Svobodné noviny na internetu

Nebyl komunista jako komunista…

V první části článku o tragické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara (1902-1950) jsme dospěli k závěrečnému konstatování o tom, že na smrt zmučený J. Toufar patrně podepsal přiznání, evidentně vynucené nepřiměřeným fyzickým násilím, o tom, že zinscenoval pohyby křížku na oltáři kostela v Číhošti. Ve skutečnosti muselo být zřejmé jak vyšetřovatelům StB, tak i stranickým funkcionářům KSČ, že tento domnělý pachatel je nevinný a že by ho ani nenapadlo něco takového provést. (Viz článek Josef Toufar, oběť komunistické zvůle, 1. část, SN č. 2/2020, 25. 2. 2020, ZDE.)

Vládnoucí komunistická moc v poúnorovém, „lidově-demokratickém“ Československu potřebovala z ideologických důvodů vykreslit římskokatolickou církev jako semeniště zločinu a duchovní coby spiklence a záškodníky, kteří jsou schopni pod záštitou Vatikánu spáchat jakýkoliv zločin. Komunisté přesto moc dobře věděli, jaká je pravda, i to, že většina kněží jsou poctiví lidé. Z pohledu komunistických ateistů asi až příliš konzervativní a nemoderní, nechápající nové politické pořádky a málo ochotní se nové „vrchnosti“ přizpůsobovat.

Je třeba také popravdě přiznat, že zaostalost venkova, zvláště v religiózních regionech Moravy, byla i krátce skončení 2. světové války obrovská. Někteří kněží, hlavně ti starší a mnoho let přesluhující, se museli tehdejším komunistům a mládežníkům v modrých svazáckých košilích jevit jako učebnicový příklad náboženského „tmářství“.

Existovali však i jiní kněží ‒ moderní, obracející se na všechny občany, nikoliv jen na návštěvníky kostelů, a hlavně na mladou generaci. Právě oni patřili k organizátorům různých veřejných aktivit a dobrovolné práce s mládeží, např. se skauty. K nim patřil i vizovický farář ThDr. Antonín Huvar (1922-2009), který byl již 26. 9.1948 zatčen a 9. 11. 1948 odsouzen k deseti letům vězení. Na svobodu byl propuštěn přesně v den 10. výročí svého zatčení – 26. 9. 1958.

Do tohoto okruhu „provinilců“ se zařadil i P. J. Toufar. Rovněž on byl pro vládnoucí komunistické mocipány nebezpečný tím, že otevíral mladým lidem oči. Propagandistům s legitimací KSČ ubíral část mládeže, která se po válce nechala snadno nalákat na líbivá hesla o komunistickém „ráji na zemi“. Farář J. Toufar dobře věděl, že žádný podobný ráj neexistuje a že je pouze zbožným přáním naivků, jimž komunisté naslibovali nejrůznější funkce, úspěšnou kariéru a další výhody, když jim budou pomáhat v jimi vyhlášeném boji proti „třídním nepřátelům“.

Komunističtí „náboráři“ cílili obzvláště na skupinu mladých příslušníků „lumpenproletariátu“, osob se základním vzděláním, z nichž mnozí se nemohli vykázat ani výučním listem, o maturitním vysvědčení ani nemluvě. A právě tito mladí, kterým komunisté slíbili dobré uplatnění ve službách novému režimu, se stali jeho nejspolehlivější oporou. Byli to oni, nikoliv političtí konjunkturalisté, kteří ještě před pár lety hajlovali a patřili ke členům „Vlajky“ či jiných aktivistických uskupení.

Konec války přál hlavně těm předem připraveným a „převlékačům kabátů“. Ti ostatní, se museli spokojit pouze s méně významnými funkcemi. Stalo se nepsaným pravidlem, že i členové KSČ dobře rozlišovali, kdo vstoupil do této strany ještě před válkou, kdo v podmínkách ilegality a kdo teprve po r. 1945, případně až po Únoru 1948. Tehdy více než kdy jindy platilo, že není komunista jako komunista.

Ti nejortodoxnější z členů KSČ (tzv. věřící) to nejrůznějším, všehoschopným kariéristům a „přeběhlíkům“, kteří do KSČ „přeskočili“ z národně-frontovní ČSS, ČSL či sociální demokracie bezprostředně po „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ (1948), nikdy neopomněli připomenout a účinně brzdili jejich mocenské ambice.

Čekatelů na moc bylo tehdy mnoho, a tak vskutku závratnou kariéru udělal jen málokterý z nich. Zkrátka: slimáčků bylo moc a kapustičky naopak málo. Spíš platilo, že „žádný strom neroste do nebe“. O tom se ostatně mohli již pár roků po „Vítězném únoru“ přesvědčit i nejmocnější muži v této zemi, např. R. Slánský, B. Reicin či O. Šling. Etapa „zostřujícího se třídního boje“ se nevyhnula ani nejvyšším patrům komunistické moci.

●●●

Zázračný mechanismus z dílny StB?

Číhošťský farář J. Toufar byl zatčen příslušníky Státní bezpečnosti (StB) dne 28. 1. 1950. Teprve ve čtvrtém týdnu vyšetřovací vazby, spojené s krutými výslechy ze strany estébáků L. Máchy a jeho kompliců z tzv. instruktážní skupiny, se podařilo tomuto „bicímu komandu“ dosáhnout údajného přiznání. Ovšem za předpokladu, že si to do výslechového protokolu vyšetřovatel nepřipsal dodatečně, a to na protokol, který již předtím vyslýchaná osoba podepsala.

Někdy se to dělávalo i tak, že dlouhými výslechy vyčerpanému a dezorientovanému vyšetřovanci se nechala podepsat jen spodní část na sebe poskládaných stránek tohoto protokolu. Podepisovalo se několik kopií, takže mezi ně se snadno mohl vsunout prázdný papír, na který se později dalo napsat cokoliv. Nedělejme si iluze: estébáci měli své zadání, které museli plnit, protože na výsledku závisela jejich další kariéra. Byli schopni čehokoliv. Ostatně – po měsíci výslechů a pobytu na samotce by se musel složit i „chlap jako hora“.

Komunistickým „zadavatelům“ šlo v případě J. Toufara o to, aby se přiznal k podvodu s křížkem v číhošťském kostele. Vyšetřovatelé StB vymýšleli nejrůznější fígle, jak dosáhnout toho, aby se jim podařilo „vymyslet“ a zkonstruovat mechanismus, jehož prostřednictvím by mohl kněz na kazatelně pohybovat křížkem na oltáři, a to tak rafinovaně, aby si toho nikdo nevšiml. Vždyť kněz přece stál na kazatelně a byl obrácen zády k oltáři! „Koumáci“ z StB tak dlouho přemýšleli, až to nakonec „vymysleli“.

Celou záležitost s instalací mechanismu, jehož prostřednictvím by bylo možno pohybovat s křížkem na oltáři, měl na starosti vedoucí technické skupiny StB Jan Bokr. Při vyšetřování v r. 1962 tento pracovník StB uvedl, že navštívil kostel v Číhošti celkem třikrát. Poprvé prý požadoval KV StB v Jihlavě posudek o tom, jak mohlo dojít k pohybu zmíněného křížku. Tenkrát byl Bokrův závěr prostý: museli k tomu být dva lidé.

Když se pak za čtrnáct dní nato konalo „filmování“ s J. Toufarem, pověřil prý zástupce náčelníka oddělení politického zpravodajství StB J. Čech právě J. Bokra úkolem, aby se faráře zeptal na to, jak to dělal (= onen pohyb křížku). Farář byl údajně ve velmi špatném stavu (po krutém mučení), těžce mluvil a třásl se mu hlas. Bokrovi prý řekl toto: „Tam byl hřebík ve zdi (= na kazatelně byl skutečně hřebík zatlučený do zdi a navíc zabílený, aby nebyl vidět), tam jsem měl smyčku. Provázek byl veden asi mezi rolničkami.“ Pokud to Toufar skutečně řekl, jeho věta o provázku a rolničkách vyvolává přinejmenším pochybnosti.

Bokr tedy vzal údajné sdělení J. Toufara na vědomí s tím, že „na zdi byly izolátory od elektrického vedení, které tam ale nebylo. Rolničky byly natlučeny těsně u sebe“. „Věřil jsem, že to bylo možné,“ uvedl v r. 1962 J. Bokr do protokolu vyšetřovatelům. Důležité je jiné Bokrovo konstatování z téhož protokolu: „Instalovat tímto způsobem pohyb se nám nepodařilo. Potom v Praze jsem dělal model skříňky (= svatostánku) s původním křížkem. Kam se to dostalo, nevím.“

Uveďme, že i „konstruktér“ údajného mechanismu, jímž měl farář J. Toufar z kazatelny pohybovat křížkem na oltáři, estébák J. Bokr, později opakovaně přiznal, že se jeho skupině nepodařilo onen „mechanismus“ zprovoznit tak, aby fungoval. Nicméně – v dokumentárním filmu „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“ údajný kněz J. Toufar na kazatelně (= ve skutečnosti jej představoval prokurátor J. Čížek) tahá za provázek – a křížek na oltáři se pohybuje.

Jak prosté: filmovým střihem bylo dosaženo žádoucího výsledku, který StB potřebovala mít k dispozici pro připravovaný soudní proces s představiteli římskokatolické církve. (Původně se v něm počítalo i s účastí J. Toufara.) Film měl potvrdit to, co představitelé mezitím vytroubili do celého světa: tzv. Číhošťský zázrak byl prý podvod, za nímž stál farář J. Toufar.

Bokrovo svědectví je důležité ještě z jiného důvodu. Potvrzuje totiž, že se v číhošťském kostele filmovalo v noci z 23. na 24. 2. 1950 a pak ještě jednou, později, kdy zde byl přítomen pouze filmový štáb. To již bylo pár dní po smrti J. Toufara. Když byl J. Bokr při výslechu na prokuratuře v r. 1968 znovu vyslýchán ohledně onoho mechanismu, kterým měl údajně J. Toufar pohybovat s křížkem z kazatelny, i po letech si to dobře pamatoval: „My jsme to zkoušeli všelijak, ale nemohli jsme to dát dohromady tak, aby to bylo ovladatelné z kazatelny.“

●●●

Nestydaté žvásty K. Gottwalda o tzv. Číhošťském zázraku

Nejen vyšetřovatelé StB v čele s L. Máchou, ale i „technici“, kteří měli za úkol „zázračný“ mechanismus uvést do provozu, museli v době, kdy se na smrt zmučený číhošťský farář přiznal k tomu, co nespáchal, dobře vědět, že je J. Toufar nevinný. I když se nikdy skutečnou příčinu pohybu křížku na oltáři kostela v Číhošti nepodařilo uspokojivě objasnit, přesto to nebránilo předsedovi KSČ K. Gottwaldovi v tom, aby v nezveřejněné části svého projevu na zasedání ÚV KSČ dne 24. 2. 1950 (= den před Toufarovou smrtí) neuvedl toto:

„Katolická hierarchie, zejména vysoký klérus a jím vedené církevní organisace, se staly koncentračním bodem pro legální vystupování všech reakčních živlů. (…) A skutečně v posledních dnech máme dva případy, které ilustrují, které ukazují metody. Zázrak v Číhošti u Ledče nad Sázavou, v nějaké malé vesničce, tam několikrát se Kristus Pán v tabernákulu (= svatostánku) nebo na oltáři pohyboval a potom zůstal hledět na západ. Okamžitě se rozneslo, okamžitě to bylo zorganisováno. Potom dodatečně se ukázalo, že tam byl zástupce nunciatury pan de Liva, už tam začali dělat procesí atd. Nám bylo jasno hned na začátku, oč tu jde a že se to musí zatrhnout. My zde nebudeme žádnou Čenstochovou nebo podobné kumšty trpět. Šlo se za tím a ukázalo se: Tamější pan farář se přiznal, že na špagátě, na struně, na hřebíčkách toho Krista Pána tahal někam z kazatelny a lidi to skutečně viděli. Nyní jim otevřeme oči a ukážeme věřícím, jak je tahají za nos v pravém slova smyslu. To je také věřícím potřeba postavit.“ Prý to byl jen začátek další provokace: „Ale věc má další rozsah, který se rozpracovává. Ukazuje se, že to měl být začátek velkolepé provokace. Chtěli organisovat vraždu kněze, kterou chtěli potom nám (= komunistům) strčit do bot, a jiné a jiné věci…“ Nenechme se mýlit tou estébáckou „češtinou“, která ke spisovnému jazyku měla hodně daleko! Tak trochu to připomíná vyjařování agenta StB Bureše.

Popisek: O osudech této země bezprostředně po komunistickém převratu (v letech 1948-50) rozhodoval tento mocenský trojlístek z nejvyššího vedení KSČ (zleva): generální tajemník R. Slánský, předseda KSČ K. Gottwald a předseda vlády A. Zápotocký.

─────

Konfrontační tón, jaký tehdy alkoholik a syfilitik K. Gottwald zvolil, souvisel s jeho celoživotním traumatem, jež ho jako nemanželské dítě ze silně religiózního kraje poznamenalo až do konce jeho života. Vůdcové KSČ si byli dobře vědomi toho, že v zemi s tisíciletou křesťanskou tradicí nemohou nikdy zvítězit nad církví ani nad věřícími. Ačkoliv se někteří funkcionáři KSČ pokoušeli vnutit občanům víru v neomylnou „státostranu“ (= KSČ), jakožto „nové náboženství“, úspěch zaznamenávali pouze u názorově nepevných jedinců a typických „převlékačů kabátů“.

Poctiví křesťané komunisty vždy pohrdali a dávali jim to najevo nejrůznějšími způsoby. Někdy došlo i na facky a pořádnou „nakládačku“, u níž nebyli žádní svědkové. V religiózních regionech, zejména na Moravě, KSČ nikdy doopravdy nezvítězila, i když vyhrávala volby s jednotnou kandidátkou. Komunistům se podařilo pouze dočasně zastrašit obyvatelstvo, podobně jak to dělali za války nacističtí okupanti.

Po „represivní“ fázi z doby „rudého teroru“ (1948-1956), kdy komunisté své ideové a politické odpůrce popravovali či věznili, vyháněli z rodných gruntů a všelijak dlouhá léta šikanovali, nakonec ze svých tvrdých, nesmiřitelných pozic ustoupili a smířili se s daným stavem, který stejně nemohli změnit. Otočit kolem dějin o sto osmdesát stupňů se jim nepodařilo, třebaže se o to hodně snažili.

Již od poloviny 50. let 20. století docházelo k postupnému uvolňování ve všech oblastech života společnosti. Vývoj nakonec ukázal, že chování „zběsilých“ obránců ideové čistoty KSČ přineslo spíše škody: ekonomické, politické i morální. Výsledkem bylo jak jisté „ozdravení“ v oblasti kultury (divadla nových forem, rozvoj populární hudby, filmová tvorba nesešněrovaná ideologickými dogmaty), ale i např. nepovinnou výuku náboženství ve školách.

Aby se komunističtí „kormidelníci“ mohli před celým světem pochlubit tím, jak se jim podařilo zvítězit nad nenáviděnými představiteli kapitalistického řádu a nastolit tzv. socialismus (jakožto vývojový předstupeň beztřídní, komunistické společnosti), vyhlásili na svém XI. sjezdu KSČ program tzv. dovršení výstavby socialismu (1958). Odtud byl už jen krok k přijetí tzv. socialistické ústavy (11. 7. 1960), s níž byl spojen nový název státu: Československá socialistická republika (ČSSR).

K tomu, aby bylo možno ony převratné změny uvést v život, zbývala „maličkost“: propustit z vězení desítky tisíc politických vězňů (= amnestie z 9. 5. 1960), které komunisté „převychovávali“ v duchu socialismu a komunismu od r. 1948 ve věznicích a pracovních (koncentračních) lágrech. (Dohromady bylo těchto „převýchovných“ zařízení 422 po celém území ČSSR.)

Nutno dodat, že všechny tyto bohulibé činy měl na „svědomí“ prezident „reformátor“ ‒ Antonín Novotný, lidově nazývaný „Krásný Tony“. Tohoto původně vyučeného strojního zámečníka z Letňan, který ještě uměl pracovat rukama (na rozdíl od stranických „šíbrů“, kteří byli o generaci mladší), svorně nenáviděl jak G. Husák, jenž v době mocenského vzestupu A. Novotného seděl ve vězení, tak i partajní byrokrati typu Č. Císaře či Z. Mlynáře, z nichž se po r. 1968 stali ukřivdění „disidenti“. (Jednalo se původně o „skalní“ stalinisty z 50. let, kteří byli po srpnu 1968 vyhozeni z KSČ. Po r. 1989 se znovu pokoušeli o návrat do vysoké politiky, avšak v naprosté většině neuspěli a po nějaké době se z politiky úplně „vypařili“.)

Politický a ideový střet mezi generací starých partajních kádrů, které ještě zažily dělnické stávky a demonstrace z období Velké hospodářské krize (1929-33), jakož i atmosféru doby těsně před Mnichovem (1938), a mladými, na funkce natěšenými kariéristy, pozéry a frazéry, se odehrál až v průběhu 60. let 20. století. Vyvrcholil právě v době tzv. Pražského jara 1968.

Bezprostředně po r. 1948 měli rozhodující vliv v KSČ jednak straničtí funkcionářů z doby První republiky (včetně těch, kteří prošli nacistickými věznicemi a koncentráky), jednak politicky prověření členové moskevského vedení KSČ. Skupinka těchto „vyvolených“ agentů NKVD měla za úkol prověřovat protektorátní a válečnou minulost špičkových funkcionářů KSČ. Někteří z odhalených agentů Gestapa a SD skončili ve vězení či na popravišti, jiní se naopak s podporou Moskvy dostali do vedoucích funkcí v nejvyšším stranickém aparátu (A. Novotný, A. Zápotocký, V. Široký, A. Čepička aj.)

●●●

Tajemný „posel“ od soudruha O. Závodského

Mezi těmito o moc a vliv soupeřícími skupinami nejvyšších funkcionářů KSČ se pohybovaly desítky nevýznamných postaviček, jež neměly šanci vstoupit do dějin. Byli to pouze „poslíčci“, kteří předávali ústní formou pokyny svých šéfů stranickým funkcionářům na nižších úrovních. Rovněž tito bezejmenní vykonavatelé politiky „třídního boje“ (= jakési „studené“ občanské války) sehráli svou nezanedbatelnou roli v případu faráře J. Toufara.

Jak již bylo uvedeno v 1. části tohoto článku, tlak ze strany nejvyššího vedení KSČ, ministerstva vnitra i samotného ústředí StB na to, aby se číhošťský farář přiznal k zinscenování tzv. Číhošťského zázraku, byl od poloviny února 1950 enormní. Důvod byl prostý: blížilo se zasedání ÚV KSČ, na němž se K. Gottwald chtěl svým spolustraníkům pochlubit tím, jak KSČ „odhalila“ a „objasnila“ celou tuto „zázračnou“ kauzu. Komunisté, jak známo, byli a stále jsou ateisté: na zázraky nevěří. (Kromě těch, jež mají na „svědomí“ oni sami.) Proto Státní bezpečnost (StB) dostala za úkol, aby přinutila číhošťského faráře k přiznání, které by straničtí ideologové mohli následně využít v proticírkevním tažení.

Komunisté si nicméně i v této složité době, kdy svou moc ani zdaleka nedrželi tak pevně, jak sami tvrdili, dávali dobrý pozor na to, aby neexistovaly žádné písemné důkazy o jejich protiprávním jednání. Zkušenosti z doby ilegálního působení za války (= přísná konspirace) se uplatňovaly ještě mnoho let po jejím skončení. Proto se všechny důležité (a snadno zneužitelné) informace předávaly pouze prostřednictvím telefonu (i ten mohl být odposloucháván a sdělovaná fakta později zneužita k vydírání), nebo spolehlivých osob. V případě faráře J. Toufara plnil funkci onoho „tlumočníka“ příslušník StB z „referátu č. 50“, jenž se zabýval problematikou římskokatolické církve – Emil Malý.

Tento uvědomělý soudruh v roce 1963 vypověděl orgánům prokuratury, že v únoru 1950 dostal od šéfa StB O. Závodského rozkaz, aby odjel do Valdic, kde byl J. Toufar vězněn, a vyřídil vyšetřovatelům StB, kteří měli Toufarovu kauzu na starosti, tento příkaz: „Urychleně provést vyšetření případu Číhošť a materiál o tom ihned postoupit do Prahy. (…) A bylo na něm (= E. Malém) vidět, že je [tento příkaz] dáván z popudu jeho nadřízeného. Tehdy to byl, tuším, jen ministr [Václav] Nosek.“

Sdělení E. Malého víceméně souhlasí s obsahem výpovědi vyšetřovatele StB L. Máchy, kterou učinil v r. 1999 na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Opíral se přitom o své vlastnoruční poznámky z té doby (= z roku 1950). Podle L. Máchy prý E. Malý navštívil „Starou Ves“ (= konspirační označení pro věznici ve Valdicích) dne 20. 2. 1950 o 20.00 hod. a dal mu pokyn použít při výslechu J. Toufara prostředků, „… abychom to z nich dostali.“ Toto sdělení údajně tlumočil jako rozkaz Gottwaldova zetě A. Čepičky (= ministr spravedlnosti a církevní tajemník KSČ) a V. Noska (= ministr vnitra).

Výsledek této „tajné mise“ známe: surové bití ze strany L. Máchy a jeho „kompliců“, spoluvyšetřovatelů StB z „bicího komanda“ (= Řezníček, Němec, Zikmund), které J. Toufar nepřežil. Zemřel bezprostředně nato na následky prasknutí žaludečního vředu a zánětu pobřišnice. Druhý lékař, který se v Borůvkově sanatoriu v Praze zúčastnil narychlo zorganizované Toufarovy operace, během vyšetřování násilné smrti číhošťského faráře v r. 1968 prohlásil: „Toho člověka už nikdo nemohl zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti.“ (Lidová demokracie, 29. 12. 1968, str. 4)

●●●

Případem Číhošť se zabývalo i předsednictvo ÚV KSČ…

Dva dny po tragickém úmrtí J. Toufara (†25. 2. 1950) se „případ Číhošť“ dostal i na pořad jednání nejvyššího stranického vedení vládnoucí strany – předsednictva ÚV KSČ. Hlavním projednávaným bodem byla tzv. církevní otázka.

Tento stranický orgán dne 27. 2. 1950 ve svém usnesení uvádí: „Po změněné situaci v případu Číhoště se ukládá, aby propagačně bylo tohoto případu co nejvíce využito. K tomu je třeba zajistit spolupráci MV, MIO, SÚC a Ministerstva spravedlnosti. V souvislosti s tzv. zázrakem má být pranýřován iniciátor – Vatikán a biskupové, přičemž vlastní útok má být zaměřen na de Livu (= vatikánský nuncius). Vyvrcholením této kampaně bude prohlášení de Livy za personu non gratu (= nežádoucí osoba) tak, aby musel opustit území republiky, formálně přerušené (= touto kauzou spíše narušené) diplomatické styky s Vatikánem přerušeny nebudou.“

●●●

Únorový pučista V. Nosek lhal, až se mu od huby prášilo…

Ještě téhož dne, 27. 2. 1950, tzv. církevní šestka, vedená A. Čepičkou (1910-1990), uložila ministerstvu vnitra, aby zahájilo propagační kampaň, a to formou tiskové konference. V jejím úvodu vystoupil samotný ministr V. Nosek (1892-1955), o němž zlí jazykové tvrdili, že již za První republiky patřil k policejním informátorům. Kdysi tak začínal svou politickou kariéru i báťuška Stalin, velký vzor našich komunistů.

Noskova „historická“ role v poválečném vývoji ČSR se naplnila tím, že „zaštítil“ provedení politického převratu v Únoru 1948. Funkci ministra vnitra tento komunistický politik vykonával ve všech poválečných vládách (1945-53); od 14. 9. 1953 byl nahrazen R. Barákem. Průbojnější generace mladých komunistických byrokratů nakonec Noska zcela odstavila od moci. Od r. 1953 až do své smrti vykonával vcelku nevýznamnou funkci ministra pracovních sil (dříve: sociální práce) – po Erbanovi a Havelkovi.

S oslabením mocenské pozice starého komunistického „harcovníka“ V. Noska souviselo současné posilování vlivu nedávno zřízeného Ministerstva národní bezpečnosti: od r. 1950 stál v jeho čele L. Kopřiva, kterého v lednu 1951 vystřídal K. Bacílek. Nosek patřil k typickým komunistickým „mouřenínům“: vykonal svou špinavou práci a pak mohl jít. „Úmrtnost“ jednotlivých stranických činitelů v podobných funkcích, zejména na vnitru, byla obrovská: spíše v řádu měsíců než roků. A řada z těchto dočasných „mocných“ nakonec skončila buď ve vězení (J. Pavel), nebo na šibenici (O. Závodský, K. Šváb, B. Reicin).

Na tiskové konferenci Ministerstva vnitra, na níž byla dne 6. 3. 1950 „odstartována“ protivatikánská kampaň, účinně využívající tzv. Číhošťského zázraku, se ministr V. Nosek pokusil mimo jiné objasnit důvody, jež vedly k tomu, aby se farář J. Toufar přiznal k tomu, že „zázračný“ pohyb křížkem na oltáři číhošťského kostela provedl on sám.Nosek ve svém projevu prohlásil:

„… Stává se stále zřejmějším, že nejvyšší hierarchie katolické církve je hlásnou troubou reakce. Okolo ní se soustřeďuje a seskupuje všechno, co chce nějakým způsobem dát najevo svůj odpor proti dnešnímu lidově-demokratickému režimu. (…) Je nesporné, že v tomto počínání, které vychází ze zarytého odporu vysokého kléru vůči pokroku a socialismu, je podněcován Vatikánem. (…) Používají proti nám intrik, lží, podporují a chrání špiony a chtěli by uplatňovat proti nám papežskou exkomunikaci a klatby vůči věřícím lidem, kteří jdou s režimem lidové demokracie a kteří si počínají jako dobří občané státu. (…)

V poslední době používají formy vymyšlených zázraků a rozšiřování zpráv o těchto zázracích, aby rozrušili naši veřejnost a aby ji odváděli od plnění jejích povinností a úkolů socialistické výstavby. Nejvýraznějším dokladem tohoto jejich počínání je tzv. »zázrak v Číhošti« u Ledče nad Sázavou. (…) – Úřady vykonávají vše, aby zabránily rozšiřování středověkých pověr a podvodů a odhalí jejich osnovatele. Na našem tisku je, aby nám v této akci pomohl…“

V následující části tiskové konference byla přednesena úřední zpráva StB o výsledku „šetření“ tzv. Číhošťského zázraku. V tomto dokumentu se uvádí: „… Dosud bylo zjištěno, že tzv. »zázrak« v Číhošti je jen kejklířským podvodem, provedeným v podstatě primitivním a jednoduchým mechanismem. Provedená rekonstrukce celého mechanismu číhošťským farářem, kterou brzy uvidíme na plátnech našich biografů, to jasně dokázala.“

Ve zprávě je dále popsán onen „zázračný“ mechanismus: sestával z drátu, gum, pružin a elektrických izolátorů. Zpráva k tomu konstatuje následující: „Jasně se ukazovalo, že tzv. »zázrak« v Číhošti měl být jen začátkem dalekosáhlé rozvratné provokace vysoké katolické hierarchie ve službách Vatikánu.“

Čelní straničtí ideologové a propagandisté se opírali o násilím vynucené doznání J. Toufara, které z číhošťského faráře doslova vymlátilo „bicí komando“, vedené L. Máchou a jeho „pomocníky“. Zmíněná zpráva proto mohla konstatovat: „Tak zvaný »zázrak« v Číhošti byl experimentem Vatikánu, kterým chtěl vyzkoušet odezvu a politický efekt této nové formy podvratného boje proti lidově-demokratické vládě nejen u nás, ale také v ostatních zemích lidové demokracie.“  Už ne intriky proti jedné zemi, nýbrž spiknutí mezinárodního rozsahu! Jak komunisticky „originální“!

●●●

Cíl proticírkevního tažení: vyhostit papežského nuncia

„Vysvětlovací“ kampaň komunistických propagandistů, která měla za úkol očernit činnost nuncia Ottavia de Livy, přinesla v krátké době očekávané ovoce. Úmyslně vystupňované napětí ve vztazích mezi novým, komunistickým režimem v ČSR a papežským stolcem, na jehož začátku bylo zatčení, uvěznění nebo internace čelných představitelů římskokatolické církve po slavnosti Božího těla v červnu 1949, vyvrcholilo po necelém roce – dne 16. 3. 1950. V tento den došlo na základě nóty Ministerstva zahraničí ČSR k vyhoštění zmíněného vatikánského diplomata z „lidově-demokratického“ Československa.

V nótě je vyhoštění zdůvodněno těmito slovy: „Vyšší církevní hierarchie v Československu již delší dobu zneužívá československé římskokatolické církve a jejích kostelů k podvratné protistátní činnosti. Nezastavuje se přitom ani před inscenováním podvodných »zázraků«. (…) Provádí uvedenou činnost (…) za přímého instruování a podpory (…) mons. Ottavia de Livy, (…) a proto ministerstvo zahraničních věcí žádá, aby jmenovaný opustil do tří dnů území Československé republiky.“ (Pozn. 1)

Vyvrcholením propagandistické kampaně, týkající se tzv. Číhošťského zázraku, se navzdory vynaloženému úsilí komunistické moci, jež se opírala o činnost bezpečnostních složek (včetně StB), se mělo stát natočení dokumentárního filmu (ve stylu goebbelsovské propagandy) s názvem „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“. Film byl dokončen až po Toufarově smrti.

Protože se na natáčení podíleli lidé, kteří o poměrech v církvi měli jen mlhavé představy (u komunistických ateistů ve službách StB a NKVD nic překvapivého!), zákonitě se jeho tvůrci nevyhnuli některým evidentním chybám a přehmatům. Tyto nedostatky pak jejich „dílo“ předem diskvalifikovaly jako nevěrohodné, účelově zhotovené a trvale nepoužitelné.

Ale protože tehdejší události doslova pádily jako splašený kůň, upadlo toto ideově poplatné filmové dílko rychle v zapomnění. Škoda peněz, které to stálo! Měsíc duben 1950 přinesl naopak události nové, daleko závažnější, než byla tragická smrt číhošťského faráře. Již od 31. 3. 1950 se před Státním soudem začal projednávat případ „Machalka a spol.“, v němž byli mimo jiné souzeni: premonstrátský opat z Nové Říše A. Machalka a opat premonstrátů ze Želivi – B. V. Tajovský.

Na přípravě tohoto soudního procesu se v té době podíleli kromě Karla Čížka (= byl to tentýž muž, který ve výše zmíněném dokumentárním filmu „zastoupil“ za zmučeného faráře J. Toufara) také další „esa“ komunistické prokuratury: známý JUDr. Josef Urválek a „dělnická prokurátorka“ Ludmila Brožová.

[Oba Čížkovi kolegové se o pár měsíců později „proslavili“ díky procesu s národně-socialistickou političkou JUDr. M. Horákovou. Brožová se dokonce dne 27. 6. 1950 zúčastnila popravy všech čtyř osob, odsouzených k trestu smrti na šibenici. (JUDr. M. Horáková byla oběšena jako poslední z této čtveřice.) Nutno dodat, že k tomu i v oněch časech bylo zapotřebí hodně „silného žaludku“. Žena jako svědkyně popravy jiné ženy, matky nezletilé dcery? Je to přímo odporné a nelidské! To nevymyslíš!]

V noci z 13. na 14. 4. 1950 zahájila komunistická moc rozsahem své největší proticírkevní tažení ‒ „Akci K“ (= kláštery), během níž ozbrojené oddíly StB přepadly mužské kláštery. V první etapě (13.-14. 4. 1950) bylo obsazeno 75 klášterů v českých zemích a 62 na Slovensku. Ve druhé etapě (27.-28. 4. 1950) bylo obsazeno 69 klášterů v českých zemích a 13 na Slovensku. Dohromady bylo zlikvidováno 219 mužských řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. O pár měsíců později proběhla obdobná akce v klášterech ženských.

●●●

Pozor na „toxické“ právníky a politiky!

Toto pokračování článku o J. Toufarovi vzniká v době „koronavirové krize“ – v polovině dubna 2020, jen čtvrt roku od chvíle, kdy naší politickou scénou hýbala jiná „kauza“ – exministryně spravedlnosti H. Válkové a spoluautora jejího článku v časopise „Prokuratura“ – JUDr. J. Urválka („kauza Ur-Válková“).

Někdejší kandidátka na funkci ombudsmanky to tehdy schytala za to, že v dobách svých profesních začátků, v průběhu 70. let 20. století, publikovala jeden odborný článek se „symbolem“ zločinné justice z 50. let 20. století – komunistickým prokurátorem J. Urválkem. Co na tom, že v té době to byl již starý muž, odstavený rodnou stranou poté, kdy vykonal své „mouřenínské“ dílo. (Čili: posílal na smrt stoupence svobody a demokracie, kteří nesouhlasili s nástupem KSČ k moci.) Článek vyšel v r. 1979, kdy se J. Urválek, zřejmě pod tíhou špatného svědomí a všeobecného opovržení, rozhodl spáchat sebevraždu.

Tuto skutečnost nepřipomínám náhodou. Tak jako mladá, ambiciózní právnička H. Válková byla odhodlána udělat v 70. letech 20. století kariéru v komunistické justici, a to ve službách zločinného, kolaborantského režimu v čele se slovenským vlastizrádcem G. Husákem, existují také dnes někteří politici, dokonce z řad „demokratické opozice“, jak se sami titulují, kteří se rozhodli vykročit podobnou cestou. Rovněž oni lehkomyslně riskují, že je jednou budou jejich potomci odsuzovat stejně, jak se to nedávno stalo H. Válkové.

Nebudu se o tom sáhodlouze rozepisovat. Také tento případ je podobně naivní a prostoduchý: Lidovecký poslanec J. Mihola, který ve Sněmovně dřepí již druhé funkční období, ale dosud nezaujal vůbec ničím, co by stálo za řeč, se v těchto dnech rozhodl spolu s poslankyní H. Válkovou (ANO 2011) a poslancem L. Luzarem (KSČM) předložit vládě k projednání (a jejím prostřednictvím Poslanecké sněmovně) návrh novely zákona, jímž se má stát dalším „památným dnem“ našich dějin 15. březen (1939). Den, kdy hitlerovské Německo okupovalo zbytek území Čech a Moravy.

Proti samotnému návrhu nelze v zásadě nic namítat. Kdybych byl politikem, neváhal bych navrhnout totéž. Nejde však o ono datum, nýbrž o to, v jaké „společnosti“ se díky tomu J. Mihola ocitl. Že by si vůbec neuvědomoval, co provedl? Je to podobný malér – jako ten se spoluautorstvím J. Urválka v případě odborného článku H. Válkové! Zde je to dokonce mnohem horší: odehrává se to doslova v přímém televizním přenosu – krátce po „aféře Válková-Urválek“.

Když sleduji všechny politické kotrmelce, které dnešní politici KDU-ČSL stačili za poslední rok předvést, případ J. Miholy mě v tomto kontextu nijak nepřekvapuje. Také on se ocitl v nezáviděníhodné pozici, pod velkým tlakem ze strany nového stranického vedení v čele s traktoristou (a otcem pěti dětí) ‒ „Slovákem M. Jurečkou. Mihola je na tom podobně: má šest dětí. Uživit tolik potomků v „době koronaviru“ nebude vůbec snadné.

A navíc: blíží se krajské a senátní volby, možná jsou na spadnutí i volby předčasné – do Poslanecké sněmovny. V nich KDU-ČSL nemá šanci uspět. Všichni dnešní poslanci této strany to dobře vědí. Proto se J. Miholovi nedivím, že se rozhodl udělat něco „viditelného“, aby si ho voliči všimli. Krátce předtím se iniciativně vložil, a to za zády předsedy zahraničního výboru Sněmovny O. Veselého (ČSSD), do kauzy, spojené s pokusem syrských uprchlíků o překročení turecko-řeckých hranic. (Tuto „partyzánskou“ akci provedl ve spolupráci se svým poslaneckým kolegou ‒ vesnickým podvodníkem O. Benešíkem ze Strání. Dokonce za tím účelem svolali novináře na tiskovou konferenci.) Co k tomu všemu říci?

Inu, zoufalí lidé – a politici zvlášť – se dopouštějí zoufalých činů.  „Koronavirová krize“ všechny tyto akce překryla – jako dočasně bezvýznamné. Až se ta pohroma s „čínskou chřipkou“ přežene, může se J. Miholovi (KDU-ČSL) přihodit totéž, co musela nedávno zažívat „profesorka z plzeňských práv“ H. Válková. Být na místě lidoveckého poslance J. Miholy, urychleně bych svůj návrh stáhl. Za tu budoucí ostudu to doopravdy nestojí! Mihola by se měl připravit na dobu, kdy již ve Sněmovně nebude. Spolu s ostatními „nepostradatelnými“ poslanci za KDU-ČSL. Nikdo je už volit nebude! Letos, napřesrok ani za sto let!

●●●

Komunistická „konspirace“ od začátku do konce

Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách tohoto článku, vyšetřovatelé StB prováděli všechny úkony, jež měly vést k přiznání a trestnímu postihu J. Toufara, zcela nezákonně – mimo rámec tehdy platných trestně-právních norem. Celý tento případ byl pečlivě „zakonspirován“: věznice ve Valdicích je v písemných dokumentech uvedena pod krycím označením „Stará Ves“. Některé doklady z vyšetřovacího spisu, jež by svědčily o přímém spojení pracovníků ÚV KSČ a vedení Ministerstva vnitra s vyšetřovateli StB ve Valdicích, mezitím záhadně zmizely. A nejen to.

Utajování doprovázelo tuto kauzu i poté, kdy byl smrtelně zraněný číhošťský farář převezen do Borůvkova sanatoria a tam operován. Všechny tyto úkony byly dne 25. 2. 1950, kdy J. Toufar zemřel, prováděny pod krycím jménem nebo bez uvedení jména dotyčné osoby. Navíc byli při operaci J. Toufara přítomni příslušníci StB. Tělo mrtvého J. Toufara bylo dne 27. 2. 1950 podrobeno pitvě a o den později (28. 2. 1950) pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově v Ďáblicích.

O případu násilné smrti číhošťského faráře J. Toufara se dlouho u nás mlčelo. Změnu přinesla až atmosféra otevřenosti během tzv. Pražského jara 1968, kdy vyšlo několik článků nejen o této kauze, ale i o gen. H. Píkovi, M. Horákové a dalších obětech komunistické zvůle. Co se týká případu J. Toufara, velice cenné informace přinesl tehdy článek s názvem „Dohady okolo smrti faráře J. Toufara“ (Lidová demokracie, 29. 12. 1968, str. 4). Jeho přepis je zařazen jako příloha na konci 2. části tohoto článku k 70. výročí smrti J. Toufara.

V souvislosti s otevřením „kauzy J. Toufara“ v roce 1968, kdy probíhalo vyšetřování Vyšší vojenské prokuratury v Táboře proti kpt. L. Máchovi, se Ministerstvo vnitra zabývalo také zkoumáním místa, kde měl být číhošťský farář pohřben. Šetření tehdy prováděl mjr. František Machara. V záznamu o tomto pátrání, k němuž došlo ve dnech 26.-27. 7. 1968, se uvádí toto:

„Šetření jsem provedl na správě hřbitova v Ďáblicích a obhlídkou hrobů na tamním hřbitově. Zjistil jsem, že v pohřebních knihách (indexech a tzv. polohových knihách) se jméno Josef TOUFAR vůbec nevyskytuje. Zaměřil jsem se proto na podobná jména, přičemž vodítkem mi bylo údobí od 25. 2. 1950 (kdy Josef TOUFAR zemřel) do 29. 2. 1950, tedy doby, kdy mohl být pohřben, a předpoklad, že v příslušné rubrice by měla být poznámka, odkud byl mrtvý dopraven. Měl jsem za to, že by to měl být Ústav soudního lékařství, protože provedení pitvy se jevilo samozřejmým. Po usilovném hledání jsem našel v záznamech polohové knihy jistého Josefa ZOUKALA, který byl dle poznámky „policie“ převezen z policie, anebo policií a dne 28. 2. 1950 pohřben. Vzhledem k tomu, že Josef TOUFAR, jak známo, zemřel 25. 2. 1950, datum 28. 2. 1950 odpovídá době, kdy se tak mohlo stát. Přesvědčení, že jde skutečně o Josefa TOUFARA, lze opřít jednak o zmíněnou poznámku „policie“ a jednak o skutečnost, že z těchto dnů se žádný jiný podobný podezřelý případ v záznamech knihy nevyskytuje. Z polohové knihy je tedy patrno, že Josef TOUFAR byl pohřben pod jménem Josef ZOUKAL v šachtě č. 16, v rakvi č. 19, která byla uložena do druhé vrstvy – polohy a nachází se jako druhá rakev od levé strany, resp. stěny šachty. Za účelem přesného zachycení situace byla pořízena fotokopie příslušné strany polohové knihy, kde jsou uvedené údaje dobře patrny. Ze stejných důvodů byly pořízeny i fotografie prostoru na VIII. hřbitově, kde se nacházejí zmíněné společné hroby – šachty. Fotografie ukazují, že šachta č. 16, jejíž označení je na zašlé bílé barvě a rezavém plechu ne dost výrazné, ale přesto patrné, se nachází ve shluku jiných šachet, a to v blízkosti šachet č. 20 (obrácené číslo), 19, 18 a 17. Šachta č. 16 se nachází zcela v nejzazší pozici pod vysokými stromy ve vzdálenosti asi 2 m od hřbitovní zdi. Z fotografií je rovněž patrno, v jakém zanedbaném, resp. dezolátním stavu se společné hroby nacházejí. Pro úplnost je třeba poznamenat, že šachta č. 16 proti jiným v okolí není ještě propadlá. Je však otázkou, zda propadlina nebyla v minulých letech zasypána, jak se to stalo v několika ojedinělých případech. Takový zásah není však u šachty č. 16 patrný. Fotografie byly pořízeny ve směru od hlavní brány hřbitova tak, aby činily ucelenou představu o cestě příchodu ke společným hrobům a situaci na místě, v okolí šachty č. 16 a jejím umístění zvlášť. Pro úplnost dodávám, že v šachtě č. 16 je pohřbeno 252 mrtvých. Šetření provedl: mjr. František Machara (+ vlastnoruční podpis)“

„Záznam o šetření ve věci pohřbení bývalého číhošťského faráře Josefa TOUFARA dne 26. a 27. 7. 1968“, sepsaný mjr. F. Macharou dne 28. 7. 1968, byl připojen jako příloha k obsáhlejší závěrečné zprávě Ministerstva vnitra ČSSR ze dne 9. 8. 1968, čj. KM-242/68. Z této zprávy se mimo jiné dozvídáme další fakta o společných hrobech, v nichž byli zemřelí ukládáni v letech 1943-1961. Píše se zde toto:

„Šachty měly rozměry 5 x 2 m a byly hluboké 2 ½ m. Rakve se ukládaly do řady a pak na sebe do čtyř vrstev, poloh. Jednotlivé polohy se prokládaly hlínou, neboť při jednom pohřbu se zpravidla udělala z jedné řady o deseti rakvích jedna poloha, která se lehce posypala hlínou a na tuto pak příští týden, resp. následující týden se ukládaly rakve další, tak jak byly přiváženy. Do jedné šachty bylo vždy ukládáno 40 rakví nebo beden, přičemž v mnoha případech byly v jedné rakvi nebo bedně uloženy pozůstatky až 24 zemřelých.“

Již v roce 1968 se objevil požadavek na sestavení seznamu všech osob, jež byly v Ďáblicích pohřbeny. Ve zprávě Ministerstva vnitra se k tomu uvádí: „Je nutno konstatovat, že za daného stavu se jeví velmi pracným splnění požadavku, aby byl pořízen seznam všech osob, pohřbených do společných hrobů. Vzhledem k shora uvedenému a k tomu, že jde o 70 společných hrobů, jednalo by se o několik tisíc jmen, neboť jak již uvedeno, v mnoha šachtách bylo pohřbeno přes 200 mrtvých.“ (Pozn. 2)

18. 4. 2020

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. A. R. (= A. Rázek): Ústav světových dějin na FF UK v Praze a Evropské hnutí v ČR. Třetí (protikomunistický) odboj v konkrétních událostech, Věrni zůstaneme, únor 2002, č. 2, str. 11-13.

2. K. Hubingerová-O. Stehlík: Kde jsou jejich hroby, co se stalo s jejich popelem?, Věrni zůstaneme, duben 1997, č. 4, str. 5-6.

Seznam vyobrazení:

1. Pohybující se křížek na oltáři kostela v Číhošti.
2. Hlavní představitelé KSČ po roce 1948 (zleva): R. Slánský, K. Gottwald a A. Zápotocký.
3. Borůvkovo sanatorium, v němž J. Toufar dne 25. 2. 1950 zemřel.
4. Čestné pohřebiště obětí komunistického režimu v Ďáblicích.

●●●

Příloha:

DOHADY OKOLO SMRTI FARÁŘE J. TOUFARA

Nevyvrácená fakta hovoří o zločinu. Pachatelé unikají spravedlnosti

(bra): Den před vánocemi byla vydána úřední zpráva Vyšší vojenské prokuratury v Táboře, která se zabývala vyšetřováním příčin smrti číhošťského faráře Josefa Toufara a dospěla k názoru, že Josef Toufar zemřel na zánět pobřišnice po prasknutí žaludečního vředu. Osoby odpovědné za neposkytnutí včasné lékařské pomoci se nepodařilo zjistit. K prasknutí žaludečního vředu došlo až dva dny po násilí, jehož se na Toufarovi dopustil tehdejší příslušník StB Ladislav MÁCHA. Jde však o trestné činy ze zákona již promlčené, a proto bylo trestní stíhání zastaveno.

Tato zpráva, protože byla publikována v době, kdy lidé mají plno starostí s věcmi kolem vánoc, vzbudila živou pozornost a jednoznačnou odezvu. Čtenáři vyslovují pochybnosti o správnosti citovaného závěru a rozhořčují se nad tím, že kruté mučení faráře Toufara zůstává bez trestního postihu. Prokuratura uvádí, že obsáhlým vyšetřováním, při němž bylo vyslechnuto 80 svědků, opatřeny archivní dokumenty a vyžádán znalecký posudek soudních lékařů, bylo vyvráceno podezření z vraždy. Nepochybují o tom, že souhrn těchto svědectví podezření z vraždy nepotvrzuje, nebo vyvrací. Naproti tomu však ve zprávě postrádáme vysvětlení nebo zmínku o následujících faktech, která při odhalení strašlivého osudu faráře Toufara vyšla najevo:

1. Provokace v Číhošti: Kdo byli odpovědní činitelé, kteří tuto provokaci nařídili, a kdo byli ti, kteří ji (také jako přípravu k likvidaci J. Toufara) provedli?

2. Podvodný film: Kdo vědomě podvedl filmového scenáristu i filmaře a nařídil natočení filmu, jímž byla mystifikována i veřejnost, a tak uvedeny v činnost akce, které přinesly utrpení i smrt mnoha lidem, zejména z církevních kruhů?

3. Smrt faráře Toufara: J. Toufar zemřel 25. 2. 1950, avšak zápis do matriky zemřelých na ONV Praha 2 byl vepsán až dodatečně 13. 6. 1953, tedy se zpožděním 3 let, 4 měsíců a 16 dní, ačkoliv podle zákona je nutné takový záznam vepsat ihned, prakticky během dvou tří dnů. Proč k tomu došlo se zpožděním téměř tří a půl roku a proč nebyli dříve o smrti J. Toufara informováni jeho příbuzní, když zemřel na „zánět pobřišnice“? Kdo a proč zařídil toto utajení?

Odpovědi tedy neznáme, avšak již souhrn těchto faktů hovoří o zločinu. Pokud pak jde o bezprostřední příčinu smrti faráře Toufara, je uvedena v citované zprávě prokurátora, jak vyplývá z jeho podrobného šetření. Jejím základním svědectvím je výpověď lékaře, který tehdy faráře Toufara vyšetřil a operoval a který trvá na tom, co tehdy, v únoru 1950, zapsal do úmrtního listu – že totiž J. Toufar zemřel na zánět pobřišnice po prasknutí žaludečního vředu. Stanovisko některých rozhořčených čtenářů, zaměřené proti prokurátorovi, není podle mého názoru na místě, protože každé seriózní šetření musí vycházet ne z kombinací, dohadů, možností a třeba sebedůraznějších pravděpodobností, ale z faktů a svědectví. Lékař trvá na svém dobrozdání z února 1950 a tento fakt musí být pro prokurátora závazný.

Je pravda, že J. Toufar byl naprosto a absolutně zdravý a že necelý měsíc po zatčení zemřel. Také jsme již uvedli, že svědkyně, která byla při převozu J. Toufara do sanatoria 25. 2. 1950, říká: „…přivezli sem děsně zřízeného člověka…“ a zdravotní sestra vypráví: „…byla jsem i v koncentráku, moc jsem viděla, ale nikdy takový hrozný případ. Na tom člověku nebylo jediné bílé místo. Z úst mu vytékaly sliny a krev…“, a jsou tu i slova tehdy přítomného druhého lékaře: „…toho člověka už nikdo nemohl zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti…“ – avšak podle svědectví operujícího lékaře, bezprostřední příčinou smrti byl zánět pobřišnice, který byl tehdy také jako příčina smrti zapsán do úmrtního listu. Z tohoto svědectví musel vycházet prokurátor, který vyšetřování případu věnoval více než půl roku.

Naproti tomu je ovšem fakt, že číhošťský případ nebyl ani z hlediska prokurátora osvětlen komplexně a hlavní iniciátoři – jako je tomu např. dosud v případu sedmi obžalovaných v Příbrami – zůstávají neusvědčeni.

(Lidová demokracie, 29. 12. 1968, str. 4)

─────

Stanovisko redakce SN:

Převzatý článek z deníku Československé strany lidové („Lidová demokracie“) je zajímavým dokladem svobodomyslných poměrů v tehdejším, nekomunistickém, československém tisku. Předtím, než byla znovu zavedena cenzura po nástupu kolaborantského vedení v čele s G. Husákem (17. 4. 1969). Byla to právě svoboda slova, která po sovětské okupaci ze srpna 1968 nejvíce ohrožovala tehdejší komunistickou stranu a její nejvyšší činitele, a to jak poražené „muže roku 1968“ (Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský, Mlynář, Kriegel), tak i posrpnové kolaboranty (Biľak, Indra, Kolder, Kapek, Švestka). Článek je zároveň potvrzením toho, že ke značné liberalizaci došlo i v justičním aparátu komunistického Československa: probíhala řada rehabilitačních řízení s oběťmi nezákonností 50. let 20. století. Podobně jako případ faráře J. Toufara, byly v době Pražského jara 1968 otevřeny rovněž kauzy gen. H. Píky, M. Horákové, jakož i nikdy neobjasněná smrt ministra zahraničí J. Masaryka. Všechny tyto případy skončily po nástupu G. Husáka na dalších dvacet let „u ledu“: otevřely se znovu po Listopadu 1989.

‒ RJ ‒

(Pokračování)