Svobodné noviny na internetu

Problematikou protikomunistického odboje v bývalém Československu v letech 1948-1989 se zabývám desítky let. Pro mladé politické kariéristy z dnešní pokračovatelky „historické“ Československé strany sociálně demokratické začal „život“ té jejich partaje, Zemanovy a nyní Hamáčkovy ČSSD, docela nedávno – až po roce 1989.

Tenkrát se o obnovu původní strany, jež existovala pouze v exilu na Západě, pokusil prof. J. Horák (1924-2003), bývalý generální tajemník Rady svobodného Československa. Byl to jeden z oněch exulantů, nefalšovaných sociálních demokratů, kteří věřili, že se jim po „Sametové revoluci 1989“ podaří navázat na prvorepublikovou sociální demokracii a že z ní znovu učiní politickou stranu s masovou členskou základnou. Leč – nestalo se tak.

Poté, kdy po J. Horákovi v r. 1993 tuto „obnovenou“ ČSSD převzal M. Zeman, zpočátku se zdálo, že by to mohlo fungovat a že tato strana časem zaplní politický prostor pro skutečnou, autentickou levicovou stranu. Po ní byla v prvních „porevolučních“ letech skutečná společenská poptávka, což bylo zárukou příštích volebních úspěchů. Dnes již víme, že naplnit původní záměr se nepodařilo a že Zemanova ČSSD byla pouhou levicovou kopií „pravicové“ ODS. Ve skutečnosti to byly jen dvě strany téže mince: byla to postkomunistická jednovaječná „dvojčata“.

Zeman se při náboru nových členů dopustil obrovské chyby: otevřel stranu každému, kdo o ni projevil zájem. Tak došlo k tomu, že z původní Horákovy strany se stalo „sbiraniko“, tvořené bývalými normalizačními komunisty, komunisty „vyhozenými“ při stranických prověrkách v letech 1969/70, dále nejrůznějšími levicovými extremisty, členy „Obrody“, anarchisty, jakož i „zdivočelými“ sociálními demokraty, k nimž Zeman počítal Sládkovy republikány.

Tento nahodile vzniklý „shluk“ členů, jež spojovala pouze touha po kariéře a po dobře placených funkcích, nemohl nikdy splnit úlohu, kterou si „obnovitelé“ původní strany předsevzali. Zemanovi to stačilo, protože díky této personální strategii obsadil na hodně dlouhou dobu pro své straníky významné mocenské pozice. A o to v politice jde především.

A tak se Zemanova ČSSD stala „výtahem k moci“, jímž se svezl kdekdo, včetně těch výtečníků, kteří této straně (spolu s J. Hamáčkem) dnes šéfují. Nejednotnost této strany je navenek patrná již z toho, že někteří členové Zemana odmítají, kdežto jiní se k němu naopak hlásí a kamarádí se s ním. Přestupní stanice k politické kariéře v podobě „Mladých sociálních demokratů“ (a odtud rovnou ke „korytům“) se osvědčila. Spolehlivě to fungovalo dlouhá léta až do doby, než se po r. 2010 dostavily první symptomy krize polistopadového systému vládnutí. Následoval úpadek všech „tradičních“ stran a celá tato rošáda skončila vítězstvím A. Babiše a jeho marketingového uskupení „ANO 2011“ v parlamentních volbách 2017.

Dnes se v obdobné vnitrostranické krizi, kterou postupně prodělávaly někdejší vládní strany (ODS, ČSSD a další), ocitla i vítězka voleb z r. 2017. Babišovo „ANO 2011“ se díky lokálním aférám svých funkcionářů, napojených na mafiánské struktury, otřásá v samotných základech. Brzy se rozpadne i toto „nadějné“ politické, údajně protestní, hnutí. Zůstane jen spoušť. Může se stát, že po příštích volbách nebude mít kdo vládnout, protože žádná ze současných parlamentních stran nebude schopna sestavit funkční koalici.

V tomto kontextu je proto docela zábavné sledovat, jak funkcionáři Hamáčkovy strany vzdor těmto chmurným vyhlídkám spřádají politické plány na příští vládnutí. Zřejmě netuší, že žádné „příště“ nebude. Chuť vládnout by tady jistě byla, ale horší to bude s volebními výsledky.

Dnešní, vnitřně rozvrácená ČSSD, pod vedením politického zoufalce J. Hamáčka, jen schraňuje střípky, jež zbyly z někdejší moci této „papalášské“ partaje. Až tato strana přijde i o těch pár ministerských, poslaneckých a senátorských „trafik“, nezůstane jí vůbec nic. Její stopa v dějinách zcela zmizí. Za pár let si nikdo ani nevzpomene, že tady nějaká ČSSD byla, natož aby si vybavil jméno J. Hamáčka.

Po politickém „masakru“, jemuž po r. 2010 čelíme, je blížící se konec ČSSD vlastně logickým vyvrcholením existence této strany. Nemůže tomu být ani jinak. Proto vysvětlovat dnešním „svazákům“ z Hamáčkova vedení ČSSD, co to kdysi byla Čs. strana sociálně demokratická, by bylo házením perel sviním. Jestliže jde někomu výhradně jen o koryta a o dočasný pobyt na politickém výsluní s kýmkoliv (A. Babiš nevadí a možná by nevadil ani J. Urválek), takovému jedinci nemá smysl připomínat historii jeho strany. Stejně by to nepochopil.

Ostatně – podezírám J. Hamáčka z toho, že o pohnuté minulosti své strany dobře ví, ale navzdory tomu se účelově a prospěchářsky chová tak, jak můžeme dnes a denně pozorovat. Jednou se budou jeho děti stydět za to, kdo byl jejich otec. Podobný, neradostný osud čeká i další představitele probabišovských „kolaborantů“ z Hamáčkovy ČSSD. Copak to ti řadoví členové strany nevidí? A není jim to hloupé? Zřejmě ne.

─────

Nejen pro členy vedení dnešní ČSSD, ale i pro voliče této někdejší „dělnické strany“ připojuji zajímavou vzpomínku jednoho z politických vězňů komunistického režimu na další spoluvězně z řad sociálních demokratů. Těch, kteří se po Únoru 1948 rozhodli, že neskloní hlavu před vládnoucími komunisty, svými někdejšími úhlavními politickými nepřáteli, a raději podstoupí martyrium mučení, věznění a otrocké práce v komunistických kriminálech a uranových lágrech.

V připojené ukázce je zmínka také o dvou sociálních demokratech ‒ prof. JUDr. Vojtěchu DUNDROVI a prof. JUDr. Zdeňku PEŠKOVI. Oba byli souzeni v r. 1950 v procesu s JUDr. M. Horákovou. Komunistická justice poslala tyto dva sociálně demokratické politiky na 15 a 25 let do vězení – za údajné „zločiny velezrady a vyzvědačství“.

Autor vzpomínkového článku, Ladislav Jirásek, svůj příspěvek pro časopis bývalých politických vězňů „Věrni zůstaneme“ nazval příznačně: Kulaté výročí sociální demokracie. Chtěl tímto osobitým způsobem připomenout jak 120. výročí vzniku předchůdkyně dnešní ČSSD, tak i desítky a stovky poctivých sociálních demokratů, kteří i po komunistickém převratu z Února 1948 zůstali věrni původním ideálům sociálně demokratického hnutí.

Jsem přesvědčen o tom, že nejen L. Jirásek, ale i jeho spoluvězni z řad někdejších sociálních demokratů by nerozuměli chování současného vedení ČSSD ani by toto počínání neschvalovali. Totéž lze říci o zakladatelích strany (J. B. Pecka, L. Zápotocký) a dalších předních činitelích sociálně demokratického hnutí (J. Hybeš, J. Krapka, J. Prokeš, F. Soukup, G. Habrman, R. Bechyně, B. Laušman, V. Majer aj.).

Před kým chtějí „hamáčkovci“ ospravedlnit své hanebné chování? Před soudem dějin se jim to nikdy nemůže podařit. A oni to dobře vědí.

Ve zmíněném článku se uvádí:

„Dosti sociálních demokratů bylo na hornických lágrech na Jáchymovsku a vlivných osobností v Leopoldově. Dlouho jsem byl na jedné světnici s Dr. Josefem Veverkou. Ten se velmi zabýval samosprávou. Jednou jsme spolu byli na nějakém filmu a po jeho skončení stál u dveří „hvízdaný Dán“ a ten nám předložil zvídavou otázku: co jsme si z filmu odnesli? Josef na otázku odpověděl: »Já jsem politický, já nekradu.« Totéž prohlašovali ostatní vězni, a tak průzkum skončil. – Na samotkách na oddělení byl s námi stařičký Vojtěch Dundr. Ten nám vyprávěl o straně sociálně demokratické a zejména zdůrazňoval, že to vždy byla strana státotvorná, která měla o rozkvět republiky velký zájem. Na mezinárodním fóru vždy podporovala celostátní zájmy republiky. Nejinak se vyjadřoval i doc. Peška, Dr. Jaroslav Kohout, Pavel Hasterlík a další, kteří byli v Leopoldově. Tito lidé, kteří s námi byli v kriminálech, nikdy neuhnuli, vždy šli s námi. Jejich snahou bylo bránit, budovat a stabilizovat poměry v republice. Statečný byl mladý Zdeněk Bechyně, na něhož v lágru použili i psy.“ (Věrni zůstaneme, květen 1998/5, str. 14)

(Zvýrazněný text: redakce SN)

─────

Co výše uvedeným slovům říká dnešní předseda ČSSD J. Hamáček? Uvědomuje si vůbec, že přivedl svou stranu až k samotnému zániku a že za to ponese před dějinami zodpovědnost? Dokáže ji unést, když jiní „borci“ by se pod tíhou svědomí „sesypali“?

Jak známo, Jidáš Iškariotský, jenž se ocitl v podobné, neřešitelné situaci, se nakonec oběsil. Jak se zachová zbabělý politický kariérista J. Hamáček? Kdybych byl na jeho místě, zastřelil bych se.

12. 6. 2020

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Prof. JUDr. Zdeněk Peška (1900-1970) na vězeňské fotografii po zatčení StB.
2. Prof. JUDr. Vojtěch Dundr (1879-1957) během soudního přelíčení s JUDr. M. Horákovou v r. 1950.

─────

[Doplňující poznámka o politických vězních: Senátor a ústřední tajemník sociální demokracie prof. JUDr. V. Dundr byl vězněn v letech 1953-57 ve věznici v Leopoldově. Tady dne 7. 9. 1957 zemřel. V téže věznici pobýval v letech 1953-56 také další z odsouzených společníků JUDr. M. Horákové – národně socialistický poslanec F. Přeučil, otec herce J. Přeučila. Ve věznici Mírov se v r. 1953 ocitl rovněž bývalý okresní tajemník soc. dem. ve Frýdku-Místku – F. Pajurek.]