Svobodné noviny na internetu

Výše uvedená slova v uvozovkách napsali nezávisle na sobě hned dva čtenáři, a to v komentáři k článku, jenž nás informuje o hlavních myšlenkách, které zazněly v „Rozstřelu“ na serveru „iDNES.cz“. Jedná se o rozhovor mezi moderátorem L. Vokálem a politologem L. Cabadou z Metropolitní univerzity Praha. Článek má tento titulek: Politolog: Dělníci opustili levici a míří k populistické tyranii většiny (iDNES.cz, 2. 5. 2024, 10:00).

Asi neprozradím čtenářům SN žádné tajemství, budu-li konstatovat, že „politologii“ považuji již mnoho let v té podobě, jak je u nás praktikována, za „moderní pavědu“ a „politology“ za zbytečnou, neužitečnou profesi. Možná tím L. Cabadovi trochu rozcuchám čupřinu na jeho hlavě, ale tak tomu skutečně je. Přitom to není nic proti tomuto prorektorovi jedné z pražských soukromých vysokých škol. Nebudu ani dodávat, že o odborné úrovni tohoto typu „vysokých“ škol si podobně dlouhou dobu myslím rovněž své.

Tak trochu překvapením je nicméně pro mě fakt, že článek o dotyčném rozhovoru byl publikován hned den po Svátku práce. Ten byl letos zastíněn jinou událostí: 20. výročím přijetí ČR do EU. Téma svátku všech pracujících se dostalo na vedlejší kolej, ale nikomu to zjevně nevadilo – soudě podle chybějících reakcí našich novinářů a „politologů“. Od nikoho z nich jsme neslyšeli nebo nečetli jediné slovo o podstatě tohoto svátku, o jeho historii či o jeho místě v našem životě.

Čekat od České televize, že bude občanům vysvětlovat události z května 1886 v Chicagu, jež daly podnět ke slavení tohoto svátku, by se doopravdy rovnalo „čekání na Godota“. Stejně tak nikdo včera nevzpomněl ani na to, že jednou ze zatčených osob po tragických událostech na Haymarketském náměstí v Chicagu byl i český emigrant, který se stal součástí početné komunity krajanů v tomto městě poblíž jednoho z Velkých jezer – sociální demokrat J. B. Pecka-Strahovský (1849-1897). Přesto bychom to všechno vědět měli. Proč? Už kvůli zachování historické paměti o slavných Češích, kteří žili u nás, ale i v daleké cizině. (O tom viz odkaz na konci tohoto článku.)

Článek o Cabadově rozhovoru jsem si pozorně přečetl, ale kromě informací o situaci v politických stranách na Západě jsem se o poměrech u nás – před rokem 1989, ale i po něm – nic podstatného nedozvěděl. Kromě toho, že jakési stopy levice a pravice u nás stále ještě jsou. Článek také tvrdí to, že kdysi levice bývala „dělnická“ a jen částečně intelektuální, kdežto pravice je i dnes spojována s národními koncepty, s byrokracií a s vyšší střední třídou – buržoazií.

Ač se dívám sebelépe a sebepozorněji, žádnou takovou „pravici“ u nás nespatřuji. O národních zájmech nemůže být ani řeč, protože podporu myšlenky evropského „superstátu“ za národní koncept jednoduše považovat nelze. Možná to bude tím, že každý z evropských států má svoji národní historii, kdežto USA představují pouze onen multietnický a multikulturní kadlub, v němž se to všechno smíchalo dohromady.

A ještě jedna myšlenka z tohoto rozhovoru mě zaujala. „Politika je umazané řemeslo.“ To slovní spojení se mi líbí, ale nemohu s ním zcela souhlasit. Podle mého názoru jsou „umazaní“ pouze politici. Jejich „řemeslo“ čili „politika“ je prachobyčejná snaha udržet se u dobře placených koryt. Je to prosté: naivní občan a volič jim to platí, kdežto vykutálení politici toho využívají. Až lidé přestanou k volbám chodit, budou mít všichni politici po chlebě. Tak jednoduché to je, vážení přátelé, že to pochopí i absolvent vysoké školy života!

─────

Kdo čekal, že se L. Cabada pokusí vysvětlit, proč dělníci opustili levici a proč se nechají vláčet rozmary populistů, kterých je v politice plno, musí být zklamán. Tento politolog nám totiž žádné vysvětlení nenabízí. Chce to jediné: provést analýzu toho, co se dělo v našich dějinách 20. století.

Zatímco před Druhou světovou válkou byla levice skutečně ideově silně vyhraněná a kolektivistická (velké myšlenky musí prosazovat strany s početnou členskou základnou), poté, kdy se KSČ dostala k neomezené moci (1948), stala se spíše „brzdou pokroku“. Tím, že ji neohrožovala reálná konkurence ani možnost sesazení, začala degenerovat. Stala se stranou funkcionářů, vykonavatelkou moci na všech úrovních (od centra až po tu nejmenší vesnici) a uskutečňovatelkou kdysi slíbeného programu. Přes občasné pokusy o „moderní tvář“ tato strana stárla a zaostávala. Postupně se z ní stala brzda dalšího vývoje a politický „skanzen“.

Ke zlepšení nedošlo ani po předání moci v r. 1989. Obnovený systém liberální demokracie, založený na soutěži politických stran, nebyl schopen přinést nic nového ani vygenerovat dostatek autentických osobností. Po r. 1989 jsme naskočili do rozjetého vlaku a začali si namlouvat, že demokracie nám tady vydrží navěky. Že je to jakési „perpetuum mobile“, do něhož nemusíme lít benzín ani naftu, a že politici budou mít o živobytí postaráno až do smrti. Byla to velká iluze.

Dnes je z naší polistopadové demokracie jen stará, dýchavičná mašina, jejíž oprava by si vyžádala obrovské peníze. Lepší by bylo poohlédnout se po nějakém jiném modelu vládnutí, který bude efektivnější a s nímž budou občané spokojenější než dnes. Existence politických stran není zárukou zachování demokracie, když k tomuto vládnutí nemáme vhodné lidi. Onen spolek, jenž se sešel ve Fialově vládě, nám jasně dokazuje, že i liberální demokracie má své limity.

Abych zůstal u původní myšlenky, proč dělníci již nepodporují levici, ale hledají podporu u jiných politických subjektů. V případě naší levice je to zřejmé: Z polistopadových stran levice (KSČM a ČSSD) se za těch třicet let podílu na moci (ve vládách a v parlamentu) staly strany „papalášské“. Jsou to partaje hájící zájmy svých vlastních funkcionářů. Tím, že začaly prosazovat zájmy slovenského oligarchy A. Babiše, překročily navíc červenou ideologickou linii, kterou jim rozumní spolustraníci ani voliči nedokázali prominout. Tak se stalo, že obě tyto strany vypadly z PS. Atakování pětiprocentní hranice v předvolebních průzkumech preferencí před letošními evropskými volbami neznamená, že se znovu vrátí do PS. Je to jen výraz celkové naštvanosti občanů na špatné vládnutí Fialovy koalice. Spíše bych si troufl odhadnout, že nikoliv.

Při posledním sčítání obyvatelstva před změnou režimu (konalo se v r. 1980) bylo v českých zemích 62,2 % dělníků. Dnes je jejich počet odhadován sociology na nějakých 14 % (jedná se o řemeslníky či kvalifikované dělníky). To je pokles přímo závratný. Tito lidé nikam nezmizeli, pouze se přesunuli jinam, do jiných „kolonek“, které se při tomto sčítání používají. Přitom stále platí totéž, co před desítkami let: v rámci Rakouska-Uherska jsme měli v českých zemích vysoké procento kvalifikovaných pracovníků. To byla naše výhoda při vzniku ČSR, ale i po změně režimu v r. 1989.

Ekonomická transformace a restrukturalizace, pokud vůbec proběhly, změnily nejen složení obyvatelstva, ale ovlivnily i politické nálady ve společnosti. V někdejších „baštách“ dělnictva (Ostravsko, Ústecko, Plzeňsko, Brněnsko) zůstává dnes maximálně okolo dvaceti procent těch osob, o nichž lze říci, že tvoří „tradiční pracující třídu“. To je pokles přímo dramatický. Lidé si sice našli nové povolání, někteří se i úspěšně „rekvalifikovali“, avšak řada těchto měst či městských částí velkých průmyslových aglomerací připomíná spíše „města duchů“.

Nejlépe to vidíme na příkladu Orlové na Karvinsku: Toto kdysi významné hornické město se nachází na posledním místě žebříčku lokalit, co se týká kvality života. Chybí zde nejen pracovní příležitosti: města tohoto typu se vylidňují, zhoršuje se úroveň školství i zdravotnictví. Vedle toho pohraniční regiony zůstávají i nadále zaostalé, sužované insolvencemi a exekucemi. Ocitáme se tak v „začarovaném kruhu“, z něhož není cesty ven. Může se pak někdo divit tomu, že právě tady se nejvíc daří „populistům“ a „extremistům“?

Bývalí dělníci, pokud se mezitím nerekvalifikovali na jinou profesi, přestali brát „levici“ jako obhájce svých zájmů. V politice jde vždy v prvé řadě o důvěryhodnost a předvídatelnost. Neumím si proto představit osobu, která má na svém bankovním kontě miliony, ba desítky milionů korun, že by dokázala autenticky hájit zájmy a potřeby těch nejchudších vrstev obyvatelstva, lidí neprivilegovaných. Nikdy tomu tak nebylo. „Mecenášství“ v politice je stejně vzácné jako „bílá vrána“.

Ano, naše politická „levice“ nemá důvěryhodné osobnosti. Příslušné strany si je nedokázaly vychovat a udržet v politice. Smiřme se s tím a nehledejme za tím žádné dezinformace ani konspirace! Je to především nedostatečná aktivita těchto stran a malá pracovitost jejích funkcionářů. Zkrátka: chybí nám to, co TGM označoval za „drobnou práci politickou“. Máme hodně „tlučhubů“, ale málo „pracantů“. Tak tomu prostě je. Předpokládám, že si je toho vědom i politolog L. Cabada. Čekat, že nedůvěryhodní politici budou lépe hájit práva občanů, doopravdy nelze. Nejsou lidi…

Svou revolučnost cestou dějinami poztrácela jak předlistopadová KSČ, tak i ROH, odborová organizace, která před válkou dokázala zmobilizovat statisíce svých členů v boji za sociální práva pracujících. Také „socialistické“ odbory ztratily časem svou revolučnost: z ROH se stala „převodová páka“ komunistického režimu. My, kteří jsme ještě zažili poměry před rokem 1989, dobře víme toto: Co nemohla přímo ovlivnit nebo „zařídit“ KSČ, to se pokusila prosadit na příslušném pracovišti odborová organizace. („Všichni jsme přece odboráři, že ano?“)

Nedivme se proto, že po r. 1989 nebylo na co navazovat. Z původní KSČ se stala „systémová“ strana (KSČM) a z odborů jen málo výkonná a početně slabá organizace. Dnešní Středulova ČMKOS se spíše schovává před veřejností, než aby hájila práva pracujících. A pokud se vůbec odhodlá něco dělat, pak jsou výsledky její práce spíše tristní a zahanbující. Proto jsme na tom tak špatně a proto všelijací Jurečkové a Stanjurové mohou v PS prosazovat nejrůznější asociální zákony a opatření, které by za První republiky neměly šanci na úspěch. Ano, je to především naše vina, že si volíme tak mizerné zástupce lidu.

─────

A ještě pár myšlenek na závěr. Začnu známým citátem T. G. Masaryka: „Demokracie – toť diskuse.“

Tvrdit, že demokracie je nejdokonalejší forma vládnutí, není úplně přesné. Již Platón a další učenci antického Řecka, kde se tato forma vlády uplatňovala, upozorňovali na „limity“ demokracie – „vlády lidu“. Někteří dokonce tvrdili, že lepším způsobem obsazování funkcí a míst ve volených orgánech moci je „losování“. Sofistikované podvody při různých „losovačkách“, to je věc až docela nedávné doby. Ve starověku nic takového neznali. Losování poskytuje možnost zvolení kohokoliv: je to „svoboda volby“ v tom nejširším slova smyslu.

Zvykli jsme si říkat, že v demokracii rozhoduje většina – při respektu k názorům a právům menšiny. Pravdu mají i kritikové dnešní Fialovy koalice: To, co nám vládne od konce roku 2021, není vláda většiny (vládní „slepenec“ pěti stran, které se musely spojit, aby porazily Babiše, měl jen o pár tisíc hlasů víc než ANO 2011), nýbrž těch politiků, kteří si podvodem uzurpují moc a tuto vnucují ostatním občanům. Chovají se nikoli jako představitelé demokratických stran, nýbrž jako skupina (tlupa, „banda pěti“) politických aktivistů, kteří bezohledně prosazují svůj omezený pohled na politiku a život občanů. Tyto své scestné názory vnucují většině společnosti: nejen opozici, ale i tomu zbytku občanů, kteří k volbám nechodí.

Takové pojetí výkonu politické moci nemá se skutečnou demokracií nic společného. Je to postoj extremistický. Proto je Fialova vláda extremistická. Jedná proti zájmům většinové společnosti a dokonce se jí vysmívá. Kdo nesouhlasí s oficiální politikou těchto „extremistů“, je „onálepkován“ a veřejně dehonestován. To je v přímém rozporu s principy demokracie. Ta musí respektovat i názory těch občanů, kteří se momentálně nenacházejí u moci. Příště se tam mohou ocitnout stejně, jako ta současná politická reprezentace.

Ve skutečně demokratické zemi musí mít každý občan, který k volbám chodí, či nikoliv, právo vyslovit a veřejně zastávat svůj názor – bez jakékoli perzekuce ze strany momentální moci. Není-li tomu tak, máme co do činění s nedemokratickým režimem ‒ fašismem. Nespokojený občan nesmí být ze strany státu utlačován, zesměšňován či jinak znevýhodňován. To je v demokracii absolutně nepřípustné. Zkrátka: demokracie není tam, kde jsou oponenti vládnoucího režimu posíláni do kouta („na hanbu“), aby tam seděli, „šoupali nožičkama“ a mlčeli až do konce volebního období.

Demokracie, aby se dokázala etablovat a dále rozvíjet, musí naopak podporovat rozmanitost názorů a využívat jich k dalšímu zdokonalování daného systému vládnutí. Pokud tomu tak není, nežijeme v demokracii, nýbrž v jakési podivné formě nedemokratického režimu, který časem skončí nastolením diktatury. (Lhostejno, zda levicové, či pravicové.)

Až se naši politici zase půjdou klanět k soše TGM na Hradčanském náměstí, měli by si to všechno dobře uvědomit. Mají nicméně štěstí: Kdyby Masaryk žil, nakopal by všechny tyto falešné „demokraty“ do zadku!

2. 5. 2024

‒ RJ ‒

Odkazy na články o Svátku práce a o složení obyvatelstva ČR:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2020/prvni-maj-1890.html

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

─────

P. S.

Poťouchlostmi se volby nevyhrávají, ale prohrávají!

Neodpustím si, abych nezareagoval na aktuální událost z dnešního dne. ODS v čele s brněnským „tichošlápkem“, který se již déle než dva roky vyhýbá debatám „face to face“ se svými politickými soupeři a konkurenty, se dnes nechal/a slyšet, že pouze využívá příležitosti, kterou jí Babišovo uskupení ANO 2011 poskytlo. „Modří ptáci“ si nechali zaregistrovat sdělení na předvolebním billboardu, které hlásá: „Rusko, pro tebe všecko“.

O tom, že „fialovci“ jsou jen neoriginální břídilové, svědčí tato skutečnost: české vlaječky sice nahradili těmi ruskými a nápis „Česko“ obdobným nápisem „Rusko“, avšak chyba, jíž se dopustili autoři původní předvolební reklamy ANO 2011, tam zůstala stejná: Zapomněli totiž na to, že po oslovení „Rusko“ musí následovat interpunkční čárka. Chcete lepší důkaz o tom, že jsou to jen obyčejní „babráci“?

Babišovci s podobným sloganem („Česko, pro tebe všecko“) zahájili dne 1. 5. 2024 svou předvolební kampaň do europarlamentu ve Zlíně. Zřejmě to nedomysleli, nebo to „domyslel“ někdo jiný za ně. Že to bylo šité horkou jehlou, je zřejmé již ze zmíněné gramatické chyby v tomto sloganu: za oslovením „Česko“ musí být interpunkční čárka. Všiml jsem si toho hned, jakmile jsem ten předvolební plakát (vizuál) viděl. U Šafrů („Forum24“) byli tentokrát rychlejší než já.

O to však nejde. Stále u nás máme dost politiků, kteří den co den hledají své dno. Dnes si na ně sáhl i jinak dobře zakonspirovaný „ukrajinský premiér“ P. Fiala. Všichni přece dobře víme, že to jeho natřásání se před kamerami je pouhá póza a jedno velké pokrytectví. Již za měsíc mu to občané spočítají ve volbách, až se mu z toho orosí skla u těch jeho starodávných, nemoderních brejliček.

ODS opakuje podobný politický přešlap jako v r. 2022, kdy byl na jiném billboardu zobrazen Babiš s Putinem. Udělat stejnou chybu („prasárnu“) dokáže jen blbec, byť by byl přesvědčen o své genialitě. Členové Fialova kabinetu budou brzy stejně geniální jako soudruh V. L. Lenin.

─────

Nejen nejnovější „produkt“ antikampaně z dílny ODS dokazuje, že Fialův pětikoaliční „slepenec“ měsíc před evropskými volbami neví, kudy kam. Bojí se blížícího se neúspěchu, který předznamená, jak dopadnou v příštím roce volby parlamentní. „Fialovci“ po nich zmizí z politické mapy a skončí na Úřadech práce. Bude to jejich potupná prohra – přímo „historická“.

Nejnovější „přešlap“ s „upraveným“ předvolebním plakátem pro evropské volby Babišova hnutí/strany ANO 2011 je pouhým pokračováním toho, co jsme tady měli po celou dobu od nástupu Fialovy vlády k moci. Program „AntiBabiš“ pokračuje, protože koalice žádný jiný program (kromě Ukrajiny) nemá. V politice lze vést soutěž mezi stranami na základě hlásaných a prosazovaných idejí, nebo jít cestou „podpásovek“ a nikdy nekončícího „nálepkování“ politických protivníků. Jak se přesvědčujeme dnes a denně, zvolila si ODS druhou z těchto možností. Tím rozhodla o svém příštím osudu.

Jak potvrzuje níže uvedený billboard z roku 2022 (to už probíhala válka na Ukrajině), politici ODS dali přednost „goebbelsovské“ propagandě před politickou soutěží. Vadit to již začalo i prezidentu republiky, který předtím statečně „přikládal pod kotel“ a nahrával Pětikoalici, kde se dalo. Teď zjistil, že to byla velká politická chyba. Nejen Pětikoalice, ale ani P. Pavel proto nemají šanci na úspěch v dalších volbách. Měli by to konečně vzít na vědomí a táhnout ke všem čertům. Toť vše!

2. 5. 2024

‒ RJ ‒