Svobodné noviny na internetu

Motto: „Jen méně slibů, méně slov a více činů pro vlast!“ (J. V. Jahn)

Babišův M. Kolovratník novým ministrem dopravy nebude!

Dana Ťoka to sice již nezachrání, ale bude to dostatečnou výchovnou „lekcí“ pro ty ovce z „ANO 2011“, které si snad namlouvaly, že by v Babišově stínu mohly udělat kariéru. Jako by nestačil smutný osud J. Faltýnka poté, kdy kdosi Babišovi indiskrétně „vyslepičil“, že by ho jeho místopředseda mohl nahradit v čele politické divize Agrofertu! Ve „firemní“ straně věc zhola nemožná. Babiš má přece nejraději poslušné ovečky typu „králíkářky“ T. Malé, či „žižkovské ženy“ K. Dostálové nebo nadřízené „zaklekávačů“ z Ministerstva financí ČR – A. Schillerové.

V přívalu stále nových událostí mohl příběh snaživého poslance M. Kolovratníka, jemuž ještě před pár měsíci vadila Okamurova SPD, ale ochotně od té doby hlasuje s Filipovými komunisty o tom, co prospívá jeho „šéfovi“, uniknout pozornosti těch občanů, kteří se zajímají o politiku. Těm ostatním je historie jednoho usměvavého, plešatého čtyřicátníka z Babišovy politické stáje ukradený. Lidi to už nerozlišují, protože těch Babišových „podržtašek“ je tolik, že se v tom přestávají orientovat. Je totiž vcelku lhostejné, jak se ti jednotliví „řiťolezci“ jmenují. Rozdíl je pouze v tom, kdo Babišovi zaleze do útrob hlouběji. Kolovratník nejspíš nepatřil k těm nejsnaživějším. Dobře mu tak! Žádná škoda ho nebude.

Tento namistrovaný frajírek s vyglancovanou pleší si to ve skutečnosti u svého šéfa „zavařil“ sám. Tím, že si v pořadu V. Moravce (Otázky VM) příliš „pustil hubu na špacír“. Inu, když se člověk začne moc „vykecávat“, je to vždycky nebezpečné. A zvláště u osob, které patří do Babišova „ovčince“. Ovce totiž mají poslouchat a bečet co nejméně. A když už, tak jen podle rozdaných not. O samostatně myslící „ovce“ žádný bača nestojí. Jsou pouze na obtíž. A co teprve takové, které by „z fleku“ mohly dělat třeba ministra dopravy, že ano?! Ty už vůbec ne!

Zkrátka: M. Kolovratník, který až dosud nakračoval v Babišově „minovém poli“ s maximální opatrností, to tentokrát neuhlídal. Jeho natěšenost na nabízenou funkci ministra dopravy byla příliš velká, aby se to dalo utajit. Tohoto poslance vládního hnutí/strany „ANO 2011“ (= Svědkové Burešovi) zradil jeho jazyk. Za trest by si ho měl nechat vyříznout, protože právě tento lidský orgán ho připravil o dobře placenou funkci. Je důležitá také celospolečensky, protože uživatelem silnic je téměř každý z nás. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že by Kolovratník tuto funkci zvládl líp než stávající ministr D. Ťok.

Ale je docela možné, že když se Vojta „Falmer“ dozvěděl o tom, že Kolovratník má nahradit poslušného a nevýbojného Ťoka, pomohl jej Babišovi „zaříznout“ – rukou společnou a nerozdílnou. Vždyť to všichni dobře víme: Ten, koho známe a u něhož víme, co od něho můžeme čekat, je přijatelnější než nějaké „nové koště“, byť by to byl sebevětší odborník. O odbornost v politice jde vždycky až na posledním místě.

Důvodem k této předčasné „exekuci“ nebyla ani tak Kolovratníkova upovídanost (lépe: ukecanost) v pořadu V. Moravce, který „pije krev“ kdekomu v této zemi a v němž se tento poslanec ANO 2011 ke svému chlebodárci nechoval zrovna loajálně, nýbrž jeho dávný výrok o tom, že by se mu nelíbila podpora Babišovy vlády ze strany komunistů. (Dobře si ten výrok pamatuji. Slyšel jsem ho tenkrát na vlastní uši.) Nepochybuji o tom, že neunikl ani pozornosti Vojty „Falmera“. Inu, estébáčtí práskači nikdy nezapomínají. Babiš by jistě řekl: „Nikdy, nikdy, nikdy! Něch si to každý zapamatuje!“ A basta!

●●●

Miroslav Murček – další Slovák ve významné funkci?

Znalcům českého jazyka nemusím vysvětlovat, že jak Pavel Kováčik, tak i Marian Jurečka a mnozí další politici „českého“ státu jsou potomci Slováků (z 2. nebo 3. generace), kteří stále, i po letech, „kopou“ za Slovensko, i když tam nikdy nežili. (Je to podobné jako s muslimy, kteří se narodili svým rodičům poté, kdy se oni usadili v Evropě, aby se zde „začlenili“ do většinové společnosti.) A dnes tito Slováci „kopou“ samozřejmě za Babiše, aniž je o to osobně požádal. Někteří z nich jsou členy úplně jiných politických uskupení, než je „ANO 2011“. Nenechme se mýlit tím, že mluví dobrou češtinou. Chodili přece výhradně do českých škol.

Proč o tom píšu v souvislosti s personální rošádou v čele Vojenské policie? Opravdu není nikomu nápadné, kolik Slováků nám tu zanechal již před rokem 1989 soudruh G. Husák, když se rozhodl, že raději umře doma – v Petržalce (dnes součást Bratislavy)? A kde všude ty Husákovy „sirotky“ najdeme? No přece na bývalých „silových“ ministerstvech, která bývala vždy oporou komunistického režimu. Slováci tam plnili delikátní poslání: hájili socialismus a družbu se SSSR proti těm „Čehúnům“, na které nebylo po r. 1968 spolehnutí! Proto si je tam taky soudruh Husák přivedl.

Do Prahy se tehdy, v letech tzv. normalizace, stěhovaly stovky slovenských komunistů, věrných „obránců" našeho přátelství a spojenectví se soudruhem Brežněvem a dalšímu geronty z Kremlu. A ve svém novém domově tito strážci ideové čistoty KSČ, soudruzi, na něž bylo vždy spolehnutí, zakládali rodiny – a už se zde „usalašili“ na věčné časy. Po Listopadu 1989 jsme je měli všechny do jednoho „vyexpedovat“ zpátky na Slovensko. V naprosté většině to totiž byli jen vlastizrádci a kolaboranti s cizí mocností.

Ale vraťme se k osobě M. Murčeka. Dopátrat se minulosti tohoto plukovníka generálního štábu naší armády není věru snadné. Předtím byl velitelem Vojenské policie Olomouc. Jméno Murček je tak málo frekventované, že jej nelze přehlédnout. Jiný držitel tohoto příjmení před lety figuroval v kauzách, jež se týkaly policejní školy v Holešově. Jmenoval se: Ján Murček. V jeho případě je slovenský původ zřejmý i z křestního jména.

O kauze J. Murčeka psaly tehdy, v 90. letech 20. století, Necenzurované noviny (NN) i tištěné Svobodné noviny (SN). Ján Murček byl tehdy podezřelý ze spolupráce s předlistopadovou Státní bezpečností (StB). Dnes jsou informace na internetu, týkající se jeho osoby, nedostupné (= byly smazány). Naštěstí existuje tištěná verze jak NN, tak i SN, kde se o něm lze leccos zajímavého dočíst. Je to užitečná zkušenost: tištěná periodika mají stále smysl a nelze je „vymazat“.

Že by se na střední Moravě vyskytovaly desítky Murčeků, to je zhola nemožné. Oba Murčekové, Miroslav (slovensky Miro) i Ján (občas i Jan), působí (působili) v ozbrojených složkách, což odpovídalo Husákově politice: rozmísťovat Slováky v českých zemích, protože Husák po zkušenostech z 50. let 20. století, kdy prošel řadou věznic s českými dozorci, Čechům nevěřil. (A oni zase nevěřili jemu.) Husák trpěl podobným stihomamem jako císař Rudolf II. Byl to na rozdíl od tohoto vrtošivého starce nesrovnatelně větší gauner a podivín; své „běsy“ zaháněl alkoholem – jako kdysi K. Gottwald.

A teď ještě pár biografických údajů o obou mužích jménem: Murček. Ján Murček se narodil v r. 1948 v Trenčíně. Od r. 1979 byl náčelníkem OO-VB v Přerově. Pak se stal učitelem na Střední policejní škole v Holešově. V r. 1997 bylo na ředitele této školy podáno trestní oznámení – kvůli totalitní minulosti J. Murčeka. (SN č. 12/1997, str. 6) ‒ Miroslav Murček se narodil v r. 1969 a žije v Přerově. Že by to byl nějaký příbuzný? Nebo dokonce syn či bratr J. Murčeka? Kdoví? Rovněž bývalý ministr zemědělství M. Jurečka pochází z Přerovska. Jaká náhoda! Hotová invaze Slováků na Hané! Příště tady přistanou Marťané.

[Pozoruhodnou kvalifikaci má i současný, zatím ještě neodvolaný ministr kultury A. Staněk, rovněž Hanák: byl učitelem na Vojenské střední škole protivzdušné obrany v Liptovském Mikuláši. Toto místo mohly za minulého režimu zastávat výhradně osoby politicky dobře prověřené: buď členové KSČ, nebo agenti tajných služeb (v tomto případě vojenské rozvědky či kontrarozvědky.) Zkrátka: kvalifikace vhodná pro „kámoše“ M. Zemana. Ten se totiž nekamarádí jen tak s kdekým!]

●●●

Plíživá „slovakizace“ a „agrofertizace“ ČR pokračuje…

Začalo to docela nevinně. Jeden domýšlivý Slovák, předlistopadový komunista a agent StB, uvěřil tomu, že by se mohl stát „spasitelem“ Čehúnů (= Čechů). Když totiž nabyl s pomocí zkorumpovaných polistopadových politiků a podnikatelů dostatečného majetku, vzal si do hlavy, že daleko lepší než rozdávat úplatky bude něco úplně jiného: pokusí se o dobytí („privatizaci“) českého státu, aby mu už konečně bylo líp. A tuto vizi „Lepšího Česka“ jako typický populista nabídne i těm zpropadeným „Čechúnům“. (Ti jsou prý hloupí a ani si nevšimnou, že je někdo vodí za nos. Proč by se to Babišovi nemělo podařit?)

A tak se stalo, že díky přitroublým českým voličům (s IQ houpacího koně) si občané nadělili pod vánoční stromeček (13. 12. 2017) „slovenského spasitele“ jménem A. Babiš. Jeho jméno od té doby do omrzení všichni omílají jako kafemlejnek: od rána do večera. Jako by na světě nebylo důležitějšího člověka. Přitom je to nevzdělanec, pologramot a chaot, který nedá dohromady kloudnou větu, jež by měla patu a hlavu.

Všechny Babišovy mediální výstupy za něho dělá štáb odborníků na marketing. Když má A. Babiš mluvit bez přípravy, není toho schopen. Jeho improvizované projevy jsou vlastně „slovní průjmy“. Stejně jako prezident Zeman se úzkostlivě vyhýbá diskusím s oponenty, protože ti by ho roznesli na kopytech. Je to v podstatě ubožák, který by v normálně fungující společnosti nedostal žádnou šanci. Až do smrti by zůstal outsiderem.

[Ve srovnání s A. Babišem se musí bývalý generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš nutně jevit jako „pronikavý myslitel“, který je i ve svých 96 letech schopen dospět k pozoruhodnému závěru, že EU je vlastně docela úspěšný projekt. Škoda jen, že na to naši komunisté nepřišli dřív, dokud ještě byli u moci. Již filozof (a po r. 1989 člen ČSSD) I. Sviták totiž tvrdil, že EU je projekt levicový.]

Česká společnost však již delší dobu není normálně fungující společností. Proto si do čela vlády postavila cizince, rodilého Slováka, který nebyl ani za čtvrt století schopen se naučit pořádně česky. (Dokonce i ti nenávidění panovníci z rodu Habsburků na tom byli lépe a češtinu ovládali.) Situace v České republice je unikátní v tom, že k instalování tohoto Slováka s pochybnou totalitní minulostí došlo 25 let po zániku společného státu Čechů a Slováků – Československé republiky.

Že to nemá žádnou logiku ani opodstatnění, nebudu raději psát. Část české veřejnosti by to nejspíš nikdy nepochopila, protože na to intelektuálně nemá. V tom spočívá tragédie dnešního českého národa. Všechny významné osobnosti našich dějin, kdyby se na chvíli vrátily v čase a viděly by tu hrůzu, neuvěřily by tomu, co Češi dnes vyvádějí. Nežijeme totiž ve středověku, aby nám vládl „cizinec“.

Češi jednoho takového „dobrodince“ již měli. Jmenoval se Jan Lucemburský (1310-1346). Česká šlechta (a také někteří historici) mu říkali: „král-cizinec“. Nejen tento panovník raději pobýval v zahraničí, aby nemusel řešit neutěšenou situaci doma. Podobně se chová A. Babiš. Také o něm bychom mohli říci, že je „premiérem-cizincem“. Ze všeho nejraději „rajzuje“ po světě, protože doma se necítí být pevný v kramflecích.

A aby se Babišovi vládlo líp, začal se obklopovat také „cizinci“. Podobně to dělal Jan Lucemburský, který do úřadů dosazoval cizí šlechtu – za úkor té domácí. A i když nechal uvrhnout do vězení tehdy nejmocnějšího šlechtice, Jindřicha z Lipé (†1329), jeho vnitropolitická pozice v českém státě zůstala slabá až do konce jeho vlády. Nedostatky v domácí politice nahrazoval aktivitami v zahraničí. Aspoň v tom byl úspěšnější: díky tomu jeho syn Karel IV. získal mezi panovníky Svaté říše římské postavení, jakého by vlastními silami nebyl schopen dosáhnout.

Podobné rysy vidíme i na způsobu Babišova „vládnutí“: nasliboval sice všechno všem, ale očekávaný ekonomický zázrak se nedostavil ‒ a už ani nedostaví. S tím, jak se mu podařilo „prošustrovat“ nejlepší léta ekonomické prosperity, čekají Babiše již jen horší časy. Politický pád „spasitele ze Slovenska“ je nevyhnutelný a den ode dne se blíží. Až k tomu dojde, bude následovat sčítání škod, jež jeho vláda napáchala. A samozřejmě účtování s „viníky“. Věznice budou plné a možná dojde i na pověstné kandelábry. Babiš snad uteče včas někam do ciziny, ale co bude s jeho „sirotky“? S těmi lůza naloží po svém, jak bývá zvykem. V českých dějinách jsme to již párkrát zažili.

Průvodním jevem Babišova ovládnutí („dobytí“) českého státu se stalo systematické rozmísťování Slováků do vysokých funkcí: státních úřadů i velkých firem. Podobně G. Husák „natahal“ do Čech a zejména do Prahy stovky komunistických kariéristů ze Slovenska, kteří tady založili rodiny ‒ a roztahují se tu dodnes. A protože se Češi chovají nepochopitelně (mnozí zapomněli na to, co tady Slováci pod záštitou vlastizrádce Husáka dělali), nenašli dosud odvahu tyto vlastizrádné „slovenské bratry“ poslat zpátky tam, odkud přišli. To není nic proti slušným Slovákům, nýbrž pouze proti těm, kteří se zachovali jako zrádci, aniž by byli za své činy potrestáni. Tato nepochopitelná laxnost (spolu s nepotrestáním zločinů komunismu) ohrožuje samotné základy demokracie u nás.

Dnes již klasickým příkladem „slovakizace“ dávno před Babišem byl bývalý ministr průmyslu a obchodu – Gustáv Slamečka. Jednalo se o dalšího „nepostradatelného“ odborníka ze Slovenska, kterého tady „zapomněl“ soudruh Husák, když se spěšně vracel po Listopadu 1989 na Slovensko. Tehdy to ještě stihl včas, protože mu hrozila šibenice za kolaboraci a vlastizradu. Až později to „napravil“ náš známý pseudohumanista V. Havel, který se zasadil o nepotrestání komunistů a o to, aby jejich strana nebyla zakázána. Navrch ještě prosadil zrušení trestu smrti. Tomu všemu předcházel opakovaný pokus o sebevraždu pražského tajemníka KSČ A. Kapka. Jemu skutečně hrozil trest smrti za vlastizradu, jelikož patřil k pěti signatářům tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968.

Příkladů dosazení Slováků do významných funkcí je bezpočet. Ale je tu i jeden případ opačný: odstranění jiného Slováka, Michala Murína, z čela GIBS, aby se Babišovi podařilo lépe si „ohlídat“ své trestní stíhání. (Zatím se mu to nedaří tak, jak by si přál.) Těch „obdarovaných“ Slováků je dost a dost. Tak například: novým ředitelem divize poštovní provoz a logistika České pošty, která spadá pod Ministerstvo vnitra (že by s tím J. Hamáček doopravdy souhlasil, nebo o tom vůbec nevěděl?) se nedávno stal bývalý šéf logistiky Agrofertu Petr Cinkl. Dalším Babišovým mužem je Vladimír Dzurilla (neplést se známým slovenským hokejovým brankářem z éry společného státu!), který se stal vládním zmocněncem pro digitalizaci.

Do čela pražské Technické správy komunikací byl před pár týdny zvolen bývalý šéf Českých aerolinií (2013-2018) – Jozef Sinčák. Opravdu by se nenašel nějaký Čech, který by byl schopen tuto funkci zastávat? V této souvislosti si vzpomínám na to, že ještě za minulého režimu byl ředitelem Dopravního podniku hlavního města Prahy jiný Slovák – Mikuláš Lacek. Ale primátorem Prahy byl po celou dobu komunistického režimu Čech (nebo Moraváci Z. Zuska či F. Štafa). Tuto zásadu dodržoval i soudruh Husák, který Čechy rád neměl (a oni neměli rádi jeho). Porušil to teprve Babiš po volbách z r. 2013 tím, že do funkce primátorky „protlačil“ kandidátku ANO 2011 – A. Krnáčovou, nejneschopnější osobu za posledních sto let v čele hlavního města.

A ještě jeden případ Babišova „trafikanta“. Po odvolání ředitele Národní galerie J. Fajta se novým šéfem této reprezentativní instituce české kultury stal jakýsi Ivan Morávek. Slovák, který v minulosti pracoval pro Babiše: v letech 2007-2011 řídil společnost Penam Slovakia, patřící do holdingu Agrofert. Zkrátka: odborník na pečení chleba. Něco podobného zažívala česká společnost po nástupu komunistů k moci v r. 1948: tehdy také začala „éra dělnických ředitelů“ a uklízeček, z nichž se přes noc staly ředitelky škol. Nic nového v našich dějinách. Stále se to opakuje.

Případ z Národní galerie tak trochu připomíná známý dvojfilm „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“ z roku 1951. Nového „Babišova pekaře“ máme. Teď ještě najít nějakého „Pekařova Babiše“, který by byl ochoten to vzít místo unaveného, skoro důchodce Babiše. Ať si ho Čaputová vezme zpátky na Slovensko! My ho tady nechceme!

Úplně „nejčerstvějším“ případem Slováka ve vysoké funkci je jmenování Pavola Kováčika (že by to byl nějaký příbuzný poslance za KSČM P. Kováčika?) do funkce generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic. Stalo se tak v souvislosti s vynuceným „odchodem“ J. Kroupy dne 3. 5. 2019. Kováčik už sice není žádný mladík, ale vypadá, že této problematice bude rozumět. Problém však zůstává: proč právě Slovák? Opravdu jsou Češi na tom tak špatně, že nikoho jiného nemají? Nebo nesmí mít? Řešení by se jistě našlo: „vyexpedovat“ Babiše a jeho „podržtašky“ na Slovensko. Ať si ho tam Pelegrini zaměstná, nebo pošle rovnou do vězení za lumpárny, které tam napáchal.

Plíživá „slovakizace“ se nevyhnula ani veřejnoprávním médiím. Nebudu uvádět dlouholetého a dnes již nežijícího ředitele Českého rozhlasu Petera Duhana, kterého kdysi „prostrkali“ do této funkce havlističtí pseudohumanisté. Uchráněna nebyla ani Česká televize (ČT) pod vedením exkomunisty P. Dvořáka. Přímo skandálním případem je zaměstnávání manželky redaktora Michala Kubala – Anetty Kubalové. Tato mladá žena zřejmě vůbec netuší, že Československo zaniklo k 31. 12. 1992. Proto je naprosto nepochopitelné, že vedení ČT této redaktorce dovoluje, aby ve svých pořadech „Objektiv“ hovořila slovensky. Je to nejen obrovský skandál, který bychom nenašli nikde na světě, ale zároveň cílená politická provokace.

Babišovi tento stav možná vyhovuje, nicméně vadí všem slušným občanům ČR. Již za to by měl být P. Dvořák vyhozen ze své funkce na hodinu. Ne proto, že si to zároveň přeje i prezident M. Zeman, ale proto, že Dvořák tímto způsobem provokuje. Znehodnocuje tak zároveň dobrou práci ostatních zaměstnanců ČT. Problémem současné ČT není pouze používání slovenštiny (na Slovensku by si něco takového nikdo nedovolil!), ale také tzv. rodinkaření: vedle manželů Kubalových zaměstnává ČT také další rodinné příslušníky, např. Z. Šámala a B. Šámalovou. (Jistě by se našlo takových rodin víc, kdyby se tím někdo chtěl poctivě zabývat. Však oni to koncesionáři zaplatí, že ano?)

Zdá se, že pod svícnem ČT je tma. Bude nutno pořádně „rozsvítit“. Je nejvyšší čas zjednat nápravu!

●●●

Kdo udělá konec „mnohoobročnictví“ v české politice?

Kumulace funkcí je staronovým problémem, který zdědila po komunistech i naše polistopadová demokracie. Před rokem 1989 bylo zařazení na žebříčku stranických funkcí nezbytnou podmínkou toho, aby dotyčná osoba mohla zastávat ten či onen úřad. Po r. 1989 jsme si začali hrát na písečku „politické plurality“, ale mnoho se toho nezměnilo. Mocichtivých jedinců neubylo, nýbrž naopak. Kdekdo, dokonce i sebevětší politická „nula“, nepohrdne tím, aby se z ní stal předseda jakékoliv bezvýznamné straničky či lobbistického klubu pro vyvolené.

A s funkcemi jdou ruku v ruce odměny, které se za to vyplácejí. Stále platí úměra: čím víc funkcí, tím víc peněz. A „apetit“ některých politiků je doopravdy veliký a touha po dobře placených „korytech“ a „trafikách“ neukojitelná. (Ani deset „kojných“ by některé naše politické „otesánky“ nenasytilo.)

Naše politika se odehrává jednak ve veřejném prostoru (např. v tisku, rádiu či televizi), ale stále více se přesouvá díky internetu na sociální sítě. Vždyť to všichni dobře známe: kdo není na Facebooku, Twitteru či Instagramu, jako by nebyl. Televize, o níž se totéž říkalo dříve, dnes již začíná být vnímána jako představitelka mediálního „pravěku“.

Pro naše sociální sítě začínají být zcela běžné všelijaké sprosté nadávky, ale i nejrůznější osobní výpady mezi politiky. Co by si dříve lidé nedovolili říci tomu druhému do očí, s tím se dnes bez jakýchkoliv zábran svěřují na sociálních sítích. A jejich „přátelé“ to sdílejí, jako by se ani „nechumelilo“. (Mnohdy se tak fakticky stávají „spolupachateli“ evidentních trestných činů. Tolerance k takovému chování je v právním státě nemyslitelná.) Že se tak ocitají již za hranou slušné a solidní politiky, to řadu veřejně činných osob, ale i žurnalistů, nijak netrápí. Dříve se říkalo, že papír snese všechno. Dnes to již neplatí, protože i ten papír by se občas musel „červenat“ nad tím, co si někteří jedinci vůči svým spoluobčanům dovolí.

Zdá se, že se zrodil nový fenomén, který zatím nedokážeme přesně pojmenovat. Vyhřeznutí těch nejtemnějších charakterových vlastností do veřejného prostoru pomocí sociálních sítí by nás mělo varovat: Takto již dále postupovat nelze! Je to sociální „rakovina“ dneška, která postupně rozežírá „skelet“ naší demokracie.

Nejde jen o rasovou či jiné formy nesnášenlivosti, jež vybízejí k pokusům o regulaci svobody projevu na internetu. Jedná se problém mnohem hlubší a komplikovanější, který se nedá řešit výhradně restrikcemi, nýbrž naopak dobře promyšlenou výchovou společnosti, všech jejích členů, k vzájemné toleranci jiných jedinců a k respektování základních hodnot demokratického uspořádání společnosti.

Ale zpátky k oné kumulaci funkcí a odměnám za ně! Za všechny zasloužilé „mnohoobročníky“ budu jmenovat např. některé hejtmany, kteří jsou zároveň poslanci nebo senátory PČR. Prý to všechno stihnou, ačkoliv to ve většině případů nejsou již žádná mladíci (či mladice). Nejde tu totiž ani tak o to zvládnutí úkolů, které lze „přehodit“ na podřízené, ale především o ty neúměrně vysoké odměny za vykonávanou funkci. Žádný z nich to přece nedělá zadarmo, i když by mohl, protože hlady rozhodně neumírá.

Do politiky se u nás jde především kvůli těm penězům, které by si tito jedinci v normálním životě nikdy nemohli vydělat. Jedině snad jako „špičkoví“ manažeři, kterými nikdo z nich není, protože většinou nic neznají a jejich kvalifikace je prachmizerná, což nejlépe dosvědčují všechny ty známé plagiátorské kauzy. (Je to špička ledovce. Ve skutečnosti se k prověřování těchto podvodů nikomu nechce, protože by to byla naprostá katastrofa. A kruté pravdy se všichni politici bojí. Proto kryjí jeden druhého.) Politika se u nás nedělá jako věc cti, nýbrž jako snadný zdroj obživy, jako dobře placený džob.

A kdo patří k oněm nejznámějším „mnohoobročníkům“? Je to např. Ivo Vondrák, hejtman Moravskoslezského kraje, dále Ladislav Okleštěk, hejtman Olomouckého kraje či Jana Mračková-Vildumetzová, hejtmanka Karlovarského kraje. Shodou okolností se jedná o zástupce Babišova politického uskupení „ANO 2011“ (= Svědkové Burešovi), kteří jsou zároveň velkými příznivci prezidenta M. Zemana. Hejtmani I. Vondrák a L. Okleštěk se nedávno spolu se Zemanem „vyšplhali“ na horu Praděd (při Zemanových zdravotních problémech s dolními končetinami je to vskutku husarský kousek), kde si prezident republiky zahrál na kněžnu Libuši (spíše knížete Luboše) a „věštil“ slávu Babišovu „Lepšímu Česku“.

Hejtmanka Karlovarského kraje J. Mračková-Vidumeztová byla daleko skromnější: na žádnou horu lézt nemusela, protože M. Zeman má bolavé nohy a nejraději se setkává s občany vsedě – někde na návsi či na náměstí měst a obcí. Naposledy se tato hejtmanka proslavila tím, že se vyznala z obdivu ke genialitě našeho pana prezidenta. Je prý tak chytrý, jako kdysi býval V. I. Lenin a další sovětští soudruzi. K tomu dodávám: a zasloužil by si být pohřben ve stejném mauzoleu jako soudruh Lenin. Škoda jen, že jsme si to „české“ mauzoleum na Vítkově neprozřetelně zrušili. Teď by se nám hodilo, abychom měli kde pohřbít „hrdiny“ naší „sametové revoluce“, kteří nám tu zbyli.

Nesmíme ovšem zapomenout ani na další „mnohoobročníky“ české politiky. Jedním z největších je Babišův „pobočník“ Jaroslav Faltýnek (ANO 2011) a plzeňský primátor Martin Baxa (ODS). O tom druhém jsme se nedávno od V. Klause ml. dozvěděli, když se v PS hlasovalo o jeho odvolání z čela sněmovního výboru pro školství, že zastává asi deset různých funkcí. Baxa nakonec v tajné volbě neuspěl.

K největším křiklounům z řad „mnohoobročníků“ patří hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek (KDU-ČSL), který je zároveň senátorem. Během hlasování o zákonu, jímž by došlo ke snížení odměn za výkon více funkcí, který předložili Piráti (3. 5. 2019), se vyslovil Čunek proti tomuto návrhu. Již teď je zřejmé, že odmítavý postoj Senátu ČR jen přileje olej do ohně všech stoupenců zrušení horní komory Parlamentu ČR – jako nákladného a zbytečného politického „luxusu“ v době, kdy musíme šetřit. Bude to další hřebík do rakve Senátu ČR. Má to smysl vůbec komentovat? Nemá!

●●●

Další „trafikantka“ s legitimací ČSSD?

„Socani“ již nepochybně tuší (spíše to musí vědět), že konec jejich přiživování se z peněz daňových poplatníků se blíží. Peníze nejsou a nebudou. Bude se muset začít šetřit. I předseda ČSSD J. Hamáček si bude muset odtrhnout od úst. Taky proto, že se už nevejde do obleku a sako raději nezapíná. Panděra některých našich politiků viditelně rostou – jako kritérium blahobytu nikoli národa, ale jen úzké skupinky „vyvolených“.

Přes tyto objektivní potíže se vedení ČSSD snaží umístit alespoň pár svých osvědčených „eurounijních“ kádrů na teplá místečka, dokud jsou ještě „socani“ ve vládě. Až ten „cirkus Babiš“ skončí a Hamáčkově jízdě na tobogánu bude konec, pak si budou muset funkcionáři ČSSD nechat zajít chuť na všechny „trafiky“, „koryta“ i „korýtka“ – pro „malé Hamáčky“.

Nedávno se totiž podařilo ČSSD „prostrkat“ do funkce velvyslance u NATO (po J. Šedivém) svého nepostradatelného „odborníka na všechno“ – Jakuba Landovského. Co na tom, že na podzim 2018 tento příslušník generace „Husákových dětí“ zoufale neuspěl jako kandidát ČSSD na funkci pražského primátora? Nepomohlo mu ani to, že sliboval kdeco zdarma (nejen městskou hromadnou dopravu). Po Babišově rozdávání koblih a Stuchlíkových „sousedských večeřích“ stále nová a nová populistická „lákadla“ přestávají fungovat: občané se vůči nim stávají imunními.

Leč – synáček Havlova kamaráda J. Landovský, kříženec „sluníčkáře“ a „socana“, není jediným „zasloužilým“ stranickým aparátníkem ČSSD, který se dočkal své „trafiky“. Hamáček a jeho nové předsednictvo ČSSD nezapomněli ani na neúspěšnou ministryni práce a sociálních věcí ze Sobotkovy vlády – soudružku Marxovou-Engelsovou, jinak neomarxistku Michaelu Marksovou-Tominovou. Tato recyklovaná „socanská“ politička se má nově stát členkou Rady ČTK. (Nějaká koruna z toho jistě „kápne“, aby tato soudružka neumřela hlady a žízní.)

Ani v případě „trafikantky“ M. Marksové nikomu z vedení ČSSD nevadilo, že ve svém rezortu „pohnojila“, co se dalo. Dnes v tomto jejím „bohulibém“ díle pokračuje jiná odchovankyně z téže ideologické líhně – J. Maláčová. Zkrátka: „socani“ jsou nepoučitelní a nenapravitelní.

A do třetice všeho dobrého: Zatím poslední „trafikantkou“ ČSSD se stala nová ředitelka Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše – Alice Seidlová. Jedná se o snachu středočeského radního pro školství Z. Seidla (ČSSD). Zdá se, že konec stranických „trafik“ je stále v nedohlednu. Tentokrát totiž nejde o „trafiku“ pro člena „ANO 2011“, nýbrž pro jeho koaličního partnera (ČSSD). Středočeská hejtmanka J. Jermanová-Pokorná si prý tuto spolupráci nemůže vynachválit.

Nejen J. Hamáček, ale i „socanští“ funkcionáři na nižších postech využívají dnes všech možností, které jim zatím politika nabízí. V normálním životě by museli pracovat. Tady stačí být včas u plného koryta a nenechat se od něho odehnat.

●●●

Kněz T. Halík účastníkem III. odboje?

To není vtip, ale tvrdá realita těchto dnů. Ministerstvo obrany ČR, které již několik let oceňuje bývalé politické vězně komunistického režimu udělováním osvědčení za „protikomunistický odboj a odpor“ v podmínkách nesvobody, nejnověji přiřadilo na tento seznam účastníků III. odboje rovněž kontroverzního katolického kněze Tomáše Halíka. To, co se stalo, musí každý soudný člověk chápat jako plivnutí do tváře všech skutečných obětí totalitní nadvlády KSČ. Došlo buď k trestuhodnému omylu, nebo – a to je pravděpodobnější – ke zlovolné provokaci.

Tomáš Halík není jedinou, velice spornou postavou, kterou lze spojit s protikomunistickým odbojem jen s notnou dávkou fantazie. Halíkova minulost z doby tzv. normalizace je dostatečně známa. Tento „kněz-soudruh“, o jehož „tajném“ vysvěcení si lze myslet cokoliv (patrně se odehrálo v režii StB), je vším jiným – jen ne autentickým odpůrcem komunistického režimu. Halík vždy byl a zůstává i nadále pouhým politickým komediantem, loutkou, kterou řídí kdosi neznámý ze zákulisí.

Nu což! Zase další jedinec, který obdržel za svou údajnou „odbojovou činnost“ jakýsi dekret. Bezcenný papír, nad kterým se každý slušný a soudný člověk jen ušklíbne, případně si odplivne. Za víc tato politická komedie s podivnou figurkou, kterou kdosi tajuplný již třicet let financuje, aby tady „kalila vodu“, doopravdy nestojí.

Kdyby k tomuto vyznamenání (spolu s dalšími skutečnými odbojáři – na způsob „pukavce“ podstrčeného mezi čerstvá vajíčka) došlo dne 1. dubna, tak bych se tomu od plic zasmál a bral to jako „apríl“. Ale protože se to stalo dne 30. 4. 2019, slušelo by se tohoto podivného „kněze“ (vypadá jako Belzebub) poslat na některou z hranic, na nichž budou upalovány symbolicky všechny čarodějnice. Možná by se tam našlo místo i pro M. Benešovou. Když čarodějnice, tak čarodějnice! Jeden „kněz-soudruh“ se mezi nimi tady ztratí, že ano?

A ještě malá poznámka: Poté, co vymřeli ti skuteční odpůrci komunistického režimu, je vyznamenávání méně důležitých obětí totalitního režimu z let 1948-89 (a údajných „disidentů“ ze 70. a 80. let 20. století) pouhým znehodnocováním odkazu jak těch, kteří se nedožili roku 1989, tak i toho zbytku protikomunistických odbojářů, jimž nebylo dopřáno, aby se dožili jakéhokoliv ocenění po r. 1989. Zemřeli totiž dřív, než se ve společnosti našla „politická vůle“ udělat něco viditelného s dosavadní praxí nevyrovnání se s komunistickou minulostí.

Třicet let po Listopadu 1989 je na jakékoli vyrovnávání se s komunistickou minulostí trochu pozdě. Začít se mělo hned po r. 1989. Zkrátka: pozdě bycha honiti…

●●●

„Efekt padajícího ho*na“

Zná to skoro každý, kdo někdy pracoval ve větším úřadu či podniku. Když dojde k „průšvihu“, za který nese odpovědnost ministr nebo šéf firmy, odnese to vždy za něho někdo z podřízených. (Stačí připomenout známé kauzy Opencard, OKD či Promopro. Politici se z té odpovědnosti pokaždé jaksi „vypaří“.) Podřízený vedoucí pracovník je v postavení spolujezdce v autě: také on bývá nejčastější obětí smrtelného úrazu při nehodě.

Hledání a nalezení „obětního beránka“ je důležité hlavně kvůli veřejnosti, aby ji bylo možno něčím uchlácholit. Zaměstnancům příslušného úřadu či firmy je přece jasné, jak to s tou odpovědností bylo a je. Pokaždé to končí tak, že „vlk se nažere a koza zůstane celá“. Potrestaný „viník“ pak dostane vysoké odstupné, nějakou dobře placenou „trafiku“ či exotickou dovolenou na odchodnou. Čest ministra či šéfa zůstane zachována a život půjde ve starých kolejích dál. V Čechách to tak po desítky let chodí a ani změna režimu na tom mnoho nezměnila. Vždyť všichni jsme přece Češi, že ano!

Dva případy, k nimž došlo během posledního půlroku, se odehrály přesně podle výše popsaného schématu. Došlo k nim přímo v nejvyšších patrech naší politiky. Zkrátka: delikátní záležitosti, které není radno moc rozmazávat. První z nich se stal během státní návštěvy prezidenta republiky M. Zemana v Rakousku. Náš neomylný a nejchytřejší pan prezident, který všechno ví a všude byl, si opět pustil „hubu na špacír“, jak bývá jeho zvykem, a ostuda byla na světě. Prohlásil totiž něco, zač se musel dokonce ještě v době pobytu v hostitelské zemi omluvit.

Zeman obvinil bývalého vídeňského starostu z toho, že jeho město neposkytlo žádné dotace české škole ve Vídni. Když se posléze ukázalo, že to není pravda, následovala omluva: nejprve prostřednictvím Ovčáčkova Twitteru a nakonec přímo ze Zemanových úst. Ale ani pak prezident nevzal vinu na sebe, nýbrž toto nedopatření svedl – jako typický pokrytec a zbabělec – na někoho jiného. Zeman je přece neomylný a nekritizovatelný. Něco jako císař pán Franz Josef blahé paměti. Nakonec všechno dobře dopadlo a jako „viník“ se přihlásila samotná česká velvyslankyně v Rakousku – Ivana Červenková. Klasický případ fungování „zákona padajícího ho*na“.

Případ druhý se odehrál přibližně v téže době, ale na jiném důležitém místě – na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Tam se Babišova ministryně M. Nováková „ukecla“, když tvrdila, že za drahá mobilní data mohou občané-zákazníci, kteří využívají levnější „wifi“, a to na úkor klasického připojení k internetu. Také v tomto případě se podařilo „viníka“ brzy odhalit. Za paní ministryni to „odskákal“ její náměstek Vladimír Bärtl.

Nicméně – ministryni Novákovou to stejně nezachránilo a byla k 30. 4. 2019 ze své funkce odvolána. (Každému kromě ní je zřejmé, že to bylo kvůli neschopnosti.) Novákové nepomohla ani přímluva pana prezidenta prostřednictvím jeho pravidelného rozhovoru pro TV Barrandov. Nejen jí, ale i končícímu ministru Ťokovi byla poskytnuta „odměna“ v podobě účasti na Zemanově výletu za čínským „strýčkem Si“ do Pekingu. Kdo by odolal takové nabídce?

●●●

Demonstrace „blbečků, kteří nic nedokázali“?

Den před jmenováním nových ministrů Babišovy vlády (29. 4. 2019) se konaly desítky demonstrací po celé naší republice. „Václavák“ ani „Staromák“ tentokrát nebyly zaplněny jako naposledy před 30 lety (nebo v únoru 1948, kdy „stolař“ Kléma, „který měl pod čepicí“, nastoloval komunistickou diktaturu), ale i to stačilo, aby Babiš, Zeman a jejich „roztleskávači“ pochopili, že občané mají dost jejich zpupnosti, neomalenosti a mocenských hrátek a brzy s nimi „zúčtují“.

Každý, kdo něco ví o dějinách, jistě tuší, že s davem nespokojených občanů není radno si zahrávat. Zeman sice demonstrace rád zesměšňuje, ale Babiš je bere smrtelně vážně. Občas to totiž končívá krveprolitím. Pak už se ke slovu nezřídka dostávají i ony pověstné kandelábry. (Přední exponenti Hradu i někteří politici ANO 2011 či KSČM a ČSSD by si již měli začít balit „fidlátka“, aby včas stihli utéci a zachránili si holý krk. Když budou zbytečně váhat, pomstě rozvášněného davu nakonec neuniknou.) Stačí v této souvislosti připomenout, že letos budeme oslavovat 600. výročí „první“ pražské defenestrace (30. 7. 1419). V Praze by mohlo brzy dojít i k té „čtvrté“.

Poslouchat sebeoslavné bláboly fyzické a mentální trosky z Hradu, které do éteru vypouští „čínská“ televize Barrandov, je jen ztrátou času. Sleduje to málokdo. Zeman proto využívá všech dalších možností, aby svá „moudra“ mohl šířit do světa. Tentokrát k tomu využil i příležitost jmenování nových ministrů (30. 4. 2019).

To, co nám náš nejmoudřejší „vladař“ sděloval, jsme již párkrát slyšeli. Zeman se totiž v posledních měsících opakuje – jako zadrhávající gramofonová deska. Jeho sdělení veřejnosti je nad obyčej prosté a každému srozumitelné: Ti, kdož se shromáždili, aby demonstrovali proti Zemanově a Babišově svévoli, jež podkopává samotné základy našeho právního státu, jsou jedinci, kteří „nic nedokázali“. A to na rozdíl od těch politiků a na ně navázaných „kmotrů“, kteří v „režii“ V. Klause, M. Zemana a dalších polistopadových výtečníků dokázali v 90. letech 20. století rozkrást republiku, její ekonomické bohatství, které tady vytvářely celé generace našich předků.

Těm všem Zeman vzkazuje, že „nic nedokázali“. No budiž! Dalo by se to taky obrátit: Zemanův tiskový mluvčí J. Ovčáček nedokázal ani vystudovat vysokou školu. Dokonce i ke složení maturity potřeboval pobyt na dvou školách. A právě tato „nula“ se chová tak arogantně, jako by měla pět doktorátů z věhlasných světových univerzit. (O studijních „úspěších“ Zemanovy dcery raději pomlčím.) A Zemanův kancléř V. Mynář? Ten zase „dokázal“ velice výhodně koupit dům v Praze, dále z dotací postavit penzion v Osvětimanech a navrch ještě vybudovat „na černo“ rybník, z něhož čerpá vodu za zasněžování své sjezdovky tamtéž. No řekněte: kdo z vás to dokáže?

Zanedbatelné není ani to, co „dokázal“ Zemanův politický „chráněnec“ A. Babiš. (Že by ho Zeman „chránil“ kvůli tomu, že se bojí toho, aby jej nevydíral nějakými kompromitujícími materiály?)To, do „dokázal“ Babiš, doopravdy nemá v našich zeměpisných šířkách obdoby. V našich polistopadových dějinách to skutečně zatím nikdo nedokázal: přivandrovat ze Slovenska; vytvořit si nejasnou podnikatelskou strukturu (s vazbami na organizovaný zločin); „naklonit si“ (asi díky vydírání) řadu politiků ODS a ČSSD (včetně Zemana); založit „firemní“ politickou stranu a s těmito poslušnými „loutkami“ ovládnout českou politickou scénu, aby bylo možno lépe „ošéfovat“ přísun domácích i evropských dotací, na nichž jsou Babišovy firmy životně závislé. Že by toto všechno byl schopen udělat jeden jediný člověk, to je jako ze světa sci-fi. Kdo všechno se ve skutečnosti skrývá pod osobou jménem A. Babiš? Je to deset nebo dvacet jedinců? Nebo ještě víc?

Ve srovnání s Babišem je M. Zeman stále stejným, sebestředným narcisem, který již před desítkami let uvěřil tomu, že je geniální a že nebýt jeho, tak tato země by již dávno přestala existovat. Inu, pošetilost stáří! Takových nepostradatelných „géniů“, jako je Zeman, tady máme tolik, že bychom je mohli vidlemi přehazovat z jedné hromady na druhou. A když už jsme u těch vidlí, jedny by mohl vyfasovat také J. Ovčáček, aby aspoň jednou v životě poznal, co to je pracovat rukama. Až totiž Zeman ve své funkci skončí, což nebude trvat až tak dlouho, bude se to tomuto bývalému redaktorovi komunistických Haló novin hodit. Jiná než manuální práce pro něho a pro jemu podobné „nefachčenky“ v této zemi již nikdy nebude.

Až bude příště Zeman zase cosi blábolit o těch, kteří nic nedokázali, měl by lépe vážit slova. Nebo raději sedět v koutě, mlčet a zpytovat svědomí.

●●●

Zemanova „zametačka“ Mařka Benešová

Těm, kteří pamatují „slavnou“ éru „opoziční smlouvy“ a vstupování ČSSD do Strakovy akademie hlavním vchodem, tuto korpulentní soudružku (tou musela být, jinak by před r. 1989 nemohla pracovat na prokuratuře) netřeba představovat. Je ze stejného „těsta“ jako M. Zeman. Také ona je přesluhující politickou „vykopávkou“ z Muzea V. I. Lenina.

[Vysvětlivka pro čtenáře narozené po r. 1989: V budově Lidového domu v Hybernské ulice, kde se stále ještě nachází ústřední sekretariát ČSSD, sídlilo v letech 1953-1990 Muzeum V. I. Lenina. Ani v předsmrtné křeči neztrácí vedení ČSSD humor. Nejnověji se to projevuje akcí „Honza Hamáček u telefonu“. Svatá prostoto! Tuto stranu už nedokáže zachránit před totálním „vymazáním“ z politické mapy vůbec nic.]

Jak známo, v úterý dne 30. 4. 2019, po svém návratu z náročné zahraniční cesty do Číny (v pořadí již páté), jmenoval prezident republiky M. Zeman tři nové ministry: K. Havlíčka (místo M. Novákové), V. Kremlíka (místo D. Ťoka) a M. Benešovou (místo J. Kněžínka). Benešová je již třetím nominantem Hradu, kterého Zeman vnutil Babišovi do jeho vlády, aby mohl získat dostatečnou kontrolu nad její prací i celkovým směřováním: M. Toman „hlídá“ velké širé řepkové lány pro Agrofert i pro rodinnou firmu pana ministra, který již za minulého režimu dělal předsedu JZD. Další Zemanův nominant, L. Metnar, již mnoho měsíců „zajišťuje“ naši spolupráci s NATO a „prozápadní“ směřování ČR. Nejnověji pak M. Benešová dostala od Zemana za úkol, aby „ohlídala“ Babišovu trestní kauzu a dosáhla buď toho, že nebude vůbec obžalován, nebo že ho nakonec soud osvobodí, bude-li nucen před ním stanout .

Po pondělních demonstracích (29. 4. 2019), jež po celé naší vlasti zorganizovala iniciativa „Milion chvilek“ (pro demokracii), se Benešová začala chovat nikoli jako zkušená, bezskrupulózní „socanská“ politička ze Zemanova klanu, nýbrž si začala hrát na zneuznanou „hrdinku boje proti justiční mafii“, z níž prý demonstranti udělali málem zločince. (Výstižný byl jeden transparent, který hlásal: „Benešová Mařena, justice je zmařena.“)

Demonstranti nic z Benešové dělat nemuseli. Vždyť tato 71letá babička by udělala nejlíp, kdyby se přestala tlačit do vlády a raději se starala o vnoučata nebo chodila na procházky se psem – jako většina jejích vrstevnic. Proč se má tato stará „baba“ montovat do politiky, že ano? Ať sedí doma na zadku! Co by tato politická „vykopávka“ mohla této zemi ještě nabídnout? Máme dost mladých a vzdělaných právníků (i žen), kteří to zvládnou lépe než ona.

Benešová je podobná odbornice „s rudou knížkou“ – jako její kolegyně H. Válková z plzeňských práv, která se překvapivě postavila proti její nominaci. Asi dobře věděla, proč tak činí. Na rozdíl od ostatních právníků, kteří získali vzdělání ještě před rokem 1989, si Benešová dodnes nebyla schopna ani udělat doktorát. Je to ostuda! Advokát bez titulu JUDr. je totéž jako lékař bez titulu MUDr. Kdo se nechá léčit od takového nýmanda?

Nepostradatelná Zemanova „odbornice“ M. Benešová jistě brzy pochopí, že její instalování do funkce ministryně spravedlnosti byl velký omyl, a po několika týdnech raději sama podá demisi. Její šance na to, že zachránila Babiše před vězením, se rovná nule. Češi nejsou blbí a opít se Babišovou koblihou ani rohlíkem od Mgr. M. Benešové nenechají. Čím dříve ve funkci skončí, tím lépe pro všechny. Benešová se v každém případě zapíše do našich polistopadových dějin jako jedna z nejpochybnějších postaviček ve službách polomafiánských, nedemokratických struktur, odchovaných ruskými tajnými službami (KGB, GRU).

Po uvedení do funkce se nová ministryně začala kasat tím, že se žádných veřejných protestů nezalekne. To nemusí. Ani my, občané ČR, si nesedneme na zadek jenom proto, že jistá, nesvéprávná troska z Hradu „prostrkala“ do této funkce svoji kamarádku. Ale pozor! „Ulice“ už dokázala v minulosti zúčtovat s nejednou domýšlivou „nulou“, která si myslela, že na ni nikdo nemá. Natož s nějakou „socanskou“ důchodkyní!

K tomu ještě doplňující reakce jednoho čtenáře z internetu: „Marusja Zemanovna Benešová, ministryně vlády, která nikdy nezískala důvěru (= Rusnokova vláda), přichází zastavit soudní stíhání Babiše, osvobodit ČSSD od obřích dluhů, krýt Zemanovu vlastizradu…“ Všechno důležité je v tomto citátu obsaženo. Není co dodávat.

Ministryně spravedlnosti M. Benešová není jedinou ostudou „umírající“ sociální demokracie, strany, s níž se (podobně jako Zeman) rozešla. Zeman a Benešová: kdo z těch dvou je tonoucí a kdo stéblo, kterého se dotyčná osoba chytá? Jsou obojí. Jen zatím netuší, že v příštím okamžiku se oba utopí. Nikdo je litovat nebude. Všichni si oddechnou.

●●●

Skončí to příště novou defenestrací?

Letošní oslavy 1. máje nám po mnoha letech nabídly skoro zapomenutý konflikt mezi politickou levicí a pravicí. Koho to dnes ještě zajímá? Kde jsou ty časy, kdy se pravidelně střetávaly oddíly pravicových extremistů („holohlavců“) se zástupci extrémní levice (anarchistů, ekologických aktivistů apod.)?

Tento návrat do minulosti nám dne 1. 5. 2019 nabídlo nikoli hlavní město Praha, nýbrž druhé největší město v republice – Brno, a to pod heslem: „Brno vždycky antifašistické!“ O průběhu prvomájových demonstrací nás den poté, 2. 5. 2019, informovaly některé zpravodajské servery i ČT. „EuroZprávy.cz“ to shrnuly do výstižného titulku: „Revolta v Brně: Radikálové šli vysvobodit zadržené příznivce, policie nasadila těžkooděnce.“

Situace byla vskutku zajímavá: Akce pravicových radikálů (Národní a sociální fronta) byla totiž policií rozpuštěna. V centru pozornosti policie se pak ocitli odpůrci z řad radikální levice (někdo by je označil za „kraválisty“), z nichž někteří dělali nepřiměřený „virvál“. Proto skončili na úřadovně Policie ČR v Příční ulici. Tam si je jejich souputníci přišli vyzvednout. Bylo to krátce poté, kdy zadržení demonstranti byli již propuštěni. Zkrátka: mnoho povyku pro nic, jak by to nazval anglický dramatik W. Shakespeare.

To, co tak dramaticky popsali naši novináři, není ovšem při hlubším pohledu na naši historii ničím novým. Například ještě za První republiky (1918-1938) se u nás odehrávaly na ulicích, na náměstích ale i v průmyslových závodech střety podstatně nemilosrdnější. Nějaké vyřvávání nespokojených demonstrantů před policejní budovou je proti tomu úplné nic.

Přesto mi tato spontánní akce cosi připomněla. Vždyť letos uplyne rovných 600 let od 1. pražské defenestrace (= vyhození z oken). A vloni jsme vzpomínali na 2. (3.) pražskou defenestraci (23. 5. 1618), jíž začalo známé Stavovské povstání (1618-1620), které zažehlo celoevropský válečný konflikt – Třicetiletou válku (1618-1648).

Dne 30. 7. 1419 došlo v Praze rovněž k podobnému srocení obyvatelstva před jinou budovou – Novoměstskou radnicí. K ní se obyvatelé Nového Města pražského vydali po bohoslužbách v kostele Panny Marie Sněžné na Můstku, a to pod vedením zdejšího kněze Jana Želivského (†1422). Rovněž tito nespokojení zástupci pražské městské chudiny žádali, aby byli z vězení propuštěni jejich zadržovaní spolubratři. Když se tak nestalo, vtrhli do budovy a z oken radnice vyházeli na připravená kopí, sudlice a jiné zbraně celkem 10 osob, vesměs konšelů. (Podle jiných pramenů jich bylo 13-14.) Ti, kteří pád z výšky přežili, byli před budovou radnice ubiti a jejich těla zohavena. Inu, středověk byl krutý.

Máme se i my dnes v Praze a v dalších městech připravit na to, že z oken budou vyhazováni nehodní politici? Za to, že neplní své sliby, žijí z peněz daňových poplatníků a nic pro ně nedělají? Možná by stačilo několik dní v šatlavě o chlebu a o vodě. To by některé z našich arogantních zástupců lidu dokonale vyléčilo. Přesto: někde, zdá se, již doopravdy dozrál čas. Naši politici by si toho měli být dobře vědomi a neměli by občany a voliče zbytečně provokovat. Až poletí z okna ven, bude již pozdě…

●●●

Citát měsíce:

„Shodla jsem se se zástupci miliardářů, že vyšší zdanění jejich miliardových příjmů by mohlo zpomalit ekonomiku. Zájmy této ohrožené skupiny musíme hájit. Tvrdě a nekompromisně.“ (J. Maláčová)

Co k tomu dodat? Namísto sarkastických poznámek ministryně práce a sociálních věcí J. Maláčové na adresu druhého nejbohatšího „Čecha“, s nímž ČSSD tvoří vládní koalici, by bylo rozumnější, kdyby tato strana své trapné angažmá ukončila. (Měla to udělat již dávno. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby s Babišem do vlády nikdy nevstoupila. Ale to už se vrátit nedá. Je příliš pozdě.) Stejně tomu neunikne. Čím později se tak stane, tím tragičtější důsledky to pro ČSSD bude mít. Naše nejstarší politická strana je již mnoho měsíců „mrtvá“. Jde jen o to, kdy se bude konat funus. V létě už bude ta mrtvola pořádně zapáchat.

5. 5. 2019

‒ RJ ‒