní režisérka, která má nezpochybnitelný kredit, toho doopravdy nemá zapotřebí. Nechápu, proč to dělá. Nebo ji snad někdo vydírá? Vytýkám jí nejen tuto politickou „slepotu“. Zdá se, že vůbec netuší, jak se mýlí.

Co je však ještě horší: jako autorka mnoha dokumentů o hrdinech protikomunistického odboje O. Sommerová jaksi pozapomněla na jednu skutečnost: dne 27. 6. 1950 byla totiž popravena JUDr. M. Horáková. Na její počest byl pak po r. 1989 prohlášen 27. červen za „Den památky obětí komunistického režimu“. Z toho důvodu je jí navrhovaný 27. 6. jakožto „Den dokončení odsunu sovětských vojsk“ již OBSAZEN. Zkrátka: smůla.

Že by to paní režisérka nevěděla? Možná si to jen neuvědomila a zapomněla se podívat do kalendáře. V důsledku „koronaviru“ se dějí u nás mnohem horší věci. Že to neví M. Kocáb, to mě nepřekvapuje. Ten toho totiž neví mnohem víc. Také to, že „sametová revoluce 1989“ žádnou skutečnou revolucí nebyla. Stejně tak jako Kocáb nebyl žádným jejím „hrdinou“. Tak prosté to je, vážení přátelé, že se tomu ani nechce věřit.

1.6.2021

‒ RJ ‒