Svobodné noviny na internetu

Nedávno navštívil český prezident M. Zeman Čínskou lidovou republiku. V důsledku probíhající vládní krize jeho návštěva jaksi zůstala na okraji zájmu novinářů i široké veřejnosti. Během své zahraniční cesty uctil český prezident památku obětí tzv. Nankigského masakru z roku 1937.

Ať budeme Zemanovu návštěvu Číny hodnotit jakkoli, jedno mu upřít nelze: plným právem přirovnal tuto hrůznou událost, spojenou s vojenskou agresí Japonska vůči Číně, s počátkem 2. světové války.

Ano, japonský vojenský vpád do Číny v roce 1937 byl skutečně počátkem nového světového válečného konfliktu v Asii, nikoli však v Evropě. Stejně tak 2. světová válka skončila v odlišných termínech: v Evropě (8. 5. 1945) a v Asii (2. 9. 1945), a to kapitulací Německa a Japonska.

Nejen nacistické Německo pod vedením A. Hitlera, ale i císařské Japonsko se po 1. světové válce vydaly na cestu k dosažení velmocenského postavení a k ovládnutí části světa: Německo hodlalo dobýt Evropu a území SSSR, kdežto Japonsko chtělo získat nadvládu nad Dálným východem a Tichomořím. Nebýt společného postupu protifašistických sil demokratického světa, málem se jim to podařilo.

Jednou z prvních obětí japonského militarismu se stala Čína. Poté, kdy se 1. 1. 1911 proměnilo tisícileté císařství v Čínskou republiku, byl tento mladý stát po dvě desetiletí zmítán občanskou válkou mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny. Prezidentem byl zvolen Sunjatsen (1866-1925) a novým hlavním městem se stal Nanking, ležící na západ od Šanghaje.

Země, oslabená vnitřními boji, byla snadnou kořistí sousedního, dobře vyzbrojeného agresora – Japonska. K prvnímu útoku došlo již 18. 9. 1931: na obsazeném území severovýchodní Číny (čínsky: Manchuria) vznikl „loutkový stát“ Mandžukuo. Nový útok proti Číně se odehrál již následujícího roku, 28. 1. 1932, kdy se Japonci neúspěšně pokusili o dobytí Šanghaje.

Poté, kdy Japonsko přistoupilo k Paktu proti Kominterně (25. 11. 1936), dosáhly přípravy tohoto státu na boj za znovurozdělení světa svého vrcholu. Součástí tohoto tažení se stala třetí fáze vojenské agrese vůči Číně. Začala dne 7. 7. 1937 a skončila až kapitulací Japonska ve 2. světové válce (2. 9. 1945).

Japonská vojska v té době neútočila ovšem jen proti Číně, nýbrž si troufla i na dálněvýchodní území tehdejšího SSSR (boje u jezera Chasan, 30. 7. – 10. 8. 1938) a na oblasti při hranici Mandžuska a Mongolské lidové republiky (boje u řeky Chalchyn-golu, 28. 5. – 15. 9. 1939).

Po několikaměsíčních bojích se japonským agresorům podařilo dne 17. 12. 1937 dobýt hlavní město Číny – Nanking. Na dobu šesti týdnů rozpoutali na dobytém území teror, jemuž padly za oběť statisíce Číňanů. (Za celou dobu agrese až do konce 2. světové války je počet zabitých obyvatel Číny odhadován na několik milionů osob.) Na 80 000 žen bylo znásilněno a okolo 340 000 osob bylo popraveno a pohřbeno v hromadných hrobech. Za jeden z nejhrůznějších masakrů v dějinách lidstva se Japonci Číňanům dodnes neomluvili.

„Panský“ národ Japonců si počínal na obsazeném čínském území podobně jako němečtí „Übermenschen“ v Evropě. Japonci ve své zpupnosti a rasové nadřazenosti dokonce odmítali k vyvražďování Číňanů používat „regulérní“ zbraně, pušky a meče, a zabíjeli bezbranné zajatce kameny.

Tato japonská zvěrstva (jsou popsána níže) svou brutalitou překonala všechno, čeho se v Evropě dopouštěli Němci. Někteří „útlocitní“ vojáci a důstojníci nacistického Wehrmachtu byli prý zděšeni např. chováním chorvatských ustašovců, kteří se ke svým obětem chovali podobně jako Japonci vůči Číňanům. V koncentračním táboře Jasenovac povraždili chorvatští fašisté, zběsile a ukrutně jako „řezníci“, tisíce příslušníků „nepřátelských“ etnik, zejména Srbů, Židů a Romů.

●●●

Následující text z internetu dokumentuje zvěrstva, spáchaná Japonci na bezbranných čínských civilistech v hlavním městě tehdejší Čínské republiky:

„Poté, co byl nemocný generál Maciu nahrazen generálem Nakadžimou a Asakem Jasuhikou, již nic nebránilo brutalitě v cestě. Sám Nakadžima byl považován za sadistu toho nejhrubšího zrna. Po vstupu japonských vojsk do města se pokoušelo mnoho lidí utéci z obleženého města přes řeku Jang-c´-ťiang. Japonci ale do nich začali střílet z kulometů. Za chvíli byla řeka pokryta více než 5000 mrtvými těly mužů, žen i dětí. Po slavnostním vstupu do města, dne 17. prosince [1937], Japonci zajali všechny, o kterých se domnívali, že byli čínští vojáci. Tito zajatci, včetně těch již dříve zajatých na předměstích, pak byli posláni ven z města a na rozkaz Asaka Jasuhika střelbou z kulometů jich bylo tisíce zmasakrováno, těla částečně spálena a naházena do řeky. Pak už vítězné armádě nebránilo nic v masakrování. Namátkově zabíjeli civilisty, někdy jen pro zábavu, někdy z podezření, že mohli být v armádě. Pokud jim došly náboje, používali bodáky a meče. Z vraždění se stal sport, kdy mezi sebou vojáci soutěžili, kdo zabije více lidí. Je znám případ, kdy dva japonští důstojníci mezi sebou soutěžili, kdo první zabije více než sto lidí. Pomyslným vítězem se stal jistý Toshiaki Mukai, který sám zavraždil 106 lidí; jeho kolega důstojník Tsuyoshi Noda pak o jednoho méně. Japonci vymýšleli různé způsoby mučení a se svými oběťmi se nechali fotografovat jako s trofejemi. Důstojníci japonské armády své podřízené přímo vybízeli k vyplenění všeho, co má alespoň nějakou cenu. Někteří vojáci úplně zdivočeli a vraždili a znásilňovali, aniž by je k tomu musel někdo nabádat. Během šesti týdnů, do doby než se z nemoci zotavil a vrátil generál Maciu, se vítězná japonská armáda vyžívala ve zvěrstvech a brutalitě na civilním obyvatelstvu. Za dobu nankingského masakru vojáci znásilnili a poté brutálně zavraždili na 20 000 žen a dívek. Znásilňovali mladé dívky, mladší i deseti let, stejně tak ženy starší 70 let i těhotné. Dalších 60 000 žen a dívek znásilnění sice přežilo, ale následky si nesly celý život. Japonci znásilňovali, kde se dalo, na veřejnosti, v ulicích, které byly pro Číňany posvátnými místy, a to jak za tmy, tak i za dne. Jejich brutalita neznala mezí. Byly zaznamenány případy, kdy kojence a batolata vyhazovali do vzduchu a poté je chytali na nasazené bodáky. Vojáci chodili dům od domu a vytahovali mladá děvčata od rodin a pak je hromadně na veřejnosti znásilňovali, přičemž nutili rodiče se na to dívat. Pokud odmítli sledovat to strašné divadlo, ihned je popravili. Znásilněné ženy poté mrzačili na těle, odřezávali jim ňadra zaživa, upalovali je i další rodinné příslušníky zaživa, nabodávali své oběti na bambusové tyče, masakrovali je řeznickými noži a bajonety, které jim zaváděli do pochvy. Mnoho „osvědčených“ žen bylo určeno jako vojenské prostitutky, které byly pořád dokola a dokola znásilňovány. Jsou známy skutečnosti, kdy Japonci nutili otce znásilňovat své dcery, syny nutili souložit s matkami; pokud odmítli, opět byli popravováni. Mniši, zasvěcení celibátu, byli pro potěšení vojáků nuceni znásilňovat ženy. Za „vtipnou“ záležitost považovali někteří Japonci, když mužům uřízli genitálie, pak je posměšně ukazovali dalším vojákům a poté je nechali oběti sníst. Statkáře nutili souložit s domácími zvířaty, muže svazovali a poté je propichovali bambusovými tyčemi, hlavně v oblasti genitálií. Jsou známy případy, kdy rozřízli za živa dělohu těhotným ženám a vyňali z ní plod. Po celém městě byly těhotné ženy naháněny jako cíl a smrtící ránou bajonetem do břicha je vraždili; uřezané hlavy obětí z řad žen i mužů byly poté pro výstrahu vyrovnány v ulicích všem na očích; malé chlapce podobně jako děti nabodávali na tyče a bajonety a nechali je pohozené na ulicích. (…) Brutalita Japonců prostě neznala mezí…“

●●●

Ještě několik vět na závěr.

Říká se, že když se moc utrhne ze řetězu, může to vést k podobným koncům, jaký předvedli Japonci v Nankingu.

Jsou otázky, na něž historikové dodnes marně hledají odpověď. Jednou z nich je i tato: Jak se mohlo stát, že národ Goetha, Schillera, Kanta, Schopenhauera či Wagnera se nechal „zblbnout“ ideologií nacismu a v jejím jméně spáchat ty nejstrašnější zločiny proti lidskosti?

Podobně nepochopitelná byla zvířeckost jinak pracovitých, zručných a technicky nápaditých Japonců, jak ji předvedli ve 30. a 40. letech 20. století ve vztahu k těm, proti nimž vyvolali válku: nejen proti Číňanům, ale i proti dalším národům Dálného východu, jihovýchodní Asie či Tichomoří, jakož i proti Američanům, kteří je nakonec srazili na kolena.

K tomu dodejme, že shovívavost USA po vítězství ve válce byla až nepochopitelně velká: Japonci měli být potrestáni za své nelidské činy přinejmenším stejně tvrdě jako Němci. Bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými zbraněmi sice pomohlo uspíšit konec války, avšak nebylo trestem dostatečným – i vzhledem k počtu amerických obětí války v Tichomoří.

Americká nedůslednost je ostatně příznačná. Vidíme to všude tam, kde vojáci USA rozpoutali válečné konflikty, avšak nebyli schopni je vyhrát: ve Vietnamu, v Afghánistánu, v Iráku, ale i v dalších zemích Blízkého východu či severní Afriky. Jména Usámy bin Ládina, Saddáma Husajna či Bašára Asada jsou jen některé z „pomníčků“, představujících neúspěchy americké zahraniční politiky – za dlouhé desítky let. Změnu v tomto směru nepřinesla ani nová administrativa Donalda Trumpa. Americké „vyklízení pozic“ úspěšně pokračuje…

9. 6. 2017

PhDr. Rostislav Janošík