Svobodné noviny na internetu

Motto: „Mnohý člověk má čisté svědomí jen proto, že má slabou paměť.“ (A. Schopenhauer)

S tím, jak se blíží parlamentní volby, které dozajista překreslí politickou mapu ČR na dlouhá léta dopředu, roste frustrace občanů a voličů z toho, kam až to současná vláda dovedla. Co je však ještě horší a zatím nesrovnatelné s předvolebními kampaněmi z uplynulých desetiletí našeho polistopadového vývoje, je nebývale silná vlna osobních útoků vůči politikům, a to jak ze strany nespokojené veřejnosti, tak i útoků mezi politiky navzájem. Tyto „přestřelky“, často až bulvárního charakteru, zaplňují prostor v médiích místo toho, aby se zabývala vážnějšími věcmi.

Momentálně nejvíce „ostřelovanou“ političkou je předsedkyně KSČM, jedna z hlavních tváří předvolebního uskupení „Stačilo!“, europoslankyně Kateřina Konečná. K nejhlasitějším a nejvytrvalejším bojovníkům proti této političce i proti KSČM a formaci „Stačilo!“ patří, jak jinak, internetový deník „Forum24“, který poskytuje publikační prostor i premiérovi P. Fialovi a jeho „Pravému břehu“. Intenzita zmíněných útoků se výrazně zvýšila poté, kdy uskupení „Stačilo!“ potvrdilo své odhodlání účastnit se parlamentních voleb na podzim letošního roku.

Již dlouho jsme u nás neměli tolik „statečných bojovníků“ proti KSČM nebo proti Vidlákovi, kolik se jich vyrojilo v posledních dnech a týdnech. Útoky těchto „hrdinů bez bázně a hany“ se odehrávají nejen v médiích (hlavně těch, která jsou spjata s „fialovým hnusem“), nýbrž především na sociálních sítích. Jako záminky ke zviditelnění dosud mlčících „demokratů“, kterým až dosud nevadily všechny dosavadní „přešlapy“ Fialovy koalice, se využívá čehokoliv.

─────

J. Přeučil to tak snad cítí. Podle K. Konečné mu chybí „páteř“…­

Ještě než přejdu k „jádru“ konfliktu mezi K. Konečnou a hercem J. Přeučilem, musím upozornit na to, že i tento umělec v roce 1977 podepsal dokument označovaný jako „Anticharta“. V lednu 1977 jej podepsaly stovky našich herců, zpěváků a dalších umělců a kulturních pracovníků napříč celou republikou: v českých zemích i na Slovensku.

Mnozí z nich to brali jako šanci, jak po letech zákazu veřejného vystupování v rozhlase, v televizi i ve filmu znovu navázat na přerušenou předchozí pracovní kariéru. Na straně druhé to pak představitelé komunistického režimu brali jako příležitost ukázat těm „polepšeným“ jedincům svou pozitivní, laskavější tvář. „Ty to podepíšeš nebo něco řekneš v televizi proti Chartě 77 či přímo proti Havlovi, a my tě necháme hrát a vydělávat pěkné peníze!“

Jednalo se o jakousi novou „společenskou smlouvu“ mezi vítězi a poraženými v tzv. normalizačním režimu. Kupodivu to fungovalo a stěžovat si na onen podpis začali někteří umělci až po Listopadu 1989. Jiní dokonce začali tvrdit, že to nepodepsali, ale že režim jejich jméno připsal k těm ostatním. Kdo po těch desítkách let dokáže, jak to tehdy bylo, že ano?

Abychom lépe pochopili to, co dodnes determinuje chování většiny našich umělců, je třeba vědět, kdo všechno tu ponižující „Antichartu“ podepsal. Většina těchto signatářů to udělala proto, aby měli „od těch komunistů pokoj“. A někteří ještě u toho předváděli všelijaké politické tanečky. Tvrdili například to, že si mysleli, že podepisují prezenční listinu.

[Bližší informace o Chartě 77, tzv. Antichartě a souvislostech s dneškem naleznou čtenáři SN v článku: Charta 77, antichartisté a postkomunističhttps://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/charta-77--antichartiste-a-postkomunisticti-komedianti.htmltí komedianti (SN č. 1/2022, vloženo 11. 1. 2022, ZDE).]

─────

Přestože nejvíc rozruchu okolo konfliktu mezi K. Konečnou a J. Přeučilem nadělal tweet předsedkyně KSČM ze dne 23. 2. 2025, začnu naopak rozhovorem J. Přeučila, který tento herec poskytl pražského internetovému webu „PrahaIN.cz“ dne 15. 1. 2025, tedy bezmála šest týdnů před opožděnou reakcí K. Konečné. Tato politička si možná dávala na čas, aby měla všechny protiargumenty pohromadě. V politice je totiž nejhorší ukvapenost a nedostatek podkladů pro argumentaci. Tohoto nešvaru se dopouští velká část politiků: pálí od boku a neověřují si fakta.

Rozhovor J. Přeučila pro zmíněný internetový web měl tento titulek: Jak někdo může vůbec uvažovat o volbě paní Konečné? (PrahaIN.cz, 15. 1. 2025, 5:26) K tomu dodávám toto: Pan Přeučil by byl možná hodně překvapen tím, jak hodně lidí dnes o něčem takovém vážně přemýšlí po tom všem, co předvedla za tři roky svého „nevládnutí“ Fialova vláda. Tito potenciální voliči opozice totiž dospěli k závěru, že pár měsíců před volbami nemají koho volit. A někteří z nich to pravděpodobně vyřeší tím, že k volbám vůbec nepůjdou.

V době, kdy „přestřelka“ mezi J. Přeučilem a K. Konečnou proběhla, aniž se Vltava v Praze vylila z břehů, je snad každému soudnému člověku jasné, že i tento herec byl a je především „pragmatik“ a politický kariérista, jenž sloužil a slouží každému režimu, který se u nás dostal k moci: před rokem 1989 komunistům, po „sametu“ novým mocným. Momentálně P. Fialovi. Proto mu redakce webu „PrahaIN.cz“ nabídla rozhovor, jehož součástí je i zveřejněná fotografie tohoto herce ve fialovém saku. K tomu není třeba žádného komentáře. Již z této fotografie je zřejmé, že rozhovor se konal někdy v létě nebo na podzim loňského roku. Některé redakce u nás, jak se zdá, pracují v „předstihu“.

Nedávno jsem čistě náhodou při přepínání programů na svém televizoru narazil na podobný rozhovor s J. Přeučilem, v němž rovněž vzpomínal na svého tatínka. A musím po letech, která uplynula od prvního natáčení s J. Přeučilem pro dokumentární pořad ČT o M. Horákové z r. 1990 uznat, že hovoří pořád stejně, že je ve svých názorech konzistentní. To je dnes docela vzácná věc. Pro každého mladého člověka (J. Přeučil se narodil dne 17. 2. 1937 v Pardubicích) byl proces s touto političkou (dotkl se i Přeučilovy rodiny) obrovským šokem, velkým znejistěním pro celý další život.

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož jsem byl v minulosti s bývalými politickými vězni v častém kontaktu, že pocity mnoha jedinců, pronásledovaných komunistickým režimem, ale i jejich potomků, kteří v této nepřirozené atmosféře museli žít, se podobají tomu, co řekl J. Přeučil ve zmíněném rozhovoru pro web „PrahaIN.cz“. Čili: zdánlivá „kolaborace“ s režimem mohla být jen vynucenou reakcí na strach z možného pronásledování.

Dnes 88letý herec J. Přeučil v onom rozhovoru na adresu K. Konečné říká toto: „Cítím velkou trpkost. Necháou to. Komunisté za 40 let své vlády tady po sobě zanechali strašné stopy zla. To, co udělali s lidmi, a to všechno, co provedli naší zemi, by mělo být pro nás všechny velikým varováním, aby se to už nikdy neopakovalo. Nerozumím tomu, že i dnes ještě vůbec někdo uvažuje o tom, že by eventuálně znovu mohli komunisté vstoupit do Parlamentu. Je to absurdní. (…) Pevně ale věřím, že vyhraje rozumné slovo a rozumní lidé.“ (PrahaIN.cz, 15. 1. 2025, 5:26)

S celým tímto citátem J. Přeučila souhlasím a klidně bych se pod tato slova mohl podepsat. Žádná z citovaných vět nepotvrzuje, že by se J. Přeučil identifikoval s komunistickým, ale i s postkomunistickým režimem do té míry, že by se z toho dalo usuzovat na posluhování tomuto režimu. Spíš se jednalo o pouhou loajalitu a pasivní podvolení se stávajícím poměrům. Lidí, kteří po desítky let jen drželi „hubu a krok“ tady byly statisíce. Chovali se loajálně, protože by jinak nemohli vykonávat svou profesi, která je naplňovala. U umělců je to obzvláště citlivé téma: psát do šuplíku se dá, ale „hrát do šuplíku“ (V. Chramostová to řešila tzv. bytovým divadlem) lze jen velice obtížně. Kdybychom chtěli potrestat všechny, kteří „drželi hubu a krok“, ale jinak nikomu neuškodili, nestačil by nám ani obří „pranýř“, který bychom postavili na Staroměstském náměstí v Praze.

Na rozdíl od J. Přeučila mě trápí něco docela jiného. Zárukou toho, že se v nějaké jiné podobě nevrátí totalitní režim (rudý, hnědý, zelený, modrý, oranžový, fialový atd.), přece nemohou být nejrůznější proklamace či paragrafy trestního zákoníku, týkající se „činnosti ve prospěch cizí mocnosti“. Musí to být aktivní role občanů, kteří budou svobodu a demokracii nejen hájit slovy, nýbrž především skutky. Přesně to Fialova vláda nedělala a nedělá. Chce se pouze „prožvanit“ k lepší budoucnosti a po těch třech neúspěšných letech vládnutí si „zachránit zadek“.

Mne na rozdíl od jalových žvanilů z Fialovy vlády znepokojuje toto: Je to nezájem dnešní mladé generace o minulost, zejména o onu dobu komunistického režimu. Vždyť většina naší populace již nezažila rok 1968. Na tomto neutěšeném stavu společnosti se podílí i „veřejnoprávní“ Česká televize, která o této době nesvobody mlčí místo toho, aby o tom přinášela nová svědectví a nové dokumenty. Takovou ignorantskou televizi „veřejné služby“ nepotřebujeme!

─────

Co o naší minulosti ví K. Konečná? Skoro nic!

Předsedkyně KSČM, která sama pochází z nomenklaturní komunistické rodiny, se narodila na počátku 80. let 20. století, neboli: v „měkké“ fázi období tzv. normalizace. Režim se v té době již otřásal v základech, moc „gerontokratů“ v Moskvě slábla (a totéž se týkalo i „satelitů“ ze střední a východní Evropy) a bylo zřejmé, že změny jsou na spadnutí. Po nástupu M. S. Gorbačova k nim doopravdy došlo. Přitom již od začátku 80. let 20. století tajné služby připravovaly pro případné „přepřahání“ náhradníky pro nástupnický režim. I samotní komunisté věděli, že končí. Pouze o tom nechtěli nahlas mluvit. Pak přišel Listopad 1989. Z nebe spadl jen pro ty „nepoučené“, kteří přeslechli kvůli své hluchotě a slepotě „pukání ledů“.

Zatímco stanovisku J. Přeučila – jako jedna z politicky pronásledovaných osob – dobře rozumím, v případě K. Konečné mám z jejích vyjádření přinejmenším smíšené pocity. Netýká se to ani tak jejího „poštěkávání“ směrem k „ke komunistickému rozvědčíkovi na Hradě“, ale i „odrážení“ kritiky ze strany politických soupeřů/soupeřek. Měla by se umět lépe bránit i argumentovat. To však neumí, protože jí chybí potřebné znalosti o naší minulosti. Její poznatky jsou stejně torzovité a povrchní, jak to vidíme např. u T. Zdechovského či D. Nerudové. Dokonce ani J. Maláčová nebyla schopna reagovat na chybný údaj M. Jurečky o tom, že M. Horáková byla členkou sociální demokracie. To už je na pováženou!

Opravdu nebyla, ale patřila k významným funkcionářům ČSNS i k osobním přátelům E. Beneše a P. Zenkla. Oba tito politici kdysi začínali jako učitelé na Obchodní akademii v Resslově ulici v Praze 2. Čerstvá absolventka studia práv JUDr. M. Horáková zase začínala svou pracovní kariéru v tzv. Masarykových domech v Krči (dnes je zde Thomayerova nemocnice), které spadaly pod pražský magistrát; jejím nadřízeným byl P. Zenkl.

─────

S odpovědí na výrok J. Přeučila předsedkyně KSČM nespěchala…

Odpověď K. Konečné na vyjádření herce J. Přeučila začlenila redaktorka Naďa (kdepak přišla k tomuto ruskému jménu?) Borská do článku s tímto bulvárním titulkem: Hnis minulosti: Konečná odpověděla herci Přeučilovi (PL, 24. 2. 2025, 14:41).

Přitom není jasné, zda se ten „hnis“ týká i K. Konečné, nebo výhradně jen J. Přeučila. Oba přece byli členy této strany. Na prohlášení z rozhovoru J. Přeučila pro web „PrahaIN.cz“ z 15. 1. 2025 odpověděla Konečná na sociální síti X dne 23. 2. 2025. Vzhledem k funkci, kterou K. Konečná zastává, by bylo spíše na místě oficiální stanovisko ústředního stranického sekretariátu. Kritizovat totiž řadového člena KSČ, když sama kritička pochází z nomenklaturní rodiny, je stejně nemoudré a pokrytecké, jako jsou „výhrady“ D. Nerudové vůči K. Konečné: vždyť i ona pochází z komunistické rodiny.

Předsedkyně KSČM K. Konečná napsala na adresu J. Přeučila toto: „Vždycky je mi líto, když mravokárci typu pana Přeučila zapomenou na svou minulost a s komunisty bojují 35 let po převratu. Já jen nechápu, když komunisty pan Přeučil tak nenávidí, proč vstupoval do KSČ, ba dokonce rád posloužil v propagandistickém filmu proti Havlovi. Panu Přeučilovi zcela jistě nechybí talent. Co mu ale chybí, je »páteř«.“ Na místě K. Konečné bych o té „páteři“ raději pomlčel. Ani ona se nemá čím chlubit. MPA by jí doporučila, aby seděla v koutě a raději „šoupala nožičkama“. K jejímu doporučení se připojuji.

Zdá se, že autorka článku se chtěla komusi zavděčit, a proto zopakovala a dokonce upřesnila údaje o J. Přeučilovi, s nimiž se K. Konečná nezdržovala. Pod mezititulkem: „Otce mu odsoudili, ale on vstoupil do KSČ“ autorka konstatuje, že mladý J. Přeučil (*1937) se po monstrprocesu s poslankyní M. Horákovou (1950), v němž byl komunistickou justicí odsouzen také jeho otec, nakladatel a redaktor František Přeučil, v 50. letech 20. století vyučil dřevomodelářem, později vystudoval DAMU. V Divadle Na Zábradlí působil 33 let, v 80. letech 20. století byl šéfem činohry. Tři desítky let učil na DAMU. Již za totality běžně účinkoval v propagandistickém filmu „Kdo je Václav Havel?“, který vznikl na zakázku a na základě dokumentů dodaných StB. Pomlouváním disidenta a jeho rodiny komunistická moc reagovala na zrod Charty 77.

Autorka si nedala moc práce s tím, aby si zjistila další fakta o tomto herci. Jeho filmografie je opravdu bohatá (čítá desítky titulů) a rozhodně k ní nepatří jenom ten propagandistický film o V. Havlovi. Přeučilova první filmová role byla již v r. 1958 (Smrt v sedle). Asi nejpopulárnější je role docenta Sejkory ve filmové sérii v hlavní roli s P. Křížem: „Jak básníci přicházejí o iluze“ (1984) a další pokračování. Proto autorce doporučuji, aby se raději důkladně seznámila se jmény signatářů tzv. Anticharty. Jsou mezi nimi rovněž dnešní „morální majáky“, které se zaštiťují jmény V. Havla nebo P. Fialy: Z. Svěrák či J. Bartoška. Jeden větší „demokrat“ než ten druhý. Kdyby to nebylo k smíchu, bylo by to doopravdy k pláči.

K tvrzením N. Borské si dovolím doplnit několik údajů. Tak předně: F. Přeučil byl spolu s M. Horákovou souzen jako ústřední tajemník druhé nejvýznamnější politické strany v zemi před Únorem 1948 – ČSNS. V logice chování KSČ bylo, že i „Přeučil měl dostat provaz“. To, že se tak nestalo, naznačuje, že StB měla s ním i s jeho rodinou nějaké „plány“. Vysvětlení, jež se nabízí a které se opírá o „praxi“ v jiných podobných případech z té doby, je to, že v období přípravy rozsudků vyšetřovatelé StB již pravděpodobně počítali s budoucí spoluprací Přeučilova syna Jana. K tomu skutečně v následujících letech došlo. A díky tomu mohl J. Přeučil vystudovat DAMU a udělat skvělou hereckou i pedagogickou kariéru. Vstup do KSČ to všechno „jistil“.

Co se týká V. Havla a působení J. Přeučila v Divadle Na Zábradlí, k tomu podotýkám následující: Přeučil se samozřejmě s Havlem znal, protože ten v tomto divadle vykonával profesi „kulisáka“. Do divadla chodili i komunističtí funkcionářů, např. M. Štěpán. „Spojku“ mezi osazenstvem divadla a ústředním sekretariátem KSČ představoval herec Václav Sloup (důvěrník StB, NN č. 34/1992, str. 144), který byl předsedou ZO KSČ v tomto divadle. (Podobnou funkci měl v té době v Národním divadle herec P. Štěpánek.) Pamflety proti V. Havlovi „vyrábělo“ hlavně komunistické „Rudé právo“. A co J. Laufer a jeho oslavná píseň o „hrdinném“ kapitánu P. Minaříkovi? Na to už si nikdo nepamatuje?

─────

Podobnost s osudem herečky J. Štěpničkové není náhodná

Životní osudy některých lidí jsou si občas podobné jako vejce vejci. To se dá říci i o případu velmi známé a populární herečky Jiřiny Štěpničkové (1912-1985). Jednou z jejích nejslavnějších filmových rolí byla Viktorka v protektorátním filmu „Babička“ (1940). Před válkou tato herečka působila nejprve v Národním divadle (1930-36) a až do zatčení a uvěznění v Městském divadle na Vinohradech (1936-51). Po válce žila nějakou dobu v Londýně, kde se jí narodil syn Jiří. Následně, ještě před komunistickým převratem, se vrátila zpátky do ČSR. Nespokojenost s vývojem po Únoru 1948 ji nakonec přiměla k pokusu o útěk na Západ.

Aniž to tušila, stala se obětí provokace a léčky ze strany StB. Její pracovníci využili hereččina přátelského vztahu s režisérem F. Čápem (režíroval „Babičku“ z r. 1940). Tento režisér v r. 1949 emigroval a působil v Německu a v Jugoslávii. StB podvrhla dopis, v němž Čáp nabízí Štěpničkové uplatnění mimo území ČSR. Důvěřivá herečka se na tuto léčku nechala nachytat. V r. 1951 se proto rozhodla odejít do sousedního Německa: na tuto riskantní cestu vzala s sebou i syna Jirku. Při pokusu o překročení hranic na Šumavě je oba zadrželi pohraničníci. Pak byla Štěpničková zatčena StB a řadu měsíců vazebně vyslýchána. Soudní přelíčení se konalo až v prosinci 1952, tedy již po procesu s R. Slánským. Štěpničková měla paradoxně štěstí: soud ji poslal nikoli na šibenici, jak si mnozí lidé tehdy přáli, nýbrž na 15 let do vězení. Ve skutečnosti byla vězněna kratší dobu, a to v letech 1951-1960. Ještě před vyhlášením „velké amnestie“ pro politické vězně z 9. 5. 1960 byla podmínečně propuštěna na svobodu.

Rovněž v tomto případě onen „nestandardní“ postup ze strany Vězeňské správy svědčí o tom, že se tato osoba ještě před propuštěním na svobodu zavázala ke spolupráci s StB. V té době se to tak dělávalo. Poté, kdy byla J. Štěpničková amnestována, mohla nerušeně pokračovat v herecké kariéře: v letech 1961-1962 byla členkou Městského divadla v Kladně a v letech 1962-1985 Realistického divadla (Zdeňka Nejedlého) v Praze na Smíchově. Spolu s ostatními umělci podepsala i ona v lednu 1977 tzv. Antichartu. (Tu podepsal rovněž J. Přeučil.)

Podobnost příběhu rodiny Přeučilových a Štěpničkových spočívá v tom, že oba synové, Jan Přeučil a Jiří Štěpnička, mohli studovat a následně působit jako herci. Jiří Štěpnička (vl. jménem Jiří Samec, *16. 4. 1947) působil v Národním divadle a byl často obsazován jak ve filmu, tak i v televizi. K jeho politicky nejangažovanějším rolím (kromě Dietlova seriálu „Muž na radnici“) patřila postava K. Gottwalda ve stejnojmenném televizním seriálu z r. 1986. (Byl natočen k 90. výročí narozenin tohoto politika.)

Propuštění J. Štěpničkové z vězení, bylo nepochybně vázáno na podpis spolupráce s StB. Tato herečka byla ve svazcích StB evidována jako spolupracovnice v kategorii „Agent“ pod registračním číslem 11908 a s krycím jménem „Jirka“. (Toto jméno si zvolila podle křestního jména svého syna.) Dotyčné údaje si lze přečíst v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB z r. 1992: Necenzurované noviny (dále jen NN) č. 15/1992, str. 186. Pokus o útěk na Západ zkomplikoval na celý život vztah J. Štěpničkové a jejího syna Jiřího Samce-Štěpničky.

Samostatnou kapitolu tohoto příběhu tvoří poněkud zvláštní vztahy herců a hereček Divadla Na Vinohradech k bývalé kolegyni. Právě toto divadlo zaměstnávalo po Únoru 1948 skupinu velmi uvědomělých herců, kteří pod vedením uměleckého šéfa E. F. Buriana hráli samé politicky poplatné hry sovětských i dalších „ideově“ spřízněných autorů. Bylo proto logické, že právě tato skupina kolegů po zatčení a uvěznění J. Štěpničkové pro ni požadovala trest smrti. V divadle se kvůli tomu konala schůze, na níž pouze dva herci, J. Chvalina a L. Vostrčilová, nesouhlasili s tímto absolutním trestem. Pro tento návrh prý hlasovali všichni ostatní členové divadelního souboru včetně V. Chramostové, J. Švorcové, J. Jiráskové, V. Brodského, J. Valy, J. Sováka, O. Sklenčky aj. Většina z těchto „hrdinů“ to nejen nepřiznala, ale ani se J. Štěpničkové neomluvila. Naopak: Prosadili si to, že po propuštění z vězení se nesměla na Vinohrady vrátit.

─────

Ke spolupracovníkům StB patřil jak J. Přeučil, tak i další herci…

Aby byla moje informace o J. Přeučilovi kompletní, je třeba se zmínit o poněkud zvláštní situaci okolo „odhalení“ jeho spolupráce s komunistickou tajnou policií. V již zmíněných Cibulkových seznamech jeho jméno nenajdeme v žádné ze zveřejněných kategorií spolupracovníků (DPB – držitel propůjčeného bytu, TS-agent, Agent, Důvěrník). Redaktoři „Necenzurovaných novin“ pátrali dál a podařilo se jim zjistit existenci dalších svazů, které se do oněch Cibulkových svazků nedostaly. Byl mezi nimi i svazek Jana Přeučila (*17. 2. 1937), který měl registrační číslo 744386 a byl opatřen krycím jménem „Klaun“. (NN, č. 3/1994, str. 34)

V Cibulkových seznamech není uvedeno ani jméno herce Františka Němce (*9. 8. 1943). Jeho svazek má číslo: 811031 a krycí jméno „Hamlet“. (NN, č. 4/1992, str. 34) Tato informace byla zveřejněna ještě před vydáním „Kompletního seznamu spolupracovníků StB (= Cibulkovy seznamy), který byl publikován v „Necenzurovaných novinách“ (Rudé krávo) v č. 13-15 (Rezidenti, Držitelé propůjčeného bytu, TS-agenti, Agenti) a v č. 32-34 (Důvěrníci).

Všechno nasvědčuje tomu, že část svazků herců a dalších umělců (a samozřejmě i politiků) byla z původní databáze vyjmuta. (V Cibulkových seznamech již chybí zhruba 25 tisíc svazků, které nechal vyjmout ministr vnitra Richard Sacher v roce 1990. Sacher sám byl později odhalen jako agent vojenské rozvědky.) To platilo jak o svazku J. Přeučila, tak i F. Němce. Kdosi měl eminentní zájem na tom, aby tam jejich jména nefigurovala. Proč asi?

Poněkud komplikovaný osud měly materiály StB v případě jiného často obsazovaného herce, který v době tzv. normalizace vykonával funkci ředitele Hudebního divadla v Karlíně – Antonína Hardta (*5. 8. 1935). Rovněž jeho jméno bylo zveřejněno ještě před publikováním v Cibulkových seznamech, a to v NN č. 4/1992, str. 34. Jeho svazek měl registrační číslo 717289 a krycí jméno „Tonda“. V Cibulkových seznamech je Hardt uveden v kategorii „Důvěrník“, a to pod registračním číslem 25872 a s krycím jménem „Tonda“. (NN, č. 32/1992, str. 46)

Jak se zdá, jistá „protekční“ skupinka našich umělců byla z neznámého důvodu ze strany tehdejšího Ministerstva vnitra „chráněna“ před zveřejněním, kdežto jiní „komedianti“ byli vydáni na pospas lidovému hněvu. Do této kategorie patřil např. i Bronislav Poloczek (*7. 8. 1939), který je v materiálech StB uveden v kategorii „TS-agent“ pod registračním číslem 38950 a 895001 a s krycím jménem „Medvěd“ (NN, č. 14/1992, str. 101).

V kategorii „Agent“ figuruje i nejmladší člen rodiny Potůčkovy ze známého televizního seriálu J. Dietla „Tři chlapi v chalupě“ – herec Ladislav Trojan (*1. 8. 1932). Pozoruhodné je to, že synáčkové tohoto nedávno zesnulého herce, režisér Ondřej Trojan i jeho mladší bratr Ivan Trojan, si rádi hrají na velké antikomunisty. Herec Dejvického divadla Ivan Trojan dne 10. 1. 2025 „zachraňoval demokracii“ na Slovensku – na protificovské demonstraci v Bratislavě. Měl by se stydět jak za svého otce, tak i sám za sebe!

─────

Další herci, kteří spolupracovali s StB

● Vilém BESSER (1930-1985), herec, Důvěrník, reg. č. 22503, bez krycího jména (NN, č. 32/1992, str. 13).

● Bohumil BEZOUŠKA (1921-1995), herec, Agent, reg. č. 2585, krycí jméno „Martin“ (NN, č. 15/1992, str. 150).

● Josef BLÁHA (1924-1994), herec, Důvěrník, reg. č. 41118, krycí jméno „Titus“ (NN, č. 32/1992, str. 15).

● Rudolf DEYL (1912-1967), herec, Agent, reg. č. 2122, krycí jméno „Nováček“ (NN, č. 15/1992, str. 152).

● František HANUS (1916-1991), herec Vinohradského divadla, Agent, reg. č. 10946, krycí jméno „Horák“ (NN, č. 15/1992, str. 156).

● Antonín KLIMEŠ (1902-1969), divadelní herec a režisér, ředitel divadla v Karlových Varech a v Liberci, Agent, reg. č. 748, krycí jméno „Ivan“ (NN, č. 15/1992, str. 161).

● Otomar KORBELÁŘ (1899-1976), herec, Agent, reg. č. 11953, krycí jméno „Bečvář“ (NN, č. 15/1992, str. 163).

● Ljuba KRBOVÁ (*5. 7. 1958), herečka, TS-agent, reg. č. 34169 a 416901, krycí jméno „Ljusa“ (NN, č. 14/1992, str. 67).

● Oldřich LIPSKÝ (1924-1986), filmový režisér, bratr herce Lubomíra Lipského, Agent, reg. č. 10102, krycí jméno „Olda“ (NN, č. 15/1992, str. 166).

● Josef LOHNISKÝ [neuvedeno správné křestní jméno Václav a zkomoleno i příjmení: Lohnický] (*5. 11. 1920), herec, TS-agent, reg. č. 30321, krycí jméno „Václav“ (NN, č. 14/1992, str. 77).

● Jaroslava OBERMAIEROVÁ (*10. 4. 1946), herečka a dabérka, Důvěrník, reg. č. 30951, krycí jméno „Antigona“ (NN, č. 33/1992, str. 116).

● Eduard PAVLÍČEK (*10. 3. 1922), herec a inscipient, Důvěrník, reg. č. 3135, krycí jméno „Eda“ (NN, č. 33/1992, str. 121).

● Jiří RŮŽIČKA (1956-1999), herec, syn Heleny Růžičkové, Důvěrník, reg. č. 43077, krycí jméno „Modrý“ (NN, č. 34/1992, str. 138).

● Jan SKOPEČEK (*19. 9. 1925), herec, TS-agent, reg. č. 29355 a 935501, krycí jméno „Franta“ (NN, č. 14/1992, str. 114).

● Václav SLOUP (*1. 3. 1936), herec, Důvěrník, reg. č. 43311, krycí jméno „Filip“ (NN, č. 34/1992, str. 144).

● Jaromír SPAL (1916-1981), herec, Agent, reg. č. 6475, krycí jméno „Nikola“ (NN, č. 15/1992,  str. 177).

● Jiřina STEIMAROVÁ (*24. 1. 1916), herečka, zasloužilá umělkyně, matka Jiřího Kodeta, Důvěrník, reg. č. 24044, bez krycího jména (NN, č. 34/1992, str. 148).

● Alfréd STREJČEK (*4. 11. 1941), herec, Důvěrník, reg. č. 40644, krycí jméno „Maratonec“ (NN, č. 34/1992, str. 149).

● Bohumil ŠMÍDA (1914-1989), herec, prof. FAMU, Agent, reg. č. 8554, krycí jméno Jan“ (NN, č. 15/1992, str. 186).

● František VICENA (*24. 6. 933), herec, Důvěrník, reg. č. 4090, krycí jméno „Franta“ (NN, č. 34/1992, str. 173).

● Josef VONDRÁČEK (*5. 10. 1932), herec Činoherního divadla Praha, TS-agent, reg. č. 9613 a 45645, krycí jméno „Hübner“ (NN, č. 15/1992, str. 141).

● Jiří VRŠŤALA (*1920), herec, Agent, reg. č. 9947, krycí jméno „Ferda“ (NN, č. 15/1992, str. 181).

● Emerich ZÁMIŠ (1921-1979), herec a dramatik, Důvěrník, reg. č. 15048, krycí jméno "Erik" (NN, č. 34/1992, str. 184).

● Jitka ZELENOHORSKÁ (*11. 11. 1946), herečka, TS-agent, reg. č. 21603, krycí jméno „Kateřina“ (NN, č. 15/1992, str. 145).

1.3.2025

‒ RJ ‒