Veledůležitý projev P. Pavla se nevydařil
Dnešní den, 8. květen 2023, se nepochybně zapíše do našich polistopadových dějin, a to dvěma událostmi. Tou první je skutečnost, že prezident P. Pavel, dva měsíce po inauguraci, pronesl svůj první zásadní projev na veřejnosti. Stalo se tak během oslav státního svátku, „Dne vítězství“ (nad nacismem a fašismem), a to před budovou Národního památníku na Vítkově. Tomuto objektu vévodí největší jezdecký pomník na světě, zachycující legendárního husitského vojevůdce Jana Žižku z Trocnova. (Právě na tomto místě dosáhl tento středověký válečník prvního velkého vítězství nad „křižáckými“ oddíly císaře Zikmunda Lucemburského dne 14. 7. 1420.)
Druhou událostí, jež má spíše symbolický význam pro malou skupinku politiků okolo premiéra P. Fialy, bylo povýšení ředitele BIS, plk. M. Koudelky, do generálské hodnosti. Tento náčelník „čučkařů“, jak jej pojmenoval exprezident M. Zeman, se po sedmi odmítnutích ze strany bývalé hlavy státu konečně dočkal. Je to nicméně „Pyrrhovo vítězství“. Dříve než se M. Koudelka mohl začít radovat ze svého povýšení, „vyplavala“ na něj jedna nehezká informace, která vrhá nepříliš příznivé světlo na jeho dosavadní působení v čele naší civilní kontrarozvědky.
Vyšlo totiž najevo, že po dlouhá léta se v Koudelkově blízkosti vyskytovaly osoby s problematickou, předlistopadovou, minulostí. Jde o dva pracovníky bývalé Státní bezpečnosti (StB), kteří po roce 1989 – světe, div se! – přešli „bez problému“ do struktur nově budovaných zpravodajských služeb. Tito dva soudruzi působili v BIS v blízkosti jejího šéfa, M. Koudelky, a to s jeho souhlasem. Koudelka přitom dobře věděl, o jaké osoby se jedná. Šlo jednak o prvního náměstka BIS, Jana Pavlíčka, jednak o Koudelkova osobního řidiče – Jiřího Babice. Tuto znepokojivou informaci v těchto dnech publikoval „Ekonomický deník“. (PL, 5. 5. 2023, 12:32)
Uvedené zveřejnění tak citlivých informací jistě nebude žádná náhoda. Ty se v politice zřídka kdy stávají. Proto je na místě nikoli povyšování M. Koudelky do hodnosti generála, nýbrž naopak: jeho odvolání z funkce ředitele BIS. Tak by se to stalo ve všech skutečně demokratických zemích. K těm má ovšem ČR daleko. ČR není za vlády P. Fialy ani demokratický, ani právní stát.
─────
Tento článek nevznikl proto, aby se zabýval předlistopadovou minulostí P. Pavla ani spolupracovníků M. Koudelky. Znovu se potvrzuje skutečnost, že naše vyrovnání se s komunistickou minulostí bylo v mnoha případech pouze formální, nikoli faktické. Bývalí pracovníci StB v blízkosti šéfa BIS – to je spíše špatný vtip. V zemi, kde může být 33 let po změně režimu prezidentem republiky bývalý komunistický rozvědčík, pracující podle pokynů GRU, je to vlastně úplně jedno. Politika se zde mění v kabaret.
O vystoupení prezidenta P. Pavla jsem se rozhodl napsat z úplně jiného důvodu. V poslední době se mi totiž zdá, že úroveň veřejných projevů naší hlavy státu se zhoršuje. Je čím dál slabší. „Den vítězství“ by pro bývalého vojáka měl být čestnou záležitostí. Příležitostí, aby se veřejnosti představil v tom nejlepším světle. Mělo by jít o dobře připravený a pečlivě přednesený projev. Vystoupení státnické, jazykově „vyšperkované“ a na různá metaforická vyjádření bohaté, nikoli jen o blábol, který pronáší „nachmelený“ host ke štamgastům z hospody 4. cenové skupiny.
Bohužel – jak tento projev, tak i držení těla bývalého generála P. Pavla neodpovídaly tomu, jak by to všechno mělo správně vypadat. Mohli jsme spatřit mírně nachýlenou postavu někdejšího důstojníka socialistické armády, který začíná zapomínat na dříve tak dobře známé reálie z nedávných dějin. Zkrátka: projev prezidenta P. Pavla byl lajdácky nepřipravený, improvizovaný a navíc nezajímavý. Nedozvěděli jsme se z něho nic nového, co bychom z úst P. Pavla nebo našich jiných politiků již dříve neslyšeli. Nešlo jen o to, že si P. Pavel nedal práci s tím, aby si to alespoň napsal a pak přečetl. (Protokol mu jistě určuje, které projevy se mají číst a u kterých je naopak dovoleno hovořit „spatra“.)
Prezident P. Pavel se však dopustil něčeho daleko horšího, než je nerespektování formálních pravidel pro veřejné vystoupení hlavy státu. Za vůbec nejhorší poklesek považuji to, že se ve svém projevu dopustil faktografické chyby, která by se vojákovi z povolání stávat neměla. Když totiž hovořil o našich osvoboditelích z území bývalého Sovětského svazu, zmínil se o třech ukrajinských „sborech“ (I., II. a IV.). Možná již zapomněl učivo dějepisu, které mu vyučující na vojenském gymnáziu vtloukali do hlavy: nebyly to „sbory“, ale „fronty“. Území Polska a ČSR totiž osvobozovaly běloruské a ukrajinské fronty, patřící do svazku Rudé armády. III. ukrajinský front nepostupoval přes naše území, nýbrž osvobozoval Rakousko, jež bylo v březnu 1938 pohlceno Hitlerovou „Třetí říší“ při tzv. anšlusu.
Přiznám se, že z Pavlova veřejného vystoupení na Vítkově jsem velmi zklamán. Především proto, že promarnil ideální příležitost, jak se pokusit o odstranění uměle vytvářených bariér v naší společnosti – mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Frázemi se žádná „nová politika“ uskutečňovat nedá. Fráze typu „za svobodu se musí bojovat“ sotva mohou ve frustrovaných občanech vyvolat nadšení pro to, aby něco pro „usmíření“ ve společnosti udělali. Spíše naopak. Dál nebudou dělat nic a raději si počkají na to, až se Fialova vláda totálně znemožní a skončí po příštích volbách na smetišti dějin. To se neúspěšným vládám obvykle stává: s notorickou pravidelností.
Dnešní připomínka 78. výročí osvobození naší vlasti od „nacismu a fašismu“ státy protihitlerovské koalice potvrdila, že naše přítomnost je poznamenána politickou schizofrenií, selektivním zveličováním zásluh jedněch a zamlčováním podobných zásluh těch druhých. Názorně nám to předvedla část našich politiků, kteří se na Olšanských hřbitovech v Praze poklonili památce padlých ukrajinských osvoboditelů Prahy, přičemž ignorovali nejvyšší oběť sovětských vojáků ruské národnosti. Rozhodli se zcela „ahistoricky“ potrestat tímto hanebným způsobem dávno zemřelé vojáky, kteří nemají nic společného s tím, co se dnes odehrává na Ukrajině. V letech Velké vlastenecké války (1941-1945) totiž bojovali ruští a ukrajinští vojáci v rámci oddílů Rudé armády proti společnému nepříteli – německým nacistům. Proti těm, kdož dne 22. 6. 1941 bez vyhlášení války napadli území SSSR.
To, co nám dnes předvedli na Olšanských hřbitovech někteří naši politici, kteří sami sebe ‒ bůhví proč ‒ považují za jakousi „elitu“ národa, ač jí ve skutečnosti nejsou, je pouhým pokračováním praxe, jakou tady před desítkami let zavedl komunistický režim. Už zase oslavujeme pouze ty „správné“ hrdiny a osvoboditele. Po roce 1948 se nuceně zapomínalo na americké osvoboditele. Dnes naopak část našich politiků význam oněch necelých tří set (290) padlých vojáků USA přeceňuje. Na druhé straně titíž lidé zamlčují, že bez oběti 144 000 vojáků Rudé armády by český národ dávno zmizel z mapy Hitlerovy „Nové Evropy“. Za daleko největší historickou nespravedlnost však považuji fakt, že po desítky let se mlčí o oněch 33 000 rumunských vojáků, kteří se podíleli na osvobozování našeho území po boku jednotek II. ukrajinského frontu v čele s maršálem R. J. Malinovským.
8. 5. 2023
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o osvobození ČSR v roce 1945 :
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2020/osvobozeni-ceskoslovenska-v-kvetnu-1945.html
