Svobodné noviny na internetu

Připouštím, že moje vyjádření, obsažené v tomto titulku, může na někoho působit až příliš světsky, dokonce s nádechem bulvárnosti, nicméně poměrně přesně vystihuje tristní stav naší společnosti, k němuž jsme se po 32 letech cesty za svobodou a demokracií doplahočili. Můžeme vést spory o to, zda o vyprahlé duše odchovanců minulého, ateistického režimu (před rokem 1989) mají náležitě pečovat přestárlí duchovní, kteří pošilhávají po věcech navýsost světských, nebo raději někdo jiný či vůbec nikdo. Často to totiž vyjde nastejno.

[Pro ty čtenáře, kteří nerozumí tomu, co mám na mysli, připomenu, že jak dosavadní primas český, kardinál Dominik Duka, tak i jeho nástupce ve funkci, Mons. Jan Graubner, se po přijetí zákona o církevních restitucích z r. 2012 až příliš nadchli pro myšlenku „podnikání“ v církvi. A tady je kámen úrazu. Kdyby totiž žil Ježíš Kristus (stejně jako M. J. Hus), vyhnali by oba tyto církevní hodnostáře „z chrámu“ – jako farizejské „kramáře“. Hloubku pokračujícího úpadku naší církve, zejména římskokatolické, nejlépe dokládá, že se to odehrává za shovívavého, cudného mlčení jak ostatních duchovních, tak i věřících „oveček“.]

Dnešní politici „koalice“ ještě v dobách, kdy byli v „opozici“, zneužili právě osoby nově jmenovaného arcibiskupa J. Graubnera k útokům na D. Duku, např. během sporů o obsazení zbývajících křesel v Radě ČT ze strany lidí z Dukova okolí (Lipovská, Nerušil). Zdá se, že tito politici pravděpodobně považují slabého a neprůbojného J. Graubnera za vhodnou „náhradu“ za jejich skutečného favorita – podivného kněze T. Halíka. Ten se o zvolení ani nepokusil, protože dobře věděl, že v Čechách šanci nemá a nikdy mít nebude. Ani deset Templetonových cen na tom nemůže nic změnit. Není totiž u nás široko daleko kontroverznějšího kněze, než je právě „soudruh“ T. Halík.

[Naší pozornosti by nemělo uniknout, že T. Halík se v „přelomovém“ roce 1989 pohyboval v blízkosti arcibiskupa F. Tomáška, agenta StB, který se podílel na zorganizování akce okolo svatořečení Anežky České. Nejen tato událost, ale i uspořádání zájezdu českých věřících na kanonizaci této světice do Říma, bylo pečlivě monitorováno (a zřejmě i „řízeno“) agenty StB přímo na místě.]

─────

Nadšení ze „slovanského papeže“ nám dlouho nevydrželo

Ten, kdo si pamatuje atmosféru, v níž na jaře 1990 vítali naši občané, věřící i komunisty odchovaní ateisté, papeže Jana Pavla II. (= Karola Wojtyłu) při jeho návštěvě ČSFR pár měsíců po „sametové revoluci“ 1989, jen nevěřícně musí kroutit hlavou nad tím, co se to stalo s naší „demokratickou“ společností. Ostatně – o celkovém úpadku za posledních 32 let nejlépe svědčí obrovský propad počtu osob, jež se hlásily a hlásí k nějakému náboženství: ze 4 milionů (v r. 1990) se tento počet snížil na zhruba 700 tisíc v r. 2021(= poslední sčítání obyvatelstva). Čím se máme líp, o to víc se snižuje počet těch, kteří dávají před mamonem a konzumem přednost duchovním hodnotám.

Ano, je to neradostný stav. Koráb naší „demokracie“ uvízl na mělčině. Při obnovování hodnot, jako je svoboda, demokracie a právní stát, postupně selhaly ty spolky a instituce, na něž se demokrati tak lehkomyslně spoléhali: církev (také ona začala dávat přednost materiálním hodnotám před těmi duchovními, jak o tom svědčí honba za majetkem a „podnikání“ s restituovaným majetkem); sokolské hnutí (bylo obnoveno s velkým povykem, ale „sokolové“ se stali jen náhradou za komunistickou tělovýchovnou organizaci; duchovní a politický rozměr tohoto hnutí se „vypařil“);  občanská společnost (po nesmělých nábězích z počátku 90. let 20. století tento projekt skončil za nezájmu veřejnosti. Nic z těchto „pilířů“ nevyrostlo, protože z jalových řečí se nikdy nic zrodit nemůže.

Zatímco papežova návštěva ČSFR byla velkým příslibem možných změn v nazírání na hodnoty tohoto světa, o deset let později již začalo docházet k obratu. Přesněji: k návratu zpět. Tuto proměnu společnosti jsem měl možnost sledovat jako učitel na svých studentech. Zatímco ještě okolo roku 2000 se někteří z nich hlásili na studium teologie, o pár let později už bylo všechno ve „starých“, normalizačních kolejích: ateizace (tentokrát již dobrovolná, svépomocná) dál pokračovala – až do dnešního stavu. Tento negativní vývoj bohužel postihl i tradičně religiózní regiony na Moravě.

Na uvedená fakta jsem si vzpomněl v těchto dnech, kdy sdělovacími prostředky proběhla informace o jmenování nového pražského arcibiskupa, kterému se také říká „primas český“. A připomnělo mi to ještě jinou událost. Na počest papežovy návštěvy památného Velehradu, kolébky naší víry a vzdělanosti, nechal v r. 2020, k 30. výročí této události, bývalý zlínský hejtman J. Čunek (KDU-ČSL) vybudovat památník v obci Tupesy na Uherskohradišťsku, a to v místech, kde dne 22. 4. 1990 přistála helikoptéra s Janem Pavlem II., aby jeho přemísťování mezi Prahou, Velehradem a Bratislavou probíhalo rychleji. Papežova návštěva tehdy trvala pouhé dva dny (21. a 22. 4. 1990) a byla doprovázena do té doby nevídaným nadšením všeho obyvatelstva. Hlavním organizátorem této návštěvy byl pražský arcibiskup F. Tomášek, a to ve spolupráci s oběma vládami (Čalfa, Pithart) i Kanceláří prezidenta republiky V. Havla.

─────

Média nás sice informují, avšak neúplně a nepřesně…

Zpráva o jmenování nového pražského arcibiskupa (namísto přesluhujícího D. Duky) sice proběhla všemi médii, tištěnými i elektronickými, avšak skutečně zasvěcených informací se dychtivým čtenářům, divákům a posluchačům dostalo jen v některých denících. Já sám jsem podrobnější informaci zaznamenal pouze v internetových „Lidovkách.cz“, kde se objevil článek s tímto titulkem: „Kdo je nový pražský arcibiskup? Neměl správný původ, na gymnázium se prý dostal díky zásahu Panny Marie“. (Lidovky.cz, 12. 5. 2022, 12:09)

Nedalo mi to, abych si těch pár údajů ze životopisu Mons. Jana Graubnera (*29. 8. 1948) nevypsal. Nejedná se o doslovnou citaci, ale o základní fakta a sled jednotlivých událostí: Graubner prý pochází z rodiny podnikatelů, kterým komunistický režim po Únoru 1948 majetek znárodnil, a oni se museli z Brna, kde se J. Graubner narodil, odstěhovat na slovácký venkov. Po přečkání těch nejhorších let řádění zdejších „stalinistů“ se chlapec Jan dostal na střední školu do Strážnice. Protože autorka článku, mladá novinářka Iveta Křížová, zřejmě o této době neví vůbec nic, použila výraz „gymnázium“.

[K tomu si dovolím uvést malé vysvětlení: Na základě školské reformy tehdejšího ministra Z. Nejedlého (1878-1962) byla gymnázia v r. 1953 zrušena. Staly se z nich „jedenáctiletky“ (navazující na 8letou základní školu s docházkou do 14 let), později „dvanáctiletky“ (při devítileté povinné docházce do 15 let). Budoucí arcibiskup J. Graubner maturoval na tomto typu školy v r. 1967, já o rok později. V té době se tento typ středních škol oficiálně nazýval: Střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ). K přejmenování na gymnázium došlo až v r. 1969 – jako výsledek demokratizačního procesu, zvaného „Pražské jaro“ 1968.]

Životopis J. Graubnera v podání novinářky I. Křížové pokračuje: Mladý absolvent se po maturitě hlásil do kněžského semináře, ale protože neměl „dělnický původ“, musel podstoupit to, co bývalo v té době běžné: vylepšit si svůj „kádrový profil“ jako strojírenský dělník v Gottwaldově. (V tomto městě byl jediný podnik tohoto druhu: Závody přesného strojírenství ‒ ZPS.) Teprve po roční praxi se mohl přihlásit na olomouckou teologickou fakultu: tam byl přijat a absolvoval zde celé studium.

[Protože autorka článku o této době nic neví (tyto doplňující informace jí zřejmě nikdo neposkytl), jsem nucen její tvrzení opět korigovat. Možná jí to takto nepřesně řekl buď samotný J. Graubner, nebo někdo z jeho okruhu, případně tiskový mluvčí Arcibiskupství olomouckého. Celá pravda je poněkud složitější a nikoli tak přímočará, jak se může z dnešního pohledu zdát. Tato doba byla velmi komplikovaná a proměnlivá. Předně: Graubnera postihlo totéž, co tisíce jiných studentů té doby. Na třídní původ se dbalo po celou dobu trvání komunistického režimu, dokonce i v r. 1968, kdy došlo k určitému uvolnění poměrů. Možná právě díky tomu byl Graubner přijat na studium teologie do Olomouce.]

─────

Co se týká tohoto studia, uvádím další informace: Bohoslovecká fakulta v Olomouci byla hned po té pražské nejstarší u nás. V letech 1573-1756 byla součástí Jezuitské koleje v Olomouci.  Teprve v r. 1919 došlo k jejímu přejmenování na „Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta“. V letech 1939-1945 byla také tato škola nacisty uzavřena. Olomoucká univerzita byla obnovena v r. 1946 – včetně teologické fakulty. Ta byla komunisty zrušena dne 26. 7. 1950. K obnovení došlo opět teprve v souvislosti s celkovým politickým uvolněním během roku 1968. Činnost teologické fakulty v Olomouci skončila v r. 1974, kdy vrcholily v naší zemi represe normalizačních „neostalinistů“, doprovázené vyhazováním nepohodlných učitelů i studentů.

V letech 1968-1974 existovala tato škola pod novým názvem: „Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze se sídlem v Litoměřicích“. Bylo to právě toto místo v severozápadních Čechách, kam bylo přeneseno studium příštích kněží poté, kdy v r. 1950 došlo k uzavření všech diecézních seminářů v tehdejší ČSR. Od té doby byl povolen pouze jediný v Praze – a i ten byl nakonec v r. 1953 vysídlen do Litoměřic. Až do r. 1990 se zde připravovali kněží pro všechny české a moravské diecéze v ČSSR.

Volba Litoměřic nebyla zřejmě pro komunistickou moc náhodná. Až do svého zatčení a odsouzení (1954) zde působil biskup ThDr. Štěpán Trochta (1905-1974), kterého ve vězení získala StB jako svého spolupracovníka (reg. č. 11538 a 153888, krycí jméno: „Kabát“). Estébáci na tomto knězi „pracovali“ po celou dobu jeho věznění. Když byl v r. 1968 rehabilitován, byl Trochta znovu instalován do funkce litoměřického biskupa. – Agentem StB se stal rovněž pozdější pražský arcibiskup ThDr. František Tomášek (1899-1992). Ten byl v letech 1951-54 internován, po propuštění mohl působit jako farář; v r. 1965 nahradil kardinála J. Berana (1888-1969). Ve funkci pražského arcibiskupa se Tomášek podílel na politických změnách v rámci „sametové revoluce“ 1989. Po jeho smrti se novým arcibiskupem stal bývalý disident z okruhu V. Havla ‒ PhDr. Miloslav Vlk (1932-2017). Kardinál F. Tomášek byl spolupracovníkem StB již od 50. let 20. století (reg. č. 688, krycí jméno „Novák“). ‒ V období tzv. normalizace vykonával neobsazenou funkci olomouckého biskupa Mons. ThDr. Josef Vrana (1905-1987), a to jako apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze a člen sdružení „Pacem in terris“. Od r. 1964 spolupracoval s StB jako její agent (reg. č. 9976, 19455 a 25444, krycí jméno: „Malý“).

─────

Redaktorka I. Křížová pokračuje v neúplném životopise J. Graubnera: „Po vysvěcení v r. 1973 se vrátil do Gottwaldova jako kaplan. Jako absolvent vysoké školy musel nastoupit dvouletou základní vojenskou službu. Teprve po ní mohl pokračovat jako kaplan ve Zlíně (= Gottwaldov byl přejmenován na „Zlín“ teprve k 1. 1. 1990), později působil ve Valašských Kloboukách. Administroval farnost Vizovice, měl na starosti také poutní místo Provodov (= podle tradice se tam zjevila Panna Marie) a farnost Horní Lhota u Luhačovic.“ Tolik autorka článku, jež patří k mladým a málo informovaným novinářům, kteří o poměrech za komunistického režimu nevědí vůbec nic. A bohužel – nemají ani snahu se něco dozvědět, např. samostudiem.

Pro tuto novinářku, ale i pro čtenáře SN z nejmladší generace připomenu některá důležitá fakta. Církevním tajemníkem KSČ se krátce po Únoru 1948 stal Dr. Alexej  Čepička (1910-1990), zeť K. Gottwalda. Pocházel z Kroměříže, města, které od 12. století patřilo olomouckým biskupům a z něhož se v průběhu 19. století stalo důležité regionální centrum kultury a školství – „hanácké Athény“.

V souvislosti s působením J. Graubnera na území okresu Zlín (tehdy: Gottwaldov) si dovolím připomenout ještě dvě jména vizovických duchovních pastýřů, kteří se stali obětí komunistického pronásledování. Prvním z nich byl P. Antonín Vysloužil (1890-1945), konzistorní rada a farář ve Vizovicích, který byl zavražděn (za nevyjasněných okolností) dne 9. 12. 1945. Někdo ho totiž vyhodil z vlaku, jedoucího do Prahy, a to poblíž 337. kilometrovníku: mezi Záhořím nad Labem a Starým Kolínem. Do této vraždy byly zapleteny osoby z okruhu bývalého agenta Gestapa JUDr. I. Holého, poválečného národního správce znárodněné firmy Baťa ve Zlíně. Farář A. Vysloužil prý vlastnil jakési kompromitující materiály proti těmto osobám; právě ty vezl v uvedený den do Prahy. Z rychlíku ho údajně vyhodili bývalí partyzáni, používaní „na špinavou práci“: J. Trunda a V. Horák. Případ této politické vraždy nebyl nikdy řádně vyšetřen ani potrestán. – Druhým duchovním, který skončil krátce po Únoru 1948 ve vězení, byl vizovický farář ThDr. Antonín Huvar (1922-2009). Případem jeho „protistátní skupiny“ se zabýval vyšetřovatel StB v Uherském Hradišti – Alois Grebeníček (1922-2003). Dne 9. 11. 1948 byl Huvar v rámci 34členné skupiny odsouzen k deseti letům vězení. Na svobodu byl propuštěn přesně v den 10. výročí svého zatčení – dne 26. 9. 1958.

─────

Duchovní bez konfliktu s komunistickými mocipány? Divné!

Pro každého, kdo něco ví o našich dějinách před rokem 1989, musí být fakt uvedený v mezititulku krajně podezřelý. Již jen skutečnost, že J. Graubner nastoupil jako duchovní v největší komunistické baště, Indrově a Jakešově Gottwaldově, je krajně podezřelá. A že pak stejně „nekonfliktně“ vykonával svou pastorační službu v nejzaostalejším koutě Zlínska, na Valašskokloboucku, je ještě podezřelejší. Z tohoto kraje pocházím, a proto to dobře vím.

Vždyť v tomto mikroregionu žili ještě v 70. a 80. letech 20. století lidé, napojení na odbojovou organizaci „Světlana“. Tu komunistická tajná policie (StB) a justice pronásledovala tak, že z nedočkavosti nechala popravit několik jejích členů, bývalých partyzánů, přímo ve věznici v Uherském Hradišti, aby nevyšlo najevo, že je tam estébáci a komunističtí bachaři umučili téměř k smrti. (Po týdnech krutých výslechů byl por. R. Lenhard v tak zuboženém stavu, že ho museli přinést až k šibenici na nosítkách. Byl oběšen na dvoře uherskohradišťské věznice dne 24. 10. 1950.)

Nedivme se proto, že J. Graubner dělal i po r. 1989 stafáž všem excesům, za nimiž stáli otevřeně nebo skrytě bývalí komunisté. Zřejmě s nimi po celý život dobře vycházel, jinak si to vysvětlit nelze. A u duchovního už vůbec ne. V roce 2018 to byla falešná oslava údajného 700. výročí obce Strání na Uherskobrodsku a o rok později (2019) pohřeb bývalého komunistického bosse F. Čuby, předsedy „legendárního“ JZD Slušovice.

Skandální na celé věci je to, že toto poslední rozloučení se konalo v kostele ve Štípě, což je známé místo mariánského kultu na Zlínsku. Nevěřím tomu, že by o tom J. Graubner nevěděl. A i kdyby ho nikdo nežádal o svolení, mlčel a neprotestoval. To je u nejvyššího představitele moravské církve neodpustitelný prohřešek, za který musí po zásluze skončit v pekle. Jinak to dopadnout nemůže.

Co se týká podvodných oslav v obci Strání, na kterých se podílel místní farář Stanislav Matyáš, o těch byl J. Graubner informován písemně přímo mnou. Na toto upozornění však nijak nereagoval, i když ze Strání pochází jeden z jeho blízkých spolupracovníků – pomocný biskup J. Nuzík. Je opět těžko představitelné, aby o tom nic nevěděl. Že si závažnost této události dodatečně uvědomil, to nepřímo potvrdil tím, že přesně po třech letech od spáchání tohoto trestného činu, na počátku července 2021, nechal přeložit zdejšího faráře S. Matyáše do jiné farnosti. Aspoň tohoto spoluviníka „uklidil“ někam jinam, aby to tolik nebilo do očí.

Oba tyto excesy z posledních let potvrzují, že již v té době J. Graubner svou funkci nezvládal a neměl věci pod kontrolou. O to podivněji působí, že právě tohoto unaveného a nevšímavého muže Vatikán pověřil funkcí pražského arcibiskupa. Je to nejen špatný vtip, ale hlavně pomsta D. Dukovi. To, co novináři s oblibou (spíše kvůli nepochopení) označují za „konzervatismus“ J. Graubnera, je ve skutečnosti fakt, že se tento moravský metropolita z nějakého důvodu „drží při zdi“ a „nevyskakuje si“. Asi sám nejlépe ví, proč tak činí. O těchto důvodech si myslím své. Pro J. Graubnera to není nic příznivého.

Před rokem 1989 neměl J. Graubner problémy se získáváním souhlasu nadřízených komunistických orgánů k činnosti duchovního. Zdá se tedy, že si s tehdejšími církevními tajemníky OV KSČ v Gottwaldově dobře rozuměl. Na rozdíl od M. Vlka, D. Duky nebo V. Malého mu nikdy souhlas k duchovní činnosti odebrán nebyl ani nebyl vězněn či jinak pronásledován. Graubner nastupoval do Gottwaldova v r. 1973, kdy soudruzi z OV KSČ nechali tajně a v noci, protože se báli obyčejných občanů, odstranit sochu T. G. Masaryka z prostoru před tzv. Masarykovými školami.

V témže roce jsem i já končil studium na vysoké škole. Na rozdíl od J. Graubnera jsem se od týchž soudruhů dozvěděl, že jako „nepřítel socialismu“ nesmím být zaměstnán v okrese Gottwaldov. Proto jsem musel dojíždět za prací do sousedního okresu Vsetín. Nepomohlo mi ani to, že jsem byl dělnického původu – na rozdíl od J. Graubnera.

Pokud tušíte, že tu něco „nehraje“, tušíte správně. Opravdu – nehraje. Ve vyhlášené baště „stalinistů“ a „neostalinistů“, Gottwaldově, odkud vzešel stranický tajemník a pozdější dlouholetý předseda Federálního shromáždění A. Indra (plánovaný předseda dělnicko-rolnické vlády ze srpna 1968), mohl vydržet jen hodně poslušný a navíc neobyčejně otrlý „duchovní pastýř“.

Místo loajálního normalizačního faráře J. Graubnera si dovedu ve funkci pražského arcibiskupa představit někoho docela jiného, např. pomocného biskupa Václava Malého. Již před rokem 1989 patřil k „moderním“ kněžím. Všichni si ho pamatujeme jako skvělého „moderátora“ statisícových shromáždění na Václavském náměstí po 17. 11. 1989 i na Letenské pláni (25. a 26. 11. 1989). („Podívej se, Gusto, jak je tady husto!“ Vzpomínáte?)

Biskup Václav Malý by byl mnohem lepším, důvěryhodnějším a obecně přijatelnějším kandidátem na funkci pražského arcibiskupa, než je „staromódní“ J. Graubner, který za rok dovrší 75 let věku, kdy bude muset požádat o uvolnění z této funkce. Na ten rok to ani nestojí za to!

Je zřejmé, že volba J. Graubnera byla jen „nouzovým“ řešením. Kdosi rozhodl o tom, že D. Duka musí skončit, ale adekvátní náhrada za něj nebyla a není. Je s podivem, že mezi zvažovanými kandidáty nebyl V. Malý, který představuje „kontinuitu“ s vývojem od r. 1989, nýbrž jiný „moderní“ kněz – T. Holub, a to podle úplně jiných kritérií, než jaká platila až doposud. Holub je obyčejný „politický aktivista“, který se stýká s politiky koalice SPOLU. To je z principu nepřijatelné a již předem ho to diskvalifikuje z jakékoliv uvažované volby. Podobně je tomu s T. Halíkem.

Zbývá se ptát: kde leží tajemství toho, že J. Graubner v klidu přečkal třicet let ve funkci olomouckého arcibiskupa? Jak to, že na něj se nedochoval žádný kompromitující materiál z dílny StB, kdežto na jiné duchovní ano?

Tato otázka zřejmě nikdy nebude uspokojivě zodpovězena: museli bychom totiž vědět, zda i svazek se jménem J. Graubnera nebyla mezi těmi 25 tisíci, které se během úřadování lidovce R. Sachera na Ministerstvu vnitra v první polovině roku 1990 „ztratily“. Opatrnické chování nového pražského arcibiskupa naznačuje, že se onen hypotetický svazek nejspíš neztratil, ale někdo jej uschoval pro případné vydírání takto zkompromitovaných osob.

Bez ohledu na to, kdy a jak k tomu dojde, přeji novému arcibiskupovi mnoho zdaru v jeho funkci. Jako Moravák to nebude mít mezi Pražáky snadné. On to jistě tuší…

19. 5. 2022

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1. Mons. Jan Graubner (*1948), nový pražský arcibiskup.

2. P. Antonín Vysloužil (1890-1945), farář ve Vizovicích.

3. ThDr. Antonín Huvar (1922-2009), farář ve Vizovicích, po r. 1989 papežský prelát.