Svobodné noviny na internetu

(Pokračování)

Malý historický exkurs

Dějiny Prlova, stejně jako v případě jiných obcí, nezačaly až rokem 1945, ale mnohem dříve. Také tato obec má dlouhý a složitý historický vývoj.

Když jsem si připravoval podklady pro tento článek, neopomněl jsem, jak je dnes nutností, podívat se i na to, co se o Prlově uvádí na internetu. Musím konstatovat, že v porovnání s některými sousedními obcemi to není vůbec špatné. Naopak. S překvapením jsem se totiž dozvěděl i o tom, že v minulosti byl v sousední Senince nalezen kopytovitý klín – jako doklad o neolitickém osídlení zdejšího kraje.

Něco o tom vím, jelikož jsem tenkrát, před 40 lety, jako pracovník VÚ Vsetín od dotyčného nálezce tento pravěký předmět přebíral do sbírek vsetínského muzea a podával o něm zprávu do územně příslušné expozitury Archeologického ústavu ČSAV. Nález jsem nikde nepublikoval, ale po nějakém čase mne kontaktovali nějací redaktoři (už si nevzpomínám, odkud byli), aby si tuto informaci ověřili. Zda to někde zveřejnili, nevím. Z informace internetových stránek OÚ Prlov však soudím, že zřejmě ano.

Nedalo mi to a zalistoval jsem ve staré dokumentaci ze svého působení ve Vsetíně. Kopii tehdejší zprávy z 1. 4. 1975 jsem nakonec našel, dokonce i s vyobrazením zmíněného pravěkého artefaktu.

Ve zprávě se mimo jiné uvádí, že nález učinil v r. 1973 pan Josef Řezníček ze Seninky při polních pracích na své parcele č. 264. Jednalo se o zlomek kopytovitého klínu tmavé barvy, která na lomu přechází v barvu hnědou. Klín je dlouhý 11,5 cm, široký 2,5 cm a vysoký 2,5 cm. Předmět je hlazený, má plankonvexní průřez a je kopytovitě zahrocen. Nálezce uvedl, že hornina, z níž byl artefakt zhotoven, pochází přímo z místních geologických vrstev, které byly zjištěny při prospekci ložisek nafty v katastru obce Seninky. Právě tento zdánlivě nepodstatný údaj může potvrzovat, že na území této obce, která leží v nadmořské výšce 428 metrů, by mohlo být pravěké sídliště některé z kultur mladší doby kamenné.

Pravěké osídlení na Zlínsku

Zmíněný předmět ze Seninky není jediným dokladem o pravěkém osídlení zdejšího kraje. Dosavadní výsledky archeologického výzkumu na území okresu Zlín potvrzují to, co platí v regionech s obdobnou nadmořskou výškou. Většina trvalých sídel na tzv. starém sídelním území leží ve výšce 200-300 metrů: Zlín (230 m), Vizovice (296 m), Slušovice (275 m), Luhačovice (253 m), Uh. Brod (238 m), Bojkovice (277 m) apod.

Kopcovitý terén na obou stranách hlavního hřebene Vizovické vrchoviny (s dominantou vrchu Klášťova – 753 m) umožnil zakládat lidská sídla ještě ve výšce 300-400 metrů, ale horní hranice tohoto rozpětí nebyla v době předkolonizační překračována: Val. Klobouky (390 m), Slavičín (353 m), Brumov-Bylnice (330 m), Val. Polanka (388 m) aj. V polohách nad 400 metrů vznikala už jen opevněná pravěká sídla – hradiště a předpokládaná keltská oppida: Hradisko u Vlachovic (474 m), Vincúch u Mirošova (456 m), Gradca u Rudimova (450 m) aj.

Většina středověkých vesnic kolonizačního stáří byla zakládána ve 2. polovině 13. století a v průběhu 14. století (někde i později) v terénu s nadmořskou výškou od 400 do 500 metrů: Lipová, Smilonov u Sehradic, Krátká u Divnic, Vysoké Pole, Újezd, Haluzice, Drnovice, Nevšová, Loučka aj. Totéž platí pro obce v okolí Vizovic a podél říčky Rokytenky směrem ke Vsetínu: Lhota (Lhotsko), Bratřejov, Pozděchov, Prlov, Jasenná, Liptál, Rokytnice u Vsetína atd.

Středověká kolonizace na Zlínsku

Tzv. zakládací listina kláštera Smilheimu ve Vizovicích, hlásící se k 21. 8. 1261, je falzum zhruba o sto let mladší. Zachycuje stav z počátku kolonizace tohoto regionu v rozmezí let 1261-1361. Není jistě náhodou, že se v zájmu „hodnověrnosti“ tohoto dokumentu uvádějí místo kolonizačních vesnic pouze názvy stejnojmenných potoků a říček (Trnava, Ostrata, Vsemina, Rokytnice), jež tvořily hranice území, které bylo nově založenému klášteru věnováno jeho šlechtickými donátory, a to včetně nedávno vysazených vesnic.

Názorným dokladem úspěšně probíhající kolonizace jsou vesnice Slopné (správně: Slopná) a Smilonov. Po Slopném se psal Petr ze Slopného, který svou ves odkázal klášteru až po své smrti. Hlavní donátor kláštera, Smil ze Střílek a z Obřan, jenž zastával funkci purkrabího zeměpanského hradu Brumova, pojmenoval po sobě jak klášter, tak i nově založenou ves Smilonov. Její pozůstatky lze dodnes spatřit v zalesněném území kolem potoka Milenov u Sehradic. Listina z 21. 8. 1261 se o ní zmiňuje těmito slovy: „… Haluzice a již obydlenou vesnici Smilonov k tomu se vším, co má být v okolí na témže území postaveno…“ („… Halosicz quoque et Zmilonow villas iam sitas, et adhuc plurimis circumquaque in eodem nemore statuendis…“). (Pozn. 1 )

Dokument hovoří jasně: něco již bylo vybudováno, ale ne všechno dokončeno. Z tohoto vyjádření tedy plyne, že kolonizační projekt zdárně pokračoval a počítal se založením dalších vesnic. Proto v něm není řeč o řadě později vzniklých obcí na Luhačovicku – okolo hradu Engelsbergu (Sehradic): Horní a Dolní Lhota, Petrova Lhota (Petrůvka), Nevšová, Kladná aj.

Z textu zmíněné listiny vyplývá i to, že kolonizace v letech 1261-1300 v tzv. vizovickém újezdu představovala jednak obnovení starších, předkolonizačních osad, zpustošených mongolsko-kumánským vpádem (1241-1253), jednak vysazení nových, kolonizačních vesnic. Německé názvy Újezda-Vilperku, hradu Engelsbergu, kláštera Smilheimu či říčky „Schwework“ (Svíborka) potvrzují účast německých osadníků či lokátorů (později se názvy „počeštily“).

V této starší fázi bylo kolonizováno území na jih od hlavního hřebene Vizovické vrchoviny (trojúhelník: Vizovice-Luhačovice-Slavičín). Hlavním realizátorem této akce byl šlechtic Smil ze Střílek a z Obřan na Vizovicku a Brumovsku a leník olomouckého biskupství Helembert de Turri na Slavičínsku.

Teprve po r. 1300 (a před r. 1361) proběhla kolonizace na území severně od zmíněného hřebene Vizovické vrchoviny. Toto osídlování již pravděpodobně prováděli samotní cisterciáci z Vizovic. Postupně tak vznikly vesnice na severovýchod od Vizovic – směrem ke Vsetínu: Lhota (Lhotsko), Bratřejov, Pozděchov, Prlov, Liptál i obě Rokytnice. S názvy těchto vesnic to bylo obdobné jako v případě Všeminy, Ostraty a Trnavy: Prlov i Pozděchov  dostaly své jméno podle charakteristiky vodních toků. (Pozn. 2)

Toponomastika jako historický pramen

Budeme-li pátrat po výkladu názvů jednotlivých místních jmen izolovaně, dost často se nám může stát, že se spolehneme na jazykovědný výklad, který má dlouhou tradici a působí na první pohled věrohodně. V nejstarších pokusech o výklad významu místních jmen tak lze narazit na mnohé kuriózní případy: např. název města Zlín od domnělého zakladatele jménem Zla, jméno Brumova od „čeledního otíka“ Bruna, název Otrokovic nikoli podle otroků, nýbrž podle „otroka“ čili nezletilého zakladatele atd. Že tu něco „nehraje“, je při pozornějším pohledu zřejmé. Přesto se s takovými výklady jmen měst a obcí setkáváme stále.

Toponomastika je jazykovědná disciplína, zabývající se studiem místních a pomístních jmen. Je to věda velmi zajímavá a zdaleka ne tak „konzervativní“ jako starší, čistě jazykovědné výklady. Již před více než padesáti lety byla některými našimi vědci vypracována soustava (na principu přírodovědného třídění), která dokáže vcelku racionálně využít místních jmen jako pramene pro rekonstrukci dávné krajiny, charakteristiky obyvatelstva i jeho národnostního složení. V podmínkách regionálních dějin středověku tento systém začal úspěšně aplikovat moravský historik Ladislav Hosák (1898-1972), který patřil k velkým znalcům dějin východní a jihovýchodní Moravy. Jeho poznatky mají platnost dodnes. (Pozn. 3)

Na základě Hosákovy interpretace místních jmen je možno dospět k zajímavým závěrům. Před začátkem středověké kolonizace patřilo území Zlínska k lesnímu pásmu (Hvozdná), kde převažovaly listnaté stromy: v povodí Dřevnice, Březnice a Vláry to byla bříza (Březnice, Březolupy, Březová, zaniklá Březová u Malenovic), dále dub (Doubravy, zaniklé Horní a Dolní Doubravičky u Malenovic), jasan (Jasenná) a lípa (Lípa, Lipina, Lipová). Podél středního toku řeky Moravy rostla olše (zaniklý Olšovec u Tlumačova) a topol (Topolná).

Do skupiny místních jmen z oblasti rostlinstva lze zahrnout jména označující části rostlin (Kladná, Slopné, zaniklý Pěnkov u Pohořelic), porosty obecně (Hvozdná, Chlum, Chrastěšov, Lešná, Haluzice, Klečůvka, Trnava, Popův keř-Popov, Křekov, zaniklý Hoštínek u Tlumačova), vodní rostliny (Rokytnice), neovocné stromy listnaté (zaniklý Olšovec u Tlumačova, Topolná, Velký Ořechov, Vrbětice, Jasenná), ovocné stromy (Štípa), louky (Louky, Loučka, Lukov, Lukoveček, Příluky, Trávník-Grygov, Bylnice). Co se týká vody a vodních toků, sem patří názvy řek (Vlář), průběh vodního toku (Tečovice, Poteč), zvuk toku (Tichov), rychlost toku (Pozděchov, Všemina), čistota toku (Prlov) a chuť vody (Ostrata, Trnava). Bez zajímavosti není ani kategorie místních jmen nejasného původu (Ublo, Polichno, Neubuz, Lutonina, Vizovice, Šanov, Sobnov, Kašava aj).

Jak je z výše uvedeného zřejmé, místní jména kolonizačních vesnic na horním toku Dřevnice a v oblasti na severovýchod od Vizovic, souvisela převážně s vodními toky a s charakterem osídlované krajiny. Typická kolonizační jména podle zakladatele nebo podle lokátorů se vyskytují spíše v jiných částech zlínského regionu. Podle šlechtických zakladatelů to jsou: zaniklý Bunějov u Tečovic, Racková, Janová, Petrova Lhota-Petrůvka, Vítová, Smilonov, Mirošov a Vlčková. Podle lokátorů se nazývají tyto kolonizační vsi: Čepková, Bonětina, Mladcová, Hostišová, Marková, Držková, zaniklá Zdislavova Ves u Držkové a Jaroslavice.

Pro středověkou kolonizaci byly ovšem nejčastější Lhoty: Petrovská Lhota-Petrostudně, Hotmanova (Malenovská) Lhota, Rankova (Vlachovská) Lhota, Lhota u Tečovic, Fryštácká (Dolní) Lhota, Dolní Lhota a Horní Lhota u Luhačovic, Vysoká Lhota (Pole) u Újezda, Lhota (Lhotsko) u Vizovic, Horní Ves u Fryštáku, Podkopná Lhota a Lhota u Provodova. Méně časté byly Újezdy a Újezdce: Újezd u Vizovic, zaniklý Újezdec u Zlína, zaniklý Újezdec u Vysokého Pole, zaniklý Újezd u Lukova a Hřivínův Újezd.

Nejstarší zpráva o Prlově

Aby byl exkurs do nejstarší minulosti Prlova úplný, zastavme se ještě u první písemné zprávy o této obci. Také ta souvisí s existencí cisterciáckého kláštera Smilheimu (Rosa Mariae) ve Vizovicích. Klášter byl založen okolo roku 1260 na území jižně od Vizovic, jak naznačuje zvláštní postavení městečka Újezd u Val. Klobouk, vyplývající z textu tzv. zakládací listiny z 21. 8. 1261. Po zpustošení oblasti východní Moravy uherským magnátem Matúšem Čákem Trenčianským v r. 1314 bylo sídlo kláštera Smilheimu přeneseno do Vizovic, do míst dnešního zámku.

Obec Prlov je poprvé uvedena v listině z 16. 3. 1361, kterou vydala papežská kurie v Avignonu. Byla reakcí na stížnost vizovického opata Petra. Tento dokument konstatuje, že klášter Smilheim až do té doby klidně držel a užíval svých pozemských statků, a to vesnice Zářičí, Liptál, dvojí Rokytnici, Leskovec, (Valašskou) Polanku, Pozděchov, Prlov („Perlow“), Vysoké Pole, (Starý) Hrozenkov, Šanov, Lípu a polovinu Želechovic „spolu s příslušenstvím, k němuž patřila pole, louky, pastviny, mlýny, háje a lesy, bažiny, hory, budovy, vody (řeky), rybníky a potoky se všemi plody a užitky“.

V pokojné držbě těchto statků však klášteru bránili někteří představitelé vyšší i nižší šlechty: Albert ze Šternberka, biskup v německém Schwerinu, jeho příbuzný Alšík ze Šternberka, dále Jan z Kravař, Beneš ze Strážnice, Oneš z Lipiny i Jašek a Stašek ze Sehradic. (Pozn. 4) Spor se nepodařilo urovnat a nakonec jeden z jeho hlavních původců, který v té době již zastával funkci litomyšlského biskupa, Albert ze Šternberka, rozhodl o tom, že jeho příbuzní, Alšík a Vilém Zlínští ze Šternberka, zůstanou doživotními držiteli oněch osmi a půl vesnic, jež patřily vizovickému klášteru. Listinu, dokumentující tuto svévoli vůči klášteru, vydal biskup Albert ze Šternberka dne 15. 7. 1367 na hradě Šternberku. (Pozn. 5)

Tento neúspěšný spor se sousedy vizovického Smilheimu jen povzbudil kořistnictví dalších šlechticů a měšťanů, kteří vyvolali s klášterem spory o majetek, nebo se ho přímo zmocnili. A tak ještě před husitskými válkami zabral jeden z místních rytířů, Buzek z Vlachovic, dvě klášterní vesnice na Zlínsku – Smilonov a Rybník (zanikl u Vlachovic). Obě tyto vsi ve 2. pol. 15. století zpustly, avšak zůstaly nadále v majetku pánů z Vlachovic. Klášter vedl v té době řadu dalších sporů o majetek, který byl vzdálený desítky kilometrů od Vizovic: o vesnici Líšeň u Brna, o patronátní právo kostela v Lovčicích či o ves Cetechovice na Kroměřížsku.

V roce 1418 dobyli Smilheim husité, vedení knězem Tomášem z Vizovic a šlechticem Bedřichem ze Strážnice. V následujících desetiletích klášter už jen živořil. Nakonec v r. 1468 postoupil opat Jan městečko Vizovice a celé klášterní panství, včetně vsí Polanky („Polanka“), Pozděchova („Pozekow“) a Prlova („Perlow“), Janovi z Cimburka. Jeho zástavu potvrdil v r. 1473 český král Vladislav II. Jagellonský.

Součástí vizovického panství zůstal Prlov až do revoluce 1848/49. Po zániku patrimoniální správy se obec stala součástí politického okresu Uh. Brod. Od r. 1868 patřila pod okresní hejtmanství v Holešově a od r. 1935 pod okres Zlín. Když bylo v r. 1949 zrušeno zemské zřízení a vytvořen Gottwaldovský kraj, byl Prlov (spolu s Pozděchovem) připojen k okresu Vsetín.

Partyzáni na východní Moravě

Jednou z nejslavnějších kapitol dějin Prlova je účast obyvatel této obce v protinacistickém odboji v letech Druhé světové války (1939-1945).

Partyzánské oddíly se objevily na východní Moravě až na podzim 1944. Jejich přesun ze Slovenska na Moravu souvisel s ústupem německých vojsk v závěrečné fázi války. V zimě 1944/45 se německá armáda dostávala do kleští vojsk 2. a 4. ukrajinského frontu. Po boku vojáků Rudé armády bojoval 1. čs. armádní sbor v SSSR, jakož i Rumuni, Jugoslávci a partyzáni, operující na území Protektorátu Čechy a Morava.

Boj proti partyzánům vázal značné síly Němců, kteří proti nim nedokázali účinně zasáhnout a navíc potřebovali klid na ústup hlavních vojsk směrem na západ. Když na podzim 1944 přešla ze Slovenska na Moravu I. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky (v počtu 300 osob), začali Němci uskutečňovat opatření proti partyzánům (označovali je za „bandity“). K. H. Frank se proto úředními vyhláškami obracel na zdejší obyvatelstvo a hrozil mu represemi za podporu partyzánů.  

Operace „Tetřev“

Od podzimu 1944 na území celé východní Moravy začala probíhat rozsáhlá bezpečnostní opatření okupantů. Němci proti partyzánům nasazovali své ozbrojené složky: od jednotek Volksturmu až po elitní komanda SS.

Partyzánské hnutí navzdory tomu sílilo. I. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky se od léta 1944 rozrostla ze 330 mužů až na 1300 osob na konci tohoto roku. K partyzánům se hlásily celé vesnice nebo jejich části, např. Prlov, Hošťálková nebo Liptál. Němci byli nuceni do takto zasažených oblastí přisouvat nové a nové oddíly, které by partyzánům čelily. Přímo v okolí Prlova vytvořili kruh vojenských i policejních posádek: Jagdkomanda byla v Liptále, Hošťálkové a Horním Lidči; oddíly německé polní policie byly dislokovány ve Val. Polance, Hovězí, Halenkově, Jablůnce a Vizovicích.

Štáb pro potírání partyzánských „band“ sídlil ve Zlíně a koordinoval akce Wehrmachtu, SS i policie proti příslušníkům I. čs. partyzánské brigády J. Žižky i jejich podporovatelům z řad místního obyvatelstva. Například známé komando Nr. 31 sestávalo z členů SD, kteří předtím působili v Jugoslávii proti Titovým partyzánům.

Nacisté vypracovali plán na zničení I. čs. partyzánské brigády J. Žižky s krycím názvem „Tetřev“ (Auerhahn). Do této operace mělo být nasazeno 12 000 mužů z oddílů Wehrmachtu i SS. Do akce měly být zapojeny také policejní jednotky Burger a Ruhsam (asi 700 mužů), jakož i oddíly zvláštního určení (ZbV Kommanda) Nr. 1, 9, 24 a 31 (2000 mužů).

I. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky

Základem této partyzánské brigády se stal 21členný desant, který byl vysazen ve dvou skupinách koncem srpna 1944 v prostoru slovenské vesnice Sklabiňa u Martina. Velitelem byl ještě v SSSR jmenován por. Ján Ušiak, náčelníkem štábu a poradcem UŠPH (= Ukrajinského štábu partyzánského hnutí) kpt. RA Dajan Bajanovič Murzin a politickým komisařem Alexander Turský. Desant I. čs. partyzánské brigády J. Žižky byl připravován ve speciální škole UŠPH ve Svjatošinu u Kyjeva. Skupinu frekventantů z bývalého Československa měli na starosti rovněž dva zástupci KSČ, kteří se po válce „proslavili“ jako průkopníci „rudého teroru“ a politických soudních procesů: Rudolf Slánský a Augustin Schramm. 

Po získání dalších spolupracovníků se příslušníci I. čs. partyzánské brigády J. Žižky zúčastnili Slovenského národního povstání (SNP) v oblasti Martina, Strečna a Vrútek; jejich operačním prostorem bylo západní Slovensko. V průběhu těchto bojů přišel z UŠPH v Kyjevě rozkaz: probít se na Moravu a za pomoci místního obyvatelstva zde vytvořit partyzánskou oblast.

Brigáda tento přechod uskutečnila dne 25. 9. 1944 v prostoru Velkého Javorníka, kde došlo k největšímu ozbrojenému střetnutí s okupanty za celé období války až do příchodu Rudé armády. Dne 5. 10. 1944 brigáda odeslala do Kyjeva radiogram, v němž oznámila uskutečnění přechodu na Moravu a zahájení ozbrojené činnosti. Přechod probíhal po skupinách, které se pak shromáždily na Trojačce, na Kněhyni a na Martiňáku.

Němci se snažili brigádu za každou cenu infiltrovat svými konfidenty a posléze ji zničit. Málem se jim to podařilo. Tak se stalo, že 2. 11. 1944 byl štáb brigády zradou konfidenta přepaden: J. Ušiak byl raněn do obou nohou a Murzin utrpěl průstřel nohy. Raněný Ušiak se nakonec v obklíčení v Horní Čeladné dne 3. 11. 1944 zastřelil z vlastní zbraně. Murzin měl větší štěstí: pomoc a ošetření mu poskytl lesník Křenovský. Boje pak pokračovaly: brigáda přežila a mohla dále plnit své úkoly. Na místa padlých nastupovali noví dobrovolníci. Rovněž štáb brigády byl znovu ustaven: velitelem štábu se stal mjr. RA Murzin a velitelem úderného oddílu kpt. RA Petr Buďko. 

Prostorem, kam přenesla I. čs. partyzánská brigáda J. Žižky svou činnost, byly nejen Hostýnské a Vizovické vrchy, ale i celé území východní Moravy. Na štáb bylo postupně napojeno 33 samostatně operujících partyzánských oddílů a skupin (jedna z nich působila v Prlově). Partyzáni operovali v prostoru kolem Prlova, Pozděchova, Val. Polanky, Seninky, Lipové, Hošťálkové, Hovězí, Nového Hrozenkova, Horní Bečvy i Jasenné .

Během bojů s německými okupanty způsobovali partyzáni z Murzinovy brigády nepříteli značné škody ve válečné výrobě a zejména v dopravě, která zásobovala německou frontu. Partyzánské oddíly vykolejily na 60 vojenských vlaků a vyhodily do vzduchu 86 mostů. Provedly okolo stovky dalších destrukcí, při nichž zničily řadu objektů a linek spojů. Tím, že partyzáni poutali značnou sílu nepřítele, nemohli být němečtí vojáci použiti na frontě.

V závěrečné fázi války se příslušníci I. čs. partyzánské brigády J. Žižky spolupodíleli na osvobozování některých východomoravských obcí, např. Zlína a Vizovic, a zasáhli i do poválečného uspořádání politických poměrů – při ustavování orgánů revoluční moci. Svým ozbrojeným vystoupením proti okupantům si získali obdiv místního obyvatelstva i jejich pomoc, bez níž by se jim nepodařilo čelit německé převaze, natož nad ní zvítězit. Statečným vystoupením proti Němcům získali partyzáni autoritu, kterou jim nastupující představitelé poválečné politické moci mohli jen závidět. Není proto divu, že i v nových politických poměrech po roce 1945 přetrvala desítky let a budí obdiv i dnes.

28. 4. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae (CDB), V. díl, sv. 1, ed. J. Šebánek-S. Dušková, Praha 1974, str. 431, č. 290; J. Šebánek: Vizovická listina Smila ze Střílek z r. 1261 jako historický pramen především k otázce osídlení na Valašsku, Valašsko VIII, 1959-1961, str. 29-39.

2. O problematice nejstarších dějin Zlínska viz R. Janošík: Osídlení Gottwaldovska v době předhusitské, FF UP Olomouc, 1977, 421 str. (rukopis rigorózní práce).

3. L. Hosák: Moravské a slezské místní jméno jako historický pramen, Acta UPO, Olomouc, Historica III, 1962, str. 141-182.

4. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (CDM), IX. díl (1356-1366), ed. V. Brandl, Brno 1874, str. 173-176, č. 237.

5. G. Wolny: Die Markgrafschaft Mähren, IV. Band, Hradischer Kreis, Brünn 1838, str. 474; V. Peřinka: Vizovský okres, Brno 1907, str. 79, 199.

Seznam vyobrazení:

Obr. 1: Zlomek kopytovitého klínu ze Seninky, okr. Vsetín.

Obr. 2: Mapka zachycující počátky středověké kolonizace na Zlínsku. Vysvětlivky: A – obce předkolonizačníího stáří, B – brumovský újezd (kolonizace Smila ze Střílek), C – vizovický újezd (kolonizační území Smila ze Střílek a cisterciáků z Vizovic), D – zlínský újezd (kolonizace Viléma z Hustopečí a pánů z Egerberka), E – lukovský újezd (kolonizace pánů ze Šternberka), F – slušovický újezd (kolonizace pánů ze Šarova), G – slavičínský újezd (kolonizace Helemberta de Turri); 1 – Zlín, 2 – Lukov, 3 – Slušovice, 4 – Vizovice, 5 – Slavičín, 6 – Brumov.

Obr. 3: Znak obce Prlova.

Obr. 4: Nařízení K. H. Franka z 15. 9. 1944.

Obr. 5: Obec Sklabiňa u Martina, kde byl vysazen 21členný desant I. čs. partyzánské brigády J. Žižky.

Obr. 6: Štáb I. čs. partyzánské brigády J. Žižky. Uprostřed mjr. D. B. Murzin (s plnovousem), po jeho pravici P. Buďko, po levici P. Moskalenko (se samopalem).

(Všechna vyobrazení pocházejí z archivu autora.)

(Pokračování)