Svobodné noviny na internetu

Připomínat jubileum dosud neobjasněné smrti prvního československého ministra vojenství více než 25 let po zániku Československa (ČSR) se může zdát jako nepatřičné. Přesto nebo právě proto je třeba si stále znovu opakovat jména těch, kteří se zasloužili o vznik novodobého státu Čechů a Slováků.

Vedle prvního prezidenta ČSR T. G. Masaryka a ministra zahraničních věcí E. Beneše to byl především PhDr. Milan Rastislav ŠTEFÁNIK, který se ze slovenských politiků nejvíce zasloužil o mezinárodní uznání samostatnosti nového státu uprostřed Evropy. Až polistopadový režim plně zhodnotil Štefánikův význam a přiznal i jemu, že „se zasloužil o stát“ – Československou republiku.

Slovenský astronom, diplomat, politik a vojenský činitel M. R. Štefánik se narodil 21. 7. 1880 v Košariskách v okrese Senica jako syn evangelického pastora. Podobně jako jiní pokrokoví Slováci také on se rozhodl získat vysokoškolské vzdělání v Praze. V letech 1898-1901 studoval stavební inženýrství na pražské technice, později (1901-1904) na české univerzitě v Praze astronomii a fyziku. Navštěvoval také přednášky tehdy věhlasného a uznávaného prof. T. G. Masaryka. V r. 1904 byl Štefánik promován doktorem filozofie. Odešel hledat štěstí do Francie, kde se stal spolupracovníkem významného astronoma P. J. Janssena na hvězdárně v Meudonu u Paříže, později na observatoři na Mont Blancu.

Jako člen vědeckých expedic cestoval Štefánik po světě. Pobýval v Alžíru, Turkestánu, Brazílii, Tahiti, Ekvádoru. Současně s vědeckými úkoly plnil i zpravodajské a diplomatické poslání. Za prosazování francouzských zájmů v Ekvádoru byl jmenován rytířem Čestné legie a vysloužil si pozornost tehdejších francouzských politiků. V r. 1912 získal francouzské občanství.

Ještě dříve, než začala První světová válka, prodělal Štefánik operaci žaludku, během války pak další. Vstoupil do francouzské armády a na jaře 1915 absolvoval letecký výcvik. Již v květnu 1915 se zúčastnil bojových operací na francouzsko-německé frontě. Od září 1915 bojoval v Srbsku, odkud musel být pro nemoc evakuován do nemocnice v Římě.

Dne 13. 12. 1915 navázal Štefánik kontakty s rodícím se československým zahraničním odbojem, který představovali T. G. Masaryk a E. Beneš. Byl nejen schopen zajistit přijetí Masaryka u předsedy francouzské vlády A. Brianda, nýbrž měl kontakty i na anglický a italský královský dvůr. Když se v Paříži ustavila Národní rada československá, Štefánik se stal jejím místopředsedou.

Jako důstojník francouzské armády se v letech 1915-1916 pokusil v rámci francouzského letectva vybudovat samostatnou československou eskadru. Z pověření francouzské vlády odjel na Balkán. Měl výraznou zásluhu o vytvoření československých legií v Rusku, ve Francii a v Itálii. V souvislosti s tím opakovaně navštívil Itálii, v letě 1916 podnikl cestu do Ruska, později také do USA. V červenci 1918 byl jmenován brigádním generálem a znovu navštívil Rusko, tentokrát československou armádu na Sibiři. Odtud se vrátil zpět přes Japonsko a USA, kde ho v Bílém domě přijal americký prezident W. Wilson.

Fakt existence československé armády v Rusku, ve Francii a v Itálii příznivě ovlivnil dohodové mocnosti v jejich podpoře vzniku samostatné Československé republiky. Ještě před jejím vyhlášením byl Štefánik 14. 10. 1918 jmenován ministrem vojenství v prozatímní československé vládě v Paříži. O měsíc později, 14. 11. 1918, byl v této funkci potvrzen také ve vládě nově vyhlášené Československé republiky.

Zpátky domů, na Slovensko, se M. R. Štefánik vypravil teprve začátkem května 1919. Rozhodl se přiletět na Slovensko italským dvouplošníkem Caproni. Start letadla se uskutečnil 4. 5. 1919 z letiště Campo Formido v Itálii. Krátce před přistáním se letadlo se Štefánikem a třemi italskými letci zřítilo z výšky nedaleko Ivanky u Bratislavy. Celá posádka zahynula.

Okolnosti Štefánikovy tragické smrti zůstávají dodnes obestřeny tajemstvím. Již bezprostředně po leteckém neštěstí se hlavně na slovenské straně spekulovalo o tom, komu mohla smrt mladého, perspektivního slovenského politika prospět. Nechyběla ani více či méně věrohodná svědectví o záměrném sestřelení letadla, a to údajně na přímý příkaz E. Beneše. Také v našich novinách jsme nedávno otiskli svědectví bývalého politického vězně komunistického režimu, týkající se této tragické události (SN č. 6/1998, str. 3 – viz příloha za tímto článkem.)

Pravdu o okolnostech smrti M. R. Štefánika se zřejmě nikdy beze zbytku nedozvíme. Přiblížíme se k ní možná až tehdy, když budeme ochotni připustit, že ani T. G. Masaryk, ani E. Beneš nejsou nedotknutelné modly, jež konaly celý život jen samé dobré skutky. O vině E. Beneše za dvojí kapitulaci v našich moderních dějinách – před nacismem i před komunismem – dnes nikdo soudný nepochybuje. Naše společnost přesto ještě nedospěla do stadia, kdy je schopna a ochotna přijmout celou, nezkreslenou pravdu o minulosti českého národa. A také o smrti M. R. Štefánika. Čas pravdy ještě nenastal, jednou však přijít musí.

M. R. Štefánik, představitel myšlenky soužití Čechů a Slováků ve společném státě, se sice nedožil návratu do vlasti, přesto nám zanechal politickou národní závěť, jež stojí za to, abychom si ji čas od času připomínali: „Našemu národu a státu je nutno dáti pevný mravní základ. Jsou dva velké základní typy české, nebo lépe řečeno, dva velké symboly dvou výsledných typů českých. Jeden šel zpříma vztyčen, a přece zahleděn do sebe, za velkým ideálem, za pravdou. Šel za ním bez úchylky, třeba[že] věděl, že nutně shoří. Druhý hleděl kolem sebe a porážel palcátem vše, co stálo v cestě – za pravdou. Oba tyto typy za staletí útisku degenerovaly. První vztyčený se shrbil v pokoře, druhý se z hrdiny stal hrubcem. Nutno usilovati o to, aby v nás ožily zase oba původní typy, ale spojené v jeden: aby český člověk zase byl zahleděn dovnitř za velkým ideálem pravdy, ale aby při tom měl dosti odhodlanosti a síly, aby si cestu k ní uhájil.“

28. 5. 1999

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. M. R. Štefánik (1880-1919).
2. Mohyla M. R. Štefánika v Brezové pod Bradlom od architekta D. Jurkoviče.

(Převzato z tištěných SN č. 2/1999, str. 7.)

●●●

Příloha:

Vzpomínka bývalého mukla na rok 1949

(Fejeton)

Bylo krásné letní odpoledne, někdy koncem června. Slunce svítilo, vzduch byl prosycen onou svěžestí začínajícího léta, kdy ptáci ve větvích krásně zpívají, někde na lukách poletují asi motýli a holky v plavkách chodí na plovárnu. Asi. Já to zrovna neviděl. Psal se totiž rok 1949 a já jsem si odbýval tři měsíce přísné izolace na Borech, na samotkách C 2.

Vy nevíte, co je to přísná izolace? No, to znamená, že jste někde něco prošvihli, narušili jste vězeňský řád nebo co a za trest vás zavřeli na samotku o ploše 9 metrů čtverečních, což obnáší sedm krátkých kroků ode dveří pod okno a stejný počet kroků ke dveřím. Na dveřích cely byla zvenčí cedulka „Přísná isolace“, a když vás vyvedli na vycházku, tak šest kroků za vámi nesměl nikdo jít, chodili jste se zrakem upřeným před sebe a s rukama za zády.

No, a onoho krásného dopoledne, které mám na mysli, pan strážmistr Venca Mašek nás, „samotkáře“, začal strkat do dvojic, což znamenalo, že izolace skončila. A moje nálada stoupla úměrně tomu slunečnému dopoledni. Že ta izolace skutečně skončila, potvrdilo to, že po návratu z vycházky na oddělení samotky C 2 jsem už na dveřích neměl tu ceduli „Přísná isolace“.

Ten druhý mukl, který se mnou chodil tenkrát na té vycházce ve dvojici, byl starší než já a byl to policajt ještě z první republiky, který sloužil v Bartolomějské ulici, tedy na pověstné „čtyřce“. Ale nebyl to takový policajt, kteří za první republiky chodili v uniformě, v bílých rukavicích a se šavlí po boku. Byl buď u kriminálky, nebo spíš ve zpravodajském oddělení, protože měl přístup do všech archivů, i do těch tajných.

A teď opusťme Bory, prozářené letním sluncem, a vraťme se do první republiky! Dnes už se o Milanu Rastislavu Štefánikovi moc nemluví. Kdybyste se někoho z mladých lidí zeptali, kdo to byl, tak jenom málokterý z nich by snad věděl, že v prvním odboji pomáhal T. G. Masarykovi a E. Benešovi prosazovat myšlenku samostatného Československa a že při návratu do vlasti tragicky zahynul.

Ovšem tenkrát, za té první republiky, se nikdo netajil tím, že došlo k tragickému omylu a že Štefánik byl omylem sestřelen vlastní, československou protileteckou baterií. Bylo to krátce po první světové válce, vztahy s Maďarskem byly velmi, velmi napjaté, výsostné barvy na Štefánikově letadle byly sice italské, ale ty jsou stejné jako maďarské, jenže v jiném pořadí. Prostě: baterie viděla cizí letadlo, přelétávající československé hranice, tak se s tím moc nepárala a ratatata… Letadlo bylo dole.

Na to, že Štefánik byl sestřelen, můžete vzít jed. Jako žák obecné Budovcovy školy na Malé Straně jsem se jednou zúčastnil školní vycházky do Vojenského muzea na Hradčanském náměstí a tam jsem viděl viset ve skleněné vitríně roztrhanou a prostřílenou leteckou kombinézu z první světové války s velkými, tmavými skvrnami od zaschlé krve. Pod tou kombinézou v té vitríně byla tabulka „Kombinésa M. R. Štefánika“. Díry po projektilech byly tak velké, že jste jimi mohli prostrčit palec. To jsem viděl na vlastní oči jako kluk.

A teď se vraťme do onoho prosluněného rána roku 1949 na Borech, kde na vězeňském dvoře, s rukama za zády, chodíme bok po boku s oním bývalým zpravodajcem jménem Karel. Jeho příjmení si pamatuju, nebojte se, ale nechci ho zveřejňovat, i když předpokládám, že Karel už nežije. A jak si tak povídáme, tak nevím už jak, přišla řeč na Štefánika, na jeho smrt, a já jsem se Karlovi pochlubil, že jsem jako kluk viděl Štefánikovu leteckou kombinézu, ve které ho sestřelili.

Na to mi Karel opáčil: „Já ti teda něco řeknu, ale nemusíš to rozkecat. Konec konců tady ani nemáš komu. Já jsem měl přístup do všech archivů, i do těch tajných, a jednou, jak se tam prohrabávám lejstry, našel jsem celej spis o vyšetřování Štefánikovy smrti. Mezi jiným tam byla i protokolární výpověď velitele protiletecké baterie, která Štefánika sestřelila. A víš, co ten vypověděl a vlastnoručně podepsal? Ten tam tvrdil, že den předtím, než se to stalo, dostal z Prahy dálnopisem zprávu, že následujícího dne, přibližně v tolik a tolik hodin, poletí takový a takový letadlo. A rozkaz zněl: sestřelit! Von nevěděl, co je to za letadlo. Nevěděl, kdo v něm sedí. Dostal rozkaz sestřelit, tak ho sestřelil.“ Vycházka končila, slunce svítilo dál a my jsme se pod bedlivým dozorem pana strážmistra Vency Maška vraceli na oddělení samotky C 2.

Vím, že teď sedíte, kroutíte hlavou a říkáte: „Ts, ts…“ Nebo: „No, tohle! Ten chlap si vymejšlí!“ Anebo ještě něco horšího. Ta kombinéza v muzeu už, myslím, není. Ten svazek o smrti M. R. Štefánika už asi někdo dávno skartoval. Karel už zřejmě nežije. Jenže: Karel tenkrát neměl nejmenší důvod, aby lhal. Vždyť jsme tehdy nevěděli, jestli vůbec přežijeme a dostaneme se někdy ven. Já měl doživotí a Karel 25 let nebo kolik. Ani teď, když vám to tu vyprávím, nechci se dělat zajímavým ani nemám v úmyslu rozvířit nějaké nové vyšetřování smrti M. R. Štefánika. Je to jenom vzpomínka jednoho mukla na jedno hezké, slunečné dopoledne na Borech v roce 1949.

18. 10. 1998

Jiří Mesicki, Praha 2

(Převzato z tištěných SN č. 6/1998, str. 3

─────

P. S.:

Pan Jiří Mesicki, bývalý předseda jedné z pražských poboček Konfederace politických vězňů (KPV), byl vzácný člověk a skvělý „literát“, jak se mohou z výše zveřejněných řádků čtenáři sami přesvědčit. Již mnoho let není mezi námi. Jsem rád, že jsem měl tu čest poznat ho osobně a že byl dlouholetým a trpělivým spolupracovníkem redakce SN. Právě lidé, jako byl bývalý vězeň komunistického režimu J. Mesicki, nám dnes zoufale chybí. Kdyby on a jemu podobní stateční vlastenci mezi námi i nadále žili, nemohlo by se stát, že by se do nejvyšších pater politiky dostal takový „hnůj“, jaký tam dnes máme. Ano, je to také naše vina, protože jsme to dovolili…

‒ RJ ‒