Svobodné noviny na internetu

Dramatický životní příběh této ženy, manželky hrdiny protinacistického odboje gen. Josefa Mašína (1896-1942) a matky protikomunistických bojovníků Ctirada (1930-2011) a Josefa Mašína (*1932), kteří se proslavili svým odvážně provedeným útěkem z ČSR, přes území „komunistické“ NDR do americké okupační zóny Berlína, připomíná jinou známou oběť nacistických a komunistických věznitelů – JUDr. M. Horákovou (1901-1950). Obě ženy se dokonce osobně poznaly, a to v době, kdy Z. Mašínová pobývala ve vazební věznici Gestapa v Malé pevnosti u Terezína (1942).

Podobnost jejich osudů, spočívala v tom, že je Němci zatkli a věznili, avšak teprve komunisté jim připravili budoucnost ještě horší: JUDr. M. Horákovou oběsili na Pankráci (27. 6. 1950), kdežto smrtelně nemocnou Ing. Z. Mašínovou nechali zemřít ve vězení (12. 6. 1956) – rovněž na Pankráci. Tak uplatňovala vládnoucí KSČ v „lidově demokratické“ ČSR svou politiku třídní nenávisti vůči všem, kdož odmítali přijmout její nedemokratický, protilidový režim.

Osobně jsem velmi zvědav, kolik novin, časopisů, televizních nebo rozhlasových stanic, jakož i internetových zpravodajských serverů, zaznamená kulaté výročí úmrtí Z. Mašínové. Jistě jich nebude tolik jako v případě nedávno pompézně oslavovaného 700. výročí narození „největšího Čecha“ – Karla IV.

Kdybych chtěl být hodně ironický, napsal bych, že kromě „SN na internetu“ to nebude nikdo. Přesto v duchu chovám naději, že naše periodikum nebude jediné. Ostatně – o rodině Mašínových píšeme v SN již mnoho let. Ve své sbírce korespondence opatruji jako velkou cennost i několik pohlednic, jež mi svého času zaslal Radek (Ctirad) Mašín z Clevelandu (USA).

Případ bratří Mašínů dlouhá desetiletí rozděluje českou společnost. Jedna skupina lidí jejich činnost odsuzuje a prohlašuje je za „teroristy“ (také nacisté říkali partyzánům „bandité“), kdežto skupina druhá je chválí a považuje jejich počínání za zcela legitimní, za projev nesouhlasu s totalitním, nedemokratickým režimem, který u nás komunisté nastolili po Únoru 1948. V tištěných SN jsme v letech 2003–2004, u příležitosti 50. výročí jejich útěku na Západ, publikovali na pokračování obsáhlou stať s názvem „Mašínové a spol. – hrdinové protikomunistického odboje“. (Pozn. 1)

Tragický úděl Zdeny Mašínové st. (1907–1956) zůstává jaksi v pozadí mediálního rozruchu, živeného levicovým mainstreamem, jenž je věnován jejím „kontroverzním“ synům. Zatímco jim a M. Paumerovi se podařilo doslova prostřílet na Západ, ti z Mašínovy odbojové skupiny, kteří zůstali doma nebo byli během útěku polapeni východoněmeckými policisty a vydáni do ČSR, dopadli hůř: skončili buď na šibenici (C. Novák, V. Švéda, Z. Janata), nebo dostali mnohaleté tresty vězení. (Pozn. 2)

Z. Mašínová – manželka a matka

Zdena (úředně správně: Zdenka) Mašínová se narodila jako Z. Nováková dne 20. 5. 1907 v Olomouci. Byla druhým dítětem manželů Ing. Leopolda Nováka (1873-1933) a Emilie (Emmy), rozené Svobodové (1878-1977).

Oba rodiče pocházeli z „malých“ poměrů, ale vlastní pílí se vypracovali do „vyššího“ patra tehdejší společnosti – na přelomu dvou historických epoch: rakousko-uherského mocnářství a První čs. republiky. Zpočátku žili a pracovali v Praze, kde v r. 1901 uzavřeli manželství. Již rok po sňatku se jim narodil prvorozený syn – Ctibor.

V době mezi příchodem prvního a druhého dítěte na svět se Novákovi přestěhovali do Olomouce. Tady, na Horním náměstí, si zeměměřičský inženýr L. Novák v r. 1906 na úvěr otevřel zeměměřičskou kancelář. Záhy si mohl dovolit koupit v Olomouci i činžovní dům, který rodina po léta užívala; dnes v něm bydlí Z. Mašínová ml.

Zatímco starší syn Ctibor (1902-1955) si zvolil vojenskou dráhu a absolvoval akademii v Hranicích, o pět let mladší dcera Zdena se rozhodla jít ve šlépějích svého otce. V letním semestru roku 1929 absolvovala s vyznamenáním studium zeměměřičství na ČVUT v Praze. Stala se tak u nás patrně jednou z prvních, ne-li vůbec první, ženou, jež získala titul zeměměřičského inženýra. Po skončení studia pracovala v otcově kanceláři.

Z. Nováková byla bezesporu na svou dobu mladou, moderní (dnes bychom řekli: emancipovanou) ženou. Byla nejen půvabná, ale i vzdělaná – a navíc pocházela z bohaté rodiny. Na jaře 1929 vstoupil do jejího života osudový muž – kpt. Josef Mašín, důstojník čs. armády, který v té době již dva roky sloužil v Olomouci. Také on pocházel z dobře situované rodiny: byl potomkem starého zemanského rodu z Lošan u Kolína.

Oba mladí lidé se již krátce po seznámení zasnoubili (1. 4. 1929). Svatba se pak konala dne 15. 6. 1929 na olomoucké radnici. Brzy nato byl J. Mašín v hodnosti majora přeložen z Olomouce k Prvnímu dělostřeleckému pluku do Prahy-Ruzyně. Novomanželé zprvu bydleli v Břevnově (Nad Drinopolem), později se přestěhovali do vilové čtvrti v Dolní Liboci (Litovecká č. 357), odkud to měl Mašín do zaměstnání blíž.

Během prvních čtyř let po uzavření sňatku přišly na svět tři děti: synové Ctirad (11. 8. 1930) a Josef (8. 3. 1932) a dcera Zdena (7. 11. 1933). S péčí o domácnost pomáhala mladé mamince hospodyně „Máňa“ – Marie Neubauerová.

Josef Mašín byl typickým představitelem nového režimu po roce 1918, který odvozoval svou legitimitu od aktivní role čs. legií při vzniku Československé republiky (ČSR). Mašín patřil ke stoupencům humanitních a demokratických principů, na nichž byl tento stát vystavěn, včetně poněkud přeceněné role T. G. Masaryka a E. Beneše.

Bylo proto logické, že těžce nesl všechno, co souviselo s oslabováním demokracie v politicky rozbouřené Evropě, zejména po nástupu A. Hitlera k moci v Německu (1933). Pro tohoto důstojníka čs. armády byl naprosto posvátný princip státní suverenity mladé ČSR. Za jeho obhajobu a obranu byl připraven položit i svůj život.

Společenský status Mašínovy rodiny se odvozoval od těchto politických daností. Mašínovi patřili k té „lepší“ společnosti, i když nezapomínali na to, že ne všichni lidé jsou na tom tak jako oni. Vždyť ani Masarykova ČSR nebyla žádným „rájem na zemi“ pro všechny. V podobném duchu byla vychována i Z. Nováková ještě před svým vstupem do manželství s J. Mašínem.

J. Mašín – rebel a protinacistický bojovník

Na podzim 1938, v době zářijové mobilizace čs. armády a následné Mnichovské konference čtyř mocností (29.–30. 9. 1938), velel pplk. J. Mašín 1. dělostřeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Právě v kritických zářijových dnech byla jednotka odvelena z kasáren v Ruzyni do Jihlavy. Následovala demobilizace a vyklizení pohraničních území ve prospěch hitlerovského Německa.

Kapitulantská politika prezidenta E. Beneše znamenala nejen morální vítězství A. Hitlera coby „ochránce“ práv údajně utiskované německé menšiny v předmnichovské ČSR, ale stala se i koncem tohoto státu, stvořeného z vůle mocností Dohody. Odpůrci politiky defétismu, k nimž patřil i J. Mašín, se s tímto ponížením nehodlali smířit. Proto J. Mašín již od podzimu 1938 začal z vlastního popudu ukrývat zbraně.

Když pak druhorepublikoví pokračovatelé Benešovy kapitulantské politiky chtěli bez boje vydat zbytek okleštěného území Čech a Moravy německým okupantům, zareagoval na to J. Mašín jako vlastenec: s vědomím svého nadřízeného, plk. Holoubka, připravil na počátek německé okupace vyhození skladu výbušnin v ruzyňských kasárnách do vzduchu tak, aby se nedostal do rukou Němců.

Akce se měla uskutečnit dne 15. 3. 1939 v 5.30 hod. Mašín zřejmě počítal s tím, že při tom zahyne. A protože v Čechách se vždycky všechno „vykecá“, plán byl prozrazen a zmařen. Do ruzyňských kasáren přijel s rozkazem generálního štábu gen. V. Šára a akci zastavil.

To byla poslední kapka, jíž přetekl pohár Mašínovy trpělivosti s neschopnou čs. generalitou. Rozhodl se proto, že od tohoto okamžiku bude jednat pouze sám za sebe – spolu s úzkým okruhem spolupracovníků, jimž důvěřoval (J. Studlar, K. Tellinger, K. Štěpánek, O. Jednorožec, V. Řehák aj.).

Do své odbojové skupiny zapojil Mašín i bratra své sestry – kpt. Ctibora Nováka. Ten ho seznámil s kpt. Václavem Morávkem, jenž se stal až do konce života jeho nejspolehlivějším spolubojovníkem. Spojkou Mašína a Morávka s ilegální vojenskou organizací „Obrana národa“ (J. Bílý, B. Homola, V. Luža) byl pplk. Josef Balabán. Tak vznikla legendární odbojová organizace „Tři králové“ (Mašín, Morávek, Balabán). K ustavení skupiny došlo patrně v září 1939.

Ctibor Novák alias Anton Nowak

Zvláštní místo v odbojové, protinacistické činnosti skupiny J. Mašína zaujímal jeho švagr Ctibor Novák. Tento voják z povolání sloužil v době zářijové mobilizace 1938 v hodnosti kapitána dělostřelectva a „polního leteckého pozorovatele“ v Žatci, který byl tehdy obýván převážně německým obyvatelstvem.

Z Mašínova podnětu odešel Novák ještě v roce 1938 do Berlína a snažil se zde proniknout jako letec do německé armády. Protože měl německé kořeny (matka Emilie byla z matčiny strany Němka), přihlásil se k německé národnosti – jako Anton Nowak. V rámci protinacistického odboje měl ambici stát se zpravodajcem čs. armády a být pověřen „zvláštními“ úkoly. Proniknout do německého letectva se mu sice nepodařilo, přesto se stal alespoň tlumočníkem německé vojenské zpravodajské služby – Abwehru.

Byl to on, kdo pomohl J. Mašínovi připravit první teroristickou akci přímo v srdci nacistického Německa – v Berlíně. Z. Mašínová poslala svému bratrovi do Německa telegram se sdělením, že matka umírá, aby mohl přijet do Protektorátu. V Praze mu pak Mašín s manželkou předali dvě nálože, které měl Novák umístit na dohodnutých místech. K akci došlo dne 15. 9. 1939. První nálož explodovala na berlínském ministerstvu letectva, druhá o půl hodiny později na policejním ředitelství.

Kpt. C. Novák se po akci vrátil do Prahy a znovu se sešel s Mašínem i jeho ženou. Zpátky do Německa už nemohl, a proto bylo rozhodnuto, že se musí dostat před Rakousko a Jugoslávii do čs. zahraniční armády. Při přechodu z Rakouska do Jugoslávie se Novák dostal do přestřelky, byl raněn a zatčen. Následovalo vydání do Německa, kde ho čekalo vyšetřování a soud. Souvislost s berlínskými atentáty se naštěstí podařilo utajit. Přesto byl odsouzen pro podezření ze špionáže a od září 1939 až do konce války strávil v německých káznicích.

Pověstné německé důkladnosti nezůstala ušetřena ani Novákova rodina. Jeho matka Emilie nakonec vzala vinu na sebe: telegram s informací o fingovaném pohřbu prý poslala ona sama, aby ještě mohla vidět svého syna. Ctiborova sestra Zdena se o jeho zatčení dozvěděla teprve měsíc po atentátech – v říjnu 1939.

Žena odbojáře, jíž Gestapo nevěřilo

Osudy manželů, ať už spolu žijí, či jsou dočasně odloučeni, jsou jako spojité nádoby: nelze je oddělit. Tak tomu bylo i v případě Josefa a Zdeny Mašínových. Mašín k utajení své ilegální činnosti v Protektorátu využil svých kontaktů, které měl u dráhy a prostřednictvím průvodčích mezinárodních vlaků, zapojených rovněž do odboje, nechal své manželce zaslat dvě pohlednice: první z Istanbulu (18. 4. 1940) a druhou z Bělehradu (3. 5. 1940).

Zda této konspiraci Gestapo uvěřilo, je velká otázka, nicméně jako „krycí legenda“ to přece jen nějakou dobu fungovalo - až do Mašínova zatčení. Mašínova manželka po celou tuto dobu okupantům tvrdila, že oba partneři již spolu nežijí a že se rozhodli jít každý vlastní cestou. Tato historka umožnila Mašínovi, aby prováděl v Protektorátu své akce a aby se navíc mohl občas vidět se svou manželkou i dětmi. Činil tak okupantům přímo pod nosem.

Co se týká zapojení Z. Mašínové do příprav odbojové činnosti svého muže, počátky této její aktivity spadají ještě do období podzimu 1938 a počátku roku 1939. Tehdy pomáhala svému muži ukrýt zbraně a náboje v letní vilce rodinného přítele MUDr. V. Procházky ve Zbýšově u Čáslavi. Měla podíl i na přípravách obou zmíněných atentátů v Berlíně ze září 1939.

Ve druhé polovině roku 1939 už J. Mašín do bytu v Dolní Liboci téměř nedocházel. Gestapo jej podezíralo z ilegální činnosti a pokoušelo se ho zatknout. Opakovaně byla provedena domovní prohlídka ve zmíněném bytě. Gestapáci se snažili Mašína vylákat do domku jeho matky, ale opět bez úspěchu. Proto začali činit nátlak na manželku, děti i hospodyni: hrozili jim zatčením. Mašín v této kritické chvíli zařídil, aby jeho žena byla přijata na kliniku prof. Pelnáře kvůli „nervovému zhroucení“, kde strávila tři měsíce. Během této doby ji chtělo Gestapo dvakrát zatknout.

Z. Mašínová sice unikla zatčení, avšak nátlak pokračoval „jinými prostředky“. V dubnu 1940 okupanti „zařídili“, že Z. Mašínové byla odňata manželova penze a že rodina dostala výpověď z vojenského bytu. Za pomoci přátel se podařilo i tuto svízelnou situaci vyřešit: spolu s manželovou matkou M. Mašínovou a hospodyní M. Neubauerovou se Z. Mašínová i se svými dětmi přestěhovala do nově postavené vilky v Poděbradech (Na Chmelnici č. 625).

Aby učinil přítrž další perzekuci rodiny, postaral se J. Mašín o výše zmíněné zaslání dvou pohlednic z ciziny. Byly adresovány do původního bytu v Dolní Liboci, a tudíž se o doručení příslušné okupační úřady dozvěděly. Obě pohlednice byly navíc opatřeny razítkem Wehrmachtu, což znamenalo, že prošly nacistickou cenzurou. Němci, jak známo, měli všechno pod kontrolou. Přesto Mašínům nevěřili. Rodina byla sledována i v Poděbradech.

Díky důsledné konspiraci se podařilo Z. Mašínové několikrát setkat s manželem. Na tajné schůzky ji doprovázel kpt. V. Morávek, jemuž Mašín bezvýhradně důvěřoval, navzdory jeho kontaktům s agentem Abwehru P. Thümmelem. Čtrnáct dní po pohřbu Mašínovy matky M. Mašínové († 8. 2. 1941) se J. Mašínovi podařilo dostat do domku v Poděbradech a dokonce se setkat se synem Ctiradem. V únoru 1941 se manželé Mašínovi sešli v bytě v Chrudimské ulici v Praze na Vinohradech. Poslední schůzka se konala 11. 5. 1941, dva dny před Mašínovým zatčením, a to v Břevnově, v bytě Z. Svobodové, sestry E. Novákové.

Pověstná klec pro členy odbojové skupiny Tři králové „sklapla“ osudného 13. 5. 1941. Mašín v ten den spolu s Morávkem a radistou Peltánem vysílali z bytu v Nuslích (ulice Pod Terebkou). Ve 21.00 hod. do bytu vtrhlo Gestapo. Morávkovi a Peltánovi se podařilo uprchnout. Mašín je kryl střelbou, byl však raněn a zatčen.

O Mašínově zadržení a uvěznění vědělo pouze Gestapo. Přesto dva dny nato, 15. 5. 1941, přijeli do Poděbrad čtyři příslušníci pražské úřadovny a podrobili Z. Mašínovou dvouhodinovému výslechu. Ta zůstala věrna své verzi, na níž se s manželem domluvili: nežijí spolu a ona o něm nic neví. Jako důkaz předložila pohlednice z Istanbulu a Bělehradu.

Během návštěvy v Lošanech, odkud Mašínova rodina pocházela, se Zdena dozvěděla, že její muž je údajně mrtev, kdežto Morávkovi se podařilo utéci. Až do konce války se pak šířily nejrůznější historky o Mašínovi: podle jedněch byl zabit, podle jiných Němcům utekl a dokonce se stal partyzánským velitelem kdesi na Moravě.

Pravda o konci odbojové skupiny „Tři králové“ byla mnohem prostší: J. Mašín byl popraven spolu se 70 členy „Obrany národa“ v Kobylisích dne 30. 6. 1942, za heydrichiády. Kpt. V. Morávek byl vylákán dne 21. 3. 1942 na konspirační schůzku, při níž se dostal do obklíčení. Proto volil dobrovolnou smrt, aby nepadl Němcům do rukou. Vůbec jako první z této tříčlenné skupiny byl zatčen pplk. J. Balabán (22. 4. 1941). Byl popraven za prvního stanného práva dne 3. 10. 1941 v kasárnách 1. dělostřeleckého pluku v Praze-Ruzyni.

Z. Mašínová po válce ve svých vzpomínkách na manžela napsala: „Jeho smrtí byla vykoupena moje svoboda a návrat k dětem…“

Ve vězení Gestapa

Po několikaměsíčním sledování Gestapem byla Z. Mašínová dne 6. 1. 1942 v Poděbradech zatčena. Kvůli výslechům ji věznili na Pankráci, na Karlově náměstí a znovu na Pankráci. Výslechy řídil komisař Fleischer. Po celou dobu věznění Mašínová nic neprozradila. Přísně se také držela dohodnuté verze o tom, že ona i J. Mašín „po léta kráčeli po různých cestách“. To jí zachránilo život.

Ve vězení Gestapa strávila Z. Mašínová sedm měsíců – od 6. 1. 1942 do 5. 8. 1942 (s krátkým přerušením ve dnech 20.–27. 6. 1942). Pravidelný kontakt s rodinou, zejména s matkou E. Novákovou a dětmi, udržovala prostřednictvím motáků, psaných na tenkém toaletním papíru. Ty zašívala do lemů prádla, jež si vězni mohli posílat domů na vyprání. Kufr se zásilkou prádla bylo možno posílat jednou za měsíc. Byly to ovšem jiné motáky než ony pověstné od novináře J. Fučíka, které tato ikona poválečné komunistické propagandy posílala pomocí vytipovaných dozorců ven z vězení.

Svou zkušenost s dozorci, na jejichž libovůli záleželo, zda se příslušná zásilka dostala k adresátovi, udělala také Z. Mašínová. Vykrádání balíčků s jídlem na přilepšenou či kufrů s prádlem byla běžná praxe bachařů. Obrana proti tomu nebyla žádná. V jednom z motáků o tom Mašínová poznamenala: „Jinak je to hodný hoch, ten dole – jen chyba, že krade.“

Ve věznici na Pankráci se Z. Mašínová setkala rovněž s JUDr. M. Horákovou, která byla zatčena 2. 8. 1940. O této pozoruhodné ženě Mašínová v jednom z motáků, určených rodině, počátkem května 1942 píše: „Jediná Dr. Horáková zná náš případ (= rodiny Mašínovy) a chápe jeho dosah. (…) Dr. Horáková je tu 22 měsíců. Je to vzácné přátelství.“

Pro motáky Z. Mašínové z vězení Gestapa je příznačná nejen přísná konspirace pro případ, že by nacisté jejich existenci odhalili, nýbrž i láskyplný vztah k dětem a k E. Novákové, jejich babičce. Dokládá to nedatovaný moták z počáteční doby věznění: „Broučkové moji! Líbám Vás a hladím po hlavičkách. Jen buďte hodni a vzpomeňte si někdy na mne!“ Mašínová v té době „slavila“ své 35. narozeniny a jejím dětem (Ctirad, Josef, Zdena) bylo 12, 10 a 8 let.

V tíživé atmosféře heydrichiády, jež dolehla i na vězněné osoby na Pankráci, se mění i tón korespondence Z. Mašínové s rodinou. Netuší ještě, že jednou z obětí nacistických represálií, vyvolaných atentátem na R. Heydricha, se stane rovněž její manžel – J. Mašín. Podvědomě však cítí, že i nad ní se stahují mračna. V motáku z doby okolo 10. 6. 1942, kdy nacisté vypálili obec Lidice, se loučí s rodinou. Má být transportována do Německa – snad do koncentračního tábora nebo k soudu, který měl rozhodnout o jejím příštím osudu.

V motáku píše: „Drahá maminko! Mé drahé děti, Radoušku, Pepánku a Nenuško! Loučím se s Vámi, osud tomu tak chce. Vy jste mně byli vším, pro Vás jsem žila, ve Vás bylo celé mé štěstí a naděje. Odjíždím do Německa, bez obvinění – nevím kam. Prosím Vás, plňte odkaz tatíčkův a můj po celý život, kdyby mně Pán Bůh nedopřál vrátit se k Vám. Budu stále s Vámi a Vy buďte se mnou. Modlete se za nás. Líbám Vás, moji nejdražší, a tisknu Vás k srdci – moji vroucně milovaní! (…) Opatruj Vás Pán Bůh! Nezapomeňte na mne!“

Avizovaný transport do koncentračního tábora, snad Ravensbrücku, kde byly vězněny i ženy z vypálených Lidic, se neuskutečnil. Místo toto zůstala Z. Mašínová ve vězení – až do 5. 8. 1942. Na část této doby byla převezena do vězení Gestapa v Malé pevnosti u Terezína. Tady se znovu setkala s JUDr. M. Horákovou i s manželkou příštího prezidenta republiky – M. Zápotockou. Odtud stačila 27. 7. 1942 poslat své matce E. Novákové předtištěnou dopisnici. Týden nato byla bez udání důvodu propuštěna na svobodu.

Čekání na vytouženou svobodu…

Z vězení Gestapa se Z. Mašínová vrací dne 5. 8. 1942 zpět je své matce a dětem – do rodinné vilky v Poděbradech. Do konce války zbývá dva a půl roku. Po celou tuto dobu zůstává pod dozorem Gestapa: musí hlásit každou nepřítomnost v Poděbradech.

Domů se Z. Mašínová vrací ve velmi špatném psychickém stavu, na němž se podepisují nejrůznější, často protichůdné, informace o osudech J. Mašína. Tuší, že její muž již nežije, ale jistotu nebude mít až do konce války. Kvůli depresím je nucena uchýlit se na neurologické oddělení nemocnice na Bulovce, kde o ni ve dnech 5.–22. 10. 1942 pečuje prof. O. Janota.

Věrna odkazu svého muže zapojuje se znovu, vzdor trvajícímu nebezpečí ze strany Gestapa, do odbojové činnosti. Mezi místními odbojáři jsou lidé různé politické orientace i předchozích osudů. Nechybí mezi nimi ani komunista O. Rathouský, jemuž se podařilo uprchnout z Německa domů.

V této souvislosti si musíme dát dobrý pozor na paušalizující, zjednodušující, hodnocení mnohých dnešních „kritiků“: Statečnost tehdejších komunistů, působících izolovaně v podmínkách ilegality, nelze směšovat s jejich pozdější nestatečností v dobách, kdy se KSČ stala vládnoucí stranou (po r. 1948). Také komunisté se měnili s dobou: někteří k lepšímu, jiní k horšímu.

Skupina, s níž Z. Mašínová až do konce nacistické okupace spolupracovala, vznikla někdy počátkem roku 1944. Protože potřebovala zbraně, pokusila se Mašínová získat zpět ty zbraně a munici, které se svým mužem uložili na přelomu let 1938/39 u rodinného přítele Dr. Procházky. Ten je však odmítl vydat, aniž vysvětlil, proč to nejde. Stále ještě byla válka a pohnutky lidského jednání byly různé…

Ve svých poválečných vzpomínkách, mapujících odbojovou činnost její i dalších rodinných příslušníků, Z. Mašínová píše o tom, že koncem roku 1944, spolu se starším synem Ctiradem (14 let), převáželi na kole z Lošan do Poděbrad letáky, které tam shodila spojenecká letadla, vyzývající německé vojáky ke kapitulaci. Po dvě noci pak tyto letáky rozváželi na místa obydlená Němci, včetně sídla místního velitelství Wehrmachtu. Kromě toho oba synové, Ctirad i Josef, ještě před skončením války sledovali pohyb německých vojenských transportů a prováděli sabotáže na letadlech, jež byla po železnici dopravována do Kbel.

Ani blížící se konec šestileté nacistické hrůzovlády nemusel pro Z. Mašínovou skončit dobře. Kvůli útěku jejího bratra C. Nováka z káznice v Siegburgu (26. 3. 1945) jí hrozilo nové zatčení. K tomu naštěstí již nedošlo.

Až do posledních dnů války rodina Mašínova ukrývala ruského vojenského zajatce S. Sannikova, který v únoru 1945 uprchl z transportu během zastávky vlaku v železniční stanici v Poděbradech. Pomoc mu tehdy poskytl 13letý J. Mašín, který ho odvedl do jejich domu. Z. Mašínová ho pak přivedla k místním partyzánům. Sannikov se dne 5. 5. 1945 vrátil do Poděbrad a z vděčnosti za záchranu nabídl Mašínové sňatek.

V prvních květnových dnech roku 1945 bylo také v Poděbradech cítit, že válka končí. Na mnoha místech v Čechách i na Moravě docházelo ke spontánním povstáním proti okupantům. Jedno z nich vypuklo 2. 5. 1945 i v nedalekém Nymburce, ale také v Poděbradech či v Chlumci nad Cidlinou. V atmosféře blížícího se osvobození vyvěsila dne 4. 5. 1945 E. Nováková z oken rodinné vilky Mašínových v ulici Na Chmelnici č. 625 dvě vlajky – československou a sovětskou.

12. 6. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Viz rubrika „PDF ke stažení“ (článek „Mašínové a spol.“ - ZDE)
2. O popravených členech Mašínovy skupiny viz článek „Dvě výročí“ - SN č. 4/2015.

Seznam vyobrazení:

1. Zdena Mašínová na fotografii z doby krátce po skončení války v r. 1945.
2. Pplk. Josef Mašín na fotografii z období před rokem 1938.
3. Sourozenci Ctibor a Zdena Novákovi na fotografii z roku 1929.
4. Vstupní brána statku rodiny Mašínovy v Lošanech na Kolínsku.

(Pokračování příště)