Třikrát z české kultury
Motto: „Čímkoli se český národ v dějinách proslavil, nic téměř nepřičiněno k tomu z kruhů panských, z kruhů vyšších, všechna sláva, vojenská i kulturní, vzešla z práce lidu. Z téhož lidu stalo se i zázračné naše znovuzrození – rosteme zdola k výši, přirozeně jako strom a také stejně pevně. Všímejme sobě té půdy, z které rosteme, nedejme jí vychudnout, dokažme jí, dokažme českému lidu svoji lásku!“ (Jan Neruda, Národní listy, 16. 5. 1886)
ND a NM – dvě nejvýznamnější české kulturní instituce
Většina z nás se shodne v tom, že ke dvěma nejvýznamnějším kulturním institucím v českých zemích, jimiž se můžeme pyšnit po celé Evropě, patří Národní divadlo a Národní muzeum v Praze. Na rozdíl od jiných států pro ně používáme označení „národní“. Jinde místo toho mají obdobnou instituci „státní“ nebo „zemskou“, případně jinou.
A nejen to. Češi si k těmto vrcholným kulturním stánkům vytvořili silnou citovou vazbu: Národnímu divadlu se již krátce po vybudování začalo říkat: „zlatá kaplička nad Vltavou“. Považte: v dnes téměř ateistických Čechách chodíme do „kapličky“! Prestižní postavení Národního muzea je zase vyjádřeno jeho polohou na samém horním konci Václavského náměstí v Praze.
Není pochyb o tom, že jak pražské Národní divadlo, tak i Národní muzeum patří k vrcholným kulturním institucím, které se zrodily ve složité době a jež následně procházely lepšími i horšími etapami své existence. V Národním divadle se k českému národu odkazuje již samotný nápis nad Hynaisovou oponou: „Národ sobě“. (To bylo něco úplně jiného, než je dnešní politické uskupení „Praha sobě“, které si zprivatizovali sourozenci Čižinští.) Zkrátka: národ se na stavbu tohoto divadla složil, včetně těch obyvatel, kteří do této „zlaté kapičky“ nikdy nevkročili. Přesto se herci, ale i řadoví návštěvníci vždy chovali v těchto prostorech s posvátnou úctou. (Stále totiž platí, že do tohoto divadla se nechodí v teplákách ani s rádiovkou na hlavě.)
U Národního muzea (NM) od samého začátku, od jeho založení až dodnes, platilo a platí, že se jedná o instituci, v níž se v depozitářích uchovávají tisíce sbírkových předmětů, jež jsou podrobovány vědeckému zkoumání a následně využívány při výstavách pro veřejnost. Vědecká a osvětová činnost tu jdou ruku v ruce.
Za historický akt založení „Národního muzea“ v Praze je považován podpis nejvyššího purkrabí Království českého, hraběte Franze Antona Kolowrata-Libsteinského, pod provolání s názvem „Vlasteneckým přátelům věd“ ze dne 15. 4. 1818. Tento dokument vyzýval k založení „Vlasteneckého muzea“ Toto muzeum tedy vzniklo z iniciativy a za podpory skupiny šlechticů, např. Kašpara Sternberga, a to jako ústav aristokratický a jazykově převážně německý. Základem muzejních sbírek se staly dary: přírodniny, rukopisy a tisky s českou tématikou, památky hmotné kultury apod. Teprve od ledna 1827 začalo toho muzeum vydávat svůj časopis s názvem: „Časopis Společnosti Vlastenského musem v Čechách“. Jeho prvním redaktorem byl historik František Palacký (1798-1876). [Málo se o tom mluví a píše, ale pro začátek našeho národního obrození je příznačný onen „aristokratický patriotismus“.]
Dnešní budova NM na Václavském náměstí v Praze, kterou vyprojektoval architekt Josef Schulz (1840-1917), byla postavena v novorenesančním slohu v letech 1885-1890. Slavnostně pak byla otevřena dne 18. 5. 1891. Jedná se nicméně v pořadí až o třetí objekt, v němž toto „České muzeum“ sídlilo. Vůbec prvním místem této instituce byl Šternberský palác na Hradčanském náměstí čp. 15/57. Zde byla již od r. 1796 umístěna obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění. V letech 1821-1847 tady byly umístěny i sbírky „Českého muzea“, jež bylo založeno v onom památném roce 1818.
V pořadí druhým místem, kde od r. 1845 až do dokončení stavby Národního muzea v horní části Václavského náměstí (1890) sídlilo toto „Vlastenské museum v Čechách“, byl Nostický palác v dnešní ulici Na Příkopě čp. 20/858. Na jeho místě stojí Živnostenská banka. (Nostický palác byl později přejmenován na palác Sylva-Tarucca.) V té době byl správcem i domovníkem tohoto objektu známý spisovatel, básník, národní buditel, jazykovědec, knihovník, archivář a kustod historických sbírek – Václav Hanka (1791-1861).
Ten působil ve „Vlastenském museu“ již od r. 1819. Od r. 1848 pak přednášel i na pražské univerzitě jako soukromý docent staroslověnštinu, později i ruštinu, polštinu a češtinu. Třebaže je s jeho jménem spojováno i údajné falzátorství (tzv. Rukopisy královédvorský a zelenohorský), zasáhl Hanka pozitivně i do reformy českého pravopisu. Jeho úprava („v“ místo „w“, „ou“ místo „au“), která se již v r. 1848 prosadila, se používá dodnes.
Novorenesanční budova NM na Václavském náměstí čp. 68/1700 je národní kulturní památkou prvořadého významu. V místech, kde bylo NM vybudováno, stávala až do r. 1875 tzv. Koňská brána, která byla součástí opevnění Nového Města pražského. Vpravo od této brány stávalo v letech 1869-1875 druhé české divadlo – „Aréna na hradbách“. (Byla zbourána v r. 1876.)
Podobně jako Národní divadlo, patří i Národní muzeum k nejreprezentativnějším budovám hlavního města. Rovněž v tomto případě (vedle společného architekta, jímž byl J. Schulz) se na výzdobě tohoto objektu podíleli věhlasní malíři a sochaři té doby. Nejvýznamnějším prostorem NM je Pantheon, síň věnovaná památce významných osobností. Jsou zde obrazy F. Ženíška a V. Brožíka, dále sochy J. A. Komenského a F. Palackého od A. Poppa, jakož i 31 bust našich velikánů od předních sochařů, např. J. V. Myslbeka nebo J. Štursy.
Budova NM je nejen institucí, která slouží k výstavním účelům, nýbrž patří současně i k důležitým střediskům naší vědy. K tisícileté historii Čechů např. odkazuje i 72 jmen významných osobností, která jsou napsána pod okny tohoto muzea. (Jejich jména si lze přečíst v 72 jmen české historie.pdf.) Všechna tato jména přežila bez úhony od otevření muzea až dodnes. Zůstala tam navzdory nepřízni osudu i během obou totalitních režimů – nacistického i komunistického. Zatímco v Pantheonu NM některé busty politicky nepohodlných osob byly v minulosti odstraněny, jména na fasádě zůstala beze změny.
Jedinou pohromou pro tuto fasádu bylo řádění okupačních vojsk dne 21. 8. 1968. Rozstřílená a zčernalá fasáda se dočkala zásadní proměny během rekonstrukce budovy NM v letech 2011-2018 (trvala 42 měsíců). Objekt NM s obnovenou fasádou byl znovu uveden do provozu dne 28. 10. 2018 – u příležitosti 100. výročí vyhlášení Československé republiky. Naše mladá generace zná pouze dnešní podobu NM, nikoli tu rozstřílenou fasádu z r. 1968. (Na jejím rozstřílení se tehdy podíleli i vojáci z Ukrajiny.) Proto připojuji obě fotografie: Na první z nich je ona sovětskými vojáky rozstřílená fasáda z 21. 8. 1968; na druhé je NM bezprostředně po dokončení rekonstrukce.
Není pochyb o tom, že jak pražské Národní divadlo, tak i Národní muzeum patří k vrcholným stánkům naší kultury. Obě tyto instituce se zrodily ve složité době a následně procházely lepšími a horšími etapami svého vývoje. Dnešní Národní muzeum vzniklo v r. 1818 jako „Vlastenské museum“, jako projekt vlastenecké aristokracie. To, čemu říkáme „České muzeum“ a později „Národní muzeum“, mělo oficiálně úplně jiné pojmenování. Podle nápisu na fasádě se jednalo o „Museum Království českého“ (latinsky: Museum Regni Bohemiae).
Zatímco u Národního muzea tušíme při jeho vzniku účast důležitých osobností, v případě Národního divadla je tomu jinak. Zde je společenský základ mnohem širší, opírající se i o lidové vrstvy měšťanské a venkovské. Kořeny českého divadelnictví jsou amatérské a ochotnické. V umělecké „branži“ se tehdy dokázali prosadit pouze ti jedinci, kteří se díky svému talentu a velké píli postupně propracovali až k naprosté profesionalitě. Herci a herečky umělecky „rostli“ od jedné inscenace k té další. Z nejlepších herců se stávali režiséři. (Žádná umělecká škola pro výchovu herců a režisérů tehdy neexistovala v podobě, jak to známe dnes.) Někteří z nich i nadále působili i jako herci a ti literárně talentovaní se prosadili rovněž jako autoři divadelních her. (K nejvšestrannějším osobnostem patřil J. J. Kolár – herec, režisér, umělecký šéf i dramatik.)
To, co ve specifických podmínkách umělecké komunity přežívá až do dneška, byla a je velká míra bohémství a malý respekt k autoritám. S tím souviselo obtížné obsazování vedoucích pozic v jednotlivých divadlech: ředitele, uměleckých šéfů činohry i opery. Ani divadla totiž nezaměstnávala jen samé anděly, kteří uznávali a tolerovali ostatní kolegy a nevyvolávali zbytečné konflikty. Osoba ředitele byla vždy rozhodující. Ti první byli s Prozatímním a později i Národním divadlem, s divadelní budovou a jejím provozem, spjati od začátku až do konce. Kdybych to měl vyjádřit obrazně: bez nich tam nespadl ani špendlík. Až moderní doba učinila z divadelních šéfů spíše „úředníky“, kteří od počítače ve své kanceláři organizují provoz divadla. Na osobní kontakty není mnoho času, protože ten představuje peníze. Ani u subvencovaných divadelních scén není peněz nikdy dost.
Je dobré a užitečné si občas připomenout něco z dávné minulosti českých divadel, aby si i dnešní herci mohli plně uvědomit, jak se doba změnila ve prospěch těch, kteří v divadlech pracují. Možná i dnes by neuškodilo občas uspořádat nějaké benefiční představení: podle oblíbenosti herců a hereček by se snadno poznalo, kdo odvádí výborný výkon a kdo se jen „veze“. Například Prozatímní divadlo (oficiálně se nazývalo: Královské zemské prozatímní divadlo v Praze) úspěšně fungovalo a odvádělo velmi dobrou práci navzdory tomu, že někteří herci a režiséři se neměli navzájem rádi. To, co nakonec pokaždé zvítězilo, byla profesionalita. Skutečnost, že všichni milovali svou práci a snažili se ji vykonávat co nejsvědomitěji. Ti nejvýkonnější (J. J. Kolár) zvládali dokonce souběžně hrát ve Stavovském divadle německy a v tom Prozatímním česky.
─────
Ředitelem by měl být nejlepší herec či režisér z téhož divadla
A protože inspirací k napsání tohoto článku se stalo jmenování nového ředitele ND (v předstihu), není od věci, abych nepřipomněl to, co známe z dějin českého divadelnictví. Tak jako v dávných dobách se ředitelem školy stával vždy služebně nejstarší člen učitelského sboru (s dostatečně dlouhou pedagogickou praxí a potřebnými zkušenostmi), tak i ředitelem divadla by měl být ten nejlepší herec či režisér, jenž dokáže za své divadlo „dýchat“, kdo s ním prožil všechno dobré i zlé.
Neměl by to být „úředník“, který dokáže správně vyplnit všelijaká hlášení a tabulky, ale jedinec, který nikdy neztratil kontakt s řadovými herci i s divadelní scénou jako takovou. I tady se to hodně podobá provozu školy: správný ředitel nesedí jen ve své kanceláři, ale poctivě odučí i pár hodin svého učitelského úvazku, aby nezapomněl, že je stále i učitelem (nejen tím „řídícím“). Stejně tak i ředitel divadla by si měl občas zahrát v nějaké divadelní inscenaci, byť by se jednalo o malou, podružnou roličku. I tato „maličkost“ dokáže vylepšit atmosféru v příslušném divadle.
Třebaže žijeme v době, kterou kdosi označil nehezkým slovem „technofašismus“, kde se osobní vztahy mezi lidmi příliš nepěstují a kde někteří vedoucí pracovníci svůj úřad provozují od klávesnice svého počítače nebo prostřednictvím svého mobilu, hrát divadlo bez vzájemných kontaktů mezi herci (týká se to i vedení divadla) jednoduše nejde. Z toho důvodu by se ředitelem divadla neměl stávat ten neúspěšnější uchazeč z výběrového řízení.
Šéf takové instituce by měl vyrůst zdola – z uměleckého prostředí příslušného divadla. Jedině tak to bude autentické a realistické. Nejhorší totiž bývá ředitel jakékoli instituce, který přijde odjinud. Dřív ho tam instaloval sekretariát KSČ, dnes totéž dělají úředníci z magistrátu nebo přímo z ministerstva. Právě z tohoto typu ředitelů se rekrutují „putovní ředitelé“. Ti, kteří putují od jedné instituce k druhé.
A ještě jednu poznámku k osobě Jana Buriana, stále ještě ředitele ND: V této roli odvedl velký kus práce, avšak ani já bych si netroufl tvrdit, že patřil a patří k nejlepším ředitelům „zlaté kapličky nad Vltavou“. Věřím, že ve skrytu duše si to o sobě nemyslí ani on. Bylo by to nespravedlivé vůči těm, dnes již nežijícím ředitelům, kteří byli lepší.
A protože ND je institucí jedinečnou a neopakovatelnou, jistě nejsem sám, kdo považuje za vzor vhodný následování právě prvního ředitele ND po požáru a rekonstrukci – Františka Adolfa Šuberta (1849-1915). Jednalo se o člověka mimořádně pracovitého, s jehož účikováním je spjato jak Národní divadlo, tak i začátek činnosti Městského divadla na Královských Vinohradech (dnešního Vinohradského divadla): průkopník jevištního realismu, dramatik i autor prvního zpracování dějin ND za dobu, kdy stál v jeho čele jako ředitel (Dějiny Národního divadla v Praze let 1883-1900).
S ohledem na tuto vynikající minulost našeho předního kulturního stánku si dovolím i malé „šťouchnutí“ do osoby současného ředitele. Narychlo svolaná tisková konference dne 3. 2. 2025, na níž bylo ohlášeno jméno nástupce J. Buriana ve funkci ředitele ND, způsobila, že tento ředitel byl tak trochu „vykolejený“ a že si nevzpomněl na nic z minulosti tohoto divadla, co by za zmínku stálo. Kdyby byl J. Burian více spjat s ND a s jeho historií, a nebyl pouhým režisérem (výhodu měli jeho předchůdci, kteří se zabývali i dějinami divadla), jistě by v souvislosti s touto událostí nezapomněl připomenout také tato fakta z dějin 19. století:
Co je nutno v letošním roce připomenout, je 175. výročí narozenin L. Stroupežnického (1850-1892) a 110. výročí úmrtí F. A. Šuberta (1849-1915). Dost možná by si J. Burian vzpomněl i na 100. výročí úmrtí V. Hynaise (1854-1925), autora slavné opony ND, jakož i 100. výročí úmrtí A. Mrštíka (1861-1925), spoluautora dnes již klasického vesnického dramatu „Maryša“. Jeho premiéra se uskutečnila v době, kdy ND řídil právě F. A. Šubert – dne 9. 5. 1894.
Bohužel – nic z této slavné minulosti divadla během oné tiskové konference nezaznělo. Čekal jsem, že to připomene aspoň současný ředitel této divadelní scény, ale nedočkal jsem se. No – hlavně, že víme, kdy nastoupí nový ředitel ND! Prý to bude dne 1. 8. 2028. Jmenovat ředitele tři roky dopředu, to jsme tady doopravdy ještě neměli. Stáváme se zemí kuriozit a obskurních postaviček, které se uvelebily v politice „na věčné časy a nikdy jinak“.
─────
Netahejme další Brňáky do Prahy!
Jak již bylo uvedeno v předchozích řádcích tohoto článku, dne 3. 2. 2025 nás Česká televize (ČT) informovala o tom, že ve vedení Národního divadla v Praze dojde v blízké budoucnosti k zásadní personální změně: stávající ředitel Jan Burian má být od 1. 8. 2028, tedy až za tři roky, nahrazen ředitelem o generaci mladším – dosavadním šéfem brněnského divadla Martinem Glaserem.
Pro čtenáře, kterým tato jména nic neříkají, uvedu alespoň základní fakta o životě a umělecké kariéře obou ředitelů. Co se týká J. Buriana (*5. 3. 1959 v Moskvě), z jeho životopisu nutně zaujme již fakt, že se narodil v hlavním městě SSSR (copak tam jeho rodiče dělali?), a to přesně v den 6. výročí úmrtí J. V. Stalina. Už to samo o sobě je natolik podivná okolnost, že bychom si ji měli natrvalo zapamatovat. Členství J. Buriana v KSČ před rokem 1989 je proto zákonité a nemůže nikoho překvapit. Burian je typický ředitel-cestovatel: postupně prošel divadly v Brně, v Olomouci a v Plzni, kde působil jako režisér. Od r. 1991 se dostal do Divadla na Vinohradech, pak se vrátil zpátky do Plzně, odkud v r. 2013 zamířil do Národního divadla v Praze.
To se odehrávalo v době, kdy Ministerstvu kultury ČR šéfoval lékař J. Besser a rovněž jistá družinářka ze základní školy. Až tak málo záleželo na tom, kdo bude českou kulturu navenek reprezentovat. Za celou polistopadovou éru si vybavuji pouze dva solidnější ministry kultury: Pavla Tigrida a Martina Štěpánka. V obou případech se jednalo o „exulanty“, kteří se po r. 1989 vrátili z ciziny zpátky do vlasti. Ale nesmím zapomenout ani na P. Dostála (ČSSD).
Jan Burian si na tu „slávu“ se jmenováním svého nástupce vzal fialovou kravatu – jak jinak! Proč zrovna fialovou, když on sám představuje typickou „šedou myš“? M. Glaser se choval velmi skromně. Nejspíš proto, že se angažoval v kampani prezidenta republiky P. Pavla na počátku roku 2023, a to po boku Bolka Polívky.
Co se týká Burianova působení v ND, z toho si pamatuji akorát jeho spory s hercem/herečkou Danielem/Danielou Špinarem. Byl okolo toho krátký mediální rozruch, který nakonec utichl poté, kdy tento herec rezignoval na pozici šéfa činohry ND. I jiní lidé tehdy Burianovi vytýkali totéž, co já: strnulost ND, zahleděnost do minulosti a také to, že současná divadelní tvorba neřeší aktuální témata.
Oznámení připravované změny ve vedení ND se odehrálo za přítomnosti ministra kultury Martina Baxy (ODS) i obou ředitelů. A samozřejmě před kamerami ČT. Ještě než k této změně dojde, čeká J. Buriana náročná rekonstrukce divadla. Jedná se v pořadí již o druhou rekonstrukci: první se uskutečnila bezprostředně po požáru ze srpna 1881 (1881-1883), druhá (a zatím poslední) proběhla v letech 1977-1983; během ní byla spolu s obnovou historické Zítkovy budovy ND postavena i tzv. Nová scéna.
Celou tuto teatrálně pojatou akci kazila osoba M. Baxy, z něhož se po vstupu do Fialovy vlády stal odpudivý papaláš ODS s motýlkem. Je to jeden z nejméně pracovitých ministrů, za jehož působení se ani o píď neposunula příprava nového zákona o památkové péči: památky dál chátrají, protože se o ně ministerstvo v čele s Baxou nestará. Doslova odstrašujícím příkladem jsou rozpadající se objekty bývalých kasáren v Terezíně, na které Baxovo ministerstvo okázale celá léta kašlalo. Na druhé straně se týž ministr mohl „přetrhnout“ při odhalování romského památníku v Letech u Písku. Ten si prý romská komunita vydupala ze země – zásluhou svých lidí. Baxa se začal chovat jako Fiala: rád si přivlastňuje zásluhy jiných. On sám žádné nemá.
Okolo výše zmíněného památníku vidíme jen „divadýlko pro média“, aby se politici před volbami (každý rok nějaké jsou) měli čím pochlubit. Mám stále v živé paměti ten „cirkus“, během něhož byly za ministra D. Hermana (KDU-ČSL) utopeny desítky milionů Kč za likvidaci budov tzv. prasečáku. Objekty musely být z moci úřední nejprve vykoupeny a následně zbourány (zachována byla pouze jedna budova), třebaže tento zemědělský podnik stál mimo „historický“ areál „cikánského tábora“ v Letech. Tuto skutečnost posléze spolehlivě potvrdil provedený archeologický výzkum. (Ani ten nebyl zadarmo.)
Od zahájení provozu romského památníku v Letech u Písku není o této instituci v médiích slyšet. Také to o čemsi svědčí, není-liž pravda? Šlo o další PR akci, aby se sebestředný snob a pseudointelektuál M. Baxa (ODS) s motýlkem mohl předvádět před televizními kamerami. Dne 3. 4. 2025 se pro změnu natřásal (opět s motýlkem) na jiné akci: v Květné zahradě v Kroměříži. Tam proběhlo za účasti ředitelky Ústavu památkové péče Naděždy (jak krásné ruské jméno!) Goryczkové zahájení letošní návštěvnické sezóny našich památkových objektů.
Letos má být prý pozornost věnována italským šlechtickým rodům. (Vloni to byli Lichtenštejnové, za něž „lobboval“ i prezident republiky P. Pavel.) Inu, podbízení se pobělohorským šlechticům, kteří levně získali konfiskovaný majetek českých a moravských nekatolických aristokratů, to je další „příspěvek“ prohnilé ODS a celého „fialového hnusu“ k úsilí této podivné koalice o návrat naší země do středověku.
K vrcholům tohoto reakcionářství patří vedle zhoubného působení M. Baxy v čele Ministerstva kultury ČR také „protlačení“ zákona o uzavření konkordátu se Svatým stolcem. Představitel Bachova absolutismu, někdejší vídeňský advokát JUDr. Alexander Bach, by byl nadšen z toho, jak se při onom návratu ke „starým pořádkům“ dnešní Fialova koalice činí. Je to mimořádně ohavná záležitost a obrovská ostuda, která nepochybně vstoupí do dějin. Někteří bezcharakterní jedinci jsou doopravdy schopni udělat cokoliv. Jsou přičinlivější než největší kolaboranti s nacistickým a komunistickým režimem.
●●●
P. Fiala, „pramáti“ Lucy a další předchůdci člověka (v politice)
Stalo se u nás tradicí, že když se vyhlídky na úspěšné vládnutí a případné opakování volebního vítězství premiéra P. Fialy (a jeho koalice SPOLU) začínají bortit, zásobují nás lidé z Fialova okruhu nejrůznějšími, chaoticky zorganizovanými akcemi k všelijakým výročím, např. k 75. výročí vzniku NATO nebo k výročí založení Národního muzea v Praze. Užitek z těchto narychlo „spíchnutých“ PR akcí nebyl žádný, leč účel splnily: Fiala na sebe upozornil tak, aby se nezapomnělo na to, že ještě žije.
Když už nejsou žádné výsledky, tak se aspoň svolá tisková konference na libovolné téma. Samozřejmě – za přítomnosti televizních kamer. Letos před parlamentními volbami to bude mít Fiala mimořádně obtížné: ceny potravin stále rostou a za humny číhá slintavka a kulhavka. I dnes tak pomlouvaní komunisté si s tím dokázali poradit lépe. To jen Fiala, Stanjura a Výborný na to koukají s otevřenou hubou: chtějí to jen doklepat do voleb – a pak se uvidí. Lhát netřeba, protože každý, kdo není slepý nebo hluchý, ví, jak na tom pod vedením vládních „nemehel“ ze Strakovky jsme.
O tiskové konferenci se nezmiňuji náhodou. Jednu takovou totiž nechal uspořádat dne 4. 2. 2025 za přítomnosti ministra kultury M. Baxy (ODS) a ředitele Národního muzea v Praze (NM) M. Lukeše samotný premiér P. Fiala. Za jedním stolem s nimi seděla i zástupkyně muzea z hlavního města Etiopie ‒ Addis Abeby. Její návštěva Prahy souvisela s jednáním o zápůjčce vzácných archeologických exponátů nejstarší předchůdkyně člověka jménem „Lucy“ z čeledi hominidů, kteří v této části Afriky žili před 3,8 až 2,9 miliony let. O zmíněné tiskové konferenci, z níž jsme se dozvěděli o tom, že „Lucy“ bude vystavena od 25. 8. 2025 v úvodním sále NM, který nese označení: „Člověk a jeho předchůdci“, informoval server „Novinky.cz“ v článku: Slavná Lucy míří z Addis Abeby do Prahy (Novinky.cz, 4. 2. 2025, 10:06).
„Pramáti“ Lucy, známá jako Dinkinesh, což v amharštině znamená „jsi překrásná“, měla výšku 1,1 metru, vážila 29 kg a podobala se šimpanzovi. Zemřela coby dospělá ve věku 12 let; příčina jejího úmrtí není známa. Žila v době 3,22 – 3,18 mil. let. Kosterní ostatky tohoto hominida z období třetihor objevil v r. 1974 v Afarském trojúhelníku v údolí řeky Awaš ve vesnici Hadar americký paleontolog Donald Johanson z Clevelandského přírodovědného muzea. Lucy bude tedy v Praze vystavena u příležitosti 50. výročí od objevení jejích ostatků.
─────
Darwin se nemýlil: člověk pochází z opice
Našim přestárlým svazákům z „vědecké redakce“ ČT vloni uniklo jedno důležité výročí, které se týká Ch. Darwina a jeho evoluční teorie. Je však docela možné, že „zelení“ ideologové z Bruselu to všechno „přehodnotili“. Časem se snad dozvíme, že planeta se neotepluje, ale naopak: čeká nás další doba ledová. Z hlediska geologického vývoje momentálně žijeme v tzv. době meziledové čili v interglaciálu.
Právě v uplynulém roce (2024) jsme si připomínali (ovšem kromě ČT, která měla jiné priority) 165. výročí vydání jednoho z nejdůležitějších spisů Charlese Roberta Darwina (1809-1882), britského přírodopisce a zakladatele evoluční teorie a moderní biologie. Onen spis nesl tento název: „O vzniku druhů přírodním výběrem“. V něm podal Darwin v ucelené podobě evoluční výklad přírodních jevů a dovršil tak rozpracování evolučních myšlenek ve vědecky zdůvodněný evolucionismus.
Na Darwinovy vědecké závěry navazovali i klasikové marxismu, zejména F. Engels (1820-1895). Ten v r. 1876 vydal útlý spisek nesoucí tento název: „Podíl práce na polidštění opice“. K popularizaci tohoto dílka přispělo po r. 1945 jeho vydání v komunistickém nakladatelství „Svoboda“. Zájemci se mohou s tímto spiskem seznámit kliknutím na tento odkaz:
http://www.marxismus.cz/hismat/okno_opice.htm
Jsem rád, že v této souvislosti mohu konstatovat toto: Světová věda dosáhla za posledních padesát let pozoruhodných výsledků. Co bylo ještě před pár desítkami let považováno za nezvratnou, jednou provždy platnou pravdu, to již dneska – naštěstí – neplatí. A ještě jedna skutečnost je důležitá: výsledky vědeckého poznání jsou internacionální, protože se na nich podílejí badatelé z různých končin světa. To platí i v případě výzkumu lokalit, na nichž se podařilo zjistit stopy předchůdců dnešního člověka.
K tomuto tématu se mohu vyjádřit i na základě osobní zkušenosti. Když jsem před více než padesáti lety studoval na pražské FF UK archeologii a historii, příslušní vysokoškolští odborníci nás učili, že nejstarším předchůdcem člověka na našem území (= v tehdejším Československu) byli neandrtálci. Část kosterních ostatků těchto pralidí byly zjištěny např. v jeskyni Šipka u Štramberka na Novojičínsku nebo v jeskyních Ochoz a Kůlna v Moravském krasu. Sem patří i negativní otisk lebky neandrtálce v travertinu, jenž byl nalezen v r. 1926 v lomu lokality zvané Hrádok v Gánovcích u Popradu na Slovensku.
Podle tehdejších poznatků žili neandrtálci v rozmezí let 100 000 až 35 000 př. Kr., a to v Evropě, Africe i Asii. Vědci se proto domnívali, že jednotlivé vývojové linie předchůdců člověka byly samostatné a nebyla mezi nimi žádná souvislost. Podle této představy měli být neandrtálci (po jejich vyhynutí) vystřídáni „člověkem vyspělým“ (Homo sapiens sapiens), známým člověkem cromagnonského typu, jehož potomky jsme vlastně my všichni.
Je to onen pračlověk, kterého popularizátoři období pravěku (např. E. Štorch) označují za „lovce mamutů“ z poslední doby ledové. A právě vyhynutí těchto velkých zvířat bývá dáváno do souvislosti se změnou klimatu: s ústupem ledovců a s rozšířením možností pro získání obživy těchto praobyvatel našich zemí. Tzv. cromagnonec sídlil na našem území v letech 35 000‒10 000 př. Kr.
V jiných částech světa býval až do objevu „Lucy“ považován za nejstaršího předchůdce člověka tzv. australopiték. Ten žil v Africe na přelomu třetihor a čtvrtohor, tedy před 1-5 miliony let. Právě tady, „v Africkém rohu“, se podařilo v r. 1974 objevit ostatky „pramáti“ lidstva „Lucy“. Ta zde žila před více než 3 miliony let.
Protože vědecké bádání představuje nikdy nekončící proces postupného poznávání, přišli vědci na to, že onen neandrtálec, který byl až dosud považován za vyhynulého předchůdce člověka, prý žil dál souběžně s člověkem cromagnonského typu až do doby okolo roku 8000 př. Kr. V té době dochází k onomu záhadnému, náhlému vyhynutí mamutů. A spolu s nimi také neandrtálců. Není tedy vyloučena možnost případného míšení mezi oběma předchůdci dnešního člověka. Proto mají někteří jedinci fyziognomii, jež více připomíná onoho neandrtálce než cromagnonce. Vědci dokonce zjistili v genomu některých našich současníků znaky typické pro neandrtálce.
Když se tak dívám na přiloženou fotografii (viz níže) poslance J. Jakoba (TOP 09), nemohu se ubránit dojmu, že potvrzuje teorii o symbióze neandrtálců a cromagnonců. Obě tyto linie předchůdců člověka podle názoru vědců žily souběžně, koexistovaly vedle sebe a nebyly ve vzájemně nepřátelském vztahu. Proto nelze vyloučit, že mezi oběma liniemi docházelo k asimilaci. Neandrtálci pak náhle zmizeli, údajně v důsledku nějaké nemoci. Jsou to samozřejmě spíše spekulace, přesto potvrzují, že vývoj byl pravděpodobně složitější, než se až dosud předpokládalo.
A pak že člověk nepochází z opice! I když ‒ pozor! Hlavně něco takového neříkejte před černoprdelníky. Mohl by je z toho trefit šlak. Jejich politici aktuálně řeší tento problém: jak přežít vlastní politickou smrt?
─────
S Etiopií nás prý pojí přátelství a spolupráce. Opravdu?
Aby byl příběh s „pramáti“ Lucy a vládou P. Fialy, který se rád chlubí cizím peřím a připisuje si zásluhy, jež nemá, úplný, musím doplnit ještě informaci, kterou nám naše prorežimní média zatajila. Přesto: již si toho všimli mnozí. Fialova vláda na jedné straně okázale opovrhuje vším ruským, ale na straně druhé se podbízí představitelům tzv. postsovětských republik bývalého Sovětského svazu (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie + bývalé středoasijské republiky SSSR s muslimským obyvatelstvem), jakož i někdejším zemím sovětského bloku (Mongolsko, Vietnam), nebo některým africkým státům, kde se k moci dostaly marxistické režimy (Zimbabwe, Mosambik, Angola).
Nově „objevené“ přátelství mezi ČR a Etiopií patří do tohoto „soudku“. Současná mocenská garnitura v čele s P. Fialou začala po neúspěších naší diplomacie v Africe tvrdit, že právě P. Fiala během své návštěvy v r. 2024 navázal dobré vztahy právě s Etiopií. Pravda je ovšem poněkud jiná. Jedná se spíše o pokračování skvělých soudružských vztahů mezi ČSSR a Etiopií před rokem 1989.
V Etiopii totiž v letech 1930-1974 vládl císař Haile Selassie I. (1892-1975). Jeho vláda ¨byla přerušena v letech 1935-1941 válkou v Habeši a okupací země italskými jednotkami. Císař žil v té době v exilu ve Velké Británii, ale v r. 1941 se s pomocí této velmoci vrátil zpátky k moci. To trvalo až do 12. 9. 1974, kdy byl sesazen výborem levicových armádních důstojníků, v jejichž čele stál plukovník Mengistu Haile Mariam. S ním až do konce komunistického režimu udržoval velmi přátelské vztahy soudruh Gustáv Husák.
Mengistu zavedl v zemi režim se socialistickou orientací, který se opíral o ideologii marxismu-leninismu. Během vlády této junty byla feudální aristokracie smetena. Na konci 80. let 20. století přerostly hospodářské problémy této země v katastrofu a kolektivizované zemědělství ztroskotalo. Režim se pokoušel o záchranu prostřednictvím rozsáhlé privatizace, avšak toto opatření přišlo již pozdě. Mengistu byl nakonec v r. 1991 svržen. Země se pak pozvolna vracela k demokratickým poměrům.
O „přátelství“ mezi ČR a Etiopií se nezasloužil premiér P. Fiala, nýbrž bývalý generální tajemník ÚV KSČ G. Husák, na jehož návštěvy v této zemi dodnes s láskou vzpomínají místní obyvatelé. Spíš by nás tedy mělo zajímat, jak vysokou částku ČR zaplatí za zápůjčku kosterních ostatků „Lucy“. Lze předpokládat, že zadarmo to nebude.
●●●
Ministře Baxo, neschovávejte se za „Rudou věž smrti!“
Nejsem sám, kdo si toho všiml. V posledních dvou letech se ODS, která je prolezlá bývalými členy KSČ víc než kterákoli jiná polistopadová politická strana, snaží, seč může, aby se před veřejností prezentovala jako ten největší bojovník proti komunismu. To jí mohou věřit pouze někteří hodně mladí občané, kteří již nezažili dobu před rokem 1989 a jimž je možno „nabulíkovat“ cokoliv.
Všechny podobné akce ze strany ODS jsou motivovány jediným: strachem z toho, že by se veřejnost mohla dozvědět o tom, kolik bývalých komunistů vstoupilo po r. 1991 do ODS. Jednu dobu tato strana o sobě tvrdila, že je „antikomunistická“. Asi podobně, jako když V. Havel ze sebe dělal na jedné straně antikomunistu, ale na straně druhé urputně bránil důslednému vyrovnání se s komunistickou minulostí.
Jen málokdo u nás ví, že součástí soustavy uranových lágrů, v nichž komunistický režim věznil odpůrce své ideologie a nutil je pod pohrůžkou násilí vykonávat rizikovou práci při dobývání uranové rudy, byl i pracovní tábor „Vykmanov II“ se známou „Rudou věží smrti“. Tento lágr se nachází poblíž Ostrova nad Ohří: toto město leží16 kilometrů od Karlových Varů a 7 kilometrů od Jáchymova.
Našimi sdělovacími prostředky se jen mihla informace, které si všiml málokdo, protože většina obyvatel našeho státu o tom nic neví. (Kdyby ČT pracovala lépe, jistě by tomu bylo jinak!) Přesto právě ČT24 přinesla dne 21. 11. 2024 ve 22.55 hod. stručnou zprávu o tom, že z rozhodnutí Fialovy vlády (na starosti to měl ministr M. Baxa z ODS se známá „Rudá věž smrti“ v Ostrově nad Ohří stane vlastnictvím státu.
Až do té doby byla tato „národní kulturní památka“ ve vlastnictví Konfederace politických vězňů ČR (KPV). Dnes tato organizace pouze přežívá s pomocí státního příspěvku, který jí každoročně schvaluje Poslanecká sněmovna v rámci rozpočtu na příslušný kalendářní rok. Je proto logické, že v dnešním rozvratu, který KPV po smrti N. Kavalírové prochází, nemá tato organizace ve svých řadách již nikoho, kdo by o tuto památku mohl pečovat.
KPV na to nemá lidi ani peníze. Přesto si nejsem jist tím, že M. Baxa je tou pravou osobou, která by mohla zajistit nápravu. Rozpadající se domy v Terezíně jsou spíše varováním před Baxou. Je to pozér a snob s motýlkem, který patří k největším ostudám současné ODS ‒ hned vedle Fialy, Stanjury, Bendy a dalších kašparů, kteří si hrají na „pravičáky“. Baxa se stal symbolem papalášství této beznadějně prohnilé partaje. Hanba mu!
O „Rudé věži“ se lze dočíst v tomto článku: Národní kulturní památka Rudá věž v Ostrově přejde do vlastnictví státu (InfoDnes.cz, 22. 11. 2024).
Aby bylo jasno: Je povinností státu, aby se postaral o „národní kulturní památku“, a to bez ohledu na to, z jakých politických stran se rekrutuje momentálně vládnoucí reprezentace této země. Takže: sbírání politických „bodů“ na této záležitosti je docela obyčejné pokrytectví a mediální šaškárna.
23. 4. 2025
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na články o Rudé věži smrti, KPV a ODS:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2023/pred-koncem-roku-2022---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2022/p.-fiala-v-klobouku--m.-baxa-s-motylkem---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2022/ministr-p.-blazek-pochopil--ze-p.-fiala-konci---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/fiala-jen-potvrdil--ze-je-neostalinista--pane-havlicku-.html
Seznam vyobrazení:
1. Rozstřílená fasáda Národního muzea v Praze- srpen 1968.
2. Národní muzeum v Praze po rekonstrukci (2018).
3. Bývalé židovské ghetto Terezín: rozpadající se kasárna.
4. „Pramáti“ Lucy, předchůdkyně člověka z Etiopie.
5. Charles Darwin (1809-1882), tvůrce evoluční teorie.
6. Titulní stránka Darwinovy knihy „O původu druhů“ (1859).
7. Poslanec J. Jakob (TOP 09) a předchůdce člověka.
8. Ostrov nad Ohří: Uranový lágr Vykmanov II s „Rudou věží smrti“.
