Svobodné noviny na internetu

Jako bývalý učitel češtiny, který naposledy vedl své studenty k maturitní zkoušce v roce 2010, a to ještě před zavedením „státní maturity“, bych měl být výsledkem letošního didaktického testu z ČJL překvapen. Přesto nejsem.

To, že v minulých letech studenti nedokázali správně odpovědět na zadanou otázku a poznat „Jidáše“ nebo „Ezopa“, není jen důsledkem chybné koncepce výuky tohoto maturitního předmětu, ale i státních maturit jako takových. Již v době, kdy tento, po mém soudu zbytečný, „experiment“, který nás stál mnoho milionů Kč, začal, přece zkušení učitelé museli vědět, že je to cesta do pekel, jež nemůže skončit dobře. Jsem rád, že jsem k těmto „škarohlídům“ tehdy patřil také já. Vůbec se za to nestydím. Těšit mě může pouze to, že mně dal „vývoj“ za pravdu.

Je to bohužel totéž jako budovat nový dům na prohnilých základech, což se u nás po Listopadu 1989 stalo. Tehdy si také někteří naivní politici-amatéři v čele s pseudohumanistou V. Havlem namlouvali, že začít budovat nové pořádky s nositeli zla režimu předchozího se může podařit. Dnes již víme, že to nedopadlo dobře a že se to ani podařit nemohlo. Třicet let „nového“ režimu, který se sice tváří demokraticky, ale nese v sobě mnoho znaků toho minulého, z nás neudělalo šťastný národ. Naše demokracie je „invalidní“ a nápadně se podobá „polodemokracii“ z let 1945-48, jež předcházela definitivnímu nástupu komunistické diktatury v Únoru 1948.

Zavírat oči před problémy, namlouvat si, že všechno je v nejlepším pořádku, i když není, strkat hlavu do písku jako pštros – to jsou jen některé atributy polistopadového politického uspořádání. To, že jsme se nedokázali „odstřihnout“ od minulého režimu, založeného na třídní nenávisti a porušování svobody, demokracie a lidských práv, že jsme nebyli ochotni a schopni (jako občané) přinutit představitele údajně demokratické státní moci k zákazu komunistické ideologie a k postavení KSČ mimo zákon, se nám vrátilo jako bumerang.

Po třiceti letech jsme tam, kde jsme byli na přelomu prosince 1989 a ledna 1990: na samém začátku naší cesty za svobodou, demokracií a právním státem. Je třeba, abychom s tím budováním nového režimu konečně začali. Nikdo to za nás neudělá. Naše neochota něco s tím naším zahnívajícím politickým rybníkem konečně udělat bude mít jediný efekt: mladá generace (naše děti a vnoučata) tady prostě nebude chtít žít! Proč by tady ti mladí zůstávali, když jinde se jim bude žít lépe a svobodněji?

Nebuďme pokrytečtí a naivní! A hlavně si nenalhávejme, že se máme dobře a že nám nic nechybí. Deficit demokracie a absence právního státu jsou natolik zřejmé, že si toho už začínají všímat jak naši občané, kteří se jinak o politiku příliš nezajímají, tak i lidé v zahraničí. Zdaleka nejde jen o A. Babiše a M. Zemana, i když tyto dvě persony (či spíše „figurky“) jsou nejviditelnějšími politickými karikaturami, jež jsou všem vnímavým občanům k smíchu. Brzy bude k smíchu celá naše země – i s její tisíciletou historií. Zpochybňováním a „přepisováním“ některých kapitol naší národní minulosti tomu významně napomáháme. Je na čase s tím přestat!

(Jan Neruda byl mistrem tzv. figurkaření. Co by asi říkal těm našim politickým „figurkám“, kterým se jedna část společnosti klaní, kdežto ta druhá se jim pošklebuje?)

A jak to všechno souvisí se špatnými znalostmi našich maturantů? Neomlouvejme to tím, že letos se maturovalo ve zcela výjimečných podmínkách. Ano, to je pravda, kterou zpochybnit nelze. Nicméně: nedostatky ve vědomostech a dovednostech našich žáků a studentů, kteří tráví s mobilem, počítačem či tabletem denně mnoho hodin, jsou pouze výsledkem jejich malého studijního úsilí, jakož i neochoty dosahovat výsledků výrazně lepších. To přece s „koronavirem“ nijak nesouvisí! Kdo byl líný předtím, je líný i teď. A kdo nebyl ochoten udělat pro rozšíření svého obzoru v oblasti vzdělání téměř nic, tomu ty vědomosti samy do hlavy „nenaskáčou“.

Ano, příčiny toho, že část dnešních maturantů nedokáže napsat správně název základního literárního díla slavného českého novináře a spisovatele Jana Nerudy (1834-1891), musíme hledat v celém tom komplexu problémů, s nimiž jsme si za posledních třicet let příliš hlavu nelámali. (Nebude to nakonec jen tím, že naši žáci a studenti málo čtou, nebo nečtou vůbec?) Spolehli jsme se na to, že to nějak dopadne. Ono totiž vždycky v minulosti všechno nějak dopadlo, že ano? Kdesi jsem četl, že také neochota V. Havla zakázat KSČ hned v roce 1990 údajně vycházela z jeho naivní představy, že komunisté časem vymřou a jejich vliv se postupně vytratí.

Dnes, po třech desítkách let od té doby, vidíme, že tomu tak není. Přitom nejde o přímé politické působení členů předlistopadové KSČ ani jejich následovníků z KSČM. Tu dnes reprezentují dvě frakce: „neostalinisté“ typu M. Semelové a probabišovští „oportunisté“ v čele s V. Filipem. Problém spočívá jinde: v nemístné politické praxi volených zástupců lidu trpět funkcionáře KSČM v parlamentu a dopustit, aby na libovůli KSČM závisela existence současné vlády. Řešení samozřejmě existuje: je třeba rozseknout onen „gordický“ uzel. Bohužel – našim politikům se do toho nechce. Jejich výsadní postavení, nezasloužené výhody a v některých případech i otevřené zneužívání moci: to je motivace, která jim v tom brání.

Až bude zase někdo z našich novinářů moudře pokyvovat hlavou a divit se tomu, jak málo toho naši maturanti znají, měl by se takový jedinec nejprve zamyslet nad tím, o čem píšu v předchozích řádcích. Tam je totiž odpověď na otázky, jež by měly každého z nás oprávněně znepokojovat.

9. 6. 2020

‒ RJ ‒

P. S.: Ještěže se v tom didaktickém testu nikdo nedotazoval na Pabla Nerudu! Pak by výsledkem této písemné „maturity“ byl úplný „propadák“! Taky jste to jméno levicového chilského básníka nikdy neslyšeli?

‒ RJ ‒