Svobodné noviny na internetu

Babiš vadí, ale absolventi moskevské MGIMO nikoliv?

Kdekdo už si stačil všimnout toho, že u nás zakořenil systém „dvojího metru“: u jedné osoby nám, hlavně vládnoucí koalici, vadí všechno, kdežto tentýž problém u osoby, s níž sympatizujeme, je vlastně jenom taková banalita, která nestojí ani za řeč. Za tři roky tohoto selektivního, účelového poměřování činů našich politiků se z „dvojího metru“ stal „dvojí kilometr“. Navzdory tomuto zjevnému nesouladu pokračuje nastoupený trend, aniž by jej kdokoliv z vládních představitelů korigoval. Pokračuje se v dosavadní trajektorii, avšak nikdo ze zodpovědných činitelů si nepřipouští příští možné důsledky této chybné politiky. Že to časem nejspíš skončí nárazem do zdi, to jistě tuší každý, kdo se již nějakou dobu pohybuje v politice.

Od podzimních parlamentních voleb nás dělí zhruba šest měsíců. Za dva měsíce se toho v práci Poslanecké sněmovny již moc nestihne. Pak budou prázdniny, po nich krátká volební kampaň a samotné volby – na přelomu září a října letošního roku. Již teď je nicméně patrné, že Fialovu koalici čeká u podzimních voleb velký výprask. A aby toho nebylo málo, přišla v těchto dnech, necelé tři měsíce po nástupu D. Trumpa do funkce prezidenta USA, administrativa tohoto staronového prezidenta s návrhem nových sazeb cel. A jak na to zareagovala Fialova vláda? Pouze odpapouškovala to, co již předtím z Bruselu vyhlásila „protektorka“ našeho brněnského „profesůrka“ ‒ Ursula von der Leyenová. V tom mumraji, který Trump po celém světě rozpoutal, Fialovo „kuňkání“ do mikrofonu na tiskové konferenci zcela zaniklo.

Evropská unie se sice ústy svého komisaře pro obchod, Slováka Maroše Šefčoviče, pokusila o jednání, ale zatím nevíme, zda to povede k nějakým výsledkům.  Šefčovič je v rámci EU považován za jednoho z těch lepších „europoskoků“, avšak opatrnost (možná dokonce ostražitost) americké strany spíše naznačuje, že by tam mohlo jít o něco víc, než jsou obyčejná cla. A ještě něco. Po několika dnech, kdy ve sdělovacích prostředcích zaznívalo Šefčovičovo jméno, je momentálně klid.

Ano, situace před volbami bude náročná a koalice jistě nevystačí s dalším kolem kampaně „AntiBabiš“. Každému svéprávnému občanovi je přece jasné, že to nemůže fungovat. Dokonce ani u těch jedinců, jejichž IQ je hluboko pod hodnotou 80. Rovněž „fialovci“ to již pochopili a někteří z vládních zoufalců začali navrhovat, aby byla prohlášena za „trestnou“ propagace komunismu, aniž by musela být současně zakázána a rozpuštěna KSČM. Jedná se nikoli o právní, nýbrž výhradně o politický problém, s nímž by si neporadil ani židovský král Šalomoun. Leč neházejme flintu do žita! Nostradamus nebo Baba Vanga by to dozajista vyřešili.

A protože mě jméno M. Šefčoviče zaujalo, zapátral jsem ve svém „archivu“. A ejhle! Mezi mnoha zajímavými články z uplynulého desetiletí jsem narazil na příspěvek Roberta Břešťana, který byl zveřejněn na webu „Hlídací pes“ dne 1. 10. 2018. Má tento pozoruhodný název: Absolventů moskevské školy MGIMO mezi českými velvyslanci přibylo. Jen tak mimochodem: na počátku 90. let 20. století byl v jednom z tehdejších „pravicových“ deníků zveřejněn seznam našich diplomatů, kteří patřili ke spolupracovníkům StB. Byla jich většina. Případ absolventů MGIMO je tedy ze stejného soudku.

Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO) byl od svého vzniku elitní školou pro studenty ze SSSR a dalších zemí „tábora míru a socialismu“, kteří toužili po získání odpovídající kvalifikace, aby mohli působit v diplomatických službách. Moskva dbala o to, aby tito absolventi zajišťovali zájmy SSSR všude ve světě. Proto nejen velvyslanci, nýbrž i další osoby, hlavně z bezpečnostního aparátu, měli ve svých životopisech údaj o absolvování MGIMO. Týká se to samozřejmě i diplomatů českých a slovenských. Napojení této školy na KGB je proto veřejným tajemstvím.

Co se týká českých diplomatů, k absolventům této moskevské školy se jich hlásí celkem třináct. Mezi nejznámější patří např. Štefan FÜLE (*24. 5. 1962 Sokolov), Slovák s maďarským jménem působící v ČR. Do listopadu 2009 byl ministrem pro evropské záležitosti ve vládě Jana Fischera a v období od února 2010 do října 2014 eurokomisařem za ČR a posléze velvyslancem u NATO.

[Doplněk k životopisu: Füleho aktivity byly a jsou daleko širší. V letech 1982-1989 byl členem KSČ. Po změně režimu se začal angažovat v oblasti diplomacie: v letech 1990-1995 byl prvním tajemníkem Stálé mise při OSN a členem delegace v Radě bezpečnosti OSN (1994-1995). V následujícím období působil jako velvyslanec v Litvě (1998-2001) a Spojeném království (2003-2005). V mezidobí mezi těmito diplomatickými posty si Füle „odskočil“ do vlády M. Zemana coby první náměstek ministra obrany J. Tvrdíka. ‒ V oblasti diplomacie působil i později: v letech 2015-207 byl zvláštním zmocněncem ministra zahraničí ČR při OBSE a pro Západní Balkán. V době prvního prezidentského mandátu M. Zemana se Füle začal angažovat ve prospěch ČLR, a to jako člen dozorčí rady investičních skupin CEFC Europa a CITIS (listopad 2017 ‒ červen 2018), od r. 2018 byl předsedou Správní rady Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce. Ve službách Ministerstva zahraničí ČR zůstal Š. Füle i po nástupu vlády P. Fialy. Až do konce roku 2022 působil na tomto ministerstvu jako poradce ve věcech týkajících se Střední Asie.]

Ve svém článku o absolventech MGIMO uvádí R. Břešťan i dalšího nepostradatelného diplomata, jenž zanechal výraznou stopu v naší polistopadové politice. Tímto „borcem“ je Jan KOHOUT (* 29. 3. 1961 Plzeň). Rovněž pro jeho kariéru je příznačné, že „zachraňoval“ naši demokracii v dobách „náhradních“ vlád, po demisi těch regulérních, které „dojely“ na své průšvihy: v letech 2009-2010 se J. Kohout po pádu Topolánkovy vlády stal dokonce místopředsedou vlády a ministrem zahraničí v úřednickém kabinetu J. Fischera; po pádu Nečasovy vlády byl od července 2013 do ledna 2014 (do jmenování Sobotkovy vlády) opět ministrem zahraničí v úřednické vládě J. Rusnoka. Füleho i Kohouta spojovala ještě jedna věc: oba vystupovali velmi aktivně ve vztahu k Číně a čínským firmám. Kohout byl předsedou Institutu nové Hedvábné stezky v Praze a poradcem prezidenta republiky M. Zemana pro Čínu.

[Také v případě J. Kohouta je třeba doplnit řadu údajů k jeho životopisu: Kohout je absolventem FF UK v Praze, kde získal titul PhDr. Z veřejných zdrojů na internetu se nicméně nelze dopátrat toho, jaký obor tento politik vystudoval: diplomacie se na této škole nikdy nevyučovala. Po absolvování studia na FF UK nastoupil Kohout do Ústavu mezinárodních vztahů. Ještě před rokem 1989 se zúčastnil stáže na sovětské škole pro diplomaty (MGIMO). Kohout zahájil svou kariéru v oblasti diplomacie teprve po změně režimu (asi to tak kdosi „naplánoval“): zpočátku pracoval v aparátu Ministerstva zahraničí ČR, později (1993-1995) se stal ředitelem odboru OSN, v dalších letech (1995-2000) působil jako zástupce vedoucí Stálé mise ČR při OSN, OBSE a jiných mezinárodních organizacích se sídlem ve Vídni. V roce 2001 se J. Kohout stal 1. náměstkem ministra zahraničí. V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie (EU) byl jmenován velvyslancem, stálým zástupcem při EU v Bruselu. V letech 2020-2021 byl náměstkem ministryně spravedlnosti ČR M. Benešové. V době politických zmatků po odchodu T. Petříčka a po odhalení účasti agentů GRU na výbuších v muničních skladech ve Vrběticích vykonával několik měsíců (květen-prosinec 2021 funkci náměstka ministra zahraničí J. Kulhánka. V diplomacii zůstal i po nástupu Fialovy vlády: od ledna 2023 je mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČR v Itálii. Co se týká politické příslušnosti: před rokem 1989 byl členem OV SSM v Praze a souběžně s tím i členem KSČ (1986-1989); od r. 1995 je členem SOCDEM (dříve ČSSD).]

Kromě výše zmíněných českých diplomatů R. Břešťan uvádí ve svém článku ještě jiná jména: k absolventům moskevské školy pro diplomaty (MGIMO) patří bývalí slovenští ministři zahraničí Eduard KUKAN a Ján KUBIŠ, dále tehdejší (2018) šéf slovenské diplomacie Miroslav LAJČÁK či eurokomisař Maroš ŠEFČOVIČ.

Posledně jmenovaný slovenský eurokomisař patří ke zkušeným politikům v Bruselu. V Evropské komisi pod vedením Ursuly von der Leyenové zastává od r. 2024 staronový post eurokomisaře pro obchod. Z tohoto titulu mu připadla povinnost vyjednávat s administrativou amerického prezidenta D. Trumpa ohledně nově uvalených cel na Evropskou unii. V posledních dnech se o Šefčovičovi příliš nemluví. Možná i do Washingtonu pronikly informace o „diplomatické“ kvalifikaci tohoto slovenského eurokomisaře. Zatímco v EU to zřejmě nevadí, protože tento levičácký projekt až příliš nápadně připomíná bývalý Sovětský svaz (nejen používáním terminologie typu „komisař“, ale i aplikací marxismu v police EU), v USA tomu bude nejspíš jinak. A kupodivu: mlčí i ministr J. Lipavský. Ten přece o absolventech MGIMO musí dobře vědět!

(Z tiskové zprávy se dne 18. 4. 2025 dozvídám, že v diplomacii končí tito minulí „vyvolenci“: buď je to pomsta J. Lipavského, nebo naopak vstřícný krok současné koalice vůči potenciální vládě A. Babiše. Končit mají: H. Kmoníček ve Vietnamu, J. Kohout v Itálii, J. Kulhánek u OSN, M. Stašek v USA, A. Vojtěch ve Finsku, A. Chmelař u OECD atd.)

Jen pro úplnost připomenu ještě jména dalších absolventů této „elitní“ diplomatické školy z ČR, a to z oblasti byznysu: ze skupiny Penta jsou to např. Marek Dospiva, Jaroslav Haščák a Josef Oravkin nebo realitní magnát Miloš Červenka. K absolventům MGIMO patří i Peter Chrenko, bývalý náměstek ministra financí. Na uvedené škole studovali v minulosti i prominenti komunistického režimu před rokem 1989: synové G. Husáka, V. Biľaka, dále vnuk A. Zápotockého nebo poslední předlistopadový ministr zahraničí ČSSR J. Johanes.

─────

Vyjednával sice vstup ČR do EU, ale nezavděčil se…

Füle, Kohout nebo Šefčovič nejsou jedinými známějšími absolventy MGIMO v Moskvě. Je třeba uvést ještě jedno jméno, které souvisí s naším přistoupením k Evropské unii (EU) v roce 2004. Jak potvrzuje přiložená fotografie, příslušný dokument podepisovali za českou stranu: tehdejší premiér V. Špidla (ČSSD) a „vyjednavač“ P. Telička.

Druhý z těchto signatářů, český politik, bývalý diplomat a lobbista JUDr. Pavel TELIČKA, se narodil dne 24. 8. 1965 ve Washingtonu. Americké občanství získal díky tomu, že přišel na svět v době, kdy jeho otec, František Telička, působil jako diplomat na kubánském oddělení velvyslanectví ČSSR ve Washingtonu. Byl zde dokonce prvním sekretářem, což znamenalo, že patřil ke klíčovým zpravodajským důstojníkům, kteří řídili špionážní práci celého velvyslanectví.

Delikátnost Teličkova působení spočívala v tom, že po Kubánské revoluci (1959) přerušily USA s Kubou diplomatické vztahy. Kubánské zastoupení měla převzít právě československá ambasáda, konkrétně dobře prověřený diplomat F. Telička. Ten již v r. 1951 absolvoval rozvědný zpravodajský kurs. Proto nefiguruje v materiálech StB ani jako agent, ani jako důstojník tehdejší tajné komunistické policie. Dá se tedy soudit, že F. Telička (1921-1980) byl přímo důstojníkem KGB, jemuž byly podřízeny zpravodajské služby východního bloku – včetně naší StB. Jako agent československé rozvědky používal krycí jméno „Tyl“.

Rovněž jeho syn, P. Telička, úspěšně absolvoval před rokem 1989 zmíněnou moskevskou školu mezinárodních vztahů (MGIMO). Jednalo se o „vzdělávací ústav rudé šlechty“. Samotný Telička se o této škole ve svém životopise nezmiňuje. Přitom je již desítky let známo, že dvě třetiny absolventů této školy mířily do diplomatických služeb SSSR a zbývající třetina bývala pověřována důležitými posty v sovětské rozvědce a kontrarozvědce.

O tom, že F. Telička patřil k dlouholetým rezidentům KGB ve Washingtonu, se píše v zajímavém článku s názvem: Tajné služby v rodině Teličků? Generacemi prověřená famílie v rukách Ruska (pravyprostor.cz, 21. 1. 2018).

[K tomu ještě doplním další informace ze životopisu P. Teličky, o nichž se v dotyčném článku z r. 2018 nic nedozvídáme. Wikipedie u hesla JUDr. Pavel Telička uvádí toto: český politik, bývalý diplomat a lobbista, od května 2004 čen Evropské komise (v jejím čele tehdy stál R. Prodi), 2014-2019 poslanec Evropského parlamentu (EP). 2017-2019 místopředseda EP. V roce 2014 byl zvolen za hnutí ANO 2011, v r. 2019 založil hnutí „Hlas“, jemuž do r. 2021 předsedal. V letech 2020-2021 byl zastupitelem Středočeského kraje. Co se týká členství v politických stranách, v letech 1988-1990 byl členem KSČ.]

Teličkova role v době přístupových rozhovorů před přijetím ČR do EU je nezastupitelná: vedl totiž vyjednávací tým. Mezi našimi politiky byla víceméně shoda v tom, že za toto vyjednávání si zaslouží funkci eurokomisaře. (Podobně byl V. Špidla „odměněn“ funkcí eurokomisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti v letech 2004-2010.) Proti Teličkovi se nicméně postavila KDU-ČSL. (Její politici rádi poučují a moralizují jiné, avšak s oblibou zapomínají na svou „kolaboraci“ s KSČ v letech 1948-1989. Tuto „tupost“ mají lidovci v genech: nikde jinde se s tím nesetkáváme.)

ANO 2011 nakonec místo Teličky (bylo to i kvůli jeho sporům s A. Babišem) prosadilo jinou kandidátku ze svých řad – Věru Jourovou. Ta funkci eurokomisařky sice vykonávala po dvě funkční období (2014-2024), avšak ničím pozoruhodným nezaujala: kromě toho, že si vysloužila nálepku „vrchní cenzorky“ internetu. (V této oblasti se tvrdě střetla s E. Muskem.)

Po skončení mandátu v Bruselu dostala V. Jourová „teplé místečko“ ve vedení UK (prorektorka pro rozvoj lidských zdrojů a nové technologie) – za nic. S akademickým prostředím totiž neměla nikdy nic společného. O její „vysoké“ kvalifikaci (obor teorie kultury na FF UK a obor právo na PF UK) svědčí titul, který ráda používá: „Mgr. et Mgr.“. Co nelze pominout, je fakt, že i Jourová se zařadila mezi „politické turisty“: ČSSD (2003-2006), EDS (2009-2010) a ANO 2011 (2013-2024).

●●●

Další protest studentů proti ODS?

Jak známo (alespoň my starší si to pamatujeme), u zrodu našeho polistopadového režimu v době po 17. 11. 1989 byli studenti. Ti patřili již v minulosti k častým „hybatelům dějin“: na podzim 1939, ale i v událostech revolučního roku 1848. Od roku 1999, kdy se studenti zapojili do akce proti držitelům moci pod heslem „Děkujeme, odejděte!“, se tato skupina občanů nechala postupně vytlačit až na okraj společnosti.

Revoluční aktivita studentů z konce roku 1989 se postupně proměnila v pasivitu a mlčení ke všemu, co se ve společnosti odehrává: veřejně i skrytě. Mnozí mladí lidé uvěřili tomu, že když budou mlčet a neodporovat těm, kteří se prodrali ke korytům, že si tím zajistí klidný a spokojený život. Ti nejvychytralejší se začínají chovat tak vyčůraně, jako premiérův „multifunkční“ zeť Michal Chládek, předseda Mladých členů ODS. Dnes na studenty nenarazíte téměř na žádném politickém mítinku (ty mezitím vyšly z módy: bylo by s tím moc práce) ani na turistickém výletě po krásách naší vlasti. Spíš je potkáte někde v hospodě.

Přesto nelze říci, že by se tito příslušníci nejmladší generace, kterou nečeká žádná skvělá budoucnost, tímto stavem nějak trápili. Tuto budoucnost jim dříve politici slibovali, třebaže žádná z polistopadových vlád se ve skutečnosti jejich problémy nechtěla seriózně zabývat. Proto mladí tak rychle rezignovali na účast v politice. Tento trend potvrdily hned dva příklady z poslední doby.

Prvním byla spontánně uskutečněná akce studentů z fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity v Brně, která se odehrála dne 17. 3. 2025. Tento den se totiž premiér P. Fiala nacházel v Brně, odkud pochází a kde stále ještě vyučuje politologii. Prý si při svém zkráceném úvazku přijde skoro na půl milionu Kč za rok. No neberte to, když vám to vnucují, že ano?

V souvislosti s touto akcí některá média uvedla, že P. Fiala (bývalý rektor MU) hodlal se studenty „besedovat“, a to pár měsíců před volbami. Zřejmě nikoho nenapadlo, že by se mohlo jednat o střet zájmů. Navíc: politická agitace na školách je ze zákona zakázána. I v tomto případě se jedná o politiku „dvojího metru“: Fiala na „své“ fakultě může šířit své názory, kdežto politici z jiných stran to činit nesmí. A tak se stalo, že nespokojení studenti to dali Fialovi náležitě „sežrat“: své názory a výhrady sepsali na transparenty a s nimi se nechali vyfotografovat pro naše „pravdomluvná“ média. O této epizodě jsem nedávno psal i já v článku s tímto titulkem (viz odkaz):

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2025/slovnik-nasich-gaucovych-valecniku----pritvrzuje------.html

─────

Druhý případ během tří týdnů se odehrál v Praze začátkem dubna 2025. Informuje nás o něm článek v levicovém deníku „Alarm“ pod tímto titulkem: „Běda, běda, pseudověda!“ Studenti protestovali v areálu soukromé vysoké školy CEVRO (denikalarm.cz, 3. 4. 2025). Autor článku informuje o tom, co se odehrálo na této prestižní soukromé škole politiků vládnoucí koalice SPOLU, zejména pak funkcionářů a členů ODS, a to v Den otevřených dveří (2. 4. 2025).

Součástí této akce byla přednáška pro zájemce o studium na škole CEVRO Univerzita. Na konci zmíněné náborové akce se asi dvacet účastníků, kteří patří k aktivistům z univerzit za klima, rozhodlo v atriu školy rozvinout transparenty, na nichž upozornili na sponzory této školy – „fosilní miliardáře“. Jim byla adresována tato hesla: „Běda, běda, učí se tu pseudověda“ nebo „Špína, hnus, klientelismus“.

A představte si, že o této akci napsal pouze jediný internetový deník, „Alarm“, zatímco ostatní média cudně mlčela. K těm nejhlasitěji mlčícím samozřejmě patřila Česká televize, kde se o politické levici (kromě pomluv a předvolební špíny) nedozvíme vůbec nic. Já na rozdíl od autora (Petr Zewlakk Vrabec) a dalších novinářů z tohoto deníku (z původního osazenstva tam zůstala pouze Saša Uhlová) používám místo slova „pseudověda“ výraz daleko přiléhavější a poctivější: „pavěda“. Ono to totiž nic jiného není!

A aby to nebyla nuda, došlo tam prý i k potyčce s jedním demonstrantem – kvůli megafonu. Organizátoři akce nechtěli riskovat, že jim hosté utečou, a tak je raději odvedli jinam, aby se nemuseli dívat na ty transparenty. Důvod protestů je pochopitelný: studenti totiž neuvěřili tomu, že by tato škola, kterou financují uhlobaroni a miliardáři Pavel Tykač a René Holeček, mohla poskytovat nezávislost vědění. K tomu jen dodávám: to nedokáží zaručit ani školy financované ze státní kasy.

Účastníci protestu vydali dokonce tiskovou zprávu, v níž se uvádí toto: „Považujeme za nepřípustné, že nezávislé veřejné univerzity musí bojovat o každou korunu, zatímco si uhlobaroni a zbrojaři mohou zaplatit svoji konzervativní univerzitu, která publikuje názory podle jejich gusta. Díky jejich financím tak odborníci z CEVRO Univerzity budou moci klimatickou změnu popírat ještě hlasitěji. Potřebujeme nezávislou vědu, ne vědu poplatnou byznysovým zájmům.“

V souvislosti s připravovaným doktorským programem „Politika a občanská společnost ve střední Evropě“ lze předpokládat raketový nárůst nových „doktorů“. Zástupci školy k tomu uvádějí toto: „Statut univerzity nám otevírá i nové možnosti ve vědě, výzkumu a inovacích, které jsou klíčové pro moderní vzdělávací instituce. Ze zkušeností víme, že titul Ph.D. bývá nesporným benefitem při výběrových řízeních a obsazování manažerských pozic.“

Ještě doplním, že na této škole získali svou „doplňkovou“ kvalifikaci mnozí „pravicoví“ a „konzervativní“ politici, hlavně z ODS. Nadúroda titulů Ph.D. mezi našimi politiky totiž dává tušit, kde k nim nejspíš přišli. (Je to podobný příběh jako se známými plzeňskými „právy“.) Obživu na škole CEVRO v poslední době našli i mnozí nepostradatelní odborníci, např. bývalý komunistický lampasák a někdejší náčelník Generálního štábu AČR gen. J. Šedivý, politolog L. Mrklas či univerzální žvanil na libovolná témata – R. Joch, jinak šéf Občanského institutu. Po zastavení financování našich neziskovek z USA se jistě časem objeví posily další.

Jen pro úplnost uvedu ještě následující fakta: Škola CEVRO Univerzita je soukromou vysokou školou univerzitního typu v Praze (pobočku má v Českém Krumlově), a to se zaměřením na práva, ekonomii, politologii a mezinárodní vztahy či bezpečnostní otázky. (Tak trochu to připomíná Ferdu mravence.) Rektorem školy je: Doc. Mgr. Tomáš Jarmara, Ph.D. Spolek CEVRO (Celoživotní vzdělávání a rozvoj osobnosti) vznikl v r. 1999, CEVRO Univerzita (Institut) pak v r. 2006 – původně jako obecně prospěšná organizace. V lednu 2025 se transformovala na školu univerzitního typu.

CEVRO Univerzita sídlí v budově bývalé Měšťanské besedy v Jungmannově ulici v centru Prahy. (Tady začalo v r. 1953 vysílání Československé televize a v r. 1994 i komerční televize NOVA.) K zakladatelům školy patří: politik Ivan Langer (ODS) a politolog Ladislav Mrklas. Předsedou rady Centra transatlantických vztahů v CEVRO je europoslanec A. Vondra.

Jen tak mimochodem: Víte, jaký je rozdílů mezi bývalou „Vokovickou Sorbonnou“ a CEVRO Univerzitou? Žádný. Obě tyto školy si založily vládnoucí politické strany, aby se jim lépe vládlo i po ideologické stránce. Tu první si zřídila KSČ, tu současnou ODS. Každá z nich počítala s tím, že bude vládnout na věčné časy a nikdy jinak. Těm prvním se to dařilo skoro 42 let. ODS se všemi problémy, které si sama stačila „vyrobit“, se to daří již skoro 35 let. Je nejvyšší čas toto paradigma změnit. Nástrojem k tomu bývají v demokratických státech svobodné volby. Na podzim 2025 poznáme, jak na tom ODS je. Nová Vokovická Sorbonna se svými novými „kádry“ na tom sotva co změní.

●●●

„Na Hradě už zhasli, to asi soudruh Gottwald šel spát…“

aneb Noví „antichartisté“ podporují neschopného „profesůrka“ z Brna?

Není dne, abychom nedostali prostřednictvím „pravdomluvné“ a „objektivní“ České televize (ČT) příležitost v přímém přenosu vidět nebo slyšet našeho veleúspěšného premiéra a neúnavného, jalového žvanila P. Fialy. Tomu, co říká, stejně nikdo nevěří a ani ho to nezajímá. Každý přece ví, že jsou to jen řeči, řeči, řeči. On totiž nic jiného ‒ než žvanit ‒ neumí. Výsledek je stále stejný celého tři a půl roku: NULA.

Fiala si může nohy uběhat. Jeden den je v Praze, aby se zúčastnil jakési konference o konkurenceschopnosti pro příštích třicet let (co to je za nesmysl, když evropský průmysl kolabuje?), jindy se setkává se skupinkou brněnských herců v čele s B. Polívkou. O den později je již ve Zlíně, aby si poseděl na „lavičce V. Havla“ se zdejšími disidenty, s nimiž on sám neměl nikdy nic společného, především se S. Devátým. (O tom posledně jmenovaném, včetně rodinných příslušníků, se ve Zlíně před rokem 1989 povídaly nejrůznější historky.) Proboha, koho ty ustavičné lži zajímají? A koho hodlá tento „provařený“, patologický lhář a politická „loutka“ z Brna oslovit? Snad kromě těch několika signatářů další z řady zbytečných petic na Fialovu podporu doopravdy nikoho. 

Ale protože všechny tyto aktivity nestačí k tomu, aby občané začali Fialovu vládu milovat a za pět měsíců mu to znovu „hodili“, rozhodli se brněnští „kámoši“ v čele s B. Polívkou a M. Uhdem, že sepíší petici na jeho podporu. Přece není možné, aby ve volbách zvítězili populisté a extremisté nebo dokonce stoupenci „antisystémových“ stran! A tak vznikla níže uvedená petice, kterou prý podepsalo na 650 osob. (To je toho! Moje články na internetu mají mnohem vyšší denní sledovanost.) A protože se signatáři tohoto dokumentu považují – bůhvíproč – za jakousi „elitu národa“, postarali se nejen o vznik této petice (po jazykové a stylistické stránce nic moc), ale i o to, aby se o její existenci každý dozvěděl. Dne 28. 3. 2025 její text i jména signatářů zveřejnila i „hlásná trouba“ Fialovy vlády – internetový deník „Forum24“. Zde je její text:

VÝZVA UMĚLCŮ NA PODPORU PREMIÉRA PETRA FIALY

„Vážené spoluobčanky, vážení spoluobčané,

Obracíme se na vás ve dnech, kdy se ukázalo, že prezident Spojených států ve snaze o mír na Ukrajině zaujal vstřícný postoj k útočníkovi a záruky její současné a poválečné svobodné existence přenechal na Evropě, na jejíž obyvatele přenesl zároveň starost o vlastní zabezpečení místo někdejšího spojeneckého závazku. Nevyvodí-li oslabená Evropa aktivní závěr ze vzniklé situace a setrvá-li v dosavadním pohodlí, vystaví se neomezeně rostoucímu ruskému mocenskému vlivu, o jehož obnovu usiluje ruský prezident jako dědic jednoho z vítězů druhé světové války. Na obzoru vyvstává splnění jeho požadavku vrátit evropskou bezpečnostní architekturu před rok 1997.

Předseda vlády České republiky Petr Fiala představil veřejnosti plán posílení obranyschopnosti našeho státu v evropském rámci. Jde o cestu k nové evropské rovnováze a stabilitě, ke zvýšení autority naší diplomacie a k dosažení všestranně garantovaného trvalého míru. Uskutečnění tohoto plánu si vyžádá řadu let, rozsáhlé investice a může se projevit snížením naší životní úrovně. Je to však jediné východisko z krize, kterou nyní prožíváme. Není to poprvé, několikrát jsme se museli v ohrožení spokojit s postavením trpné oběti. Tentokrát je tu vláda, která předkládá jiné řešení, a to reálné při vší obtížnosti a závislé hlavně na nás. Jsme přesvědčeni, že ji v tom máme podporovat, a vřele se za ni přimlouváme.

Mezi prvními signatáři najdeme tato jména:

Stanislav Balík (= na fakultě, které šéfuje, nedávno protestovali studenti proti Fialovi – pozn. redakce SN), Miloš Doležal, Tomáš Halík, Jiří Hanuš, Markéta Hejkalová, Mojmír Jeřábek, Vladimír Just, Dora Kaprálová, Michael Kocáb, Jiří Kratochvil, František Mikš, Stanislav Moša, Petr Oslzlý, Boleslav Polívka, Martin Reiner, Jaroslav Róna, Jaroslav Rudiš, Vít Slíva, Jiří Suchý, Pavel Švanda, Ivan Trojan, Kateřina Tučková, Milan Uhde, Marek Orko Vácha, Vít Vlnas, Michael Žantovský

Kontaktní adresy ručitelů pro všechny, kteří se chtějí připojit: jerabek.mojmir@volny.cz  milan.uhde@gmail.com“

─────

Když jsem si tu snůšku vzletných frází a všelijakých klišé přečetl, jen jsem nevěřícně zíral. To přece nemůže nikdo myslet vážně! Tento narychlo splácaný text jakýchsi pseudointelektuálů, kteří na klávesnici svého počítače vyťukávají tyto nic neříkající věty, aniž by byli schopni vnímat historickou a politickou realitu okolního světa, je názornou ukázkou toho, kam až se lze dostat ve své sebezahleděnosti a elitářském přístupu k ostatním lidem a ke světu. Za koho vlastně tito jedinci hovoří? Za sebe, nebo za své „loutkovodiče“? A už mají sbalenou „plnou polní“, aby to těm Ukrajincům vyhráli, když statisícům mladých příslušníků tohoto národa jejich vlast nestojí za to, aby za ni bojovali, neřku-li aby za ni položili svůj život?

Inu, to se to žvaní a plácá, když autorům této výzvy na podporu neschopného brněnského „profesůrka“ a „pavědce“ P. Fialy nic nehrozí! Co mu však aktuálně doopravdy hrozí, je naprostý volební debakl v parlamentních volbách na podzim 2025. Očekávám, že koalice SPOLU dosáhne výsledku mezi 5 až 7 procenty. To bude „konečná“ jak pro pidistraničky TOP 09 a KDU-ČSL, které již několik let nikdo nevolí, tak i pro beznadějně prohnilou a dostatečně historicky zkompromitovanou ODS. Proto hanba Fialovi, jeho „loutkovodičům“, všem zemským škůdcům i vlastizrádcům! Na každého čeká odměna, jakou si zaslouží!

Jak lze zjistit ze zveřejněného (neúplného) seznamu signatářů této petice, jedním z nich je i „starý harcovník“ české polistopadové politiky, první předseda Poslanecké sněmovny – Milan Uhde (ODS). Když po r. 1989 v politice začínal, choval se na naše poměry velmi zdrženlivě a na rozdíl od jiných představitelů ODS i seriózně. Od té doby uplynulo více než třicet let. Uhde udělal své vývojové „kolečko“. Dnes se z něho stal podobný, nesmiřitelný radikál, jakým býval před 72 lety i pisatel básně, jejíž verše parafrázoval autor jednoho čtenářského příspěvku na internetu. Já jsem si jeho verš „vypůjčil“ jako titulek pro svůj článek.

Uvědomělý 16letý brněnský student Milan Uhde, který oplakává smrt soudruha Klementa Gottwalda, to byl v této tragické době zjev vcelku běžný. Naproti tomu radikalizovaný a nesmiřitelně se tvářící stařec na konci života, který ještě navíc podporuje a omlouvá neomluvitelné politické „přešlapy“ jiného Brňáka, popleteného pseudointelektuála P. Fialy, je pouze politováníhodnou, trapnou a směšnou postavičkou, jakých je naše současná politická scéna plná.

Nedávno jsem v televizi zhlédl jeden z dílů publicistického pořadu „Fokus Václava Moravce“. V něm se po dlouhé pauze ve veřejném prostoru objevil rovněž M. Uhde. Předtím jsem ho zaznamenal v pořadu „Historie.cs“, který byl věnován zesnulému brněnskému rodákovi – M. Kunderovi. V něm vedl Uhde monolog, který byl předtočen před samotnou debatou pozvaných hostů. Zdá se, že se Uhde cítil být něčím víc než ti ostatní debatéři. Podobně přistoupila ČT24 i k historiku P. Čornejovi: ani on nepovažoval za „důstojné“, aby debatoval s „kolegy“, které nejspíš za kolegy nepovažuje. Cosi nezdravého se vplížilo do naší „veřejnoprávní“ televize. Dýchla na mě atmosféra „Druhé republiky“.

To, co u Moravce předvedl M. Uhde, mě znepokojilo. Bylo mi z toho smutno. A je mi smutno i teď, když o tom s jistým časovým odstupem píšu. V životě to tak chodí: zblbnout lze v každém věku. Nejhorší pak jsou popletení, nesmyly blábolící starci, kteří si vzpomněli na doby, kdy „komunismus byl mládí světa“. Naštěstí už tomu tak není ‒ a je to dobře. Každá krajnost, každý fanatismus je škodlivý, občas i zhoubný, a pokaždé se lidem vymstí. Je proto nejvyšší čas, aby i M. Uhde, kdysi nadějný spisovatel a schopný polistopadový politik, spolu s P. Fialou a jeho ideologickými pohůnky ze sekretariátu ODS, zmizeli v propadlišti dějin. Již včera bylo pozdě!

Pro mladší čtenáře, kteří dotyčnou oslavnou básničku studenta M. Uhdeho z roku 1953 neznají, připojuji její text za tímto článkem – jako přílohu. Byla napsána v den úmrtí prvního poúnorového prezidenta republiky K. Gottwalda – 14. 3. 1953. Svým vystupováním v televizi a ve veřejném prostoru M. Uhde potvrdil, že ani po 72 letech od napsání tohoto politicky poplatného textu nezmoudřel. Bohužel.

15. 4. 2025

‒ RJ ‒

─────

Příloha:

Milan Uhde:

Do bitev půjde před řadami

14. III. 1953

Jedenáct hodin s věže Víta
odlétlo jako černý pták.
Je po naději, neprocitá…
A opět slzou vlhne zrak.

Jak smutně zní teď cimbál polí,
neskřípou kola ve vískách.
Slunce své zlato skoupě drolí,
klarinet větru nepíská,

sestřička sedí nakloněná…
Tu tíhu chvíle sotva znáš.
Při drahém zvuku jeho jména
palčivě bolí dětský pláč.

Jak bych šel nyní Prahou potmě
a večer voní po kvítí.
Pohlédnu na Hrad: v Jeho okně
už zhasli, nesvítí.

A černý večer přelaskavý
bdí jako matka u syna.
Ověnčen kvítím první slávy
hospodář tiše usíná,

jak lehá otec ustaraný.
A pevně stojí jeho lid.
Do bitev půjde Gottwald s námi,
vzbudí ho těžká vůně lip.

Do bitev půjde před řadami.

(Host do domu, roč. I, 1954, str. 98)

[HOST DO DOMU – měsíčník pro literaturu, umění a kritiku. Šéfredaktor: Bohumír Macák, redaktor: Ludvík Kundera. Redakční rada: František Trávníček (předseda), Josef Hrabák, Josef Kainar, Ivan kříž, Oldřich Mikulášek, František Tenčík, Antonín Trýb. Vydává Svaz čs. spisovatelů. Brno.]