Staroměstská exekuce (21. 6. 1621)
Jsou události, jež se sluší čas od času připomenout. Jedním z nejtragičtějších okamžiků naší národní historie byl 21. červen 1621, den popravy vůdců protihabsburského stavovského povstání z let 1618-1620.
Pomsta vítěze nad povstalci, císaře Ferdinanda II. Habsburského, nedala na sebe dlouho čekat. Již měsíc po nešťastné bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) zahájil zemský správce Čech, Karel z Lichtenštejna, přípravy rozsáhlého soudního procesu s účastníky protihabsburské vzpoury.
Ten se měl týkat nejen všech žijících osob z původně třicetičlenného direktoria, ale i dalších desítek lidí. V únoru 1621 byl vyhotoven seznam těch, kteří měli být zajištěni. K hromadnému zatýkání došlo dne 20. 2. 1621: páni a rytíři byli vězněni v Bílé věži na Pražském hradě, měšťané na radnicích.
Mimořádný soudní tribunál pod předsednictvím Karla z Lichtenštejna a za účasti královského prokurátora Přibíka Jeníška z Újezda zahájil činnost v březnu 1621. Zatčeným byl předložen seznam 138 otázek týkajících se událostí z let 1618-1620.
Ještě dříve, než byli dosud žijící účastníci odboje postaveni před soud, vynesl tribunál rozsudek smrti nad uprchlými náčelníky povstání, Václavem Vilémem z Roupova a Bohuchvalem Berkou z Dubé, jakož i nález zatracující památku již zemřelých odbojníků.
Nakonec tribunál vynesl 43 návrhů trestu smrti, z nichž bylo dne 19. 6. 1621 celkem 28 potvrzeno, Jediným, komu se ještě na poslední chvíli podařilo uhájit život, byl Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, jemuž teprve na lešení popraviště byl změněn trest smrti na doživotí.
Někteří odsouzení měli být pro výstrahu čtvrceni, lékaři Janu Jesenskému-Jesseniovi byl před stětím vyříznut jazyk. Hlavy řady popravených byly v železných koších zavěšeny na potupu na obou mosteckých věžích kamenného mostu přes Vltavu; jejich pietní pohřeb se konal až během saského vpádu do Čech v roce 1631.
Poprava 27 účastníků stavovského povstání se uskutečnila v pondělí 21. června 1621. Exekuce začala o 5. hodině ranní a trvala čtyři hodiny. Popraviště bylo obklíčeno dvěma prapory jezdců a třemi prapory pěchoty. Kat Jan Mydlář, který popravu vykonal, použil při ní celkem čtyř mečů. Finanční náklady na popravu byly vyčísleny částkou 1093 míšeňských kop, 40 grošů a 6 denárů.
Exekuce probíhala v pořadí podle urozenosti. Nejprve byli popraveni 3 páni, pak 7 rytířů a po nich 17 měšťanů, z nichž pouze tři byli oběšeni. Prvním popraveným byl hrabě Jáchym Ondřej Šlik, direktor a bývalý nejvyšší zemský sudí. Jako druhému odsouzenci panského stavu kat sťal hlavu předsedovi apelačního soudu – Václavu Budovci z Budova. Třetím popraveným pánem byl cestovatel a hudební skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
Následovalo sedm osob rytířského stavu: Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Bohuslav z Michalovic, Jindřich Otta z Losu, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a Diviš Černín z Chudenic.
Zbývající popravení byli měšťanského původu: Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Kobersperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořice, Jan Jesenský-Jessenius, Václav Maštěřovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Wittmann, Šimon Vokáč z Chýš, Leandr Rüppel z Rupachu, Jiří Hauenschild z Fürstenfeldu.
Poslední tři měšťané, Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, Šimon Sušický a Nathanael Vodňanský z Uračova, byli oběšeni. První dva na trámu vystrčeném z okna Staroměstské radnice, třetí na šibenici, která stála v místech dnešního Husova pomníku na Staroměstském náměstí.
Hlavní vůdcové odboje, Václav Vilém z Roupova a Jindřich Matyáš Thurn, se zachránili útěkem do ciziny. Nakonec se neuskutečnila ani zamýšlená poprava 20 účastníků povstání na Moravě. Císař Ferdinand II. sice vyhlásil dne 3. 2. 1622 tzv. generální pardon, kterým byli povstalci omilostněni, avšak ve většině případů přišli o své jmění.
Rozsáhlé konfiskace šlechtického majetku postihly na 680 osob v Čechách a 250 na Moravě. Zabaveny byly asi tři čtvrtiny majetku domácí šlechty. Novými držiteli těchto statků se stali příslušníci prohabsbursky orientovaných rodů a cizinci, jako např. hrabě Karel Bonaventura Buquoy, Don Baltasar de Marradas aj.
Z loajálních příslušníků domácí šlechty na pobělohorských konfiskacích nejvíce vydělali: Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna, Jaroslav Bořita z Martinic, Marie Magdaléna Trčková, Pavel Michna z Vacínova, Polyxena z Lobkovic, Filip Fabricius, Vilém z Vřesovic, Adam z Valdštejna, Heřman Černín z Chudenic, Václav Vchynský z Vchynic aj.
Bitva na Bílé hoře, poprava elity českého národa na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621, hromadná konfiskace šlechtického majetku a nucený odchod nekatolíků ze země, to všechno podlomilo ekonomickou a politickou moc české šlechty a měšťanstva a stalo se počátkem dlouhotrvajícího úpadku českého národa. Tečku za touto tragickou kapitolou českých dějin udělalo až období národního obrození.
Připomínáme-li si dnes památné události dějin, nemůžeme v souvislosti s obnovenou českou státností nevzpomenout rovněž toho, co se odehrálo před 400 lety. Proto až půjdete po Staroměstském náměstí, zastavte se u 27 bílých křížků nedaleko památného orloje a vzdejte hold hrdinům stavovského odboje, kteří na tomto místě položili své životy za věc pravdy a národní cti.
PhDr. Rostislav Janošík
(Převzato z tištěných SN č. 6/1996, str. 5.)
