Svobodné noviny na internetu

Za několik dní si připomeneme dvě jubilea, jejichž vztah by se dal charakterizovat jako spojení ohně a vody. Tím prvním je 60. výročí slavnostního odhalení Stalinovy sochy v Praze na Letné (1. 5. 1955). Tím druhým byla poprava tří členů protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů (2. 5. 1955), od níž uplynulo rovněž 60 let.

Na jedné straně megalomanská oslava vítěze nad nacistickým Německem, z něhož se měl vbrzku stát jeden z největších masových vrahů ve světových dějinách (větší nebo srovnatelný s A. Hitlerem). Na straně druhé krutá pomsta představitelů komunistické moci v ČSR na těch, které se jim podařilo polapit, když jim ti hlavní aktéři utekli do Západního Berlína.

Nic nedokládá kontroverznost zločinného komunistického režimu víc než právě tyto dva kontrasty, mezi nimiž se museli obyčejní občané tehdejšího lidově demokratického Československa pohybovat a snažit se přežít.

***

Stalinův pomník nad Prahou

V den, kdy se u nás tradičně slavíval Svátek práce (poprvé roku 1890), 1. 5. 1955, rozhodli se vládnoucí komunisté v Československu manifestovat před celým světem svou neochvějnou věrnost SSSR a velikému „kormidelníkovi dějin“ – Josifu Vissarionoviči Stalinovi (původním jménem Džugašvili).

Bylo krátce po největší vlně politických soudních procesů s hrdelními rozsudky, jež zdecimovaly jak vedení KSČ, tak i občanskou společnost. Proto bylo pochopitelné, že se lidé pragmaticky řídili známým a osvědčeným heslem: Raději se mýlit se stranou než proti ní. A také jinak: Raději odhalit Stalinův pomník v Praze pár dní před Dnem osvobození (9. 5.) než o den později.

A tak se raději mýlili se stranou (= KSČ) a obří sochu „báťušky“ Stalina odhalili dva roky po jeho smrti, než aby to neučinili vůbec. Málokdo z těch, kteří se inspirovali myšlenkou vybudovat v Praze největší Stalinův pomník v Evropě, v květnových dnech roku 1955 tušil, že veliký Stalin bude brzy, již za necelý rok, v únoru 1956, odhalen jako masový vrah a škůdce všeho sovětského lidu.

Myšlenka na vybudování monumentu, který by připomínal konec nejstrašnější války v dějinách lidstva a jenž by náležitě oslavil vítěze nad německým nacismem a fašismem ostatních spojenců hitlerovského Německa, se zrodila krátce po skončení války. Původně se počítalo jen se vztyčením dvou soch spojenců protihitlerovské koalice – Stalina, reprezentujícího SSSR, a amerického prezidenta. Když pak začala „studená válka“, někdejší spojenectví vzalo za své a na oslavování zbyl už jen Stalin.

A tak se objevila megalomanská myšlenka na vytvoření obřího sousoší Stalina na Letné. Praha se měla dočkat své nové dominanty. Už ne panoráma Hradčan, s nímž se po 15. 3. 1939 musel spokojit i A. Hitler, ale dominanta nová – socha „Tatíčka Josefa Osvoboditele“, který bude přísným okem dohlížet na Prahu, aby kráčela tou jedinou správnou cestou ke komunismu – podle sovětského vzoru.

Po několika letech váhání a příprav se nakonec podařilo myšlenku obří Stalinovy sochy prosadit a začít realizovat. Základní kámen k pomníku na Letné byl položen dne 22. 12. 1949, den po Stalinových 70. narozeninách. Tehdy se tohoto slavnostního aktu zúčastnil samotný předseda vlády A. Zápotocký. Největší skupinové sousoší v Evropě mělo být postaveno podle návrhu akademického sochaře Otakara Švece (1891-1955), jenž měsíc před odhalením pomníku spáchal sebevraždu. Architektonickou úpravu okolí sochy zpracovali manželé Jiří a Vlasta Štursovi. Dohled nad průběhem prací z hlediska uměleckého měli akademičtí sochaři O. Velínský a A. Nykl.

Do základů monumentu byly symbolicky svezeny kameny ze všech krajů tehdejšího Československa. Jednalo se celkem o 23 základních kamenů, např. ze základů Staroměstské radnice v Praze, z hory Řípu, z Inovce na Slovensku, z nacisty vypálených Ležáků, ze Skutče i z nejstarší slovanské baziliky na Velehradě. Tvůrci se zřejmě zhlédli ve stavbě Národního divadla v Praze. Kameny byly osazeny sedm metrů pod horní hranu 15metrového žulového podstavce.

Vlastní stavební práce začaly teprve v únoru 1952. Podílelo se na nich šest set stavbařů. Výška kopce, na němž monument vyrůstal (schodiště vedoucí k pomníku), činila 150 metrů a výška žulového postavce, na kterém socha stála, byla 15 metrů. Na podstavci vznikla nejprve železobetonová konstrukce, jež byla následně obložena 235 žulovými kvádry (každý z nich vážil 30 tun) ze severočeských lomů. Výška takto sestaveného skupinového sousoší činila 15,5 metru. Délka monumentu, pro nějž se vžilo lidové označení „Fronta na maso“, byla 22 metrů. Váha celého objektu činila dohromady 17 000 tun. Výstavba pomníku přišla státní pokladnu na 140 milionů korun (po měnové reformě z r. 1953).

Pod monumentem byly vybudovány podzemní chodby o rozloze 1200 metrů čtverečních. Původně se počítalo s tím, že zde bude uloženo nabalzamované tělo prvního dělnického prezidenta a předsedy KSČ Klementa Gottwalda (1896-1953) a že tady vznikne jeho mauzoleum – podle sovětského vzoru. Když byl po sedmi letech Stalinův pomník vyhozen do vzduchu, sloužily tyto podzemní prostory jako skladiště zeleniny.

Stalinův pomník byl umístěn na dobře viditelné místo nad letenské vyústění Čechova mostu. V popředí skupinového sousoší stál Stalin ve svém typickém, dlouhém vojenském kabátě a za ním bylo po obou stranách seřazeno celkem osm postav, které symbolizovaly zástupce pracujícího lidu. Po Stalinově levé ruce stáli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec) a po jeho pravé ruce zástupci lidu československého (dělník, rolnice, novátor a vojín).

Ke slavnostnímu odhalení tohoto totalitního monstra došlo dne 1. května 1955 pod heslem: „Svému osvoboditeli – československý lid.“ Ke shromážděným davům Pražanů tehdy nepromluvil prezident republiky A. Zápotocký ani předseda vlády Viliam Široký, jak by se dalo logicky očekávat, nýbrž jen subalterní zástupce vlády – náměstek ministerského předsedy V. Kopecký, jinak skalní stalinista a předválečný agent NKVD. Na akci byl přítomen jak nedávno zvolený primátor Prahy A. Svoboda (vystřídal Dr. V. Vacka), tak i sovětský velvyslanec v ČSR N. P. Firjubin. 

Stalinův pomník na Letné byl odhalen v době, kdy v SSSR a v dalších tzv. lidově demokratických státech Evropy začala „destalinizace“, která vyvrcholila na XX. sjezdu KSSS (1956) odsouzením „kultu osobnosti“ J. V. Stalina. Přesto trvalo ještě několik let, než se i čs. komunisté rozhodli s tímto dědictvím totalitní minulosti skoncovat. I v tomto případě musel přijít podnět zvenku – od sovětských komunistů.

O zbourání Stalinova pomníku rozhodlo v únoru 1962 na tajném zasedání předsednictvo ÚV KSČ pod vedením A. Novotného. Vynutil si to nejvyšší představitel KSSS N. S. Chruščov, který údajně odmítl přijet do Prahy, dokud tam bude stát Stalinova socha.

K odstřelení pomníku došlo celkem na třikrát – na přelomu října a listopadu 1962. Demolice trvala dva měsíce a uskutečnila se s pomocí 2 tun trhaviny a 2000 rozbušek. Odstřelovalo se tzv. po patrech. Celá akce stála téměř 5 milionů korun. Třebaže k odstřelu docházelo jen nedaleko od centra hlavního města, nesmělo se o tom mluvit ani psát a objekt bylo zakázáno fotografovat i filmovat. Navzdory těmto zákazům se přesto zachovalo několik amatérských fotografií.

Největším problémem bylo odstraňování suti z odstřeleného pomníku. Část žulových bloků spadla do Vltavy, zbývající žulový kámen byl rozdrcen a použit jako navážka na stavbu silnic v okolí Prahy. Některé žulové desky byly odvezeny na stavbu divadla v Brně. Zbytek drtě zaplnil podzemní prostory pod pomníkem.

***

Poprava členů Mašínovy odbojové skupiny

Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, dne 2. 5. 1955 se uskutečnila poprava tří členů protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů. Zatímco bratrům Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a jejich spolubojovníkovi Milanu Paumerovi se podařilo probít až do americké okupační zóny v Západním Berlíně, dva z jejich kolegů, kteří spolu s nimi absolvovali část cesty přes území východního Německa, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli východoněmeckými ozbrojenými oddíly chyceni a předáni čs. bezpečnostním orgánům. V té době byl na našem území zatčen také strýc bratrů Mašínových – Ctibor Novák. (Pozn. 1)

Všichni tři pak byli spolu s ostatními obžalovanými postaveni před soud. Po zinscenovaném soudním přelíčení, které se konalo ve dnech 28.–29. 1. 1955, byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán dne 2. 5. 1955 v odpoledních hodinách v Pankrácké věznici v Praze. (Pozn. 2)

Jejich poprava se uskutečnila přesně den po slavnostním odhalení Stalinova pomníku na Letné. Komunistické šibenice pro odpůrce zrůdné a zločinné ideologie stály vždy ve stínu takových totalitních monster, jakým bylo i skupinové sousoší v popředí s J. V. Stalinem v Praze na Letné. Většina zastrašených obyvatel si raději všímala této sochy než statečných bojovníků proti komunistickému teroru.

Stalinova socha byla postavena tak, aby ji bylo dobře vidět ze všech stran, kdežto šibenice stály na vězeňském dvoře, obehnaném zdí a ostnatým drátem, protože nebyly určeny očím veřejnosti. Právě tento fakt nejlépe dokládá pokrytectví a zbabělost tehdejších představitelů komunistické moci v Československu. I to byl jeden z důvodů, proč tento nelidský a protilidový režim musel padnout.

29. 4. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. O odbojové skupině bratří Mašínů viz článek v rubrice „PDF ke stažení“.

2. Životopisy C. Nováka, V. Švédy a Z. Janaty jsou uvedeny jako příloha tohoto článku.

***

Příloha:

Osud tří popravených členů skupiny bratří Mašínů

Ctibor Novák (1902–1955)

Ctibor Novák se narodil 25. 10. 1902 v Praze. Jeho rodiče byli dobře situovaní středostavovští měšťané. Otec Ing. Leopold Novák pracoval jako geometr, matka Emma Nováková byla v domácnosti. Rodina bydlela na Moravě (konkrétně v Olomouci). Po maturitě na reálce se Ctibor rozhodl pro kariéru vojáka. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a dělostřelecký výcvik v Olomouci. Jeho další životní dráhu výrazně ovlivnila známost a pozdější sňatek (1929) sestry Zdeny s Josefem Mašínem starším (významná postava protinacistického odboje ze skupiny „Tří králů“ spolu s J. Balabánem a V. Morávkem).

Poprvé vstoupil do stavu manželského rovněž v r. 1929, kdy se oženil s Marií Veselskou. Z tohoto svazku se narodily dvě děti: v r. 1931 dcera Míla a v r. 1932 syn Ctibor. Manželství však nemělo dlouhého trvání a již v roce 1934 skončilo rozvodem.

Poměry v armádě po mnichovském diktátu přiměly Ctibora Nováka k odchodu z činné služby v hodnosti štábního kapitána. Podle svědectví přátel z armády a bývalých spolužáků z vojenské akademie (pplk. K. Préma, gen. J. Studlara) podnikl mnohé kroky (např. změna českého křestního jména Ctibor na německé Anton a příjmení na Nowak), aby získal důvěru německé branné moci, měl přístup k informacím a mohl působit ve prospěch polské a československé zpravodajské služby v Londýně. Výše uvedení svědci potvrdili po skončení války jeho rozhodující podíl na diverzních akcích proti strategickým cílům v Berlíně. Poté se půda v hlavním říšskoněmeckém městě stala pro Ctibora Nováka příliš horkou. Při přechodu jugoslávských hranic byl zatčen a dopraven do Prahy na Pankrác a po deseti měsících tvrdých výslechů zpět do Berlína. Spojitost s diverzními akcemi se Novákovi prokázat nepodařilo, ale podezření ze špionážní činnosti vedlo k jeho odsouzení na šest let káznice. Dočkal se osvobození v r. 1945, ale jeho zdraví mezitím trvale poznamenaly výslechy a strádání v káznici.

Na přelomu let 1945–1946 zastával funkci velitele čtyř internačních táborů pro Němce na Jesenicku. Byla to temná stránka jeho kariéry: s jeho souhlasem bylo popraveno několik osob německé národnosti. Následně bylo proti němu zahájeno kárné řízení, zastavené posléze na pokyn Bedřicha Reicina. Tehdejší vypjatě protiněmecké poměry charakterizuje další prohřešek kladený Novákovi za vinu. Zasadil se o provedení „změny národnosti nastávající manželky a tchyně z německé na českou na základě neznámou cestou získaného Osvědčení o národní spolehlivosti nevěsty“ (jednalo se o Janu Hänichovou, rozenou Melcherovou, se kterou se oženil v r. 1946. Jejího syna Richarda přijal za vlastního a vychovával ho jako Vladimíra Nováka).

Vzhledem k očistě armády od „reakčních živlů“ a ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl v r. 1950 v hodnosti majora poslán do výslužby. V letech 1951–1953 pracoval jako recepční ve vojenské zotavovně v Karlových Varech a jako trafikant v Jeseníku. Do tohoto období spadají jeho četné kontakty se synovci Ctiradem a Josefem Mašínovými a s jejich odbojovou skupinou na Poděbradsku. Hodnocení role Ctibora Nováka v aktivitách bratří Mašínů v dostupných pramenech nebo svědectvích pamětníků není zcela jednoznačné. Pravděpodobně působil spíše jako „technický poradce“ a snažil se synovce mírnit, zejména poté, co byl v r. 1951 společně s nimi zatčen a vyšetřován StB ve spojitosti s obviněním z přechovávání zbraní a napomáhání k ilegálnímu opuštění republiky. Tehdy jej ještě propustili pro nedostatek důkazů.

Ovšem v září 1953 byl zatčen znovu, záhy poté, co bratři Mašínové společně s M. Paumerem, V. Švédou a Z. Janatou opustili republiku při útěku do západní zóny Německa. Tentokrát již „třídnímu pojetí spravedlnosti“ neunikl. Když se StB nepodařilo uspět se žádostmi o vydání bratří Mašínů, došlo ve vedení vyšetřování a přípravě procesu k posunu: Ctibor Novák se měl stát jeho ústřední postavou, inspirátorem aktivit skupiny a podněcovatelem ostatních mladistvých účastníků ke špionáži ve prospěch imperialistických mocností. „Trestní věc proti Ctiboru Novákovi a spol.“ soudil Nejvyšší soud v Praze (předseda senátu JUDr. Jan Novák, prokurátor JUDr. Václav Šáňa) po více než rok trvajícím vyšetřování ve dnech 25.–29. 1. 1955. V procesu figurovalo celkem sedmnáct obviněných a tři z nich včetně Ctibora Nováka byli odsouzeni k trestu smrti (trestný čin velezrady podle § 78, odst. 3 písm. d, zák. č. 86/50), který byl vykonán dne 2. 5. 1955.

Ani matce Emmě Novákové nebylo umožněno syna před popravou navštívit, přestože o to opakovaně žádala. Jeho sestra Zdena Mašínová byla odsouzena za spoluúčast ve „zločinném spiknutí proti republice“ v samostatném procesu na 25 let. Již tehdy byla velmi vážně nemocná a zemřela ve vězení necelý rok po vynesení rozsudku. Zbytek rodu Novákových a Mašínů byl vystaven trvalému tlaku a provokacím StB.

PhDr. Markéta Doležalová

***

Václav Švéda (1921–1955)

Václav Švéda se narodil 26. 4. 1921 v obci Pivín na Moravě. Jeho otec František Švéda se vyučil zedníkem a později dokázal vybudovat malé zemědělské hospodářství. S manželkou Hedvikou měli tři syny: po Václavovi ještě Zdeňka (1922) a Vratislava (1927). Přes skromné poměry rodiče umožnili synovi studovat (v letech 1931–1938 na gymnáziu v Kolíně a v Olomouci).

Po okupaci republiky se Václav Švéda pokusil překročit hranice protektorátu s cílem připojit se k zahraničním československým jednotkám. Štěstí mu nepřálo, byl zadržen a uvězněn gestapem. V roce 1940 uprchl, určitou dobu se skrýval pod falešnou identitou v Německu a poté chtěl původní plán naplnit cestou přes Švýcarsko. Byl znovu zadržen, předán gestapu a v roce 1942 odsouzen k patnácti letům káznice. Osvobození se dočkal v Brandenburgu v dubnu 1945.

Po návratu do vlasti dokončil Václav Švéda gymnázium. V roce 1946 si našel místo pomocného dělníka v podniku bratří Kasparidesů v Kolíně, kde poznal i svoji budoucí manželku Ludmilu, dceru jednoho z majitelů (v témže roce se vzali). Ludmilu adoptovali příbuzní Josefa Mašína staršího (hrdiny protinacistického odboje ze skupiny „Tří králů“), kteří vlastnili statek v blízké obci Lošany. V roce 1947 manželé Švédovi převzali správu tohoto hospodářství a v témže roce se při odhalování pomníku Josefa Mašína st. v Lošanech Švéda seznámil s jeho syny Josefem ml. a Ctiradem.

V roce 1950 byli Švédovi donuceni předat hospodářství státnímu statku a posléze je z jejich domova i se dvěma malými dětmi vystěhovali jako „kulaky a třídní nepřátele“. Nezbývalo jim než se uchýlit k Václavovým rodičům do Pivína. V letech 1950 až 1953 Václav Švéda vystřídal řadu krátkodobých zaměstnání: pracoval jako krmič vepřů, brigádník na Dole Kaňk u Kutné Hory, jako závozník nebo jako dělník na pile. V tomto období se podílel na činnosti skupiny bratří Mašínových. V srpnu 1952 se účastnil přepadení vozidla vezoucího výplaty podniku Kovolis, při němž byl zastřelen pokladník Rošický. Měl rozhodující podíl na provedení krádeže donaritu na Dole Kaňk a aktivně se podílel i na zapalování stohů nedostatkové slámy na Moravě. Cílem této akce bylo destabilizovat situaci v místních zemědělských družstvech.

Brzy poté se u zaměstnavatele Václava Švédy objevili tajní spolupracovníci StB. Akutní hrozba prozrazení skupiny vedla její členy počátkem listopadu 1953 k překročení hranic s NDR na Chebsku s úmyslem přejít do západního Berlína a vstoupit do armády USA. Německá policie podporovaná armádou zahájila proti pětici uprchlých Čechů rozsáhlou pátrací akci. Václav Švéda byl raněn a zadržen. Česká strana trvala na jeho vydání k soudu na domácí půdě, k němuž po opakovaném ujištění německé strany o výměře maximálního trestu pro „nebezpečného teroristu“ došlo v roce 1954. Výsledek pečlivě režírovaného a střeženého procesu (viz Životopis Ctibora Nováka) mohl německé bezpečnostní orgány plně uspokojit: Václav Švéda byl odsouzen pro trestný čin velezrady, sabotáže, pokusu o vraždu, trestný čin loupeže a rozkrádání národního majetku k trestu smrti, vykonanému dne 2. května 1955. Trest podstoupil ve věku 34 let.

Komunistický režim se pomstil i celé jeho rodině: manželka Ludmila byla bez ohledu na nezletilého syna a dceru odsouzena k trestu odnětí svobody na osmnáct let, otec František na patnáct let a oba bratři na dvacet let.

PhDr. Markéta Doležalová

***

Zbyněk Janata (1933–1955)

Zbyněk Janata se narodil 1. 2. 1933 v Bartoušově (spádová obec Libáň) na Jičínsku jako druhý syn učitele Ladislava Janaty (první syn Jaromír, 1931). Matka Julie, rozená Brzáková, zemřela v roce 1936, kdy byly Zbyňkovi pouhé tři roky. V roce 1938 se jeho otec znovu oženil s kolegyní učitelkou, s níž měl ještě dalšího syna Jiřího (1943) a dceru Hanu (1948).

Janatovi měli s dětmi velké plány a nejstarší Jaromír je jako vzorný student medicíny plnil. Se Zbyňkem však byly větší problémy. Studium na gymnáziu v Nymburku a v Poděbradech nedokončil. V roce 1948 byl přijat na vyšší průmyslovou školu v Mladé Boleslavi. Tam sice problémy neměl, ale ve třetím ročníku se dal zlákat spolužáky k účasti na pokusu o krádež motoru z vraku auta odstaveného na školním dvoře a po něm následoval přísný trest: vyloučení ze všech škol. Místo kariéry konstruktéra v mladoboleslavské automobilce se tak Zbyněk Janata musel spokojit s brigádnickou prací v hutích na Kladně a později s místem technického úředníka v podniku Kovolis – Čáslav, provozovna v Hedvíkově.

Další osudy Zbyňka Janaty jsou spojené s činností odbojové skupiny bratří Mašínů. Rodinu Mašínových poznal už jako dítě za okupace, kdy jeho otec, který tehdy působil v Poděbradech, pomáhal paní Mašínové v těžké situaci poté, co jejího manžela Josefa Mašína st. zatklo gestapo. Janata se účastnil například přepadení stanice SNB v Čelákovicích v září 1951, jehož motivem bylo získat zbraně pro další odbojovou činnost. Tato akce vyvolala zuřivou reakci bezpečnosti, byl při ní zabit příslušník SNB Honzák, který měl oné noci službu.

Členové skupiny začali uvažovat o emigraci, jejich přípravy však překazilo zatčení a vyšetřování bratří Mašínových a jejich strýce Ctibora Nováka v říjnu 1951. Těsně před zatčením Zbyněk Janata společně s Milanem Paumerem a Egonem Plechem za dramatických okolností uprchli z bytu Mašínových v Poděbradech a společně ukryli zbraně, které by jinak nepochybně vedly k odhalení činnosti skupiny. Po odsouzení Ctirada Mašína k trestu odnětí svobody vykonávaném v uranových dolech na Jáchymovsku se Zbyněk Janata aktivně zapojil do hledání možností, jak opatřit finance k jeho vysvobození a další činnosti. Především díky Janatovi (vzhledem k jeho znalosti podmínek v Kovolisu Hedvíkov) vznikl plán přepadnout vůz s výplatami pro zaměstnance Kovolisu, který provedli v srpnu 1952. Sám se přepadení neúčastnil, aby ho nepoznal někdo z posádky vozu. Smrt pokladníka Rošického sice akci nezhatila, ale zvýšila riziko prozrazení. Přesto skupina provedla další akce (odcizení trhaviny donarit z dolu u Kutné Hory – srpen 1953 s aktivní Janatovou účastí, dále podpálení stohů slámy v domovském regionu dalšího člena skupiny Václava Švédy na Moravě – září 1953, tentokrát se Zbyněk Janata neúčastnil). Hořící stohy sice vyvolaly náležitý ohlas mezi místními rolníky, nespokojenými s poměry v JZD, ale zároveň přivedly bezpečnost na stopu Václava Švédy (viz Životopis Václava Švédy) a odchod za hranice byl znovu na pořadu dne. Došlo k němu na počátku října 1953; místo přechodu hranic: lesnatá krajina na Chebsku, cíl: západní okupační zóna Berlína. Zbyněk Janata byl jediný z pětice uprchlíků, který neměl zbraň. Při střetu s východoněmeckou policií na železniční stanici v Ucro se ve zmatku při přestřelce ztratil. Jeho šance se bez prostředků a znalosti jazyka výrazně ztenčily a východoněmecká policie jej brzy zadržela.

Následovaly vysilující výslechy a v roce 1954 předání k soudu do Československa. V lednu 1955 byl v monstrprocesu odsouzen za velezradu, pokus o vraždu, loupež a rozkrádání národního majetku k trestu smrti. Jeho otec se pokoušel všemi možnými prostředky dosáhnout synova omilostnění (viz žádost o milost v příloze) a podle dostupné dokumentace přesvědčil i rodinné známé, o kterých se domníval, že mají v očích režimu pevnou pozici, aby žádali o přijetí u prezidenta Zápotockého ve věci zmírnění trestu pro jeho syna. Nebylo to však nic platné.

Zbyňka Janatu popravili v Praze na Pankráci společně s Václavem Švédou a Ctiborem Novákem dne 2. května 1955 ve věku 22 let.

PhDr. Markéta Doležalová

(Poznámka redakce SN: Použitý text i fotografie pocházejí z Archivu bezpečnostních složek.)