Svobodné noviny na internetu

Pozor na sezónní oslavovatele čehokoliv!

Ještě mi v uších zní všechny ty patetické řeči a podbízivé fráze o JUDr. Miladě Horákové. To si jistě nezasloužila – hlavně od lidí, kteří to nemohou myslet vážně. Na druhé straně však nutno konstatovat, že o tak velkých, autentických osobnostech, k nimž bezesporu útlá a nenápadná M. Horáková patřila, by se u nás mělo hovořit a psát denně, nikoli jen pár dní v roce.

Aby bylo jasno: právě ČT v tom má nesplatitelný dluh – od dob ředitelování J. Janečka až po naprosto tragické působení „komerčního“ manipulátora – exkomunisty P. Dvořáka. Letošní jubileum M. Horákové bylo v historii ČT světlou výjimkou. „Cirkus“, který okolo toho někteří pracovníci ČT 09 a s nimi spříznění „pravicoví“ politici rozpoutali, byl jen součástí jejich PR a začátkem předvolební kampaně. U současných zaměstnanců ČT jde totiž o to, kdo z nich a kdy bude z této „veřejnoprávní“ televize vyhozen. Nic víc v tom nehledejme! Hlavně ne nějaké vlastenectví a úctu k dějinám našeho státu.

Kdyby to nebyla jen prázdná póza a mediální mlha, mlčel bych. Ale protože tomu tak není, mlčet nemohu.  Kdepak je ta „veřejnoprávnost“? Žádnou bohužel nevidím! Vidím jen houf nenažraných kobylek, které se nechají živit z peněz televizních koncesionářů. Kdyby ti břídilové aspoň odváděli pořádnou práci, tak ať si berou ty své desetitisícové platy. Jejich výkon však nestojí ani za zlámanou grešli!

─────

Ano, osudy žen, manželek či dospívajících dcer mužů, kteří na mnoho let skončili v komunistických věznicích a uranových lágrech, odkud se vraceli s podlomeným zdravím (mnozí na ozáření uranem později zemřeli; několik takových jsem měl možnost osobně poznat), to by byl námět na poutavý televizní dokumentární cyklus. Obsahoval by dozajista napínavější příběhy, než je ta „nastavovaná kaše“ dnešních televizních seriálů typu „Ulice“ nebo „Ordinace v růžové zahradě“. (Bývaly doby, kdy jsem se na „Ordinaci“ pravidelně díval. Dnes by to byla jen ztráta času. Točí se to jenom proto, aby mělo pár herců přísun peněz na živobytí. Něco podobného jsme v minulosti zažívali v případě kdysi módních muzikálů. V nich účinkoval taky kdekdo, kdo měl hluboko do kapsy.)

Mimořádná pozornost, která byla v uplynulých dnech věnována osobnosti JUDr. M. Horákové, byla skutečně jen „vybočením“ ze zaběhlých televizních pořádků. Dnes už se o tom můžeme přesvědčit na vlastní oči. Včerejší moderátor besedy s historiky o M. Horákové, známý „univerzální žvanil“ T. Drahoňovský, je už zase ve svém živlu, když může se svými hosty hovořit hlavně o rozvolňování opatření v souvislosti s „koronavirem“ a především o cestách do Chorvatska a všude tam, kam byli dříve čeští maloměšťáci a snobové zvyklí každé léto jezdit. (V zimě pak do Alp, jak nám to i letos předvedli „alpští lyžaři“, kteří k nám zavlekli nákazu „koronaviru“. Můžeme jim za to poděkovat a ještě bychom každému z nich měli vystavit fakturu: ekonomické následky totiž budou tragické. Také ty tisíce nezaměstnaných půjdou na jejich vrub.)

Kdo čekal, že se Česká televize (nikoli ČT 09) začne po mediální „masáži“ okolo M. Horákové konečně zajímat o osudy zničených rodin bývalých politických vězňů, musí být zákonitě zklamán. Ta tlupa televizních „vyžírek“, které tam natahal P. Dvořák, má úplně jiné starosti. Kdo totiž sledoval všechny pořady, v nichž se o M. Horákové mluvilo (nejzajímavější byl rozhovor s Janou Kánskou), tomu musí být jasné, že nějaké vdovy po vězních minulého režimu tyto nadstandardně placené žvanily vůbec nezajímají.

Ocenění zaslouží pouze historik P. Blažek, který jen tak mimochodem utrousil poznámku o tom, že M. Horáková se znala se Zdenou Mašínovou st. (1907-1956), a to jak z nacistického vězení, tak i z doby po r. 1945. Vzhledem k tomu, že jsem se osudy rodiny gen. J. Mašína jako historik zabýval, vím, že právě Z. Mašínová velice citlivě vnímala komunistické bezpráví. Na protest proti zatčení M. Horákové vystoupila dokonce z KSČ, kam se jako zasloužilá odbojářka dostala díky svým kontaktům se členy ilegální KSČ z dob Druhé světové války. Nejen ona, ale i její synové, Ctirad a Josef, byli prezidentem E. Benešem po válce vyznamenáni za odbojovou činnost proti nacistům. Proč se o těchto věcech nemluví a místo toho se jen „mlátí prázdná sláma“, jak se stalo v ČT zvykem?

Jedna z příčin, proč se v ČT o osudech žen bývalých politických vězňů nehovoří a nepíše, spočívá v tom, že redaktoři ČT o těchto záležitostech nic nevědí. Ostatně – předvedli nám to dostatečně názorně v těch několika dnech, kdy byla televize „plná Horákové“. Někteří čtenáři na internetu na to reagovali známým úslovím: „Bojím se otevřít konzervu, aby na mě nevykoukla Horáková.“ To je samozřejmě velká nadsázka, ale docela trefná. Dnešní redaktoři ČT jsou nejen nevzdělaní, ale také líní obstarat si potřebné informace. Od příslušníků generace „Husákových dětí“, kteří se rozlezli všude po této zemi, ani nic jiného čekat nemůžeme.

I to je důsledkem toho, že se dnes máme dobře a že kromě „čínské chřipky“ (= „koronaviru“) nemusíme řešit žádné zásadnější problémy. Až příště vtrhnou do našich domovů, budeme stejně nepřipraveni – jako v případě pandemie „koronaviru“. Kdo je líný, bývá vždy nepřipravený a „překvapený“. Zkrátka: Češi jsou věčně nedospělí a nepoučitelní. Všechno řeší na poslední chvíli a někdy i pět minut po dvanácté. Mají to prostě v „genech“.

●●●

Historik M. Stehlík „nasvítil“ ikonu M. Horákové z nečekaného úhlu

Během debaty o M. Horákové zazněla řada zajímavých myšlenek. Někteří novináři i historici poukázali na méně známé skutečnosti, o nichž se dosud buď nevědělo, nebo z nějakého důvodu nemluvilo. M. Horáková byla především levicová politička – v některých věcech dokonce radikálnější než komunisté. Takoví byli ostatně v letech 1945-48 (např. v otázce znárodňování) také sociální demokraté. Angažování se M. Horákové v rovnoprávném postavení žen, v otázce alimentů pro děti z rozvedených a rozloučených manželství – to je přece téma vysoce aktuální i dnes! Co jiného než obdoba návrhů M. Horákové je např. tzv. zálohované výživné? Horáková byla zkrátka „levicovější“ političkou, než je ta dnešní parta politických lenochů a vyžírek okolo J. Hamáčka.

Náměstek ředitele Národního muzea v Praze, M. Stehlík, otevřel v těchto dnech na svém blogu (Aktuálně.cz) zajímavé téma. Ve zmíněném příspěvku vzpomněl v souvislosti s popravou M. Horákové na osudy Ludmily Plichtové ze Šebkovic. Ta v roce 1951 přišla o manžela Antonína Plichtu st. (byl popraven 3. 8. 1951) a také o dva syny: starší Antonín Plichta ml. byl zastřelen při zásahu bezpečnostních složek během zatýkání tzv. vrahů z Babic; mladší Stanislav Plichta byl při této akci vážně postřelen a na šibenici skončil o dva roky později (†23. 5. 1953).

Případ střelby v babické škole (2. 7. 1951), při níž byli zabiti tři funkcionáři KSČ, byl jen nastraženou pastí pro místní rolníky. Komunistům a s nimi úzce spojeným příslušníkům StB šlo o jediné: vyprovokovat konflikt s oběťmi na životech, který by mohl posloužit jako nátlak na ty rolníky, kteří odmítali vstupovat do právě zakládaných JZD. Absolutní tresty pro několik z nich měly být jasným vzkazem: tak dopadne každý, kdo by se nám (= KSČ) stavěl do cesty při budování „světlých zítřků“.

Podobně si státní moc počínala v případu M. Horákové. Zatímco tam byla vybrána jako „hlava spiknutí“ žena-matka, v případě Babic šlo o zapletení římskokatolických kněží do sítí údajné teroristické skupiny. Přitom babický farář V. Drbola byl zatčen již dva týdny před tragickými událostmi v babické škole. Tato skutečnost pak zanikla v celém tom mumraji, který se okolo této události odehrál. Zastrašení rolníci si v té nepřehledné situaci zřejmě nepovšimli nejrůznějších podivností: údajný agent ze Západu, kpt. L. Malý, nebyl ve skutečnosti zastřelen, ale tajně odvezen StB bůhvíkam. Pozdější tvrzení, že zemřel v nemocnici na následky zranění, byla jen estébácká lež, kterou nebylo možno ověřit. Obyčejný občan vůči mašinérii státní moci neměl žádnou šanci.

O „Případu Babice“ jsem na stránkách SN psal již několikrát. Naposledy jsem zmiňoval jméno Stanislava Plichty (1931-1953). Tento syn rolníka Antonína Plichty st. a jeho manželky Ludmily byl popraven ve věku 21 let. Byl stejně starý jako svazácká novinářka E. Šternová (později provdaná Kantůrková), která o tragických událostech v Babicích psala v mládežnickém deníku „Mladá fronta“ v létě 1951. Při čtení jejích nenávistných, přeideologizovaných blábolů se i po těch 69 letech musí každému slušnému člověku obrátit žaludek.

[O této problematice viz článek Zapomenuté „skvosty“ spisovatelky Evy Kantůrkové (SN č. 6/2020, vloženo 3. 6. 2020, ZDE).]

●●●

Osudy žen a dětí popravených a uvězněných odpůrců režimu nikoho nezajímají?

Oběťmi vykonstruovaných politických procesů z let 1948-53 (= doba „rudého teroru“) byli jak ti popravení či na dlouhá léta uvěznění muži, tak i jejich manželky a děti. Ty vesměs čekal život v naprosté bídě – na okraji společnosti a ve všeobecném opovržení. Společenská atmosféra, v níž se tyto osobní a rodinné tragédie odehrávaly, se nedá plnohodnotně sdělit jiným jedincům. Dokonce ani později narozeným potokům z těchto rodin. Čím později, tím je to obtížnější.

Hrůzu a beznaděj, kterou většina těchto žen řešila slzami a modlitbami k Bohu, to by dnes sotva kdo pochopil. Ta doba je totiž příliš vzdálená a působení komunistické, ateistické výchovy naopak příliš silné. Paradoxně jsme na tom v těchto dnech hůř než před dvaceti lety. Inu, vývoj nezastavíš!

Snažit se pochopit tu dobu není snadné. Co těmto ženám vlastně zbývalo? Smutek, bolest a život bez jakékoli vyhlídky na zlepšení. Jedinou útěchou často bývala jen návštěva kostela a povzbudivá slova pana faráře. Za předpokladu, že to nebyla nějaká nastrčená figurka, která estébákům donášela na místní farníky. Pak už jen zbývala rodina: ti, které StB nezatkla, a širší příbuzenstvo. Stávalo se však i to, že zbytek takové rodiny byl vystěhován kamsi daleko od rodné vesnice. Rodina se stávala vpravdě tou nedobytnou „tvrzí“, jež těmto opuštěným a režimem nespravedlivě potrestaným ženám a dalším členům rodiny pomáhala tuto beznaděj přežít.

Ano, český a moravský venkov byl v 50. letech 20. století krutě, nemilosrdně potrestán za touhu sedláků „žít jako dřív“ – bez zasahování komunistů a jejich nenávistné ideologie „třídního boje“ do jejich životů.

─────

Dnes jsme doopravdy někde úplně jinde. Kdyby nebylo právě aktuální připomínky 70. výročí popravy M. Horákové, kromě hrstky historiků, kteří se touto problematikou zabývají, by o tom v televizi, ale ani v dalších médiích nepadlo jediné slovo. To jen některým politikům přišlo toto výročí náramně vhod ‒ jako na zavolanou. Blíží se totiž volby, které budou pro jisté strany a hnutí znamenat „konečnou“. To je pravý stav věcí. Ta „úcta“ k Horákové je až v druhém „plánu“. V tom prvním jsou prachy (= pořádný balík peněz) a další benefity, které plynou z prominentního postavení některých jedinců v ČT.

Přesto: Doporučuji ČT, aby zařadila do svého vysílacího plánu na nejbližší období celý filmový cyklus režiséra M. Vadase „Proces H“. Diváci mají právo, aby se jim o procesu s M. Horákovou dostalo pokud možno ucelených informací. Zároveň doporučím něco také redaktorům, dramaturgům a dalším zbytečným osobám, které jsou „královsky“ placeny z peněz televizních koncesionářů (tedy i mých peněz): začněte už konečně dokumentovat náš historický vývoj po roce 1948, dokud ještě žijí pamětníci těch časů! Za pár let už tady nikdo z nich nebude. Nebude co dokumentovat. Ocitneme se ve stejné situaci jako s pamětníky Druhé světové války. Z těch už taky nežije skoro nikdo!

Toto konstatování vychází z mých vlastních životních zkušeností. Z pamětníků, s nimiž jsem o období války a o politických represích v 50. letech 20. století hovořil, dnes již nežije nikdo. Mezitím zemřeli jak viníci, tak i jejich oběti. Není co dokumentovat a nelze už ani nikoho pohnat k odpovědnosti za spáchané zlo a bezpráví. Pak už nám zbude jen ta spravedlnost vyšší – od Pána Boha.

Je třeba, abychom si naléhavě uvědomili, že všichni máme odpovědnost před dějinami: nejen kvůli odkazu M. Horákové, aby se něco podobného již nikdy nemohlo opakovat, ale zejména kvůli generacím, které přijdou po nás. Nenechme se uchlácholit tím, že naše děti a vnoučata se na hrůzy politických procesů z období „rudého teroru“ (1948-53) neptají. Jednou se ptát budou…

30. 6. 2020

‒ RJ ‒

●●●

Popisek: Meditační zahrada plk. Luboše Hrušky v Plzni-Doudlevcích

Plzeňský rodák plk. Luboš Hruška (1927-2007) byl zatčen Státní bezpečností již v roce 1949. Tehdy jako mladý důstojník sloužil poblíž státních hranic. Byl odsouzen na 18 let vězení. Prožil si tam zpočátku etapu nelidského týrání od bestiálních komunistických vyšetřovatelů a dozorců. Prošel postupně mnoha věznicemi: byl na Špilberku, na Pankráci, na Borech, v Opavě, v Leopoldově, na Ruzyni a nakonec v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku. Pracovní lágry bývaly svým způsobem vysvobozením od neustálé nadvlády estébáků a bachařů: vězeň se aspoň na čas dostal mezi další, stejně postižené vyděděnce komunistického režimu. V „houfu“ se žilo líp, protože lidská solidarita i v těchto těžkých chvílích měla velikou sílu.

A právě ve vězení se mladý důstojník L. Hruška „obrátil na víru“. Podobných „přerodů“ se ve věznicích událo víc. O to větší a hlubší pak bývala víra takových „konvertitů“. Luboš Hruška tehdy přijal katolickou víru zásluhou provinciála jezuitů P. F. Šilhana. Když se pak dostal na základě amnestie z r. 1960 na svobodu, přebudoval ovocnou zahradu, kterou zdědil po rodičích, na meditační zahradu nazvanou „Památník obětem zla“. Kromě bohaté vegetace tam nalezneme řadu plastik s námětem „Křížové cesty“. Hruška tím nejen splnil svůj slib z vězení, ale pokusil se oslovit tímto symbolickým způsobem, ještě v dobách hluboké totality, kdy se ledacos „nesmělo“, také veřejnost.

Na rozdíl od mnohých vrstevníků se L. Hruška dožil návratu svobody a demokracie na konci roku 1989. Jeho vytrvalé úsilí nezůstalo nepovšimnuto. V r. 1997 byl plk. L. Hruška vyznamenám prezidentem V. Havlem „Řádem T. G. Masaryka“. Jeho pozoruhodná meditační zahrada v Plzni-Doudlevcích je unikátním dílem, které u nás nemá obdoby. Je zároveň potvrzením toho, že víra v Boha může člověka nejen udržet při životě, ale trvale jej obohacovat. Tuto vzpomínku zařazuji do tohoto příspěvku také proto, že plk. L. Hruška byl dlouholetým příznivcem a čtenářem tištěných SN.

O začátcích budování své meditační zahrady vyprávěl její tvůrce toto: „Když jsem se vrátil z kriminálu, věnoval jsem zahradě stovky hodin. Měl jsem při tom čas přemýšlet, modlit se, povídat si s Kristem. Docházel jsem k mnoha novým závěrům. Přesto mi trvalo deset roků, než jsem se zbavil nenávisti. Ale když se mi to podařilo, pocítil jsem obrovské osvobození duše. Naše duše jsou nemocné a mají dostat šanci uzdravit se. Dnes chápu zahradu jako prostor, kam ať přijde kdokoliv – mladý, starý, zdravý, nemocný, věřící, nevěřící – může se posadit a popřemýšlet. Pokud možno sám o sobě…“

Moje vzpomínka na plk. L. Hrušku má konkrétní důvod. Dnes je tomu přesně třináct let, kdy odešel na věčnost. Parte, které mi tehdy zaslala jeho rodina, dodnes schovávám jako doklad o existenci tohoto vzácného člověka. Kéž by takových jedinců bylo v naší vlasti víc! Ale protože žijeme v Čechách, dobré lidi si Hospodin povolává k sobě brzy, kdežto prevíty nám tady nechává, aby nám dál ztrpčovali život. Tak dlouho, než je čert odnese do pekla…

‒ RJ ‒