Svobodné noviny na internetu

Motto: „Křivého dříví v lese nejvíce.“ (Haličské přísloví)

Jen co se redaktoři a „předčítači zpráv“ z České televize (ČT) naučili, jak mají správně označovat a skloňovat 200. výročí narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824-1884), přišla ČT24 (Studio 6) s další překvapivou informací. S vážnou tváří nám ji sdělil jeden z těch „předčítačů“ – Jakub Pacner. Ten v dopoledním vysílání (ČT24, 28. 5. 2024, okolo 10:45) s vážnou tváří konstatoval, že premiéra opery „Libuše“ se uskutečnila „v roce 1883 – při otevření Národního divadla“!

V letošním „Roce B. Smetany“ by si televizní diváci zasloužili mnohem podrobnější výklad o tom, jak to s touto operou bylo. Tak předně: byla napsána již v roce 1872, avšak autor její provedení záměrně odkládal až do slavnostního okamžiku. Tím se mělo stát otevření právě budovaného Národního divadla (ND) v Praze. Toto divadlo se stavělo na nábřeží řeky Vltavy od roku 1868 (položení základního kamene se uskutečnilo dne 16. 5. 1868) a s jeho dokončením se počítalo v průběhu roku 1881.

Sbor pro vybudování ND u příležitosti této slavnostní události vypsal cenu o nejlepší českou tragédii a veselohru. Ale protože výsledek nebyl odpovídající, vyzval výbor divadelního sboru několik vybraných dramatiků, např. E. Bozděcha, F. V. Jeřábka, J. J. Kolára či V. Vlčka, aby za odměnu 500 zlatých napsali nová dramata. Na základě této výzvy vznikla skutečně nová díla, z nichž mělo být vybráno to nejlepší pro zahajovací představení ve slavnostně otevřeném Národním divadle. Českou dramatickou literaturu na počátku 80. let 19. století obohatila tato díla: Kolárovo drama „Smiřičtí“, Vlčkova tragédie „Lipany“, Šubertovo drama „Probuzenci“, Durdíkova tragédie „Stanislav a Ludmila“, jakož i tragédie „Harantova žena“ od E. Krásnohorské a F. Dvorského.

Zatímco operní konkurs vyhrála Smetanova „Libuše“, která na své první provedení čekala od r. 1872, v oboru činohry zvítězila tragédie z českých dějin „Lipany“ od V. Vlčka. Provoz provizorně otevřeného ND byl zahájen dne 11. 6. 1881 premiérou Smetanovy opery „Libuše“. O den později, 12. 6. 1881, se konalo první činoherní představení – premiéra dramatu „Lipany“ od V. Vlčka. Představení mělo sice úspěch, avšak autor byl kritizován za nevhodný námět pro tak slavnostní událost. Úspěšná byla i premiéra historického dramatu zkušeného dramatika, herce a režiséra J. J. Kolára s názvem „Smiřičtí“ (konala se 20. 6. 1881).

Z výše uvedeného vyplývá, že Smetanova opera „Libuše“ byla poprvé provedena ještě v nedokončeném, provizorně otevřeném Národním divadle dne 11. 6. 1881. Národní divadlo bylo znovu otevřeno (po neštěstí v podobě požáru a následné, dvouleté rekonstrukci vyhořelé budovy) dne 18. 11. 1883, a to opětovným uvedením této slavnostní Smetanovy opery. Vzhledem k tomu, že se televizní diváci nic z toho nedozvěděli, odkazuji čtenáře na příslušnou pasáž mého staršího článku Požár Národního divadla v Praze, který byl zveřejněn dne 30. 8. 2011 (viz odkaz na konci tohoto článku):

„Myšlenka stálého českého divadla v Praze se zrodila již v době národního obrození. Jejím hlavním propagátorem byl J. K. Tyl, který měl do r. 1851, kdy musel odejít z Prahy na venkov, na starosti česká divadelní představení v německém Stavovském divadle. Pozemek pro stavbu divadla byl zakoupen krátce po porážce revoluce 1848/49, a to v roce 1850, ale trvalo celých osmnáct let, než byl položen základní kámen ke stavbě nové divadelní budovy, a dalších třináct let, než se stavbu podařilo dokončit. Úlohu české divadelní scény do té doby (v letech 1862–1881) plnilo tzv. Prozatímní divadlo, které stálo hned v sousedství pozemku, na němž výstavba Národního divadla probíhala.

Češi byli v 19. století mimořádně citliví na to, jak se vládnoucí dynastie Habsburků stavěla k jejich úsilí o vybudování českého divadla: nikoli divadla „státního“, jak to bylo v jiných evropských zemích, nýbrž divadla vskutku „národního“ – jako ztělesnění touhy po vrcholném stánku české kultury. Bylo to tedy divadlo „národní“ i pro ty obyvatele ze vzdálených koutů českých zemí, kteří se sice po krejcarech a zlatkách skládali na jeho stavbu, ale dobře věděli, že se do Prahy nikdy nedostanou a divadlo nebudou moci spatřit na vlastní oči. I tehdy platilo, že spíše dají chudí ze svého mála než ti bohatí, kteří patřili k poněmčené „smetánce“.

Když byla dne 16. 5. 1868 uspořádána slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu, rakouský císař František Josef I. se jí nezúčastnil. Prahu navštívil teprve o několik týdnů později, 21. 6. 1868, v den výročí exekuce na Staroměstském náměstí z r. 1621. Podobně nečistou politickou hru sehrála Vídeň i později v souvislosti s připravovaným otevřením ještě ne zcela dokončeného Národního divadla. Příležitostí se tentokrát měla stát návštěva korunního prince Rudolfa a jeho nastávající manželky – belgické princezny Stefanie. Sňatek královského páru se měl uskutečnit 3. 3. 1881, pak byl odložen na 1. 5. 1881, avšak nakonec k němu došlo 10. 5. 1881 ve Vídni. Rudolf s chotí přijeli do Prahy po několika odkladech ve vší tajnosti 9. 6. 1881. Snaha spojit otevření Národního divadla se sňatkem habsburského následníka trůnu tak nakonec vyzněla naprázdno.

(…)

Otevření bylo pouze symbolické: po otevření mělo být odehráno 12 operních a činoherních představení, po nichž mělo být divadlo znovu uzavřeno, aby do podzimu 1881 mohly být dokončeny zbývající práce. A tak bylo dne 11. 6. 1881 Národní divadlo skutečně otevřeno – operou B. Smetany „Libuše“, kterou skladatel zkomponoval již před deseti lety právě k tomuto slavnostnímu účelu. Prvním činoherním představením byla vítězná hra z Fingerhutova konkurzu pro historická dramata – tragédie V. Vlčka „Lipany“, jejíž premiéra se konala dne 12. 6. 1881. Posledním představením v provizorně otevřeném Národním divadle byla dne 23. 6. 1881 opět Smetanova „Libuše“. Po uzavření mělo být divadlo znovu otevřeno, tentokrát slavnostně a pro širokou veřejnost, dne 11. 9. 1881 – po dokončení zbývajících prací. Dříve, než se tak mohlo stát, divadlo dne 12. 8. 1881 vyhořelo.

Bezprostředně po požáru se ukázalo, že divadlo musí být obnoveno. Bylo sice zčásti zničeno, ale vnější stavba zůstala nepoškozená a bylo možno ji rekonstruovat. A tak začala nová sbírka na „národní kapličku“: již koncem září 1881 byl shromážděn obnos jednoho milionu zlatých. Rekonstrukce se ujal architekt původního projektu – prof. Josef Zítek, který se však na jaře 1882 další spolupráce vzdal. Jeho nástupcem se stal Zítkův kolega z pražské polytechniky – Josef Schulz, s nímž Zítek spolupracoval na projektu pražského Rudolfina. Schulz přislíbil, že rekonstrukci provede do dvou let.

Jeho zásahy do původní koncepce J. Zítka byly šetrné a přinesly dílčí zlepšení: hlediště bylo poněkud prodlouženo a byl rozšířen počet sedadel. Schulz navíc spojil Prozatímní divadlo, stojící v sousedství, s budovou Národního divadla: v Prozatímním tak vznikly pomocné prostory a zkušebny. V rámci rekonstrukce byla provedena modernizace osvětlení (podílel se na ní F. Křižík), vytápění i ventilace. Schulz svůj slib beze zbytku splnil: Národní divadlo mohlo být znovu slavnostně otevřeno dne 18. 11. 1883.

Po celou dobu rekonstrukce (1881-1883) se hrálo bez přerušení v Prozatímním divadle. Poslední představení se tu konalo dne 14. 4. 1883: byla uvedena Smetanova opera „Prodaná nevěsta“. Herci se rozloučili s obecenstvem epilogem, který napsala E. Krásnohorská a recitovala O. Sklenářová-Malá. Zahajovací den 18. 11. 1883 v Národním divadle vyvrcholil uvedením Smetanovy opery „Libuše“ v titulní roli s M. Sittovou.

Národní divadlo v Praze otevřelo své brány pro širokou veřejnost po 33 letech od ustavení Sboru pro vybudování ND, po 21 letech od otevření Prozatímního divadla a dva roky po požáru. Dávný sen našich obrozenců, zejména J. K. Tyla, se podařilo splnit. Avšak ani pražští Němci nezaháleli a v místech někdejšího dřevěného Novoměstského divadla si v letech 1886-1887 vybudovali „Nové německé divadlo“ (dnešní Státní operu) – rovněž v novorenesančním slohu. Že tím nevyvrátili spekulace o německém podílu na požáru Národního divadla, ale spíše naopak, je nasnadě.“

Odkaz na původní článek z r. 2011:

https://www.i-sn.cz/clanky/archiv/pozar-narodniho-divadla-v-praze-----phdr.-rostislav-janosik.html

─────

Připojím ještě pár doplňujících informací, které v původním článku obsaženy nejsou:

Hudební skladatel Bedřich SMETANA (1824-1884) byl prvním kapelníkem v Prozatímním divadle v letech 1866-1874. V letech 1863-1869 bydlel jen pár desítek metrů od budovy ND: v domě čp. 1012 na Smetanově nábřeží 2 (= palác Lažanských; z Národní třídy je vstup do kavárny Slavie). Zde spolu se skladatelem F. Hellerem založil hudební ústav; tady byly zkomponovány dvě slavné Smetanovy opery: „Prodaná nevěsta“ a „Dalibor“.

V Prozatímním divadle (původní název zněl: Královské zemské české divadlo v Praze) se během Smetanova působení v roli prvního kapelníka (tím druhým byl J. N. Maýr) uskutečnily premiéry jeho oper: Braniboři v Čechách (5. 1. 1866), Prodaná nevěsta (30. 5. 1866), Dalibor (16. 5. 1868), Dvě vdovy (27. 3. 1874), Hubička (7. 11. 1876), Tajemství (18. 9. 1878) a Libuše (11. 6. 1881). Provedením opery „Libuše“ byl zahájen provoz v rekonstruované budově Národního divadla po požáru – dne 18. 11. 1883.

Doporučuji „všeználkům“ z České televize, aby si příště lépe ověřovali informace, které pak šíří do éteru. Lenost a šlendrián v práci ČT stále převažují. Je načase s tím něco udělat. Jinak je ČT doopravdy zralá na zrušení, jak to navrhují někteří naši politici i mnoho diváků, kteří jsou nuceni platit koncesionářské poplatky, avšak od ČT za ně nedostávají odpovídající službu. Tak „kapitalismus“, vážení přátelé „starých, normalizačních pořádků“ z ČT, nefunguje! Měli byste to konečně vzít na vědomí!

A co na to ředitel J. Souček? Mlčí – podobně jako „Mlčoch“ P. Fiala, kterému se v ČT dostává nadstandardního mediálního prostoru, ačkoliv nemá národu co říci. Na jeho jalové řeči o ničem není nikdo zvědavý. Brzy na tom budeme jako v KLDR. Chybí nám už jen ta „Kimova hlasatelka“!

28. 5. 2024

‒ RJ ‒