Svobodné noviny na internetu

Když jsem si tu zprávu na internetu přečetl, všechno se ve mně vzbouřilo. Taková drzost! Kdo další si ještě teď, doslova pět minut před dvanáctou, bude chtít přihřát trochu té své politické polívčičky? Kolik jiných politických pokrytců se náhle objeví, aby se mohli předvádět před televizními kamerami? Připomnělo mi to známou scénu, kterak A. Babiš v noci pokládá květiny k památníku 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze v roce 2018.

[Podobně se uctívači V. Havla u příležitosti oslav 100. výročí vzniku ČSR 28. 10. 2018 tetelili blahem, když A. Babiš vyjádřil ve svém „jubilejním“ projevu (opět pokrytecky) svou úctu vůči tomuto disidentovi. Řekl tehdy, že on tak statečný nebyl. Za pár dní bylo všechno zase ve „starých kolejích“. Jinak to ani dopadnout nemohlo. S M. Horákovou a s „obdivem“ k ní je to stejné, ne-li horší. Chce to pevný občanský postoj: řídit se zdravým úsudkem, nikoli klamnými dojmy!]

Lépe než A. Babiš to totiž vyřešil prezident M. Zeman: poslal místo sebe k památníku obětí komunismu na pražském Újezdě dva zástupce prezidentské kanceláře. Své povinnosti dostál a nikdo mu nic vyčítat nemůže. Navíc: člověku, o němž je známo, že má bolavé nohy. Babiš na rozdíl od M. Zemana vesele „rajzuje“ (v rámci začínající předvolební kampaně) po celé republice, ale na položení kytičky květů si čas nenašel. Namísto toho raději píše (spíše za touto akcí stojí někdo jiný) jakýsi krátký text na svůj twitterový účet.

Celý Babišův text zní: „Milada Horáková. Statečná žena. Každý musí obdivovat její neskutečnou odvahu a sílu. A každý musí odsoudit tohle totální zvěrstvo režimu. Vraždu nevinné ženy. Obdivuhodné ženy. Stalo se před 70 lety a věřím, že si na to dnes všichni vzpomeneme.“

Bohužel – z úst právě této osoby se nejedná o projev opožděné, možná ani upřímně míněné, úcty k ženě, kterou justiční mašinérie „semlela“ hned v samém začátku období „rudého teroru“. Co o tom může tento kariérní, prominentní komunista a jeden z agentů komunistické StB vědět? Naprosto NIC.

Je to podobné, jako když se nechal v doprovodu úlisného „panbíčkáře“ D. Hermana provázet po věznici v Uherském Hradišti. Tam byli v téže době, kdy M. Horáková seděla ve vazbě a pak stála před tribunálem Státního soudu v Praze, mučeni elektrickým proudem političtí vězni komunismu. Lidé stejně stateční, morálně pevní a odhodlaní nesmířit se s komunistickým zlem. Co o tom může tento komunistický kariérista a prospěchář vědět? Opět NIC!

Nechápu ty osoby, které A. Babiše obklopují nebo mu dokonce ty jeho sentence píší (jistě nikoli zadarmo), že svého chlebodárce na tyto skutečnosti dosud neupozornily. Kdo pak může věřit tomu, že to myslí upřímně? Možná jen ty „koblihy“, ale ani o tom nejsem přesvědčen.

Nadalo mi to, abych na tuto nehoráznost nereagoval. Každý soudný člověk (o politicích to platí dvojnásob) by se přece měl řídit jak zdravým rozumem, tak i citem. A rovněž smyslem pro to, co je a co není možné nebo (politicky a lidsky) únosné, aby se to vzápětí nezměnilo v karikaturu toho, co autor původně zamýšlel.

A to je přesně případ A. Babiše. Jeho „přihlášení se“ k odkazu M. Horákové se mu nepovedlo. Kdyby mlčel a raději jen položil kytici květin na jedno z pietních míst, udělal by líp. Proč například nepřišel dnes dopoledne k památníku obětí komunismu (se sochami O. Zoubka) na Újezdě, nebo včera k hrobu M. Horákové na Vyšehradském hřbitově? Bylo to nejspíš ze strachu, že by tam potkal své nesmlouvané kritiky: jak z řad politiků, tak i obyčejných občanů.

Na pietních akcích chyběli ovšem i jiní čelní představitelé státní moci: předseda Poslanecké sněmovny PČR R. Vondráček nebo předseda vládní ČSSD – J. Hamáček. Asi měli něco důležitějšího na práci, není-liž pravda? Přítomni nebyli ani předsedové nebo další zástupci „opozičních“ a jiných stran – kromě ODS (M. Vystrčil, P. Fiala) a Pirátů (V. Pikal). Čas si neudělal ani jinak aktivní expředseda KDU-ČSL, který se jen pár dní předtím teatrálně „předváděl“ spolu se senátorkou M. Horskou v Ležákách.

Kopírovat politické vzory se nevyplácí. Naši komunisté po roce 1948 „kopírovali“ ty sovětské tak „úspěšně,“ že brzy po Únoru 1948 zcela zapomněli na dříve proklamovanou „československou cestu k socialismu“, díky níž vyhráli první poválečné parlamentní volby v r. 1946. Pak to s nimi šlo už jen z kopce, až doklopýtali k Listopadu 1989. Z „kopírování“ se stala „karikatura“ ve stylu budování Potěmkinových vesnic.

Dnes se A. Babiš zhlédl v americkém prezidentu D. Trumpovi. To je ovšem jiná „váhová kategorie“, než nějaký premiér z malé středoevropské země! Od kopírování cizích vzorů k „recyklovaným“ politikům, které nám pro blížící se volby chce nabídnout většina dnešních stran a hnutí, je jen krok. Z politického „second handu“ nikdy nic originálního vzejít nemůže. Naši politici by si to měli uvědomit a konečně začít hledat autentické osobnosti. Dříve, než budou z politiky vlastními občany a voliči vypoklonkováni.

Vraťme politiku zpátky do ulic a na náměstí našich měst a obcí! (Naposledy jsme to dokázali v srpnu 1968 a v listopadu 1989.)  A nezapomeňme ani na hospody, které k veřejnému životu patřily od nepaměti. V nich pulzoval „život“ našich politických stran dříve, než se přelil do veřejných prostranství. Bezradnost a nekoncepčnost dnešních českých politiků pramení také z toho, že na tyto historické zkušenosti dávno zapomněli, nebo je na ně nikdo ze starších kolegů neupozornil.

S tímto vědomím a s odhodláním měnit věci k lepšímu, jakož i s odpovědností vůči dějinám, tedy i k odkazu M. Horákové, se dají vyhrát každé volby. Bez toho žádné. To nejsou fráze, ale obyčejné „poučení z dějin“. (Neplést s „Poučením z krizového vývoje“!)

27. 6. 2020

‒ RJ ‒

Popisek: Kdybych napsal, že se M. Horáková musí kvůli této Babišově nestydatosti obracet v hrobě, nebyla by to pravda. Tato oběť komunistické zvůle a nelidskosti totiž žádný skutečný hrob nemá. Její ostatky nebyly dodnes nalezeny. Hrob na Vyšehradě, kde se pravidelně konají pietní akce k uctění památky M. Horákové, je symbolický. V roce 1990 jej nechali vybudovat národně socialističtí spolustraníci a přátelé M. Horákové z exilu: Petr Zenkl a manželkou Pavlou, Vladimír Krajina s manželkou Marií, dále František Klátil, Fráňa Zemínová, Otakar Machotka a Růžena Pelantová, jež byla v r. 1950 souzena spolu s M. Horákovou.