Svobodné noviny na internetu

Tradiční nedělní politická diskuse v pořadu „Otázky VM“ (12. 5. 2019) znovu otevřela staronový problém: preference politických stran ‒ dva týdny před volbami do Evropského parlamentu. Podle průzkumu agentury Kantar tabulku vedou: ANO 2011 (30 %), Piráti (16 %) a ODS (13,5 %). To je politická realita, s níž se mnoho dělat nedá: pro někoho je to dobré, kdežto pro jiného naopak zlé. Tak už to v životě chodí. Chce to klid a nepodléhat zbytečně emocím. Ty v politice vždycky škodí.

Čtenáři mých článků, historických i politických, dobře vědí, že k posuzování současného politického dění pokaždé přistupuji s potřebnou mírou nadhledu – jako historik, který se celý život zabývá moderními dějinami. Ale ke kritickému vnímání přítomnosti není nutné, aby byl člověk historikem: je to jen výhoda.

Známe to přece všichni: přicházíme z minulosti a míříme do budoucnosti. Někdy i do té, která žádnou „budoucnost“ v pravém slova smyslu nemá. Čili: občas míříme buď do zdi, nebo do tmy. Náš aktuální vývoj, který je před námi, zahrnuje obojí: míříme jak do zdi, tak i do tmy. Tou „zdí“ je zdánlivá neprůstřelnost a neporazitelnost Babišova režimu (historici vědí, že i takové režimy se často zhroutí vlastní vahou přes noc – bez předchozího varování) a „tmou“ zase nejasná budoucnost, jež nastane poté, kdy Babiš v politice skončí a jeho „ovce“ začnou prchat, aby si zachránily život před řezníky, kteří se již těší, že budou mít hodně práce.

Zkrátka: čeká nás několik let chaosu a nejistoty, než lidé vezmou rozum do hrsti a začnou se chovat racionálně: jako zodpovědní občané a hospodáři. A protože žijeme v zemi, kde se vždy najdou pohotoví „ideologové“, kteří zobchodují cokoliv, jistě se objeví i nějaký nový soudruh Jan Fojtík, z jehož pera vzejde „Poučení z Babiše“. A najdou se dozajista i tisíce ochotných „papoušků“, kteří se tato nová „moudra“ naučí zpaměti a pak je budou přednášet z politických tribun prostému lidu.

Kdyby se na pár hodin vrátil ze záhrobí do naší přítomnosti slavný český historik František Palacký (1798-1876), nejprve by se chvíli podivoval nad tím, jaké blbosti vyvádějí naši politici. Až pak by se začal zamýšlet nad realitou dneška a nepochybně by nám dal i nejednu užitečnou radu. A možná i výchovný pohlavek. Ale především: poslal by ke všem čertům naprostou většinu dnešních parlamentních politických stran – bez ohledu na jejich domnělé „historické“ zásluhy. K čemu jsou minulé zásluhy, když aktuálně chybí jakékoliv činy!

Historik F. Palacký by jim nejspíš řekl něco v tomto smyslu: „Pánové a dámy, jste tady »přes čas«! Pro tuto zemi a pro její občany nic neděláte. Pouze hloupě žvaníte a hrajete si na »vyvolené«. Za peníze daňových poplatníků odvádíte prachmizernou práci. Nedbáte o blaho národa, nýbrž jen o vlastní prospěch. Lid této země, který na tomto teritoriu žije již bezmála půl druhého tisíciletí, si zaslouží mnohem lepší správce, než jste vy. Váš čas v politice se naplnil. Jděte a už se nevracejte!“  Ano, historie zná i ostřejší vyjádření, např. od O. Cromwella, když v r. 1653 rozháněl anglický parlament.

Dovolím si navázat na fiktivní „proslov“ našeho nejvýznamnějšího historika. Jak známo, F. Palacký byl muž moudrý a vzdělaný, který nejen znal do detailu české dějiny, ba i jejich nejrůznější zákruty a temná místa, ale uměl i předvídat budoucnost – evropskou i českou. Jistě by dokázal poradit i nám, co dělat, abychom se co nejrychleji „vybabrali“ z naší hluboké politické a morální krize, která začala po volbách v roce 2010 a zejména po policejně-prokurátorském puči z roku 2013, který smetl vládu P. Nečase a naopak „umetl cestičku“ k moci do té doby neznámému imigrantovi ze Slovenska – A. Babišovi.

Dnes musí být i laikům naprosto jasné, že A. Babiš i M. Zeman „melou z posledního“, i když se chovají jako mistři světa (nikoli v ledním hokeji), a že jimi nastolený „neonormalizační“ režim se chýlí k závěru. Chcípající kobyly vždycky kopou okolo sebe hlava nehlava. Na konci své cesty se ocitla i většina našich politických stran. Nic nového ani pozitivního již nejsou schopny nabídnout, a proto je žádná budoucnost nečeká. Nanejvýš politický funus.

Každý konec bývá ovšem zároveň i začátkem něčeho nového. Ze všech „tradičních“ i „nesystémových“ politických stran přežije do budoucna jediné uskupení na celostátní úrovni – Česká pirátská strana. Ona jediná splňuje požadovaná kritéria, jež jsou zárukou, že může ve své činnosti dále pokračovat. Má nejen mladou členskou základnu, ale i nosný, moderní program, odpovídající trendům digitálního světa okolo nás. Piráti jsou novou nadějí české politiky – pro 21. století. Nikoli stranou pro důchodce a skoro důchodce, nýbrž pro mladou generaci, která touží prožít svůj život smysluplně a důstojně – nikoli na kolenou a s nataženou rukou prosící o almužnu.

Napíšu to tvrdě, ale podle pravdy: Postupný zánik čeká nejen strany současné vládní koalice, jež „hraje o čas“, ale i neschopnou parlamentní „opozici“, které vlastně Babiš až tak moc nevadí, protože daleko víc se bojí předčasných voleb, v nichž by nemusela uspět. Proto za celého půl druhého roku (od voleb z října 2017) tato „opozice“ neudělala nic pro to, aby Babiše svrhla a nastolila vládu práva a spravedlnosti. Těm všem to voliči brzy spočítají a po zásluze je „vymažou“ z parlamentní politické mapy ČR. Žádná škoda jich nebude. Dál budou „vegetovat“ již jen na regionální a komunální úrovni.

Není to poprvé, kdy ve svých článcích chválím politiky České pirátské strany. Zaslouží si to. Vyčítám jim pouze ten rozpačitý „rozběh“ ve Sněmovně: nemusel trvat tak dlouho. Dnes představují poslanci Pirátů onu „živou vodu“, bez níž by naše politika zašla na úbytě. Proto s potěšením konstatuji, že v posledních dnech mne příjemně překvapili tři „pirátští“ poslanci: Jakub Michálek svou účastí na protibabišovské demonstraci na Staroměstském náměstí v Praze (29. 4. 2019); Vojtěch Pikal přítomností (spolu s krátkým projevem) na pietním aktu v krematoriu v Motole (11. 5. 2019) na počest obětí komunistického teroru z let 1948-89; Ivan Bartoš svými opakovanými vystoupeními na půdě Poslanecké sněmovny i účastí v pořadu „Otázky VM“ (12. 5. 2019).

A to není všechno. Piráti se činí i po posledních komunálních volbách (2018) také v Praze. Těšil jsem se, že po éře nekompetentní Babišovy Slovenky A. Krnáčové nastoupí do čela hlavního města konečně nějaký autentický Pražák. Měli jsme na výběr ze dvou „Pražáků“ z Moravy: jeden pochází ze Zlína (P. Stuchlík, ANO 2011) a druhý ze Slavičína (Z. Hřib, Piráti). Bohužel ani tentokrát se rodilí Pražáci nedočkali. Snad někdy příště. Ale protože také já pocházím ze Zlína, nebudu to raději komentovat, protože bych nedokázal být objektivní.

Přes tuto „chybu na kráse“ musím po pravdě přiznat, že několikaměsíční účinkování současné pražské koalice na magistrátu přináší již viditelné plody v boji proti starým strukturám z časů „opoziční smlouvy“. Primátor Zdeněk Hřib si úspěšně vede při potírání kmotrovských „rejdů“ bývalých struktur „modrých ptáků“ i pohrobků zemanovské ČSSD, jakož i „překabátěných“ členů ODS. Zdá se, že již pochopil, že „nová“ politika s lidmi typu J. Pospíšila a H. Marvanové zase tak nová není a nebude. Jde jen o další reprízu divadelní hry „Čekání na Godota“ – v podání pražských magistrátních „ochotníků“.

Piráti představují v současném parlamentu jedinou stranu, jež jde zcela důsledně „po krku“ A. Babišovi. Ostatní strany s ním buď přímo spolupracují, nebo tolerují jeho vládu a nedělají nic pro to, aby občané a voliči dostali novou příležitost k rozdání politických karet. V každé demokratické zemi by se tak již dávno stalo. Politický pragmatismus u nás zatím vítězí nad zdravým rozumem i nad morálkou. Následky, které to bude mít, postihnou hlavně příští generace, protože ze současného marasmu se budeme vzpamatovávat dlouhá léta. V každé rodině by se dnes mělo začít mluvit o těchto vážných věcech. Děti totiž ponesou následky toho, co zavinili jejich rodiče. Měli by si to raději vyříkat z očí do očí – již dnes.

Je nejvyšší čas, aby se politika konečně stala „věcí veřejnou“ – za aktivní účasti všech občanů.

12. 5. 2019

‒ RJ ‒