Svobodné noviny na internetu

Motto: „Mladým dokáže být každé tele.“ (K. Čapek)

Devadesátníci nejsou v kurzu: další nepovšimnuté jubileum

Dne 11. 5. 2020 se v tichosti, bez mediálního zájmu, dožila svých devadesátých narozenin spisovatelka Eva KANTŮRKOVÁ, která patří ke skupině disidentů z okruhu V. Havla. Ještě v 90. letech 20. století se o ní mluvilo a psalo dost a dost, ale v posledních letech o ní již skoro neslyšíme.

Navzdory tomu se v uplynulém desetiletí literární práce této spisovatelky staly předlohou hned pro dva filmové projekty. V roce 2015 byl podle jejího scénáře natočen třídílný film k 500. výročí upálení M. J. Husa (režisér: J. Svoboda). (Tomuto filmu je věnována recenze s názvem: „Televizní trilogie o M. Janu Husovi“, viz rubrika „Recenze“, vloženo 17. 6. 2015, ZDE).

V roce 2019 byl natočen další film podle scénáře E. Kantůrkové – o Janu Palachovi. Do kin i do televize byl uveden s velkým očekáváním. Tvůrci se domnívali, že zastíní do té doby jediné filmové zpracování o naší první „živé pochodni z roku 1969“ od polské režisérky A. Hollande. Režisér filmu, R. Sedláček, zde poněkud popustil uzdu své fantazii. Bohužel – výsledek nebyl nic moc. ČT dokonce nenašla odvahu film znovu opakovat, stejně jako v případě trilogie o J. Husovi. Asi to nebyly filmy příliš zdařilé.

[Původně jsem chtěl o Sedláčkově filmu napsat recenzi, ale nakonec jsem to neudělal. Popravdě: nebylo co recenzovat. Špatný byl již výběr herců (snad jen s výjimkou Z. Bydžovské, která si zopakovala roli matky z filmu „Lidice“), ale zásadní nedostatky se objevily také v zobrazení událostí z roku 1968 i samotného příběhu J. Palacha. Mohu to posoudit jako pamětník. V krátkém období od podzimu 1968 do ledna 1969 jsem byl Palachovým „spolužákem“ na FF UK: já v prvním ročníku, on ve druhém. (Poté, co přestoupil z VŠE.) Ve skutečnosti jsme ho (= Palacha) my, tehdejší studenti FF UK, vůbec neznali: na přednáškách se zřejmě vyskytoval jen sporadicky a navíc bydlel na jiné koleji než ostatní studenti UK. Zkrátka: mnoho událostí té doby si jako přímý účastník pamatuji úplně jinak, než jak to natočil R. Sedláček. On o tom nemůže vědět vůbec nic, protože ještě nebyl na světě.  A scenáristka E. Kantůrková si to buď vycucala z prstu, nebo se opírala o svědectví málo hodnověrných pamětníků.]

Ostatně – ani v jednom z uvedených filmů, natočených podle scénáře E. Kantůrkové, se žádný oslnivý úspěch nedostavil. V naší literatuře to není nic překvapivého. Například poslední historická próza V. Kaplického (1895-1982), „Život alchymistův“ (1980), je vůbec nejslabším dílem tohoto autora. Inu, proces stárnutí lidského organismu (včetně mozku) zastavit nelze – navzdory pokroku současné vědy.

Co se týká literárního díla E. Kantůrkové, zmíním se pouze o dvou prózách, jež se dočkaly filmového zpracování. První z nich je román „Smuteční slavnost“ (1967), věnovaný problematice násilné kolektivizace českého venkova v 50. letech 20. století. Stejnojmenný film podle této literární předlohy natočil v roce 1968 režisér Z. Sirový. Dříve, než se film mohl dostat do distribuce, skončil na více než dvacet let v trezoru: promítal se až v r. 1990. Na tuto pozdní premiéru navázal týž režisér ještě jiným snímkem o problematice 50. let 20. století: Jeho „Černí baroni“ (podle literární předlohy M. Švandrlíka) se zařadili mezi filmovou „klasiku“ po roce 1989.

V polistopadovém období se dočkal filmového ztvárnění rovněž román E. Kantůrkové „Přítelkyně z domu smutku“. Původně vyšel v r. 1984 v Kolíně nad Rýnem a v r. 1990 také u nás. Již v r. 1992 natočil režisér H. Bočan podle předlohy E. Kantůrkové stejnojmenný čtyřdílný televizní seriál – v hlavní roli s I. Chýlkovou. Spisovatelka E. Kantůrková si rovněž zaslouží ocenění za scénář k dokumentárnímu filmu „Svědectví o smrti Pavla Wonky“ (1991), který natočil režisér J. Mudra.

●●●

Jablko nepadlo daleko od „komunistického“ stromu…

Spisovatelka E. Kantůrková patří ke generaci nadšených budovatelů „světlých zítřků“, kteří se díky svému správnému původu a vlastnictví „rudé knížky“ dostávali po Únoru 1948 nejprve do různých funkcí a teprve pak začali studovat: na středních i na vysokých školách. Až tam zjišťovali, že ve skutečném, reálném, životě to chodí poněkud jinak, než se psalo v různých propagandistických příručkách, z nichž povětšinou čerpali své „rozumy“. Jistě nebylo náhodou, že právě děti z rodin „kovaných“ komunistů čekal poměrně složitý „ideový“ vývoj ve stylu „ode zdi ke zdi“ – k postupnému vystřízlivění z iluze o tom, že „komunismus je mládí světa“ a že „zítra se bude tančit všude“.

[Osud někdejšího stalinského básníka a dramatika P. Kohouta (*1928), dalšího „utajeného“ devadesátníka, k němuž se dnes nikdo z Havlových uctívačů nemá odvahu veřejně přihlásit, a televizní hlasatelky K. Moučkové nám budiž varováním. Tato další devadesátnice (= K. Moučková) se sice považuje za „ikonu“ odporu proti sovětské okupaci, avšak nikdo jí „neodpáře“, že je dcerou „skalního“ stalinisty V. Nového. Je to „cejch“ nadosmrti.]

Jubilantka Eva Kantůrková se narodila dne 11. 5. 1930 v Praze jako dcera komunistického novináře Jiřího Síly (1911-1960) a spisovatelky Bohumily Sílové (1908-1957). Díky těmto „třídním“ předpokladům měla dveře k slibné kariéře dokořán otevřené. Již krátce po komunistickém převratu (1948) se E. Sílová (provdaná Šternová) stala redaktorkou deníku Československého svazu mládeže (ČSM) – „Mladá fronta“ (1949-50).

Po této ideologické průpravě se vydala obvyklou cestou prorežimních kádrů za vzděláním: nejdříve maturovala na dělnické přípravce (dalo se to „sfouknout“ za jeden rok) a pak zamířila na Filozofickou fakultu UK Praha, kde v letech 1951-56 studovala filozofii (hlavně tu marxisticko-leninskou) a historii. Mezitím stačila přivést na svět syna Jana Šterna (*1953), jehož stejnojmenný otec byl prvním manželem budoucí spisovatelky. Po ukončení studia se E. Šternová stala uvolněnou (= placenou) funkcionářskou ČSM na Strojní fakultě ČVUT v Praze.

●●●

Zamlčovaná fakta o prvním manželovi?

Mlčet o nepohodlných faktech ze života pozdějších disidentů se u nás v posledních třiceti letech stalo jakousi módou, a to nejen v případě exprezidenta V. Havla, okolo jehož života se vytvářely nejrůznější „legendy“, jež měly k historické pravdě daleko. Podobně je tomu i u Havlovy kamarádky E. Kantůrkové.

Zalistujeme-li v oficiálních literárních příručkách, např. ve „Slovníku českých spisovatelů od roku 1945“ (nakladatelství Brána, 2. vydání, 1999), u hesla „Kantůrková Eva“ se dočteme, že byla „poprvé provdaná Šternová, podruhé Kantůrková“. Zatímco druhý manžel, Jiří Kantůrek (1932-1998), novinář a publicista, jakož i ústřední ředitel Československé televize v letech 1990-1992, je všeobecně známý, o prvním manželovi, Janu Šternovi, se toho mnoho nedozvíme.

Dokonce ani samizdatový „Slovník zakázaných autorů 1948-1980“, který byl původně vydán v edici Petlice v r. 1978 (pak v r. 1981 také u Škvoreckých v nakladatelství „68 Publishers“) a v r. 1991 vyšel u nás, u hesla „Štern Jan“ se nedozvíme nic o jeho první manželce – E. Kantůrkové. V již zmíněném „Slovníku českých spisovatelů“ je u hesla „Štern Jan“ zmínka jak o E. Kantůrkové, tak i o synovi J. Šternovi. Je tam i odkaz na heslo „E. Kantůrková“. (Podobný odkaz u hesla „Kantůrková Eva“ na prvního manžela, J. Šterna, chybí, i když je toto heslo co do rozsahu stejně obsáhlé. Otázek je víc než odpovědí na ně. Proč asi?)

─────

Komunistický básník, publicista, literární kritik a prozaik Jan Štern se narodil dne 1. 11. 1924 v Praze. Po maturitě na gymnáziu (1943) pracoval v zemědělství. Od r. 1944 až do konce války byl vězněn v koncentračních táborech Kleinstein a Osterode. Odtud uprchl v dubnu 1945 a v květnových dnech roku 1945 se účastnil Pražského povstání. Po válce vystudoval filozofii a historii (podobně jako později jeho manželka E. Šternová) na FF UK v Praze. Od r. 1947 byl redaktorem týdeníku „Tvorba“ a po jeho zastavení působil v redakci deníku „Práce“ (1952-1969). Po stranických prověrkách v letech 1969/70 pracoval v dělnických profesích. V r. 1986 se stal jedním ze tří mluvčích Charty 77.

O Šternově politicky poplatné novinářské tvorbě z 50. let 20. století se toho z oficiálních zdrojů opět mnoho nedozvíme. Proto je nutno zalistovat přímo v novinách a časopisech, do nichž tehdy přispíval. Více se o tomto tématu mohou čtenáři dočíst v článku „Stalinský básník a »kritik« Jan Štern“ (Necenzurované noviny, č. 3/1995, str. 33). Za připomenutí stojí také fakt, že spolu s pozdějším ředitelem Čs. televize J. Pelikánem patřil J. Štern k členům Ústředního akčního výboru vysokých škol Praha, který měl v roce 1948 na svědomí vyhození celkem 10 562 studentů z našich vysokých škol. Z tohoto titulu se jak na J. Šterna, tak i na J. Pelikána vztahuje tzv. lustrační zákon.

[K této problematice viz článek „Politické čistky na českých vysokých školách po Únoru 1948“ (SN č. 3/2018, vloženo 23. 3. 2018, ZDE).]

„Kritik“ J. Štern se nad to v r. 1949 podílel na dehonestační kampani proti režimu nepohodlnému básníku K. Bednářovi (1912-1972), a to na stránkách časopisu „Nový život“. V r. 1951 se spolu s manželkou E. Šternovou účastnil rovněž propagandistické kampaně proti tzv. vrahům z Babic svými příspěvky v týdeníku „Tvorba“. Od r. 1953 J. Štern působil na Ostravsku: přispíval do krajského deníku KSČ „Nová svoboda“. Své tehdejší zážitky z „industrializace“ Ostravska shrnul v reportážích „Z Kunčického deníku“ a v básnické sbírce „Kunčický deník“ (1956). [Od roku 1949 byla v Ostravě-Kunčicích budována „Nová huť Klementa Gottwalda“ – za účasti stovek mladých lidí z celé republiky. Do provozu byla uvedena dne 31. 12. 1951.]

●●●

Spoluautorství J. Urválka vadilo, ale spolupráce E. Zátopka s StB nikoliv?

Žijeme v zemi, kde se již nějakou dobu měří lidem dvojím metrem: u někoho nevadí vůbec nic, kdežto u jiného naopak úplně všechno. Uvedu dva příklady z posledních měsíců. V lednu 2020 někteří naši novináři ve spojení s nejmenovanými historiky rozpoutali kampaň proti exministryni spravedlnosti H. Válkové. Kvůli jejímu spoluautorství jednoho odborného článku s bývalým komunistickým prokurátorem J. Urválkem byli jistí „spravedlivě rozhořčení“ novináři (včetně ČT) schopni H. Válkovou div ne veřejně lynčovat. Naštěstí je to brzy přešlo. Poté, kdy H. Válková podala na autory této kampaně trestní oznámení. Dnes je ticho po pěšině. Ti, kteří ještě před „koronavirem“ statečně přikládali „pod kotel“, dnes raději mlčí, protože si tím pouze udělali nebetyčnou ostudu. Po řadě měsíců si na to již nikdo ani nevzpomene.

A co dotyční „historici“, kteří novinářským „hyenám“ přihráli toto lákavé sousto? Těm taky mezitím vychladly hlavy. Nicméně před několika dny titíž „borci“ odpálili další mediální „bombu“. Tentokrát se jednalo o spolupráci olympijského vítěze v atletice E. Zátopka s komunistickou Státní bezpečností (StB). Očekávaný ohlas se tentokrát jaksi nedostavil: nikdo z novinářů (kromě Echa24) nereagoval, dokonce ani jindy pohotová ČT. Asi se to momentálně nikomu nehodí do jeho politických plánů. Vždyť ti televizní komedianti se kamarádí s těmi divadelními, např. z Dejvického divadla. Právě v těchto dnech byl totiž dokončen dlouho připravovaný film o E. Zátopkovi, v němž hlavní roli ztvárnil herec V. Neužil z již zmíněného Dejvického divadla. Režisérem tohoto snímku je D. Ondříček. Premiéra v kinech je ohlášena na 13. 8. 2020.

Co se týká informace o E. Zátopkovi, zdá se, že dotyční historici „objevili Ameriku“. O spolupráci našeho slavného atleta s StB se psalo již v knize spisovatele J. Beneše: „Indolence“ (1993). Ostatně – na Zátopkovu kolaboraci s komunistickým režimem (včetně jeho spolupráce s StB) jsem já sám upozornil již před dvěma roky v SN – v článku „Českoslovenští komunisté v »přelomovém« roce 1948, 1. část“ (SN č. 11/2018, vloženo 27. 11. 2018, ZDE).

●●●

Mládežnická propagandistka E. Šternová se „zaučovala“ v MF

Mladá novinářka („elévka“) E. Šternová získávala své první profesní i politické zkušenosti v redakci deníku ČSM „Mladá fronta“, a to po boku takových skvělých a uvědomělých soudruhů, jako byli: M. Langášek, J. Procházka (budoucí spisovatel a scenárista), D. Hamšík (novinář a spisovatel), J. Černý (historik), M. Jariš (dramatik), L. Tarantová (redaktorka) a nadějný mládežnický básník P. Kohout.

Náměty některých článků výše jmenovaných autorů stojí za zaznamenání, abychom pochopili, jaké „ideové prostředí“ formovalo myšlenkový svět pozdější spisovatelky a disidentky E. Šternové-Kantůrkové. Namátkou vybírám pouze některé z těchto článků, např. M. Langášek: K zahájení STM (= Soutěž tvořivosti mládeže) 1951 (MF, 10. 1. 1951); J. Procházka: Mládež pomocníkem JZD při adaptacích společných kravínů (MF, 12. 1. 1951); D. Hamšík: Americké gestapo pátrá po Juliu Fučíkovi (MF, 12. 1. 1951); D. Hamšík: Mládí Klementa Gottwalda (MF, 4. 2. 1951); D. Hamšík: K výročí V. sjezdu KSČ (MF, 18. 2. 1951); J. V. Svoboda: Traktorista hovoří s polem (MF, 18. 2. 1951); P. Kohout: Fučík je s námi (MF, 22. 2. 1951); J. Moucha: Vítězný únor 1948 (MF, 25. 2. 1951); I. Skála: Straně (MF, 25. 2. 1951); M. Pujmanová: Dělník z Dědic (MF, 18. 3. 1951); J. Černý: Kirov, veliký učitel obětavosti a bdělosti (MF, 25. 3. 1951); M. Sedloň: Píseň o traktoristce (MF, 11. 4. 1951); D. Hamšík: O smělosti a nebojácnosti soudruha Lenina (MF, 11. 4. 1951).

Těmto „veledílům“ statečně konkurovala také mladá, uvědomělá a nadšená hlasatelka „světlých zítřků“ – novinářka E. Šternová. Psala dokonce úvodníky, což bývala odjakživa výsada starších a zkušenějších žurnalistů. Jeden z nich nese příznačný název: Pomocník v našem životě (MF, 11. 1. 1951). Autorka se v něm zamýšlí nad mládím soudruha K. Gottwalda i nad odkazem sovětské hrdinky Z. Kosmoděmjanské. E. Šternová ve svém článku uvádí:

„V těchto dnech vyšla v Mladé frontě kniha od Františka Nečáska o mládí Klementa Gottwalda. Čteme v ní o tom, jak soudruh Gottwald ve svém mládí vášnivě miloval knihy. (…) Kapitalisté nám dříve záměrně dávali do rukou jen knihy, které nás svou bezobsažností nemohly vést k přemýšlení. (…) Kapitalisté nemohli přece připustit, aby se pracující a mládež zamýšleli, aby hloubali nad knihami a učili se z nich. Naučíš se přemýšlet, a začneš uvažovat i o kapitalismu. A závěr budeš mít jeden: řád, který vykořisťuje, zotročuje, který chce vést války, prohnilý, nespravedlivý řád je zapotřebí zničit. (…)

Zoja Kosmoděmjanskaja, kterou tolik milujeme, si zapisovala všechny myšlenky, zkušenosti, všechno, co v knihách poznala a naučila se, do svého deníku. Nechť je nám Zoja a tisíce komsomolců vzorem i v jejich poměru ke knihám. Nechť je nám v tom vzorem náš veliký přítel a učitel, soudruh Klement Gottwald.“ (MF, 11. 1. 1951)

Za připomenutí jistě stojí i další novinářské „skvosty“ z pera E. Šternové: článek Zpívám Zpěv míru! je reportáží o výstavě „Buduj vlast – posílíš mír“ v pavilonu Myslbek v Praze na Příkopech (MF, 21. 1. 1951). Další článek s názvem Práce kvapná – málo platná zase podává informaci o náboru do Soutěže tvořivosti mládeže (MF, 9. 2. 1951). Budoucí studentka historie na FF UK na sebe nechtěně prozradila, že se doopravdy zajímá o českou minulost. Svědčí o tom její článek nazvaný Učit se ze svatého odkazu našich dějin. V něm informuje o konferenci na téma Jiráskova románu „Proti všem“ v Táboře. (MF, 11. 3. 1951)

●●●

Případ Babice nebyl jediný…

Již od března 1951 se deník MF aktivně zapojil do propagandistické kampaně, namířené proti tzv. vesnickým boháčům (= „kulakům“). Ty komunistická moc vinila z toho, že brání místním rolníkům vstupovat do jednotných zemědělských družstev (= JZD). Deník MF průběžně informoval také o tažení proti brněnskému krajskému tajemníkovi KSČ O. Šlingovi, M. Švermové a o dalších zatčených prominentních komunistických funkcionářích. V tomto směru měl zásadní význam projev ústředního tajemníka KSČ R. Slánského na zasedání ÚV KSČ, který MF zveřejnila pod nadpisem: Odporná tvář prodejných zrádců (MF, 24. 4. 1951). (Text tohoto článku je zařazen jako příloha na konci této statě.)

„Případ Babice“ byl ukázkovým příkladem vypořádání se komunistických vládců s drobnými a středními rolníky, kteří odmítali myšlenku „kolektivizace“ českého a moravského venkova. Když to nešlo po dobrém, sáhla KSČ (s vydatnou pomocí StB) k násilí. Do činnosti tzv. protistátní skupiny nespokojených rolníků z Babic u Moravských Budějovic a okolních vesnic se infiltroval provokatér StB L. Malý. Výsledkem bylo zastřelení tří funkcionářů MNV (= Místní národní výbor, obdoba dnešního obecního nebo městského úřadu) ve škole v Babicích: řídícího učitele T. Kuchtíka a dělníků J. Roupce a B. Netoličky.

Hrůzná teroristická akce, při níž byl během zásahu bezpečnostních složek zastřelen také L. Malý (StB se zbavila člověka, který by ji mohl kompromitovat) splnila „plánovaný“ účel: vynesením hrdelních trestů pro hlavní „viníky“ (= spíše oběti předem připravené provokace ze strany StB) zastrašit ostatní rolníky, aby nakonec souhlasili s kolektivizací.

V rekordně krátkém čase necelých dvou týdnů byl „Případ Babice“ nejen „vyšetřen“ (normálně by to muselo trvat mnoho měsíců), ale i zinscenován soudní proces s tzv. babickými vrahy. Dne 14. 7. 1951 byl v Jihlavě vynesen rozsudek: 7 osob dostalo trest smrti (včetně římskokatolických farářů V. Drboly a F. Pařila), zbývající obžalovaní byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v rozmezí od 20 let až po doživotí. Poprava odsouzených se konala dne 3. 8. 1951 v Jihlavě. (MF, 15. 7. 1951)

Podobně jako v případě procesu s JUDr. M. Horákovou stihl režim vydat brožovanou publikaci o průběhu soudního přelíčení. Část procesu byla dokonce vysílána přímým přenosem ze soudní síně tehdejším Čs. rozhlasem. Jen pro úplnost: předsedou KNV v Jihlavě byl v r. 1951 F. Hons a vedoucím tajemníkem KV KSČ v Jihlavě M. Holzbauer. Nemělo by upadnout v zapomnění, kdo za tyto justiční vraždy nesl tehdy politickou odpovědnost – kromě ke všemu ochotných a poslušných komunistických prokurátorů a soudců.

O tragédii obce Babice se mohou čtenáři SN dozvědět více z článku „Případ Babice“ (viz rubriku „SN v PDF ke stažení“, vloženo 15. 7. 2011, ZDE).

●●●

Eva Šternová píše o Babicích…

Mladá svazácká novinářka E. Šternová (podruhé provdaná Kantůrková) patřila na počátku 50. let 20. století, kdy u nás vrcholil „rudý teror“, k těm komunistickým fanatikům, kteří v rámci tehdy platné teze o „zostřování třídního boje“ dělali všechno pro to, aby zničili i poslední zbytky prvorepublikové svobody a demokracie.

Ve skutečnosti tito jedinci jen zaneřádili naši politiku a kulturu tou nejodpudivější a nejagresivnější stalinistickou propagandou. Škody, které tím napáchali, se po mnoha desetiletích pokoušeli posléze nějak „napravit“. Přesto se některým z nich tento stalinistický hnůj zažral pod kůži natolik, že se ho nikdy beze zbytku nezbavili. Jedno české přísloví totiž říká: „Čím hrnec navře, tím natrvalo smrdí.“

Mladý stalinista, pak „polepšený“ komunista čili disident. To je obecná charakteristika, která se týká jak E. Kantůrkové, tak i P. Kohouta, ale i V. Havla, kterého levičácké poblouznění přivedlo v 50. letech 20. století až do okruhu jiného celoživotního komunisty – herce a divadelního ředitele J. Wericha. Do jeho „ovčína“ patřila od konce 50. let 20. století také „nespolupracovnice StB“ J. Bohdalová.

À propos: J. Werich se stal v r. 1952 nositelem státní ceny Klementa Gottwalda za svou dvojroli ve filmu „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“. Více o této době v článku „1952 – rok komunistických zrůdností a absurdit“ (SN č. 1/2018, vloženo 7. 1. 2018, ZDE).

─────          

Deset dní po vynesení rozsudku nad oběťmi estébácké provokace mezi rolníky, kteří odmítali vstoupit do JZD, se o „Případu Babice“ rozepsala na stránkách deníku MF také svazácká novinářka E. Šternová. Později jí přispěchal na pomoc i její manžel – dělnický básník a komunistický novinář J. Štern. V článku s názvem Babice nás nabádají k nesmiřitelnému boji s nepřítelem E. Šternová píše:

„Vražedné výstřely v Babicích zazněly celou naší republikou. Odporný čin, atentát na čtyři babické funkcionáře národního výboru, smrt tří lidí, oddaných budovatelů socialismu, pobouřil všechen náš lid. A my víme: to proti každému z nás vystřelila tlupa nepřátel, to proti nám všem vystřelili slouhové americko-britského imperialismu, toužící zalít naši lidově demokratickou republiku krví. (…)

Američtí imperialisté posílají nám najatého vraha Malého, vyškoleného gestapáky v západním Německu. V boji proti našemu lidu, ve snaze rozvrátit naši zem, se opírají o vesnické boháče a všechny zbytky starého, prohnilého světa. Vedou je k sabotáži a teroru, s jejichž pomocí chtějí rozvrátit zásobování a vyhladovět náš národ. Dávají jim do ruky pušky a samopaly, vedou jejich ruku a střílejí proti babickým funkcionářům. Za cenu ubitých krásných lidí a třeba i za cenu pustošivé války chtějí nastolit svůj kapitalistický pořádek.

Mamon vyžral nitro těchto lidí, jako červ vyhlodá jablko. Jsou to lidé bez srdce a krutost jim dělá potěšení. (…)

Buržoasie vždycky, i za cenu vraždy pracujícího člověka, sledovala jediný cíl: bezpracný zisk. Povolala své biřice, četníky, proti demonstrujícím nezaměstnaným. V historii našeho dělnického hnutí jsou krvavým písmem zapsány vraždy desítek dělníků. (…)

Dnes se však již nemohou fabrikanti ve fracích a velkostatkáři v rajtkách opírat o své protidělnické žoldáky, dnes se již nemohou vysmívat utrpení dělníků z parlamentních křesel, dnes už se nemohou skrývat za řeči o „humanitě“ a „křesťanské lásce“. Ztratili moc a náš lid je v Únoru 1948 již nadobro vyhnal z vlády. (…)

Ano, pušky amerických imperialistů nestřílejí jen v Koreji, zabily i naše tři soudruhy. Takovým lidem, jako byl Mityska, slibovali američtí imperialisté a zrádná emigrace prostřednictvím Malého vládu v naší rozkvétající zemi. Jim dávali své krví poznamenané peníze, dolary. Vražda v Babicích, to nebyl čin jenom odsouzené tlupy. To Zenkl a jeho banda vraždili jejich rukou. To Truman střílel do našeho lidu.

Znovu se potvrdila moudrá slova naší strany, že naše cesta k socialismu je cestou zostřeného třídního boje, že vesnický boháč je úhlavním nepřítelem malých a středních rolníků a že jej musíme odhalovat, omezovat a zatlačovat. Nepřítel ukázal v Babicích svou pravou, zvlčilou tvář. (…)

Naši svazáci si vryjí dobře v paměť smrt učitele Tomáše Kuchtíka a dělníků Roubce (= správně má být: Roupce) a Netoličky. A každý z nás si položí otázku: Co udělám, aby již nebylo obětí poctivých, pracovitých a krásných lidí, co udělám, abychom ještě dříve učinili skutečností ty ideály, pro něž babičtí soudruzi padli?

Nepřítel vyvolal proti sobě svatý náš hněv. Na vrahy dopadla krátce po jejich činu tvrdá pěst lidu. A mezi soudruhy, kteří nepřátelskou bandu obklíčili a zničili, byli i naši svazáci. Tak odpověděla naše mládež spolu se vším pracujícím lidem každému, kdo by chtěl rušit a rozvracet naši dílnu míru a socialismu. Tak odpoví každému, kdo by chtěl v žoldu amerických pánů a jejich zenklovských posluhů mařit velké dílo.

S ještě větší naléhavostí vidíme před sebou ohnivá slova Julia Fučíka: Lidé, měl jsem vás rád, bděte!“  (MF, 24. 7. 1951)

●●●

Tvůrčí „tandem“: Šternová – Štern

Čtyři dny po otištění výše uvedeného článku E. Šternové vychází v deníku MF další materiál – tentokrát nepodepsaný redakční článek s názvem Vstávají noví bojovníci. (MF, 28. 7. 1951) V něm je otištěna fotografie jednoho ze tří zastřelených mužů z Babic. Popisek u této fotografie je psán slovníkem této pohnuté doby: „Prostřelená stranická (= KSČ) legitimace soudruha Bohumíra Netoličky, zavražděného agenty imperialismu v Babicích.“ Dá se oprávněně soudit, že autorkou tohoto článku byla opět E. Šternová.

Ostatně – lze to srovnat s tímto úryvkem: „…Ptáš se, proč byl zavražděn soudruh Netolička, dělník VDP v Moravských Budějovicích? (…) O tom všem by ti řekli občané Babic. A rudá prostřelená knížka se srpem a kladivem – legitimace Komunistické strany Československa – vynáší tvrdou a nesmiřitelnou obžalobu proti vrahům, kteří přervali plodný život soudruha Netoličky. Ve své nenávisti k novému, co se u nás rodí a co soudruh Netolička tak usilovně pomáhal budovat, přišli do Babic vraždit – a mysleli, že tím zastraší poctivé občany, že je odradí od další tvůrčí práce…“ (MF, 28. 7. 1951)

Součástí zveřejněné statě byla báseň Prostřelená legitimace, kterou napsal J. Štern. Její text zní: „Až půjdou jednou děti na výstavu / ty němé svědky bojů sledovat, / pionýr vážně skloní černou hlavu / nad knížkou, kterou probil automat. // A oči hluboké se na nás podívají: / »Soudruhu, pověz, což ho zabili? / Tu knížku rodiče na vlastním srdci mají, / to na srdce ti vrazi mířili?« / V odpověď možná zprvu zaváháte - / paprsek slunce do očí vám sjel. / »I na vás mířili ti lotři s automatem, / však hrdina tu kuli zadržel. // I na vás, děti… To je knížka strany (= KSČ)… / To člověka je rudý, čistý štít. / A komunista vlastní hrudí chrání, / by krásně žily jste. A budete tak žít!« (MF, 28. 7. 1951) Šternova báseň byla převzata z časopisu „Tvorba“ (1951, str. 719).

Zájem manželů Šternových o případ Babice nepolevoval a pokračoval až do začátku srpna 1951. Byla to lákavá příležitost, jak se „zviditelnit“. E. Šternová neváhala a dokonce se rozjela přímo z Prahy do Babic, aby zde pohovořila s těmi místními občany, kteří znali oběti tragédie této moravské vesnice. O svém pobytu v Babicích pak E. Šternová napsala reportáž, jež byla otištěna pod titulkem Převezmeme prapor padlých bojovníků. (MF, 1. 8. 1951) Jméno autorky po tomto datu ze stránek mládežnického deníku mizí: začala studovat na FF UK v Praze.

●●●

Tvrdí, že byla mladá…

Nedávno jsem na internetu narazil na vzpomínky, které E. Kantůrková poskytla autorům projektu „Paměť národa“. A jak se u nás stalo u jisté sorty lidí zvykem, okolo „temné“ minulosti z počátku 50. let 20. století se tam našlapuje po špičkách.

Faktem zůstává, že dnešní spisovatelka a někdejší disidentka E. Kantůrková svádí vinu za své tehdejší politické a lidské selhání, za své stalinistické příspěvky v MF, na to, že „byla moc mladá“. Totéž v souvislosti se svou účastí na procesu s JUDr. M. Horákovou (i její popravou, které se osobně zúčastnila) tvrdila i „dělnická“ prokurátorka L. Brožová. Také ona prý „byla mladá“ – ve 29 letech! Hloupější výmluvu si vymyslet nelze.

Mládežnická novinářka E. Šternová-Kantůrková byla sice v roce 1951 ještě mladá (měla 21 let), ale i v tomto věku si musela být dobře vědoma toho, co dělá. Vždyť svými články nejen informovala své vrstevníky, ale zároveň formovala jejich charakter a vštěpovala jim určitý model chování. V tomto případě onen bolševický „nesmiřitelný boj proti třídnímu nepříteli“.

U deníku se statisícovým nákladem, který šel mezi mladými lidmi z ruky do ruky, to bylo obzvláště nebezpečné: horší než tisíce rezolucí, které zasílaly dělnické kolektivy Státnímu soudu v Praze v červnu 1950, kdy probíhal soudní proces s JUDr. M. Horákovou.

●●●

Tragický životní příběh M. Švermové

O tom, že nijak nepřeháním a nezveličuji dopady tehdejší komunistické propagandy, nejlépe svědčí slova tehdejší komunistické poslankyně M. Švermové (1902-1992), vdovy po národním hrdinovi J. Švermovi a sestry obávaného vyšetřovatele StB K. Švába. Byla pronesena na sjezdu ČSM a informaci o nich přinesla „Mladá fronta“ dne 8. 6. 1950, v den, kdy byl vynesen rozsudek nad M. Horákovou a jejími společníky.

Rok nato se i M. Švermová dostala do hledáčku StB, byla zatčena a odsouzena k trestu doživotního vězení. Již v r. 1956 byla nicméně propuštěna, později (1963) rehabilitována. V letech 1968/69 se angažovala v tzv. obrodném procesu a poté, kdy znovu upadla v nemilost, stala se signatářkou Charty 77. Právě příběh M. Švermové je ukázkou toho, jak složitý a vpravdě dramatický život může někdo prožít.

Slova M. Švermové, pronesená na sjezdu ČSM v červnu 1950, se fakticky rovnají souhlasu s rozsudkem smrti pro M. Horákovou. Tajemnice ÚV KSČ M. Švermová ve svém projevu řekla: „Chceme, abyste nám pomáhali v boji proti všem nepřátelům naší vlasti, míru, lidskosti, proti těm, k nimž patří všichni ti, kteří se v těchto dnech v soudní síni přiznávají, jaké zločiny páchali a jaké zločiny ještě horší připravovali…“ (MF, 8. 6. 1950)

Ačkoli to přímo nesouvisí s tehdejší svazáckou novinářkou E. Šternovou, příběh komunistické poslankyně, pozdější vězeňkyně a posléze chartistky M. Švermové názorně dokumentuje, do jak absurdních situací se mohou někteří jedinci dostat: čím výš takový jedinec vystoupá po žebříčku moci, tím horší bývá jeho pád.

ČT nedávno odvysílala dokument z období volby L. Svobody prezidentem republiky (březen 1968), kdy je na několika záběrech kamery zachycena právě M. Švermová spolu s těmi stranickými funkcionáři, kteří stáli v 50. letech 20. století za jejím zatčením a uvězněním. A ona se s nimi baví, jako by se nic nestalo! Chucpe!

M. Švermová byla zatčena koncem ledna 1951 – spolu s ministrem zahraničí V. Clementisem. A již u příležitosti MDŽ publikoval tehdejší časopis „Svět práce“, který vydávala Ústřední rada odborů, článek, v němž je vdova po hrdinovi Slovenského národního povstání J. Švermovi označena více než provokativním pojmenováním: Advokátka ptáků a hmyzu.

V něm redaktor J. Keclík píše: „…A teď si do toho radostného rámce zasaďte snahu odhalené zrádkyně Marie Švermové, která mimo jiné loni na podzim, když družstevníci rozorávali meze, starostlivě a odborně radila, aby se s tím nezačínalo. Ronila slzy, kde si budou stavět koňadry a chocholoušové hnízda, až spolu s mezemi odstraníme i keře, které tam rostly. (…) Zkrátka, socialismus je dobrá věc, jenže co tomu řekne skřivan? Výstižně prohlásil na plenárním zasedání ÚV KSČ její generální tajemník Rudolf Slánský, »že se ve skutečnosti bála, že s odstraněním mezí postihneme jiné ptáky, vesnické boháče«. Vyšetřování plně potvrdilo, že Marie Švermová pod rouškou »vědeckých« obav nad osudem opeřenců cynicky spekulovala na neúspěch naší politiky na vesnici a chytrácky dělala všechno možné, jen abychom padli nazpátek do hladových dnů za kapitalismu…“ (Svět práce, roč. I, 8. 3. 1951, č. 10, str. 2)

Co k tomu všemu říci s odstupem téměř 70 let? Snad jen to, že M. Švermová vyjadřovala na počátku 50. let 20. století oprávněné obavy ze škod, jež může způsobit překotný proces tzv. kolektivizace na vesnici, spojený s rozoráváním mezí, likvidací remízků a dalšími necitlivými zásahy člověka do krajiny, byť by jeho úmysly byly sebe ušlechtilejší.

My dnes napravujeme tyto chyby a snažíme se zmírnit následky tohoto nerozvážného chování tehdejších nadšených budovatelů „světlých zítřků“, jimž komunistická ideologie zatemnila mozek. Těchto jedinců tehdy byly tisíce, nešlo jen o ojedinělé „sýčky“, kteří strašili tím, co si málokdo dokázal představit. Náš aktuální nedostatek vody v krajině má totiž svůj původ právě v době tzv. kolektivizace – v 50. a 60. letech 20. století, kdy se odehrály ty nejškodlivější zásahy do krajiny a přírody v našich obcích a městech. Týkalo se to celé republiky ‒ území úrodných i neúrodných.

[Jak vachrlatá může být pozice některých politiků (týká se to i těch dnešních „borců“, kteří si tak rádi hrají na „ředitele zeměkoule“), můžeme doložit na příkladu R. Slánského. Ještě 31. 7. 1951 tehdejší tisk publikoval gratulace k jeho 50. narozeninám. O pár týdnů později, dne 23. 11. 1951, byl generální tajemník KSČ R. Slánský zatčen a uvězněn. Po mnohaměsíčním vyšetřování příslušníky StB na zámku v Kolodějích a ve věznici v Ruzyni byl označen za „hlavu“ protistátního spikleneckého centra a dne 27. 11. 1952 odsouzen (spolu s dalšími obžalovanými politiky židovského původu) k trestu smrti. Byl popraven v ranních hodinách dne 3. 12. 1952 na dvoře Pankrácké věznice v Praze. Jeho popel byl počátkem roku 1953 rozsypán estébáky z jedoucího auta na zledovatělé silnici kdesi za Prahou. Smutný konec jednoho z nejmocnějších mužů této země!]

●●●

Zatímco jedni budovali „světlé zítřky“, jiní umírali na šibenici…

Ano, výmluvy na mládí a nedostatek zkušeností bývají časté i u jedinců, kteří se v pozdějším věku snaží vylhat se ze svého morálního a lidského selhání. Není to pouze případ spisovatelky E. Šternové-Kantůrkové. Všechny takovéto výmluvy jsou liché a svědčí o jediném: o vážné vadě charakteru dotyčné osoby.

Ve stejném věku, kdy tato 21letá svazácká novinářka psala své komunistické bláboly o tzv. třídních nepřátelích, pokládali její vrstevníci své životy za svobodu a demokracii v naší vlasti, kterou se „dobrodějové“ typu E. Kantůrkové a P. Kohouta pokoušeli po Únoru 1948 zašlapat do země. Nebyli to jen všeobecně známí studenti, „živé pochodně“ z roku 1969 – Jan Palach (†19. 1. 1969, 20 let) či Jan Zajíc (†25. 2. 1969, 19 let).

V době, kdy E. Šternová-Kantůrková působila v redakci „Mladé fronty“, končili svůj život na šibenici další mladí lidé, kteří podobně jako ona chtěli žít, studovat a být užiteční této zemi. Jen namátkou vybírám několik jmen: Karel Bacílek ml. (popraven 24. 5. 1949 ve věku 19 let), Boris Kovaříček (popraven 24. 5. 1949 ve věku 22 let), Slavoj Šádek (popraven 19. 2. 1949 ve věku 23 let), Antonín Frejka (popraven 27. 3. 1950 ve věku 21 let), Antonín Janošík (popraven 29. 10. 1950 ve věku 24 let), Antonín Daněk (popraven 14. 11. 1950 ve věku 23 let), Drahoslav Němec (popraven 3. 8. 1951 ve věku 20 let), Stanislav Plichta (popraven 23. 5. 1953 ve věku 21 let, Zbyněk Janata (popraven 2. 5. 1955 ve věku 23 let) a další.

Nepotrestané komunistické zlo, které zaneřádilo naši společnost na dlouhých 72 let, plodí zase jen zlo. Jinak tomu ani být nemůže. Proto se dnes nacházíme v tak hluboké morálně politické krizi, jakou si před třiceti lety nikdo z nás neuměl ani představit. Dnes to vidíme velice zřetelně – díky „koronaviru“, který obnažil všechny škvíry, z nichž postupně vylézají dosud schovaní „hadi a štíři“, které se patří zašlápnout. Budeme si na to muset vzít pevné, nejlépe okované boty. A spojit to zároveň s celkovým úklidem při vymetání našeho Augiášova chléva.

Neschopnost naší údajně demokratické společnosti vyrovnat se s dědictvím komunistické éry nás vytrvale táhne ke dnu. Díky mimořádným okolnostem, na jejichž počátku byla neochota polistopadových vládců (v čele s pseudohumanistou V. Havlem) zakázat činnost KSČ, máme dnes ve vedení státu proruského a pročínského prezidenta a premiérem se mohl stát imigrant ze Slovenska, jenž kdysi patřil k prominentním členům normalizační KSČ a k agentům StB.

S těmito osobami nás žádné nové „světlé zítřky“ doopravdy nečekají. Nanejvýš tak pokračující úpadek: ekonomický, politický, kulturní i morální. Nás i naše potomky může zachránit jedině to, že se konečně vzpamatujeme z letargie a že začneme napravovat chyby, jichž jsme se za posledních 30 let dopustili. Bez toho zůstaneme vězet v postkomunistrickém marasmu, do něhož se propadáme čím dál hlouběji. Už nám ty sra*ky sahají až po krk. Brzy se v nich utopíme.

27. 5. 2020

PhDr. Rostislav Janošík                                

─────

Příloha:

PROJEV ÚSTŘEDNÍHO TAJEMNÍKA KSČ RUDOLFA SLÁNSKÉHO NA ZASEDÁNÍ ÚV KSČ

Odporná tvář prodejných zrádců

„…Pro velezrádnou bandu špionů a spiklenců je příznačné, že se v ní spřáhli buržoasní nacionalisté čeští a slovenští. Ruku v ruce pracovali čeští nacionalisté Šling a Švermová a slovenští nacionalisté Clementis, Husák a Novomeský. Šling a Švermová se vždy pokoušeli štvát český lid proti slovenskému lidu. Švermová leckdy soptila vztekem proti právům slovenského národa a vyslovilas se tak, že by prý bylo nejlépe zrušit Slovenskou národní radu a sbor povereniků. Clementis, Husák a Novomeský zase štvali slovenský lid proti českému, Slováky proti Praze, a mluvili o tom, že by bylo nejlépe, kdyby pražská vláda neměla vůbec žádné moci na Slovensku. (…)

Chci se jen zmínit i o nepřátelském poměru Husáka a Novomeského k partyzánskému hnutí a k partyzánskému boji. (…) Dnes víme, že jako buržoasní nacionalisté se báli partyzánského boje, báli se ozbrojeného lidu. Po povstání, když jsme odešli do hor organisovat partyzánský boj, tu husák zmizel, odešel – jak jsme se později dověděli – schovat se do dědiny, a Novomeský odletěl do Londýna.

Zatím co nemocný soudruh Šverma odmítal na naše naléhání odletět do Sovětského svazu a řekl nám, že by se musel do smrti stydět za to, kdyby opustil slovenský lid v tak těžké chvíli, Husák a Novomeský nešli do hor. Zato se objevili ihned, jakmile Sovětská armáda osvobodila první kus slovenské půdy. Objevili se, aby jako záškodnická pátá kolona rozvraceli především řady naší strany, aby rozvraceli nový, lidově demokratický režim, brzdili jeho rozvoj, aby skrytě pracovali uvnitř komunistické strany pro tytéž cíle, pro jaké Lettrich se Zenklem pracovali otevřeně a veřejně. (…)

Ne ve slovech, ale v praxi zvýšit ostražitost a bdělost

Odhalením bandy záškodníků náš boj proti agentům třídního nepřítele nekončí. Třídní boj se bude dál zostřovat, třídní nepřítel nezkrotne, nebude mírnější, ale bude svůj boj proti nám stupňovat. Bylo by proto chybou myslet si: likvidovali jsme Šlinga, Švermovou, Clementise, Husáka a Novomeského, provedli diskusi, přijali resoluce a není již třeba dál na věc myslet. (…)

Odhalením bandy špionů a spiklenců se dostalo celé naší straně velkého poučení. Byli jsme málo bdělí. Ale nestačí, abychom jen všeobecně mluvili o tom, že jsme byli málo bdělí, že nyní musíme zvýšit bdělost a ostražitost.

Učme se, jak soudruh Stalin vedl bolševický principiální boj se všemi možnými trockistickými, zinověvskými a bucharinskými zrádci. Tehdy nebylo ještě známo, že jde o naverbované agenty a špiony nepřítele, ale soudruh Stalin je už odhaloval jako dělnické třídě a komunistické straně cizí živly, jako třídní nepřátele…“  (MF, roč. VII, 24. 4. 1951, č. 95, str. 3)

─────

Tento text je velmi poučný. Měl by si jej pozorně přečíst historik M. Macháček, aby získal poněkud „komplexnější“ pohled na osobu slovenského vlastizrádce a prosovětského kolaboranta G. Husáka. Pro ostatní čtenáře by slova R. Slánského, který byl půl roku po tomto projevu zatčen a později odsouzen k smrti a popraven, měla být poučením o proměnlivosti chování politiků. Dnes nám velice názorně předvádějí zejména představitelé tzv. opozice přesně to, co popisuje ve svém projevu R. Slánský. Na rozdíl od G. Husáka a R. Slánského, kteří byli celoživotními politiky, zběhlými v technologii moci a v politických zápasech na život na smrt, jsou ti dnešní „rádoby politici“ pouze vyčůrané politické „vyžírky“, které se chtějí mít dobře z peněz daňových poplatníků. Oba jmenovaní komunističtí činitelé měli ještě jakési politické přesvědčení, kvůli němuž neváhali jít do vězení nebo na šibenici. Měla ho také JUDr. M. Horáková. To bohužel dnešním politikům chybí: nemají přesvědčení žádné a nedostává se jim ani morálky, ani pokory. Bez těchto atributů se z nikoho dobrý politik stát nemůže. Proto dnes v naší politice nejsou žádné skutečné osobnosti. Ty staré umřely a nové se dosud nenarodily.

‒ RJ ‒