P. Fiala: „Odhalili jsme proruskou síť…“ (1. část)
Informace z Facebooku
Premiér Petr Fiala (ODS) zveřejnil dne 28. 3. 2024 na svém facebookovém profilu tuto informaci – jakoby vystřiženou z padesátých let minulého století:
„Odhalili jsme proruskou síť, která rozvíjela operaci s cílem šířit ruský vliv a podkopávat bezpečnost v celé Evropě. Na sankční seznam jsme proto přidali dvě fyzické a jednu právnickou osobu, tuzemské orgány následně zajistily jejich majetek.
Na začátku celé této akce stála Česká republika. Naše práce a snaha vedou k tomu, že i další státy v Evropě vyšetřují činnosti proruských špionážních sítí a postupně docházejí k dalším závažným zjištěním. Jedno z nich například dnes zveřejnilo Polsko. Kroky v dalších státech budou následovat.
Jde o citlivé záležitosti, proto jistě pochopíte, že detailů nemohu sdělit mnoho. Jedno chci ale podtrhnout. Kroky, ke kterým jsme v posledních dvou dnech přistoupili, jsou výsledkem mezinárodní spolupráce, na jejímž začátku jsme stáli a kterou úspěšně koordinujeme.
Jsem hrdý na to, že to jsme právě my, kdo ukázal sílu a schopnost včas a dobře rozhodnout.
Děláme, co je třeba.“ (Facebook P. Fialy, 28. 3. 2024)
─────
„Špionománie“ jako důsledek roztržky mezi Titem a Stalinem
Po spuštění „železné opony“ mezi státy evropského Západu a Východu (1946) bylo jen otázkou času, kdy země osvobozené vojsky Rudé armády převezmou model „stalinského socialismu“ (= státního kapitalismu řízeného vládnoucí komunistickou stranou), jak byl praktikován v SSSR. Přesto ještě okolo roku 1948 řada těchto zemí, na jejichž vládě se podílely komunistické strany, uvažovala o své vlastní, specifické cestě k socialismu. Přitom ani tito politici nezpochybňovali, že socialismus považují za lepší a spravedlivější režim, než tady byl před válkou, avšak požadovali, aby jim bylo při budování nového společenského zřízení umožněno zachovávat národní zvláštnosti. Tak tomu bylo nejen v Jugoslávii, ale v letech 1946-1948 rovněž v Československu: tam komunisté v parlamentních volbách v květnu 1946 dosáhli přesvědčivého vítězství (40 % hlasů).
Zásadním mezníkem v této etapě vývoje se ukázal být rok 1948, který je u nás spojen se známým „Vítězstvím čs. pracujícího lidu nad reakcí“ v únoru 1948. Již v průběhu první poloviny tohoto roku vygradoval ideologický konflikt mezi Jugoslávií, kterou vedl generální sekretář KS Chorvat J. Broz-Tito (1892-1980), a Sovětským svazem. Tito se za války postavil do čela partyzánského hnutí, díky němuž byla země osvobozena od německých okupantů. (Totéž se týkalo role K. Dzodzeho v Albánii.)
Maršál Jugoslávie, předseda vlády (1945-1952) a prezident země (od r. 1952) J. Broz-Tito se postavil proti pokusům J. V. Stalina podřídit si státy střední a jihovýchodní Evropy, které byly osvobozeny Rudou armádou – jako satelity SSSR. Tito se rozhodl z poválečné Jugoslávie vybudovat zemi, v níž se uplatňuje decentralizovaná forma socialismu (opakem byl tuhý centralismus v tzv. lidově demokratických státech sovětské zájmové sféry), s nezávislou zahraniční politikou, jež byla založena na neúčasti ve vojenských paktech. Teprve roztržka mezi Titrem a Stalinem vedla k podpisu vojenské smlouvy s USA (1951). Svým liberalismem se stala Jugoslávie vzorem pro jiné tzv. socialistické státy Evropy. Na počátku této roztržky byl Tito označován v novinách těchto států jako „krvavý pes Tito“. Protititovská hysterie vyvrcholila např. v ČSR v době soudního procesu s R. Slánským (1952).
Ideologická roztržka mezi SSSR a Jugoslávií po mnoha měsících vzájemného osočování a přestřelek mezi stranickými sekretariáty nabyla podoby závazného usnesení tzv. Informbyra (nahradilo po válce III. internacionálu). Zpráva o zasedání „Informačního byra komunistických a dělnických stran“ byla zveřejněna dne 29. 6. 1948. Přijatá rezoluce nesla tento název: „O situaci v Komunistické straně Jugoslávie“. Následovalo vyloučení Jugoslávie z mezinárodních organizací, jejímiž členy byly i ostatní socialistické země. Přesto se poklus o izolaci Jugoslávie zdařil jen částečně. A protože tato roztržka poškodila především myšlenku budování socialismu, došlo záhy po Stalinově smrti (1953) k obnovení styků mezi SSSR a Jugoslávií. O nápravu se pokusil v r. 1955 nejvyšší představitel SSSR – N. S. Chruščov.
Zatímco většina zemí sovětského bloku se rozhodla často až slepě napodobovat způsob „budování socialismu“ podle vzoru stalinského SSSR, souběžně se ve všech těchto státech odehrávaly politické soudní procesy s vedoucími činiteli jednotlivých komunistických stran. (Řada z nich neměla ve svém názvu slovo „komunistická“.) Tyto represe byly zdůvodňovány zjednodušující ideologickou „poučkou“ o tom, že doprovodným znakem budování nového společenského řádu je „zostřování třídního boje“, jehož součástí se stává i odhalování a trestání vnitřních nepřátel v těchto stranách. K těm nejmírnějším formám „nápravy“ ideologických chyb měla patřit „kritika a sebekritika“ některých „pomýlených“ soudruhů.
Uvedený proces negativně zasáhl do života většiny těchto států: relativně nejvíce to bylo v zemích, které bezprostředně sousedily s Jugoslávií nebo se poměry v této zemi „inspirovaly“ nežádoucím způsobem (Albánie, Bulharsko, Maďarsko), nejmírněji pak v Polsku a v Rumunsku. Co do počtu odsouzených a popravených dopadlo nejhůře tehdejší Československo (ČSR). Tam bylo dne 3. 12. 1952 popraveno celkem 11 stranických činitelů v čele s bývalým generálním tajemníkem KSČ R. Slánským.
Jednalo se vůbec o největší „monstrproces“ s hrdelními rozsudky ve své době. Československým „specifikem“ byla skutečnost, že všechny odsouzené osoby (celkem jich bylo 14) měly židovský původ. Takto otevřený „antisemitismus“ se nevyskytl nikde jinde – s výjimkou SSSR a Rumunska. (Stalin pronásledoval osoby židovského původu i v rodinách svých nejbližších spolupracovníků: týkalo se to např. manželky ministra zahraničí V. Skrjabina-Molotova.)
[Židovský původ měla řada ruských a sovětských politiků: V. I. Lenin-Uljanov, L. D. Trockij, G. J. Zinovjev, L. B. Kameněv, K. B. Radek, A. Kerenskij, F. E. Dzeržinskij, L. M. Kaganovič, N. A. Bulganin, N. S. Chruščov, G. M. Malenkov, A. I. Mikojan, J. V. Andropov aj. Z maďarských komunistických funkcionářů to byl např. I. Nagy, E. Gerö nebo M. Rákosi, J. Kádár; v Jugoslávii: J. Broz-Tito; z rumunských politiků např. A. Paukerová; z komunistických činitelů bývalé NDR: W. Pieck nebo O. Grotewohl. Z československých komunistů měli židovský původ kromě R. Slánského a jeho společníků (V. Clementis, B. Reicin aj.) rovněž K. Gottwald a V. David. Totéž se týká celé politické garnitury po pádu „Berlínské zdi“ v Polsku: L. Walęsa, A. Michnik, J. Kuroń, B. Geremek, L. Balcerowicz, A. Kwaśniewski, J. Kaczyński aj. Židovské předky měli i tři američtí prezidenti: F. D. Roosevelt, H. S. Truman a D. D. Eisenhower. Židovského původu byl rovněž tvůrce marxistické filozofie – K. Marx (Moses Mordechai Levy).]
─────
Začalo to obviněním z ideologické úchylky…
Roztržka mezi SSSR a Jugoslávií vedla na přelomu 40. a 50. let 20. století k tomu, že pod rouškou bdělosti a ostražitosti před vnějším i vnitřním nepřítelem docházelo v jednotlivých stranách komunistického a dělnického nutí k úderům do vlastních řad. Na podkladě podržených dokladů o nepřátelské činnosti jugoslávských komunistů byla rozpoutána kampaň proti šponům, kteří měli údajně proniknout až do vedení jednotlivých stran.
POLSKO
Mezi prvními zeměmi, v nichž k těmto represím došlo, bylo již v roce 1948 Polsko. Generální tajemník Polské dělnické strany (PDS) Władyslaw GOMUŁKA byl kvůli nesouhlasu s postupem Informbyra vůči Jugoslávii, jakož i s některými stalinistickými metodami, označen za nacionalistu a pravicového oportunistu. V listopadu 1949 byl W. Gomułka spolu se Z. Kliszkem a M. Spychalským vyloučen z ÚV PSDS. V rámci vnitrostranických čistek byl nakonec vyloučen ze strany, zbaven všech funkcí a v roce 1951 zatčen a následně uvězněn. Spolu s ním byly vyloučeny a perzekvovány desítky dalších polských komunistů.
RUMUNSKO
Mírný průběh měly tyto čistky v Rumunsku. Také tady byla zbavena funkcí nebo vyloučena z komunistické strany celá řada vedoucích funkcionářů za jejich projugoslávský postoj a za „pravicovou úchylku“. Byli mezi nimi např. člen politického byra KS Rumunska L. Pătraşcănu a v r. 1952 pak tajemník ÚV V. Luka, ministryně zahraničí A. Paukerová, T. Georghescu a další.
Co se týká rumunských obětí pronásledování na přelomu 40. a 50. let 20. století, zde jsou základní fakta: V čele vlády osvobozeného Rumunska (po svržení fašistického režimu Antoneska 23. 8. 1944) stál od 6. 3. 1945 Petru GROZA (1884-1958), který již v r. 1933 založil Frontu zemědělců a jenž se zapojil do protifašistického odboje; v letech 1943-44 byl vězněn. Dne 2. 6. 1952, kdy v Rumunsku (podobně jako jinde, např. v ČSR) vyvrcholily politické čistky uvnitř vládnoucích komunistických stran, byl Groza zvolen do čela kolektivní hlavy státu – předsedou prezídia Velkého národního shromáždění; tuto funkci vykonával až do smrti v r. 1958.
Organizátorům čistek nejvíce překážel Lucreţin PĂTRĂŞCANU (1900-1954), který v letech 1944-1948 zastával funkci ministra spravedlnosti; byl zatčen 28. 4. 1948 a po dlouhém vyšetřování odsouzen k smrti a popraven 17. 4. 1954; o jeho rehabilitaci se v r. 1968 zasloužil N. Ceauşescu. – Vasile LUKA (1898-1963) byl etnický Maďar; ve vládě P. Grozy byl ministrem financí; represe proti němu organizoval Gheorghe Gheorghiu-Dej; přípravy procesu proti Lukovi se nakonec zastavily kvůli Stalinově smrti; organizátoři se kvůli tomu jezdili „učit“ do ČSR – v době procesu s R. Slánským. – Ana PAUKEROVÁ (1893-1960) byla židovského původu podobně jako skupina „spiklenců“ v čele s R. Slánským v ČSR; v letech 1944-1948 byla místopředsedkyní vlády a ministryní zahraničí; v r. 1952 byla spolu s V. Lukou a L. Pătrăşcanu obviněna z „pravicové úchylky“ a vyloučena z komunistické strany. – Thehari GHEORGHESCU (1908-1976) ‒ za války vězněn, v letech 1945-52 ministr vnitra; v r. 1968 byl rehabilitován díky N. Ceauşeskovi.
Vedle P. Grozy patřil k hlavním oporám stalinistického režimu v Rumunsku první tajemník ÚV Rumunské dělnické (komunistické) strany Gheorghe GHEORGHIU-Dej (1901-1965). V r. 1933 byl zatčen a 12 let strávil ve vězení; v r. 1944 se postavil do čela protifašistického hnutí. Po svržení Antoneskovy diktatury v srpnu 1944 se postavil do čela demokratických přeměn. Od r. 1944 byl ministrem dopravy a veřejných prací, později národního hospodářství; v letech 1948-52 zastával funkci prvního náměstka předsedy vlády, 1952-1955 byl předsedou vlády a od r. 1961 předsedou státní rady. Současně vykonával v letech 1945-48 funkci generálního tajemníka ÚV KS Rumunska, následně v letech 1948-54 Rumunské dělnické strany a od r. 1955 byl pak jejím prvním tajemníkem.
─────
… a vrcholilo soudními procesy s hrdelními rozsudky
Daleko dramatičtější průběh mělo hledání a trestání údajných „vnitřních nepřátel“ v těchto třech zemích: Albánii, Maďarsku a Bulharsku.
ALBÁNIE
Tato balkánská země patřila po skončení války (z německé okupace byla osvobozena partyzány. Jedním z nich byl i K. Dzodze, jenž později, v r. 1949, skončil na popravišti) k hospodářsky a sociálně nejzaostalejším ze všech států, jež se po r. 1945 rozhodly budovat socialismus. (O této zaostalosti mimo jiné nejlépe vypovídá fakt, že první železnice byla v Albánii uvedena do provozu v r. 1948; státní univerzita v Tiraně byla otevřena v září 1957.)
Generální linie budování socialismu byla schválena na I. sjezdu KS Albánie (8.-22. 11. 1948). Přímo na tomto sjezdu došlo k vyloučení ze strany u vlivné skupiny politiků v čele s bývalým generálním tajemníkem strany a ministrem vnitra Koči DZODZEM (1911-1949). V soudním procesu, jenž se konal již v červnu 1949, byl Dzodze odsouzen k trestu smrti. (Rozsudek byl vynesen dne 13. 6. 1949; poprava oběšením se konala v Tiraně dne 19. 6. 1949.) Rovněž jeho spolustraníci dostali vysoké tresty vězení. Všichni byli obviněni ze zrádcovské činnosti, především z prosazování jugoslávských zájmů.
Po tomto soudním procesu se v politice Albánské strany práce prosadily metody dogmatismu a kultu osobnosti. Jejich hlavními představiteli se na dlouhá desetiletí stali: Enver HODŽA (1908-1985) a Mehmet ŠEHU (1913-1981). První ze jmenovaných byl v letech 1941-1944 velitelem národně osvobozenecké armády. Po skončení války zastával funkci předsedy Rady ministrů Albánie (1946-1954) a následně prvního tajemníka ÚV Albánské strany práce (1954-1985), jakož i ministra zahraničí (1946-1953). Druhý jmenovaný, M. Šehu, byl za války účastníkem albánského partyzánského boje proti německé okupaci. Po válce zastával až do konce života funkci předsedy vlády Albánie (1954-1981).
BULHARSKO
Dalším balkánským státem, který se po osvobození Rudou armádou vydal na cestu budování socialismu, bylo Bulharsko. Ústava Bulharské lidové republiky (BLR) byla schválena dne 4. 12. 1947. Kolektivní hlavou státu se stalo Prezídium Velkého národního shromáždění (podobně jako v Rumunsku): jeho předsedou byl od 9. 12. 1947 Minčo NEJČEV a po něm (od 27. 5. 1950) Rajko DAMJANOV. Poté, kdy v Moskvě zemřel Georgi DIMITROV (†2. 7. 1949), který v celém komunistickém a dělnickém hnutí požíval obrovské autority, stal se předsedou Rady ministrů (= vlády) Vasil KOLAROV (†23. 1. 1950).
Po něm tuto funkci zastával Valko (také Vŭlko) ČERVENKOV (1900-1980). Ten se v letech 1949-1956 stal fakticky nejmocnějším mužem Bulharska a hlavním představitelem zdejších stalinistů. V letech 1950-1956 zastával funkci premiéra (= předsedy Rady ministrů) a v letech 1949-1954 byl současně i předsedou KS Bulharska: od r. 1949 byl generálním tajemníkem a od r. 1953 prvním tajemníkem ÚV Bulharské komunistické strany. Právě za doby jeho působení v čele strany byl politický život Bulharska zdeformován politikou kultu osobnosti. Po XX. sjezdu KSSS (1956) byl proto ze svých funkcí odvolán, v r. 1962 dokonce z KS vyloučen; rehabilitován byl v r. 1969 a vráceno mu členství v KS, avšak bez možnosti dostat se do nějakých funkcí.
I v Bulharsku vedlo nakonec podezírání z protistranického spiklenectví až k pronásledování čestných členů KS a k zinscenování soudních procesů. Obětí těchto represí se stal zejména bývalý generální tajemník strany Trajčo KOSTOV Džunek (1897-1949): byl obviněn ze zrádcovské a protistranické činnosti. K jeho zatčení došlo dne 25. 6. 1949. Byl odsouzen k smrti a popraven (oběšením) dne 16. 12. 1949 v Sofii. Soudní proces s Kostovem a jeho společníky se konal ve dnech 7.-14. 12. 1949. V rámci tzv. destalinizace byl rehabilitován soudně i stranicky dne 6. 11. 1956. (Tato rehabilitace nebyla zveřejněna v bulharském tisku.) Rovněž v tomto případě se potvrdila vykonstruovanost těchto politicky motivovaných procesů.
Bulhaři byli přesto ve vyrovnávání se se stalinistickou minulostí důslednější než vládnoucí komunisté u nás: hlavní představitel kultu osobnosti V. Červenkov byl odstraněn z veřejného života. Do čela KS Bulharska se na dlouhou dobu dostal Todor ŽIVKOV (1911-1998): od r. 1954 až do pádu komunistického režimu v r. 1989 stál v čele KS, v letech 1962-1971 byl předsedou vlády a následně (1971-1989) předsedou Státní rady, kolektivní hlavy státu. Živkov patřil k nejvěrnějším spojencům L. I. Brežněva.
MAĎARSKO
Vedle Albánie a Bulharska se třetí zemí sovětské zájmové sféry, kde se po r. 1945 začal budovat tzv. socialismus (říkalo se tomu „lidová demokracie“), stalo Maďarsko. Také tady byli v roce 1949 souzeni a popraveni jako údajní „Titovi spolupracovníci a agenti imperialismu“ přední funkcionáři a politici KS Maďarska. Hlavním organizátorem těchto represí byl věrný spojenec stalinského SSSR – Mátyás RÁKOSI (1892-1971). Jednalo se o pravověrného komunistu, kterého nakonec smetlo protikomunistické povstání v čele s I. Nagyem v roce 1956. Rákosi byl zbaven funkcí a dožil v SSSR; z Maďarské socialistické dělnické strany (= KS) byl vyloučen v r. 1962.
Členem KS Maďarska byl M. Rákosi od r. 1918. Menší státní funkce zastával již v období tzv. Maďarské republiky rad (1919); po její porážce uprchl do Rakouska a později do SSSR. Po návratu do vlasti byl v letech 1925-1940 vězněn. Spolu s dalšími vězněnými komunisty mu byla v r. 1940 umožněna emigrace do SSSR, a to výměnou za maďarské prapory z období revoluce 1848/49, které byly uloženy v ruských muzeích. V emigraci se M. Rákosi stal předsedou zahraničního byra Maďarské KS. Po osvobození zastával funkci státního ministra a náměstka předsedy vlády (1945-1952) a předsedy Rady ministrů (= vlády). Byl jedním z předních exponentů stalinismu v Maďarsku: podílel se na likvidaci demokratické opozice. Poté, kdy komunisté převzali v zemi moc, patřil k hlavním organizátorům vnitrostranických čistek. V době maďarského povstání v roce 1956 se hněv lidu obrátil především proti němu: byl zbaven stranických funkcí a již potřetí ve svém životě našel útočiště v SSSR. V období nové vlny tzv. destalinizace, která po XXII. sjezdu KSSS (1962) zasáhla většinu tzv. socialistických zemí střední a jihovýchodní Evropy, byl vyloučen z MSDS.
Čtvrt roku po procesu s K. Dzodzem v Albánii zorganizovali maďarští stalinisté v čele s M. Rákosim obdobný proces s maďarskými „spolupracovníky Tita a agenty imperialismu“. Soudní přelíčení s ministrem vnitra László Rajkem, T. Szönyim, G. Pálfym a dalšími předními komunisty proběhl ve dnech 16.-24. 6. 1949 v Budapešti. Rajk byl popraven na šibenici dne 15. 10. 1949 v Budapešti.
László RAJK (1909-1949) byl členem KS Maďarska. Ve druhé polovině 30. let 20. století působil jako dobrovolník ve Španělské občanské válce (1936-39). Po její porážce byl v letech 1939-41 internován ve Francii a po návratu do vlasti byl vězněn (1941-44). V r. 1944 se stal tajemníkem ÚV a od r. 1945 byl členem politbyra ÚV KS Maďarska. PO osvobození země vojsky 2. ukrajinského frontu Rudé armády zastával v poválečné vládě funkci ministra vnitra (1945-1948) a ministra zahraničí (1948-1949). Ještě po převzetí moci komunisty se i Rajk podílel na potlačení demokratické opozice. Nakonec i on sám se stal jednou z prvních obětí rozsáhlých politických čistek, jež vyvrcholily soudním procesem s „Titovými spolupracovníky“, do jejichž čela byl právě Rajk postaven. Měsíc před zahájením tohoto soudního procesu (15. 5. 1949) byla vyhlášena Maďarská lidová republika (MLR). Rajk byl rehabilitován již v r. 1955.
Na počátku tažení maďarských komunistů proti „agentům imperialismu“ byla reakce církevní hierarchie, vedené kardinálem Józsefem Minszentym (1892-1975), na přijetí zákona o zestátnění školství (16. 6. 1948). Tato událost vyvolala ostrý odpor církve. Komunistický režim na to odpověděl tím, že jmenovaný kardinál byl v prosinci 1948 zatčen a o rok později odsouzen na doživotí. V r. 1955 byl z vězení propuštěn. Účastnil se pak protikomunistického povstání v r. 1956. Po jeho potlačení žil 15 let na velvyslanectví USA; od r. 1971 pobýval v exilu v Rakousku.
POLSKO
K tomu, co již bylo uvedeno o situaci v Polsku, ještě několik doplňujících informací:
Poměrně mírný byl průběh stranických čistek v Polsku. Hledání nepřátel uvnitř komunistických a dělnických stran tady začalo krátce po roztržce mezi Titem a Stalinem. Plénum ÚV Polské dělnické strany přijalo dne 3. 9. 1948 rezoluci o „pravé a nacionalistické úchylce ve vedení strany“. W. Gomułka byl zbaven funkce generálního tajemníka PSDS a nahrazen B. Bierutem. V listopadu 1949 III. plénum této strany Gomułku ze strany vyloučilo. Byl obviněn z neochoty přijímat sovětské zkušenosti (týkalo se to hlavně zemědělské politiky) a z nesouhlasu s postupem Informbyra vůči KS Jugoslávie. Ve vedení strany pak převládla dogmatická linie. Gomułka byl ze strany vyloučen spolu se Zenonem KLISZKEM (1908-1989) a Marianem SPYCHALSKÝM (1906-1980). Maršál Spychalski byl po lidovém povstání z r. 1956 jmenován ministrem obrany (1957-1968).
Władysław GOMUŁKA (1905-1982) byl členem KS od r. 1929; v letech 1943-48 zastával funkci generálního tajemníka Polské dělnické strany (PDS); v letech 1948-49 byl členem ÚV Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) a místopředsedou vlády (1945-1948). Po obvinění z pravicové úchylky byl zbaven všech funkcí (1949) a v r. 1951 zatčen a uvězněn. Po lidovém povstání v r. 1956 byl opětovně jmenován členem ÚV a politbyra ÚV, jakož i 1. tajemníkem ÚV PSDS. V době Pražského jara 1968 spolu s východoněmeckým šéfem KS W. Ulbrichtem požadoval provedení vojenské intervence v sousední ČSSR. Osudnými se pro Gomułku staly až dělnické protesty v polských přístavních městech (Gdańsk). Kvůli střílení do dělníků musel rezignovat.
─────
Hlavním nepřítelem KSČ byla Benešova strana – ČSNS
V Československu se „hledání vnitřního nepřítele“ v řadách KSČ dostalo na pořad dne až s velkým časovým zpožděním. Čs. komunisté si ještě předtím potřebovali vyřídit účty s funkcionářů jiné strany, která je málem připravila o volební prvenství. Jednalo se o stranu prezidenta E. Beneše, jež měla ve svých řadách výrazné a všeobecně známé osobnosti: P. Zenkla, P. Drtinu, M. Horákovou, F. Zemínovou či H. Ripku nebo V. Krajinu.
Byla to Československá strana národně socialistická. Založil ji V. J. Klofáč v r. 1897 jako „Českou stranu národně sociální“; v r. 1918 přijala nový název: „Čs. strana socialistická“. Později se jméno strany měnilo ještě dvakrát: od r. 1926 to byla „Čs. strana národně socialistická“ a po r. 1948 „Čs. strana socialistická“. Po únorovém převratu 1948 stál v čele exilové ČSNS nejprve P. Zenkl (1948-1975) a V. Krajina (1975-1990).
Po Únoru 1948, kdy si KSČ podřídila v rámci NF strany ČSS a ČSL, přišly obě tyto strany, do jejíhož vedení se dostali prokomunističtí kolaboranti, o velkou část členské základny. Původní ČSNS (po r. 1948 ČSS) měla před Únorem 1948 celkem 593 000 členů, po r. 1948 jen 14 844 členů. V čele „prokomunistické“ ČSS stál v letech 1948-1960 E. Šlechta. Podobně i ČSL měla před r. 1948 dohromady 503 000 členů; po převzetí strany A. Petrem a J. Plojharem to bylo pouhých 33 141 členů. Komunisté z těchto funkcionářů i z řadových členů „kolaborantských“ stran učinili spoluviníky svých zločinů – včetně 248 justičních vražd „nepřátel lidu“.
V parlamentních volbách z 26. 5. 1946 získala Čs. strana národně socialistická (ČSNS) celkem 23,66 % hlasů. Po vítězné KSČ se stala druhou nejsilnější stranou. Aby si KSČ udržela svůj náskok před ostatními stranami Národní fronty a aby se mohla stát stranou nejmocnější, potřebovala svou konkurenci oslabit. Po prvotním nadšení z konce války se obliba KSČ začala snižovat. Směr, jak oslabení politické konkurence realizovat, předvedl názorně K. Gottwaldovi v té době politicky ambiciózní předseda Sboru pověřenců na Slovensku – G. Husák. Stačilo k tomu obvinit tuto konkurenční stranu z přípravy protistátního spiknutí a dosáhnout díky tomu jejího vyražení z politické soutěže. Dne 16. 9. 1947 bylo na Slovensku „odhaleno“ rozsáhlé spiknutí v čele s politiky Demokratické strany: zatčeno bylo celkem 237 osob.
Jedním ze způsobů, jak zamíchat kartami před blížícími se volbami, bylo rozpoutání politických afér. V roce 1947 se odehrály v „režii“ KSČ dvě takové aféry: KRČMAŇSKÁ a MOSTECKÁ. U obou se ukázalo, že KSČ je vykonstruovala za tím účelem, aby poškodila svého soupeře – ČSNS. Byla to dvousečná zbraň: KSČ se díky tomu dostala do nevýhodné pozice a sama sebe odhalila jako stranu intrikánskou a hodně „ušpiněnou“.
Ukázalo se, že komunisté ani zdaleka nebyli jedinými, kdo se mohl vykázat zásluhami v protinacistickém odboji za války. Vždyť jak P. Zenkl, tak i M. Horáková nebo V. Krajina byli v době Protektorátu vězněni. Bývalý pražský primátor a předseda ČSNS P. Zenkl dokonce otevřeně vystoupil se svědectvím o tom, že naši věznění komunisté spolu s německými antinacisty se ho pokusili v koncentračním táboře poslat na smrt. Bylo to nezpochybnitelné svědectví jednoho z těch, kteří hrůzy války a německé okupace přežili. Podobného charakteru byly informace o tom, že vězněný lidovecký kněz J. Plojhar (v té době se psal ještě německy: Ployhar) byl protežován německými kněžími, kteří byli spolu s ním vězněni.
Proto za této situace hrozilo, že KSČ v příštích volbách prohraje a vítězem se stane ČSNS. Navíc: vyšetřování obou zmíněných afér se protahovalo. Z toho důvodu Gottwaldovo vedení KSČ rozhodlo vyvolat v únoru 1948 vládní krizi, v níž by KSČ prosadila „své řešení“. Tak se stalo, že demise nekomunistických ministrů vyšla naprázdno: nemocný a (zřejmě vydíraný) prezident republiky E. Beneš raději K. Gottwaldovi ustoupil. Soudní dohra obou těchto afér z roku 1947 se již odehrávala v „nových kulisách“: justiční aparát se mezitím dal plně do služeb KSČ. Naplánované parlamentní volby, jež se uskutečnily dne 30. 5. 1948, přinesly očekávané výsledky: pro jednotnou kandidátku Národní fronty (NF) hlasovalo v českých zemích 87,12 % a na Slovensku 84,91 % voličů.
─────
Od Krčmaňské a Mostecké aféry k „Vítěznému únoru“ 1948
Obě zmíněné aféry se začaly souběžně odehrávat již v září 1947. Krčmaňskou aféru „odstartovala“ zásilka tří balíčků (vypadaly jako dárkové), které byly dne 9. 9. 1947 odeslány z poštovního úřadu v Ostrovní ulici v Praze 2 třem nekomunistickým politikům: Petru Zenklovi (místopředseda vlády a předseda ČSNS), Prokopu Drtinovi (ministr spravedlnosti) a nestranickému ministrovi zahraničí Janu Masarykovi, synovi bývalého prezidenta republiky T. G. Masaryka. Zásilky byly dodány adresátům hned následujícího dne: 10. 9. 1947. A protože bezpečnostní opatření zafungovala tak, jak měla, naštěstí se nikomu z adresátů nic nestalo. Uvnitř každé krabičky totiž byla nálož tritolu, která při neodborném otevření mohla usmrtit několik osob.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o tři vysoce postavené osoby z Gottwaldovy vlády, rozběhlo se vyšetřování, do něhož bylo zapojeno celkem 400 příslušníků tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB). Když se pak po několika dnech ukázalo, že „pražská“ stopa nikam nevede, obrátila se pozornost na Moravu – do Krčmaně na Olomoucku. Tip tehdy dal politikům ČSNS jeden z regionálních funkcionářů této strany. Ve věci se začali angažovat: olomoucký státní zástupce JUDr. F. Doležel a blízký spolupracovník ministra P. Drtiny – JUDr. Z. Marjanko.
Záhy se ukázalo, že do věci jsou zapleteni dva významní politici KSČ z Olomoucka: poslanec J. Sosnar a ministr A. Čepička. Zpočátku nepřehledné klubko se záhy podařilo rozplést: krabičky pro „pekelný stroj“ vyrobil truhlář J. Kopka z Krčmaně. Do Prahy tyto tři balíčky odvezl strojvedoucí ČSD J. Štěpánek (starosta Krčmaně), který je z pošty v Ostrovní ulici odeslal na příslušné adresy. Byť se pachatelé snažili, aby byli nenápadní, nakonec se na ně přišlo: Kopka i Sosnar skončili ve vězení.
Po Únoru 1948, kterým se KSČ dostala k neomezené moci, se karta obrátila: věznění byli propuštěni a namísto nich tamtéž putovali: státní zástupce F. Doležel, okresní tajemník ČSNS F. Kolava i rolník L. Loveček, kteří vyšetřovatele přivedli na „krčmaňskou“ stopu. Komunisté nezapomněli ani na bývalého strojvedoucího ČSD: stal se z něho předseda ONV v Olomouci.
[Více informací o této kauze najdou čtenáři SN v článku: Krčmaňská aféra neboli „krabičkový atentát“ (SN č. 12/2017, vloženo 10. 12. 2017, ZDE).]
A ještě pár slov o osudu těch, na něž měl být spáchán onen „krabičkový atentát“. Komunistům se po Únoru 1948 přece jen podařilo všech tří politiků zbavit. Předseda ČSNSA P. Zenkl již v srpnu 1948 emigroval do Západního Německa a odtud se přes Londýn dostal do USA, kde až do své smrti stál v čele exilové ČSNS. – Ministr zahraničí J. Masaryk, jenž se v době únorové vládní krize „hodil marod“, aby nemusel řešit nepříjemnou politickou situaci a z toho plynoucí vlastní spoluzodpovědnost, byl nalezen dne 10. 3. 1948 v ranních hodinách mrtev na nádvoří Černínského paláce. Záhada jeho smrti není dodnes spolehlivě objasněna. Přesto se řešení nabízí celá dlouhá desetiletí: stačí provést exhumaci jeho ostatků z rodinné hrobky v Lánech. Nacházejí-li se tam, bude hned po záhadě. – Nejtěžší úděl čekal třetího z adresátů oněch výbušných balíčků z Krčmaně: Ministr spravedlnosti P. Drtina přežil jak únorovou vládní krizi, tak i pokus o sebevraždu dne 28. 2. 1948, kdy se rozhodl svou politickou porážku řešit skokem z okna. Ani pak neušel soustavnému tlaku ze strany KSČ. Záhy po neúspěšné sebevraždě byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě a v r. 1953 odsouzen na 15 let vězení. Spolu s dalšími politickými vězni byl amnestován dne 9. 5. 1960. Ani pak mu – jako „třídnímu nepříteli“ – nebyla zapomenuta jeho „reakční“ činnost. Poté, kdy se po Srpnu 1968 dostala k moci tlupa kolaborantů a vlastizrádců v čele s G. Husákem, byl P. Drtina znovu poslán do vězení – na dalších 6 let.
Komunisté si po Únoru 1948 vyřídili účty i s organizátory vyšetřování a stíhání pachatelů „dárkových balíčků“ z Krčmaně – pro tři ministry Gottwaldovy vlády. Do vězení se dostali: státní zástupce F. Doležel, okresní tajemník ČSNS F. Kolava i rolník L. Loveček. Posledně jmenovaný upozornil na roli truhláře J. Kopky i jeho „inspirátora“ – komunistického poslance J. Sosnara. Nejhůř dopadl Drtinův spolupracovník z Ministerstva spravedlnosti – JUDr. Z. Marjanko. Toho StB zatkla ještě před oním „Vítězným únorem“ – dne 23. 2. 1948. Rovněž on byl dlouhé měsíce držen ve vazbě, a to až do 11. 5. 1949, kdy údajně spáchal sebevraždu.
─────
Mostecká aféra byla již z jiného „soudku“…
Zatímco „Krčmaňská aféra“ se jevila jako hodně zašmodrchaná detektivka, v níž zpočátku dobro vítězilo nad zlem, aby se po Únoru 1948 role „pachatelů“ a „obětí“ vyměnily, Mostecká aféra předznamenávala to, co se právě odehrávalo na Slovensku a co se pak stalo „předlohou“ pro vykonstruované politické soudní procesy v letech 1948-1952. Série soudních procesů začínala zatýkáním důstojníků ČSLA (Píka, Janoušek, Kultvašr) a pokračovala přes proces s M. Horákovou (1950) až po „monstrproces“ s R. Slánským (1952).
Tzv. Mostecká aféra byla vyprovokována 5. oddělením hlavního štábu Ministerstva národní obrany (pod vedením pplk. B. Reicina). Ústřední postavou se stal poručík ze Svobodovy armády v SSSR – Pravoslav Reichl. Ten byl kontaktován „nastrčenými“ estébáky, kteří se mu představili jako emisaři národně socialistických politiků: V. Krajiny a P. Drtiny. Žádali po Reichlovi, aby v severních Čechách vybudoval organizační síť spolupracovníků, kteří jsou podobně jako on nespokojeni s politickou situací v zemi.
Když se o tuto činnost začaly zajímat bezpečnostní orgány, bylo jasné, že se jednalo o „past“. Komunisté na vnitru a v armádě z této záležitosti udělali „rozsáhlou špionážní síť“. Jednalo se však jen o záminku, aby mohli stupňovat politické napětí mezi KSČ a ostatními stranami Národní fronty (NF). Když se pak rozběhlo vyšetřování, došlo k zatčení více než 40 osob, z toho sedmi vysokých důstojníků tehdejší armády. Reichl byl dne 12. 5. 1948 odsouzen k trestu smrti; ten byl později změněn na doživotí. Odsouzený a uvězněný Reichl zůstal nezlomen i po měsících věznění v obávané věznici v Leopoldově: podařilo se mu odtud uprchnout dne 2. 1. 1952.
[Nepřipomínají vám ta současná prohlášení P. Fialy a členů jeho koalice o „proruských sítích“ situaci z těch nejhorších let bolševického teroru po Únoru 1948? Inu, „rukopis“ tajných služeb, jak známo, se ani po desítkách let nemění.]
─────
Iluze o „specifické čs. cestě k socialismu“ vydržela jen pár měsíců
Podíváme-li se na sled událostí na politické scéně od únorové vládní krize 1948 až do letních měsíců tohoto roku, nenajdeme tam žádný signál bezprostředního „přitvrzování“ komunistů vůči jejich ideovým odpůrcům. Komunisté si to okamžitě „vyřídili“ s těmi, kteří je doopravdy ohrožovali a navíc je usvědčovali z falešné politické hry, a to zejména s některými politiky ČSNS nebo „lidovců“ (ČSL). O masovém zatýkání či věznění odpůrců režimu nelze v prvních měsících po Únoru 1948 vůbec hovořit – až na výjimky. Násilná smrt lidoveckého poslance R. Sochorce (†14. 5. 1948) se jeví spíše jako exces.
Rozhodující zlom na vnitropolitické scéně nastal teprve na podzim 1948. Ostatně – celá první polovina roku 1948 byla složitá pro vedení KSČ (a osobně i pro K. Gottwalda) jak v kontextu událostí domácích, tak i těch zahraničních. Ani zdaleka tu nešlo jen o politickou neobratnost, kterou prokázali nekomunističtí politici ve dnech únorové vládní krize (20.-25. 2. 1948). Beneš nemusel demisi ministrů přijmout a mohl trvat na pádu celé Gottwaldovy vlády. Zásadní ideový střet by se tím pouze o pár týdnů či měsíců oddálil.
Nejzajímavější na těchto událostech byl fakt, že oba hlavní aktéři (Beneš, Gottwald) kalkulovali s tím, že zhoršující se zdravotní stav toho druhého tuto téměř neřešitelnou situaci vyřeší. Bylo tudíž jen otázkou času, kdy oba hlavní politici zemřou a budou nahrazeni někým jiným. Všechno nasvědčuje tomu, že komunisté byli nakloněni myšlence, že by Beneš mohl být nahrazen J. Masarykem. Byla by tím zajištěna „kontinuita“ starého a nového režimu.
Ministr zahraničí Jan Masaryk (1886-1948) byl stejně jako jeho rodiče levicového, sociálně-demokratického smýšlení. To komunistům, dokonce ani těm „skalním“, nevadilo: vždyť i KSČ přece vznikla odštěpením se od sociální demokracie! Když pak kdosi „zařídil“, že J. Masaryk vyskočil z okna Černínského paláce (10. 3. 1948) a stačil za sebou zavřít okno, několik dní jsme mohli ve stranickém tisku KSČ číst nekrology a politické články, v nichž se o populárním „Honzovi“ psalo jako o „velkém synovi velkého otce“. Ostatně ‒ ještě v létě a na podzim 1948 byly na mnoha místech po celé republice odhalovány nebo znovu instalovány sochy či bysty TGM, jež musely po dobu německé okupace odpočívat v náhradních prostorech či v dobře utajených skrýších.
Situace v první polovině roku 1948 nikoli náhodou připomíná rozpačitý a nezvykle zdrženlivý postoj německých okupantů po 15. 3. 1939 – až do nepovolené demonstrace k výročí 28. 10. 1918. Svoji roli tady hrály i poměry na mezinárodní scéně: na jedné straně Berlínská krize (letecký most prostřednictvím letiště Tempelhof v Berlíně 26. 6. 1948 – 12. 5. 1949) a následný vznik dvou německých států (SRN 7. 9. 1949, DDR 7. 10. 1949), na straně druhé vyvrcholení ideové roztržky mezi Stalinovou VKS(b) a KS Jugoslávie, vedenou bývalým partyzánem J. Brozem-Titem. Po otevřeném propuknutí této roztržky následovaly vnitrostranické čistky ve všech komunistických a dělnických stranách, jež končily vykonstruovanými soudními procesy a popravami některých vedoucích činitelů těchto stran. (Zřetelná byla i antisemitská linka, např. v ČSR nebo v Rumunsku.)
Zmíněná roztržka, k níž se schylovalo mnoho měsíců předtím, zasáhla do života řady našich komunistických funkcionářů. Například dcera K. Gottwalda, Marta, která byla provdána za jugoslávského komunistu Djurdjeviče, ukončila toto manželství a vrátila se do ČSR. Nějakou dobu žila s další problematickou osobou, B. Geminderem, který byl později zatčen (spolu se Slánským) a popraven. Teprve po této epizodě došlo k seznámení M. Gottwaldové s A. Čepičkou. Svatba se konala dne 31. 7. 1948 v Kroměříži: jako svědkové zde na obřadu vystupovali R. Slánský a V. Kopecký. Rovněž nastávající zeť K. Gottwalda byl kontroverzní osobou: po návratu z koncentračního tábora, kde byl vězněn za hospodářskou trestnou činnost, nikoli kvůli členství v KSČ, se po osvobození stal dne 27. 5. 1945 předsedou Městského národního výboru v Kroměříži. Za války byl údajně agentem Gestapa.
Co se týká předsedy KSČ K. Gottwalda, ten byl sice dne 14. 6. 1948 zvolen novým prezidentem republiky, avšak ani v té době neměl tak silnou politickou pozici, aby si troufl otevřeně vystoupit proti hlavnímu politickému soupeři KSČ – římskokatolické církvi. I z tohoto důvodu nechal sloužit mši „Te Deum“ přímo pražským arcibiskupem J. Beranem ve Svatovítské katedrále. Ještě během letního pobytu 1948 v SSSR, kde pravidelně pobýval dlouhá desetiletí od meziválečného období, prý nabídl Gottwald sovětskému vůdci Stalinovi, že ČSR by se mohla stát jednou ze svazových republik SSSR. Pár let před ním s tímto šíleným nápadem přišel bezskrupulózní slovenský komunista G. Husák. V obou případech to Stalin odmítl.
Od té doby se K. Gottwald začal Stalina bát tak moc, že do SSSR přestal jezdit. Místo sebe tam posílal zetě A. Čepičku. Gottwaldův strach ze Stalina vycházel z neblahých zkušeností ještě z období moskevského pobytu za války, kdy NKVD prováděla zatýkání představitelů komunistických stran, kteří podobně jako Gottwald nalezli v Moskvě politický azyl. Definitivní tečkou za těmito spekulacemi byla náhlá smrt G. Dimitrova: zemřel přímo v Moskvě dne 2. 7. 1949.
K. Gottwald se po r. 1945, kdy u něho sovětští lékaři (po prodělaném infarktu) zjistili pokročilé stádium syfilidy, bál, že ho Stalin bude chtít zlikvidovat. (O jeho venerické chorobě vědělo jen pár „vyvolených“: R. Slánský, V. Široký, B. Köhler a V. Kopecký.) Třebaže na počátku 50. let 20. století sbírala StB (spolu se sovětskými bezpečnostními poradci) i materiály o „protistátní“ činnosti přímo na K. Gottwalda, Stalinovi stačilo, že tento představitel KSČ souhlasil s činností sovětských poradců, kteří přímo řídili vyšetřování a přípravu soudních procesů. A rovněž to, že jim umožnil zatčení a odsouzení R. Slánského, u něhož se předpokládalo, že bude Gottwaldovým nástupcem v čele KSČ.
Zkrátka: K. Gottwald dohrál svou roli až do konce. Přitom on i jeho manželka Marta byli přesvědčeni o tom, že ho Sověti chtějí zabít. Svou smrt si ve skutečnosti uspíšil on sám, a to neuváženým rozhodnutím: letět na Stalinův pohřeb do Moskvy letadlem. V důsledku toho došlo u Gottwalda k prasknutí výdutě aorty (jako důsledku pokročilé syfilidy) a k vnitřnímu krvácení, na jehož následky dne 14. 3. 1953 zemřel. Manželka M. Gottwaldová pak šířila historky o tom, že sovětští lékaři mu prý píchli smrtící injekci. Gottwald ve skutečnosti dostával injekce penicilinu, kterými lékaři oddalovali jeho smrt v důsledku neléčené syfilidy. Obdobnou historku později vypravovala o smrti svého muže i M. Zápotocká.
O situaci v KSČ v roce 1948 viz tyto články:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2017/cesti-studenti-v-unoru-1948-----phdr.-rostislav-janosik.html
20. 5. 2024
‒ RJ ‒
(Pokračování)
