Svobodné noviny na internetu

V těchto dnech se objevily rovněž v našich sdělovacích prostředcích informace o tom, že Poláci chtějí trestně stíhat bývalého premiéra našeho předlistopadového režimu – JUDr. Lubomíra ŠTROUGALA (*1924).

V posledních letech je to již druhý pokus o totéž. Také Němci se ozvali a chtěli obdobným způsobem pohnat k zodpovědnosti některé vrcholné představitele minulého režimu (včetně L. Štrougala), a to za opatření na československo-německých hranicích, v jejichž důsledku došlo k zastřelení několika německých občanů. Nejnovější polská inciativa se týká téhož problému: zastřelených občanů polské státní příslušnosti.

Ponechme stranou fakt, že agresivita komunistického režimu v bývalém Československu se projevovala mimo jiné tím, že při údajném pronásledování osob, jež se pokoušely uprchnout na Západ, šla až tak daleko, že naši pohraničníci při jejich pronásledování vnikali hluboko na území sousedního státu. Teprve tam zabili dotyčného „provinilce“ a poté jeho mrtvé tělo dopravili na naši stranu státní hranice. V několika případech dokonce usmrtili i několik německých státních občanů, kteří se jim připletli do cesty, když takto řádili na cizím území.

Tato otřesná, pobuřující fakta uvádím jako doplnění výše uvedené informace sdělovacích prostředků, které bohužel jen bezmyšlenkovitě opakují údaje zahraničních agentur. Samozřejmě – v zájmu „politické korektnosti“ se u nás o těchto věcech nemluví ani nepíše. Uvedená fakta totiž znají jen odborníci, kteří se touto problematikou zabývají. O některých věcech, jak známo, je lépe nevědět. A toto je jedna z nich.

─────

Co se týká bývalého federálního premiéra ČSSR L. Štrougala, jeho hodnocení je dodnes u nás i v zahraničí velice rozporuplné. Tento komunistický politik požíval a stále ještě požívá „lepší „ pověsti“ než ostatní činitelé tzv. normalizačního režimu. Štrougal byl vnímán jako „technokrat“, typický technolog moci: byl spíše „šedivý“ a příliš nepřevyšoval jiné reprezentanty tohoto kolaborantského režimu. Podobně jako G. Husák patřil k těm méně aktivním kolaborantům. Tím byl spíše „z nouze“, protože Sověti potřebovali mít v čele okupované země někoho, kdo to má v hlavě srovnáno a kdo nepatří k těm nejvykřičenějším „prostitutkám“ kolaborantského režimu. V tomto smyslu jim L. Štrougal i bývalý vězeň komunistického režimu G. Husák ideálně vyhovovali.

Zároveň je nutno konstatovat, že kromě jisté reprezentativnosti se právě L. Štrougal nikdy neostýchal být tak trochu „populistou“. Nikoli ovšem v tom dnešním slova smyslu, ale „populistou“ na tehdejší poměry: často a rád se účastnil různých veřejných odpočinkových aktivit občanů, např. sportovních akcí. Nebál se chodit mezi „pracující lid“ (kdo z dnešních politiků to dělá?), a byl ochoten i vstoupit do „jámy lvové“, aby „zachraňoval“ situaci, když bylo třeba. Proslulý je jeho výrok: „Jenom nenas*at horníky!“ Zkrátka: Štrougal byl politikem, jenž dokázal držet svůj prst na tepu doby (jak směšně působí v tomto kontextu chování dnešních, tzv. demokratických politiků!), zatímco jiní komunističtí „borci“ se raději spoléhali na zajištění svých mocenských pozic sovětskými tanky a okupačními vojsky.

Pro tyto zjevné přednosti a „lepší“ image se právě L. Štrougalovi podařilo bez pohromy „vplout“ do nových politických poměrů po roce 1989. V klidu a v pohodě si žije dodnes. Dokonce před časem vydal své „neslané a nemastné“ paměti, které žádným přínosem pro historiografii nejsou. [Také názvy těchto pozdních vzpomínek jsou více než tuctové: Paměti a úvahy (2009), Ještě pár odpovědí (2011). Historici i pamětníci těch časů, včetně mne, by spíše přivítali upřímnou zpověď jednoho z „hříšníků“, kteří mají tu neradostnou komunistickou minulost na svědomí.]

Tímto svým počinem, který rovněž není v našich poměrech běžný, Štrougal ani nenadchl, ani nepopudil. Proto to prošlo vcelku bez většího zájmu novinářů i veřejnosti. Expremiér federální vlády L. Štrougal si ve svých „pamětech“ nehrál na hrdinu ani si nesypal popel na hlavu, i když by to za některá svá politická rozhodnutí udělat měl. V souboru všech těch kolaborantů a vlastizrádců, kteří určovali po r. 1969 naši vnitřní politiku i zahraničně politické zakotvení okupovaného státu, patřil spíše k těm umírněným. Proto ani volání po jeho potrestání, pokud si dobře pamatuji, za celých třicet polistopadových let u nás nějak výrazně nezaznívalo.

Důvod této nepochopitelné pasivity má mnohem širší souvislosti. Češi jako národ, osvobozený od komunistické diktatury (ta svoboda nám spíše spadla z nebe do klína, než že bychom se o ni sami výrazně přičinili), nebyli ani za 30 polistopadových let schopni z komunistických činitelů potrestat nikoho. Dokonce ani těch pět signatářů tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968. Museli to být až Němci a nyní Poláci, aby se našim občanům otevřely oči a aby o tom začali konečně přemýšlet.

Ano, L. Štrougal má „na triku“ řadu věcí, za něž měl být již dávno potrestán. Za největší „přešlap“, kromě onoho střílení na hranicích, je nutno považovat provokační akci naší tajné služby na Černém jezeře na Šumavě. Tam byly v r. 1964 nejprve podvrženy a následně ze dna tohoto jezera vyloveny jakési materiály z dob německé okupace a působení hitlerovského režimu na našem území. Celá tato podivná zpravodajská hra se odehrávala na politickou „objednávku“ v době „studené války“, aby SSSR a jeho satelity mohly odvést pozornost od jiných svých politických a vojenských aktivit.

V porovnání s tímto mezinárodním rozměrem tehdejší politiky ČSSR byla střelba na hranicích sice tragickou záležitostí, nicméně šlo o standardní, rutinní postup bezpečnostních orgánů vůči „narušitelům“ zadrátovaných hranic. Ty hranice byly takto postupně opevňovány od r. 1951, kdy vznikla Pohraniční stráž. Teprve později byl do těchto zátarasů zaveden elektrický proud o velmi vysokém napětí.  Ani to nebyl „vynález“ L. Štrougala, ale úplně jiných soudruhů z Ministerstva vnitra – již v době 50. let 20. století.

─────

JUDr. L. Štrougal byl ministrem vnitra od 23. 6. 1961, kdy vystřídal R. Baráka. (Ten tuto funkci zastával od 14. 9. 1953.) Svou politickou kariéru začal jako krajský tajemník KSČ v Českých Budějovicích a teprve v r. 1959 se stal ministrem zemědělství a lesního hospodářství. Tuto funkci vykonával až do 23. 6. 1961, kdy jej nahradil V. Krutina. Ve funkci ministra vnitra L. Štrougal zůstal do 26. 4. 1965, kdy jej vystřídal J. Kudrna. Teprve v první pookupační vládě, kterou vytvořil dne 27. 9. 1969 O. Černík, nahradil od 28. 1. 1970 právě tohoto premiéra z období tzv. Pražského jara. Předsedou Federální vlády ČSSR zůstal neuvěřitelných 18 let – až do 11. 10. 1988, kdy ho vystřídal jiný dlouholetý stranický funkcionář – L. Adamec.

L. Štrougal stál pevně v čele vlády a reprezentoval tento rigidní, „zamrzlý“, režim až téměř do jeho samého konce. Nahrazení L. Štrougala (1988) a předtím i G. Husáka v čele KSČ (1987) předznamenalo pád komunistického režimu. Tak slabé politické figury, jako byl M. Jakeš a L. Adamec, nebyly schopny obstát ve složitém vnitropolitickém vývoji na konci roku 1989. Byly by nutně nahrazeny někým jiným i v případě, že by nedošlo k „Sametové revoluci 1989“.

Právě tyto události potvrdily, že ze všech komunistických pohlavárů to byl zejména Husák se Štrougalem, kdo byli schopni novou politickou realitu vnímat v potřebných souvislostech, s nadhledem a s jistou „grácií“. To chybělo nejen tehdejším stranickým byrokratům, ale postrádají to také naši dnešní politici. Proto máme v čele státu tak tragikomické figurky, že se za to budeme již brzy a nekonečně dlouho stydět.

Aby bylo ohlédnutí za politickým působením L. Štrougala úplné, dodejme, že patřil k těm nejviditelnějším postavám, jež pěstovaly a udržovaly ten „správný“ obraz ČSSR v zahraničí: nejen v bývalém Sovětském svazu, ale i v jiných, tzv. spřátelených státech. Jako pikantní připomínku těchto kontaktů zveřejňujeme jednu z fotografií z doby tzv. normalizace, kdy u nás byly přijímány nejrůznější zahraniční návštěvy.

Právě v těchto dnech má velké problémy s podobnými kontakty francouzský exprezident N. Sarkozy. Týkají se údajně nelegálního financování jeho politické strany, a to díky bývalému libyjskému diktátorovi M. Kaddáfímu.  O čem se asi bavil L. Štrougal s tímto samolibým vojenským uzurpátorem moci všeho libyjského lidu během jeho návštěvy u nás v r. 1979?

Inu, osudy jednotlivých lidí, ale i celých národů bývají nevyzpytatelné. Plukovník M. Kaddáfí se po desítkách let své neomezené vlády dožil krutého konce: byl zabit obyvateli vlastní země. To jeho „kamarád“ a hostitel L. Štrougal dopadl líp. Zatím. Ve svých 95 letech čeká, zda půjde, či nepůjde před soud kvůli zabití několika obyvatel od našich sousedů. Nikoli občanů vlastní země, kteří nejsou schopni ani potrestat minulé zlo, ani je pojmenovat.

Co jsme to za národ? Někteří velmi kritičtí pozorovatelé naší situace tvrdí, že Češi jsou „pronárod“. Že by to bylo až tak zlé?

11. 6. 2020

‒ RJ ‒