Svobodné noviny na internetu

Přiznám se, že mě už přestává bavit, abych neustále na stránkách SN upozorňoval na nové a nové případy nekompetentnosti našich novinářů, z nichž se za 30 polistopadových let stali jen obyčejní „přežvýkávači“ toho, co jim někdo dodá na jejich stůl. Oni to pak přepíší a navíc v tom ještě „nasekají“ nějaké pravopisné chyby nebo překlepy. To je bohužel docela běžný obrázek stavu, který dnes vládne v českých médiích.

Nejde jen o samotné pravopisné chyby, o nichž jsem psal již v několika článcích. Český novinářský šlendrián má více podob. Jednou z nich je skutečnost, že si „géniové“, kteří připravují podklady pro novináře z jednotlivých tištěných a internetových novin (a časopisů), ani pořádně neověří fakta a sami se navíc z nepozornosti dopouštějí faktografických chyb.

S tímto jevem jsem se setkal již několikrát, ale nestálo mi to nikdy za to, abych na tyto „prkotiny“ reagoval. Zkrátka: v našich médiích pracují hlupáci a „pologramoti“. S tím se dá dělat pouze to, že je dotyčný šéfredaktor vyhodí. Nebo by měli vyhodit tohoto šéfredaktora. Jiné řešení není. To je celé. Vždycky to tak fungovalo, a proto není žádný důvod, aby tomu mělo být dnes jinak.

Případ, kvůli němuž jsem se rozhodl reagovat, se týká soudního procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, jehož nejvýraznější postavou byla národně socialistická politička a protinacistická odbojářka ‒ JUDr. Milada Horáková (1901-1950). Tento soudní „monstrproces“ v režii sovětských bezpečnostních poradců (po r. 1948 jich u nás působilo asi 500), probíhal před Státním soudem v Praze ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950, a to v budově někdejšího Nejvyššího soudu na náměstí Hrdinů.

To, co ČTK (zcela anonymně) rozšířila do sdělovacích prostředků (včetně ČT), je ubohoučký kompilát nevalné úrovně, v němž jsou obsažena pouze některá fakta, zatímco o jiných, daleko důležitějších, se tam mlčí. A navíc: v těch několika řádcích se vyskytla i zásadní faktografická chyba – v příjmení jednoho z popravených. To je nikoliv jen projev naprosté ignorance, nýbrž i pologramotnosti. Není-li někdo schopen přečíst text správně, nebo fakta v něm obsažená bez chyby přepsat, nemá co dělat ani v ČTK, ani v redakci jakéhokoliv média.

Abych dokumentoval, oč jde, ocituji doslova jeden odstavec z textu, který internetový deník „E15.cz“ převzal ze servisu ČTK (chyby jsou vyznačeny tučně): „Podle historika Karla Kaplana byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, která měla vyvolat politický ohlas u veřejnosti. Rozsudek padl 8. června 1950. Čtyři obžalování, Horáková, historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl, byli za velezradu a vyzvědačství odsouzeni k smrti, další čtyři lidé k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům. Případ Horáková a spol. se stal včetně pětatřiceti navazujících procesů největším v zemi. Celkem bylo souzeno 639 klidí, deset z nich popravili, ostatní dohromady dostali 7850 let vězení. Horáková odmítla požádat o milost.“ (E15.cz, 31. 5. 2020, 10:26, zdroj: ČTK)

Jak je zřejmé z publikovaného textu, vedle věcné chyby ve jméně J. Buchala je tam ještě překlep, který vznikl vinou té osoby, jež tento text přepisovala. Co vzkázat dotyčným redaktorům? Zpátky do školy – do té základní!

─────

Bývalý štábní strážmistr SNB (= Sboru národní bezpečnosti) Jan BUCHAL (* 30. 5. 1913 v Litavě, okr. Tišnov; bytem Ostrava XVI, Paskovská 169) byl mezi 13 obžalovanými osobami v procesu s JUDr. M. Horákovou jediným mimopražským účastníkem. Jako bývalý člen Čs. strany národně socialistické se po Únoru 1948 odmítl smířit s komunistickou diktaturou. Proto na jaře 1949 zorganizoval na Ostravsku odbojovou skupinu z řad příslušníků SNB, armády a dalších jednotlivců, o nichž věděl, že jsou stejného politického smýšlení. Buchal byl zatčen v důsledku provokace ze strany StB dne 25. 10. 1949. Souzen byl spolu s JUDr. M. Horákovou ve dnech 31. 5.- 8. 6. 1950. Byl mezi čtyřmi odsouzenými k trestu smrti. Jeho poprava se konala dne 27. 6. 1950 na dvoře Pankrácké věznice v Praze. Buchal spolu se svým zástupcem M. Sýkorou (a dalšími osobami) měli z příkazu „Revolučního sokolského ústředí“ připravit protistátní puč v Ostravě, který by se odtud rozšířil na území celé republiky. Čtyři nejbližší Buchalovi spolupracovníci (M. Sýkora, J. Polomský, M. Morávek a L. Cée) byli odsouzeni k trestu smrti v tzv. následném procesu, jenž se uskutečnil ve dnech 17.-21. 7. 1950 v Ostravě. Poprava odsouzených byla vykonána na dvoře krajské věznice v Ostravě dne 1. 8. 1951.

─────

Právě ve chvíli, kdy píšu tento článek, čte ze zmíněné zprávy ČTK redaktorka B. Kroužková na ČT24 ‒ včetně té chyby ve jméně J. Buchala. Bohužel ani v ČT se nenašel nikdo, kdo by tento věcný omyl opravil dříve, než to šlo do vysílání. Inu, v „naší-vaší“ ČT nemají dost lidí. Budou muset zase přibrat pár dalších, namyšlených a hloupých „husiček“, na nichž dnes stojí vysílání televizního zpravodajství. S tím se, bohužel, žádná díra do světa udělat nedá. Dokud v ČT bude sedět jako žába na prameni P. Dvořák, lepší to nebude.

A tak si tady u nás, v tom našem zmateném, koronavirovém a pologramotném Česku, žijeme. Hlavně že se máme rádi a že nám chutná jíst. To je totiž to nejdůležitější. Na nějakých chybách přece nezáleží! Ve stylu J. Švejka bychom mohli prohlásit: „Z toho se přece nestřílí. Když nejde o život, jde o h…“ Není-liž pravda?

31. 5. 2020

PhDr. Rostislav Janošík