Matka Země – František Růžička
Věřte nebo nevěřte. Jednou vás vaše vlastní matka přivedla na tento svět, a tak vám byl dán úděl, být součástí soužití s Matkou Zemí. Věřte, nebo nevěřte. Bylo vám dáno, abyste sdíleli nebo přijímali mateřskou lásku, neboť i sám Stvořitel neustále pracuje na vzestupu Matky Země. Její vibrace proto roste, rozšiřuje se, navyšuje se. Stvořitel si přeje, aby ti, co cítí rezonanci, sladili svůj život, svoji duši se samotnou Matkou a dál tento cit šířili. Ještě dříve, než jste do tohoto světa vstoupili, bylo rozhodnuto, abyste se svou Matkou žili v jednotě, abyste jí věnovali svoji pomoc a napomáhali tak k jejímu dalšímu žití ve prospěch celého lidstva… (Blíže „Poselství od Archanděla Rafaela“)
Možná, že to vše je jen pouhá utopie. Zejména právě v dnešní době, kdy nás sdělovací prostředky zásobují těmi nejběsivějšími zprávami – zemětřesení, záplavy, terorismus, genocida, válečná vřava, nové stěhování národů… Počátek jednadvacátého století připomínající si Vekou světovou válku, komunistickou revoluci, Druhou světovou, nacistické běsnění, stalinský teror… nebylo toho všeho už příliš??? Kde je „Pravdo, Lásko, Přátelství, Porozumění, Soužití“ vaše vítězství? Už i Matka Země se zlobí a varuje!!! „Přijde den, zúčtuji s vámi. Jak popel a prach vás rozfoukám do vesmírných dálek, o kterých dosud nemáte ani potuchy. Tak jsem mocná a vy – jen pozemští červíci.“
Snad bych se měl čtenářům omluvit, ale nějak mi to nedá. Při malé vzpomínce jsem chtěl vlastně připomenout „Den Země“. Den, který je věnovaný Zemi a každoročně je vzpomínán 22. dubna. Můžeme si připomenout starodávné oslavy jarní rovnodennosti (21. března), v duchu moderního pojetí ekologicky motivovaný svátek upozorňující na dopady lidského konání s ničením životního prostředí. Jeho historie spadá až do roku 1969, kdy po něm začal volat John McConnell a vytvořil i známou vlajku Země. Poprvé byl slaven v San Francisku, pravděpodobně i jako levicově orientovaný happening proti válce ve Vietnamu. Jen velice nerad přidávám, že pro první oslavu 22. dubna 1970 byl zvolen den 100. narozenin V. I. Lenina, který tuto zemi zaneřádil plevelem, který již nikdo nevyhubí. Bolševník. OSN začala tento svátek slavit o rok později, v roce 1990 se k Americe připojil i zbytek světa a stal se Mezinárodním dnem Země. Stal se tak největším sekulárním svátkem světa.
Marně hledám v kalendáři den (přelom 1989-1990), kdy se za mnou na Jaderné elektrárně Temelín zastavil tehdy pro mne ještě zcela neznámý človíček – Josef Vavroušek – kterému jsem pak dělal průvodce po celém areálu s poskytnutím informací a potřebné dokumentace. V březnu uplynulo přesně dvacet let, kdy se svou dcerou Petrou (19 let) tragicky zahynul ve věku 50 let při pádu laviny v Tatrách.
Byl předním českým ekologem, jedním z hlavních protagonistů konceptu trvale udržitelného rozvoje nejen u nás, ale i v zahraničí. Pod jeho jménem je každoročně udílena prestižní „Cena Josefa Vavrouška“ jako ocenění za konkrétní činy pro zdravé životní prostředí. V krátkosti si dovolím připomenout jeho životopis.
Narodil se v roce 1944 v Praze, po dokončení průmyslovky studoval na strojní fakultě ČVUT. V roce 1968 se zúčastnil studentské expedice do Lambaréné, kam měla dovézt materiální pomoc pro nemocnici, kterou roku 1913 založil lékař a teolog Albert Schweitzer. Doplňme, že tím se připravili o zážitky „Pražského jara“. Tím pádem ale nemohli být spojováni s obrodným procesem. Po vojenské službě pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví. V roce 1975 získal titul kandidáta ekonomických věd za práci v oblasti kybernetiky. Napsal pět knih, mnoho odborných článků a studií. Byl členem exekutivy Kruh nezávislé inteligence, jedním ze zakládajících členů OF a členem Koordinačního centra v Praze.
V únoru 1990 byl pověřen přípravou federálního výboru pro životní prostředí, v jeho čele stanul jako ministr federální vlády po volbách v červnu 1990. V této funkci se snažil řešit všechny související problémy. Mimo jiné prosazoval úspory energií, moderní zákony respektující šetrný vztah k životnímu prostředí. K jeho úspěchům patřila první celoevropská konference ministrů ŽP (1991), v dalším roce vedl delegaci na konferenci v Riu de Janeiru (tzv. Summit Země).
Při volbách v roce 1992 se OH nedařilo, došlo k rozpadu federace i Vavrouškova výboru pro ŽP. Do čela byl dosazen Miroslav Macek, kriticky hodnocený jako ten, kdo fond likvidoval (!). Po odchodu z vládní funkce založil Společnost pro trvale udržitelný život. LSU mu nabídla, zda by nechtěl být kandidátem na českého prezidenta, toto odmítl. Nadále vytrvale kritizoval Klausovu vládu, ten jej označil jako „problém české politiky“.
Ve středu 22. března 1995 začala tatranská horská služba pátrání. To už nebyl se svoji dcerou čtyři dny mezi živými. Lavina je zasypala v dolině Parichvost pod Jaloveckým sedlem. „Byl z mála těch, kteří vědí, co je opravdu důležité a co je nepodstatné. Přitom se netvářil jako mnozí jiní, jako vševědoucí, jako neomylný. Byl vždy připraven, paradoxně jako dobrý politik, ke kompromisu“ (maďarský velvyslanec).
Čest jeho památce!
František Růžička, České Budějovice
