ČT opět informuje neúplně!
Koho může toto konstatování ještě překvapit? Naše „veřejnoprávní“, leč veskrze propagandistická ČT informuje pouze o tom, co se jí momentálně hodí a od čeho očekává nějaký prospěch. Převzala manýry naší „opozice“ a za případné „přešlapy“ a chyby se omlouvat nehodlá. Proč taky?
Poté, kdy jsem přešel mlčením přebrepty M. Novotné (chybná výslovnost francouzského slova „nuance“ a nesprávný tvar příjmení herce J. Abrháma), musím považovat informování diváků o 130. výročí otevření budovy Národního muzea v horní části Václavského náměstí v Praze (1891), jakož i připomínku 140. výročí otevření ještě ne zcela dokončeného Národního divadla v Praze na nábřeží Vltavy (1881) za docela velký úspěch.
V každém případě je to viditelný pokrok v porovnání s mlčením, které ČT předváděla až dosud ve vztahu k českým dějinám – včetně těch kulturních. Hlavně že ČT má samostatnou kulturní redakci! Bohužel – historickým záležitostem se tam moc nevěnují. To není kritika J. Svobody a dalších redaktorů, ale týká se to celkově chybné koncepce tohoto média „veřejné služby“! Kde jinde by se o těchto věcech měl televizní divák dozvědět, když ne v ČT?
V dnešním dopoledním vysílání „Studia ČT24“ (11. 6. 2021) přišla řeč také na 140. výročí otevření Národního divadla (ND) v Praze. K tomuto výročí tam pohovořila přímo z budovy ND jakási starší paní, snad archivářka, avšak spíše než o tomto jubileu hovořila o pořádání sbírek na „zlatou kapličku“ nad Vltavou. O samotném výročí jsme se toho moc nedozvěděli. Informaci pak znovu zopakovala ve zpravodajském bloku již zmíněná „předčítačka zpráv“ M. Novotná.
Tato mladá moderátorka se často šklebí tak podivným způsobem, že mě vždycky napadne stejná otázka: Má ta Mariana aspoň maturitu? [V minulosti jsme se takto tázali taky: Má ten Ruml (= Jan) aspoň VUML?] Z těch několika pronesených vět mě zaujalo toto sdělení: „ND bylo otevřeno představením Smetanovy opery Libuše.“
Toto konstatování je sice pravdivé, avšak informace není ani zdaleka úplná. Národní divadlo bylo skutečně provizorně otevřeno dne 11. 6. 1881, a to u příležitosti návštěvy, které si Pražané svým způsobem považovali: korunního prince Rudolfa Habsburského (1858-1889) a jeho manželky ‒ belgické princezny Stefanie.
Byla to událost nadmíru důležitá, protože doutnající nacionální vášně tu a tam přerůstaly v pouliční rvačky mezi pražskými Čechy a Němci. K jedné z nich došlo shodou okolností hned dva týdny po této návštěvě příslušníka vládnoucího panovnického rodu Habsburků. K princi Rudolfovi měli Pražané mnohem kladnější vztah než ke „starému pánovi“ – rakouskému císaři Františku Josefovi I. (1848-1916), kterého si Češi překřtili na „starého Procházku“.
K dobově aktuálním pouličním rvačkám v pražských ulicích jen poznamenám, že do našich dějin se zapsala např. tzv. chuchelská bitva čili řež, k níž došlo dne 29. 6. 1881. S Němci souvisela ještě jedna událost, která opět nadlouho zarmoutila všechny české vlastence: dne 12. 8. 1881 vypukl požár nedávno otevřeného Národního divadla. Jeho skutečnou příčinou byly klempířské práce na střeše divadla, které tam v té době prováděli němečtí řemeslníci. Od té doby měli čeští vlastenci jasno: požár založili Němci, aby zmařili snahy o vybudování českého Národního divadla v Praze.
Ale teď zpátky k samotnému otevření ještě nedokončené budovy ND dne 11. 6. 1881! Vůbec prvním představením sice byla opera „Libuše“, avšak stejně důležitá byla i premiéra připravené činohry. ND totiž pokračovalo v tradici Prozatímního divadla, kde opera i činohra byly dvěma rovnocennými složkami této instituce. Proto byla stejně pozorně sledována veřejností i premiéra prvního činoherního představení. Tím se stalo historické drama spisovatele Václava Vlčka (1839-1908) „Lipany“. Fakta o této činoherní premiéře jsou méně známá.
Právě tento spisovatel byl vedle V. Hálka ve své době považován za druhého nejúspěšnějšího autora historických dramat. Platilo to jak pro období existence Prozatímního divadla (1862-1881), tak i Národního divadla. Historická tragédie „Lipany“ symbolicky uzavírala éru Prozatímního divadla a současně otevírala již novou epochu Národního divadla. Jednalo se o symboliku politickou a kulturní zároveň.
Co se týká dramatické tvorby V. Vlčka, který byl rovněž vydavatelem časopisu „Osvěta“ (1871-1908), k jeho nejúspěšnějším patřily tyto hry s historickým námětem: Eliška Přemyslovna (premiéra 18. 12. 1866, provedeno celkem 11x); Milada (premiéra 2. 7. 1868, provedeno 7x); Lipany (premiéra 12. 6. 1881, provedeno 3x).
Již zmíněná opera B. Smetany Libuše“ byla zkomponována v r. 1872, a to podle libreta J. Wenziga, ale na své slavnostní provedení čekala až do r. 1881. Výjimečné postavení této opery vedlo k tomu, že jeho premiérou se vždy zahajovala určitá etapa ve vývoji tohoto divadla: poprvé bylo touto operou otevíráno Národní divadlo dne 11. 6. 1881. Po požáru a rekonstrukci vyhořelé budovy bylo obnovené ND otevřeno znovu operou Libuše“ dne 18. 11. 1883. Totéž se opakovalo po rekonstrukci a dostavbě ND z let 1977-1983: premiérovým představením se stala opět opera „Libuše“ dne 18. 11. 1983.
─────
V době, kdy byla dokončována stavba budovy Národního divadla v Praze, nikdo nepochyboval o jeho významu pro dovršení emancipačních snah českého národa. Proto bylo tak důležité, jakým představením bude toto divadlo slavnostně otevřeno. Při této příležitosti byla vypsána cena o nejlepší českou tragédii a veselohru. Ale protože její vypsání nevedlo k očekávanému výsledku, vyzval nakonec výbor divadelního sboru přední české dramatiky, aby za odměnu 500 zlatých napsali nová dramata. Osloveni byli tehdy tito známí a osvědčení autoři: E. Bozděch, F. V. Jeřábek, J. J. Kolár a V. Vlček aj.
Tak vznikla nová historická dramata, z nichž byl později vybrán divadelní kus nejzdařilejší: „Smiřičtí“ od J. J. Kolára, „Lipany“ od V. Vlčka, „Probuzenci“ od F. A. Šuberta, „Stanislav a Ludmila“ od J. Durdíka, „Harantova žena“ od E. Krásnohorské a F. Dvorského atd. Operní konkurs vyhrála Smetanova „Libuše“, z činoher pak zvítězila Vlčkova historická tragédie „Lipany“. O svůj díl slávy nepřišli ani ostatní autoři již dokončených her. Drama o 4 jednáních „Smiřičtí“ od J. J. Kolára bylo poprvé provedeno v Národním divadle již týden po Vlčkových „Lipanech“, a to dne 20. 6. 1881. Hrálo se pouze dvakrát.
Mnohem úspěšnější a divácky vděčnější byla v letech 1862-1881 další historická dramata tohoto autora: herce, dramaturga, režiséra a dramatika J. J. Kolára (1812-1896): „Monika“ (1846, provedeno 24x); „Žižkova smrt“ (1850, provedeno 30x); „Magelóna“ (1852, provedeno 23x); „Pražský žid“ (1871, provedeno 24x). I v pozdějších letech zůstal Kolár věrný historickému dramatu a napsal ještě několik her: „Primátor“ (1883), „Královna Barbora“ (1884) a „Mistr Jeroným“ (1886). Nedokončena byla historická veselohra „Karel Škréta v Římě“ (1858).
Pětiaktovou historickou hru „Lipany“ ohodnotil jako nejlepší Vlčkovo drama v té době uznávaný kritik O. Hostinský těmito slovy: „A tak druží se ‚Lipany‘ důstojně k nejlepším dramatickým pracím Vlčkovým.“ (Národní listy, roč. XXI, 22. 6. 1881, č. 149, str. 3) Je to stručně, ale výstižné.
Při premiéře dne 12. 6. 1881 ztvárnili hlavní role tito herci Prozatímního divadla (z nich většina přešla do souboru Národního divadla): J. V. Slukov (Prokop Holý), F. Šamberk (Aleš z Riesenburka), A. Pulda (Menhart z Hradce), J. Bittner (Oldřich z Rožmberka), J. Chramosta (Kostka z Postupic), O. Sklenářová-Malá (Blažena), M. Bittnerová (Jitka), E. Chvalovský (Jakub Vlk), J. Seifert (Radoslav) aj. Dvě reprízy tohoto dramatu se konaly ve dnech 14. 6. 1881 a 18. 6. 1881.
Vlčkovo drama „Lipany“ končí touto poutavou scénou: Když husitský hejtman Prokop Holý vidí, že jeho vojsko nedokáže proti přesile panské jednoty zvítězit, nechá si dopravit na svůj bojový vůz sud střelného prachu, aby ho nepřátelé nedostali živého. K jeho vozu mezitím přijíždí jak přední představitel kališnického panstva Menhart z Hradce (†1449), který chce Prokopa zajmout, tak i vůdce katolické šlechty Oldřich z Rožmberka (†1462), jenž naopak hodlá tohoto hejtmana zastřelit.
Dramatická scéna vrcholí tím, že Prokopova žena Blažena se vrhá ke svému muži, aby zapálila doutnák od sudu se střelným prachem. Dříve, než tak stačí udělat, je Prokop smrtelně postřelen. Kalich, který v tu chvíli držel v ruce, nyní symbolicky zvedá Jiří z Poděbrad. Ten pak slibuje, že bude jeho ochráncem a pečovatelem. Děj posledního jednání této hry končí tím, že Prokop Holý umírá v náručí své ženy.
Kdybychom dnes chtěli hodnotit toto drama z hlediska pravdivosti historických fakt, nejspíš by toto dílo nedopadlo nejlépe. Podobně jako v jiných soudobých dramatech s historickým námětem také tady dostalo aktuální politické poselství současníkům přednost před historickou pravdou.
Bývalo to tak běžné a málokdo se nad tím pozastavoval: na přesnost ani na historickou autentičnost se tehdy moc nedbalo. Autorská licence dovolovala ledacos a tolerance ze strany diváků bývala rovněž – v porovnání s naší dobou – až příliš velká. Přesto Vlčkovo drama splnilo historickou i společenskou úlohu, jaká se od něho očekávala. Šlo totiž především o povzbuzení českého národa v jeho emancipačním boji proti vládnoucím Habsburkům a rakouským Němcům.
Ještě jeden moment stojí za povšimnutí: Tím, že bylo drama „Lipany“ vybráno jako zahajovací činoherní představení pro slavnostní otevření Národního divadla v Praze, vznikl málo pochopitelný paradox: Národní divadlo, které většina Čechů chápala jako dovršení mnohaletých emancipačních snah české kultury, je otevíráno dramatem o historické události, jež naopak symbolizuje porážku nejslavnějšího období národních dějin – husitské revoluce, a to v bitvě u Lipan (30. 5. 1434)!
A aby té symboliky nebylo málo, V. Vlček napsal závěrečnou scénu svého dramatu tak, že14letý Jiří z Poděbrad, pozdější český král, přebírá husitský kalich z rukou umírajícího Prokopa Holého, nástupce Jana Žižky z Trocnova. Je to historická kontinuita a symbolika v jednom. Lepší příklad bychom stěží našli.
Také se vám zdá, že se v těch historických faktech „ztrácíte“? Nic si z toho nedělejte! Chtělo by to znovu otevřít učebnici dějepisu nebo nějakou odbornou publikaci, např. nejnovější monografii o J. Žižkovi od P. Čorneje, a znovu si připomenout dramatičnost doby, v níž se o statečných stoupencích Husova učení vědělo po celé Evropě. (Dnes jsme v této Evropě spíše za politické šašky a podvodníky.)
Velké „výzvy“ (úmyslně používám tento dnes tak zprofanovaný výraz našich „světáků“) stojí také před Českou televizí: kterak zlepšit její edukační působení, jež se momentálně rovná nule.
Co vy na to, soudruhu P. Dvořáku?
11. 6. 2021
‒ RJ ‒
Seznam vyobrazení:
- Václav Vlček (1839-1908) na dobovém vyobrazení v časopise „Humoristické listy“.
- Bitva u Lipan (obraz L. Marolda).
