P. Fiala: „Odhalili jsme proruskou síť…“ (2. část)
[Dokončení článku P. Fiala: „Odhalili jsme proruskou síť…“ (1. část) – SN č. 5/2024, vloženo 24. 5. 2024, ZDE]
Hledání „československého L. Rajka“ začalo v prosinci 1949
Postupně se jím stali: brněnský krajský tajemník O. Šling, ministr zahraničí V. Clementis a nakonec samotný generální tajemník KSČ R. Slánský. Jeden z prvních útoků na zasloužilé stranické funkcionáře KSČ v souvislosti s tzv. titovštinou se odehrál již v září 1948. Tehdy K. Gottwald navštívil SSSR: ve funkci prezidenta republiky a předsedy KSČ naposledy. (Od té doby tam posílal svého zetě A. Čepičku.) Proti „skalním“ stoupencům politiky J. V. Stalina ve vedení KSČ tehdy zaútočil Arnošt Kolman. Jednalo se o bývalého sovětského občana, který se po válce vrátil do rodného Československa. Stal se z něho prominentní stranický ideolog.
Právě v době, kdy Gottwald pobýval v SSSR, v září 1948, publikoval A. Kolman v časopise „Tvorba“ článek, v němž obvinil stranické vedení KSČ z oportunismu. Když se to K. Gottwald dozvěděl, propadl prý depresi. Začal se bát, že se domů již nevrátí. Díky Kolmanovi se předseda KSČ ocitl v jedné řadě s těmi, kteří v Moskvě upadli v nemilost: Tito, Dimitrov, Gomułka… Tento Kolmanův „úlet“ byl vzápětí Stalinem vyřešen v duchu té doby: Kolman byl prohlášen za trockistu, což byl tehdy ten největší „hřích“.
Že se schyluje k hledání vnitřního nepřítele i uvnitř KSČ, bylo jasné od okamžiku, kdy začalo vyšetřování případu L. Rajka v Maďarsku. Po zatčení N. H. Fielda a ředitele Čedoku G. Pavlíka sestavili vyšetřovatelé StB seznam zhruba 60 podezřelých komunistických funkcionářů. Byli mezi nimi jak ti, kteří později skončili na lavici obžalovaných spolu s R. Slánským, tak i osoby, jež za války působily v emigraci na Západě, či interbrigadisté ze Španělska: V. Nový, A. Hodinová, B. Laštovička, G. Spurný, A. Zmrhal, Š. Rais, F. Zupka aj.
V době, kdy byl zahájen soudní proces s L. Rajkem (16. 9. 1949), požádal generální tajemník KSČ R. Slánský tehdejšího předsedu Rady ministrů SSSR (= vlády) G. Malenkova o vyslání sovětských bezpečnostních poradců, kteří by pracovníkům StB pomáhali s vyšetřováním protistátní činnosti. Brzy nato, v říjnu 1949, přijeli do Prahy generálové M. T. Lichačov a N. I. Makarov, aby pomáhali s „hledáním čs. Rajka“. Již v prosinci 1949 začalo zatýkání podezřelých osob – s vědomím K. Gottwalda a R. Slánského. Mezi prvními zatčenými se ocitli: E. Löbl, V. Nový (otec televizní hlasatelky K. Moučková; ve vězení byl nasazen jako „informátor“ StB na vězněného J. Smrkovského), V. Hajdů, A. London, P. Kavan (otec bývalého ministra zahraničí J. Kavana), K. Dufek, E. Goldstücker, M. Švermová, O. Šling atd. V krátkém čase se vyšetřovatelům StB podařilo sestavit „zločineckou bandu špionů a zrádců“ v čele s O. Šlingem, M. Švermovou, V. Clementisem, G. Husákem a L. Novomeským.
[Zatímco původně se počítalo s V. Clementisem jako se členem skupiny slovenských buržoazních nacionalistů, zůstal nakonec nedílnou součástí „bandy“ O. Šlinga a M. Švermové. Husák, Novomeský a další „slovenští nacionalisté“ byli pak z tohoto hlavního uskupení vyjmuti a souzeni samostatně dva roky po procesu s R. Slánským – až v r. 1954. Tím, že G. Husák odmítal „přiznání“ k protistátní činnosti, zachránil sobě i svým spoluobviněným život. Po Stalinově a Gottwaldově smrti těmto osobám již nehrozil trest smrti.]
Dříve než dospělo „hledání čs. Rajka“ do fáze, kdy se místo V. Clementise a O. Šlinga stal hlavním podezřelým samotný generální tajemník strany R. Slánský, uplynuly dva roky. Mezitím StB dokončila přípravu a realizaci vůbec prvního politického mostrprocesu s tzv. nepřáteli socialismu. Rovněž tento proces byl připravován za aktivní spolupráce sovětských bezpečnostních poradců. Dostal toto označení: Vedení záškodnického spiknutí proti republice. Do jeho čela byla postavena JUDr. Milada Horáková (1901-1950). Ta byla zatčena příslušníky tajné komunistické policie dne 27. 9. 1949 v 15.00 hod. přímo ve své kanceláři v Masné ulici na Starém Městě.
Proces s 13 hlavními obviněnými se konal před Státním soudem v Praze ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950. K trestu smrti na šibenici byly odsouzeny 4 osoby: M. Horáková, J. Buchal, O. Pecl a Z. Kalandra; ostatní účastníci procesu dostali tresty odnětí svobody od doživotí až po 20 let těžkého žaláře. Od vzniku ČSR byla M. Horáková první ženou-matkou, kterou komunistická justice odsoudila k smrti provazem za politicky motivovaný „přečin“.
O procesu s M. Horákovou a R. Slánským viz tyto články:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/justicni-vrazda-judr.-milady-horakove.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2022/protistatni-spiklenecke-centrum-v-cele-s-r.-slanskym.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2022/dva-projevy-rudolfa-slanskeho-z-roku-1951.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2021/priznani-medvedice-masi.html
─────
Slánský vytáhl do boje proti „třídním nepřátelům“ již v roce 1948
O generálním tajemníkovi KSČ R. Slánském (1901-1952), který byl považován za nástupce K. Gottwalda v čele KSČ, je známo, že byl sice neoblíbeným, leč velmi sebevědomým, iniciativním a hodně si fandícím funkcionářem této strany. Za léta strávená ve vysokých funkcích toho na Gottwalda věděl hodně, ale to zdaleka nebyla výhoda, která by „přebíjela“ všechno ostatní. Slánského přičinlivost někteří členové strany hodnotili jako chvályhodnou, avšak na druhé straně byl jeho velkou nevýhodou židovský původ. Do nemilosti u Stalina postupně upadli všichni, kdo se spoléhali na to, že jejich „židovství“ jim zajistí trvalé místo na slunci. Gottwald si toho byl velmi dobře vědom, a proto si jako „želízko v ohni“ hýčkal svého zetě – Alexeje Čepičku. Možná i díky tomu, se Slánský nestal Gottwaldovým nástupcem, ale nakonec byl „smeten dějinami“ ještě před svým neslavným koncem.
Generální tajemník R. Slánský byl v každém případě větším zločincem než samotný předseda KSČ K. Gottwald. Po válce se po zádech spolustraníků úspěšně vyšplhal do nejvyšších pater politiky, avšak zapomněl na jednu lidovou moudrost: žádný strom neroste do nebe. Stalin se postaral o to, aby ani ten Slánského strom nevyrostl příliš vysoko. Bylo nutno jej včas podseknout, aby nezačal ohrožovat zasloužilejší stranické kádry. Mezi ty „nejodolnější“ komunistické „velikány“, kteří přežili všechny vnitrostranické vichřice a „převraty“, patřili dva předváleční agenti NKVD: B. Köhler a V. Kopecký.
V politické kariéře R. Slánského byl rozhodující rok 1948. V té době bylo i v aparátu ÚV KSČ dostatečně známo, že v konkurenci s dalšími komunisty R. Slánský nijak nezazářil. Ač židovského původu, přežil válku pouze díky tomu, že mohl z pozice člena moskevského vedení KSČ pobývat v SSSR, zatímco jiní komunisté končili před popravčí četou německých okupantů nebo na dlouhá léta ve vězení ‒ a Židé v koncentráku. V tomto směru měli výhodu i funkcionáři okresního formátu nebo jen řadoví protinacističtí odbojáři: německými koncentračními tábory nebo káznicemi prošel jak A. Čepička, tak i A. Grebeníček či jeho pozdější nadřízený z uherskohradišťské věznice, plk. L. Hlavačka, s nímž se R. Slánský osobně znal.
„Převis“ nabídky nad poptávkou, co se týkalo množství osob, perzekvovaných nacistickým režimem, byl obrovský. Pro komunisty zůstávalo i nadále rozhodujícím kritériem „pravověrnosti“ a politické „spolehlivosti“ datum jejich vstupu do KSČ. Přednost před ostatními měli předváleční členové strany a protinacističtí odbojáři. Ti, kteří to přežili a nezapletli se s Gestapem či jinými nacistickými zpravodajskými službami. Až za nimi „klopýtali“ ti, kteří do KSČ vstoupili až po osvobození: v roce 1945 nebo v roce 1948. Na ně se dívali ostatní, zasloužilejší spolustraníci, ale i běžní občané, kteří ten jejich „boj o koryta“ mohli sledovat pouze z dálky, s velkým despektem – jako na obyčejné konjunkturalisty a bezskrupulózní kariéristy.
Slánský si toho všeho byl velmi dobře vědom a snažil se v tom „bruslit“, jak se dalo. Udržoval kontakty s kdekým. Kryl nejrůznější lumpárny svých kamarádíčků, až se mu to stalo osudným. Vaz mu ve skutečnosti zlomilo nikoli to, co na něho „vyfabrikovali“ sovětští bezpečnostní poradci, nýbrž neodpustitelné krytí zrádců a kolaborantů s Němci z řad funkcionářů KSČ. Generální tajemník KSČ chtěl hájit „čest strany“, ale nedokázal uhájit ani tu svou.
─────
„Kurs“ KSČ se radikálně změnil na podzim 1948
Budeme-li sledovat vývoj politiky v nejvyšším vedení KSČ, nemůže nám uniknout tápání a zmatek, který zavládl krátce po Únoru 1948. Smrt „našeho Honzy“ Masaryka všechny šokovala a znehybněla mnohého zasloužilého stranického „harcovníka“. Potvrzují to ostatně projevy čelných činitelů KSČ, jak byly publikovány v ústředním stranickém deníku „Rudé právo“ bezprostředně po Masarykově smrti.
O tom se mohou čtenáři SN více dozvědět z následujících článků:
Ještě v době volby K. Gottwalda prezidentem republiky (14. 6. 1948) nebylo o dalším směřování KSČ ve vnitřní politice ČSR zdaleka jasno. Obzvláště vztah k římskokatolické církvi byl velmi opatrný. Vše se začalo měnit až po ostře odmítavých reakcích účastníků XI. všesokolského sletu k poúnorovým mocným v červenci 1948. Tuto složitou etapou uzavírala smrt (3. 9. 1948) a státní pohřeb (8. 9. 1948) druhého čs. prezidenta republiky Dr. E. Beneše, „prezidenta Budovatele“. Vše dozrálo do chvíle, kdy pověstná číše přetekla a kdy vedení KSČ odkrylo karty.
Stalo se tak brzy po návštěvě K. Gottwalda v SSSR. Od té doby bylo již jasno i v otázce tzv. specifické československé cesty k socialismu. Z „československé cesty“ se záhy stala „sovětská cesta“, ta Stalinova. A budeme-li sledovat příslušné reakce tehdejších politiků v dobovém tisku, opět nám nemůže uniknout, že mezi nejaktivnějšími „vyhlašovateli“ počátku tažení proti „třídnímu nepříteli“ byli dva politici, kteří se pohybovali v bezprostřední blízkosti předsedy KSČ a nedávno zvoleného prezidenta republiky K. Gottwalda. Na jedné straně to byla Gottwaldova „pravá ruka“ R. Slánský, na straně druhé jeho novopečený zeť A. Čepička.
Rozhodující projevy v tomto směru zazněly souběžně na dvou místech – právě od těchto dvou politiků. První z nich pronesl v neděli 12. 9. 1948 u příležitosti ukončení žní ministr spravedlnosti A. Čepička (1910-1990) v Duchcově. Jeho text zveřejnil deník „Národní osvobození“, který vydával Svaz bojovníků za svobodu pod titulkem: Protistátní činnost nestrpíme nikomu. Gottwaldův zeť mimo jiné řekl:
„Útoky proti vládě jsou šířeny také z kazatelen. Hnízda odporu v klášteřích jsou toho důkazem. My však nestrpíme protistátní činnost nikomu – i kdyby byla zahalena kněžským rouchem. S politickou dvojí tváří jsme měli až dosud víc než dost trpělivosti. Nyní budeme chtít jasné prohlášení. ‒ Vláda vydala zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Z hlediska vnitřní bezpečnosti budeme trestat jakýkoliv pokus o zlehčení našeho spojenectví s SSSR a ostatními lidově demokratickými státy. Budeme trestat nejen dokázané činy, ale i jakýkoliv pokus o sabotáž!“ (Národní osvobození, roč. XIX, č. 215, 14. 9. 1948, str. 2)
─────
Pohřeb československé demokracie v režii Rudolfa Slánského
Ještě útočnější projev přednesl týž den (12. 9. 1948) druhý nejvýše postavený muž ve stranické hierarchii vládnoucí KSČ – Rudolf Slánský (1901-1952), a to v Kladně u příležitosti převzetí záštity Spojenými ocelárnami nad plukem T. G. Masaryka. (V té době se komunisté ještě hlásili k odkazu „prezidenta Osvoboditele“, ale od počátku 50. let 20. století tomu již bylo jinak.)
Generální tajemník KSČ R. Slánský reagoval ve svém projevu zejména na atmosféru ve společnosti v souvislosti s pohřbem prezidenta republiky Dr. E. Beneše. V článku s titulkem Rozvratníci budou rozdrceni o tom opět informuje již zmíněný deník „Národní osvobození“:
„… Naše reakce (= ti, kteří byli poraženi v Únoru 1948) ve spojení s reakcí zahraniční chtěla v minulém týdnu zneužít pohřbu druhého presidenta naší republiky a pokusit se o to, co se jí nezdařilo v únoru [1948]. Bdělostí a pohotovostí komunistické strany a dělnické třídy jsme překazili záměr naší reakce. Ničemný pokus reakce musí být výstrahou pro všechen náš lid a pro naše dělníky. Jen naivní lidé si mohli myslet, že v únoru [1948] jsme se již úplně vypořádali s naší buržoasií, která se nikdy nesmíří se svou porážkou a nesloží ruce v klín, protože nemá co ztratit. Vůdcové reakce v zahraničí se paktují s našimi nejhoršími nepřáteli republiky včetně sudetských Němců a posílají k nám bandy teroristů, sabotérů a žhářů. V ilegálních letácích vyzývají k ozbrojenému boji, k obsazování národ.[ních] výborů, k vraždění, k neodvádění obilí, vyhrožují a hnusně pomlouvají nejvyšší představitele státu. Tito reakční zločinci si to však pořádně pletou, jestliže se domnívají, že mohou náš lid zastrašit. Kdo se pokouší rozvracet lidově demokratický řád, bude nemilosrdně rozdrcen. Nestrpíme, aby na příkaz zahraničních imperialistů a sudetských nacistů kdokoliv rušil klid a budovatelskou práci našeho lidu. Vyhovíme přání našeho dělnictva, které ve stovkách resolucí zaslaných ústř.[ednímu] výboru naší strany (= KSČ) žádá uplatnění nového zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Mýlí se ti, kdož si myslí, že se u nás něco změní. Hodně věcí se bude měnit, ale jenom proto, abychom rychleji než dosud odstraňovali vše, co nám tu zbylo po kapitalismu, abychom upevňovali nový řád a kráčeli k socialismu.“ (Národní osvobození, roč. XIX, č. 215, 14. 9. 1948, str. 3) [Zvýrazněná část – redakce SN.]
Ptáte-li se, co bylo podnětem k tak náhlé změně od dosavadního vyčkávání a pasivity ze strany vedení KSČ k této nečekané aktivitě a až překvapivé „bojovnosti“, ba přímo k vyhrožování celým skupinám občanů, je to prosté: Bylo to schválení tzv. Zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. Jeho text připravilo Čepičkovo Ministerstvo spravedlnosti a předložilo jej k projednání Národnímu shromáždění. Parlament, vzešlý z voleb v květnu 1948, tuto právní normu schválil dne 6. 10. 1948. Na základě tohoto zákona byla o půl druhého roku později odsouzena k smrti M. Horáková a její tři společníci.
Na zmíněný zákon č. 231/1948 Sb. navázala jiná právní norma politických vítězů z Února 1948. Byl to Zákon o táborech nucených prací č. 245/1948 Sb., který schválila vláda A. Zápotockého dne 5. 10. 1948. Tím komunističtí vládci dostali do rukou dva velmi účinné nástroje v boji proti tzv. třídním nepřátelům. Od té doby mohli řádit jako „utržení ze řetězu“. Že pak skutečně řádili, o tom nejlépe svědčí statistiky jejich zločinů – viz připojená infografika.
─────
Slánský rád pranýřoval jiné, dokud nebyl sám zatčen…
O tom, že R. Slánský byl jedním z největších komunistických zločinců, nemůže být pochyb. S oblibou se stavěl do pozice kritika spolustraníků, aby tím účelově odváděl pozornost od své osoby. Na rozdíl od K. Gottwalda a A. Zápotockého za První republiky neprošel „peklem“ každodenních politických zápasů s představiteli jiných stran. Oba jmenovaní kromě toho čelili dohledu státního aparátu a následné represi ze strany byrokratické mašinérie masarykovské republiky. Slánský v porovnání s nimi patřil již k politikům jiného ražení: byl více byrokratem a méně lidovým tribunem. Zkrátka: stranický „bílý límeček“, který si dával dobrý pozor na to, aby si kontaktem s dělníky neumazal ruce, natož oblečení, od oleje či kolomazi.
Po Slánského „pádu“ se vyšplhali k moci již jen odchovanci stranických sekretariátů: od absolventů. „elitářské“ školy v Dijonu (Č. Císař), před frekventanty Vysoké školy politické v Moskvě s titulem RSDr. (A. Dubček, M. Jakeš) až po intelektuální „elitu" studující na sovětských univerzitách (Z. Mlynář). Ti všichni již neměli se skutečnou dělnickou třídou téměř nic společného. Kromě toho, že se za dělníky až do konce svého života schovávali.
[Dnes na tom nejsme o moc líp: horní patra politiky jsou obsazena absolventy „Aspen Institutu“. Budeme-li chtít pochopit, proč se stále cpe do nejrůznějších funkcí „hloupá blondýna“ D. Nerudová, tak je to právě kvůli jejímu falešnému přesvědčení o tom, že ona přece představuje tu dnešní „elitu“, jíž je souzeno nám, obyčejným smrtelníkům, vládnout. Ne, je to pouhé „jelito“ v Brna.]
Rovněž R. Slánský patřil k těm komunistickým činitelům, kteří byli zaskočeni smrtí J. Masaryka. Pro naše komunisty to byla rána přímo do srdce. Vedení KSČ s J. Masarykem ve své poúnorové politice počítalo (patrně pro funkci prezidenta republiky; Gottwald pro ně představoval jen východisko z nouze), ale kdosi (kdo to asi byl?) jim to neumožnil. Vzhledem k tomu, že okolo Února 1948 byla v Praze mimořádně velká koncentrace špičkových agentů NKVD, kteří měli za úkol zajistit „hladký průběh“ předání moci do rukou KSČ, není těžké uhodnout, kdo při odklizení syna „prezidenta Osvoboditele“ z cesty stál v pozadí.
Proto článek R. Slánského s názvem Lid nikdy nezapomene J. Masaryka (Rudé právo, 12. 3. 1948, č. 61, str. 1) nelze chápat v kontextu toho, co později následovalo, jako podivný „úlet“ dočasně „vykolejeného“ stranického byrokrata. Přesto: Slánský se dokázal velice brzy „zorientovat“ podle vývoje aktuální politické situace. Poté, kdy ústřední deník KSČ „Rudé právo“ zveřejnil rezoluci „Informačního byra o situaci v Komunistické straně Jugoslávie“ (RP, 29. 6. 1948, č. 151, str. 1), správně odhadl, co se teď bude dít.
Již v témže vydání tohoto deníku generální tajemník KSČ zveřejnil článek s titulkem: Jednota dělnické třídy je zárukou úspěšné cesty k socialismu. Jeden z nejobávanějších stranických „sekerníků“, G. Bareš (za války člen moskevského vedení KSČ), se zorientoval ještě pohotověji než R. Slánský. Dva dny po zveřejnění oné rezoluce o KS Jugoslávie publikoval Bareš úvodník s tímto nadpisem: Odpovědnost jugoslávských komunistů (RP, 30. 6. 1948, č. 152, str. 1-2).
Slánskému trvalo ještě mnoho měsíců, než našel odvahu o roztržce mezi Stalinem a Titem napsat do revue marxismu-leninismu, která vycházela pod názvem „Nová mysl“. Jeho článek, opatřený titulkem Bělehradští špioni bez masky, byl původně otištěn v časopise „Za trvalý mír, za lidovou demokracii“, a to dne 22. 12. 1950, den po výročí Stalinových 71. narozenin. V tomto článku se uvádí: „Resoluce Informačního byra odhalila už v červnu 1948 Tita a jeho kliku jako agenty imperialismu. (…) Dnes je celému světu jasné, že Tito zpívá, jak mu ve Washingtonu pískají. (…) Tak se Tito odhalil jako záškodník, ale jako válečný zločinec, kterému má být přisouzena přední úloha ve vyprovokování války.“ (Nová mysl, roč. V, 1951, č. 1, str. 6-9)
Od „agenta imperialismu“ Tita byl jen krůček k podílu na „odhalení“ vnitrostranického spiknutí v KSČ, do jehož čela byli postaveni do té doby pravověrní straničtí funkcionáři: O. Šling, M. Švermová či V. Clementis. O půl roku později je nahradil samotný generální tajemník KSČ R. Slánský. V Moskvě mezitím usoudili, že tak to bude nejlepší.
Slánský se přitom od začátku choval velmi konformně: pouze opakoval zaužívané fráze. V jeho referování o výsledcích zasedání ÚV KSČ (21.-24. 2. 1951) není ani náznak samostatné myšlenky. Například v článku s titulkem Komunistická strana Československa v boji za socialismus se uvádí toto: „Zasedání ÚV KSČ, jež se konalo v únoru tohoto roku, soustředilo zvláštní pozornost celé strany na nutnost zesílení revoluční bdělosti. (…) Ve své zprávě na zasedání se předseda Komunistické strany Československa soudruh Klement Gottwald zastavil zvláště u podkopné činnosti zrádců a spiklenců typu Šlinga, Švermové, Clementise a spol.“ (Nová mysl, roč. V, 1951, č. 3, str. 182-190)
─────
Brněnský tajemník O. Šling byl prý „malý gubernátor“…,
Jak tato „podkopná činnost“ vypadala, o tom nás v dalším čísle této marxisticko-leninské revue informuje jeden z členů její redakční rady, již zmíněný „salónní komunista“ a absolvent univerzity ve francouzském Dijonu – Dr. Čestmír Císař. V článku s titulkem Boj Lenina a Stalina proti nepřátelům dělnické třídy za vytvoření bolševické strany tento snaživý komunistický byrokrat uvádí:
„… Imperialistický agent Šling za pomoci zrádkyně Švermové soustavně porušoval na příklad zásadu centralismu a vytvářel si z Brněnského kraje jakousi gubernii, kde by mohl neomezeně vládnout. Za zády ústředního výboru a ostatních volených orgánů strany shromažďoval kolem sebe „své“ lidi a vytvářel z nich protistranickou frakci. Podle libosti si jezdil z kraje do kraje nebo si zval „své“ lidi k sobě do Brna nebo ke Švermové do Prahy. Švermová svou vysokou funkcí kryla setkání spiklenců a nikdy o nich nedávala zprávu ústředním orgánům strany. (…) Díky bdělosti soudruha Gottwalda a Ústředního výboru byli tito porušovatelé bolševických organisačních principů odhaleni jako špioni a zrádci a zneškodněni…“ (Nová mysl, roč. V, 1951, č. 4, str. 350-364)
Zkrátka: snaživý „práskač“ Č. Císař tehdy v prestižním časopise pro stranickou „elitu“ prozradil cosi, co mělo zůstat pod pokličkou. Leč – nezůstalo, ale naopak se z toho stalo prvotřídní „politikum“.
─────
… avšak „názory“ vdovy po J. Švermovi byly prý ještě podivnější
Komu všemu vadila tajemnice ÚV KSČ Marie Švermová, lze odhadovat jen velmi obtížně. Otevřeně útočit na vdovu po národním hrdinovi J. Švermovi, který zahynul ve Slovenském národním povstání v r. 1944, si málokdo troufl. Patřila totiž k uznávaným autoritám. Za války pobývala v Moskvě a po válce se starala o to, aby se do KSČ nevloudily osoby s pochybnou minulostí. Důvod nenávidět ji mělo mnoho členů i funkcionářů KSČ.
Právě případ zatčení a pozdějšího odsouzení M. Švermové je názorným příkladem proměnlivosti hodnot – podle momentálních příkazů shora. Služebnost sdělovacích prostředků v té době spolehlivě osvědčil šéfredaktor časopisu „Svět práce“, Josef Keclík, který se pokusil na tuto ženu, s níž si osud zahrál nehezkou hru, nakydat co nejvíce špíny. Keclík by mohl směle konkurovat některým poskokům dnešních mocných, např. z České televize, Seznamu Zpráv či Fora24.
Na svém zesměšňujícím textu si dal tento autor velmi záležet. Pro M. Švermovou (za svobodna Švábovou) vymyslel zajímavé, netradiční označení (tento název dal i svému článku): Advokátka ptáků a hmyzu. (Dnes by to bylo považováno za provokaci vůči naší „straně modrých ptáků“ – ODS.) Ve svém článku autor uvádí:
„… A teď si do tohoto radostného rámce zasaďte snahu odhalené zrádkyně Marie Švermové, která mimo jiné loni na podzim, když družstevníci rozorávali meze, starostlivě a odborně radila, aby se s tím nezačínalo. Ronila slzy, kde si budou stavět koňadry a chocholoušové hnízda, až spolu s mezemi odstraníme i keře, které tam rostly. (…) Zkrátka, socialismus je dobrá věc, jenže co tomu řekne skřivan? Výstižně prohlásil na plenárním zasedání ÚV KSČ její generální tajemník Rudolf Slánský, „že se ve skutečnosti bála, že s odstraněním mezí postihneme jiné ptáky, vesnické boháče“. Vyšetřování plně potvrdilo, že Marie Švermová pod rouškou „vědeckých“ obav nad osudem opeřenců cynicky spekulovala na neúspěch naší politiky na vesnici a chytrácky dělala všechno možné, jen abychom padli nazpátek do hladových dnů za kapitalismu…“ (Svět práce, roč. I, 8. 3. 1951, č. 10, str. 2)
Zmínka o R. Slánském je typickým projevem podlézavosti a malého rozhledu tehdejších novinářů. Rovněž generální tajemník KSČ si totiž přiložil polínko pod hranici, kterou pravověrní spolustraníci přichystali pro jeho někdejší blízkou stranickou kolegyni. Slánský bohužel chybně odhadl vývoj události: za půl roku od pronesení těchto slov byl i on zatčen StB a umístěn do vazby. A protože zřejmě netušil, že i okolo něho se stahuje „smyčka“, osmělil se a ještě na jednom z dalších zasedání ÚV KSČ dne 17. 5. 1951 se znovu vrátil ke „spiklencům“ okolo O. Šlinga. Prohlásil tehdy toto:
„… Ještě dnes každého záškodníka a nepřítele lidu neomylně poznáme podle jeho nenávisti k Sovětskému svazu. Nepřátelský poměr k Sovětskému svazu odhalil Titovu bandu jako agenty amerických imperialistů, stejně jako zločinecké spiklence Šlinga, Švermovou, Clementise…“ Tato slova byla zveřejněna v článku s titulkem: S komunistickou stranou, vedenou soudruhem Gottwaldem, zdoláme všechny překážky, splníme všechny úkoly (Nová mysl, roč. V, 1951, č. 5-6, str. 387-397).
Vedle kritiky „spiklenců uvnitř KSČ“ nelze Slánskému upřít ani jeho angažmá ve věci boje proti obdobným záškodníkům v jiných lidově demokratických zemích střední a východní Evropy. Svědčí o tom například jeho projev, který vyšel pod titulkem Síly tábora míru a socialismu rostou (Mladá fronta, roč. V, 9. 12. 1949, č. 288, str. 3-4). V něm se zabývá případem protistranické činnosti L. Rajka a T. Kostova. Slánského projev byl bezprostřední reakcí na oba soudní procesy: Rajkův (16.-24. 9. 1949) a Kostovův (7.-14. 12. 1949). Hledání „československého Rajka“ bylo v té době teprve v počátcích. Slánský ještě netušil, že v tom budoucím, domácím procesu bude obsazen do hlavní role právě on.
─────
IX. sjezd KSČ (1949): výzva k boji proti „třídnímu nepříteli“
Ano, byl to právě R. Slánský, jako ústřední tajemník KSČ, kdo bezprostředně po Únoru 1948 burcoval své spolustraníky do nesmiřitelného boje proti „třídnímu nepříteli“. Již na IX. sjezdu KSČ (25.-29. 5. 1949) v referátu, kterým tam přednesl, „odstartoval“ R. Slánský nesmiřitelný boj proti všem, kteří prováděli tzv. protistátní činnost. Tehdy byli do tohoto pojmu zahrnuti nejen představitelé poražené buržoazie, ale i všichni občané, kteří „komunistický experiment“ z principu odmítali.
Slánský na sjezdu na toto ožehavé téma prohlásil: „… Nakonec ještě o ostražitosti a bdělosti. Třídní nepřítel nezahálí a nebude zahálet, je a bude stále více podněcován a dirigován zahraničními imperialisty, aby prováděl sabotáže, diverse, teroristické akty, špionáž, aby vedl podvratnou protistátní činnost, aby mařil naše budování socialismu. – Stále odhalujeme velký počet špionů zahraničních rozvědek, různé skupiny diversantů, posílaných k nám s úkolem provádět teroristické akty, sabotáže a zakládání požárů na závodech. – Musíme stranu mobilizovat k ostražitosti proti třídnímu nepříteli a jeho rostoucí aktivitě, abychom mohli tuto škůdcovskou práci nepřátel v zárodku mařit. (…) A přitom nesmíme zapomínat, že legitimace strany není dostatečným průkazem spolehlivosti lidí. (Potlesk).“ (Rudé právo, roč. 29, č. 124, 27. 5. 1949, str. 5)
─────
Zůstal uvědomělým soudruhem až do hořkého konce
V létě 1951 oslavil R. Slánský (* 31. 7. 1901) své 50. narozeniny. Pogratulovali mu spolustraníci z ústředního výboru, s velkým článkem k tomuto výročí přišlo i „Rudé právo“. Jen z Moskvy žádná gratulace nedorazila. Že se Slánský ocitl na „sestupu“, se dalo usoudit mimo jiné i z toho, že kvůli němu byla provedena „reorganizace“ v samotném ÚV KSČ. Dne 6. 9. 1951 byl R. Slánský odvolán z funkce generálního tajemníka KSČ a na příští tři měsíce se stal „pouhým“ členem předsednictva ÚV KSČ. Místo toho se do tohoto předsednictva dostali: K. Bacílek (pozdější ministr národní bezpečnosti) a Gottwaldův zeť A. Čepička. Ke dni 6. 9. 1951 byl zrušen sekretariát ústředního výboru, jehož členy do té doby byli: G. Bareš, Š. Bašťovanský, J. Frank, K. Gottwald, L. Kopřiva, R. Slánský a M. Švermová. Posledně jmenovaná politička byla současně odvolána z předsednictva ÚV KSČ i ze sekretariátu ÚV KSČ již dne 21. 2. 1951, a to po zatčení StB.
Definitivní politický pád R. Slánského byl jen otázkou krátkého času. Ještě dne 23. 11. 1951 byl Slánský spolu s manželkou Josefou pozván na oslavu 55. narozenin K. Gottwalda. Ta se konala ve vile předsedy vlády A. Zápotockého. Po návratu z tohoto večírku byl bývalý generální tajemník KSČ hodinu po půlnoci z 23. na 24. 11. 1951 zatčen příslušníky StB. Když se pak ocitl ve věznici StB v Kolodějích u Prahy (stal se vězněm č. 2359/865), začalo i Slánskému být jasné, co bude následovat. O zatýkání a výsledcích vyšetřování jiných podezřelých spolustraníků byl on i K. Gottwald do té doby průběžně informován. Teprve ve vyšetřovně StB pochopil, že kdosi mocnější než on rozhodl o tom, že až do úplného konce bude nucen hrát roli „československého Rajka“ – včetně popravy na šibenici, která celé to politické „divadlo“ ukončí.
Soudní přelíčení s tzv. spikleneckým centrem v čele s R. Slánským probíhalo ve dnech 20.-27. 11. 1952 v budově Státního soudu v Praze na Pankráci. Osmý den, 27. 11. 1952, byl vynesen rozsudek: 11 osob v čele s R. Slánským dostalo trest smrti provazem. Zbývající tři ze 14 obžalovaných (A. London, V. Hajdů a E. Löbl) byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí. Poprava 11 odsouzených se uskutečnila dne 3. 12. 1952 na dvoře Pankrácké věznice v Praze.
─────
R. Slánský: „Mám to, co jsem si zasloužil.“
Již dva měsíce po zatčení byl R. Slánský svými vyšetřovateli „zpracován“ natolik, že svému spoluvězni, B. Bendovi, kterého StB k němu nasadila na celu, dne 29. 1. 1952 řekl toto: „Tady již nejde o žádné přiznání, protože já jsem se již přiznal. Jsem zločinec. To, z čeho mě obvinila strana, je pravda. Ano, zabředl jsem do bahna oportunismu, převzal jsem straně nepřátelskou ideologii a napáchal tolik a takových škod, že vím, jaký mě za to čeká trest. Nevyhýbám se odpovědnosti. Naopak, beru všechno na sebe, ale věř mi, že jsem to vše dělal nevědomě a že jsem myslel, že to dělám dobře a v zájmu strany. A v tom je právě celý ten problém…“ (Causa Rudolf Slánský, Rudé právo – čtení na sobotu, 3. 8. 1991, str. 4-5)
Sedmý den soudního přelíčení (26. 11. 1952) bylo obviněným umožněno, aby pronesli své poslední slovo před vynesením rozsudku. Závěr této řeči se příliš neliší od toho, co R. Slánský řekl svému spoluvězni v lednu 1952: „… Dopustil jsem se nejpodlejších zločinů, jakých se může kdo dopustit. Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji žádný jiný konec svého zločinného života, než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“ (Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, Ministerstvo spravedlnosti, nakladatelství Orbis, Praha 1953, str. 540-541)
Celé znění závěrečné řeči R. Slánského, jakož i další fakta o soudním procesu z listopadu 1952 najdou čtenáři v článcích, na něž uvádím tyto odkazy:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2022/protistatni-spiklenecke-centrum-v-cele-s-r.-slanskym.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2022/dva-projevy-rudolfa-slanskeho-z-roku-1951.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2021/priznani-medvedice-masi.html
─────
Závěrem
Doporučuji premiéru P. Fialovi, aby si výše zveřejněná fakta dobře prostudoval. Celá tato obsáhlá stať přinesla dostatek důkazů o tom, že náš aktuální vývoj, za nějž nese plnou zodpovědnost Fialova koalice i P. Fiala osobně, nápadně připomíná to, co bývalé Československo, ale i celá tehdejší „východní Evropa“, zažívaly v důsledku toho, že po skončení Druhé světové války se východní polovina Evropy ocitla v zájmové sféře jedné z mocností tehdejší protihitlerovské koalice – Sovětského svazu.
Výše uvedený text doporučuji k důkladnému přečtení i všem „poradcům“ a „bojovníkům proti dezinformacím“ (dezinformace = názory, které se současné vládní koalici nelíbí). Vzhledem k jejich prapodivným doporučením a chaotickým rozhodnutím se mohou dozvědět nová fakta, o jejichž existenci zřejmě nikdy neslyšeli. Mohlo by to zajímat i bývalé členy KSČ, kteří vlezli po r. 1989 právě do „pravicové“ ODS, aby tam hledali své nové štěstí. Kam až tuto stranu přivedli, vidíme dnes a denně. Účet za špatné vládnutí jim vystaví již za dva týdny voliči u evropských voleb a pak znovu na podzim u těch senátních a krajských.
To, o čem se v článku píše, se týká podobně nezodpovědného vládnutí strany, jež po r. 1948 uzurpovala veškerou moc a v uskutečňování svého programu se neohlížela na nikoho a na nic. Tato strana, KSČ, tvrdila, že chce politicky vést dělnickou třídu, avšak po „Vítězném únoru 1948“ se z ní stala strana papalášů, kteří se vydali úplně jinou cestou, než původně slibovali. Ze služby pracujícímu lidu se nakonec stala jen touha tyto občany ovládat, pak jim vrchnostensky vládnout a v závěrečné etapě již jen rozkazovat, zakazovat a trestat. Důsledkem nikým nekontrolovatelné moci bývá vždy její zneužívání. Do tohoto stádia dospěla po dvou a půl letech svého vládnutí i Fialova koalice. Tak končí všechny nedemokratické režimy, které se vymkly kontrole občanů zdola.
Nikoho jistě nepřekvapí, že podobně jako kdysi KSČ se dnes chová nereformovaná, „kmotrovská a tunelářská“ ODS pod vedením P. Fialy. Fiala je nejen špatným a zoufale neúspěšným premiérem, nýbrž i neméně špatným, dokonce „toxickým“, předsedou ODS. Z předvolebních slibů Fialovy koalice nezbylo nic: jen touha zůstat u koryt za každou cenu. Žádná služba občanům, nýbrž občan v pozici „bankomatu“, z něhož si koalice vybírá, když jí chybí peníze na rozhazování a financování války na Ukrajině. V právě zahájené (20. 5. 2024) kampani před volbami do EP měla jedna z „roztleskávaček“ v jedné ruce vlajku EU a v té druhé malý transparent s tímto nápisem: „SPOLU, nebo na východ.“
K tomu malé vysvětlení: ZÁPAD, kam prý ODS směřuje, znamená kapitalismus. VÝCHOD pak prý znamená Rusko (v čele s Putinem) a Čínu. Jsem z toho zmatený. Kam ten Fialův „dotační socialismus“ vlastně patří? Řekl bych, že na východ. Je to jako s tím ptákem z loga ODS: ten taky letí zprava doleva. Již komunisté v 50. letech 20. století vybízeli k nepřetržité bdělosti a ostražitosti. Neměli bychom na to zapomínat.
20. 5. 2024
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Mladá fronta ‒ průkopnice v boji proti „třídnímu nepříteli“
„Mladá fronta“, někdejší deník Československého svazu mládeže (ČSM), začal vycházet hned po osvobození ČSR v květnu 1945. Jeho tehdejším šéfredaktorem se stal Jaromír HOŘEC (vl. jménem Halbhuber; přeloženo do češtiny: Pololáník). Ten tuto funkci vykonával v letech 1945-1950. Souběžně s tím studoval na FF UK v Praze. Již od samého začátku se jednalo o velice uvědomělého soudruha.
Při listování tímto deníkem (ročníkem 1949) mě velice zaujaly články (některé psal samotný soudruh šéfredaktor), které zde byly publikovány v prosinci 1949. Dne 21. 12. 1949 se totiž dožil 70. narozenin vůdce SSSR – generalissimus J. V. Stalin. Všechno začalo již měsíc předtím. Básník Karel Šiktanc zde zveřejnil svou Zdravici nejskromnější, která je věnována K. Gottwaldovi k jeho 53. narozeninám. (Mladá fronta, roč. V, 23. 11. 1949, č. 274, str. 4)
Nabízím čtenářům SN přehled zajímavých článků z prosince 1949: kpt. Emil Zátopek: úvodník s názvem Rozkvět naší tělovýchovy (MF, roč. V, 1. 12. 1949, č. 281, str. 1); Kostov a jeho zrádcovská skupina odevzdáni soudu – redakční článek o začátku soudního procesu s „nepřáteli lidu“ v Bulharsku (MF, roč. V, 2. 12. 1949, č. 282, str. 2); Stanislav Neumann (= syn S. K. Neumanna): Básníkovo vyznání Stalinu – oslavná báseň ke Stalinovu jubileu (MF, roč. V, 7. 12. 1949, č. 286, str. 3); Miroslav Langášek: Vzhůru do STM 1950 – úvodník. Že by se jednalo o nějakého příbuzného dnešního kandidáta na ústavního soudce? (MF, roč. V, 8. 12. 1949, č. 287, str. 1); Síly tábora míru a socialismu rostou: projev ústředního tajemníka KSČ, poslance R. Slánského o „spiklencích“ Rajkovi a Kostovovi (MF, roč. V, 9. 12. 1949, č. 288, str. 3-4); Jaroslav Černý: Stalin – spolutvůrce Velkého října (MF, roč. V, 10. 12. 1949, č. 289, str. 3); Básnický dík J. V. Stalinovi. O nové knize Vítězslava Nezvala – recenze (MF, roč. V, 11. 12. 1949, č. 290, str. 4); J. V. Svoboda: Píseň o Stalinovi – báseň (MF, roč. V, 11. 12. 1949, č. 290, str. 4); Jaromír Hořec: Dopis ze sjezdu – článek o všeodborovém sjezdu (MF, roč. V, 13. 12. 1949, č. 291, str. 5); Jaromír Hořec: Výsledky všeodborového sjezdu pro mládež – úvodník (MF, roč. V, 20. 12. 1949, č. 297, str. 1).
Příloha MF ze dne 20. 12. 1949 (v předvečer Stalinových 70. narozenin) obsahuje tyto příspěvky: Zdeněk Hejzlar: Velikému Stalinovi sláva!; Jan Štern (= první manžel E. Kantůrkové): Pomáhá nám odstraňovat naše chyby; Milan Lajčiak: Stalin, láska naše; Ája Vrzáňová, mistryně světa v krasobruslení: Chtěla bych jít tak neochvějně k svému cíli jako on (= J. V. S); Lydie Tarantová: Dýmku a hrdličky pro Stalina; Jan Noha: Jméno soudruha (báseň o J. V. S.); Marie Pujmanová: Generalissimus Mír (báseň o J. V. S.). ‒ Další čísla MF až do konce prosince 1949 obsahují tyto články: Jaromír Hořec: Nad prvním svazkem Spisů J. V. Stalina – s podtitulkem: Dílo mladého Stalina (MF, roč. V, 21. 12. 1949, č. 298, str. 3); Karel Šiktanc: báseň Obrázek o J. V. S. (MF, roč. V, 21. 12. 1949, č. 298, str. 12); Dušan Hamšík: Stalin – osvoboditel a nejlepší přítel našeho lidu (MF, roč. V, 22. 12. 1949, č. 299, str. 2); Jaroslav Černý: O čem vypráví historie vánoc (MF, roč. 25. 12. 1949, č. 302, str. 5); Jaromír Hořec: Bilance lží – úvodník o BBC, Hlasu Ameriky atd. (MF, roč. V, 31. 12. 1949, č. 306, str. 1); Jaroslav Černý: Idea zkázy národa – článek o kosmopolitismu (MF, roč. V. 31. 12. 1949, č. 306, str. 2).
20. 5. 2024
‒ RJ ‒
─────
Seznam vyobrazení:
1. Pomník J. V. Stalina v Praze na Letné (odhalen 1. 5. 1955).
2. Rudolf Slánský (1901-1952), generální tajemník KSČ.
3. Alexej Čepička (1910-1990), zeť K. Gottwalda.
4. Infografika: Bilance obětí komunismu v Československu.
5. Plakát „Naší vesnicí americký agent neprojde“.
6. Marie Švermová (1902-1992), vdova po národním hrdinovi J. Švermovi.
7. Dobová propaganda: Mandelinka bramborová, „americký brouk“.
8. R. Slánský, vězeňská fotografie.
