Slavnost všech Slovanů
Než byl položen základní kámen…
Myšlenka Národního divadla, jakožto vrcholného stánku českého dramatického umění, provázela snahy našich obrozenců od samého začátku. Trvalo však bezmála dalších sto let, než se ji podařilo uskutečnit.
Dne 29. 8. 1850 pražské místodržitelství povolilo stavbu českého divadla a dalo souhlas k ustavení Sboru pro zbudování Národního divadla. Jeho předseda, historiograf F. Palacký, vyzval 7. 9. 1850 český národ k uspořádání dobrovolných sbírek, k nimž se připojili také krajané žijící v cizině. V roce 1852 byl za částku 45 tisíc zlatých zakoupen pozemek na nábřeží Vltavy, zaujímající plochu 796 čtverečních sáhů.
S ohledem na množství získaných finančních prostředků stanovil Sbor požadavky, které měly předkládané návrhy na divadlo splňovat. Divadelní budova měla pojmout 2 500 návštěvníků a náklady na její stavbu neměly přesáhnout částku 250 tisíc zlatých. Do soutěže na projekt Národního divadla se přihlásilo celkem sedm autorů. První místo nebylo uděleno, na druhém se umístil vídeňský architekt F. Fröhlich, avšak jeho projekt nebyl realizován.
Sbírky postupem času začaly váznout, a tak po zaplacení pozemku nezbývalo na vlastní stavbu dost peněz. Po dobu dalších deseti let byl zakoupený pozemek na nábřeží Vltavy pronajímán pro různé účely. V roce 1862 byla na něm postavena budova Prozatímního divadla, které dočasně převzalo úlohu stálé české divadelní scény.
Podíl F. L. Riegra na vybudování Prozatímního divadla mu zajistil v letech 1863-1865 předsednictví ve Sboru pro zbudování Národního divadla. Obrat však nastal teprve tehdy, když byl Rieger vystřídán průbojným mladočechem K. Sladkovským. Po roce jeho předsednictví se podařilo shromáždit na stavbu divadla částku 150 tisíc zlatých. Proto bylo v roce 1866 rozhodnuto, aby byl vypracován nový projekt divadelní budovy, která by se stala skutečně reprezentativním architektonickým dílem.
Ze čtyř soutěžních návrhů byl odbornou porotou i veřejností vybrán projekt profesora pražské zemské polytechniky J. Zítka, který pro svou monumentální budovu navrhl novorenesanční sloh. Krása jejího tvaru měla být zdůrazněna i výběrem stavebního materiálu: kamene a ušlechtilého kovu. Právě díky tomu si Národní divadlo uchovalo dodnes svůj krásný vzhled.
Smlouva mezi architektem J. Zítkem a Sborem pro zbudování ND byla podepsána v březnu 1867. Odpovědným stavitelem a dozorcem nad prováděním stavby byl ustanoven F. Havel, který vedl již dříve stavební práce na Prozatímním divadle. Na stavbě Národního divadla podle Zítkova projektu se začalo pracovat na podzim 1867. Slavnostní položení základního kamene k nové divadelní budově se uskutečnilo dne 16. 5. 1868.
Vyvrcholení českého národního hnutí
Rakousko-uherské vyrovnání 1867 a přijetí prosincové ústavy bylo v českých zemích pociťováno jako projev zesilujícího národnostního útisku ze strany Vídně. Svou nespokojenost se stávajícími poměry dali zástupci staročeských i mladočeských politiků najevo demonstrativní účastí na národopisné výstavě v Moskvě v květnu 1867.
Další příležitostí k manifestování odmítavého stanoviska vůči oficiální politice Vídně se stal převoz korunovačních klenotů z Vídně do Prahy v srpnu 1867. Tato demonstrace českého vlastenectví přerostla v lednu 1868 ve skutečné pouliční vystoupení Pražanů proti návštěvě rakouského ministra spravedlnosti E. Herbsta.
Po celých Čechách se vzedmula vlna masových protestních akcí, táborů lidu, které se konaly na řadě míst spjatých s českou historií. Jeden z nejvýznamnějších se uskutečnil 10. 5. 1868 na památné hoře Říp. Účastníci tohoto shromáždění volali mimo jiné po rovnoprávném postavení českého království v rámci Rakouska-Uherska na základě nové ústavy.
Napětí mezi Vídní a Prahou měla otupit připravovaná návštěva císaře Františka Josefa I. v Praze, k níž mělo dojít u příležitosti slavnostního položení základního kamene ke stavbě Národního divadla.
Na snahy českého národa o státoprávní narovnání odpověděl císař po svém. Do Prahy nepřijel 16. 5. 1868, nýbrž v jiný „památný“ den českých dějin – 21. 6. 1868, ve výroční den popravy 27 českých pánů a měšťanů na Staroměstském náměstí. Svůj necitlivý vztah k českým záležitostem nemohl manifestovat jednoznačnějším způsobem.
„Stavíme navzdor nelásce vlády vídeňské…“
Skandál kolem odložené návštěvy Františka Josefa I. však nemohl nic podstatného změnit na slavnostním rázu položení základního kamene ke stavbě Národního divadla. Nejen mladočeši, nýbrž i staročeši manifestovali jednotně svůj odpor vůči přezíravému postoji Vídně. Dne 16. 5. 1868 Skrejšovského deník Národní pokrok o tom napsal:
„Nepřátelé naši se špatně zatajenou závistí poukazují k tomu, že na založení samostatného divadla takovou váhu klademe. (…) Jiným národům netřeba stavět divadel „národních“, jim vlády jejich národní a králové štědří věnují divadla královská a podporují rádi a vytrvale snahy umělecké, těšíce se jen, když jakých naleznou. Jinak my. (…) Radujeme se, že tímto kamenem zakládáme zároveň jeden nový pomník národního vítězství nad rakouskou byrokracií a policií, (…) že stavíme navzdor nelásce vlády vídeňské.“
Svatojánská slavnost
Datum položení základního kamene ke stavbě Národního divadla nebylo zvoleno náhodně. Stal se jím 16. květen 1868, den svatojánské pouti, kdy každoročně směřovaly ku Praze zástupy poutníků ze všech končin Čech. Slavnostní příležitost učinila ze svatojánské pouti roku 1868 národní manifestaci.
Podle svědectví současníků nezažila Praha od korunovace Ferdinanda V. českých králem v roce 1836 tak skvostný průvod. Tisíce lidí se zúčastnily plavby po Vltavě v předvečer divadelní slavnosti dne 15. 5. 1868.
V sobotu 16. 5. 1868 se shromáždily desetitisíce návštěvníků svatojánské slavnosti na předměstích Prahy. Jejich hlavní proudy se hrnuly Karlínem na prostranství za Invalidovnou. Úderem desáté hodiny se dal průvod na pochod do Prahy.
Přední místo mezi jezdeckými bandérii bylo vyhrazeno 24 jezdcům z Hané na Moravě, a to na důkaz blízkého vztahu Čechů a Moravanů. Následovala bandéria jezdců v lidových krojích z Chrudimi, Pardubic, Českého Brodu, Velimi, Dolní Třebaně, Kouřimi, Kolína, Unhoště, Říčan aj.
Ti všichni doprovázeli vozy, které přivážely na staveniště budoucího Národního divadla mohutné kameny z památných hor, například z Řípu, Blaníka, Radhoště, Vítkova a dalších. Průvod tvořili zástupci všech vrstev tehdejší společnosti, všech krajů i mnoha slovanských národů.
Za bandérii jezdců kráčeli členové Sboru pro zbudování ND ve slavnostním národním obleku v čele s Dr. K. Sladkovským, pak šli sokolové, zástupci živnostenských spolků, Hlahol, spolek Beseda, pěvecké spolky z Čech i Moravy, členové Umělecké besedy, divadelní spolky, zástupci obecních zastupitelstev, hodnostáři určení k poklepu na základní kámen, jakož i zástupci cechů a dělníci.
Sbor dělnictva symbolicky ukončovala družina dráteníků zpod Tater, která byla co nejsrdečněji vítána. Průvod uzavírali jezdci v krojích z Benešova, Vysočan, Kbel, Jílového, Tábora, Karlína a Brandýsa nad Labem.
Účastníci průvodu procházeli vyzdobenými ulicemi a po půl druhé hodině dorazili na nádherně ozdobené staveniště na nábřeží Vltavy poblíž Řetězového mostu (dnešní most Legií). Uprostřed staveniště byl prostranný čtyřhran, ohraničený ze tří stran rozsáhlými tribunami pro pěvecké spolky. V popředí čtyřhranu stál na čtyřech sloupech stan, překrývající základní kámen s nápisem „Národ sobě!“.
Divadlo vpravdě národní
Po podpisu zakládací listiny předstoupil před přítomné Dr. K. Sladkovský. Listinu s podpisy vložil do kovové skříňky a ta byla zazděna do základního kamene. Na dva tisíce zpěváků zapělo za řízení K. Bendla, F. Hellera a kapeníka A. Čecha slavnostní hymnu.
Se slavnostní řečí vystoupil K. Sladkovský, který mimo jiné prohlásil: „Divadlo bylo posledním opatrovatelem zmírajícího i bylo první posilou pozdravujícího se národa našeho. (…) Toť posvátný onen význam, v kterémž mezi všemi ostatními národy na světě jen národ náš divadlo své nazývat může divadlem národním…“
Jako první poklepal na základní kámen F. Palacký, jenž prohlásil: „Ve jménu národa v Čechách i na Moravě jednotného požehnejž pán Bůh dílu svatyně této, na které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všelijaká mravní pravda a krása.“
Po Palackém následovali tito činitelé: za nepřítomného nejvyššího zemského maršálka Dr. Schmeykal, předseda klubu zemských poslanců F. L. Rieger, předseda klubu moravských poslanců A. Pražák, pražský purkmistr K. L. Klaudy, zástupce moravských měst J. Novák, zástupce venkovských obcí v Čechách V. Kratochvíl, zástupce moravských obcí F. Skopalík, vědec J. E. Purkyně, starosta Umělecké besedy J. Wenzig, předseda Českého musea hrabě J. Clam-Martinic, předseda Matice české hrabě J. Harrach, herec J. J. Kolár, hudebník B. Smetana, starosta Sokola B. Stýblo, předseda Oulu F. Chleborád, architekt Národního divadla J. Zítek, stavitel ND F. Havel a jako poslední zástupce Sboru pro zbudování ND F. Urbánek. Mezi účastníky byl na slavnosti přítomen i M. Krejčí, zástupce amerických Čechů z Clevelandu ve státě Ohio.
Po skončení slavnostního aktu poklepání na základní kámen poděkoval F. Urbánek všem za účast. Na závěr přítomní zazpívali písně „Kde domov můj?“ a „Moravo, Moravo!“.
Slavnostní odpoledne a večer
Slavnostní akt položení základního kamene ke stavbě Národního divadla měl své pokračování. Ve tři hodiny odpoledne začala na Letné lidová veselice. Její účastníci předběhli o několik dní císaře Františka Josefa I. a vyzkoušeli nový most, který spojil oba vltavské břehy pod Letnou. Tisíce lidí si přišly poslechnout hudební sbory, zhlédnout divadélka nebo se jen tak pobavit na houpačkách. Nechybělo samozřejmě ani tradiční české pivo.
Zvlášť slavnostní ráz měla toho dne divadelní představení. Hrálo se jak v Novoměstském divadle za Koňskou bránou, tak i v Prozatímním divadle. V Novoměstském divadle se odpoledne hrála Tylova báchorka Strakonický dudák a večer Smetanova opera Dalibor.
Večernímu představení předcházela slavnostní předehra Věštba Libušina od J. J. Kolára. O jeho průběhu následujícího dne referovaly Národní listy těmito slovy: „Při Kolárově proslovu vypuklo obecenstvo mnohokrát v bouřlivý jásot, a když na povelení Libušino objevilo se krásné divadlo národní v celé velikosti, neměl jásot téměř konce.“
Nejen tyto ovace, nýbrž i volba Bozděchova Barona Goertze pro večerní představení v Prozatímním divadle svědčily o tom, že politicky se probouzející česká společnost využívala v roce 1868 všech příležitostí k tomu, aby mohla politikům ve Vídni dát najevo, co si opravdu myslí. Vždyť každému bylo tehdy jasné, že Goertz není nikdo jiný než nenáviděný rakouský ministr zahraničí F. F. Beust!
Výzva k jednotě a spolupráci
Divadelní slavnost v Praze byla zakončena 17. 5. 1868 hostinou na Žofíně. Mezi shromážděnými hosty byli také četní zástupci slovanských národů: prof. V. I. Lamanskij z Petrohradu, srbský básník Dr. J. Subotić, B. T. Dědickij a V. I. Gubin z Moskvy, lužický národovec P. Hórnik aj. Ze Slovenska přijel spisovatel J. M. Hurban.
Slavnostní přípitky pronesli: F. Palacký, F. L. Rieger, F. Urbánek, A. Pražák, F. A. Brauner. K. L. Klaudy, K. Adámek, K. Sladkovský aj. Profesor V. I. Lamanskij při svém přípitku řekl: „My, Rusové, vidíme v svobodě a blahobytu samostatného národa českého slávu a chloubu svou!“
Nebylo to jen tradiční české rusofilství, které způsobilo, že se divadelní slavnost 16. 5. 1868 stala doslova záležitostí všech slovanských národů. Byla to především staletá zkušenost ze soužití s Němci, která stavěla do popředí vztahů mezi slovanskými národy v rámci Rakouska-Uherska i mimo něj potřebu zachovávat jednotu, vzájemnou podporu a spolupráci všech Slovanů.
Jak jinak než jako poselství adresované nám, kteří žijeme na konci neklidného 20. století, máme chápat slova Dr. J. Subotiće z Nového Sadu, pronesená 17. 5. 1868 na Žofíně: „Pánové, váš národ bude míti slavnou budoucnost, ale nezapomeňte ani pak, že jste národ slovanský, a zůstaňte Slovany! Vězte, že nemáte přátel kromě Slovanů, že nikdo vám nepomůže, leč Slované!“
Slavnost položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze se zařadila na čestné místo mezi památnými dny našich národních dějin.
9. 5. 1993
PhDr. Rostislav Janošík
(Text článku je převzat z tištěných SN č. 2/1996, str. 5)
─────
Seznam vyobrazení:
- Podoba Národního divadla podle plánu prof. J. Zítka. (Vyobrazení z časopisu Světozor ze dne 15. 5. 1868 z fondu Národní knihovny ČR v Praze.)
- Staveniště budoucího Národního divadla během slavnostního poklepávání na základní kámen dne 16. 5. 1868; vpravo: nároží Ullmannovy budovy paláce Lažanských, dnes s kavárnou Slavie v přízemí, vlevo: Řetězový most Františka I., dnešní most Legií. (Vyobrazení z časopisu Světozor ze dne 12. 6. 1868 z fondu Národní knihovny ČR v Praze.)
- Slavnostní akt položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze dne 16. 5. 1868 na dobové fotografii.
- Divadelní cedule oznamující premiéru opery B. Smetany „Dalibor“ (16. 5. 1868).
