Svobodné noviny na internetu

Je téměř neuvěřitelné, že dvacet let od smrti jednoho z bývalých politických vězňů komunistického režimu, M. Dolejšího (1931-2001) je o tomto muži v našich médiích příslovečné „ticho po pěšině“. Důvod je prostý: Dolejší se nehodil „do krámu“ komunistům před rokem 1989 a nehodí se ani do plánů dnešních postkomunistů či těch, kteří se už těší na to, kterak si rozdělí „koryta“ po podzimních volbách.

Že se za těch posledních dvacet let od základu proměnila naše politická scéna i situace v médiích, o tom raději psát nebudu. Je to jasné každému, kdo to chce vidět. Na stanovisku těch, kteří o tom nic nevědí, ale mají potřebu ke všemu se vyjadřovat, stejně nezáleží. Oni nebyli ani nebudou hybateli dějin, kdežto M. Dolejší k nim patřil. Nebýt jeho brilantní „Analýzy 17. 11. 1989“, dodnes by velká část našich neinformovaných občanů věřila pohádce o „sametové revoluce“, která nám spadla z nebe na konci roku 1989.

A ještě jedna věc je typická pro naši „zamrzlou“ situaci ‒ bezmála 31 let od předání moci KSČ do rukou předem připravené postkomunistické garnitury v čele s V. Havlem: o M. Dolejším se povinně mlčí a jeho „Analýza“ se dostala na přední místo v nových „Libri prohibiti“ současného režimu. Dnešní mladí lidé, kteří politiku moc nesledují, protože mylně považují poměry za neměnné a nezměnitelné (jak osudově se mýlí!), již vůbec netuší, že nějaký M. Dolejší existoval.

Stejně tak paradoxně dopadl velký „guru“ těch, kteří ještě dodnes žijí z jeho „dědictví“ – obrazného i skutečného. Také na V. Havla (1936-2011) se totiž za posledních deset let úspěšně zapomnělo: navzdory všem těm „lavičkám“ a bystám, ale i letišti, které bylo po něm pojmenováno. I za to jsou dnes „havlisté“ vděčni, protože po jejich „svatém“ brzy neštěkne ani pes.

Pro skutečné demokraty je to naopak satisfakce, která potvrzuje pomíjivost života a pozemské slávy. V. Havel ani M. Dolejší dnes již nikoho nezajímají. Vytlačili je všelijací marketingoví „hrdinové“, např. D. Feri. Až tak hluboko jsme za ty tři polistopadové dekády našeho podivného a zmateného budování svobody a demokracie klesli. Dobře nám tak! Země, která nekultivuje své demokratické prostředí, nemůže dopadnout jinak. Úpadek jde vždy ruku v ruce s nečinností a ignorancí.

─────

Ač to nemívám ve zvyku, rozhodl jsem se beze změny převzít text svého deset let starého článku, v němž jsem se 26. 6. 2011 vrátil k desátému výročí smrti M. Dolejšího (1931-2001). Důvod je jediný: na hodnocení tohoto hrdiny protikomunistického odboje se za těch dvacet let od jeho smrti nic nezměnilo. To jen my jsme se změnili: stali jsme se více lhostejnými a ještě hlouběji jsme zapadli do komunistického a postkomunistickému marasmu. Někteří naši občané si v něm dokonce lebedí.

Všechno to překryl nový životní styl: nikoli již návrat k hodnotám oné prvorepublikové svobody a demokracie, k ideálům, které kdysi vyznával dnes jen formálně oslavovaný T. G. Masaryk, nýbrž bezbřehý konzumerismus a politická bezideovost.

K jakým koncům to povede, to s obavami sledují jen ti, kteří si toto nebezpečí uvědomují. Politici si dál spokojeně pochrochtávají u svých koryt a korýtek, kdežto prostý lid se již těší, až bude moci vyrazit k moři – do oblíbených turistických destinací. Pokud se „covid-19“ podaří definitivně porazit, bude tady konečně ten vysněný „ráj na zemi“, který nám kdysi slibovali komunisté.

Ano, tak daleko jsme došli za těch třicet polistopadových let. Nepochybuji o tom, že M. Dolejší by z toho byl stejně smutný jako já.

─────

Miroslav Dolejší: muž, který si zaslouží naši úctu

Jsou osobnosti, jejichž význam s plynoucím časem vzrůstá. A naopak: jsou i ty, které se stávají „politickými“ mrtvolami ještě za svého života. Bývá tomu často navzdory úporné snaze prorežimních sdělovacích prostředků „zadupat do země“ ty nepohodlné, kdežto za peníze daňových poplatníků a koncesionářů veřejnoprávních sdělovacích prostředků dělat permanentní reklamu (přímou i nepřímou) těm druhým „osobnostem“.

Během jednadvaceti let nového, posttotalitního režimu v naší vlasti jsme si zvykli na ledacos. Momentálně si zvykáme na to, že Nečasova vláda, bojující slovy proti korupci a připravující „reformy“, které žádnými reformami nejsou, ve skutečnosti vede boj o své politické přežití. Zda v tomto zápase sáhne i k zákazu KSČM, po němž volají skuteční stoupenci svobody a demokracie od Listopadu 1989, ukáže teprve čas…

K tomu všemu dodejme, že dvě polistopadové dekády se „plácáme“ v problémech, jež se dají pojmenovat několika slovy: neochota a strach politické reprezentace vyrovnat se s komunistickou minulostí (včetně té vlastní), najít odvahu „odstřihnout se“ od hanebné minulosti 42 let „rudé“ diktatury a vykročit na cestu skutečné svobody a demokracie. A také: začít už konečně budovat právní stát, nikoli o něm neustále jen žvanit.

Když se zeptáte příslušníků naší nejmladší generace na to, co vědí o době před Listopadem 1989, zjistíte, že je toho žalostně málo, nebo vůbec nic. Podle toho, co jsou rodiče a prarodiče dnešní mládeže ochotni přiznat ze své osobní „minulosti“. Vždyť ne každý byl před rokem 1989 odpůrcem komunistického režimu (nikoli jen „profidisidentem“). A jak známo, tehdejší vládnoucí strana, KSČ, měla 1 700 000 členů (na 15milionový stát docela vysoké číslo)!

Ale vraťme se k tomu, o čem jsem se zmínil již v úvodu tohoto článku. Osobností, jejichž jméno se nepodařilo vymazat z dějin navzdory difamačním kampaním na jedné straně a „mlčení“ o nich v oficiálních sdělovacích prostředcích na straně druhé, není v této zemi mnoho. Jednou z nich je bývalý politický vězeň komunistického režimu, dvakrát vězněný disident – Miroslav DOLEJŠÍ. Od jeho úmrtí uplynulo v těchto dnech rovných deset let.

Jsem velmi zvědav, kolik sdělovacích prostředků a zda vůbec si připomene toto výročí. Berme to jako jakýsi „test svobody slova“ v tom našem „právním“ státě. Troufám si tipnout, že v oficiálních médiích zaznamenáme nanejvýš tak cudné mlčení. Ostatně – jako doposud.

Těm dříve narozeným čtenářům, kteří ještě neztratili chuť zajímat se o dění kolem sebe, nemusím osobu Miroslava Dolejšího nijak zvlášť představovat. V tomto článku jde spíše o to upozornit na toto výročí mladé lidi, kteří se narodili v uplynulých dvaceti letech. Většina z nich totiž žije v přesvědčení, že všechno v naší zemi je v pořádku, že komunismus je minulostí a že máme před sebou jen „růžovou“ budoucnost. Tak to ale není! V historii není nic navěky a případný zvrat ve vývoji je vždycky možný…

Miroslav Dolejší se dostal do rozporu s komunistickou mocí ještě jako student. Dopustil se z dnešního hlediska jen těžko uvěřitelného „zločinu“: pověsil v klubovně ČSM (= tehdejší organizace mládeže) anglickou vlajku. Jen obtížně byste dnešním středoškolákům vysvětlovali, co na tom bylo „protistátního“. Vždyť dnes je to naprosto normální a nikoho to nepohoršuje. Ne tak komunisty v dobách „rudého teroru“.

V nesdělitelné atmosféře 50. let 20. století však věci měly úplně jiný průběh: M. Dolejší byl nejprve vyhozen ze školy. Následoval tábor nucených prací, zatčení StB a první pobyt v komunistických věznicích a koncentračních táborech (1951-1960) za „velezradu a špionáž“. Během 60. let 20. století pracoval M. Dolejší jako technik. Pak přišlo nové zatčení, odsouzení a další léta ve vězení. V r. 1976 byl odsouzen za „pokus o vyzvědačství“ na dalších 11 let odnětí svobody (1976-1985); s podlomeným zdravím byl propuštěn ještě před uplynutím trestu. Celkem tedy strávil M. Dolejší v komunistických „nápravných zařízeních“ 19 let.

Když došlo v Listopadu 1989 k předání moci do rukou předem připravené politické garnitury „profidisidentů“ v čele s V. Havlem, byl to právě M. Dolejší, tehdy jeden z významných představitelů nově založené Konfederace politických vězňů (KPV), kdo se začal intenzivně zabývat problematikou „pozoruhodného“ pádu komunistických režimů v zemích východní Evropy během několika měsíců druhé poloviny roku 1989. Výsledkem se stala známá „Analýza 17. listopadu 1989“, jež byla poprvé otištěna v září 1990 v tehdejším deníku Expres.

Fakta, zveřejněná M. Dolejším, představovala natolik výbušnou směs, že v samotném začátku „revoluce“ byla schopna demaskovat před celým národem „loutkové divadýlko“, jež bylo s naivním lidem sehráno. A jak bývá v českých zemích zvykem, hlasatele „zakázaných pravd“ bylo nutno exemplárně potrestat. Proto byl M. Dolejší v součinnosti s vedením KPV obviněn ze spolupráce s StB, vyloučen z KPV a nakonec exkomunikován ze „slušné“ společnosti. Držitelé polistopadové moci si ani na okamžik nepřipustili, že by na Dolejšího „Analýze 17. listopadu 1989“ mohlo být „zrnko pravdy“.

Režim, postavený na lži, podvodu a falešné legendě o sv. Václavu Havlovi, se již po dvě desítky let neúspěšně snaží dokázat, že je svobodný a demokratický. Vývoj však potvrzuje, že je tomu právě naopak, že pravdu měl a má M. Dolejší, který se přes nepřízeň doby pokusil odhalit skutečné zákulisí „sametového podvodu“ z konce roku 1989.

Jedno české přísloví praví: „Podvod a klam zradí se sám.“ Zdá se, že po letech dostihla historická pravda i estébáckého „svatého“ Václava Havla a jeho kamarády. Jak nedávno zveřejnily Parlamentní listy v rozhovoru s antikomunistou Jiřím Wolfem, V. Havel si prý jako disident „žil nad poměry, zatímco jiní disidenti umírali hlady“ (viz celý rozhovor v rubrice „Dokumenty doby“).

I ve zdánlivě nespravedlivém světě platí určitá spravedlnost pro všechny. Je jí milosrdný čas, který odměřuje všem stejně. On také odhaluje pravdu, i když občas s velkým „zpožděním“. Věřme proto, že ani po jednadvaceti letech od „sametového“ Listopadu 1989 není na odhalení skutečné pravdy pozdě…

26. 6. 2011

PhDr. Rostislav Janošík

─────

P. S.

Článek z roku 2011 dostal nový titulek, který lépe vystihuje téma, jemuž je věnován. Původní název zněl: „Před deseti lety zemřel Miroslav Dolejší“.

Text Dolejšího „Analýzy 17. 11. 1989“ si mohou čtenáři přečíst také v SN – v rubrice „Dokumenty doby“ (Analýza 17. listopadu 1989, 1. část, vloženo 27. 6. 2011, ZDE).