Svobodné noviny na internetu

Prožitkem včerejší Květnové neděle můžeme konstatovat, že letošní Velikonoce jsou tady. Začal „svatý týden“, jak je označována doba od Zelené čtvrtku, přes Velký pátek a Bílou sobotu až do další neděle Božího hodu velikonočního – Zmrtvýchvstání Páně. Stručný přehled jsem uvedl v dřívějším článku „Velikonoce 2020“.

Pouhá náhoda tomu chtěla, že jsem v dopoledních hodinách potkal také píšícího kamaráda, který mi položil otázku, zda si pamatuji obdobnou dobu, kdy byly zcela uzavřeny všechny kostely. Totálně. Upřímně uvádím, že nepamatuji. Z vyprávění rodičů si vzpomínám, že i za války se do kostelů chodilo. V té době ještě často, zejména pravidelně a v hojném počtu. Dokonce i ředitelé škol, doktoři a mnozí další, protože téměř všichni byli věřící a věřili, že společná modlitba napomůže k brzkému ukončení válečných útrap. Stalo se, jak historie uvádí, v květnu roku 1945.

Jenže: pravdu má vždy ten, kdo drží v ruce samopal. A ten od roku 1948 drželi příslušníci Lidových milicí. Nebudu rozebírat, zda byly opravdu „lidové“. Spíše dělnické a komunistické. Protože pak už bylo všechno jinak, což jako zrozený v době válečné jsem si již začal pamatovat. Při nástupu do základní školy hned v září [1948] ze tříd zmizely kříže i obraz prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Byly nahrazeny jinými ikonami. Nový pan ředitel již do kostela nechodil a učitelský sbor byl posílen o nové kádry. Uvědomělejší. A přišla léta padesátá. Ten, který byl sice na profesní i lidské úrovni, ale stále chodil do kostela, se ředitelem stát nemohl. A pánům doktorům zavřeli soukromé ordinace.

O pronásledování církve v té době bylo již napsáno mnohé. Ne vše se nám uchovalo v živé paměti. Nás hošíků, kteří ještě chodili do kostela ministrovat, postupně ubývalo. V roce 1952 nám zatkli pana děkana (P. Jan Skřivan) a internovali ho. Přesto se velikonoční zvyky stále ještě dodržovaly. Ve čtvrtek v poledne končila škola a začaly prázdniny. To začalo první polední rachtání (řehtání, hrkání, kde jak tomu říkali). Při pátečním, ranním, bylo povinné mytí v řece. Někdy ještě s ledovým škraloupem.

V pozdější době již byly velikonoční prázdniny zrušeny, všedními pracovními dny byl i Velký pátek a Bílá sobota. Ale kostely, co si pamatuji, nikdy plošně zavřeny nebyly. Trošku nostalgicky jsem znovu odpověděl na tak jednoduchou otázku. Ale v životě to tak jednoduché nebylo. A jak se zdá, ani nadále nebude. Třeba se zase budeme více modlit, aby bylo lépe a hlavně klidno. Což neplatí jen mezi lidmi, ale v naší době především na politické scéně.

František Růžička, České Budějovice (Hlas svědomí)

Hrkání v jihočeské metropoli (2019)