Svobodné noviny na internetu

1868 – položení základního kamene k Národnímu divadlu

Jednou z tradic, jež byla po r. 1989 v Praze obnovena, jsou slavnosti „Navalis“ (= Svatojánské slavnosti), a to na počest sv. Jana Nepomuckého. Konají se každoročně dne 15. května, v předvečer svátku tohoto světce. Součástí těchto oslav jsou i plavby po Vltavě.

Svátek sv. Jana Nepomuckého (byl patronem kněží, zpovědníků, lodníků, vorařů a mlynářů, jakož i ochráncem mostů) se u nás slaví již bezmála tři sta let. Dne 19. 3. 1729 byl tento český duchovní bulou papeže Benedikta XIII. slavnostně prohlášen za svatého. (Komunistická historiografie jej označovala za protireformačního světce.) Ve skutečnosti se jednalo o generálního vikáře pražského arcibiskupství – Jana z Pomuku (1345-1393), který se dostal do sporu s králem Václavem IV. Na jeho příkaz byl prý dne 20. 3. 1393 nejprve mučen a následně utopen ve Vltavě. Pobělohorská tradice z něj udělala mučedníka zpovědního tajemství. (Patřil ke zpovědníkům královny Žofie Bavorské, druhé manželky Václava IV.)

U příležitosti tohoto svátku navštěvovaly Prahu tisíce obyvatel ze všech koutů Čech. V roce 1868 této skutečnosti využili organizátoři slavnosti položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze. Uvedená kulturně-politická akce se v té době stala součástí „revolty“ některých českých politiků proti Vídni. Tzv. rakousko-uherské vyrovnání (4. 2. 1867) povzbudilo nespokojené české vlastence a představitele kultury a literatury k „pouti na Rus“, během níž car Alexandr II. přijal u sebe dva přední české politiky – F. Palackého a F. L. Riegra (26. 5. 1867). V té době staročeši i mladočeši ještě „táhli za jeden provaz“. Další manifestací proti dualismu byl převoz korunovačních klenotů z Vídně do Prahy.

Ze všech těchto událostí patřila k nejvýznamnějším právě slavnost položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze, jež se odehrávala ve dnech 15.-17. 5. 1868, a to jak za účasti významných osobností domácí politiky, tak i ze slovanských zemí (včetně Slovenska), jakož i našich krajanů z Ameriky.

[Tomuto výročí je věnován již dříve publikovaný článek: Slavnost všech Slovanů (SN č. 4/2018, vloženo 22. 4. 2018, ZDE).]

Slavnost položení základního kamene ke stavbě Národního divadla (1868) se odehrála v atmosféře, kdy dosáhla vrcholu tehdejší protestní vlna, vyvolaná tzv. dualizací. Čechům se nelíbily ústupky vládnoucích Habsburků vůči Maďarům, Naopak požadovali, aby se s nimi zacházelo podobně. Jako obzvláště potupná byla vnímána slavnostní korunovace císaře Františka Josefa I. na uherského krále.

●●●

1858 – vydání almanachu „Máj“

Druhá kulturní událost, k níž došlo deset let předtím (1858), se odehrála v úplně jiné situaci: vnitropolitické i zahraničně-politické. Neúspěch rakouských vojenských operací v Itálii nakonec vedl k pádu ministerského předsedy A. Bacha a k postupnému uvolnění tuhého absolutismu v tehdejším Rakousku. Svítáním na lepší časy, kdy se česká kultura ocitla na celé desetiletí pod dohledem tajné policie a cenzury, se stalo vydání almanachu „Máj“, kterým se o slovo přihlásila mladá generace českých spisovatelů.

Ani nelehká doba Bachova absolutismu nezadusila zcela aktivitu českých literátů a vydavatelů. Vedle vědeckých časopisů (např. „Časopisu Českého musea“) či populárně-naučného „Obzoru“, patřil k předním kulturním periodikům „Lumír“, redigovaný a vydávaný v letech 1851-1862 dramatikem F. B. Mikovcem. V té době vycházely ovšem i různé literární sborníky, almanachy: od těch konzervativních až po pokrokové. Sem patří např. „Perly české“ (A. J. Vrťátko, 1855), sborník „Rachejtle“ (V. Č. Bendl, 1855) nebo almanach „Lada-Nióla“ (1855).

Vydáním právě tohoto almanachu vystoupila v oné těžké době, plné politického pronásledování ze strany režimu, literární družina okolo J. V. Friče, revolucionáře z let 1848-49, který byl rok předtím (1854) propuštěn z vězení. Zatímco samotný Frič zůstával umělecky ještě plně pod vlivem romantismu, v následujícím almanachu „Máj“ se již postupně prosazoval realismus.

Almanach „Máj“ připravili a posléze vydali v květnu 1858 (na den sv. Jana Nepomuckého) dva básníci: Vítězslav Hálek a Jan Neruda. K tomuto projektu tehdy přizvali ze starších autorů např. K. J. Erbena, B. Němcovou, K. Sabinu a rovněž J. V. Friče. Ze svých vrstevníků pak oslovili: Adolfa Heyduka, Rudolfa Mayera, Karolinu Světlou a Sofii (Žofii) Podlipskou. Jako redaktor „Máje“ je uveden publicista a básník Josef Barák. Názvem almanachu se autoři přihlásili k odkazu Karla Hynka Máchy. (Jeho podobizna byla otištěna na titulní straně.)

Navzdory nelehké době se almanach nesetkal s nadšeným přijetím. Kdyby v té době nevycházelo vůbec nic, byli by čtenáři vděčni za cokoliv. Svou roli hrálo i to, že autoři už nebyli zcela neznámí – včetně Vítězslava Hálka a Jana Nerudy. Navíc – doba byla stále ještě složitá: na revoluční minulost některých pisatelů se ještě nezapomnělo (Frič, Sabina), a proto se někteří z nich museli skrývat pod pseudonymem.

Almanach „Máj“ vyšel poprvé v r. 1858 a pak ještě třikrát (1859, 1860, 1862), a to pod redakcí V. Hálka. Žádný z pozdějších ročníků již neměl takový význam jako ten první. S velkým časovým odstupem se v r. 1909 odhodlal znovu onen původní almanach vydat formou faksimile spisovatel a advokát Ladislav Qius (1846-1913).

Almanach „Máj“ z r. 1858 je rozdělen do dvou částí.

Část básnická obsahuje tyto příspěvky:

● Úvodní báseň oslavující K. H. Máchu.

● M. Brodský (= J. V. Frič): Růže na Kriváni (str. 1); M. Brodský: Jelen Karla Velikého, legenda (str. 5); M. Brodský: Ideálu (str. 7); M. Brodský: Slzy luny (str. 8); M. Brodský: Dožij – dopisy (str. 9).

● Vítězslav J. Hálek: Sázka (str. 11); V. J. Hálek: Písně večerní (str. 15).

● Adolf Heyduk: Mé matce (str. 22); A. Heyduk: Stůj (str. 22); A. H.: Rybičky (str. 23).

● V. Lánský (= B. Janda): Ubohá cikánka (str. 24).

● Rudolf Mayer: Věčnost (str. 27); R. M.: Znělky noční (str. 31); Písně v bouři (str. 33).

● Jan Neruda: O Šimonu Lomnickém (str. 37).

● Anna Sázavská (= Fričová): Sestrám (str. 48; Popěvky (str. 49).

● Žofie (= Sofie Podlipská): Nepoznána (str. 51); Bouře (str. 52).

Část prozaická obsahuje tyto texty:

● Vítězslav J. Hálek: Přívozník (str. 53).

● Jan Neruda: Z notiční knihy novináře (str. 90).

● Karolina Světlá: Dvojí probuzení (str. 109).

● M. Brodský (= J. V. Frič): Všední život (str. 159).

● Josef Barák: Kříž pod Petřínem (str. 196).

● J. S. Miletínský (= K. J. Erben): Pták ohnivák a liška Ryška, pohádka (str. 205).

● Božena Němcová: Chýže pod horami. Obrázek ze Slovenska (str. 225).

● Jan Palacký (= syn historika F. Palackého): Den v Sydenhamu (str. 285).

● K. S. (= Karel Sabina): Upomínka na Karla Hynka Máchu (str. 295).

(Almanach měl celkem 320 stran.)

─────

Co nám o almanachu prozradil editor Ladislav Quis?

Časový odstup má tu výhodu, že lze zaujmout vcelku objektivní a kritický postoj tam, kde by to žijící autoři nesli s velkou nelibostí. Proto se z Quisova vydání (1909) faksimile původního, prvního ročníku almanachu „Máj“ z roku 1858, dozvídáme řadu zajímavostí, jež se obvykle do učebnic dějin literatury nedostanou, a to většinou s ohledem na „aureolu“ okolo již nežijících spisovatelů. Někdo má potřebu chránit nedotknutelnost jejich památky i mnoho desítek let po jejich smrti. Přesto je dobré tyto skutečnosti připomenout, aby tato fakta neupadla v zapomnění.

V doslovu tohoto faksimile jeho editor L. Quis uvádí toto:

„… Knihou tou bylo zahájeno jiné, plodnější a skvělejší období novodobé pěkné literatury české, v kterém se zdarem domáhala i domohla se místa mezi literaturami kulturních národů.

Důležitost almanachu »Máje« zakládá se především v tom, že v něm rázem a pospolitě vystoupila celá mladá generace poetů pobřeznových pod společným praporem a heslem i s určitým programem. To osvědčila zřejmě tím, že společnou knihu svou věnovala »nesmrtelné památce pěvce Máje, Karlu Hynkovi Máchovi«, ozdobila ji jeho podobiznou a vyslovila nad to v poslední sloce úvodní básně Máchovi věnované, že chce jíti cestou jím kdysi naznačenou. (…) A dlužno si dobře uvědomiti, že oni staří, kteří zbyli zde po odchodu Kollára, Čelakovského a Havlíčka, pak Tyla, Koubka, Turinského, byli nehledě k stále činnému, avšak již v r. 1859 zemřelému Klicperovi, téměř bez výjimky belletristické slabší a nejslabší jakosti a všem, i těm nejnadanějším z nich, byla společná pramalá neb dokonce úplná nečinnost literární. Ti pak, kdož v tomto na půl sta hlav čítajícím zbytku »starých«, z nichž však sotva šest přežilo o několik málo roků padesátku, byli něčím, jako Erben, Sabina, Božena Němcová, ba později též pilný Doucha i zasloužilý Wenzig, přidali se k mladým, nebo zůstali neutrálními, jako Jos. Jiří Kolár, vzdálený a dávno již umlknuvší Jablonský. A tak zůstala v šiku postavivším se proti nové generaci jen čirá sterilnost neb neschopnost, vedená arcikompilátorem Jakubem B. Malým.“ (…)

─────

„Chtěli přerušiti dosavadní mrtvé ticho v českém písemnictví…“

L. Quis ve své vzpomínání na dobu vzniku almanachu „Máj“ pokračuje:

„… Ale ta hrstka mladých lidí, shromáždivších se kolem praporu »Máje« – byloť jich, nepočítáme-li připojivších se k nim starších přátel, zpočátku deset – ta hrstka vedena Nerudou a Hálkem, měla velikou vůli i nadšení a byla odhodlána přerušiti dosavadní mrtvé ticho v českém písemnictví a ukázati, co dovede. Neruda, jak sám se domnívá, dal asi první podnět a myšlenku, Hálek svou horlivost a propagaci, J. V. Frič konečně, k němuž se oba obrátili o radu a pomoc, dal jméno »Máj« a heslo »Mácha«.

Sám Neruda po letech svědčí, že zpočátku nebylo jiného úmyslu, než opatřiti almanachem mladým poetům příležitost, aby mohli vystoupiti před veřejnost, ježto žádný z nich neměl dosud tolik prací, aby byl mohl vydati samostatnou knihu, a kdyby byl měl, nebyl by nalezl pro ni nakladatele. Jediný tehdejší týdenník belletristický, Mikovcův »Lumír«, konečně jednak nestačil, jednak osoba jeho redaktora nebyla příliš sympathickou. Kromě toho měl Neruda, jak sám doznal, osobní pohnutku, totiž dokázati, že kromě negace, vytýkané mu při »Hřbitovním kvítí«, dovede také něco positivního. Když tedy v tanečních salonech Linkových a v kavárně – Čáslavského – v Dominikánské ulici (nyní Husově) naproti německé technice, v prvních měsících r. 1858 o tom almanachu se smlouvalo a přispivatele sháněli, neměli dle pozdějšího výroku Nerudova ani zdání o tom, jak důležité dílo to podnikají, netušili, že »Májem« zahajují nové, veliké období literatury české.“

Přeruším poněkud rozvláčné a stylisticky příliš komplikované svědectví L. Quise o době vzniku almanachu „Máj“. Ostatně – i tento autor, který byl profesí advokát, se do nově probuzeného českého písemnictví po skončení Bachova absolutismu sám zapojil: v r. 1868 přispěl do dalšího z významných almanachů – „Ruch“.

Dnes je doopravdy obtížné vysvětlovat skutečnosti, jimž by jen málokdo z našich současníků porozuměl. Například tomu, že v umrtvené české společnosti 50. let 19. století, kdy absolutistická státní moc spolu s cenzurou dusily všechno, co za něco stálo (nevadila akorát tvorba pro děti, prodchnutá ovšem duchem katolicismu; připomíná to atmosféru stalinismu v 50. letech 20. století), česká literatura pouze živořila. Paradoxně právě v těch nejtěžších letech vznikla nejlepší díla naší literatury: Kytice od K. J. Erbena a Babička od B. Němcové.

Spisovatelů bylo tehdy u nás málo a navíc umírali často ještě před dovršením padesátého roku věku. V tomto směru nebyli výjimkou ani samotní „májovci“ a jejich souputníci. Pro potvrzení pravdivosti tohoto Quisova konstatování stačí uvést přehled o tom, v kolika letech tehdejší spisovatelé umírali:

K. H. Mácha (26 let), K. Havlíček Borovský (35 let), J. K. Tyl (48 let), B. Němcová (42 let), K. J. Erben (59 let), J. V. Frič (61 let), K. Sabina (64 let), J. Neruda (57 let), V. Hálek (39 let), G. Pfleger-Moravský (42 let), A. V. Šmilovský (46 let), J. Barák (60 let), B. Janda (44 let), F. B. Mikovec (36 let), R. Mayer (28 let), V. Šolc (33 let), E. Bozděch (48 let), A. Heyduk (88 let), K. Světlá (69 let), J. Arbes (74 let), J. B. Malý (74 let) aj. [Jména spisovatelů z okruhu májovců jsou vyznačena tučně.]

Neodpustím si ještě jednu poznámku, která se týká „konzervativce“ J. B. Malého (1811-1885). Ten by byl možná i dnes vnímán našimi „euroobčany“ jako nenapravitelný a nepoučitelný „reakcionář“. S Quisovým příliš přísným a naprosto odmítavým stanoviskem k osobě tohoto vlasteneckého spisovatele nemohu jednoduše souhlasit. Považuji to za přinejmenším přehnané, avšak v atmosféře té doby docela pochopitelné. Malý totiž ze svých vlasteneckých a konzervativních pozic almanach „Máj“ odmítl, a to kvůli jeho kosmopolitismu.

Ostatně – konflikt mezi „českým vlastenectvím“ a „kosmopolitismem“ pokračoval i v pozdějším období. Nikam se nevytratil. Projevil se mimo jiné v soupeření mezi literárními generacemi „ruchovců“ (= vlastenci) a „lumírovců“ (= kosmopolité). Kosmopolitismus byl vnímán ještě i ve 20. století jako „nečeský“ a poškozující naši kulturu. Odmítavě se k němu stavěl i komunistický režim. Ať tak či onak: J. B. Malý patřil i přes všechny výhrady k jeho osobě a tvorbě k nejplodnějším českým spisovatelům 19. století. Ať se jeho kritikové, včerejší i dnešní, vztekají, jak chtějí. Nic s tím nenadělají.

─────

Zbývající část doslovu L. Quise kvůli jeho archaické češtině a složitě konstruovaným souvětím raději přetlumočím do současného jazyka, aby tomu lépe rozuměli i naši středoškoláci, jejichž dosahované výsledky ve vzdělávání jsou rok od roku horší a horší. Máme hodně studentů i škol. Tomu odpovídá i jejich „kvalita“. Vysokou úroveň vzdělanosti nelze zajistit tím, že v každém větším městě zřídíme vysokou školu, ale tím, že na podstatně menším počtu škol udržíme kvalitní pedagogy.

L. Quis v předchozích řádcích naznačoval (s použitím vzpomínek J. Nerudy), že protagonisté tohoto kulturně-literárního projektu usilovali o vytvoření jakési konkurence vůči oficiální, Bachovým režimem zcela umrtvené kultury a literatury, ale navíc se sami potýkali s faktem, že dosud byli jen literárními začátečníky. (Neruda i Hálek publikovali své prvotiny v časopise „Lumír“). Přesto měli oba za sebou již literární „křest“ v podobě knižní prvotiny: J. Neruda vydal sbírku „Hřbitovní kvítí“ (1858), která nebyla příliš příznivě přijata, kdežto V. Hálek debutoval naopak nadšeně přivítanou epickou skladbou „Alfred“ (1858).

─────

Josef Václav Frič – revolucionář z r. 1848 i dramatik

V porovnání s těmito „mlaďochy“ působil J. V. Frič (1829-1890) skoro jako o generaci starší kolega. Svou roli v tom hrála zejména jeho účast v událostech revoluce 1848-49, především pak osobní podíl na Májovém spiknutí z roku 1849 a následný pobyt ve vězení v letech 1849-54. Po propuštění na svobodu žil Frič v Praze pod policejním dohledem. Přesto již v roce 1858 (zřejmě to nějak souviselo i se spoluautorstvím na almanachu „Máj“) byl znovu zatčen a internován v Sedmihradsku.

Do almanachu „Máj“ J. V. Frič přispěl několika básněmi, avšak pod pseudonymem „M. Brodský“. V době vydání almanachu „Máj“ měl již za sebou debut básnický („Upír“, 1849), ale i dramatický („Kochan Ratiborský“, 1847). V době mezi návratem z vězení a novým zatčením (1854-1858) se v Praze věnoval dramatické tvorbě. Předtím ještě zorganizoval vydání jiného almanachu – „Lada-Nióla“ (1855).

V letech 1855-57 se J. V. Frič stal dramaturgickým poradcem tehdejšího režiséra Stavovského divadla J. Chauera. Ten po vypuzení J. K. Tyla převzal v tomto divadle roli vedoucího českých her. V polovině 50. let 19. století byl hlavním autorem vlastenecky zaměřených dramat z českých dějin V. K. Klicpera: „Boleslavovci“ (1855), „Eliška, poslední Přemyslovna“ (1856), „Soběslav, kníže selský“ (1858). Rok po premiéře posledního z těchto dramat Klicpera umírá. Do téhož okruhu historických dramat ve stejné době přispěl i F. B. Mikovec, a to premiérou tragédie z ruských dějin – „Dimitr Ivanovič“ (Stavovské divadlo, 29. 4. 1855).

Samotný J. V. Frič uvedl v r. 1857 ve Stavovském divadle tři nové hry: „Břetislav, samozvanec český“ (premiéra 6. 1. 1857, pod pseudonymem J. S. Hynek). O měsíc později to byla dramatizace Gogolova „Tarase Bulby, atamana kozáckého“ (Stavovské divadlo, premiéra 15. 2. 1857, pod pseudonymem J. S. Hynek). Do třetice pak čtyřaktové historické drama z doby velkomoravské – „Svatopluk a Rastislav“ (Stavovské divadlo, premiéra 29. 11. 1857). Z ruských dějin čerpalo i pozdější Fričovo drama „Ivan Mazepa“. To bylo nejprve vydáno tiskem (1865) a teprve o devět let později provedeno na divadelních prknech: premiéra se konala dne 31. 7. 1874 v Letním divadle na hradbách.

─────

Karel Sabina – „bouřlivák“ i donašeč rakouské tajné policie

Quisův pohled na autory almanachu „Máj“ doplním ještě několika málo známými historickými fakty. V tomto almanachu se sešli lidé nejrůznějších názorů, politické minulosti i životních osudů. (Připomíná to situaci v Chartě 77, kde byli zastoupeni signatáři od levice až po pravici.)

Vzpomínku na K. H. Máchu napsal K. Sabina (1813-1877.) Ten se o dvanáct let později (1872) stal objektem „národního soudu“ kvůli své spolupráci s rakouskou tajnou policií. „Tribunál“, jenž měl rozhodovat o dalším osudu agenta „Romana“, tvořili přední představitelé májovců, mezi nimi na prvním: J. Neruda s V. Hálkem. Titíž spisovatelé mezitím lidsky i politicky dozráli a stali se autoritami v našem kulturním světě. Od té doby až do své smrti byl K. Sabina natrvalo vyobcován z české kultury i literatury. Kéž bychom se dokázali dnes takto podívat pravdě do očí!

Ze stejného „soudku“ je i případ, kterýž se stal v revolučním roce 1848. K jeho aktérům tenkrát patřil J. V. Frič. Toho přední představitelé českých liberálů (Palacký, Šafařík, Havlíček) vnímali jako světoběžníka, „bouřliváka“, ale i nebezpečného radikála. V době bojů na pražských barikádách v červnu 1848 totiž vyvrcholil konflikt mezi zmíněnou skupinkou liberálních politiků a mladým J. V. Fričem, synem známého a váženého pražského advokáta. Vyústěním tohoto nepřátelství byla poněkud neobvyklá událost:

Syn našeho nejslavnějšího historika, Jan Palacký (1830-1908, v době incidentu neměl ještě ani 18 let), byl z podnětu J. V. Friče po několik dní držen granátníky v zajetí, a to v jednom pražském hostinci. Chlapec z dobré pražské rodiny musel utrpět pořádný šok. V každém případě se i na tu dobu jednalo o mimořádně odpudivý čin politického terorismu, který přesně odpovídal anarchistickému založení „revolucionáře“ J. V. Friče. Jako strůjce se však zapletl do skutků ještě horších: pod vlivem ruského anarchisty M. A. Bakunina (1814-1876) se na jaře 1849 stal hlavním aktérem tzv. májového spiknutí. Kdyby se to odehrálo o sto let později, dostal by J. V. Frič trest smrti. Takto vyvázl jen s několika lety vězení. Protože byl ještě mladý, nezlomilo ho to a ve svých aktivitách nepolevoval ani po návratu z vězení. V této souvislosti se do potíží dostal vinou zákulisních intrik také advokát F. L. Rieger (1818-1903), který byl dokonce obviněn z velezrady. Jeho budoucí zeť, F. Palacký, měl tehdy co dělat, aby toto nepravdivé obvinění vyvrátil.

Zkrátka: naši revolucionáři z let 1848-49 nebojovali vždy jen čestnými prostředky. Jejich výhodou bylo většinou mládí a lehkovážná povaha. V té době se na základě udání dostal do vězení i pozdější Nerudův kolega z redakce „Národních listů“ – K. Sladkovský (1823-1880). Vojenský soud na Hradčanech ho dne 20. 8. 1850 nejprve odsoudil k trestu smrti provazem za velezradu; později mu byl cestou milosti trest zmírněn na 20 let těžkého žaláře. Odseděl si dlouhých sedm let v olomouckých kasematech a nakonec byl dne 10. 5. 1857 amnestován. Ještě v době pobytu ve vězení se mu podařilo vypátrat jména osob, které ho udaly. Nikdy je neprozradil a tím je uchránil případné skandalizace, možná i lynčování.

Sladkovský později sehrál významnou roli jako novinář, kulturní činitel (byl hlavním řečníkem na slavnosti položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze) i jako předseda strany mladočechů (= Národní strana svobodomyslná). Kdyby žil dnes, byl by nepochybně „onálepkován“ našimi „demokraty“ ze Strakovy akademie a Rakušanovy „kachlíkárny“ jako nebezpečný „dezolát“. Vzdor tomu, že to byl neobyčejně statečný, obětavý a čestný muž, jakých bylo v naší politice vždy jako šafránu. „Býlí“, které „zaplevelilo“ naši politiku v posledních letech, s tím nelze vůbec srovnávat. My totiž právě dnes prožíváme jakousi reprízu „Bachova absolutismu“. V porovnání s tou neutěšenou situací dneška by byl i A. Bach považován za nebezpečného liberála. Naše doba se totálně „vymkla z kloubů“. Je třeba s tím něco udělat, jinak jako národ zahyneme: svou vlastní vinou.

─────

J. V. Frič nebyl jediný, kdo je uveden v almanachu „Máj“ z roku 1858 pod pseudonymem. Dalším z těchto autorů byl Bohumil Janda (1831-1875), jenž se podepsal jako „V. Lánský“. Tento mladý spisovatel již v r. 1855 přispěl do Fričova almanachu „Lada-Nióla“ a psal i do jiných časopisů. Pseudonym „Anna Sázavská“ použila A. Fričová.

Z ostatních autorů, kteří se v almanachu „Máj“ objevují vůbec poprvé, to jsou: Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Žofie (Sofie) Rottová, později provdaná Podlipská (pod šifrou „Ž.“) a její sestra Karolina Světlá (= umělecký pseudonym, občanským jménem Johanna Rottová, provdaná za Petra Mužáka). Pod pseudonymem „J. E. Miletínský“ přispěl spisovatel Karel Jaromír Erben (pocházel z Miletína u Hořic). Šifrou „K. S.“ je uveden Karel Sabina, který byl po propuštění z vězení pod dohledem policie. Jediným „neliterátem“ mezi autory almanachu „Máj“ byl Dr. Jan Palacký, syn historika F. Palackého. Stál zcela stranou okruhu májovců. Na rozdíl od ostatních přispěvatelů mohlo jeho jméno sloužit jako „garance“ serióznosti. Zdá se, že jako jediné osobě z autorů byl vyplacen honorář spisovatelce Boženě Němcové za povídku „Chyže pod horami“. Důvody byly pochopitelné. Po penzionování manžela zápasila s nouzí.

[Neutěšená situace B. Němcové později vedla k dohodě některých známých pražských rodin: střídaly se v tom, který den v týdnu bude příslušná rodina poskytovat Němcové jídlo. Když byl v r. 1865 odhalen pomník na hrobě této spisovatelky na Vyšehradě, básník V. Hálek kritizoval veřejnost., že nechala Němcovou upadnout do bídy. Přitom on sám patřil k těm, kdož jí nepomáhali – na rozdíl od F. Palackého, J. E. Purkyně či příslušníků některých šlechtických rodin.]

─────

Almanach „Máj“ ‒ „kámen hozený do vody“?

L. Quis se ve svém doslovu k vydání faksimile původního almanachu „Máj“ z roku 1858 zabývá i okolnostmi jeho vzniku, jakož i reakcí veřejnosti na jeho vydání. „Máj“ vyšel v den svátku sv. Jana Nepomuckého (16. 5. 1858), nikoli proto, aby to bylo v měsíci květnu, nýbrž z důvodů zcela jiných: dříve se to nestihlo. Příspěvky se podařilo dát dohromady již v polovině března 1858, ale problémy se objevily jednak kvůli opatření podobizny K. H. Máchy (byla zhotovena podle obrazu Jana Křtitele v kapli hradu Valdštejn u Turnova), nýbrž hlavně kvůli hledání nakladatele. Původně měl almanach vydat „Akademický čtenářský spolek“, avšak policie to prý zakázala. Nakonec se nakladatelem stal H. Dominikus.

„Máj, jarní almanach na rok 1858“ redigoval Josef Barák (1833-1883). Byl to novinář a politik, redaktor listů „Čas“, „Hlas“, „Dělnické listy“ a „Národní listy“, představitel mladočechů v tehdejší české kultuře a politice. Bývalý politický vězeň J. V. Frič se v tak nepříznivé době tohoto úkolu ujmout nemohl a nesměl, a to z důvodů politických. Co se týká J. Nerudy, ten se v té době vzpamatovával z nepříznivého přijetí své první básnické sbírky („Hřbitovní kvítí“, 1858): snad nechtěl pesimismem svých básní a pohřební náladou ve společnosti ohrozit tento nadějný projekt. Proto to odmítl. Zbýval už jen V. Hálek, ale ten to zase odmítl kvůli Nerudovi. Barák se stal „náhradním řešením“, přesto dobrým. Rovněž on psal poezii, ale nakonec se prosadil jako novinář.

Za autory, kteří v roce vydání „Máje“ byli už „hotovými“ literáty, považuje L. Quis tyto čtyři příslušníky generace májovců: Jana Nerudu, Rudolfa Mayera, Vítězslava Hálka a Karolinu Světlou. V básních mladistvého Heyduka lze prý již tušit budoucího „pěvce od Otavy“ (= žil v Písku). Nejvíce romantismu vnesl do almanachu J. V. Frič a „světobolem překypující“ R. Mayer, který se svým pesimismem nejvíc z celé „májové družiny“ přiblížil K. H. Máchovi.

Když „Máj“ vyšel, bezprostřední ohlas mezi tehdejšími žurnalisty a lidmi, kteří měli ke kultuře a literatuře blízko, nebyl velký. Popravdě: byl nepatrný. Jedinou obšírnější a vcelku správnou kritiku o něm napsal J. Hanuš ve svých „Kritische Blätter“, kdežto Mikovcův „Lumír“, jediný literární časopis, který tady vycházel po celou dobu Bachova absolutismu, přinesl jen „suchý referát“: almanachem vstupují do literatury „nové mladistvé síly, s novým romantickým směrem“. Povrchní kritika „Pražských novin“ šmahem zavrhla všechny příspěvky právě těch autorů, které L. Quis označil za „hotové“, již dozrálé literáty: J. Nerudu a R. Mayera. Časopis „Musejník“ o vydání almanachu zcela pomlčel.

Nepřátelství „starých“, již zavedených autorů, se ve vztahu k almanachu projevilo zpočátku jen v rovině „literárních klepů“, šířených po kavárnách. Teprve o rok později (1859), kdy si „družina májová“ zřídila vlastní časopis, Vilímkovy „Obrazy života“ (redigoval je J. Neruda), začala pověstná polemika. Byla zahájena J. Malým v „Poutníku od Otavy“, který vycházel v Písku: skončila záhy porážkou Malého a naopak vítězstvím „májovců“ (Quis používá označení: „májisté“).

„Májová družina“ se scházela na různých místech v centru Prahy: v „Moskvě“ v Provaznické ulici, u „Pěkného“ v Jilské ulici a nakonec v kavárně „U města Vídně“. Pod Hálkovou redakcí vyšly v následujících letech další tři ročníky almanachu „Máj“; posledního z nich, který byl vydán v listopadu 1861, se J. Neruda již nezúčastnil. Oproti prvním dvěma ročníkům byl třetí a čtvrtý almanach „Máj“ slabší a slabší, třebaže tam bylo více příspěvků i větší počet autorů. Příčinou postupného úpadku a zániku tohoto almanachu byl pozvolný rozpad „májové družiny“. Od druhého ročníku přibyli do této skupiny tito autoři: Gustav Pfleger-Moravský, J. V. Jahn, Napoleon Dragutin Spun, F. V. Jeřábek, F. V. Goller, Josef Kolář, František Doucha, J. Wenzig a další.

Důvodů zániku „Máje“ bylo víc. Nešlo jen o antagonismus mezi Hálkovými přívrženci a samotným J. Nerudou, ale i fakt, že autoři se začali plně věnovat žurnalistické profesi nebo že někteří odešli z Prahy za zvoleným povoláním. Hlavním důvodem byl ovšem fakt, že na počátku 60. let 19. století došlo k založení několika listů (Čas, Hlas, Národní listy), ale současně – v souvislosti s politickým uvolňováním – se objevili i nakladatelé, kteří byli ochotni vydávat česká díla: verše i povídky.

Díky „májové družině“ byla česká literatura obohacena o tato jména: J. Neruda, A. Heyduk, R. Mayer a K. Světlá.

L. Quis nebyl jediný, kdo s odstupem desítek let zavzpomínal na atmosféru doby Bachova absolutismu a na vznik almanachu „Máj“. Velmi cenné je i autentické svědectví K. Světlé, jedné z přispěvatelek do prvního almanachu „Máj“ z roku 1858. (Viz příloha)

●●●

Příloha:

Ze vzpomínek spisovatelky Karoliny Světlé (vl. jm. Johanny Rottové)

Motto: „Zavál k nám vítr mrazivý a na naše hlavy sypaly se ledové, hranaté kroupy.“ (V. Hálek)

Z LITERÁRNÍHO SOUKROMÍ (1880)

„… Bylo to v prvních dnech března r. 1858, kdy sestra (= Žofie Rottová, používající později jméno Sofie Podlipská – podle manžela MUDr. Josefa Podlipského), nemohouc se mé každodenní u rodičů návštěvy dočkati, přišla mi na schody vstříc, zaváděje mě kvapně do svého pokojíka.

„Právě tu byl Hálek,“ oznamovala mi horlivě. „Přišel mi sdělit, že se naši mladí spisovatelé rozhodli vydati almanach na počest Máchova „Máje“ s podobiznou pěvce jeho pod názvem »Máj«. Barák bude redaktorem. Vzpomněl si Hálek, že někdy se pokouším o báseň neb novelku, a přišel požádat mne o některý takový pokus, aby v almanachu tom byla vedle Němcové i mladší síla ženská. Nemám právě nic vhodného, a opustit se teď před svatbou do práce zdálo se mi nešetrností k ženichovi mému.“ (Tím byl MUDr. Josef Podlipský, který později jako osobní lékař ošetřoval B. Němcovou těsně před její smrtí.) „Chci, aby si byl toho vědom, že veškeré zájmy a myšlenky moje v této době jen v jeho osobě se soustřeďují. Avšak když Hálek neustal na mne doléhati, vyzradila jsem mu téměř mimoděk, že ty máš cosi pod pérem, co by snad do »Máje« se hodilo. I žádá tě Hálek, abys práci svou přeložila, zkrátila a tak upravila, aby se vešla asi na 25 stránek nadzmíněného almanachu.“ (…)

„Vše to si pověz Hálkovi,“ s úsměvem mě odbyla, „zítra tě za tou příčinou navštíví.“

Hálek skutečně druhý den hned časně zrána u mne se objevil a opakoval mi, co včera svěřil sestře. I žádal si zcela určitě pro almanach, jenž vydati se měl, práci, o níž byl od sestry slyšel, ovšem provedu-li nutné v ní proměny.

Na veškeré moje námitky, že jsem naprosto neschopna podati jakýkoli příspěvek literární do rodícího se »Máje«, že se mi nedostává všeho, čeho spisovateli nutno, především vědění a vzdělání pro umělecký výtvor nevyhnutelné ho, měl jen jediné odpovědi:

„Nejedná se nám při »Máji« o žádnou uměleckou neb literární manifestaci, chceme pouze českému obecenstvu dokázati, že a jakým směrem hodláme pracovati.“ (…)

„»Máj« si svůj podíl už odnese,“ těšil mě Hálek. „Jest ostatně na vše připraven; ví, že se naň chystají ze všech stran celá hejna kanců a tupitelů, kteří jej odsuzují, než ještě jediným se vytasil květem, ale když jste si tak jista, že uděláte fiasko, tož vystupte pod půjčeným jakýmsi jménem.“

Rada ta se mi líbila.

Za několik dní měl Hálek můj román přeložený, zlokalisovaný, zkrácený v rukou. Zaslala jsem mu jej skutečně pod jménem cizím, vypůjčivši si Světlou od rodiště svého manžela (= Petra Mužáka) a nazvavši se Karolina podle neteře, již velice jasem milovala za příčinou, že byla s mou dceruškou v jednom měsíci narozena. Byla bych se ráda po této pokřtila, ale jmenovala se Božena jako Němcová, a já se obávala, aby ze stejnosti křestních jmen obou přispívatelek nepovstal v tisku jakýsi zmatek. Ale názvu pro svůj pokus nikterakž najíti jsem nemohla, a Hálek po přečtení jej pokřtil »Dvojí probuzení«.

Nelze mi vypsati, jaký povyk způsobil »Máj« při svém objevení v kruzích »vlasteneckých«. Mělť vyjíti 1. května, ale po opoždění se některých rukopisů vyšel teprve na den sv. Jana. Jaká to radost, že se opožďoval! Nevycházel prý, nemoha sehnati prací, nemoha splniti, co sliboval. Mnozí tvrdili, že nevyjde dokonce, a že se ukáže, jaký se to tropil humbuk, když se rozhlašovalo, že mezi mladším pokolením se jeví tolik básnických individualit, že by ukázky talentů stačily na vyplnění celého almanachu.“ (str. 249-250)

(…)

Hrdě a šťastně jako vítěz po vyhrané bitvě objevil se u mne Hálek s exemplářem právě vyšlého »Máje« jako s trofeou v ruce, ale přec s jakýmsi přídechem zádumčivosti ve tváři.

Byltě, jak již praveno, uchystán na boje a půtky, klevety a nepříjemnosti, úsměšné kritiky a tendenční lži lidí bez povah a smýšlení, ale že se budou k mladému onomu podniku osoby vlastenectvím a vzděláním slynoucí napjatě a odmítavě chovat, aniž by byly s to udati jediného určitého důvodu, proč tak činí, to jej velice dojímalo a bolelo, toho poctivá mysl jeho pochopiti se zdráhala.

„Pokud vím,“ žaloval, podávaje mi osudný almanach na památku, „tož jen Erben a Wenzig sympathicky na počínání naše pohlížejí. Odevšad jinud zavál k nám dosud vítr mrazivý, a na naše hlavy sypaly se ledové, hranaté kroupy. Vynikající osobnost, jíž z piety nejmenuji, nazvala náš kruh (= májový) dokonce falauxí blbců. Ale umínili jsme si, že se nedáme odstrašiti ni chladnými tvářemi, ni ostrými slovy, ni urážlivými poznámkami. Tak, jak to dosud u nás šlo, dále to jíti nesmí a nemůže. Národ náš z nedostatku patřičné potravy vůčihledě zakrňuje a hyne. Není ni vlastenectví, ni literární činnost výsadou těch kterých jedinců, obzvláště ne takových, kteří již drahný čas ani vlastenectví, ani činnost neosvědčují. Příštím rokem vyjde opět »Máj«.

A Hálek si počal zcela doopravdy u mne zamlouvati práci do druhého ročníku »Máje«.“ (str. 254-255)

Spisovatelka K. Světlá svou vzpomínku na vydání almanachu „Máj“ z roku 1858 uzavírá jednou velice aktuální myšlenkou. Je to její vzkaz našim současníkům, pro něž jsou typické malé obzory a malé (někdy i nízké) cíle: „Mnoho hvězd na obzoru národním ukázalo se býti pouhými jen bludičkami - »Máj« do jejich počtu nenáležel.“

(K. Světlá: Z literárního soukromí I. Vzpomínky, paměti, literární dokumenty, SNKLHU, Praha 1959, str. 249-255)

V první řadě (zdola a zleva): Gustav Pfleger-Moravský, Václav Vlček, Jan Neruda; ve druhé řadě (zleva): Vincenc Vávra, František Věnceslav Jeřábek, Karel Sabina, Vítězslav Hálek; ve třetí řadě uprostřed: Josef Barák.

Seznam vyobrazení:                      

1. K. H. Mácha. Litografie J. Farského otištěná v almanachu „Máj“ z r. 1858.
2. První vydání sbírky „Kytice z pověstí národních“ od K. J. Erbena (1853) a povídky „Babička“ od B. Němcové (1855); obě stěžejní díla naší literatury vydal nakladatel J. Pospíšil.
3. První dvě stránky almanachu „Máj“ z r. 1858.
4. Jan Neruda s přáteli (májovci).