Svobodné noviny na internetu

Motto: „Dej pitomci moc a razítko – a on ti udělá ze života peklo.“ (Lidová moudrost)

Češi bývali vždycky papežštější než papež

Těm spoluobčanům, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou a klepou si na čelo, protože nejsou schopni pochopit, kam se naše země pod vedením „demokrata“ a „jediného správného premiéra“ P. Fialy dostala, nabízím racionální vysvětlení: Nic zase tak převratného se neděje. To jenom slabý a zbabělý politik ODS, který této straně dělal od r. 2014 „fikový list“, aby zakryl všechny předchozí maléry a lumpárny této „tunelářsko-kmotrovské“ partaje, se snaží vypadat silnější, než doopravdy je. Proto ta silácká slova a rádoby státnická gesta. Pouze blázen by tomuto „divadýlku“ mohl uvěřit.

Z českých dějin to dobře známe: Naši lidé vždy, v každé době, zejména v přelomových okamžicích, kdy se „lámal chleba“ a kdy se rozhodovalo o dalším směru vývoje, se snažili chovat a hlavně vypadat „papežštější než papež“. Platilo to nejen ve středověku, ale i v období moderní historie. Např. krátce po Únoru 1948 se někteří komunističtí funkcionáři mohli přetrhnout, aby byli uvědomělejší než soudruzi v Sovětském svazu.

Proto u nás došlo k téměř stoprocentnímu znárodnění a kolektivizaci. Velké úsilí bylo tehdy věnováno tomu, aby i v nejzapadlejších koutech republiky bylo založeno JZD nebo aspoň „státní statek“. Nám historicky a kulturně nejbližší země, Polsko a Maďarsko, měly v téže době až polovinu malých podniků v soukromých rukou: platilo to jak o sektoru služeb, tak hlavně o zemědělství. Jen u nás jsme museli mít „znárodněného“ každého ševce či holiče.

Zásada „být papežštější než papež“ zvítězila i po roce 1989. Tentokrát se kráčelo opačným směrem: od postátněné ekonomiky k její privatizaci. A opět to bylo téměř na sto procent. Uskutečněná „privatizace“ většinou státu nepřinesla nic (kromě ztrát), ale stala se základem pro vytváření vrstvy zázračně zbohatlých jedinců a „oligarchů“, kteří se k majetku dostali buď podvodem, nebo vinou špatné legislativy.

Ekonomické a politické proměny bývaly vždy doprovázeny potřebným ideologickým „školením“: v kouřové cloně „učených keců“ se lépe kradlo a „odklánělo“. Pokaždé to bylo doprovázeno potřebným politickým a ideologickým zdůvodněním. Např. měnová reforma z r. 1953 byla údajně uskutečněna proto, aby byly zlomeny zbytky ekonomické moci poražených představitelů buržoazie. (Co na tom, že část z těchto „vykořisťovatelů“ seděla v té době ve vězení, nebo se jí podařilo uprchnout na Západ?)

Ideologické žvásty tak měly zamaskovat to, že současně s těmito skupinami obyvatel byly ožebračeny tisíce rodin (včetně těch mladých s malými dětmi) o většinu svých úspor za poctivě odvedenou práci. Přitom každá z těchto změn bývala doprovázena ideologickými kampaněmi: tu proti „americkému broukovi“ (u nás), nebo „proti vrabcům“ (v Číně) či za „zúrodňování celin“ (v SSSR). Co země – to jiná kampaň. A s kampaněmi souvisely i zákazy působení umělců, promítání některých filmů či publikování knih nepohodlných autorů.

V českých zemích máme zřejmě mnohem delší tradici těchto ideologicky (či nábožensky) motivovaných zákazů – než v jiných státech Evropy a světa. Ještě starší než to je zatajování či zamlčování jistých informací (dnes bychom to nazvali „autocenzurou“), o tendenčnosti líčení příslušných událostí ani nemluvě. To se táhne našimi dějinami od nepaměti. Jedním z průkopníků těchto nešvarů byl již nejstarší český kronikář Kosmas (†1125). Ten si dokonce troufl zamlčet existenci Velkomoravské říše, s níž byl český přemyslovský stát spojen „pupeční šňůrou“. (Podle některých badatelů byl kníže Bořivoj I. synem velkomoravského knížete Rostislava.)

─────

Nevstupujme dvakrát do téže řeky!

Přiznám se, že krátce po „sametové revoluci“ 1989 mě ani ve snu nenapadlo, že jednou budu psát článek o návratu cenzury do Čech a o přičinlivých „oporách“ každého režimu (dříve komunistického, dnes „bruselského“ či „ukrajinského“ v čele s P. Fialou), které se budou předhánět v tom, aby od svých chlebodárců dostali pochvalu – jako hodný pejsek od svého „páníčka“.

Paradoxem naší doby se totiž stalo to, že praktiky minulého, totalitního režimu prosazují lidé, kteří jej nezažili, ale chovají se úplně stejně, jako by v té době prožili podstatný kus svého života. Samozřejmě – „odkoukali“ to od svých rodičů a prarodičů. Komunismus se některým našim lidem „zažral“ pod kůži tak, že na to nestačí ani „rejžák“. (Na pomoc je třeba vzít „Savo“.)

Existují tři jména našich hudebníků a zpěváků, která si pokaždé vybavím, když se řekne Ostrava a Ostravsko (prožil jsem zde téměř deset let svého života): Marie Rottrová, Věra Špinarová a Jaromír Nohavica. Zatímco první dvě zpěvačky reprezentují tzv. střední proud naší populární hudby, Nohavica byl a stále zůstává nonkonformním písničkářem, byť jiným, než kdysi býval K. Kryl.

Třebaže styl Nohavicových písniček nebyl nikdy „šálkem mého čaje“, pokaždé když se jakákoli jeho skladba vysílala v rádiu nebo v televizi, vždy jsem si ji vyslechl a někdy jsem se při tom i zasmál. Jeho „poezie“ totiž nebyla a není vyumělkovaná, jako např. písničky M. Rottrové, ale je přímo „ze života“. Toho drsného, jaký je pouze na Ostravsku – mezi tvrdými ostravskými „chachary“, s nimiž se život nemazlil: za minulého režimu ani teď.

Možná proto jsou „syrové“ písničky J. Nohavici tak populární. Nic na tom nezměnila ani informace o Nohavicově spolupráci s StB (nebyl sám, ale o jiných „práskačích“ dnešní Fialův fanklub raději cudně mlčí, protože jsou to jeho „kámoši“), ani o udělení Puškinova řádu za kulturu, kterou tento zpěvák osobně převzal před čtyřmi lety přímo od ruského prezidenta V. Putina.

─────

J. Nohavica: „Narozen v komunismu, umřu v komunismu“

K napsání tohoto textu mě inspirovaly dva články, které jsem si přečetl týž den na dvou, zatím stále ještě nezakázaných webech, k jejichž vypnutí Fialovi „cenzoři“ zatím nenašli odvahu. Možná už ji ani nenajdou, protože se tím dopustili protiústavního jednání, totalitní „prasárny“, jaká se za 32 let polistopadového režimu ještě nestala. (Slovy uvedenými v mezititulku reagoval J. Nohavica na zákaz jeho vystoupení v Uherském Brodě.)

Spácháním tohoto zločinu se ze „slušňáka“ a nažehleného panáka z Brna, P. Fialy,  stal neonormalizační papaláš a „politická mrtvola“. Teď už se čeká jen na „pohřebáky“. Fiala jistě tuší, že pokračování v těchto nezákonnostech by vedlo k soudním žalobám a v konečném důsledku k jeho politickému pádu. Ten je ostatně jen otázkou času: nebude to trvat dlouho. Odhaduji, že tato vláda padne „do švestek“ – hned po podzimních volbách. Bohužel to opět bude během českého předsednictví EU – jako v roce 2009. Je to, jako bychom žili v nějaké začarované zemi.

Oba zmíněné články o J. Nohavicovi vycházely z informace, která se objevila na serveru „Novinky.cz“ dne 16. 3. 2022 a jež byla zveřejněna pod titulkem: Další Nohavicův koncert zrušen. Uherský Brod ho nechce. Na toto sdělení zareagovali o tři dny později dva autoři, jejichž články jsem na internetu objevil a se zájmem si je přečetl.

Autorem prvního z nich je Jiří Paroubek, bývalý premiér a někdejší předseda ČSSD z doby, kdy tato strana dosahovala třiceti a více procent volebních preferencí čili desetkrát víc, než dnes má KDU-ČSL, kterou v čele radnice v Uherském Brodě reprezentuje starosta Ferdinand Kubáník. Nejen KDU-ČSL, ale i Paroubkova ČSSD je v těchto dnech pod pěti procenty, a to díky politickým břídilům typu B. Sobotky, J. Hamáčka a M. Šmardy.

Expremiér J. Paroubek dal svému článku příznačný titulek, který nelze přehlédnout: Koniášové z Uherského Brodu (Vaševěc.cz, 19. 3. 2022, 10:00). Autor ve svém článku uvádí: „Před pár dny jsem odsoudil to, když vedení Masarykovy univerzity neumožnilo využít jeden sál v objektu univerzity k uskutečnění Nohavicova koncertu jen proto, že Nohavica ostentativně nevrátil vyznamenání, které dostal od Putina… To vyznamenání se týkalo kulturní spolupráce Čech s ruskojazyčným prostředím. (…) Nyní vyprodaný koncert Jaromíra Nohavici v Uherském Brodě, v tamním Domě kultury, který patří městu Uherský Brod, rozehnalo [na základě] rozhodnutí uherskobrodských radních. Ti vydali řediteli kulturního domu příkaz, pardon, doporučení, na základě kterého ředitel koncert zrušil. A téměř šest set účastníků vyprodaného koncertu dostane zaplacené vstupné zpět. (…) Je to neslýchaný postup radních, který jen ukazuje, jakou představu tito novodobí Koniášové mají o svobodě a demokracii v naší zemi.“

Slova expremiéra J. Paroubka by si měl dnešní starosta města Uherský Brod, F. Kubáník (KDU-ČSL), dobře zapamatovat. Spíše zapsat za uši. (Tužku mu půjčím.) Tak jako tak: jednou tohoto starostu i nezodpovědné radní tohoto města budou soudit „dějiny“.

Obyvatelé Uherského Brodu (= UB) by si měli uvědomit, že pod současným lidoveckým vedením, které již mnoho let táhne toto město ke dnu, bude UB čím dál víc zaostávat za ostatními částmi naší republiky. Cenzurní zásahy a zákazy konání různých akcí nejsou ničím novým, co by tady nebylo již za minulého režimu. Proto dnešní zaostávání města nelze svádět pouze na historické dědictví, které doopravdy nebylo dobré, ale výhradně na současné, neschopné a arogantní místní politiky. Pryč je doba Kyrmezerů, Komenských, Rennerů či Lužů. Dnešní město Uherský Brod nemá žádné osobnosti, které by se ctí obstály v konkurenci jiných, stejně velkých municipalit. Politické strany, které se přetahují o poloprázdná „koryta“ v regionální a komunální politice, si tyto osobnosti nedokázaly vychovat. Proto je nemají.

Bývalý starosta Patrik Kunčar (KDU-ČSL) byl jistě lepším reprezentantem komunální politiky než ten současný. Za leccos jsem ho v minulosti ve svých článcích pochválil, avšak také on je pouze politicky omezeným „černoprdelníkem“ s klapkami na očích a na uších. Znovu mě o tom přesvědčil v uplynulých dnech svým „tajtrlíkováním“ v Senátu během  jednání o válce na Ukrajině. Bohužel – lidovci jsou pořád stejní a stále nepoučitelní: „Kam vítr, tam plášť.“ Jinak to ani nedovedou…

─────

Zrušený Nohavica i srbské divadlo

Pod tímto titulkem se k problému se zrušeným koncertem vyjádřil i publicista Petr Žantovský (PL, 19. 3. 2022, 7:40). Ve svém stanovisku uvádí: „Písničkář Jaromír Nohavica už má zase utrum jak za komunismu, kvůli politickému postoji Srbska k válce na Ukrajině nesmí do Prahy nezávislý srbský divadelní soubor.“

A pod mezititulkem Radní v Uherském Brodě ve šlépějích bolševických papalášů tento autor pokračuje: „V článku (s názvem „Další Nohavicův koncert zrušen. Uherský Brod ho nechce“, Novinky.cz, 16. 3. 2022, 14:13) se dočteme, že Dům kultury v Uherském Brodě zrušil na doporučení radních města vyprodaný koncert Jaromíra Nohavici plánovaný na 22. března, což potvrdil starosta města Ferdinand Kubáník z KDU-ČSL. ‚Radní iniciativu zdůvodnili nedostatečnou distancí zpěváka vůči ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi. Šlo o doporučení ze strany rady města o zrušení koncertu. Konečné rozhodnutí bylo na panu řediteli, nicméně postoj rady města je takový,‘ řekl Kubáník a odkázal na pondělní usnesení radních. ‚Rada města doporučuje řediteli Domu kultury zrušit koncert Jaromíra Nohavici z důvodu nedostatečné distance zpěváka vůči prezidentu Ruské federace,‘ stojí v usnesení. Je to tedy po několika polských štacích a olomoucké univerzitě další místo, kde si Nohavica asi hned tak nezahraje.“

Těmito slovy komentuje tuto politováníhodnou událost P. Žantovský a uzavírá: „A stejně jako ti bolševičtí papaláši budou házet odpovědnost na šéfa kulturáku, jemuž to důrazně doporučí, ale přímou odpovědnost za to nevezmou?“ K tomu dodávám já: Od odchovanců husákovské normalizace, zbabělců a pokrytců s nalomenou páteří a dvojí morálkou, lze sotva čekat něco jiného – než alibismus a prázdná gesta. A hlavně: „nenamočit“ se do něčeho a raději to hodit na někoho jiného. U těchto jedinců si slušný člověk musí pokaždé dávat dobrý pozor, aby se od nich „neumazal“. Tato „špína“ navíc ještě smrdí – zbabělostí.

O výše zmíněném starostovi Uherského Brodu, F. Kubáníkovi, který funkci převzal po svém předchůdci, senátorovi Patriku Kunčarovi (KDU-ČSL), jsem v minulosti v SN psal, a to v článku „Proč starostové KDU-ČSL nepečují o dědictví předků?“ (SN č. 11/2019, vloženo 25. 11. 2019, ZDE).

V tomto článku jsem mimo jiné vysvětlit kvalitativní rozdíl mezi původním starostou P. Kunčarem a tímto novým, F. Kubáníkem, který dříve řediteloval zdejší nemocnici. Brzy mu bude končit mandát, protože do podzimních komunálních voleb zbývá necelého půl roku. Přesto jsem si nevšiml, že by za ním zůstala nějaká práce, nějaký počin, který by stál za zmínku. Zkrátka: vůbec nic. Kromě té ostudy se zákazem koncertu J. Nohavici. Doufám, že si toho všimli i zdejší občané. Až se budou v září 2022 rozhodovat o tom, komu „to hodí“ tentokrát, doporučuji jim, aby poctili svou přízní zase jinou politickou stranu – než ty užvaněné, ale jinak zcela neschopné „černoprdelníky“.

[Jen díky válce na Ukrajině jsme se měli možnost dozvědět, že MÚ v Uherském Brodě měl své peníze uloženy ve „Sberbance“. Jestlipak víte, komu tato banka, jejíž činnost kvůli oné válce náhle skončila, patří? No přece ‒ Putinovu Rusku, kvůli němuž dostal zákaz písničkář J. Nohavica! Zkrátka: život píše ty nejlepší a nejkomičtější příběhy, není-liž pravda, Ferdinande Kubáníku? Nejen blbost, ale i pokrytectví u nás kvete: v Uherském Brodě, ale i jinde.]

─────

Uherský Brod – město skrz naskrz „prohnilé“?

Za posledních patnáct let, kdy do Uh. Brodu pravidelně jezdím za větším nákupem ze své chalupy v obci Strání, se zásadně změnila i atmosféra tohoto někdejšího okresního města. Za vlády ODS to zde jakž takž žilo, pod „panováním“ úzkoprsých lidovců (bez barvy a bez zápachu) se z Uh. Brodu stalo ospalé maloměsto, kde se zastavil čas.

Po řádění masového vraha z roku 2015 se toto město jako by uzavřelo do sebe: izolace od okolního světa je na první pohled zřejmá. Víc než co jiného to vyjadřuje jednokolejná železniční trať, která tu navzdory nedávné modernizaci zdejšího nádraží (= vybudování dopravního terminálu pro vlakovou i autobusovou dopravu za předchozího starosty P. Kunčara) zůstává beze změny od svého vybudování v letech 1883-1888. (Dne 28. 10. 1888 byla zprovozněna tzv. Vlárská dráha, končící v Trenčianské Teplé na Slovensku. Po rozdělení ČSFR se konečnou stanicí stala obec Brumov-Bylnice.)

Duch časů dávno minulých na mě dýchl před několika měsíci, když se na zdejším Městském úřadu (MÚ) projednával spor mezi mnou a starostou obce Strání A. Popelkou. Bohužel – úředník MÚ Uh. Brod, jistý Bc. Radek Maňák, nebyl schopen tomuto starostovi vysvětlit, že v popisu práce zástupců místní samosprávy není organizování oslav neexistujících výročí obcí, nýbrž zodpovědná péče o blaho spoluobčanů. Doporučuji proto starostovi F. Kubáníkovi, aby svému úředníkovi vysvětlil, že v popisu jeho práce zase není podporovat starosty, kteří se dopouštějí trestné činnosti.

Výsledkem tohoto zbytečného jednání bylo to, že dotyčný starosta nebyl schopen pochopit, že zorganizování oslav údajného 700. výročí této obce byl docela obyčejný podvod, kvůli němuž jsem byl nucen podat na tohoto starostu i na zastupitele obce (včetně poslance O. Benešíka) trestní oznámení. Já jsem naopak trval na tom, že dotyčný starosta právo tyto podvody organizovat a provádět jednoduše nemá. S tím jsme se rozešli – každý se svou pravdou. Tou skutečnou se bude zabývat soud, aby tuto trapnou kauzu podvodu a zneužití pravomoci úředních osob definitivně uzavřel. Pro nezasvěcené čtenáře uvádím toto: Obec Strání oslavila v r. 2018 údajné 700. výročí nejstarší písemné zmínky. Ve skutečnosti toto výročí připadá až na rok 2053!

Že lze oslavit takto kulaté výročí poctivě a důstojně, bez podvodů a lhaní, o tom svědčí případ krajského města Zlína. To si připomnělo 700. výročí nejstarší písemné zmínky dne 28. 2. 2022. Jedná se ale o úplně jiný příběh. Magistrát města Zlína si za tím účelem dokonce nechal zhotovit kopii dotyčné listiny, v níž se jméno města uvádí vůbec poprvé. Je to chvályhodný počin.

Co se týká dotyčného úředníka z MÚ Uh. Brod, ten se zachoval stejně alibisticky jako ti radní v kauze zákazu vystoupení J. Nohavici: „horký brambor“ přehodil na Krajský úřad ve Zlíně, ať se tím zabývá zase někdo jiný. Tak se to dnes dělá. Zkrátka: zbabělci a alibisté ovládli naši politiku – od komunálu až po nejvyšší patra. Kubáník, nebo Fiala? Vždyť je to úplně jedno!

Kdyby si dotyčný, jistě ambiciózní mladý muž, který si zřejmě naivně namlouvá, jakou že závratnou kariéru v tomto maloměstě udělá (připomíná mi to jedno známé dílo od N. V. Gogola-Hohola), předem ověřil u pracovníků zdejšího muzea, kteří mají příslušné vlastivědné příručky k dispozici, jak se to má s oním 700. výročím obce Strání, zcela jistě by se vyhnul nepříjemnostem, které ho teď kvůli tomu čekají. Kdo chce kam, pomozme mu tam!

Dívám-li se zpětně na onu neuzavřenou kauzu „700. výročí obce Strání“ (jedná se o „kuriozitu“, která nepochybně vstoupí do našich dějin), vlastně se ani nedivím tomuto úředníkovi. Snaží se jen vyhovět momentálním mocným a rád by se udržel u dobře placeného korýtka. Až se po volbách vymění garnitury, téměř jistě ho vyhodí. Jeden z důvodů, proč jsme nebyli schopni se domluvit, najít společnou řeč, bude nejspíš spočívat v tom, že mezi tímto úředníkem a mnou je rozdíl nejen věkový, ale hlavně vzdělanostní – v řádu několika „levelů“.

Ať tak či onak: bezvýznamnými „nulami“ se nezabývám. Nikdy jsem to nedělal a zvyky už měnit nehodlám. Krysy a potkany přenechávám deratizátorům. To jsou totiž ti správní hoši, odborně vyškolení na zneškodňování všelijaké havěti.

─────

Uherskobrodsko – nejzaostalejší část Zlínského kraje?

Již v úvodu této kapitoly musím podotknout následující: Na „historické“ zaostalosti Uherskobrodska se podepsalo mnoho faktorů. Čistě historicky vzato: tento region na hranicích českého a uherského státu byl po celý středověk opakovaně drancován a decimován nepřátelskými výpravami nájezdníků z východu, hlavně z Uher (= Slovenska). Součástí toho bývalo nelítostné vraždění obyvatelstva (nebo jeho odvádění do zajetí, do otroctví), znásilňování žen a s tím spojené nežádoucí těhotenství (a „mísení etnik“).

K tomu připočtěme sňatky mezi vzdálenějšími příbuznými v hermeticky uzavřených vesnických komunitách, stejně jako nadměrnou konzumaci tvrdého alkoholu. To všechno se podepsalo na dlouhotrvající stagnaci a degeneraci zdejší populace. Proto se snížená úroveň intelektu stala jedním z průvodních znaků toho, co se tady po staletí odehrávalo. Ve spojení s „náboženským tmářstvím“, jež bylo v této oblasti obzvláště velké, tak vznikla „výbušná směs“, která se dodnes projevuje jako „tupost“ a „zabedněnost“ některých jedinců.

Já sám jsem byl s neuvěřitelnou koncentrací těchto osob konfrontován v r. 2018 v obci Strání, kde mám rekreační chalupu a kde pobývám každoročně řadu měsíců. V uvedeném roce starosta a zastupitelé obce uspořádali oslavy vymyšleného, neexistujícího, falešného výročí: 700 let údajné nejstarší písemné zmínky o této obci. Ano, omyly se občas stávají, avšak v tomto případě se nejednalo o omyl, nýbrž o úmyslně spáchaný trestný čin, jehož provedení si sami komunální politici odhlasovali. K dovršení všeho se v celé obci nenašel nikdo, kdo by s tímto podvodem nesouhlasil a kdo by viníky volal k odpovědnosti.

Ačkoliv to vypadá skoro jako příběh z „Palerma“, není tomu tak. Občané této vesnice se chovají, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku a jako by se nic špatného, dokonce protiprávního nestalo. Ze všeho nejhorší pak je, že i úředníci Městského úřadu v Uherském Brodě nepovažují organizování takovýchto falešných, podvodných oslav za nějaký problém. S tím se pak dá demokracie a právní stát budovat jen obtížně.

Je to spíše záležitost pro důkladné sociologické šetření ve spolupráci s psychology a psychiatry. Vesnice, kde většina obyvatel souhlasí s organizováním a prováděním podvodů a v níž se nenajde nikdo, kdo by se proti těmto nepravostem ozval, by se měla dostat dlouhodobě do „karantény“, aby si její obyvatelé mohli srovnat myšlenky a hodnoty ve svých hlavách. Dostáváme se totiž do roviny nebezpečných socio-patologických jevů, kde by měli urgentně zasáhnout speciálně vyškolení odborníci.

K těmto tvrdým slovům jsem dospěl po 15 letech pobytu mezi zdejšími obyvateli. Na první pohled se tito lidé neliší od těch ostatních. Rozdíl se projeví v okamžiku, kdy narazíte na podobný problém, jak se to přihodilo právě mně v r. 2018. Na moje upozornění, že se obec zorganizováním falešných oslav údajného 700. výročí nejstarší písemné zmínky dopustila podvodu (toto protiprávní jednání nese dokonce rysy zločinného spolčení), se začali viníci chovat jako „mrtví brouci“ a ostatní obyvatelé se raději rozhodli pro zaryté mlčení, jež trvá bezmála čtyři roky. To věru není normální postoj svéprávných a odpovědných občanů!

„Zabedněnost“ a vrozená „tupost“ s nimiž jsem se v obci Strání setkal, se diametrálně liší od situace v krajském městě Zlíně. Tam se nic podobného nevyskytovalo ani za První republiky, ani za komunistického režimu, ani po roce 1989. Zlín vždy patřil k městům, kde pulzoval život, a to zásluhou rodiny podnikatele T. Bati. Průmyslová výroba měla pozitivní vliv na to, že ve městě docházelo k velkému pohybu obyvatelstva, a proto se případné „patologické“ jevy „rozředily“. To kontrastovalo s poměry ve stále hodně uzavřených vesnicích, tedy i na Uherskobrodsku, kde zůstaly „stojaté vody“ a kde se „zastavil čas“.

Nenechme se mýlit moderními, drahými auty, nebo novými fasádami domů: zasmrádlá“ atmosféra se tady ani po desítkách let nezměnila. Bohužel – tato „zabedněnost“ a „tupost“ se nevyhýbá ani lidem s vysokoškolským vzděláním. Některým z těchto jedinců se v hlavách „nerozsvítilo“ ani po 32 letech nového režimu. Mají v těch hlavách pusto a prázdno. To je doopravdy smutná záležitost.

Darebáctví, k němuž došlo v obci Strání v roce 2018, poškozuje pověst všech obcí a měst u nás, zejména pak dobrou a prospěšnou práci ostatních slušných a pracovitých starostů napříč celou republikou. Výstřelky tohoto typu se mohou jen stěží stát příkladem k následování. Právě naopak: měly by zůstat trvalým mementem, jak se komunální politici chovat nemají a nesmí.

Vedle celkové zaostalosti, materiální i duchovní (nepleťme si „pánbíčkářství“ s péčí o lidskou duši!), se ve zdejším kraji uplatnil jev, který známe z různých fundamentalistických režimů, hlavně z oblasti Blízkého a Středního východu. Náboženský fanatismus se u nás po r. 1948 „přetavil“ do stejně nebezpečného fanatismu politického, ideologického: ze včerejších náboženských „tmářů“ se stali doslova přes noc uvědomělí soudruzi a svazáci, budovatelé „světlých zítřků“ – socialistických a komunistických.

Po roce 1989 se i tito jedinci „transformovali“ v nových historických podmínkách „postkomunismu“ v hlasatele „jediné správné cesty“ vpřed – lhostejno, pod jakým politickým praporem: hlavně, že budou zase „u toho“. Z těchto indiferentních, politicky a sociálně neukotvených osob se mezitím staly politováníhodné mentální trosky a osoby snadno manipulovatelné.

Ano, to je výsledek našeho vývoje za posledních 32 let. Exprezident V. Havel i skupina intelektuálů z jeho okolí by byli nemile překvapeni duchovní prázdnotou a až neuvěřitelnou mírou zkorumpovatelnosti (nejen penězi) těchto osob, jež se přestaly dále rozvíjet a které si zvykly pouze brát – a nic za to nedávat. Je to ta nejhorší podoba „komunismu“, jaká se v našich podmínkách vyvinula – coby dědictví po „komunistickém režimu“.

To, co z tohoto zřízení přežilo zcela spolehlivě, je téměř stoprocentní „ateismus“ ve společnosti. Zkrátka: jedná se o ještě větší děs, než jaký si pamatuji z doby před rokem 1989. O hloubce našeho úpadku za celou polistopadovou éru nejlépe svědčí fakt, že podvod v obci Strání spáchali „věřící“ lidé, kteří pravidelně chodí do kostela a klanějí se místnímu panu faráři. Lhát a podvádět před tváří Hospodinovou se nemá. Čert je za to odnese do pekla.

[Zmatek v hlavách komunálních politiků z obce Strání i dalších obyvatel této vesnice nejlépe dokumentuje tento fakt: S nápadem, že obec se poprvé v písemných pramenech připomíná k roku 1318, přišla před časem normalizační učitelka ruštiny (!) z místní základní školy, která nedávno zemřela. Měla zvláštní, intelektuálsky znějící jméno: Ludmila Kapinusová. Tato zaručeně politicky spolehlivá soudružka, protože jiné ani ruštinu před rokem 1989 učit nesměly, si zahrála ve své domýšlivosti na „historičku“. Na její chybný a nezodpovědný nápad „skočili“ zdejší politici (včetně poslance O. Benešíka). V důsledku toho se nechali „uvrtat“ do problému, který se pro ně stal neřešitelným: oslavili falešné, nesprávné výročí své obce. Nikoho z těchto „chytráků“ ani nenapadlo, aby si to datum u odborníků ověřili. (Ve skutečnosti dobře věděli, jak se věci mají, ale udělali to kvůli slíbeným nenárokovým dotacím pro svou obec.) Každý solidní politik by se za tento „přešlap“ omluvil a ze své funkce urychleně odstoupil. Ve Strání je tomu však jinak. Tam se nikdo za nic neomlouvá ani z funkce neodstupuje. „My jsme Straňáci! Na nás nikdo nemá!“ Ostuda, do níž tuto vesnici zatáhlo pár nezodpovědných osob z řad komunálních politiků (včetně poslance O. Benešíka) tady bude s touto vesnicí až do konce světa. Dobře jim tak!]

─────

Čarodějnické procesy v Bojkovicích na Uherskobrodsku

Když se řekne „čarodějnické procesy“, nejspíš se každému z nás vybaví film „Kladivo na čarodějnice“ (1969) režiséra O. Vávry, který zachycuje atmosféru inkvizičních soudních procesů za olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna (1664-1696). Prokurátor Jindřich František Boblig z Edelstadtu organizoval tyto čarodějnické procesy na panství Velké Losiny na Šumpersku v letech 1678-1696: bylo při nich upáleno na sto osob.

Upalování náboženských protivníků nebyla žádná novinka: navzájem se upalovali husité i katolíci v dobách husitských válek. Na počátku 16. století končili na hranici také příslušníci Jednoty bratrské. Aktivní v tomto směru byli i němečtí luteráni, kteří s oblibou upalovali Židy. Ve všech těchto případech se jednalo o trest kvůli příslušnosti k jinému náboženství.

Jedna z posledních poprav tohoto druhu se odehrála dne 16. 7. 1671 v Bratislavě (Prešpurku) na Slovensku, kde byl vězněn, mučen a nakonec popraven českobratrský přítel J. A. Komenského, „vizionář“ Mikuláš Drabík (1588-1671), pocházející ze Strážnice na Moravě. Jeho mrtvé tělo s uťatou hlavou a pravou rukou bylo spáleno spolu s jeho spisy na hranici, jež byla postavena na hlavním náměstí tohoto hornouherského města. Popel byl následně vhozen do řeky Dunaje, aby po popraveném nezůstala žádná památka. (Podobně skoncoval Kostnický koncil s českým „kacířem“ M. J. Husem v r. 1415.)

Zatímco výše zmíněné inkviziční procesy se konaly v režii římskokatolické církve a s ní spojených představitelů světské moci, případ čarodějnických procesů v Bojkovicích na Uherskobrodsku se týkal výhradně soudní pravomoci místní samosprávy. Protože radní městečka Bojkovic měli pouze „právo nižší“, museli se o právní radu a o rozhodnutí v konkrétních kauzách obracet na radní z Uherského Brodu, kteří disponovali „právem vyšším“.

Z Uherskobrodska jsou z období Třicetileté války (1618-1648) doloženy dva případy „čarodějnických procesů“: Odsouzené „čarodějnice“, které se svými čáry snažily léčit lidi i domácí zvířata, nebyly upáleny, ale popraveny mečem. Oba tyto případy jsou popsány v „Krevní knize městečka Bojkovic“, která dokumentuje soudní kauzy z let 1630-1721. Uvedený dokument vydalo tiskem Slovácké muzeum v Uherském Hradišti v roce 1971.

První ženou, obžalovanou z čarodějnictví, byla Kateřina Shánělka z Luhačovic, a to již v roce 1630. Za vinu se jí kladlo to, že čarovala s lidskými exkrementy a s kravskou močí proto, že její krávy špatně dojily. Zdá se, že dotyčnou „čarodějnici“ udaly děvečky, které u ní sloužily. O průběhu vyšetřování obviněné ženy se nedozvídáme žádné skutečnosti. Znám je pouze výsledek této kauzy. Ortel tehdy nevynesli radní městečka Bojkovic, nýbrž rovnou purkmistr a rada města Uherského Brodu. Jmenovaná „čarodějnice“ byla popravena mečem, a to pro výstrahu ostatním lidem.

Druhý případ se odehrál o několik let později, v roce 1635. Týkal se smyšleného obvinění, že dotyčná „čarodějnice“ léčila svou nemocnou dceru omýváním těla svěcenou vodou a přikládáním hostií. Tento případ je podrobně zdokumentován zápisy v „Krevní knize městečka Bojkovic“. Z nich se dozvídáme toto:

Kateřina Kukušková, hospodyně na faře v Bojkovicích, žalovala u bojkovického „práva“ Zuzanu Ouředníčkovou, že chce ji a její dceru „umořiti a zkaziti“. Žalovaná se prý chodila radit ke Kateřině Mrázkové do Pitína, jak jí má uškodit. Mrázková údajně vyprávěla sousedce „Žáčeně“ (= Žákové) o tom, že Kukuškové velice pomohla, když byla její dcera nemocná. Omývala ji prý vodou z křtitelnice a přikládala jí na „bolest“ (= bolavé místo) Boží tělo (= hostii), které si za tím účelem sama Kukušková přinesla. Při výslechu Ouředníčková přiznala, že tam byla dokonce čtyřikrát a žádala ji (= Mrázkovou), aby Kukuškovou „zostudila“ (= ublížila jí čarováním).

Již v prvním „kole“ výslechů Mrázková popřela, že by jí Ouředníčková radila, jak má Kukuškové a její dceři uškodit. Bojkovičtí se následně obrátili do Uherského Brodu, odkud dostali radu, aby všechny čtyři ženy uvěznili a postupně je vyslechli. Jako první se konal výslech Ouředníčkové, která na svém tvrzení se svěcenou vodou a hostiemi trvala. Druhá z vyslýchaných, Kukušková, popřela, že by v kostele brala vodu z křtitelnice a že by kradla hostie. Nemocnou dceru prý omývala odvarem z bylin, až se uzdravila. Třetí z vyslýchaných, Mrázková, údajně verzi o svěcené vodě a hostiích poprvé slyšela až u výslechu.

Po skončení těchto výslechů následoval další dotaz radních z Bojkovic k „vyššímu právu“ do Uherského Brodu. Tamější radní doporučili Bojkovickým, aby vyslechli Ouředníčkovou a Mrázkovou „právem útrpným“. Na žebříku, což byl první stupeň „práva útrpného“, se Ouředníčková přiznala k tomu, že si všechno vymyslela, aby získala místo farské hospodyně. Kvůli tomu byla ochotna poslat na smrt svou „konkurentku“. Výslech Mrázkové se obešel bez použití žebříku: Přiznala se k tomu, že lidi i dobytek léčí „zelinkami“ (= léčivými bylinami) a zaříkáváním. Říká prý při tom pobožná slova a pomáhá si modlitbami.

Po druhém „kole“ výslechů vynesli „nadřízení“ radní z Uherského Brodu tento rozsudek: Zuzana Ouředníčková má být popravena utopením. Mrázková má být propuštěna, ale musí zanechat čarování. Rovněž Kukušková má být z vězení propuštěna, ale nesmí být nadále farskou hospodyní, protože se při léčení zapletla do čarování. Na čtvrté z uvězněných žen, Žákové, soud neshledal žádné viny, a proto byla rovněž propuštěna bez potrestání.

Jelikož rozsudek vyvolal mezi zdejšími obyvateli velké pobouření a protože se za odsouzenou „čarodějnici“ přimlouvala i zdejší vrchnost (hrabě Pavel Sérényi s manželkou), došlo následně k vynesení milosrdnějšího rozsudku: jmenovaná měla být sťata mečem. Poprava byla vykonána dne 27. 9. 1635.

Za oba „čarodějnické procesy“ v Bojkovicích nenesla vinu římskokatolická církev, nýbrž obyčejná lidská zloba, chamtivost, závist a nenávist, a to výhradně mezi ženami – bez účasti mužů. Ti to pouze museli soudit.

(P. Vašina: Čarodějnické procesy v Bojkovicích, Naše Bojkovsko, roč. 46, červenec 2019, str. 10-11)

10. 4. 2022

‒ RJ ‒

(Pokračování)