Svobodné noviny na internetu

Tragédie bez patosu, nebo něco víc?

Česká televize (ČT) po letech tápání a bezradného přešlapování nabídla svým divákům film, na který se dalo dívat, dokonce chvílemi i se zatajeným dechem. Po dva nedělní večery (27. 5. a 3. 6. 2018) jsme mohli sledovat dvojdílný „skoro dokument“ pod názvem Dukla 61.

Nepřipravení televizní diváci, uvyklí na tuctovou tvorbu ve stylu komerčních televizí (to přinesl do ČT současný ředitel P. Dvořák ze svého dřívějšího působiště) byli doslova zaskočeni něčím, nač nebyli zvyklí. Zatímco před rokem 1989 diváky Československé televize (ČST) občas z uváděných filmů, seriálů a inscenací „bolely ruce“, protože dělníky a dalšími třídně uvědomělými pracovníky se to tam jen hemžilo, po tzv. sametové revoluci 1989 jako když utne. Ani ťuk.

Když je něčeho moc, až se to člověku začne zajídat, a pak zase dlouho nic, výsledek se musí zákonitě dostavit. Pak přichází šok, podobný tomu, jehož jsme se stali svědky v případě filmu o důlním neštěstí na Dole Dukla v Dolní Suché u Havířova na Karvinsku (7. 7. 1961).

●●●

Malý „výlet“ do historie

Havířov, který má podle údajů na internetu aktuálně asi 72 000 obyvatel, což se rovná velikosti krajského města, byl založen přímo jako hornické město. Ve své době byl prý nejmladším městem v tehdejším Československu. Za jeho „datum narození“ je považován 4. prosinec 1955. Tento komplex bytových domů a dalších objektů občanské vybavenosti vznikal na katastru tří zdejších obcí: Dolních Bludovic, Šumbarku a Šenova.

S Havířovem se pojí ještě jedna zvláštnost. Tehdejší komunistická moc umožnila obyvatelstvu, aby podalo návrhy na pojmenování nového města. Výsledkem ankety (nikoli referenda, které by se vypisovalo dnes) byly desítky nejrůznějších názvů. Z nich bylo původně vybráno jméno „Šachtín“, odvozené tehdy od běžného pojmenování pro důl (šachta).  Nakonec kompetentní orgány rozhodly, že se nové město bude zabývat „Havířov“ (podle horníků – havířů.

Nutno dodat, že v dialektu původního obyvatelstva tohoto regionu se jak slovo „šachta“, tak i „havíř“ dají považovat za „místní“ pojmenování – vedle jiných, rovněž používaných. V této souvislosti je třeba konstatovat, že na Ostravsko po r. 1945 přicházelo (rovněž v rámci dosídlování po odsunu Němců v letech 1945-46) mnoho osob z Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Mluvit tedy o nějaké univerzální „ostravštině“ pracovníků v OKD je iluze: nic takového nebylo. Projevilo se to mimo jiné i v používání vulgarismů (např. cyp, chuj, kokot atd.).

Jen pro ilustraci uveďme, že mezi zamítnutými návrhy na pojmenování nového hornického města byly i tyto: Gottwaldův Horníkov, Čestprácov, Dělníkov či Rudohvězdov. No řekněte! Kdo by nechtěl žít ve městě s tak třídně uvědomělým názvem, že ano? Ve výběru názvu, zdá se, sehrál svou roli i fakt, že výraz „šachta“ pochází z němčiny (a ta dlouhou dobu po válce nebyla v „kurzu“), kdežto „havíř“ je slovo ryze české, ba „ostravské“. To nakonec rozhodlo.

─────

Podobně jako v případě souběžně budovaného socialistického sídliště v Ostravě-Porubě také v Havířově se jednalo o stavby z cihel s bohatou ornamentální výzdobou (sgrafita, reliéfní domovní znamení nad vchodovými dveřmi) a s historizujícími stavebními prvky (tzv. věžičky).

V porovnání s pozdějšími šedivými panelovými domy, jež se od sebe ničím neodlišovaly, byly tyto stavby alespoň esteticky přijatelnější než budovy ze železobetonových prefabrikátů, jež působily spíše depresivně. Paneláková šeď, jak ji příslušníci starší a střední generace ještě pamatují, jen dotvářela celkovou bezútěšnost, která byla příznačná pro pozdější období „reálného socialismu“ – tzv. normalizaci. Panelové domy se stavěly v 60.-80. letech 20. století všude: nejen v Havířově, ale i v některých vesnicích.

Postavit v krátkém čase rozsáhlá sídliště pro desítky tisíc nových pracovníků důlních a hutních podniků nebylo jednoduché. Celá oblast Ostravsko-karvinského revíru byla již od středověku zalidněna, někde poměrně hustě. Již tehdy vznikla pravidelná síť vesnických sídel i menších města. A od 19. století se k tomu přidala výstavba objektů sloužících průmyslové výrobě.

Doly na Ostravsku rozhodně nevznikly až v éře tzv. socialismu, ale první se tu objevily již před polovinou 19. století. Komunistický režim jen „znárodnil“ (= „ukradl“ bez náhrady) dědictví po generacích předchozích provozovatelů průmyslových firem spolu s jejich zaměstnanci. Jednotlivé šachty, patřící často různým vlastníkům, spojil do větších celků – kvůli efektivnějšímu řízení (i kontrole ze strany státu jako univerzálního majitele) a dosahování lepších pracovních výsledků.

Těžba uhlí, jakož i výroba koksu, železa a oceli patřily po roce 1948 k prioritám komunismu, protože důraz na těžký průmysl souvisel především s přípravami SSSR a jeho satelitů na III. světovou válku. Stalin s jejím zahájením počítal nejpozději v polovině 50. let 20. století. Za to, že k tomu nakonec nedošlo, můžeme děkovat předčasné smrti tohoto sovětského diktátora (5. 3. 1953)

V původních plánech sovětských generálů se mělo území ČSR stát jakýmsi předpolím, kde se budou nejprve vyrábět zbraně a později, až „studená válka“ přejde do „horké“ fáze, se stane válčištěm, jež bude v důsledku vojenských akcí zničeno.

Jak jsme se mohli dozvědět z nedávno odtajněných dokumentů armádního velení Varšavské smlouvy, ještě v 80. letech 20. století počítali sovětští váleční stratégové s tím, že v příští „atomové“ válce budou českoslovenští vojáci nasazeni do bojových operací ve Spolkové republice Německo (NSR) a ve Francii. Opět se měli stát pouhými pěšáky, kteří budou obětováni velmocenským zájmům SSSR.

─────

Ostravsko-karvinská průmyslová aglomerace vznikla na původně hustě zalidněném území. To bylo obýváno nejen v pravěku (známý je nález mladopaleolitické stanice lovců mamutů na vrchu Landek v Ostravě-Petřkovicích), ale i na počátku plné doby historické, včetně období Velkomoravské říše. Díky archeologickým výzkumům dnes víme, že na tomto území sídlili staří Slované nejméně od 8. století (hradiště na Landeku v Ostravě-Koblově a v Chotěbuzi-Podoboře u Českého Těšína).

Na spojnici mezi velkomoravskými lokalitami na Opavsku a mezi Chotěbuzí-Podoborou bylo zřejmě ještě několik dalších hradišť: v roce 1986 bylo takové zjištěno např. v Ostravě-Plesné. Jedno z nich se mohlo nacházet i v okolí Havířova.

Území Ostravska patrně obýval slovanský kmen Holasiců. Osídlení zde pokračovalo i po zániku Velkomoravské říše (907) a po dočasném připojení části Moravy k polskému knížectví. Geografickým rozhraním zůstal tento region i později, ve 13. a 14. století, kdy tudy probíhala hranice mezi českým a polským státem; své državy zde mělo i olomoucké biskupství.

Právě s osobou olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245-1281), který pocházel ze severoněmeckého Meklenburska, bývá spojován proces velké středověké kolonizace ve 2. pol. 13. století na Ostravsku. Této osídlovací aktivitě vděčí za své znovuobnovení původní sídliště na území Moravské Ostravy a patrně i řada dalších vesnic mezi Frýdkem-Místkem a Ostravou i celá oblast Karvinska.

Část těchto vesnických sídel dostala původně německá jména. Ta se však většinou dlouho neudržela a v prostředí slovanského obyvatelstva byla buď nahrazena označením českým, nebo jejich původní podoba byla počeštěna či jednoduše zkomolena. (To je i případ Šumbarku.)

Na základě výsledků archeologických výzkumů, které jsem v minulosti na Ostravsku prováděl, i s přihlédnutím k informacím z písemných pramenů se domnívám, že kolonizační vesnice „Šumbark“ (poprvé je uváděna až k r. 1438) byla založena některým z lokátorů biskupa Bruna ze Schauenburgu (Šaumburka), a to pravděpodobně v 60. letech 13. století. Původní název vesnice mohl znít „Schauenburg“ nebo počeštěle „Šaumburk“ (zkomolením pak vznikl „Šumbark“). (Podobný název měl zaniklý hrad „Šaumburk“ poblíž Valašského Meziříčí.)

Hypotéze o kolonizačním působení biskupa Bruna na Karvinsku nasvědčuje i pomístní jméno další vesnice na místě dnešního Havířova – Bludovic. Jméno „Blud“ se vyskytuje v listinách ze 13. století a nelze vyloučit, že někdo z biskupových lokátorů ho použil k pojmenování jedné ze zakládaných vesnic.

K nejaktivnějším činitelům, kteří se angažovali při kolonizaci rozsáhlého území od Frýdku-Místku po Ostravu, na Hlučínsku i na Karvinsku, byl leník biskupa Bruna – Siegfrid z Baruthu. S jeho jménem lze rovněž spojit vybudování gotického hradu Landek v Ostravě-Koblově (okolo r. 1300). S problematikou středověké kolonizace na Ostravsku se mohou čtenáři SN seznámit v článku „750 let města Ostravy (2. část)“ – viz SN č. 12/2017, vloženo 27. 12. 2017 (ZDE).

─────

À propos: Nepochybuji o tom, že při „hurá“ výstavbě socialistických velkosídlišť v Ostravě-Porubě, v Zábřehu nad Odrou, v Hrabůvce a v Havířově bylo v 50. a 60. letech 20. století zničeno velké množství archeologických objektů. Co do rozsahu zastavěné plochy se muselo jednat o desítky archeologických lokalit, jež nebyly prozkoumány, zdokumentovány, nýbrž jednoduše těžkou mechanizací zplanýrovány. Plán výstavby měl totiž za komunistického režimu přednost před ochranou historického dědictví země.

Tento neutěšený stav do jisté míry přetrvává dodnes, třebaže legislativa je nyní mnohem přísnější než v těch časech. Až do r. 1958 se ochranou kulturních památek (včetně archeologických) nezabývala žádná právní norma. Příslušný zákon byl komunistickým parlamentem formálně přijat až v době, kdy výše zmíněná socialistická sídliště již existovala nebo se dokončovala.

●●●

Z letopisů důlních neštěstí v OKD

Důl Dukla v Dolní Suché u Havířova založili židovští podnikatelé z Lipníka nad Bečvou – bratři Wilhelm (1826-1895) a David (1836-1912) Gutmannové. Patřili k nejbohatším podnikatelům v tehdejším Rakousku-Uhersku. Jejich firma „Bratři Gutmannové“ (Gebrüder Gutmann), sídlící později ve Vídni, zbohatla na obchodu s uhlím a se svými 49 % se stala spoluvlastníkem Vítkovických železáren.

Tato firma byla založena v r. 1828; od r. 1835 byl jejím faktickým majitelem vídeňský bankéř Salomon Mayer Rotschild (1774-1855). V karvinské části revíru založili Gutmannové spolu s I. Vondráčkem v r. 1867 „Kamenouhelné doly Orlová-Lazy“ a v r. 1871 „Těžířstvo Žofiina jáma v Porubě“.

Dalším z průkopníků podnikání v hornictví na Karvinsku byl hrabě Jindřich Larisch-Mönnich (1793-1859). S hloubením prvních důlních děl začal ještě dříve než Gutmannové: v r. 1856 zahájil práce na hloubení dolu „František“ v Karviné; v r. 1865 probíhaly na dole „Jindřich“ v Karviné.

Právě na „Františku“ došlo dne 14. 6.1894 k dosud největšímu důlnímu neštěstí v OKD, při němž přišlo o život 235 osob. V historii důlních neštěstí bylo vůbec největší v r. 1892 v Březových Horách u Příbrami (319 obětí), v OKD v r. 1894 (235 obětí) a hned po něm v r. 1961 na „Dukle“ v Havířově-Dolní Suché (108 obětí).

Důl v Dolní Suché změnil své jméno od r. 1907, kdy se začalo s jeho hloubením, celkem třikrát: původně se nazýval „Kaiser Franz Joseph Schacht“; v r. 1918 byl přejmenován na „Důl Suchá“ a v r. 1949 na „Důl Dukla“.

─────

Důlní neštěstí v OKD byla v období Rakouska-Uherska častá. Ochrana horníků při jejich nebezpečné práci nebyla prakticky žádná a sociální zákonodárství žalostné. Vše se změnilo až po vzniku ČSR, ale i pak čas od času k neštěstím tohoto druhu docházelo – spíše kvůli nedodržování bezpečnosti práce a platných předpisů.

Kromě výše zmíněného výbuchu na dole „František“ v Karviné (1894) došlo k celé řadě úmrtí jednotlivců i většího počtu osob, aniž to ve společnosti vzbudilo takovou pozornost – jako v případě tragédie na dole „Dukla“ v roce 1961.

Připojuji seznam důlních neštěstí, jak je ve 2. polovině19. století a na počátku 20. století zaznamenal ve své školní kronice slezsko-ostravský učitel K. J. Bukovanský (1844-1932).

─────

Důlní neštěstí na Ostravsku (podle kroniky K. J. Bukovanského)

17. 1. 1859 – V jámě č. II. a VII. v „Salmovci“ došlo k výbuchu třaskavých plynů, při němž zahynulo 17 horníků (s. 254).

10. 5. 1867 – Na jámě „Salm II.“ bylo výbuchem třaskavých plynů usmrceno 7 horníků (s. 150, 254).

29. 7. 1867 – Výbuchem plynů bylo na dole „Hlubina“ v Mor. Ostravě usmrceno 64 horníků (s. 201, 255).

5. 5. 1875 – Při výbuchu na jámě „Trojice“ v Pol. Ostravě bylo zabito 5 horníků (s. 208).

17. 4. 1878 – Ve „Zvěřinově jámě“ v Pol. Ostravě došlo neopatrností mladého horníka k zapálení plynu, přičemž zahynulo 13 horníků (s. 255).

25. 5. 1879 – Vypukl požár na jámě „Emma-Lucia“, který zničil celou střechu nad jámou, jakož i střechu nad dvěma úřednickými byty (s. 256).

30. 6. 1884 – Na jámě „Jakubce“ se udusil horní inženýr-asistent Karel Černý (s. 256).

9. 10. 1884 – Došlo k explozi plynů na jámě „Emma“, přičemž přišlo o život 20 horníků (s. 256).

6. 3. 1885 – Velký výbuch třaskavých plynů na jámě „Janské“ v Karviné, při němž zahynulo 105 horníků (s. 180, 241, 256 – údaj uveden celkem třikrát).

27. 3. 1885 – Výbuch na jámě „Bettina“ v Doubravě, kde přišlo o život 59 horníků (s. 216).

5. 4. 1888 – Nastal výbuch třaskavých plynů v šachtě ve „Zvěřinovci“, přičemž zahynulo 11 dělníků, kteří byli 8. dubna 1888 slavnostně ve společném hrobě na zdejším hřbitově (v Pol. Ostravě) pochováni (s. 218, 257)).

31. 5. 1892 – Došlo k hroznému požáru v příbramských dolech (= Březové Hory u Přibrami). Bylo napočítáno 319 mrtvých. Také obyvatelé Ostravska při katastrofě ztratili své příbuzné (s. 193).

14. 6. 1894 – Výbuch třaskavých plynů na jámě „Františce“ v Karviné; zahynulo 235 horníků (s. 180).

11. 1. 1900 – Na jámě v „Salmovci se stalo politováníhodné neštěstí. Dozorce stroje neopatrným způsobem nechal vyjít klec z jámy, na které bylo 13 horníků, až na střechu budovy, kde se lana přetrhla, klec spadla asi 8 metrů dolů a všech 13 osob bylo strašně pochroumáno. Z nich 8 bylo raněno těžce, 5 lehčeji. Někteří si polámali ruce a nohy a utrpěli velké rány na hlavě a vnitřní zranění. Jsou v polsko-ostravské nemocnici. Jeden z nich brzy zemřel (s. 88) – K události se vztahuje ještě tento zápis: Stalo se neštěstí v „Salmovci“ ‒ 13 horníků bylo poraněno. Spadli z klece do hloubky 8 metrů; 8 se poranilo těžce a 5 lehčeji (s. 185).

9. 4. 1902 – V ranních hodinách došlo na jámě „Bedřich“ v Zábřehu k průtrži vody, při níž zahynuli horníci Eduard Josinek, Jan Korta a František Martinek. Do večera vystoupila voda v jámě 340 metrů vysoko (s. 106).

(Z kroniky školy na Baranovci ve Slezské Ostravě, uložené v Archivu města Ostravy. U jednotlivých odkazů je v závorce uvedena stránka, na níž je údaj zaznamenán.)

●●●

ČT odvedla solidní práci, i když…

České televizi (ČT) se podařilo natočit něco, co se dá jen těžko zařadit do příslušné divácké „škatulky“. Bezmála tři desítky let od pádu komunistického režimu se o dělnících a jejich těžké a nebezpečné práci nic netočilo. Chyběla totiž jak politická objednávka, tak i společenská poptávka po tomto typu pořadů (dnes se říká: produktů). Na horníky, ale i na hutníky, kterých se „útlum“ těžkého průmyslu na Ostravsku dotkl rovněž, se jaksi zapomnělo. „Reformátoři“ a „privatizátoři“ z Prahy (z okruhu V. Klause st.) a jejich kamarádi, kmotři a lobbisté měli po r. 1989 jiné starosti.

Co se týká českých filmových a televizních diváků, od pořadů typu „Ein Kessel Buntes“, „Možná přijde i kouzelník“ či „Televarieté“ (s „nesmrtelnou“ J. Bohdalovou a V. Dvořákem) jsme se za ty tři polistopadové dekády přece jenom trochu posunuli, i když není jasné, zda dopředu, nebo dozadu.

Většina zpracovávaných příběhů od současných televizních tvůrců (nejlépe je to patrné u „nekonečných“ seriálů o ničem) klouže po povrchu – bez jakékoli ambice nechat diváky nahlédnout „pod pokličku“. V roli diváků, konzumentů, toho, co je nám předkládáno a čemu máme věřit, jsme přestali vnímat lidské příběhy jako výsledek širších společenských procesů a zúžili jsme si je pouze na vzájemné konflikty v mezilidských vztazích. (Nejhorší pořady tohoto typu vysílá TV Barrandov – vedle sebestředných exhibicí J. Soukupa, které jsou krystalickou podobou narcismu a intelektuálního snobismu).

A protože „Dukla 61“ jde úplně jinou cestou, její uvedení nutně vyvolalo tak rozdílné reakce: na jedné straně obyvatel Ostravska (pamětníků někdejší slávy hornického povolání či jejich potomků), na straně druhé těch ostatních, kteří tu dobu nepamatují a nic o tom nevědí. Nezapomínejme, že od Listopadu 1989 vyrostla celá jedna generace našich občanů, kteří se narodili již do nových politických poměrů.

Četl jsem kdesi na internetu přirovnání tohoto filmu k Bezručovým „Slezským písním“. Něco na tomto odvážném, i když ne úplně výstižném, přirovnání přece jen bude. Bezručovy básně o těžkém životě horníků na Ostravsku (včetně problémů alkoholismu a sebevražednosti) byly ve své době zoufalým výkřikem, obžalobou tehdejších „uhlobaronů“ (neplést s privatizačními podvodníky typu Z. Bakaly či s bývalými komunistickými kádry v čele s V. Koláčkem a spol.!), kteří využívali těžké práce tehdejších „kovkopů“, jak je Bezruč nazýval: na jedné straně k industrializaci tohoto kraje, na straně druhé k vlastnímu obohacení.

Kapitalismus poslední třetiny 19. století a období před rokem 1914 měl na Ostravsku obě tyto „tváře“, i když to nebylo úplně přesně „půl na půl“. A pak tu byl ještě všudypřítomný prvek národnostní – odnárodňovací. Ostravsko totiž bylo vždycky internacionální: vedle sebe tu žili a pracovali Češi, Poláci, Němci i Židé.

●●●

…vždycky je co zlepšovat                          

Říká se, že po bitvě je každý generálem. Platí to i v tomto případě. Kdekdo se teď ozývá s kritikou, ale jen málokdo má dost pádných argumentů pro to, aby tato kritika byla oprávněná a věcně správná. Pokud bych měl konkrétně vyjmenovat evidentní „přešlapy“, jichž se tvůrci filmu dopustili, nebylo by jich mnoho.

Z koncipování příběhu je zřejmé, že si scenárista i režisér a další lidé, kteří se na filmu podíleli, vcelku poctivě hlídali dobové rekvizity (např. značky osobních automobilů, styl oblékání a účesy postav aj.), avšak zcela pominuli to, co bylo s touto dobou neodmyslitelně spjato. (Z dobových populárních písniček, které se tehdy v rádiu hrály od rána do večera, jsem ve filmu zaregistroval jedinou: „Dobrý den, majore Gagarine!“ od brněnského dirigenta a hudebního skladatele G. Broma.)

Vždyť horník (havíř) byl v pojetí komunistických ideologů „člověkem nové doby“, příkladným budovatelem socialismu a komunismu. Ještě na počátku 60. let 20. století se stranické sjezdy u nás i v SSSR zabývaly např. „morálním kodexem budovatele komunismu“ a vážně se mluvilo o tom, že již stávající generace bude žít v komunismu. Dnes se této utopické vizi (a co teprve těm Babišovým) s porozuměním umíváme, stejně jako slibu tehdejšího prezidenta republiky A. Novotného o tom, že do roku 1970 bude u nás vyřešena bytová otázka.

Ještě v 60. letech 20. století nebyl v ČSSR dostatek masa a masných výrobků a ve většině řeznických krámů visely prázdné háky bez masa, sem tam s několika štanglemi salámu, toho nejlacinějšího. (Kdo si myslí, že si vymýšlím, toho odkazuji na kdysi populární hudební seriál ČST z roku 1968, „Píseň pro Rudolfa III.“, v hlavní roli s Darkem Vostřelem a Ivou Janžurovou, televizním řezníkem a jeho dcerou.) Proto zmínka z jedné scény s filmovou rodinou Šlachtových o tom, že přece nemusí mít maso každý den, je zcela nepatřičná. To maso občas neměli ani oni, tedy ani těžce pracující horníci. (Oblíbeným jídlem v restauracích se namísto řízků stal smažený sýr s tatarskou omáčkou. Ani to si nevymýšlím, protože si to pamatuji.) Tento detail musím tvůrcům filmu vytknout, protože jsem v té době žil a dobře si pamatuji, co se v domácnostech i v restauracích vařilo a jedlo. Není nad to říkat si pravdu, že ano?

Z filmu to sice nevyplynulo, ale je třeba se o tom rovněž zmínit. Pro občany, kteří zažili První republiku, život v dělnických (hornických) koloniích, kde se tísnilo v nevyhovujících bytech a ve špatných hygienických podmínkách mnoho osob (i několik generací), znamenala výstavba nových bytových domů po r. 1945 doslova dar z nebes. Starousedlíci, ale zejména lidé, kteří na Ostravsko přicházeli za prací, spojenou s bydlením, vítali fakt, že mohou bydlet v důstojných podmínkách, i když jejich práce byla fyzicky náročná a vyčerpávající.

Jestli se komunistům něco v letech 1948-1989 podařilo, byla to právě bytová výstavba: vybudování statisíců kvalitních a relativně levných bytů. Ještě ani těsně před pádem komunistického režimu nebylo bytů dostatek. Přesto hlavní část „poptávky“ byla nasycena. Po roce 1989 jsme se „propadli“ do opačného extrému: developeři stavějí předražené byty, které si občan s průměrným výdělkem nemůže dovolit najmout, natož koupit; o „dosažení“ na hypotéku ani nemluvě. Inu, každá doba má své problémy!

To, co mně (a jistě nikoli jen mně) na filmu „Dukla 61“ vadí nejvíce, byla chybějící „omáčka“. Všechno to, co mělo předcházet odvysílání filmu, nebo co jej mělo doprovázet. Chtělo by to nejspíš nějakou důkladnou sociologicko-historickou studii o proměnách Ostravska po roce 1945 – s potřebnými exkurzy do doby První republiky, případně až do 19. století, kdy hlubinné dobývání uhlí a železářská výroba na Ostravsku začaly.

Samozřejmě: včetně vysvětlení všech potřebných souvislostí, o nichž se divák v tomto filmu téměř nic nedozvídá. Je totiž vtažen přímo doprostřed děje, ale neví, co předcházelo a jen mlhavě tuší, co po důlním neštěstí následovalo. V tomto smyslu je konec filmu rozpačitý a „useknutý“.

I člověku nepoučenému musí být jasné, že po takové tragédii, která si vyžádala 108 obětí, nebyl jen jeden pohřeb protagonistů filmového příběhu, nýbrž desítky dalších. A pochopitelně i potrestání hlavních viníků této tragédie. Z následně zveřejněné faktografie víme, že odsouzeni do vězení byli dva zástupci „managementu“ dolu: dispečer a náměstek ředitele.

I desítky let od této události tušíme, že k fatálnímu pochybení v oblasti bezpečnosti práce došlo (možná k opakovanému a nikdy nevyšetřovanému) a že za to někdo nesl odpovědnost. Fakt, že podnikový ředitel Ladislav Klimša (funkci zastával v letech 1955-1968) vyvázl jen s podmínkou, nutno chápat tak, že tehdejší krajské stranické vedení KSČ v Ostravě nad ním drželo ochrannou ruku proto, že plnil plán těžby, řídil se pokyny shora a mohl se pochlubit dosahováním rekordů v těžbě. To mělo v očích tehdejších představitelů KSČ větší váhu než ochrana zdraví a životů zdejších horníků. Tak tomu bylo a zpětně s tím nic nenaděláme, i když se nám to nemusí líbit. Fakta jsou fakta.

Co se tvůrcům filmu naopak podařilo a co se nedalo přehlédnout ani přeslechnout, bylo důsledné dodržování hornických tradic a zvyklostí. Nad vstupní bránou do dolu totiž visel nápis „jáma“, nikoli „důl“, což bylo oficiální pojmenování tohoto hornického pracoviště. Děje se tak navzdory tomu, že se časově pohybujeme stále ještě v období „tvrdého socialismu“. Horníci ve filmu dodržují tradiční, historický pozdrav „Zdař Bůh!“ Komunističtí ateisté museli z toho šílet, ale nic se s tím dělat nedalo. Tradice je tradice a na tu byli i dělničtí prezidenti s rudou knížkou krátcí. Dalo se to jedině přejít mlčením.

Proto komunistickému řediteli L. Klimšovi nezbylo nic jiného, než aby jim na to vždy odvětil to své naučené úsloví ze stranických školení: „Čest práci!“ (zkráceně: „Čest!“). Právě tento pozdrav byl neklamným svědectvím o tom, že výchova jakéhosi ideálního, komunistického člověka byla jen velkou iluzí, která se v příhodnou chvíli rozplynula jako pára nad hrncem.

[Teprve nedlouho před důlním neštěstím učinil komunistický režim „kosmetické“ změny, aby před okolním světem vypadal lépe. Dne 9. 5. 1960 byly podmínečně propuštěny na svobodu desetitisíce politických vězňů komunistického režimu. A protože většina nesměla pracovat jinde než v dělnických profesích, zamířila část z nich do dolů, tedy i na Ostravsko. O měsíc a půl později, 11. 7. 1960, prosadili českoslovenští soudruzi přijetí tzv. socialistické ústavy (s novým názvem státu: Československá socialistická republika), v jejímž 4. článku je známá formulace o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Socialismus byl tímto aktem formálně dobudován a měla začít výstavba komunismu. Komunistická utopie v pojetí KSČ vstupovala do své „vyšší“ fáze. Dnes se tomuto blouznění můžeme jen smát. Za víc to nestojí.]

●●●

Hlavní viníci: funkcionáři KSČ a StB

Je zřejmé, že ve filmu chybí zasazení příběhu o důlním neštěstí do širšího historického a společenského kontextu. Důlní neštěstí, jakkoli bývala tragická, totiž nelze „odpreparovat“ od tehdejší doby. Vždyť čas od času docházelo i k velkým neštěstím na železnici. A především: příběh nemůžeme vytrhnout z kontextu specifik historického vývoje na Ostravsku.

Také tento region se jen pomalu a obtížně vzpamatovával z následků stalinismu. Zdejší komunističtí funkcionáři patřili k těm nejhorším dogmatikům vůbec. Dokonce ještě v 80. letech 20. století stála v čele KV KSČ stalinistická kreatura, jakou bychom hledali po celé republice široko daleko – RSDr. Miroslav Mamula (1930-1986), který celý život prožil coby stranický funkcionář a o jinou práci nezavadil.

V této souvislosti je nutno zmínit jména dvou stranických funkcionářů, kteří se v Ostravě narodili a tento region reprezentovali v orgánech KSČ na krajské i na celorepublikové úrovni.

První z nich byl Oldřich Černík (1921-1994). V 50. letech 20. století zastával funkci předsedy KNV v Ostravě a byl také tajemníkem KV KSČ v Ostravě. Od r. 1958 byl členem ÚV KSČ a v letech 1968-70 (v době tzv. Pražského jara) se stal předsedou vlády. Patřil ke „skalním“ stalinistům, avšak později dospěl až na pozice dubčekovského „reformismu“. Že se jednalo pouze o přetvářku, politickou pózu, potvrdil Černík sám v době těsně před tzv. sametovou revolucí 1989, kdy odmítl spolupráci na změně režimu s Dubčekem i s disidenty z okruhu V. Havla. ‒ Černík byl spolusignatářem tzv. pendrekového zákona ze srpna 1969, jenž byl namířen proti odpůrcům sovětské okupace ze srpna 1968. S Černíkovým jménem jsou spojeny také represe ostravských dělníků (horníků), kteří po měnové reformě z 1. 6. 1953 vstoupili do stávky. Ano, tím vším stihl být během svého života jeden z „mužů roku 1968“.

Ještě horší a odpudivější byl politický a lidský „profil“ druhého ostravského rodáka – Drahomíra Koldera (1925-1972). Tento komunistický zločinec, kolaborant a vlastizrádce zemřel předčasně – v pouhých 47 letech. Kolder patřil k hlavním postavám kolaborantského vedení KSČ v roce 1968 a byl jedním z pěti signatářů tzv. zvacího dopisu z 3. 8. 1968, na nějž se sovětské stranické vedení odvolávalo při zdůvodnění vojenské intervence z 21. 8. 1968.  ‒ Kolder byl typickým stranickým aparátčíkem. Již v letech 1954-1958 vykonával funkci vedoucího oddělení na ÚV KSČ, pak byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Ostravě (1958-62). Od r. 1962 až do své smrti pracoval na ÚV KSČ v Praze. Jako poslanec Národního shromáždění zastupoval volební obvod Havířov.

Třebaže se jednalo o jednoho z „nejkovanějších“ stalinistů, byl právě on v r. 1962 postaven do čela stranické komise, jež se měla zabývat rehabilitacemi funkcionářů KSČ (týkalo se to asi 400 osob), kteří byli v 50. letech 20. století odsouzeni v politických soudních procesech (včetně známého „spikleneckého centra“ v čele s R. Slánským). Poté, kdy byly publikovány výsledky práce tzv. Kolderovy komise, došlo ve vedení KSČ k „odstřelení“ jiných dvou stalinistů: Karola Bacílka (v letech 1952-53 ministr národní bezpečnosti, pak v letech 1953-1963 1. tajemník ÚV KSS) a Bruna Köhlera (předválečný agent NKVD, za války člen moskevského vedení KSČ, po r. 1945 pracovník aparátu ÚV KSČ).

●●●

Proces se skupinou „škůdců a sabotérů v OKD“

Na počátku 50. let 20. století, kdy orgány KSČ schválily posílení těžkého průmyslu u nás (včetně těžby uhlí a výroby železa a oceli pro potřeby zbrojního průmyslu), bylo Ostravsko ostře sledováno. Ještě v roce 1952 zde proběhl soudní proces s údajnými viníky několika důlních neštěstí. Vzalo se to takzvaně „z jedné vody načisto“: viník byl nalezen a musel být exemplárně potrestán, jak jinak!

K prvnímu důlnímu neštěstí došlo v noci z 11. na 12. 2. 1949 na dole Doubrava. V podzemí tehdy pracovalo 330 horníků a techniků; 24 osob při tragédii zahynulo. Místem druhého neštěstí byl důl Michálka v Michálkovicích; při něm dne 4. 10. 1950 zahynulo 36 osob. Ke třetímu neštěstí pak došlo o rok později na dole Barbora v Karviné, a to 17. 12. 1951; zahynulo 14 osob.

Na první pohled to byla buď nešťastná souhra okolností, nebo podle někoho, kdo byl obzvláště podezíravý, což komunisté byli, se to muselo nutně jevit jako sabotáž ze strany osob, které nepřály vítězné KSČ její domnělé úspěchy při výstavbě socialismu a komunismu.

V atmosféře „zostřujícího se třídního boje“ proti „nepřátelům lidu“, kteří „nefandili“ rozvoji stachanovského hnutí v dolech, bylo třeba za každou cenu najít viníky. Soudní proces s devíti obžalovanými probíhal (10.-12. 7. 1952) teatrálně, jak to dovedli jen komunisté, nikoli v soudní budově, ale v prostředí horníkům blízkém ‒ v tělocvičně Domu kultury Dolu Hlubina v Ostravě.

Rozsudek byl vynesen dne 12. 7. 1952. Hlavní obžalovaný, přednosta Revírního báňského úřadu Dr. Ing. Václav Žalud, který nařídil zazdít místo, v němž došlo k výbuchu, byl odsouzen k trestu smrti; stejný trest dostal také Ing. Josef Herel. Ostatním osobám z devítičlenné skupiny soud vyměřil tresty odnětí svobody od 3 do 25 let. Obžaloba dotyčné osoby vinila ze sabotáže.

Třebaže k soudnímu přelíčení došlo ještě před procesem s R. Slánským, což byl největší monstrproces té doby, k vykonání rozsudků smrti naštěstí nedošlo. Následovalo odvolací řízení, které uložené tresty revidovalo a následně konstrukci o sabotáži zcela smetlo ze stolu.

V odvolacím řízení u Nejvyššího soudu v Praze v březnu 1954 došlo u obou hlavních obžalovaných ke zrušení trestu smrti: Žalud dostal 22 let a Herel 25 let vězení. Nakonec se ukázalo, že k žádné sabotáži ve skutečnosti nedošlo a že obvinění podepsali výslechové protokoly pod psychickým nátlakem vyšetřovatelů StB. Tehdy to byla běžná praxe, proti níž nebylo žádné obrany. Do konce roku 1958 byli dotyční pracovníci OKD postupně propuštěni na svobodu.

Na tomto příznivém výsledku se podepsala pozvolna se prosazující „destalinizace“ ve společnosti, která však ve srovnání s okolními státy zaostávala o několik koňských délek. Politická bublina o „spiklencích“ (po vzoru R. Slánského) splaskla a život šel dál. Ano, i takové věci se tehdy na Ostravsku odehrávaly. A nejen tam…

─────

Máme-li s přihlédnutím k těmto skutečnostem hodnotit úroveň tehdejší československé justice, není třeba dělat si žádné iluze. Ostatně případ „spiklenců“ v čele s V. Žaludem je toho nejlepším potvrzením. Pokud měl podnikový ředitel L. Klimša takové přímluvce, jako byl D. Kolder, mohl ve své funkci nerušeně pokračovat až do roku 1968 a ještě se tvářit jako „hrdina“.

Ostatně – D. Kolder nebyl sám, kdo v těch časech neotřesitelně seděl ve svém křesle. Ještě v roce 1968, navzdory ohlašovaným „reformám“ ze strany A. Dubčeka a jeho frakční skupiny ve vedení KSČ, byl předsedou Nejvyššího soudu ČSSR bývalý dělnický prokurátor JUDr. Josef Urválek. Tento fanatický „bojovník proti nepřátelům lidu“ v roce 1950 poslal na šibenici národně-socialistickou političku JUDr. Miladu Horákovou. (Spolu s ní byl odsouzen a dne 27. 6. 1950 popraven také Jan Buchal, bývalý četník, po válce příslušník SNB a po propuštění automechanik v Hrabové u Ostravy. Pro organizování ozbrojených akcí proti komunistickému režimu byl v r. 1949 zatčen a jeho případ spojen s vyšetřováním M. Horákové. Od r. 1993 je J. Buchal čestným občanem města Ostravy in memoriam.)

V porovnání s tím vším byl v roce 1962 proces s L. Klimšou a dalšími obviněnými z důlního neštěstí na „Dukle“ v Havířově-Dolní Suché jen nepříjemnou lapálií, která se soudruhům „přihodila“ během plnění plánu těžby uhlí. Nedělejme si iluze! Nic víc to tehdy nebylo, i když se na to dnes díváme jinou optikou než oni. Historickou spravedlnost v tom nehledejme!

7. 6. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

(Pokračování příště)

─────

Seznam vyobrazení:

1. Hornické město Havířov, příklad architektury tzv. socialistického realismu.
2. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu (1245-1281), pravděpodobný zakladatel Šumbarku, na jehož katastru začalo po roce 1947 vyrůstat socialistické město Havířov.
3. Drahomír Kolder (1925-1972), vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ v Ostravě v letech 1958-1962, tedy v době důlního neštěstí na dole Dukla v Havířově-Dolní Suché.