Svobodné noviny na internetu

Se zájmem jsem si přečetl sérii článků, jimiž reagoval na zatím poslední demonstraci nespokojených občanů s Fialovou vládou diletantů a pologramotů známý bloger vystupující pod jménem „Vidlák“.

O krizi a blížícím se konci „přesluhujícího“ polistopadového režimu píšu již dlouhou dobu. Vývoj posledních týdnů a měsíců potvrzuje, že režim, na jehož počátku byla ona slavná „sametová revoluce“ z konce roku 1989, se neúprosně blíží ke svému konci. Kontury onoho konce vystupují stále zřetelněji z mediální mlhy, kterou ve dne v noci „vyrábějí“ provládní Fialova média, jež neustále melou cosi o proruských dezolátech a Putinových „loutkách“. Ti se prý scházejí na veřejných prostranstvích proto, aby narušovali „klid na práci“ našich „jediných správných demokratů“ v čele v P. Fialou.

Bohužel – nic není vzdálenějšího pravdě. Ostatně – právě demonstrace z 16. 4. 2023, před níž P. Fiala raději „utekl“ na svou dvoutýdenní cestu po Asii (tu by snadno zvládli jednotliví ministři spolu s vybranými zástupci domácích firem), je toho nejpřesvědčivějším důkazem. Stejně „statečně“ si premiér, kterého nám údajně závidí celý svět, počínal pár dní předtím, když přeložil řádné zasedání vlády ze Strakovy akademie do Jeseníku.

Ano, jistě i vy, naši čtenáři, kteří odmítáte být bezduchými konzumenty provládní propagandy, pozorujete, že hlavním znakem vlády oněch „fialových demokratů“ je zbabělost, slabost, nerozhodnost a celková neschopnost cokoliv řešit a vyřešit. Tato „paralýza“ předznamenává konec Fialovy vlády a symbolicky završuje celý náš polistopadový režim.

Již několikrát jsem o tom psal, ale raději to zopakuji znovu: Náš vývoj od vzniku samostatného československého (českého) státu ve 20. a 21. století je nastaven na symbolickou periodu dvaceti let: 1918-1938, (válečná pauza), 1948-1968, 1968-1989. Teoreticky měl polistopadový režim skončit někdy v letech 2009-2010. Protáhlo se to až do roku 2013, kdy padla Nečasova vláda.

Od tohoto okamžiku již žijeme ve Druhé polistopadové republice, pro niž je typické odbourávání prvků parlamentní demokracie, postupný rozvrat právního státu a narůstající ekonomické problémy. Typickým jevem je oslabení role tradičních politických stran a jejich nahrazení „politickými projekty“ typu „Věci veřejné“, „Úsvit přímé demokracie“, „ANO 2011“ a nejnověji „Pětikoalice“, jež se stala nelegitimním „vítězem“ posledních parlamentních voleb z roku 2021.

Dnes již málokdo pochybuje o tom, že Fialova koalice se fakticky dostala k moci podvodem, omylem, nedopatřením. Její členové byli sami překvapeni oním „vítězstvím“, na které nebyli připraveni. Z velkého nadšení, jak se má vládnout skutečně „demokraticky“, se nakonec stala noční můra: Fiala, jako nastrčený, nažehlený „panák“ s pouhými teoretickými poznatky „politologa na baterky“, nám denně předvádí svou nepřipravenost a neschopnost vládnout. Neumí to, protože se to neměl kde naučit. Navíc se obklopil stejně neschopnými ministry, z nichž většina jsou neodborníci, řídící rezort, o němž nic nevědí. Taková politická garnitura je dříve nebo později odsouzena k nezdaru. Jediné, co ji čeká, je výprask od občanů v řádných či mimořádných volbách.

Fiala to dobře ví, a proto raději – po vzoru Jana Lucemburského, „krále cizince“, utíká do ciziny, jelikož na domácí vládnutí „nemá koule“. Jak by se nám dnes hodil odbojný šlechtic Jindřich z Lipé! Bohužel – nikoho takového nemáme! Máme u nás jen líné, hloupé, nevzdělané a nedomrlé politiky, kteří se přisáli k cecíkům státní kasy, a přitom se nestydí nechat se živit systematicky zbídačovanými občany.

Povídačky o „úspěšném českém předsednictví EU“ v loňském roce jsou již dávno zapomenuty. Stejně tak skončí i „velká sláva“  Fialových cest po světě. Zůstane jen pachuť ze skandálů, které pravidelně doprovázejí zahraniční cesty našich politiků: pijatiky, kouření na palubě letadla, osahávání žen v letadle atd. V tomto smyslu se doopravdy jedná o „pokračování v tradici V. Havla“ (např. jeho slavný pád do vany a jiné zábavné příhody z cest).

P. Fiala se ani po půl druhém roce v čele vlády nemá čím pochlubit. Je to zatím nehorší bilance, jakou pamatuji z celého období 33 let polistopadového režimu. Až budou jednou historici hodnotit tuto éru, nebudou mít co zaznamenání hodného napsat o Fialově vládě: Kde nic není, tam ani čert nebere.

V českých dějinách jsme zažili jen v uplynulém století dvě světové války a dvě období nesvobody (nacistické a komunistické). Všechno jsme přežili a nepochybně přežijeme i tu vládu „fialového hnusu“, který se rozlévá všude okolo nás. Ti odvážnější a zkušenější již vidí záblesky světla na konci tunelu. Nebude to již trvat dlouho a Fialův režim padne. Troufám si odhadnout, že to bude ještě letos. Bude-li Fiala rozumný, sám podá demisi. Ušetří si tím velké problémy, které ho čekají, bude-li nutno svrhnout jeho vládu násilím – za pomoci „ulice“.

Tady bych rád připomněl něco z naší nedávné historie. Také druhý československý prezident republiky E. Beneš neměl rád „ulici“. Velice nelichotivě se o lidových akcích vyjadřoval ještě ve dnech únorové vládní krize 1948. Pak ho tato „ulice“ donutila přijmout zoufale nepřipravenou a zpackanou demisi některých „demokratických“ ministrů. Benešova role „hrobaře demokracie“ je stejně smutná a politováníhodná jako účinkování P. Fialy v čele vlády, jež předstírá, že je rovněž demokratická.

Tvrdí to o sobě navzdory tomu, že neváhá zneužívat státního aparátu k potlačování svobody a demokracie občanů. O politických a ekonomických čachrech, jež se odehrávají v zákulisí, ani nemluvě. Jak známo, v kalných vodách se lépe loví a v politické mlze lze uskutečňovat i ty nejsmělejší plány a „vize“. „Přátelé“ od B. Posselta na to zpovzdálí dohlédnou, aby všechno běželo, jak má. Vždyť P. Fiala a další členové jeho koalice jsou přece jejich lidé! Celé to „jistí“ odchovanci „Aspen Institutu“, kteří v říjnu 2021 vyhráli volby. To přece ví každý jen trochu sečtělý konzument zpravodajských webů!

─────

Těchto pár řádků jsem si nemohl odpustit, protože bez nich by nedávalo smysl to, proč jsem se rozhodl reagovat na zatím poslední příspěvek blogera „Vidláka“, který byl zveřejněn na jeho webových stránkách „Vidlákovy kydy“ (20. 4. 2023, 22:03). Tento text má titulek: „Opravdu vládní médium“. Autor v něm popisuje svou návštěvu Prahy, konkrétně pokus o osobní kontakt s novinářem Tomášem Bartkovským z Reflexu. Ten se s ním odmítl osobně setkat.

[V této souvislosti není od věci připomenout, že z tohoto časopisu byl nedávno „odejit" jeho šéfredaktor Marek Stoniš (nahradil ho „normalizační“ Slovák Viliam Buchert). Ještě předtím byl „vypoklonkován“ dlouholetý redaktor a svým způsobem „ikona“ tohoto časopisu – J. X. Doležal. Z něho se dnes stala naprosto zoufalá postavička, která dělá špinavou práci pro Fialovu vládu ve vykřičené „mediální žumpě“ zvané Forum24.]

„Vidlákova“ cesta do redakce „Reflexu“ sice nesplnila svůj účel, avšak ukázala jeden zajímavý jev současné politiky: všude samý zbabělec, jalový žvanil nebo člověk, který není schopen obhájit své stanovisko nebo výsledky své práce. To je věru smutné zjištění. S tím se nedá úspěšně vybudovat kapitalismus (bez přívlastků) ani se vrátit zpátky k tomu, co jsme v r. 1989 opustili. Pohrobci soudruha G. Husáka musí nadšeně jásat, jak se jim ta jejich „transformace“ režimu před 33 lety podařila. Nejlepším potvrzením toho je ostatně přítomnost rozvědčíka „Pávka“ na Hradě. Lépe by to nevymyslel ani absurdní dramatik V. Havel.

─────

„Vidlák“ svůj text uzavírá dvěma odstavci, které jsem si dovolil „přetisknout“ bez jakéhokoliv zásahu. Je to přesně ve stylu uvažování, který je patrný z mých starších článků. Také tento autor dospívá ke stejnému závěru jako já: Fialův režim se blíží ke svému konci a ten zase připomíná tragikomický závěr vlády jedné strany (= KSČ) ve druhé polovině 80. let 20. století. To nebyl až rok 1989. Krize komunistického vládnutí se tady táhla od počátku 80. let. Tehdy se dostavily hospodářské obtíže, jež většina občanů pociťovala jako ony známé fronty na banány a pomeranče, jakož i na toaletní papír a dámské hygienické vložky. Konce režimů bývají často velmi tristní, ba komické.

„Vidlák“ píše: „Takhle vypadal konec osmdesátých let… Režim už na to prostě neměl. Neměl ani vtip, ani rozum a vlastně už ani odvahu. Jakmile jim přestal Gorbi (= M. S. Gorbačov) krýt záda, bylo vymalováno. Bylo houby platné, že stále měli silnou armádu a média pod palcem. Neměli už nikoho, kdo by měl odvahu velet a nést odpovědnost.

Stejně tak bude těm dnešním na nic všechno to, co si za třicet let postavili. Pevnosti jsou k ničemu, když je nehájí odhodlaní lidé. Ano, až se proti našim lídrům postaví v televizním studiu jeden soupeř, až budou šermovat pomocí argumentů a ne pomocí přesily, až budou schopni sejít ze schodů (= jako redaktor T. Bartkovský) a podívat se do očí jednomu venkovskému buranovi, pak třeba budou mít šanci. Ale takhle… kdepak. Když není v hlavě, tak je zpravidla v gatích.“ (Vidlákovy kydy, 20. 4. 2023, 22:03)

Co k tomu dodat? Je tam úplně všechno. Na jedné straně „zamrzlé“ politické poměry, kdy koalice a opozice nejsou schopny najít společnou řeč, protože nechtějí. Na straně druhé rostoucí nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva, které už ztrácejí trpělivost s neschopnou vládou, jež jim nepomáhá, nýbrž soustavně škodí. Řešení je jediné: demise a nové volby. Bez toho budeme jen další týdny a měsíce přešlapovat na místě, aniž bychom se posunuli vpřed.

Ano, ocitli jsme se znovu, po více než 33 letech od posledního historického mezníku (= 1989), na dějinné křižovatce. Nikdo to za nás nevyřeší. Musíme to zvládnout sami – jako zodpovědní a sebevědomí občané demokratického státu. Zbabělému P. Fialovi se může stát, že přijede zpátky ze svých cest – již nikoli jako premiér. Dějiny bývají občas rychlejší než myšlení některých politiků.

Že by se jednalo o nový „sarajevský atentát“? Jak dlouho nám tu onen „fialový hnus“ bude předvádět politiku, kterou dobře známe z časů před rokem 1989? Však to všichni dobře známe: „Jednotu strany a lidu si rozvracet nedáme! Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Reprízu něčeho takového doopravdy nechceme!

Neděkujeme, odejděte!“

21. 4. 2023

‒ RJ ‒