Svobodné noviny na internetu

Prudký růst výroby a nebývalý stavební ruch na Ostravsku od počátku 80. let 19. století až do začátku První světové války (1914) vedl k rozsáhlému přistěhovalectví. V té době dosahoval počet dělníků v tomto regionu až 75 procent. Rostl počet obyvatel a měnilo se i jeho národnostní složení. Jestliže ještě okolo r. 1880 tvořili Češi celé tři čtvrtiny, okolo r. 1910 to již byla jen polovina všeho obyvatelstva.

Mezi nově příchozí patřili jednak odborníci z hornických a hutnických profesí, jednak nekvalifikovaná pracovní síla. Tu tvořili hlavně přistěhovalci z Haliče, kteří se do té doby věnovali práci v zemědělství. Přechod na pravidelnou pracovní dobu v třísměnných provozech, navíc na rizikových pracovištích, pro ně představoval zásadní změnu dosavadního stylu života. To se negativně projevovalo jak u těchto pracovníků, tak i u jejich rodin.

Problém, který byl u většinového obyvatelstva v rámci Rakouska-Uherska poté, kdy zde byla zavedena „povinná“ školní docházka dětí do 14 let (1869), fakticky neznámý, představovala negramotnost nově příchozích dělníků, jakož i jejich alkoholismus. Ostatně – velice barvitě život tehdejších horníků vylíčil básník Petr Bezruč (1867-1958) ve svých „Slezských písních“. Prvních 21 básní tohoto autora vydal v r. 1899 v „Besedách“ časopisu „Čas“ novinář a spisovatel J. Herben, blízký spolupracovník a přítel T. G. Masaryka.

Nekvalifikovaní dělníci z Haliče tvořili na počátku 20. století až třetinu veškerého dělnictva v Ostravsko-karvinském revíru (OKR); v ostravské části jich bylo dokonce 45 procent. V letech 1880-1910 díky těmto přistěhovalcům vzrostl počet obyvatel města Moravské Ostravy z 13 448 na 36 754 osob, což znamenalo nárůst o 173 %. K nejintenzivnějšímu růstu zdejší populace došlo v letech 1890-1900, a to o 56 procent.

Na rozdíl od Prahy a dalších center průmyslové výroby v Čechách zůstávalo Ostravsko dlouhou dobu poněkud stranou působení tehdejší Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, která byla založena v Břevnově u Prahy dne 7. 4. 1878. Obtížně a pomalu sem pronikal i tisk, zabývající se situací dělnictva (brněnská „Rovnost“, prostějovský „Hlas lidu“). Ostravští dělníci byli od počátku 80. let 19. století bez jasného a transparentního vedení: jejich protestní akce byly zpočátku spontánní a chaotické – bez pevného ideového ukotvení.

Jedna z prvních protestních akcí se uskutečnila již v r. 1881. Stala se jí stávka na Dole Zárubek (Hermenegild), která se týkala špatných mezd a hrubého zacházení s dělníky ze strany dozorců majitele dolu. Od r. 1882 se hnutí horníků OKR dále rozvíjelo a organizovalo. Svůj vliv zde vykonávali radikálové, stejně jako anarchistické tiskoviny. Teprve potřeba jednotného postupu vedla v roce 1887 ke vzniku „Dělnického vzdělávacího spolku“.

Podobně jako v Čechách byl i zde kladen důraz především na uvědomovací působení na dělnictvo. V rámci činnosti tohoto spolku jezdili do Ostravy známí představitelé socialistického hnutí, např. J. Hybeš z Brna, H. Schmidt z Krnova nebo J. Ošťádal z Prostějova. Ostravský „vzdělávací spolek“ měl v r. 1889 již 423 členů. Ve své době měl již takovou autoritu, že si troufl zorganizovat stávku na Dole Hlubina v Moravské Ostravě.

O rok později (1890), kdy se dělnické organizace v Čechách pod patronací sociální demokracie chystaly na první oslavy Svátku práce, připravovali členové „Dělnického vzdělávacího spolku“ v Moravské Ostravě rovněž tyto oslavy. Ještě dříve, dne 15. 4. 1890, však uspořádali mohutnou stávku na podporu toho mezinárodního dělnického svátku, ale i kvůli zlepšení hmotných a pracovních podmínek ostravských pracujících.

Stávku zahájili horníci Wilczkových dolů v Polské Ostravě a dolu Severní dráhy Hubert v Hrušově: připojili se k ní následně i horníci z jámy Jindřich v Moravské Ostravě a František v Přívoze, jakož i dělníci z Vítkovických železáren. Do stávky se zapojilo celkem 50 tisíc dělníků nejen v ostravské části revíru, nýbrž i na Karvinsku a v oblasti jih od Ostravy – až po Vratimov.

Proti stávkujícím dělníkům byly povolány vojenské oddíly z Opavy a Olomouce. Ve Vítkovicích došlo dokonce ke krveprolití: zahynulo zde sedm dělníků. Nečekaně masivním protestům dělnictva se majitelé podniků bránili také soudní cestou: před soud nechali postavit celkem 131 dělníků, z nichž 33 bylo skutečně odsouzeno. Rozsah tehdejších protestů byl natolik mohutný, že nepokoje se rozšířily široko daleko: na Frýdecko, Frenštátsko, Bílovecko, Krnovsko i Opavsko.

V době, kdy Ostravsko zasáhla tato vlna dělnických protestů, zažívala Praha první Svátek práce na Střeleckém ostrově.  Na Ostravsku tomu bylo jinak. Úřady mezitím rozhodly o tom, že organizování dalších akcí neumožní. Výrazem této úřední svévole bylo rozpuštění „Dělnického vzdělávacího spolku“ dne 29. 3. 1890. Navzdory tomu se Svátek práce přece jen na některých menších závodech na Ostravsku konal: např. v železničních dílnách v Přívoze, v menších závodech v Moravské Ostravě, ale i na dolech Salm či na šachtách Severní dráhy nebo u hraběte Wilczka a Zwierziny.

Roli úředně rozpuštěného spolku vzápětí převzala jiná dělnická organizace – „Dělnický vzdělávací spolek v Přívoze“. Ten rozhodl o vyslání delegátů na sjezd kovodělníků do Brna, stejně jako na sjezd horníků do Vídně. Na tomto rokování vystoupil i zástupce horníků OKR – J. Matušek z Poruby u Orlové, který se dožadoval většího přísunu českých novin a tiskovin pro ostravské pracující.

Novou posilou pro dělnické hnutí na Ostravsku se v r. 1881 stal další vzdělávací spolek: „Bratrství“ v Moravské Ostravě. Tady se zrodila myšlenka na založení hornické odborové organizace. V té době byli již ostravští horníci podporování listem „Na zdar“ v čele s redaktorem Petrem Cingrem (1850-1920), jenž původně působil mezi horníky na Mostecku. Cingr  získal od ostravských horníků mandát, aby je zastupoval na III. sjezdu horníků v Souši v severních Čechách. Jako delegát „na dálku“ svolal Cingr na 2. 4. 1893 schůzi horníků do restaurace „U koule“ ve Lhotce (v dnešních Mariánských Horách). Na tuto akci se dostavilo neuvěřitelných 5000 osob – horníků s manželkami.

[V této souvislosti si dovolím upozornit na jedno specifikum dělnického hnutí na Ostravsku. Podobných schůzí, ale i „táborů lidu“ na ostravských náměstích, se zúčastňovaly rovněž manželky dělníků. Pestré bývalo národnostní složení: vedle Čechů tady byli přítomni i Poláci, Němci a Židé. Ostravsko totiž bylo vždy internacionální.]

A protože P. Cingr v této době čelil sporům s anarchisty, rozhodl se odejít z Trnovan na Litoměřicku: od 15. 8. 1893 se usadil v Ostravě. Okamžitě zahájil organizační práci mezi zdejšími horníky. Jeho zásluhou již 5. 10. 1893 vyšlo 1. číslo nového časopisu „Odborné listy“ s úvodníkem, v němž byl nastíněn program odborové práce. Proto lze bez nadsázky říci, že v osobě P. Cingra, jenž se narodil v Hudlicích na Berounsku a který se jako námezdně pracující osoba seznámil s činností německých sociálních demokratů a odborářů, získali horníci na Ostravsku svého prvního významného a vskutku autentického organizátora a mluvčího. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se z tohoto houževnatého bojovníka za práva pracujících stane rovněž uznávaný politik: poslanec rakouské říšské rady (1897) a prvorepublikový senátor (1920).

S bývalými spolupracovníky z Mostecka, J. Figarem a T. Kašem, začal P. Cingr po příchodu na Ostravsko připravovat stanovy nového odborového spolku. Úřady dělaly všechno pro to, aby „start“ této nové organizace zmařily nebo aspoň zkomplikovaly. Po několika neúspěšných pokusech o svolání ustavující schůze v Moravské Ostravě a v Hrušově se nakonec na Cingra usmálo štěstí. Ustavující schůze, svolaná dne 29. 10. 1893 do hostince „U koule“ ve Lhotce, se doopravdy uskutečnila. K členství v novém odborovém spolku „Prokop“ se zde přihlásilo na 189 členů; z nich pak 175 dalo svůj hlas Cingrovi – jako předsedovi tohoto spolku. V následujících dvou letech se spolek „Prokop“ stal skutečně masovou organizací ostravského hornictva.

[Paradoxem té doby byla skutečnost, že zatímco pražští dělníci mohli v klidu a důstojně oslavit svůj první Svátek práce (1. 5. 1890), úřady na Ostravsku to neumožnily. Situace okolo tohoto dělnického svátku byla nejednotná i v pozdějších letech. Ještě v době zápasu o všeobecné hlasovací právo (1905-1907) nutili někteří zaměstnavatelé na Ostravsku své dělníky, aby 1. května pracovali jako v kterýkoli všední pracovní den. Právě kvůli nepokojům během první vlny bojů za toto hlasovací právo došlo dne 12. 9. 1893 k vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou. (Trval až do 11. 10. 1895.) Pokus o volební reformu nakonec skončil pádem vlády ministerského předsedy hraběte E. Taaffeho dne 11. 11. 1893.]

V období, kdy byly v Praze zcela eliminovány jakékoli politické aktivity (včetně dělnických shromáždění), zaznamenalo hnutí pracujících na Ostravsku pozoruhodné úspěchy. Vedle požadavku slavení Svátku práce se do popředí dostávala i myšlenka všeobecného hlasovacího práva. Postupně rostl význam odborového spolku „Prokop“". V době konání celorakouského mimořádného sjezdu hornických odborů (1. 7. 1894) patřila z celkového počtu 5351 členů polovina (2500) hornické organizaci „Prokop“ v Moravské Ostravě a dalším pobočkám v OKR (Michálkovice, Radvanice aj.). Koncem roku 1894 jejich počet stoupl na 6000 osob.

Tentokrát, 1. 5. 1894, se oslavy 1. máje v Ostravě přece jen konaly, a to vzdor přítomnosti většího počtu vojáků, kteří byli připraveni zasáhnout. Již následujícího dne (2. 5. 1894) nastoupila většina horníků na Ostravsku do práce – s výjimkou závodů Vilém a Hermenegild. Dne 3. 5. 1894 se pak uskutečnila hornicko-hutnická konference, na níž byl P. Cingr zvolen za delegáta hornického sjezdu v Berlíně. V době jeho nepřítomnosti vypukla na Ostravsku stávka. Její účastníci dne 4. 5. 1894 vznesli rezolutní požadavek na zavedení osmihodinového pracovního dne, dále 25% zvýšení mezd, odstranění hrubého zacházení s dělníky ze strany dozorujícího personálu zaměstnavatelů, jakož i záruky, že stávkující ani jejich předáci nebudou propuštěni z práce.

Horníci byli odhodláni zajistit si snesitelnější životní podmínky vyjednáváním na ředitelství Wilczkových dolů v Polské Ostravě. Zástup demonstrantů byl dne 9. 5. 1894 zastaven před jámou „Trojice“ kordonem četníků, kteří proti bezbranným horníkům použili střelné zbraně. Následky této srážky byly tragické: na místě zůstalo ležet 12 mrtvých horníků. Nebyl to nicméně zásah ojedinělý. Daleko více obětí na životech si vyžádala periodicky se opakující důlní neštěstí v důsledku výbuchů metanu: obětí bývaly desítky horníků. Za příčinu lze označit malou nebo žádnou péči o bezpečnost práce: na životech lidí nezáleželo, protože rozhodující byl zisk uhlobaronů.

Krvavá srážka horníků s těmi, kteří ochraňovali zájmy asociálních majitelů ostravsko-karvinských dolů, jimž šla na ruku úřední místa, vyvolal obrovské rozhořčení zdejšího obyvatelstva. Podotýkám, že i mezi tzv. uhlobarony (z řad „novokapitalistů“, ale i příslušníků šlechtických rodů) byli takoví, kteří si uvědomovali vážnost situace i svou osobní zodpovědnost jako zaměstnavatelů. Proto někteří z nich prováděli víceméně utajeně ústupky – jako důsledek předchozích protestních akcí. Nakonec se stávka rozšířila do celého Ostravsko-karvinského revíru: trvala až do 21. 5. 1894. Do čela tohoto hnutí se postavil, jak se dalo očekávat, hornický předák P. Cingr poté, kdy se vrátil z Berlína do Ostravy.

Ani pak nebyl mezi ostravskými horníky klid. Již v září 1894 se znovu schylovalo k další stávce. Samotný P. Cingr se pokoušel tyto radikální nálady mírnit, avšak narážel při tom na působení svých odpůrců z řad anarchistů. Ti ho nakonec „vyštípali“ jak z vedení odborového spolku „Prokop“, tak i z redakce „Odborných listů“. Cingr byl dokonce obviněn ze zpronevěry: podařilo se mu obhájit svou čest a po návratu z vězení se postupně vrátil do funkcí, jež musel předtím opustit.

Navzdory tomu všemu zůstával P. Cingr „stálicí“ na nebi dělnického hnutí na Ostravsku. Byl osobností nepřehlédnutelnou a strhávající svým příkladem ostatní, zejména mladší kolegy. Kromě „Odborných listů“ (byly přejmenovány na „Prokop“ a později „Na zdar“), jež se staly ústředním listem sociálně demokratických hornických odborů, začal v r. 1895 ve Vítkovicích vycházet časopis „Spravedlnost“ (redaktor E. B. Vondřich). Sociálnímu demokratu P. Cingrovi se v té době podařilo získat další schopné spolupracovníky: Arnošta Bernera a Tadeusze Regera.

Vyvrcholením politické činnosti P. Cingra na Ostravsku se stala kampaň před volbami do rakouské říšské rady v roce 1897. Cingr tehdy kandidoval za sociální demokracii ve volebním obvodu Těšín, kde o jeden hlas zvítězil nad protikandidátem E. Schröderem z Bílska. Druhým úspěšným sociálním demokratem, jenž se spolu s Cingrem stal poslancem říšské rady, byl Arnošt Berner, zvolený v obvodu Moravská Ostrava.

Oba tito dělničtí poslanci, členové sociální demokracie, se dostali do říšské rady na základě dohody s německými liberály. Volby z r. 1897 tak představovaly první velký úspěch sociálně demokratické politiky mezi pracujícími na Ostravsku. Předpokladem tohoto úspěchu byl internacionální charakter dělnického hnutí v tomto regionu.

─────

K. J. Bukovanský – kronikář každodenního života na Ostravsku

Nejen o krvavých událostech před jámou „Trojice“ z 9. 5. 1894, ale i o mnoha jiných událostech z místních dějin v Ostravě a jejím okolí se dozvídáme jak z dobového tisku a úředních dokumentů, tak i z jednoho zcela unikátního historického pramene.

Tím byla kronika, kterou ve „své“ škole „Na Baranovci“ v Polské (dnešní Slezské) Ostravě vedl učitel Karel Jaromír Bukovanský (1844-1932). Pocházel z jižní Moravy, kam se po skončení své učitelské služby vrátil. V Polské Ostravě začal působit jako učitel od r. 1869. O tři roky později vybudoval v této škole „Museum Bukovanského“. (Do r. 1904 se mu podařilo shromáždit celkem 1041 sbírkových předmětů z oboru archeologie a etnografie.) Ty se později staly základem pro Městské muzeum v Moravské Ostravě. Dodnes tvoří součást sbírkového fondu Ostravského muzea.

K. J. Bukovanský v době, kdy města a obce u nás ještě neměly úřední povinnost vést obecní kroniky, zaznamenával všechny důležité události, jež se na území Ostravy odehrávaly. Nešlo jen o oficiální návštěvy politiků a dalších významných osobností, nýbrž i o důlní neštěstí nebo o přírodní katastrofy a v neposlední řadě o požáry. Jejich počet, jak se je Bukovanský snažil poctivě zaznamenat, byl ve své době obrovský.

Bukovanského záznamy v kronice školy „Na Baranovci“ v Polské Ostravě (základní kámen k ní byl položen 7. 5. 1874) představují nesmírně zajímavé čtení. Proto je doporučuji čtenářům SN – jako dodatek k výše zveřejněnému článku o krvavé srážce před dolem „Trojice“ v r. 1894. Zde je odkaz na příslušné PDF.

7. 5. 2024

(V den 150. výročí položení základního kamene ke škole „Na Baranovci“ v Polské Ostravě)

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Seznam vyobrazení:

1. Těžní věž, symbol Ostravy.

2. Petr Cingr (1850-1920), hornický vůdce, říšský poslanec a čs. senátor.

3. Pomník obětem krvavé srážky u jámy „Trojice“ ve Slezské Ostravě (1894).

4. K. J. Bukovanský (1844-1932), učitel v Polské Ostravě, muzejník a amatérský archeolog.

────

P. S.

Fialova vláda nás vrací do „divokého“ kapitalismu 19. století!

Srovnáme-li to, o čem pojednává předchozí připomínka jedné tragické události z dějin ostravského dělnického hnutí, s politickou realitou dneška (jakýmsi podivným pokusem o účelové oklešťování práv pracujících v připravované novele Zákoníku práce, stejně jako s prapodivným návrhem „důchodové reformy“), musí čtenář nutně nabýt dojmu, že se vracíme v čase kamsi do 19. století. Možná ne přímo do dob „dřevního“ kapitalismu, o němž ve svých románech vypravuje spisovatel Ch. Dickens, nýbrž přinejmenším do sklonku 19. století, o němž zase vypravuje náš básník P. Bezruč ve svých „Slezských písních“.

Nejsme sice svědky toho, kterak zoufalý horník řeší svůj spor s „kapitálem“ tím, že mrští zapáleným kahanem do šachty, kde následně dojde k výbuchu metanu. Ten si vezme životy dalších bezejmenných nešťastníků, kteří jsou ve stejně neutěšené situaci jako revoltující Bezručův „kovkop“. A co teprve osobní tragédie Maryčky Magdonové, chudé dívky ze Starých Hamrů na Frýdeckomístecku, jíž smrt vzala oba rodiče a postavila ji tím před povinnost postarat se o mladší sourozence?

Když budete tyto dramatické příběhy dnes někomu z mladých, bezstarostných lidí, kterým jejich rodiče umetají cestičku životem tím stylem, že nemusejí prstem hnout, vypravovat (málokdo z nich by se obtěžoval, aby si to sám přečetl, protože jsou z jiného světa, než byl ten Bezručův), nikdo vám neuvěří. Tyto světy jsou doopravdy na hony vzdálené. Přesto ‒ jako by se ta historie vracela: nejen sociální nespravedlnost a bída (zatím ještě ne všeobecná), ale i hrozba nové války a další, spíše jen tušené katastrofy planetárního rozsahu.

Naší povinností je, abychom tuto zemi předali svým následovníkům v lepším stavu, než v jakém jsme ji přebírali. To bývala odjakživa zásada zodpovědných hospodářů a svědomitých správců věcí veřejných. Mysleme na to, až za pár týdnů půjdeme k volebním urnám! Volme tak, abychom se mohli jednou svým dětem a vnoučatům podívat do očí a abychom se nemuseli stydět za to, kam až jsme nechali tuto zemi dojít, upadnout!

─────

A ještě tři lidové moudrosti, které by si měl do své učebnice politologie zapsat náš nejznámější „politolog na baterky“, Petr Fiala, t. č. „ukrajinský“ premiér ČR:

● Vědí to všichni dobří hospodáři: na každou svini se vaří voda!

● Žádný strom neroste do nebe!

● V politice patří k nejhorším: trpaslíci, jalovice a „hloupé blondýny“!

(Jména dotyčných politiků a političek nechť si doplní každý čtenář sám.)

7. 5. 2024

‒ RJ ‒