Quo vadis, Slovakia?
Motto: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“ (Ján Kollár)
Po R. Ficovi přišlo něco ještě horšího?!
Pokaždé, když jsem v minulosti psal o Slovensku a o jeho vývoji po rozdělení společného státu, bývala to pro mě tak trochu „srdeční“ záležitost. V posledních letech, zejména po událostech, jež vedly až k vraždě novináře J. Kuciaka a jeho snoubenky, sleduji dění u našich východních sousedů, bratrů Slováků, s obavami a oprávněným znepokojením.
Ficův politický „sešup“, následný mocenský pád a pokračující destrukce demokracie a právního státu jsou pro nás, v České republice, varováním, jak bychom mohli dopadnout, kdybychom rezignovali na kontrolu veřejné moci zdola – z pozice řadov
ých občanů. Stačí, že naši novináři za těch třicet polistopadových let přestali plnit roli „hlídacích psů demokracie“ (dnes jsou to přítulní pejsánci, kteří dostanou od svého páníčka nějakou dobrotu) a pilně slouží momentálním držitelům moci – podle aktuálních výsledků voleb. Tak to dopadá, když se demokracie, o niž společnost přestala pečovat a kultivovat ji, vyprázdní a zbude z ní jen skořápka – ve stylu velikonoční kraslice: povrch je krásně pomalovaný, ale uvnitř už není nic.
Když jsem psal o Slovensku naposledy, bylo to v souvislosti s udělením státního vyznamenání „in memoriam“ pro JUDr. M. Horákovou – ze strany slovenské prezidentky Z. Čaputové. Tato politička jako jediná zatím odolává všem pokusům o „privatizaci“ státní moci do rukou různých politických hochštaplerů, podvodníků, plagiátorů a všelijakých „obchodníků s deštěm“. Tak lze dnes charakterizovat ty osoby, jež se po posledních volbách, před rokem, dostaly na Slovensku do parlamentu a do exekutivy. Ano, z té naší „dálky“, ze západní části bývalého Československa, se Z. Čaputová jeví jako „maják“ uprostřed rozbouřeného moře.
─────
O poměrech na Slovensku jsem se chystal psát již před rokem – těsně po volbách, kdy se ve vládě sešli hned tři „kohouti“ na jednom smetišti. Bylo proto otázkou času, kdy se rozhádají a kdy pracně dojednanou koalici pohřbí. Pro článek, k němuž jsem si tenkrát pořídil pár poznámek, jsem měl dokonce dopředu připravený titulek: „Tři plagiátoři v jedné vládě aneb To je ta ‚nová politika‘ na Slovensku?“. Z krátkého textu, který jsem kvůli pandemii „koronaviru“ rozepsal, ale již nedokončil, ocituji aspoň pár úvodních vět, jež ani po roce netratily nic ze své aktuálnosti:
„Když došlo k vraždě mladého investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, zdálo se, že hlouběji už klesnout politika u našeho východního souseda nemůže. Počet těchto „omylů“ je již tak velký, že jednoznačně svědčí o tom, že vývoj v zemích bývalého Československa se ubírá již delší dobu po špatných cestách, jež nás vedou rovnou do pekel.
Jak známo, občas nám, „peciválům“ z českých zemí, bývají temperamentnější Slováci dáváni za vzor. Asi si řeknete: no, jak v čem? Totéž platí naopak. Jestliže v druhé Babišově vládě, která byla jmenována provokativně v den výročí popravy JUDr. M. Horákové (†27. 6. 1950), a to dne 27. 6. 2018, byli dva ministři usvědčeni z plagiátorství (T. Malá, P. Krčál) a následně museli rezignovat, ve vládě I. Matoviče (OĽANO) jsou takoví „borci“ dokonce tři: B. Kollár, B. Gröhling a I. Matovič. Na pětimilionovou zemi je to víc než dost…“
K nikdy nezveřejněnému textu, starému rok, přičiním pár poznámek: Ten, kdo sledoval Matovičovu politickou kariéru z druhého desetiletí 21. století (2011-2020), toho nemohlo nic překvapit. Skandalista a kraválista, který organizoval demonstrace před domem, v němž bydlel R. Fico a jeho kontroverzní kamarádi a který obviňoval tehdejší mocné z toho, že zametají různé kauzy pod koberec (např. účast v kauze „Gorila“), se sám polapil do pasti, kterou nastražil jiným. Ve standardních, demokratických zemích by to těm třem plagiátorům zlomilo vaz, avšak na Slovensku (se zjevně nižší politickou kulturou) je všechno v nejlepším pořádku. Zdá se, že i nadále je česká „demokracie“ o několik „levelů“ výš než ta slovenská.
Ano, Slovensko dodnes nevybředlo z éry mečiarovského „gangsterského kapitalismu“, před nímž údajně utekl do klidnějších Čech i slovenský polomafián a dobrodruh A. Babiš, který momentálně čeká v „Lepším Česku“ na svou politickou popravu. Zatím se neví, kolik těch mistrů popravčích bude.
S potěšením kvituji, že mohu konstatovat následující: Buďme rádi, že u nás, v babišovském „Česku“, na tom nejsme tak špatně – jako u našich sousedů mezi Dunajem a Tatrami. Premiér I. Matovič, kterého nelze označit za nic jiného než za politického komedianta a pouťového žvanila, se ke svému plagiátorství nejen nepřiznal, ale dokonce na sebe „vyslepičil“, že poslední dva roky studia na vysoké škole to „flákal“, protože již zaměstnával lidi ve své firmě. K tomu poznamenávám, že na faktu prokázaného plagiátorství nic nemění skutečnost, že titul „Mgr.“ nepoužívá.
Poměry na Slovensku dlouhodobě sleduji. Rovněž díky tomu, že během pravidelného pobytu na své chalupě, kousek od slovenských hranic, mám možnost přijímat televizní signál RTVS z vysílače na hoře Velká Javořina, kudy vede státní hranice mezi ČR a SR a kde se po desítky let scházejí zástupci českého a slovenského národa, aby si připomínali to dobré, co oba národy spojuje.
Zklamání a rozčarování z I. Matoviče, které se dostavilo přesně rok od jeho instalace do premiérské funkce, nejspíš překvapily málokoho. Mě určitě ne, protože jsem Matovičovy vyhlídky na úspěch v politice považoval vždy spíše za „přání, jež bývá otcem myšlenky“. Provokatéři a skandalisté tohoto ražení se sice mohou na čas dostat k moci i do záře reflektorů, avšak pro udržení se „nahoře“ jim chybí předpoklady odborné i osobnostní. Všechny pokusy o to, kterak se prožvanit k lepší budoucnosti, končívají zpravidla nezdarem. Vidíme to i u nás, a to jak u skomírající vlády A. Babiše, tak i u impotentního počínání tzv. opozice: televizních žvanilů P. Fialy, I. Bartoše, M. Pekarové-Adamové, M. Jurečky a dalších.
Na počátku koaličního vládnutí „tří kohoutů“ na Slovensku (I. Matovič, B. Kollár, R. Sulík) existovala velká očekávání ze strany „ficobijce“ I. Matoviče. Občané uvěřili tomu, že po vraždě novináře J. Kuciaka a po vládě předchozího kabinetu P. Pellegriniho se novému premiérovi podaří vyvést Slovensko ze slepé uličky „mečiarismu“ a populismu strany „Smer-SD“. Bohužel – I. Matovič kromě vyvolávání skandálů a planých slibů nebyl v reálné, každodenní politice schopen ničeho. Jeho situaci navíc zkomplikovala pandemie „koronaviru“, jež zasáhla Slovensko citelněji než ČR.
A nejen to. Také I. Matovič se dopustil během své jednoroční vlády podobné chyby jako čeští politici, kteří se snažili „za pochodu“ určovat další vývoj boje proti „covidu-19“. Svou politiku založili na soustavném strašení obyvatelstva, přehnaných a chaoticky „dávkovaných“ restrikcích, jakož i na zveličování svých vlastních zásluh o to, že situace není ještě horší.
Matovič navíc hrál ještě se specifickou „slovenskou kartou“: v případě pádu jeho vlády strašil Slováky návratem minulé politické garnitury (Fico, Pellegrini), či nástupem „kotlebovců“. Oněch slovenských nacionalistů, kteří se hlásí k odkazu J. Tisa a I. slovenské republiky (1939-45), nesprávně označované jako „Slovenský štát“. (Tuto terminologii prosazoval hlavně G. Husák. Jeho výraz tu straší dodnes ‒ dvacet let od jeho smrti. A některým historikům, jak se zdá, to vůbec nevadí.)
Zkušenosti z dosavadního vývoje potvrzují, že jakékoli strašení v politice bývá obvykle kontraproduktivní. Známe to dobře i my – v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ani na Slovensku nebyla v posledních letech situace až tak zlá – s výjimkou okolností tragické smrti J. Kuciaka, díky jejímuž vyšetřování se podařilo rozkrýt prorůstání organizovaného zločinu až do horních pater politiky. To je ostatně problém, který známe také v českých zemích: pouze to tak nebije do očí.
Ale protože nikdy není všechno úplně nejhorší, ač to politická opozice ráda tvrdí (a novináři se na tom úspěšně přiživují), je třeba popravdě konstatovat, že obratných a rétoricky zdatných politiků vládního „Smeru-SD“ (Fico, Pellegrini) se v předchozích vládách vyprofilovalo několik, např. ministr financí P. Kažimír nebo ministryně spravedlnosti L. Žitňanská. Docela silnou figurou byl i ministr práce a sociálních věcí J. Richter, byť je téměř o generaci starší než ti dva. Nemohu rovněž nezmínit jednoho z „evropských“ politiků ze Slovenska, který dokonce kandidoval v posledních prezidentských volbách ‒ M. Ševčoviče. (Stal se místopředsedou EP.)
Na druhé straně – i tady existovaly výjimky. Jediný, kdo tuto „idylku“ kazil, byl šéf slovenského parlamentu (NR SR) – A. Danko (SNS), rovněž známý „plagiátor“ a nedávno povýšený svým stranickým kolegou P. Gajdošem (SNS) do vojenské hodnosti kapitána. (Nový ministr obrany J. Naď toto povýšení v r. 2020 zrušil.) Danko je týž kontroverzní politik, kterého si jako doprovod hodlal vzít na cestu do Moskvy (kvůli dodávkám vakcíny „Sputnik V“) český vicepremiér a ministr vnitra J. Hamáček. Komentovat tuto stupiditu netřeba.
─────
Čím se můžeme inspirovat u bratrů Slováků?
Nezvykle velké nahromadění „plagiátorů“ ve vrcholné politice na Slovensku by se mělo stát poučením také pro nás – v České republice. Rovněž v české kotlině a v obou moravských úvalech by to mělo vést k sebereflexi. Také naše vysoké školy, nejen ty veřejné, ale i soukromé, jejichž kvalita je na pováženou, by měly začít systematicky kontrolovat starší diplomové a závěrečné práce svých absolventů.
Tento „očistný“ proces by se v prvé řadě měl týkat politiků a státních úředníků na všech úrovních: od komunálu až po parlament a vládu. Když u nás v létě 2018 vypukla aféra okolo diplomových prací T. Malé (ANO 2011) a P. Krčála (ČSSD) a když se do hledáčku dostal i ministr obrany L. Metnar, kdosi se polekal a „stopnul“ to. Evidentně hrozilo nebezpečí, že by v Babišově vládě nakonec nezůstal kámen na kameni. Tím to zatím skončilo, ale mělo by to pokračovat, protože nejrůznějších „neřádů“ v politice máme víc než dost.
V kterémsi starším článku jsem konstatoval, že jsem přesvědčen o tom, že polovina studentů vysokých škol z doby, kdy ještě neexistovaly počítačové programy na odhalování „plagiátorů“, by neobstála a přišla by o svůj diplom. Na tomto názoru trvám. Dnes jsem ještě skeptičtější než tehdy. Jediné, co nám chybí, je totiž odvaha podívat se pravdě do očí a přiznat si, že jistá část našich politiků (možná každý druhý) patří k podvodníkům a zločincům, kteří se dostali do politiky neoprávněně, a proto by v ní neměli setrvávat. Nejlepší bude, když vypadnou již letos na podzim.
Proto přicházím s tímto podnětným návrhem: Nechť politické strany (a hnutí), které podávají kandidátky pro podzimní volby do Poslanecké sněmovny, zajistí, aby diplomové a jiné závěrečné práce jejich stranických kandidátů byly podrobeny prověření kvůli možnému plagiátorství. Proč pasivně čekat na to, že si někdo z politických konkurentů tuto „prověrku“ objedná a zaplatí, aby ono spáchané „plagiátorství“ mohl jinému politikovi omlátit o hlavu a tím se ho zbavit. To se naposledy stalo v případě komunistického poslance Z. Ondráčka.
Dejme boji proti plagiátorství legální rámec a učiňme z tohoto „prověřování“ rutinní proceduru, kterou budou podstupovat všichni zájemci o působení ve veřejném životě! Proto navrhuji, aby se tohoto úkolu ujali „Piráti“. Mají k digitálním technologiím nejblíže a jsou zatím „nepodplatitelní“. Alespoň v to doufám. Touto akcí by si vysloužili „ostruhy“ a umlčeli by všechny své kritiky, kteří nevěří tomu, že si s počítači tak dobře rozumí. Nejde však jen o počítače, ale o to, aby se do politiky nedostávali nejrůznější zkompromitované figurky, které tam nemají co dělat. Schody, jak známo, se zametají odshora. Je třeba začít.
─────
Z. Čaputová – „maják“ v rozbouřeném slovenském moři?
Bývaly doby, kdy jsme se o dění na Slovensku dozvídali pravidelně každý den z rozhlasového a televizního zpravodajství. Protože patřím k „nostalgikům“, kteří stále vzpomínají na ty lepší stránky minulého soužití Čechů a Slováků z doby před rokem 1992, rád se přiznávám, že si občas vzpomenu na „klasické“ televizní pondělky z Bratislavy. Bývalo to takové příjemné zpestření v té normalizační šedi života okolo nás. A se mnou si na to možná vzpomenou i ty tisíce Slováků, kteří se usadili v západní části bývalého Československa, protože se jim tady žije líp než v jejich původní vlasti – na Slovensku.
Proto pokaždé, když slyším v televizi o Slovensku, vybaví se mi ta část dnešních Slováků, jejich politické, intelektuální a umělecké „elity“, kteří pozorně sledují dění u nás a svými postoji, byť to neříkají nahlas, vlastně přitakávají tvrzení, že soužití Čechů a Slováků bylo a stále ještě je oboustranným obohacením. Ti odvážnější a pravdomluvnější se nebojí přiznat, že Češi jsou pro ně inspirací a příkladem k následování.
Navzdory tomu, že v r. 1992 došlo k nelegitimnímu rozpadu společného státu, masarykovské Československé republiky, jsou vztahy obou bývalých „manželů“ i nadále velmi dobré, ba vynikající, pokud to budeme srovnávat s jinými částmi Evropy a světa. V politické rovině jsou pak nejlepším potvrzením této novodobé „tradice“ návštěvy vrcholných politiků obou států – ČR a SR.
V této souvislosti nemohu nezmínit příkladné chování a veřejné vystupování slovenské prezidentky Z. Čaputové, kterou mnozí naši občané Slovákům upřímně závidí. Nejen ona, ale i dlouholetý velvyslanec P. Weiss, jehož mise v ČR nedávno skončila, mohou sloužit jako vzor – pro všechny české politiky. Pro tu naši rozhádanou smečku politických „vyžírek“, které se snaží v politice urvat, co se ještě dá, než půjdou definitivně od válu.
Svou „povinnou“, zdvořilostní návštěvu v ČR absolvoval nedávno jak premiér I. Matovič, tak i jeho nástupce, který si s ním po vzoru Putin-Medveděv „vyměnil“ funkci – Eduard Heger. Slováci si svou právě skončenou vládní krizi vyřešili velice svérázně – proti všem běžným zvyklostem. Bohužel – nenašli odvahu vypoklonkovat z vlády hlavní překážku koaličního nevládnutí, I. Matoviče, nýbrž mu našli „trafiku“ v podobě postu ministra financí v rekonstruované vládě. Že na to tento „plagiátor“ nemá potřebnou kvalifikaci, to je pro Slováky, zdá se, věc nepodstatná. Namísto I. Matoviče se tedy novým premiérem stal dosavadní ministr financí E. Heger.
Z toho, co jsem stačil postřehnout z těch několika záběrů, jež nám nabídla naše televize, je zřejmé, že v případě nového premiéra se jedná o člověka nenápadného a skromného, který se rozhodl nepokračovat v teatrálním vystupování svého předchůdce. Jeho kritikové o něm např. tvrdí, že je to submisivní typ člověka, který byl, je a bude závislý na Matovičovi. Co je však nejdůležitější: díky své klidné povaze má šanci udržet vývoj na Slovensku v přijatelných „mantinelech“. To Slováci potřebují po letech politických „virválů“ a turbulencí ze všeho nejvíc.
─────
Nejen čeští politici mají problémy s pravopisem…
Nízká úroveň vzdělání je dnes všeobecným problémem, který se nevyhýbá ani politikům, zejména těm mladším. Není proto žádným tajemstvím, že s nástupem tzv. normalizace u nás prudce poklesla úroveň vzdělávání – v důsledku politických čistek po nástupu G. Husáka do čela KSČ. To se nutně podepsalo na horší přípravě dětí, zejména na základních školách, a to i v oblasti pravopisu mateřského jazyka. Vidíme to dnes všude okolo sebe: pravopisné chyby jsou nejen v reklamních textech, ale i v článcích novinářů, o televizi ani nemluvě. (Zabýval jsem se tímto problémem v několika článcích z poslední doby.)
Specifickým problémem je záliba našich politiků v používání sociálních sítí. Některé veřejně činné osoby zapomínají na to, že pro ně platí mnohonásobně přísnější kritéria než pro ostatní občany. To se samozřejmě týká také pravopisných chyb v jejich sděleních na Twitteru či Facebooku. Stalo se u nás zvykem, že ten, kdo není na sociálních sítích, jako by nebyl. Podobně až dosud platilo, že kdo není v televizi, nemá šanci u voličů uspět. Z politiky tak díky působení digitálních technologií začal mizet osobní kontakt mezi politiky a voliči, který tradičně tvořil základ politického života. Prostředí politiky je tímto způsobem záměrně deformováno a trvale poškozováno. Ani po zkušenostech z boje proti „koronaviru“ nemůžeme s klidným svědomím říci, že všechno lze dělat distančně. U politiky to stále ještě neplatí.
O problémech s pravopisem našich politiků píšu často a dost kriticky. Nešetřím nikoho, protože politik musí snést mnohem vyšší dávku kritiky než běžný občan. Když na to nemá, ať se jde živit něčím jiným, co mu půjde líp! Zejména po nástupu A. Babiše do funkce českého premiéra (větší nonsens si lze jen těžko představit) to začíná být kardinální problém. Babiš totiž dělá, co může, aby vystupoval jako český politik, avšak ne vždy se mu to daří. Dokonce i při veřejných setkáních se slovenskými politickými špičkami hovoří česky. Občas to působí hodně komicky, protože každý přece ví, že je to Slovák. Mnozí čeští novináři a politici, kteří se za Babišovými zády posmívají jeho neúmyslně pronášeným slovakismům (hlavně tehdy, když je rozčilený a přestává se kontrolovat), se podvědomě snaží této jazykové „kultuře“ přizpůsobovat.
Vidíme to hlavně na krátkých textech na sociálních sítích, kde se někteří politici prezentují jako ignoranti a pologramoti. Nízká jazyková úroveň se ovšem rozlezla jako rakovina všude ve veřejném prostoru: televizemi počínaje až po ČTK a jednotlivé redakce novin a časopisů. Asi je aktuálně nedostatek jazykových korektorů, jinak si to stěží lze vysvětlit.
To, co často kritizuji u českých politiků, odehrává se, bohužel, souběžně i na Slovensku. Nejnověji se tento „lapsus“ nechtěně podařil také novému slovenskému premiérovi – E. Hegerovi. Během návštěvy České republiky dne 15. 4. 2021 se tento politik setkal s českým prezidentem M. Zemanem, jenž patří ještě do „staré školy“ politiků, kteří byli „vycepováni“ k dokonalé znalosti pravopisu. Zeman rovněž přísně dbá o kultivovaný mluvený projev: na správnou artikulaci i důraz na některá slova. Připouštím, že svým pomalým tempem řeči může některé lidi přivádět k zoufalství.
Proto je tak trochu záhadou, že Kancelář prezidenta republiky vůbec nezareagovala na pravopisnou chybu, jíž se dopustil E. Heger. Kdo si vzpomene na zdrcující kritiku B. Sobotky kvůli jeho návrhu personálního složení vlády v r. 2014 (Zeman v něm napočítal celkem šest chyb!), ten musí chápat Zemanovu benevolenci k chybě E. Hegera jako mimořádně vstřícné gesto vůči bratrskému národu, nad jehož chybou či drobným pokleskem dokáže shovívavě přivřít obě oči. U nikoho z českých politiků by to M. Zeman neudělal.
A cože se to stalo během Hegerovy návštěvy na Pražském hradě? Nový slovenský premiér totiž dne 15. 4. 2021 absolvoval nejen audienci u prezidenta republiky M. Zemana, nýbrž se stačil i zapsat do pamětní knihy. Čeští politici ani média tomu nevěnovali žádnou pozornost. Byla to pro ně tak obrovská „marginálie“, že ji nebrali na zřetel. O to větší rozruch tatáž věc vyvolala ve slovenských médiích, která o Hegerově návštěvě v „Babišově Česku“ referovala. U nás se o tom veřejnost dozvěděla ze sdělení prezidentova mluvčího J. Ovčáčka, který faksimile Hegerova zápisu v pamětní knize zveřejnil na Twitteru.
Předmětná dvě souvětí E. Hegera zní: „Česká republika a jej ľud nám bol, je a bude vždy veľmi blízki. Spája nás spoločná historia, rodinné väzby[,] a teda silné puto priateľstva.“ S výjimkou internetového webu „Mix.cz“, který o této události informoval, rozhostilo se všude jinde v českých médiích ono důvěrně známé „ticho po pěšině“. Češi to znají již z minulého režimu: když se blíží pohroma, je lépe schovat hlavu do písku po vzoru pštrosa a čekat, jak to dopadne.
Příznivé přijetí E. Hegera na Pražském hradě i ve Strakově akademii, kde sídlí Úřad vlády ČR, proběhlo v tradičně skvělé atmosféře také proto, že Matovičův nástupce slíbil ČR dodávky vakcín proti „covidu-19“ ‒ jako dar těžce zkoušenému sousedovi.
Nevím, zda je vhodné, abych komentoval pravopisné chyby politika ze sousedního státu, nota bene chyby v jeho rodném jazyce. A protože má slovenština výrazně jednodušší gramatiku i pravidla pravopisu, pouze potvrdím to, na co přišli již přede mnou zvídaví slovenští novináři: Heger udělal chybu v adjektivu „blízky“ a navíc zapomněl na interpunkční čárku před spojovacím výrazem „a teda“. Je to podobné jako v češtině: před spojkami, jež se používají v důsledkovém poměru souvětí souřadného („a proto“, „a tedy“, „a tak“, „a tudíž“ apod.), se píše čárka. Slovenští novináři si toho zřejmě nevšimli – na rozdíl ode mne. Asi s tím mají podobný problém jako novináři čeští.
─────
Premiér E. Heger má pravdu: spojuje nás společná historie
Zápis v pamětní knize Pražského hradu s pravopisnou chybou jistě nebyl tou nejvýznamnější událostí během návštěvy nového slovenského premiéra v České republice. Pro většinu občanů je daleko důležitější, že neobyčejně přátelské, ba srdečné vztahy mezi národy obou územních částí bývalého Československa pokračují – i po bezmála 29 letech od zániku společného státu. Na obou stranách státních hranic bychom si měli připomínat velké události společných dějin, ale i velké postavy Čechů a Slováků.
V loňském roce jsme si v ČR připomněli 140. výročí narození gen. M. R. Štefánika. Prezidentka Z. Čaputová zase nezapomněla na 70. výročí popravy JUDr. M. Horákové, jíž „in memoriam“ udělila státní vyznamenání. V letošním roce (2021) budou Slováci vzpomínat nedožitých 100. narozenin A. Dubčeka, hlavní postavy Pražského jara 1968. Také my, v českých zemích, bychom na toto jubileum neměli zapomínat, jakkoli se naše hodnocení úlohy tohoto muže v dějinách může lišit. Nicméně ‒ zapsal se do historie a to mu upřít nelze.
Zdá se, že i v tomto směru zůstáváme v zajetí zaběhnutých stereotypů v nazírání na některé postavy našich společných dějin. Na jedné straně jsme ochotni připustit, že T. G. Masaryk, který je řadou slovenských občanů a politiků vnímán velmi kriticky, či dokonce vysloveně odmítán (totéž se týká V. Havla), byl po otci Slovák a po matce Čech či spíše Moravan, na straně druhé na jiné osobnosti neprávem zapomínáme. (Také historik F. Palacký se hlásil ke svému moravskému původu, stejně jako J. A. Komenský.)
Zapomínáme například na to, že básník J. Kollár (1793-1852) se zasloužil o české národní obrození možná daleko víc než o to slovenské. A protože žil ve „složité“ době, kdy byli slovenští vlastenci národnostně utlačováni vládnoucími Uhry (= Maďary), psal svá díla česky a působil na univerzitě ve Vídni. A jistě stojí za připomenutí také to, že na staroslavném Vysokém učení Karlově v Praze působili již v dobách před Bílou horou (1620) přední učenci slovenského původu, např. lékař J. Jesenský-Jessenius (1566-1621), od jehož popravy na Staroměstském náměstí uplyne za šest týdnů rovných 400 let, jakož i jazykovědec V. Benedikti z Nudožer (1555-1615).
I později studovalo na vysoké škole v Praze mnoho známých a významných Slováků, např. již zmíněný M. R. Štefánik (1880-1919) nebo spisovatel a původní profesí lékař M. Kukučín (1860-1928), vlastním jménem M. Bencúr. Ostatně – absolventem pražské Právnické fakulty UK byl i první polistopadový premiér M. Čalfa (*1946).
Na závěr tohoto článku snad jen doplňující konstatování: Buďme rádi, že toho, co nás spojuje, je stále mnohem víc než toho, co nás může dočasně rozdělovat. Hlavně si dávejme dobrý pozor na to, aby se z toho přičiněním jedinců, kteří nám onu blízkost závidí, nestala záminka k vyvolávání nepřátelských nálad: protislovenských nebo protičeských“. Přitom mějme na paměti, že česko-německý i slovensko-maďarský konflikt nezmizel, nýbrž je momentálně ve stavu „hibernace. Kdykoliv může vzplát znovu, nebudeme-li opatrní nebo budeme-li naslouchat falešným rádcům.
─────
Poznávejme naši společnou minulost!
Jako „bonus“ pro čtenáře, kteří dočetli článek až do konce, ale hlavně pro čtenáře z nejmladší generace, připojuji fotografii jedné historické památky, která v dobách společného státu bývala považována za jeden z významných dokladů o tom, že naše země (včetně Slovenska) patřily k civilizované Evropě, nikoli jen k periférii či neosídlenému teritoriu, o němž se na starověkých mapách psalo toto: „Hic sunt leones.“ (= Zde jsou lvi.)
Na přiložené fotografii je nápis vytesaný do skály pod středověkým hradem Trenčínem. Zhotovili jej okolo roku 179 po Kr. římští vojáci, legionáři (jejich dočasný tábor se nazýval „Laugaricio“), kteří se pod vedením samotného císaře Marka Aurelia v letech 166-180 po Kr. pokusili v tzv. markomanských válkách podrobit si toto barbarské území na sever od řeky Dunaje. Legionáři pronikli tehdy nejen do Pomoraví, ale i do Pováží, Ponitří a Pohroní. Dnes již víme (na základě archeologických výzkumů z poslední doby), že jejich dočasná vojenská ležení byla jak v Brně, tak i v Olomouci. Podobné stopy byly zjištěny i na území jižního Polska.
Kromě tohoto nápisu zařazuji také fotografii výřezu z mapy Klaudia Ptolemaia (85-168 po Kr.), na níž jsou zachyceny sídelní poměry na území jižní a východní Moravy. Jsou zde uvedeny názvy některých opevněných středisek, jako byl 
např. Eburon, Carrodunon, Setovia aj. Tyto lokality jsou již na moravské straně velkého území, pro něž tento starověký učenec používá označení „Magna Germania“ (= Velká Germánie).
Podle některých historiků a archeologů se jedno z těchto center, keltských oppid (Eburon, Carrodunon), mělo nacházet v prostoru mezi Brumovem, Slavičínem a Vsetínem (= Setovia). Této lokalizaci odpovídají: hradiště Gradca u Rudimova, Vyšehrady u Bohuslavic nad Vláří, Klášťov u Vysokého Pole, Hradisko u Pulčínských skal poblíž Lidečka či Vincúch u Mirošova nedaleko Valašských Klobouk. Území bývalého okresu Valašské Klobouky je dosud málo prozkoumané: v minulosti zde byly nalézány keltské i římské mince. Na mimořádné nahromadění těchto nalezišť upozornil již v 80. a 90. letech 19. století amatérský archeolog a učitel z Rudimova u Slavičína – J. Kučera (1860-1919), pozdější zakladatel muzea v Uherském Brodě.
Přes Vlárský průsmyk směrem na sever vedla známá Jantarová cesta: mimo jiné okolo dnes tak medializovaných Vrbětic. Od Trenčína do tohoto zajímavého mikroregionu s bohatým pravěkým a staroslovanským osídlením je to asi 30 kilometrů po silnici, která vede přes obec Nemšová. Tam před r. 1989 působil jako podnikový právník pozdější slovenský premiér V. Mečiar.
Archeologickým nalezištím, která jsem vyjmenoval, bychom měli věnovat větší pozornost. Jsou to němí svědkové naší slavné minulosti. Většina z nich zatím čeká na své prozkoumání a vědecké zhodnocení.
2. 5. 2021
PhDr. Rostislav Janošík
