Velikonoční hrkání – František Růžička
Stál jsem o poledni Velkého pátku letošních Velikonoc na českobudějovickém náměstí, když mne překvapil jeden známý otázkou: „Prosím vás, co je tohle za akci?“ Řekl také, že od mládí žil zde ve městě, ale něco podobného ještě nezažil.
Velice rád jsem mu podal výklad. Na rozdíl od něj jsem žil na jihočeském venkově, pocházel z věřící živnostenské rodiny, nesl si o tom svůj punc v kádrových materiálech, chodil do kostela ministrovat, a tak jsem si s radostí užíval všech klukovských radovánek. Na Zelený čtvrtek končila škola již v poledne a honem se běželo ke kostelu, protože se muselo „rachtat“, jak se u nás říkalo. Zvony totiž po ranní bohoslužbě (bývala od sedmi) „odletěly do Říma“. O Velkém pátku a Bílé sobotě již byly prázdniny, přestože jinak byl běžný socialisticky pracovní den, tedy i sobota dopoledne.
Nahlédneme-li do literatury náboženské či o lidových zvycích, dočteme se, že poslední týden čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi se nazýval pašijový (též svatý, veliký). Oslavy Velikonoc měly velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach (pascha), jenž byl památkou na vysvobození Židů z egyptského zajetí. Křesťané se ale snažili oddělit Velikonoce od svátku pesach, navíc propukaly spory o příslušné datum mezi Alexandrií a Římem.
Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již od 12. století a odvozen snad od zeleného mešního roucha, které se při liturgii používalo. Toho dne se také měla jíst zdravá, zelená, strava, aby byl člověk po celý rok zdráv. Když naposledy vyzváněly zvony, vázala se k tomu pověra, že se má cinkat penězi, aby se u člověka držely. Hlas zvonů pak nahrazovaly klapačky, řehtačky. Nejen na Moravě, ale i u nás, na jihočeském venkově, se používaly trakaře. My, už jako mazáci, jsme si je namontovali na kola a to byl potom pořádný rachot. Ale jinak vládla přísná pravidla. Vycházelo se v přesný čas (ráno, poledne, večer), začínalo se společnou modlitbou u velkého kříže před kostelem a v některých místech se dodržoval přísný klid. Pokud se řehtačka ozvala, následoval postih, strhnutí „čárky“, což znamenalo i nižší výslužku při konečném sčítání po koledování o Bílé sobotě. Boje se vedly proti těm, kdož se opovážili nechodit rachtat, a pak přijít o vlastní vůli jen vybírat.
Před pěti roky, jako by se na tyto dávné časy zase tady v centru Jihočeska začalo vzpomínat akcí s názvem Velikonoční hrkání. Na letošní akci se podílela řada aktérů: město České Budějovice, Víťa Marčík s celou rodinou ochotníků, David Šmíd jako hlavní koordinátor, ateliér Tvor, dětský rytmický orchestr z Jindřichova Hradce Hakuma Matata, Dům u Beránka, hudební skupiny Tram Tram, Cantus firmus, Aúúúna, tesaři pod vedením Roberta Malého, skauti s P. J. Prokešem, Školské sestry de Notre Dame a stovka kamarádů a dobrovolníků.
Pro hrkání byly předem určeny čtyři trasy, každá z nich začínala u kláštera na Piaristickém náměstí, prošla určenou trasu vnitřním městem a končila zase u kláštera, kde bylo technické zázemí celé akce. Jednotlivé dny tridua (velikonoční třídení) měly rovněž svůj specifický scénář.
● Zelený čtvrtek – Kapela Martina Koláře s muzikanty se zpěvem židovských písní, procházka po chodnících s vozíkem a kufry; připomínka Poslední večeře Páně při večerní bohoslužbě.
● Velký pátek – Tesání 12 křížů na náměstí, vytvoření symbolické Křížové cesty Krista začínající položenou zkrvavenou trnovou korunou na dlažbě, jednotlivé kříže znázorňující vzrůstající bolest trpícího Krista, pády pod křížem, vztyčení Ukřižovaného; v 15 hod. třetí průvod hrkání k připomínce smrti na kříži označeným nápisem INRI; v 18 hod. čtvrtý průvod hrkání s márami jako připomenutí sejmutí z kříže do náruče Matky a uložení do hrobu; v církvi den usebrání a smutku.
●Bílá sobota – Hrkání o osmé a dvanácté; církev setrvává na modlitbách u Kristova hrobu, uvažuje o jeho umučení a smrti; v kostelech jsou obnažené oltáře, neslouží se mše svatá. Večer slavná velikonoční vigilie se všemi doprovodnými obřady.
● Neděle – Slavné Vzkříšení, svatební průvod po trase číslo jedna, svatba v galerii Pod kamennou žábou na Piaristickém náměstí.
(duben 2015)
František Růžička, České Budějovice
Pletení velikonoční pomlázky
Trnová koruna na začátku Křížové cesty
Pět křížů znázorňujících utrpení, první a druhý pád Krista
Jedna trasa velikonočního hrkání
Další kříže znázorňující třetí pád a přibití na kříž
Vztyčený kříž Ukřižovaného
Občerstvení od Školských sester
Uctívání kříže v nejstarším kostele na Starém Městě
