Svobodné noviny na internetu

„Zapomenutý“ politik
Kdybychom dnes v anonymní anketě položili nahodile vybraným lidem otázku, kdo to byl generál Alois Eliáš, byli bychom nejspíš zklamáni, jak málo je těch, kteří o něm někdy slyšeli. Ti dříve narození pravděpodobně ano, i když s nezbytným „komentářem“ nacistických, či komunistických vykladačů historie, ti mladší asi vůbec ne.
Podobně jako v tomto případě je tomu ostatně i s desítkami dalších osobností našich moderních dějin. Ukazuje se totiž, že komunistům se za 42 let neomezené vlády a během dalších 10 let polovičatého polistopadového vybředávání z marasmu uplynulých desetiletí jedna věc podařila téměř dokonale: zatemnit a znepřehlednit naše dějiny a některá období takřka úplně „vyzmizíkovat“.
Koho dnes zajímá, co bylo před třiceti nebo padesáti lety? Dejte nám pokoj se starými historiemi! My přece chceme jít do sjednocené Evropy a tam se český národ stejně rozplyne jako ta kostka cukru v moři jiných národů!
Ano, i takový může být přístup k dějinám vlastního národa. Ale protože jsme se zatím v onom evropském „moři“ nerozplynuli, máme ještě trochu času udělat si pořádek ve výkladu našich dějin. I se zpožděním deseti let od změny politického režimu by nám mělo jít o jediné: vrátit neprávem opomíjeným postavám českých dějin místo, jaké jim ve skutečnosti náleží.
Jednou z těchto osobností, jejíž obraz byl v minulých dobách úmyslně z ideologických důvodů zkreslován, je generál Ing. Alois ELIÁŠ, předseda vlády Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Jeho památku připomíná bronzová busta s nápisem: „Zde se narodil armádní generál ing. Alois Eliáš, bojovník za svobodu národa popravený 19. 6. 1942.“ Byla odhalena na třípatrovém domě na křižovatce dnešních ulic Francouzské a Jana Masaryka, ve které se A. Eliáš před 110 lety narodil. Po únorovém převratu 1948 byla pamětní deska odstraněna a o postavě protektorátního předsedy vlády se raději přestalo na dlouhá desetiletí hovořit.

Zeměměřič a legionář
Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 na Královských Vinohradech v domě čp. 436 jako syn krejčovského pomocníka Aloise Eliáše a Josefy Eliášové, rozené Vorlíčkové. Dne 6. 10. 1890 byl pokřtěn v chrámu sv. Ludmily jmény Alois Josef. V letech 1901-1908 studoval na c. a k. státní reálce na Královských Vinohradech, maturitní zkoušku vykonal dne 2. 7. 1908. Pokračoval ve studiu na vysoké škole: v letech 1908-1911 absolvoval Českou vysokou školu technickou v Praze; státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou složil 10. 3. 1911. Právo užívat titul „inženýr“ mu bylo přiznáno teprve v době, kdy už byl ministrem Beranovy vlády - dne 23. 12. 1938.
Po skončení studia na vysoké škole působil A. Eliáš jako civilní geometr v různých zemích tehdejšího Rakousko-Uherska. Trvalejší zaměstnání získal až v r. 1913 u firmy Ing. Píchy při stavbě železnice v Bosně. Jako jednoroční dobrovolník musel 1. 10. 1913 nastoupit vojenskou službu u 28. pěšího pluku v Praze. Po dvou a půl měsících byl přeložen v hodnosti poddůstojníka do zálohy a znovu odešel na stavbu do Bosny, kde ho zastihla první světová válka.
Po částečné mobilizaci Rakousko-Uherska 26. 7. 1914 se Eliáš vrátil do Prahy a v den vyhlášení války Srbsku, 28. 7. 1914, narukoval opět k 28. pěšímu pluku. O měsíc později, 28. 8. 1914, se dostal s 2. pochodovou rotou 28. pluku v hodnosti desátníka v záloze na východní frontu. Již následujícího dne přeběhl do ruského zajetí. V Rusku pracoval jako vojenský technický úředník carské armády, a to na stavbě železnice na horním toku řeky Ob. Na Kavkaze, kam v r. 1916 odjel pomáhat také při stavbě železnice, se dozvěděl o existenci československých legií a o náboru do nich. Přihlásil se do nich 23. 8. 1917 v Kajnsku v Tomské gubernii a byl poslán do kurzu domobraneckých inženýrů. Po jeho skončení byl vybrán do transportu, který měl odjet do Francie.
Tam Eliáš s ostatními legionáři dorazil 13. 11. 1917 a již následující den byl odvelen do důstojnické školy 33. francouzského pluku v St. Meixent. Další výcvik pro velitele čety a roty absolvoval v Cognacu. Také Eliášův služební postup byl poměrně rychlý: koncem ledna 1918 byl povýšen na četaře, o měsíc později byl již podporučíkem. V březnu 1918 byl přidělen jako velitel čety a později roty k 21. čs. střeleckému pluku.
Po měsících přípravy se přiblížil den „D“: A. Eliáš byl 10. 7. 1918 odeslán na francouzsko-německou frontu. Ani jeho služební postup se nezastavil: 23. 7. 1918 se stal pobočníkem velitele 1. praporu, pak plukovním adjutantem a od 22. 8. 1918 nadporučíkem v záloze. Spolu s 21. čs. plukem prodělal na samém konci první světové války těžké boje o Terron a na řece Aisne ve východní Francii. Za bojové zásluhy ve službách Francie mu bylo uděleno několik vyznamenání: Francouzský válečný kříž se stříbrnou hvězdou, řád Čestné legie a Francouzská pamětní medaile účastníků Velké války.
Domů, do nově vzniklé Československé republiky, se A. Eliáš vrátil 10. 1. 1919 v hodnosti štábního kapitána v záloze. Jako bývalého francouzského legionáře ho v mladé republice čekaly nové úkoly: zpočátku sloužil jako náčelník štábu velitelství operačních vojsk na severovýchodní Moravě, krátkou dobu byl zástupcem velitele 21. pluku francouzských legií v Praze a od května do listopadu 1919 působil ve funkci náčelníka štábu skupiny Gillain při obraně Slovenska.

Ambiciózní důstojník, nebo diplomat?
Když se A. Eliáš po návratu do Prahy chtěl konečně věnovat svému původnímu povolání, tehdejší ministr národní obrany V. J. Klofáč ho přemluvil, aby zůstal v armádě. Stalo se. A tak se bývalý legionář A. Eliáš stal 24. 12. 1919 vojákem z povolání v hodnosti majora pěchoty. V únoru 1920 byl přidělen k 21. pěšímu pluku do Čáslavi jako jeho velitel. Zde poznal Jaroslavu Kosákovou, s níž se 24. 9. 1920 oženil. Z Čáslavi ho jeho někdejší velitel gen. Husák povolal na Ministerstvo národní obrany jako svého prvního pobočníka. Jak se později ukázalo, byl to teprve začátek Eliášovy slibně se rozvíjející vojenské kariéry.
V době krátké mobilizace v říjnu 1921, vyhlášené proti pokusu Karla I. Habsburského zmocnit se maďarského trůnu, se Eliáš stal náčelníkem štábu 1. pěší divize. Za účast na obraně ČSR mu byl 12. 12. 1921 udělen „vládou zemí československých“ Čs. válečný kříž. Jako nadějný mladý důstojník byl Eliáš dne 11. 11. 1921 vyslán do válečné školy v Paříži. Studium na École de la guerre ukončil 1. 9. 1923; byl hodnocen jako jeden z nejlepších zahraničních důstojníků.
Po návratu z Paříže byl A. Eliáš povýšen na podplukovníka generálního štábu s pořadím od 1. 6. 1919 a až do 31. 12. 1931 působil ve vysokých funkcích na Ministerstvu národní obrany: 1. 5. 1928 byl povýšen na plukovníka generálního štábu a 20. 7. 1929 na brigádního generála. Po měsíční funkci velitele 2. pěší brigády v Chomutově byl 20. 1. 1932 jmenován stálým členem čs. delegace na konferenci o odzbrojení v Ženevě. Generál A. Eliáš se tak dostal do světa diplomacie a politiky: poznal se s ministrem zahraničí ČSR E. Benešem, náčelníkem hlavního štábu gen. J. Syrovým, ale i s tehdejším německým šéfem diplomacie (a pozdějším říšským protektorem v Čechách a na Moravě) K. von Neurathem.
Díky ženevskému působení si Eliáš vysloužil uznání, ale i závist druhých, méně úspěšných důstojníků. V polo­vině roku 1933 znovu nastoupil k brigádě do Chomutova, ale již 30. 11. 1933 byl ustanoven velitelem 3. divize v Litoměřicích. Nezůstalo však pouze u toho: nově zvolený čs. prezident E. Beneš povýšil A. Eliáše k 1. 1. 1936 do hodnosti divizního generála a ve svých plánech počítal dokonce s tím, že by se jednou mohl stát náčelníkem hlavní štábu naší tehdejší armády.
Od prosince 1936 vykonával gen. A. Eliáš funkci velitele V. armádního sboru v Trenčíně. Tam ho zastihly dramatické události čs. podzimu 1938, které předznamenaly konec masarykovské Československé republiky.

Historická dvojrole: premiér a odbojář
Když v září 1938 převzala moc v zemi úřednická vláda v čele s gen. J. Syrovým, byl A. Eliáš povolán ze Slovenska do Prahy a pověřen výkonem funkce náměstka na Ministerstvu národní obrany. Odtud už vedla přímá cesta do nové vlády, kterou sestavil tehdejší předseda Strany národní jednoty - Rudolf Beran. V ní byl generál A. Eliáš 1. 12. 1938 jmenován ministrem dopravy. Tento resort, vyžadující v nastalé situaci po Mnichovu, aby v jeho čele stanul voják, bral Eliáš jako službu vlasti. Následovala nedlouhá existence tzv. druhé republiky, ukončená vyhlášením samostatnosti Slovenska (14. 3. 1939) a vojenskou okupací zbytku území Čech a Moravy (15. 3. 1939). Beranova vláda na tyto události formálně reagovala tím, že podala demisi do rukou prezidenta E. Háchy, ten ji však nepřijal, a tak se dosavadní vláda fakticky proměnila v první vládu Protektorátu Čechy a Morava, zřízeného 16. 3. 1939.
Hitlerovým zástupcem v Protektorátu se stal někdejší ministr zahraničí Německa, Konstantin von Neurath,, „policejním“ zástupcem sudetský Němec Karl Hermann Frank. Konec předmnichovské demokracie v bývalém Československu byl poměrně rychlý: záhy po 15. 3. 1939 byly rozpuštěny obě sněmovny Národního shromáždění; jako náhrada za zrušené politické strany a parlament byl 21. 3. 1939 pod Háchovou patronací ustaven výbor Národního souručenství. Říšský protektor K. von Neurath přijel do Prahy dne 5. 4. 1939; sídlem jeho úřadu byl Černínský palác.
Dosavadní předseda vlády R. Beran byl přes svůj poraženecký přístup k vývoji politické situace pro Němce nepřijatelný. Z pohledu okupantů byli všichni bývalí čs. politici „nakaženi“ masarykismem a benešovstvím. Jedinou výjimku představoval státní prezident E. Hácha, který si postupně zvykl na svůj nezáviděníhodný úděl - brát na sebe různá nepopulární prohlášení o loajalitě vůči Třetí říši a o soužití mezi Čechy a Nemci v „nové Evropě“.
Proto nijak nepřekvapovalo, že na návrh šéfa Háchovy kanceláře J. Havelky byl dne 27. 4. 1939 jmenován novým předsedou protektorátní vlády právě gen. A. Eliáš. Jeho vláda vlastně ani nová nebyla: z před­chozího Beranova kabinetu převzal Eliáš téměř všechny ministry. K nejbližším spolupracovníkům nového premiéra patřili: J. Havelka (ministr dopravy), L. Feierabend (ministr zemědělství), V. Klumpar (ministr obchodu, průmyslu a živností), jakož i H. Masařík, bývalý diplomat a šéf kabinetu ministra zahraničí, který v Eliášově vládě přijal místo vedoucího koordinačního odboru v předsednictvu vlády. Nová vláda začala pracovat bezprostředně po svém jmenování a již 3. 5. 1939 byla přijata říšským protektorem von Neurathem.
I ve své nové roli předsedy vlády, jejíž sídlo bylo v Kolovratském paláci na Malé Straně, zůstával A. Eliáš věren ideálům masarykovské a benešovské demokracie. Jako zkušený voják byl přesvědčen o tom, že o budoucnosti ČSR se rozhodne nikoli doma, nýbrž na mezinárodním poli, tzn. zásluhou zahraničního odboje. Za svůj hlavní cíl pokládal to, co bylo typické pro tehdejší dobu: zachránit, co se ještě dalo: chránit existenci českého národa, bránit vzniku proněmeckých aktivistických skupin a nepřipustit demoralizaci obyvatelstva okupované vlasti.
Podobně jako legionáři a členové nově ustavené odbojové organizace „Obrana národa“ počítal i Eliáš se vznikem světové války a s vojenskou porážkou Německa. S přímým nasazením Eliáše se počítalo až za protinacistického povstání, kdy se měl stát dočasným „vojenským správcem“, jehož úkolem bylo řídit stát do vytvoření řádné vlády. Do té doby bylo nutno vyčkávat a zabránit tomu, aby se neprozradilo tajné spojení předsedy protektorátní vlády s vedením této ilegální organizace. Eliáš byl v kontaktu i s „Politickým ústředím“, stejně jako s „Petičním výborem Věrni zůstaneme“. Ilegální spojení se zahraničním odbojem v Londýně navázal již v květnu 1939 a udržoval ho až do svého zatčení v září 1941.
Dvojrole, kterou na sebe jako předseda protektorátní vlády dobrovolně vzal, vyžadovala od Eliáše sebezapření, odvahu i silné nervy. Veškeré aktivity vlády i jejího předsedy se totiž záhy ocitly pod „drobnohledem“ K. H. Franka, „šéfa všech útvarů SS a policie“. Rivalita mezi Frankem a Eliášem, třebaže pro předsedu protektorátní vlády s předem jasným záporným výsledkem, pokračovala ostatně po celou dobu výkonu jeho funkce: od nekonkrétních narážek na „benešovce“ a legionáře až po usvědčení Eliáše z „nepřátelské činnosti proti Říši“, jeho zatčení, odsouzení a popravu.
A. Eliáš ve vztahu k Frankovi neuspěl již na začátku svého premiérování: zarazil hned svým zákazem Národní árijské kulturní jednoty a brzy nato při střetnutí o Pozemkový fond. Avšak první skutečně vážný zásah K. H. Franka do bezprostřední Eliášovy blízkosti přišel teprve v den podpisu Německo-sovětského paktu o neútočení z 23. 8. 1939: jako psychologická předehra k vyhlášení války Polsku předal K. H. Frank protektorátní vládě „upozornění na nepřátelské chování obyvatelstva proti Němcům“. Vláda na to sice zareagovala vydáním příslušné vyhlášky, nicméně rozhodující úder ze strany okupantů měl teprve přijít.
Dne 25. 8. 1939 došlo po celém území Protektorátu Čechy a Morava k zatýkání tiskových referentů, jejichž prostřednictvím získávala Eliášova vláda důležité informace o situaci v zemi. Díky mlčenlivosti členů tzv. Schmoranzovy sítě bývalých zpravodajských důstojníků zůstalo Eliášovo spojení se zahraničím i nadále utajeno. Přesto již v té době vedoucí představitel našeho zahraničního odboje E. Beneš dobře věděl o tom, že A. Eliáš patří k jeho stoupencům a že jeho hlavním úkolem je chránit český národ před K. H. Frankem. Prostřednictvím čs. vyslance Z. Fierlingera o tom byla informována i příslušná místa v Moskvě.

Konec, který musel přijít...
Nacistický útok proti Polsku z 1. 9. 1939, který se změnil v počátek druhé světové války, negativně zasáhl i do života obyvatel Protektorátu. Již 30. 8. 1939 Neurath rozpustil všechny legionářské organizace, 1. 9. 1939 bylo vydáno nařízení o zatemnění a od 22. 9. 1939 začaly platit potravinové lístky. Byl rovněž zrušen státní svátek 28. 10. a naopak byly obnoveny šlechtické tituly a řády zrušené po vzniku ČSR.
Již v den zahájení války proti Polsku, 1. 9. 1939, se ze strany okupantů uskutečnila represivní akce „Albrecht der Erste“: při ní bylo zatčeno okolo 2 tisíc významných Čechů, kteří bylo jako „rukojmí“ odvezeni do koncentračních táborů. Protektorátní vláda i v této době stále ještě hájila myšlenku autonomie, a proto si formálně stěžovala prostřednictvím prezidenta E. Háchy na zasahování říšskoněmeckých úřadů do spo­lečenského a hospodářského života. Tváří v tvář začínající válce a otevřené represi ze strany okupační moci dokonce vyjádřila nesouhlas s tím, aby Hácha složil Hitlerovi „slib věrnosti“.
Pak přišly události z 28. 10. 1939 a z 15. 11. 1939, které Němci považovali za schvalování činnosti zahraničního odboje. V odpověď na zásah proti vysokoškolákům ze 17. 11. 1939 a na uzavření vysokých škol Eliášova vláda podala demisi. Prezident E. Hácha ji ani tentokrát nepřijal. Pouze v několika okresech Protektorátu byl vyhlášen výjimečný stav; 18. 11. 1939 E. Hácha odmítl v rozhlasovém projevu „vměšování emigrace“ a vyzval obyvatelstvo ke klidu. Povinná „úlitba nacistickým bohům“ tentokrát neminula ani Eliáše: byl přinucen 8. 12. 1939 poskytnout rozhovor pro Německou tiskovou kancelář.
Stalo se tak v době, kdy už Němci začali o Eliášovi sbírat důkazy o jeho „nepřátelské činnosti“. Německá bezpečnostní služba např. zjistila, že Eliáš je přívržencem E. Beneše a že udržuje styky se zednáři. Již v polovině prosince 1939 hovořil K. H. Frank o tom, že „zrádci“ sedí přímo v protektorátní vládě, třebaže ještě nikoho nejmenoval. Situace se dále zhoršila poté, kdy v lednu 1940 Eliáš přiměl k útěku do zahraničí své blízké spolupracovníky: ministra zemědělství Feierabenda a předsedu Nejvyššího cenového úřadu Nečase. Gestapo totiž odhalilo jejich spojení na „Politické ústředí“.
V dubnu 1940 přišla z Maďarska zpráva, že Eliáš jedná v tajném souhlasu s českými emigrantskými kruhy, že řídí českou emigraci a že pomohl k útěku Feierabendovi a Nečasovi. Při výsleších zatčených osob byla odhalena i jeho vazba na „Obranu národa“. Další údaje o Eliášově „nepřátelské činnosti“ získali Němci v červnu 1940, když se po dobytí Francie zmocnili části archivu Československého národního výboru v Paříži (ustaven 17. 11. 1939).
Zpravodajské složky nacistického Německa zatím jen shromažďovaly a vyhodnocovaly „důkazy“ proti Eliášovi. Zjistily nejen to, že v prosinci 1939 uvažoval o tom, že vymění všechny ministry své vlády kromě D. Čipery (ministr veřejných prací), nýbrž i to, že jako nového předsedu vlády navrhoval pražského primátora O. Klapku (9. 7. 1940 byl zatčen a 4. 10. 1941 popraven). Nakonec byli vyměněni pouze dva ministři: zemědělství (Mikuláš z Bubna-Litic) a průmyslu, obchodu a živností (Jaroslav Kratochvíl); náměstkem předsedy vlády se stal Jaroslav Krejčí.
Zvyšující se tlak okupantů na germanizaci a opatření proti Židům vedly až k úplnému poraženectví poté, kdy hitlerovská armáda zvítězila na bojištích v západní Evropě. Povinné vlajkoslávy a projevy loajality vůči Říši sice stále ještě bral na sebe E. Hácha (k nelibosti Londýna), avšak beznadějnost situace byla umocněna prohlášením Moskvy o přátelství SSSR a Německa po vojenské porážce Francie.
V této atmosféře jakákoli diskuse o právním statutu Protektorátu a o autonomii přestávala mít smysl. V Berlíně už ostatně nikdo nestál ani o Háchův „slib věrnosti“. Na program dne se dostávaly úplně jiné záležitosti: dne 31. 8. 1940 předložil K. H. Frank A. Hitlerovi svůj plán asimilace Čechů. Ten počítal s pře­výchovou, včetně deportace a likvidace 7 milionů Čechů a s jejich germanizací během 6-8 let.
Koncem roku 1940 došlo Eliášovou zásluhou k obnovení pravidelného spojení mezi Prahou a Londýnem, avšak kruh kolem protektorátního předsedy vlády se od ledna 1941 začal neúprosně stahovat. V té době již i říšský protektor Neurath považoval za nutné informovat samotného Hitlera o „nepřátelské činnosti“ A. Eliáše. O situaci byl zpraven svým podřízeným K. H. Frankem také další vysoce postavený muž v nacistické hierarchii - H. Himmler. Hitler radil počkat se zatčením na příhodnější chvíli. Němci totiž měli na jaře a na počátku léta 1941 docela jiné starosti: chystali se na útok proti Jugoslávii a Řecku a na válku proti SSSR.
Představitelé zahraničního odboje sice odmítali projevy loajality vůči Němcům ze strany E. Háchy a vyvíjeli tlak na jeho odstoupení, nakonec se však spokojili tím, že protektorátní vláda nebude vydávat proti čs. zahraniční vládě v Londýně žádné výzvy. Třebaže situace na mezinárodním poli se obracela ve prospěch protihitlerovských spojenců, poměry v Protektorátu se po napadení SSSR a po dočasných úspěších německých armád zhoršovala. Množily se sabotáže, stávky, pokračovalo zatýkání vlastenců.
Jak se ukázalo, dny politické „kariéry“ A. Eliáše byly v té době již sečteny, aniž to on sám tušil. Dne 30. 7. 1941 schválil velitel pražské úřadovny gestapa Geschke obžalobu na A. Eliáše v rozsahu 11 stránek. Nešlo již jen o předsedu protektorátní vlády, připravované změny měly být zásadnější povahy. K. H. Frank byl 23. 9. 1941 povolán do Berlína, kde mu bylo oznámeno, že namísto nemocného K. von Neuratha bude funkci zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě vykonávat R. Heydrich. Krátce nato, 26. 9. 1941, byl A. Eliáš odvolán přímo ze služební cesty do Černínského paláce. Zde byl zatčen a odvezen do budovy pražského gestapa - Petschkova paláce.

Soudní přelíčení a poprava
Následující den po Eliášově zatčení, 27. 9. 1941, vydal R. Heydrich nařízení o výjimečném stavu. Již v neděli 28. 9. 1941 oznámil rozhlas vykonání šesti rozsudků smrti zastřelením: mezi popravenými byli i gen. J. Bílý a gen. H. Vojta z „Obrany národa“. V pondělí 29. 9. 1941 přinesl protektorátní tisk zprávu o zatčení A. Eliáše. Téhož dne byl Háchovým dopisem odvolán z funkce předsedy vlády.
Ještě před svým příchodem do Prahy R. Heydrich zajistil neodkladnou přípravu obžaloby a soudního přelíčení s předsedou protektorátní vlády. Souhlasil i s účastí žurnalistů na přelíčení a zároveň požádal Hitlera, aby nepoužil práva udělit milost.
Sám A. Eliáš byl v Petschkově paláci dva dny vyslýchán, zatímco gestapo důkladně prohledalo jak jeho úřad v Kolovratském paláci, tak i vilu na Hanspaulce, kde manželé Eliášovi bydleli. Během vyšetřování Eliáš přiznal jen to, nač mělo gestapo důkazy z výslechů zatčených osob. Fakta, jež by mohla ublížit druhým, popíral i při konfrontaci. Od výslechů na gestapu byl bývalý protektorátní předseda vlády převážen do podolského sanatoria za Vyšehradem, které bylo zabráno pro potřeby SS.
Žaloba, vypracovaná 29. 9. 1941, vinila A. Eliáše z velezrádné činnosti, ze styků s ministrem obrany čs. exilové vlády v Londýně S. Ingrem, dále ze spolupráce s ilegálními vojenskými skupinami a z podpory rodin zatčených „nepřátel Říše“. Zinscenované soudní přelíčení bylo stanoveno na středu 1. 10. 1941 do budovy Petschkova paláce. Řídit ho měl osobně předseda berlínského Lidového soudu O. G. Thierack.
Před soudem Eliáš přiznal pouze zpravodajskou práci Schmoranzových tiskových tajemníků. Popřel i to, co o něm tvrdili bývalý poslanec Richter a pražský primátor Klapka, že totiž on byl onou hlavou ilegální vojenské organizace. Připustil však, že věděl o útěku Nečase a Feierabenda. Na závěr přelíčení bylo Eliášovi umožněno, aby přečetl okupanty cenzurovaný text, považovaný za jeho „politickou závěť“. Řekl, že přináší tuto oběť pro svůj národ, aby byla nalezena cesta k čestné a upřímné spolupráci s německým národem. Až po válce vyšlo najevo, že „závěť“ byla vynucena K. H. Frankem, který Eliášovi hrozil, že v případě odmítnutí nechá popravit na 20 tisíc Čechů. Rozsudek smrti prý obžalovaný vyslechl bez pohnutí.
Zatčení A. Eliáše a jeho spěšné odsouzení jen zapadlo do celkové situace v Protektorátu. Vláda, která bez svého předsedy, avšak za přítomnosti E. Háchy zasedala již 28. 9. 1941, se nedokázala shodnout ani na demonstrativní demisi. Také Hácha byl údajně připraven abdikovat, dal však nakonec přednost setrvání v úřadu, aby prý mohl Eliáše zachránit. To se mu zdařilo jen zčásti: na základě jeho žádosti o milost rozhodl Hitler o odložení Eliášovy popravy na pozdější dobu.
S nástupem R. Heydricha začala v českých zemích nová vlna represí: na 486 lidí bylo popraveno a 2242 osob bylo odesláno do koncentračních táborů. Eliáš trávil poslední měsíce svého života ve věznici gestapa na Pankráci. Byl „prominentním“ vězněm, který se občas mohl stýkat s ostatními vězni, číst denní tisk apod. Z jedné z poválečných výpovědí vyplynulo, že ho Němci hodlali po své „vítězné válce“ dokonce amnestovat. Také o jeho osudu nakonec rozhodl atentát na R. Heydricha. V rámci stanného práva nacisté ve dnech 27. 5. - 3. 7. 1942 popravili celkem 1585 osob. A. Eliáš přišel na řadu den poté, kdy Němci dobyli kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, v němž se ukrývali atentátníci.
Generál A. Eliáš byl k popravě na vojenskou střelnici v Praze-Kobylisích odvezen k večeru 19. 6. 1942. Stačil ještě napsat krátký moták pro svou manželku, v němž se uvádělo: „Loučím se s vámi se všemi, zvítězíme!“ Tváří v tvář smrti se zachoval jako vlastenec a hrdina: před popravčí četu se postavil bez pout na rukou i bez pásky přes oči. Zahynul v necelých 52 letech.
Zprávu o jeho popravě zveřejnily protektorátní noviny spolu se jmény dalších 147 popravených osob. Generál A. Eliáš byl jediným předsedou vlády Němci okupované země, který skončil na popravišti.

Hrdinové to v Čechách neměli nikdy snadné...
Jaký byl ve skutečnosti generál A. Eliáš? Byl hrdinou, či kolaborantem? Nebo snad vlastencem, který nechtěl dobrovolně vyklízet pozice, a to tak dlouho, že už nemohl či nestačil odejít včas? Vždyť jeho předmnichovská minulost, tj. sepětí s E. Benešem, byla dostatečně známa.
Již dva měsíce po německé okupaci začal posílat depeše do Londýna. Prozrazení jeho spolupráce se zahraničním odbojem bylo pro nacisty jen otázkou času. Němci přesto odkládali jeho zatčení rok a půl. Eliáš, uvažující v r. 1940 o emigraci, se nakonec rozhodl zůstat doma.
Po celou dobu, po kterou zastával svěřený úřad, se choval jako voják: předstíral loajalitu, zdržoval postup protivníka, aby získal čas pro příznivější mezinárodně politické okolnosti. Třebaže po něm E. Beneš nežádal osobní oběť, Eliáš se vědomě obětoval pro svůj národ. Dělal to přesto, že si nebyl jist tím, zda jeho čin bude doma pochopen.
Vývoj po druhé světové válce mu dal za pravdu. Teprve po listopadu 1989 se Eliášova busta vrátila na své původní místo. Zdá se, že stále ještě nenastal ten pravý čas, abychom plně pochopili hrdinství i tragiku takových osobností, jakými byli nejen A. Eliáš, nýbrž i E. Hácha či R. Beran.
Nicméně i tady se začíná blýskat na lepší časy. Až se konečně dočkáme zveřejnění jmen českých agentů gestapa a dalších zpravodajských složek nacistického Německa, zmizí navždy neopodstatněné obviňování jedněch a bezdůvodné oslavování druhých. Přesně podle zásady, která bývá dnes tak často citována: Padni, komu padni! Pak budeme vědět více i o postavě generála Aloise Eliáše.

7. 8. 2000    PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 3/2000, str. 5)