Svobodné noviny na internetu

Jeden z „případů“ majora Zemana

Dnešní konzumenti nekonečných amerických televizních seriálů si možná vzpomenou na seriály jiného druhu. Prostřednictvím Československé televize jimi komunistický režim zajišťoval „duševní stravu“ pro své občany.

Jeden z tehdy hojně sledovaných a několikrát reprízovaných televizních seriálů, které údajně věrně zobrazovaly naši poválečnou minulost, nesl název Třicet případů majora Zemana. Dokonce hned dva případy z oněch třiceti se týkaly jedné a téže věci – jihomoravské obce Babice (v seriálu se nazývala Plánice): první z roku 1953, druhý o patnáct let později.

─────

Případ Babice nebyl jediný

Na samém počátku případu Babice byla neochota drobných a středních rolníků vstupovat do právě zakládaných jednotných zemědělských družstev (JZD), zřizovaných po vzoru sovětských kolchozů. Když to nešlo po dobrém, bylo nutno sáhnout k „účinnějším“ prostředkům. A tak ke slovu přišly mimo jiné i provokace Státní bezpečnosti (StB), které měly jediný cíl: zastrašit rolníky do té míry, aby do JZD vstupovali raději dobrovolně.

Nutno poznamenat, že díky „případu Babice“ se tento záměr zdařil. V bývalém Československu se projekt tzv. kolektivizace podařilo uskutečnit téměř na sto procent.

O tom, že případ Babice nebyl první ani poslední, třebaže se z něho později komunistická moc pokusila udělat „klacek“ na všechny neposlušné občany, svědčí novinová zpráva, otištěná v deníku Mladá fronta ze dne 11. 3. 1951, s titulkem Tvrdý trest zákeřným vrahům. Z ní se dozvídáme, že Státní soud v Milevsku odsoudil 9. 3. 1951 k trestu smrti tři „vesnické boháče“ z Koubalovy Lhoty, Václava Junka, Aloise Lacinu a Karla Mášu, za to, že 14. 2. 1951 zavraždili předsedu MNV Vladimíra Mandíka a znemožňovali budování JZD.

Problematikou „vesnického boháče“ se zabýval ve svém projevu na páté Celostátní divadelní konferenci v pražském Radiopaláci, konané ve dnech 28.-29. 3. 1951, také tehdejší poslanec Jiří Pelikán, který řekl:

„Dalším naším úkolem je budování socialismu na vesnici. (…) V dosavadních hrách s tematikou vesnického života není dost dobře vystiženo nebezpečí vesnického boháče. Divadlo musí odhalit jeho skutečnou tvář a metody. (…) Také odhalení záškodníků v komunistické straně je věcí všech občanů státu. Čtvrtým úkolem je, aby divadlo umělo nastavit diváku vzor poctivého komunistického pracovníka vedle obrazu zrádce, který se vloudil do strany.“ (Mladá fronta, 30. 3. 1951)

─────

„Třídní nepřátelé“ na objednávku?

To, co se odehrálo v létě 1951 v nevýznamné jihomoravské obci Babicích poblíž Moravských Budějovic, mělo svou prehistorii. Jak se zdá, v pozadí zinscenovaných politických procesů s tzv. vesnickými boháči, kteří údajně bránili zakládání JZD, byly cílené provokace StB. Tato zločinecká organizace se jejich prostřednictvím snažila narušit staletý rytmus vesnického života i mezilidských vztahů tamějších obyvatel, spojených předivem složitých příbuzenských svazků.

V obcích na Moravskobudějovicku, ale i v jiných regionech, kde se kolektivizaci příliš nedařilo, šlo jednak o to, oslabit pozice místních rolníků s přirozenou autoritou u ostatních obyvatel vesnice, jednak usvědčením z kriminální činnosti zpochybnit jejich nekomunistickou politickou aktivitu za války a po ní. Že se jednalo zejména o členy a funkcionáře lidové strany, bylo na tradičně religiózní Moravě nabíledni.

─────

„Imperialistický agent“ Ladislav Malý

Když na počátku 50. let [20. století] vznikla na Moravskobudějovicku odbojová skupina Gustava Smetany a Jaroslava Melkuse, podařilo se StB do ní nasadit svého člověka, který vystupoval pod krycím jménem major Vašek. Ten seznámil G. Smetanu s dalším „zahraničním“ agentem, kapitánem Ladislavem Malým, z něhož se později vyklubal rovněž příslušník StB.

Infiltrování Smetanovy odbojové skupiny Pavel příslušníky StB mělo v krátké době tragické následky: její dvě desítky členů byly v dubnu 1951 zatčeny, Smetana a Melkus byli později, dne 29. 8.1953, popraveni.

Jediný, komu se podařilo při zátahu StB uniknout, byl rolník Antonín Plichta ze Šebkovic. A právě o jeho krk se hrálo v případu Babice. V osobě A. Plichty a dalších členů lidové strany dal komunistický režim jasně na srozuměnou, že nejen členství v kterékoli jiné straně než v KSČ, nýbrž i spoluúčast na jiném protifašistickém odboji než komunistickém se trestají jako smrtelný hřích.

Případ Babice, v němž figurovali jako hlavní viníci členové lidové strany, A. Mityska, A. Plichta, D. Němec a F. Kopuletý, stejně jako katoličtí kněží V. Drbola a F. Pařil, se měl stát výstrahou pro všechny „reakcionáře“.

Bývalý funkcionář lidové strany před Únorem 1948 a předseda národního výboru v Šebkovicích, Antonín Plichta, byl mezi místními obyvateli velmi oblíben. S Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem se znal i z období německé okupace, kdy zejména Antonín Plichta a František Kopuletý pomáhali parašutistům z britského výsadku Spelter. Plichta sám byl za války vůdčí osobností partyzánské skupiny Lenka-Jih, která se zmíněným paravýsadkem spolupracovala.

─────

Babice – podivné „plácnutí do vody“?

Nejen L. Malý, ale i ti, kteří stáli za jeho provokací, nelenili. Scénář tragédie, jež se na počátku července 1951 udála v jihomoravských Babicích, byl zřejmě do největšího detailu připraven. Podobně jako soudní proces s údajnými vrahy a jejich poprava.

To vše se odehrálo v rekordně krátkém čase jednoho měsíce. Zinscenovaný masakr bezvýznamných funkcionářů Místního národního výboru (MNV) v Babicích dne 2. 7. 1951 a poprava babických „vrahů“ dne 3. 8. 1951. To, co popohánělo komunistické hodnostáře a jejich prodlouženou ruku, StB, byly obavy z možného neúspěchu tzv. kolektivizace.

─────

Vražda funkcionářů MNV

Provokatér StB L. Malý dostal za úkol vypátrat úkryt A. Plichty. Postupně se mu podařilo zorganizovat kolem sebe skupinu lidí nesouhlasících s komunistickým režimem, zatáhnout je do kriminální činnosti a nakonec je vydat l „potrestání“.

Vrcholem „aktivity“ L. Malého byla vražda funkcionářů MNV v Babicích. V budově místní školy byli dne 2. července 1951 zastřeleni: řídící učitel Tomáš Kuchtík a dělníci Bohumír Netolička a Josef Roupec. Lehce zraněn byl předseda místního akčního výboru Národní fronty – dělník František Bláha.

Třebaže komunistický tisk bezprostředně počinu tvrdil, že jmenovaní funkcionáři MNV byli zastřeleni teroristy vedenými agentem CIC kpt. L. Malým, jediným, kdo skutečně střílel, byl prý právě provokatér StB L. Malý. Stalo se tak v přítomnosti Antonína Mitysky, zatímco bratři Antonín a Stanislav Plichtové stáli před budovou školy. Rovněž L. Malý se údajně po svém činu vychloubal tím, že „zastřelil čtyři komunisty“.

─────

Excelentní „výkon“ policie

Je až neuvěřitelné, k jakým výkonům se vybičovala tehdejší veřejná i tajná policie. Doslova během několika hodin se jí podařilo zatáhnout síť kolem údajných vrahů a jejich pomocníků tak dokonale, že v ní uvízli všichni. L. Malý sice při předcházejícím zátahu 29. 4. 1951 jako zázrakem „unikl“, tentokrát však nikoli. Tak trochu to připomíná jiný obdobný případ „imperialistického agenta“, který se dal do služeb StB – Josefa Vávry-Staříka.

V případě legendami opředeného zátahu po vraždě v Babicích se vyskytla řada rozporných tvrzení. Podle jednoho z nich byl L. Malý při přestřelce v žitném poli u Bolíkovic zabit. Podle jiného zdroje zde byl zastřelen ve skutečnosti Antonín Plichta mladší a těžce zraněn jeho bratr Stanislav, kdežto L. Malý prý odešel k autu StB a odjel. Přesto při soudním procesu prohlásil soudce Dr. Vojtěch Rudý, že L. Malý právě zemřel na následky zranění v nemocnici.

Nejasností kolem případu Babice je víc. Patří sem i fakt, že dva z obžalovaných, kněz Václav Drbola a rolník Ladislav Brabenec, byli zatčeni již dva týdny před těmito událostmi, a proto ani nemohli vědět, co se v Babicích v příštích dnech odehraje. Navzdory tomu byli souzeni a odsouzeni pro navádění, přípravu a napomáhání k vraždě, P. V. Drbola dokonce k trestu smrti. V jeho případě se jedná o učebnicový příklad justiční vraždy.

─────

Nejprve informační blokáda…

Smrtící výstřely ze samopalu L. Malého vystřídalo na mnoho dní oficiální ticho. Poprvé se veřejnost směla dozvědět o tragédii v Babicích až ze zprávy ČTK ze dne 6. 7. 1951, otištěné deníkem Rudé právo v pondělí 9. 7. 1951.

Zmíněná zpráva informovala o státním pohřbu obětí vraždy tří funkcionářů z Babic. Pohřeb se konal v pátek 6. 7. 1951 dopoledne v Moravských Budějovicích za účasti ministra informací a osvěty Václava Kopeckého a náměstka ministra vnitra Gríši Spurného.

Blízký Gottwaldův spolupracovník, šéfideolog strany a údajný agent NKVD, V. Kopecký, ve svém projevu v Moravských Budějovicích prohlásil: „Za surovou vraždu v Babicích byli již trestáni přímí pachatelé. A krutý trest postihne i všechny pomocníky vrahů. Ano, smrt úkladným vrahům a jejich pomahačům! Smrt bídným strůjcům teroristických zločinů!“ (Rudé právo, 9. 7. 1951)

Neomylná státostrana vynesla ústy vysokého funkcionáře rozsudek nad oběťmi provokace StB ještě dříve, než tak v rekordně krátkém čase mohl následně učinit soud. Právě výše uvedenými slovy V. Kopeckého se režim sám usvědčil z toho, že případ Babice vznikl v dílně sekretariátu ÚV KSČ a jeho prodloužené ruky – StB.

─────

… a pak propagandistická kampaň

Jako na povel po slovech V. Kopeckého byla spuštěna masivní kampaň, podobná té z procesu s Dr. M. Horákovou. Nejvíce se v ní „vyznamenávalo“, jak jinak, Rudé právo. Odpovědným zástupcem tohoto listu „neomylné“ a „jediné správné“ strany byl v té době Vladimír Koucký, pozdější nechvalně známý funkcionář KSČ éry A. Novotného.

[Poznámka autora: Zlí jazykové tvrdí, že Pilipův náměstek, Ing. Jan Koucký, po dvě funkční období rovněž poslanec Parlamentu ČR, je příbuzným právě tohoto komunistického funkcionáře. Potřebuje-li ministr, který tak často a rád používá pravicovou rétoriku, k fungování svého úřadu člověka z rodiny nomenklaturního komunisty, pak se nabízí otázka, zda naše společnost potřebuje takového ministra. Jsem toho názoru, že nikoliv.]

Od pátku 13. 7. 1951 přinášel tento a další deníky obsáhlé zpravodajství z průběhu soudního přelíčení s domnělými vrahy funkcionářů z Babic. Vůbec příznačné pro tuto dobu jsou novinové titulky: Zahájení procesu se zločinnou bandou ve službách americké špionáže (Rudé právo, 13. 7. 1951); Pátá kolona kapitalistické reakce u nás (Mladá fronta, 13. 7. 1951); V žoldu amerických imperialistů připravovali nové Lidice (Mladá fronta, 14. 7. 1951); Rozsudek nad vrahy z Babic (Rudé právo, 15. 7. 1951); Rozsudek nad vrahy a teroristy z Babic vynesen (Mladá fronta, 15. 7. 1951).

─────

Ve službách rodné strany

Prorežimní bláboly tohoto druhu bylo možno číst ve většině tehdejších novin a časopisů. Autorkou dvou článků o Babicích byla také spisovatelka Eva Kantůrková, jež tehdy pod jménem Eva Šternová rozdávala svá svazácká „moudra“ naší mládeži. Jan Štern (= její první manžel – pozn. RJ) dokonce otiskl v Mladé frontě dne 28. 7. 1951 (později také v Tvorbě) báseň Prostřelená legitimace, týkající se osoby B. Netoličky, jedné z obětí vraždy v Babicích.

Novinářka E. Šternová tehdy v článku Babice nás nabádají k nesmiřitelnému boji s nepřítelem mimo jiné napsala: „Znovu se potvrdila moudrá slova naší strany, že naše cesta k socialismu je cestou zostřeného třídního boje, že vesnický boháč je úhlavním nepřítelem malých a středních rolníků a že jej musíme odhalovat, omezovat a zatlačovat. Nepřítel ukázal v Babicích svou pravou, zvlčilou tvář. (…) Nepřítel vyvolal proti sobě svatý náš hněv. Na vrahy dopadne krátce po jejich činu tvrdá pěst lidu. A mezi soudruhy, kteří nepřátelskou bandu obklíčili a zničili, byli i naši svazáci. Tak odpověděla naše mládež spolu se vším pracujícím lidem každému, kdo by chtěl rušit a rozvracet naši dílnu míru a socialismu. Tak odpoví každému, kdo by chtěl v žoldu amerických pánů a jejich zenklovských posluhů mařit velké dílo…“ (Mladá fronta, 24. 7. 1951)

O Babicích psali ovšem i jiní, zkušenější mistři pera. Například spisovatel Milan Jariš (vl. jm. M. Ležák) se v článku Mířili na mír k této věci vyjádřil takto: „… Vrahové z Babic zahájili krvavý boj proti nám a byli sraženi do zvlhlé půdy pole. A to je hlavní učení pro nás pro všechny: rozdrtiti každého, kdo by se pokusil o útok proti komukoliv z nás, proti čemukoliv, co je nám drahé. Rozdrtit každého, kdo by se spolčil s tou zločineckou bandou, známou u nás pod jménem západní imperialisté.“  (Tvorba, roč. XX/1951, str. 685)

─────

Komunistická justice „láme“ rekordy

Ve fabrikování politických procesů se komunistická justice za pomoci StB činila, seč mohla. Rychlost, s níž byla „vypracována“ obžaloba proti údajným vrahům z Babic, byla obdivuhodná a zasloužila by si zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

Říká se, že práce kvapná bývá málo platná. Při vyšetřování případu Babice se sice vyskytlo několik „nesrovnalostí“, ale kdo by se v době „zostřujícího se třídního boje“ (slovy Evy Šternové-Kantůrkové) takovými detaily zabýval?

Zkrátka: důležitější bylo to, že požadovaného účelu bylo dosaženo. Znovu ujařmený lid ve městech i na vesnicích bylo třeba zastrašit tak, aby ho jednou provždy přešla chuť požadovat takového „buržoazní přežitky“, jako byla svoboda a demokracie. A tak se i stalo.

Již ve čtvrtek 12. července 1951 bylo v krajském městě Jihlavě zahájeno hlavní líčení proti 14členné „velezrádné gangsterské tlupě“. Tak obviněné v duchu doby titulovalo Rudé právo.

Senátu předsedal náměstek předsedy Státního soudu Dr. Vojtěch Rudý (jak příznačné jméno pro období „rudého“ teroru! – pozn. autora), žalobu zastupovali: dělnický prokurátor Emil Eichler a Dr. Josef Handl. Vstupenky na tuto zinscenovanou soudní frašku obdrželi vybraní soudruzi prý již pět dní po babických událostech, tj. 7. 7. 1951.

Na toto podivné „divadlo“, podobně jako kdysi na veřejnou popravu Jana Sladkého-Koziny, byli nahnáni ti, kteří údajné pachatele znali jako své sousedy. V tomto případě se jednalo drobné a střední rolníky, žijící ve vesnicích na Moravskobudějovicku: Cidlina, Babice, Šebkovice, Vacenovice, Horní Újezd a Rokytnice nad Rokytnou.

─────

„Dělnický prokurátor“ v akci

Obžalobu přečetl „dělnický prokurátor“ Emil Eichler. Jeho slohové cvičení bylo přeideologizované a se skutečným právem mělo společného jen velmi málo. Co se ostatně dalo očekávat od takových „rychlokvašených“ právníků, kteří za pár měsíců absolvovali „studium“ práv včetně doktorátu?

Po všeobecných ideologických frázích se v Eichlerově obžalobě tvrdilo také toto: „Jedním z vyvrhelů, který se propůjčil k páchání zločinů proti lidu svého vlastního národa, byl Ladislav Malý, syn měšťácké rodiny, notorický alkoholik a dobrodruh. Uprchl z ČSR a americká špionážní služba za pomoci gestapáckých „odborníků“ jej vycvičila v bavorských lágrech… Po výcviku jej poslala do ČSR. Malý zahájil svou zločineckou činnost na Jihlavsku, odkud pochází. Zorganisoval tlupu z nepřátel lidu…“

Následuje výčet „spiklenců“, vesměs „vesnických boháčů“ a jejich potomků: Antonín Mityska z Horního Újezda, Antonín Plichta ze Šebkovic, Jindřich Nahodil z Loukovic, Josef Vorlíček z Vacenovic, Alois Roupec z Bolíkovic, Drahoslav a Karel Němcovi z Rokytnice nad Rokytnou, Ludvík Stehlík z Cidliny, Ladislav Brabenec ze Šebkovic, František Kopuletý a jeho manželka Božena z Heraltic, Antonín Škrdla z Březové-Římova, jakož i katoličtí kněží Václav Drbola, farář z Babic, a František Pařil, farář z Horního Újezda.

─────

L. Malý a jeho „zločinná tlupa“

Ideologické „cvičení“ E. Eichlera dále pokračovalo slovy: „Bývalí agrárníci a reakční klerikálové připravili již napřed půdu a pomohli mu (rozuměj: L. Malému – pozn. autora) zorganisovat zločineckou tlupu. Členové tlupy byli dobře ozbrojeni. Malý dostal přímo od americké špionážní služby zbraně, mimo jiné i anglické samopaly Sten a německé samopaly. Malý začal plánovat teroristické akce, mimo jiné vykolejení cisternového vlaku, a vraždy, jimiž měli být zastrašeni občané věrní lidově demokratickému zřízení. Bandité se radí o těchto zločinech s faráři Pařilem a Drbolou na jejich farách. Tito zločinci v kněžském rouchu, jak vyšetřování odhalilo, dávají souhlas a požehnání vraždám, za jejich zdar slouží mše. Malý a jeho najatí vrahové se připravují zavraždit 15 občanů v malé obci Šebkovicích a radí se, zda příští oběti svého zločinu mají utopit nebo oběsit…!“  (Rudé právo, 13. 7. 1951)

První teroristická akce byla podle obžaloby provedena v polovině června 1951, kdy byli tři občané v Cidlině přepadeni, ztýráni a oloupeni. V téže době jsou rozšiřovány letáky, v nichž se údajně vyhrožovalo orgánům lidové správy a všem poctivým občanům.

V červnu 1951 prý tyto „tlupa“ ještě vypálila družstevní skladiště slámy, a tak způsobila škodu přes jeden milion korun. Pak došlo k předem zinscenované vraždě tří funkcionářů MNV v Babicích. Kruh kolem L. Malého a jeho „zločinné tlupy“ se uzavřel.

─────

L. Malý – muž mnoha tváří?

Na babické tragédii si přihřáli svou polívčičku také mnozí bezvýznamní novinářští slouhové tehdejšího režimu. Za všechny jmenujme alespoň jistou L. Cekotovou, která se ujala se zvláštní rozkoší úkolu vylíčit charaktery L. Malého a jeho společníků. Jaký vlastně byl onen tajuplný „imperialistický agent“ v jejím podání? Posuďte sami:

„Byl to asi třicetiletý člověk. Ale vypadal na padesát. Ze snímku se šklebí otrávený, bezvýrazný a znechucený obličej notorického opilce. Bezbarvé, skleněné oči, tupě civí z neholené, nemyté, špinavé tváře, zpustošené pitím, neřestmi a mravním bahnem, do něhož dávno zapadl tento úkladný, v západním Německu cvičený vrah… Ladislav Malý jako hyena, která už zdaleka cítí hnilobný pach, se v noci vplížil k příslušníkům poražených vykořisťovatelských tříd. U nich se skrýval a s nenávistí k republice a pracujícímu lidu s nimi žil v děrách jako tchoř…“  (Rudé právo, 15. 7. 1951)

─────

Nehodní služebníci Boží?

O nic líp nevyznívá ani charakteristika L. Cekotové, týkající se obou jmenovaných duchovních pastýřů. Autorka uvádí: „Václav Drbola byl v Babicích znám jako záludný, neupřímný člověk, sobec, který nikdy neřekl, co si myslí. S lidmi se takřka nestýkal. V jeho ledabyle připravených kázáních byl vždy silný osten nepřátelství k lidově demokratickému zřízení.“  Co k tomu dodat? Inu, páter Josef Plojhar to věru nebyl!

Ještě přísnější soud však L. Cekotová vynáší nad Františkem Pařilem. Píše: „Druhý zločinec v kněžském rouše je zrádný farář Pařil. Mohl krásně a klidně žít. Nic mu nechybělo. Kromě platu 6000,-Kč měsíčně měl ještě bohatý příjem od farníků… Mohl blaze žít, konat své kněžské povinnosti a být spokojený. Ale nebyl. Nenávist k lidově demokratickému řádu mu nedala spát a hnala jej, aby hledal spojení s teroristy. Když přišli, přijal je na své faře s otevřenou náručí. Hostil je, smál se s nimi a pil, umlouval s nimi vraždy a žhářství. Radil jim k opatrnosti. Daroval jim růženec na cestu, nabízel jim svůj sklep jako úkryt… Na jeho faře byl osnován nový ďábelský plán: pověšení a zastřelení 15 občanů v Šebkovicích a vypálení jejich domů. ‚Druhé Lidice‘…“  (Tamtéž, 15. 7. 1951)

─────

„Spravedlivý“ rozsudek

V době, kdy se výše uvedené řádky dostaly ke čtenářům tohoto listu, byl Státní soud v Jihlavě se svou „prací“ hotov. V narychlo připraveném a dobře zrežírovaném soudním procesu vynesl soud dne 14. 7. 1951 rozsudek, který se měl stát výstrahou pro všechny, kdož by se chtěli protivit zájmům komunistické moci.

Pro údajné trestné činy velezrady, sabotáže a vraždy byli odsouzeni k trestu smrti: Antonín Mityska, Antonín Plichta st. (dobový tisk uvádí nesprávné jméno: Jan – pozn. autora), Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil. K doživotnímu vězení byli dále odsouzeni: Alois Roupec a Karel Němec. Zbývající obžalovaní dostali vysoké tresty odnětí svobody: Ladislav Brabenec ‒ 25 let, Božena Kopuletá ‒ 20 let, Ludvík Stehlík – 20 let, Jindřich Nahodil – 23 let a Josef Vorlíček – 22 let. Majetek všech odsouzených byl konfiskován a všichni pozbyli občanská práva na dobu 10 let.

Dne 15. 11. 1951 se konalo v Třebíči hlavní líčení s tzv. přechovávači agenta L. Malého. Také v tomto případě byl rozsudek odstrašující: římskokatolický kněz Jan Bula – trest smrti, Bohumil Krátký – doživotí, Josef Jeřábek – 20 let, Bohumil Dvořák – 18 let, František Kříž – 25 let, Karel Vodička – 18 let, Ladislav Roupec – 25 let, Jan Pánek – 16 let, Stanislav Žákovský – 18 let, Josef Pánek – 15 let, Ludvík Stehlík – 21 let, Jan Pánek – 23 let, František Berka – 22let, Helena Nestrojilová – 11 let, Anna Rejlová -13 let, Ladislav Ježek ‒ 4 roky a Jakub Malý – 2 roky.

─────

Babice varují…

„Případ Babice“ byl z pohledu místního obyvatelstva skutečnou tragédií, která nadlouho nepříznivě ovlivnila osudy celých rodin. Ve skutečnosti však znamenal velké ideologické vítězství komunistického režimu. Cesta k masové kolektivizaci vesnice byla konečně otevřena.

Také tady se potvrdilo, že režim, ve své podstatě protilidový, ohánějící se dělnickou třídou a používající levičáckou frazeologii, ctil jedinou zásadu: účel světí prostředky. Co všechno do tohoto politického arzenálu patřilo, nejlépe dokumentuje právě osud Babic.

─────

Výše popsaný příběh z počátku 50. let [20. století] může být pro někoho nenávratnou minulostí. Recidiva totalitních režimů kdekoli ve světě není ani zdaleka něčím nemožným. Není vyloučena nejen v posttotalitním Rusku, ale ani u nás.

Tím spíš, jsou-li členy nejsilnějších koaličních a „opozičních“ stran, jež mají rozhodující vliv na utváření politiky našeho státu, také lidé, jako např. J. Koucký nebo M. Šlouf. Kdo může zaručit, že se časem nedožijeme totality nové, tentokrát v barvě růžové nebo modré?

Nestraším, pouze varuji. Podobně jako varuje i po 45 letech případ jihomoravských Babic.

(červenec 1996)

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 7-8/1996, str. 5-6)

P. S.

Zvýrazněná část textu je určena k pečlivému přečtení pro funkcionáře současné KDU-ČSL, aby se trochu poučili z dějin. To, co předvádějí, je potvrzením toho, že tato strana patří k nejodpudivějším a nejprohnilejším politickým uskupením, jaké u nás máme. Dnešní tříprocentní KDU-ČSL je zralá na rozpuštění. Její prohnilé vedení by mělo skončit ve vězení.

30. 6. 2021

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1. Babice – fara (vlevo) a škola.
2. Synové popraveného rolníka A. Plichty st. – Stanislav a Antonín ml..
3. Tři popravení kněží: V. Drbola, F. Pařil, J. Bula.

Odkaz na další články o Babicích:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2016/babice-1951-----potreti.html

https://www.i-sn.cz/clanky/archiv/pripad-babice--60.-vyroci------phdr.-rostislav-janosik.html

─────

P. S.

Dovětek po 25 letech

O „kauze Babice“ jsem za poslední čtvrt století psal celkem třikrát. Kromě tohoto prvního článku z r. 1996, na němž nebylo nutno změnit ani řádku, protože nic nového jsme se nedozvěděli (díky malé aktivitě historiků), připojuji za touto statí odkaz na další dva publikované články z let 2011 a 2016. V těch reaguji na některá další fakta, o nichž v původním článku není zmínka. V každém případě platí, že nic nového ani převratného jsme se za celých 30 let od Listopadu 1989 o „případu Babice“ nedozvěděli.

Přesto si dovolím připojit jednu vysvětlující poznámku na margo známého televizního „krimiseriálu“ Třicet případů majora Zemana. Ačkoliv je příběh, nazvaný Vrah se skrývá v poli, situován do fiktivní Plánice z roku 1953, ve skutečnosti se tato tragická událost odehrála o dva roky dříve – v roce 1951 v Babicích na Třebíčsku. Došlo tady k úmyslné záměně s příběhem o odbojové skupině bratří Mašínů (měl název: Strach).

Ten byl na základě dramaturgického záměru autorů scénáře spojen právě s tímto případem. V něm tito protikomunističtí odbojáři, které se dobová propaganda pokusila vylíčit jako chladnokrevné vrahy a úskočné zabijáky, vystupují v jedné z úvodních scén jako osádka sanitky. A shodou podivných náhod právě jeden z těchto „saniťáků“ odváží Zemanovu manželku Lídu do porodnice.

Co se týká oné vymyšlené „Plánice“, kde shodou okolností dělá předsedu MNV Zemanův kamarád z roku 1948 (K. Mutl), ten se v příběhu z roku 1953 stane onou „nevinnou“ obětí masakru v babické škole, za nímž údajně stojí „zlá“ římskokatolická církev a zdejší duchovní pastýř, jenž má zosobňovat babického faráře V. Drbolu.

Pokračování příběhu obce „Plánice“ z roku 1968 (příslušný díl dostal název: Štvanice) bylo jen další velkou manipulací s historickými fakty. V roce 1968 sice jeden komunistický prokurátor (v seriálu se jmenoval „Vršecký“) spáchal sebevraždu (a další vysocí hodnostáři byli rovněž nalezeni mrtví), avšak věc nesouvisela s Babicemi (= Plánicí), nýbrž se znovu otevřeným případem násilné smrti bývalého ministra zahraničí J. Masaryka (†10. 3. 1948).

Sebevraždy tehdy páchali lidé, kteří byli zapleteni do Masarykovy smrti. V roce 1968 bylo totiž otevřeno hned několik případů justičních vražd (gen.  H. Píky, JUDr. M. Horákové) a dalších podivných úmrtí (P. J. Toufar). Na základě podnětu filozofa I. Svitáka tehdy Generální prokuratura ČSSR začala vyšetřovat smrt J. Masaryka. Všechny tyto případy nakonec skončily po vojenské intervenci ze srpna 1968 „u ledu“.

V případě J. Masaryka dospělo šetření nejdál: vedle „sebevraždy“ a „vraždy“ se objevila po Srpnu 1968 ještě třetí verze: „nešťastná náhoda“. Všechny tři verze platí dodnes a vyšetřování se nikam neposunulo ani za posledních 30 let nového režimu. Existuje evidentní strach něco vyšetřit, hlavně ne pravdu. Dodnes nikoho z těchto vyšetřovatelů nenapadlo, aby udělal tu nejjednodušší věc: dal příkaz k exhumaci ostatků J. Masaryka. Hned by všechny záhady skončily. To však za předpokladu, že na lánském hřbitově tyto ostatky doopravdy leží. Kdyby tam byly, dávno by bylo jasno.

Pokud si dobře pamatuji, vedle již zmíněných kauz se v r. 1968 ani později o „případu Babice“ nemluvilo a nepsalo. Nemohl bych si toho nevšimnout, protože v té době jsem byl ještě mladý a dychtivě jsem hltal všechny informace o odhalovaných zločinech z 50. let 20. století. Pro většinu z nás to byly úplně nové skutečnosti. Ostatní občané si raději na nic nepamatovali, aby s tím neměli problémy. Tehdejší tisk, hlavně ten nekomunistický (Svobodné slovo, Lidová demokracie), přistupoval k těmto sdělením vcelku seriózně a bez pokusů o politické manipulace. V tom se příznivě projevilo dočasné zrušení cenzury.

Seriál „Třicet případů majora Zemana“ je zvláštním fenoménem naší televizní tvorby. Když byl poprvé od změny režimu v roce 1999 reprízován, vyvolalo to tehdy snahu o to, aby byly události dodatečně okomentovány odborníky nebo aspoň opatřeny doplňujícími vysvětlivkami ke každému z odvysílaných dílů. Nakonec z toho nebylo nic. Právě první řada těchto příběhů z druhé poloviny 40. let a z první poloviny 50. let 20. století (končí právě příběhem z roku 1953), je plná zkreslených údajů, účelových dezinformací a vědomého falšování naší nedávné minulosti.

Původně se počítalo s tím, že ke každému dílu bude odvysílána bezprostředně po jeho skončení jakási doplňující beseda historiků, kteří budou události vysvětlovat v kontextu té doby. Z tohoto ušlechtilého záměru ČT nakonec zcela sešlo a časem zmizely i ony vysvětlující poznámky na konci každého dílu. Výsledkem je to, že celý seriál se stává svědectvím o „skvělém“ komunistickém kriminalistovi J. Zemanovi. Naštěstí to vysílá jen několik okrajových televizí. Kdyby to ČT nebo některá z velkých komerčních televizí (Prima, Nova) chtěly znovu vysílat, bez potřebných vysvětlujících informací by to možné nebylo. Po TV Barrandov, která si tím vylepšovala sledovanost, je poslední komerční televizí, jež celý seriál reprízovala opakovaně, slovenská JOJ.

Nedivme se proto, že naše veřejnost, zejména mladá generace, má tak zkreslené představy o tom, co se u nás dělo v 50. letech 20. století. Jak se dozvídám z internetu, dokonce i český premiér ze Slovenska, A. Babiš, si teprve u příležitosti 71. výročí justiční vraždy M. Horákové přečetl její poslední dopis, který napsala dvě hodiny před popravou. Škoda, že si jej nepřečetl vloni, když bylo kulaté výročí. Teď už to moc aktuální není. Proto mu doporučuji článek o Babicích. Tam komunistický režim „zatočil“ s nenáviděnou římskokatolickou církví, která komunistům po Únoru 1948 nebezpečně konkurovala. Proto ty rozsudky smrti pro tři kněží. Tím se komunisté dostali na úroveň nacistických katanů.

Utýrání faráře J. Toufara a popravu tří kněží z procesu v „kauze Babice“ lze bez nadsázky považovat za pomstu některých komunistických funkcionářů, kteří tím chtěli sprovodit ze světa nepříjemné vzpomínky na svá ministrantská léta. Vyšetřovatel L. Mácha sice spolu se svými kumpány z „bicího komanda“ vymlátil z J. Toufara přiznání o „podvodu“ s pohybujícím se křížkem na oltáři kostela v Číhošti, avšak ještě předtím se mu podařilo „usvědčit“ ho z pedofilie. On sám to považoval za vrchol svého vyšetřovatelského „umění“, s nímž se dokonce pochlubil prezidentu republiky A. Novotnému, když se v r. 1968 vyšetřovala Máchova účast na násilné smrti P. J. Toufara.

Nutno dodat, že „zběsilá“ fáze prvních let poúnorových represí vyvrcholila právě „kauzou Babice“. Také představitelé komunistického režimu si dobře uvědomovali, že to „přepískli“. Dokonce ani u jinak nábožensky vlažných Čechů tím moc „nezabodovali“. Spíše naopak. Násilí vůči kněžím a neúcta vyšetřovatelů k řádovým sestrám patří totiž k nejostudnějším kapitolám z dějin KSČ. Tak to zůstane zaznamenáno v našich letopisech až do skonání věků.

30. 6. 2021

‒ RJ ‒