Svobodné noviny na internetu

Poslance hnutí Úsvit-Národní demokracie Marka Černocha jsem měl možnost poznat osobně. V dobách, kdy ještě poslancem nebyl. Vlastně hodně dávno. Bylo to před třemi desítkami let, v polovině „osmdesátek“, jak se dnes s oblibou říká. Tenkrát ještě nikdo nevěděl, že jednou přijde „sametová revoluce“ a s ní obnova svobody a demokracie u nás.

Přesto to není tak úplně pravda: určitá skupina lidí přece jen věděla, že se něco chystá. Patřil k ní i můj bývalý kolega, který se mnou sdílel školní kabinet. Tento bodrý muž, vyznačující se vždy dobrou náladou a optimismem, který jsem tehdy nechápal, protože doba stála za ho*no, měl zaběhnutý každodenní rituál. Dříve, než dokráčel do kabinetu, zastavil se o patro níž u člověka, který dělal z moci úřední vedoucího školy. Neřekl bych, že byl zástupcem ředitele, protože ten sídlil jinde, ale „šéfoval“ nám, řadovým učitelům. (Taky jsem podobnou funkci po určitou dobu později vykonával, ale až po „revoluci“.)

A tento muž, s nímž jsem si tykal, i když se narodil ve stejném roce jako můj otec a mohl by mi dělat „tátu“, chodil našemu „říďovi (byl to sice velký soudruh a člen městského výboru KSČ, ale nechal si od podřízených říkat „pan“) každé ráno před zahájením vyučování podávat „raport“ o tom, co se den předtím dozvěděl od svého řídícího důstojníka StB. (Také Babiš měl toho svého: jmenoval se Julius Šuman.)

Onen „ředitel“ školy byl neskutečný hlupák a primitiv, údajně napůl Turek, zakomplexovaný ubožák s pouhou maturitou, jelikož na víc intelektuálně neměl. Ale protože vlastnil legitimaci KSČ, mohl mně a dalším politicky nepohodlným osobám, dělat šéfa. S tímto soudruhem/panem jsem se neměl rád: vlastně to bylo oboustranné a svou „neláskou“ jsme se netajili. Tento „říďa“, který byl pro smích i žákům, mne stíral, kde se dalo – za cokoliv. Nejvíc mu ale vadilo, že jsem „doktor“, zatímco on jenom obyčejná nula.

Inu, i taková podivná individua (či spíše morální „odpad“ společnosti) nám před Listopadem 1989 vládla. Buďme rádi, že už je to pryč!

Vzpomněl jsem si na ty zašlé časy, které jsem už dávno vytěsnil ze své hlavy. Vždyť na světě jsou mnohem důležitější a zajímavější věci, proč by měl člověk žít a radovat se z každého dne. Vzpomínky na tu dobu se mi najednou vrátily, jako by to bylo včera. Stalo se tak poté, kdy jsem se na internetu dočetl, že Marek Černoch chce kandidovat v podzimních volbách za hnutí ANO 2011. Zprvu jsem si myslel, že mě šálí zrak. Až později jsem pochopil…

Ještě jsem to neřekl: Marek Černoch se na zmíněné škole (SOU Dopravního podniku hl. m. Prahy) učil automechanikem a já jsem byl jedním z jeho učitelů. On si mě zřejmě již pamatovat nebude, ale já si na něho vzpomínán velmi dobře. Dodnes mám před očima toho nenápadného, tichého, 15letého chlapce. Pamatuji si ho také proto, že jsem dobře věděl, z jaké rodiny pochází. Byl totiž synem mého oblíbeného zpěváka – K. Černocha. A dobře si pamatuji i Markovu maminku – z třídních schůzek, které byly na této škole povinné pro všechny učitele, nikoli jen pro ty třídní. Byla to atraktivní mladá žena, dá-li se to v kontextu té doby takto nazvat, která se mi docela líbila; byla jen o pár roků starší než já.

(M. Černoch ostatně není jediným dítětem slavných rodičů, které jsem před časem učil. Před více než deseti lety to byla např. i dcera dnešní eurokomisařky V. Jourové ‒ Markéta. Uvádím to jen pro zajímavost, protože takový už je úděl učitelů. Žáci přicházejí a odcházejí, jen doba se mění.)

Ale vraťme se do reality těchto dnů! Když jsem odešel z této školy na jinou, kde jsem pak zůstal dalších pětadvacet let, s M. Černochem jsem se už nikdy nepotkal. Na rozdíl od jiných bývalých žáků a studentů, kterých bylo za ta léta stovky, možná tisíce. (Nikdy jsem to nepočítal, ale učitelské zápisníky mám schované dodnes.)

Po volbách v roce 2013 jsem ke svému překvapení zjistil, že můj někdejší žák se stal poslancem Parlamentu ČR za Okamurovo hnutí Úsvit přímé demokracie. Bylo to pro mě příjemné překvapení. Měl jsem jako vždy v takovém případě radost z úspěchu toho, jehož jsem kdysi učil. A tak je tomu dodnes.

Až do dnešního oznámení v médiích jsem letmo sledoval různá vystoupení M. Černocha v televizi a vždy jsem je považoval za politicky korektní, i když kritická. Teprve včera jsem zpozorněl. Poté, kdy se M. Černoch objevil v kterémsi zpravodajském pořadu ČT. Jeho obvyklý kritický postoj se jakoby náhle vytratil.

V tom pořadu se mluvilo o vládní krizi, a proto jsem očekával jasné a zřetelné stanovisko k osobě A. Babiše. Vždyť právě v tom čase „vyplavala“ na povrch jeho kauza s tajnými nahrávkami. A Marek nic – ani slovo. Kroutil se jen jako had a rozumná věta z něho ne a ne vypadnout.

(Tak to často dělávají lidovci, kteří u všeho chtějí být, ale jenom nemít žádnou zodpovědnost. Předvádějí to i v současné vládní krizi a mylně se domnívají, že tím získají nějaké politické body. Nezískají. Tuto taktiku je svého času naučil „had na tři“ – J. Lux. I ten měl předchůdce v této „tradiční“ lidovecké obojetné politice – Mons. J. Šrámka. Oba tito pánové jsou už na pravdě Boží. Buďme rádi!)

Teprve s malým časovým odstupem jsem dnes, 6. 5. 2017, pochopil, „kde je zakopán pes“. M. Černoch totiž kandiduje za Babišovo hnutí ANO 2011. Nebo kandidovat chce, pokud si to (jako premiér Sobotka) ještě několikrát nerozmyslí. To je teď v naší vrcholné politice taková nová móda.

Marek hodlá kandidovat za politický subjekt, který na stránkách SN již několik měsíců (vlastně nepřetržitě od r. 2013) kritizuji a upozorňuji na to, že hnutí ANO 2011 představuje ohrožení demokracie a svobody u nás. (Stačí si v archivu článků „SN na internetu“ vyhledat příslušné materiály a přesvědčit se o tom.) Dnes je totiž u politiků ještě jedna móda: říkat každý den něco jiného. Přímo „přeborníkem“ v tomto oboru je právě A. Babiš.

Hnutí Úsvit se, podobně jako ANO 2011, před čtyřmi lety prezentovalo coby „protestní“. Není mi sice jasné, proti čemu chce M. Černoch pod deštníkem Babišova hnutí „protestovat“, ale budiž. Je to jeho volba. Podobně jako byla Sofiina volba. Protestovat by naopak měli občané, a to proti hnutí ANO 2011. Proti tomu, aby zloději, lháři a podvodníci, kteří se vetřeli do české politiky, nedostali šanci ovlivňovat naše životy a rozhodovat o budoucnosti této země.

Přiznám se, že stranický „přestup“ M. Černocha je pro mě osobně těžko skousnutelným soustem. Nějak mi to nejde dohromady s tím, co jsem od něho po celá ta léta, během nichž se pohybuje v politice, slýchal. Ale budiž.

Každý člověk hledá svou cestu k naplnění svých životních priorit a cílů. Já bych tu svou cestu nikdy s Babišovým hnutím a s Babišem samotným, ani na minutu, nespojil. Musel bych plivnout na celý svůj dosavadní život, který jsem se snažil prožít čestně, s rovnou páteří a čistým svědomím.

To jsou pojmy, které lidé Babišova typu neznají, a hodnoty, jež nectí. Stačí si poslechnout ony nahrávky s Babišem a budeme mít jasno, jaké „hodnoty“ vyznává on a jeho političtí souputníci.

Snad se moje varování před „predátorem“ a „diktátorem“ Babišem dostane k očím nebo uším mého bývalého žáka. A když ne, děj se vůle Boží. Udělat víc pro jednu zbloudilou duši nemohu. Vždyť je dospělý a měl by mít svůj vlastní rozum. Každý jsme přece svého štěstí strůjcem. A někdo dokonce „strojvůdcem“. Například A. Babiš, který neomylně (alespoň on si to myslí) řídí „lokomotivu“ hnutí ANO 2011 ke světlým neokomunistickým zítřkům.

O J. V. Stalinovi, který byl masovým vrahem, jenž má na svědomí životy desítek milionů občanů bývalého SSSR (včetně židovské komunity, čímž se nijak nelišil od A. Hitlera), se taky kdysi říkávalo, že je „strojvůdcem lokomotivy dějin“. Kam ta lokomotiva dovezla sovětské občany, všichni dobře víme. S následky stalinského teroru, jeho genocidy vlastních občanů, se ani postsovětské Rusko nevyrovnalo dodnes – přes éru Gorbačova, Jelcina i Putina.

Naopak: stalinismus v „novém kabátě“ jako by znovu ožíval. Podobně jako nacismus ve znovusjednoceném Německu (viz nacistické symboly v „demokratickém“ Wehrmachtu, nikoli v tom hitlerovském). Svět se opět ocitá na nebezpečné křižovatce svých dějin. Není jasné, kterou cestou se vydá. Všichni se proto musíme mít na pozoru.

Kritikou stalinismu, neostalinismu i jeho české „normalizační“ podoby jsem se nikdy netajil. Ani před Listopadem 1989, kdy jsem o tom otevřeně mluvil ke svým žákům a studentům. Kdyby mě kdokoli z nich (vzpomeňme na Drdovu povídku „Vyšší princip“) „práskl“ (ve stylu A. Babiše) mým nadřízeným, dostal bych na hodinu „padáka“ (nikoli „zlatý padák“, který se dává dnes). Nebál jsem se tenkrát a nebojím se ani dnes. Jen varuji před tím, abychom se nedostali zpátky tam, kde jsme už jednou byli.

Nad tímto faktem by se měli zamyslet především potencionální voliči „protestního“ hnutí ANO 2011. Nového soudruha G. Husáka tady nepotřebujeme. To, co naopak naléhavě potřebujeme je zachování svobody a demokracie pro příští generace. Pro naše děti a vnuky a pro děti jejich dětí. Není to úkol malý ani snadný. Přesto věřím, že se nám ho společnými silami podaří splnit.

6. 5. 2017

PhDr. Rostislav Janošík