„Zadržování Ruska“! Kde jsem to již slyšel?
Komu není dáno, v apatyce nekoupí!
Nikdy jsem se netajil tím, že předsedu „kmotrovské“ a „tunelářské“ ODS, P. Fialu, považuji za nejhoršího premiéra nejen od roku 1989, ale nejspíš již od vzniku samostatné Československé republiky v r. 1918. Vedle něho byl i „mašinfíra“ Standa Gross hvězdou první velikosti. V každém případě se jedná o osobu, která se do vrcholné politiky dostala naprostým nedopatřením.
Jedná se nejen o slabého, zbabělého a neschopného politika, nýbrž i o špatného člověka. S jeho pokřiveným charakterem to všechno souvisí. Na místě by bylo vhodnější používat slovní spojení: „duševní mrzáctví“. Naše politika je v posledních letech plná špatných, charakterově vadných a podivně zvrácených jedinců. Fiala do této množiny překvapivě zapadá, byť se tváří jako neviňátko a etalon slušnosti a dokonalosti.
Sluší se uvést, že P. Fiala je skoro o celou generaci mladší než já. Zatímco já jsem měl jako školák možnost setkávat se s každodenním životem lidí v 50. a 60. letech 20. století a nasávat atmosféru té doby, budoucímu premiérovi P. Fialovi byly v roce 1968 pouhé čtyři roky. To už byla věru jiná doba: plná bouřlivých změn, velkých nadějí i velkých zklamání. Oba jsme tudíž absolvovali studium na střední a na vysoké škole ještě před posledním historickým mezníkem našich novodobých dějin (1989). Já jsem končil studium na FF UK v době vrcholící normalizace (nejhorší byla léta 1973-1975). Fiala pobýval na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně, dnešní a dřívější Masarykově univerzitě, krátce před pádem komunistického režimu.
Přesto se P. Fiala často chová tak, jako by žil v jiné době a pobýval v jiné zemi (možná žil mezi Marťany a stydí se to přiznat) a s minulým režimem neměl nic společného. Tak to ale není! Neměl by ze sebe dělat nevědomého „prosťáčka“. I on totiž musel během svého studia na vysoké škole skládat zkoušky z marxismu-leninismu, jakož i z dějin mezinárodního dělnického hnutí (včetně dějin KSČ a KSSS). Z toho důvodu mu nemusím vysvětlovat, co to byla „studená válka“ (1946-1989), ani to, co znamenaly tyto pojmy z moderních světových dějin po roce 1945: „Trumanova doktrína“ a „Eisenhowerova doktrína“.
Před několika týdny (zhruba před měsícem), ještě před návštěvou Paříže, kde se konala schůzka vrcholných představitelů členských států NATO, na níž francouzský prezident E. Macron nastolil otázku nasazení vojáků NATO na Ukrajině, pronesl P. Fiala na tiskové konferenci větu se zajímavým souslovím: „zadržování Ruska“. Je to výraz pocházející z těch nejhorších let „studené války“.
Myšlenka „zadržování komunismu“ a vytváření vojenských paktů (NATO, SEATO, ANZUS) byla součástí tzv. Trumanovy doktríny. Tu vyhlásil americký prezident H. S. Truman (1884-1972) v roce 1947, v době, kdy v Řecku a v Turecku hrozil komunistický převrat. Výsledkem bylo nejen založení NATO (1949), ale i začlenění Řecka a Turecka do této aliance v r. 1952. Tehdejší americkou politiku, domácí i zahraniční, reprezentovali kromě H. S. Trumana rovněž bratři Dullesové: starší J. F. Dulles (1888-1959) byl ministrem zahraničí v Eisenhowerově administrativě (1953-1959); jeho mladší bratr A. Dulles (1893-1969) byl v letech 1953-1961 šéfem CIA. Po neúspěšném vylodění amerických vojáků v Zátoce sviní na Kubě (1961) byl z funkce odvolán.
Na Trumanovu doktrínu navazovala v roce 1957 tzv. Eisenhowerova doktrína. Představovala 
pomoc Blízkému východu, který byl tehdy ohrožován komunismem. (V r. 1958 bylo americké loďstvo vysláno do Libanonu, aby zde zabránilo komunistickému převratu.) D. D. Eisenhowerovi, jenž vykonával funkci prezidenta USA v letech 1953-1961, uškodily mimo jiné „hony na čarodějnice“ tehdy nechvalně známého republikánského senátora J. McCarthyho (1908-1957).
Právě s jeho jménem byla spjata vlna protikomunistické hysterie, která si nezadala v ničem s politickými soudními procesy v tehdejších zemích sovětské zájmové sféry ve střední a východní Evropě (včetně ČSR). Nakonec to byl tento prezident, kdo přispěl k nastolení tolik potřebné atmosféry uvolňování ve vztahu k SSSR: v r. 1959 navštívil nejvyšší představitel KSSS N. S. Chruščov Spojené státy, kde se zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN.
Naděje na pokračování procesu uvolňování vztahů mezi USA a SSSR byly zmařeny již následujícího roku: tehdy (1960) byl nad územím SSSR sestřelen průzkumný (podle Sovětů „špionážní“) letoun U-2. Dva roky po kubánské revoluci, která vynesla k moci právníka F. Castra, přerušily USA diplomatické styky s tímto komunistickým státem v Karibiku, který se stal spojencem SSSR. Napětí okolo Kuby vyvrcholilo v roce 1962 tzv. kubánskou krizí.
Ta byla vyvolána pokusem SSSR o rozmístění raket středního doletu na Kubě. Následovala blokáda Kuby loděmi USA. Po několika dnech balancování na pokraji jaderného konfliktu učinily obě strany ústupky: Sověti stáhli rakety z Kuby a USA učinily totéž se svými raketami v Turecku. Světový mír se podařilo zachovat. Rok na to zaplatil za tuto prozíravost nový americký prezident J. F. Kennedy životem: během návštěvy Texasu byl zavražděn (22. 11. 1963) v Dallasu.
─────
„Totalitář“ P. Fiala nás vrací do 50. let 20. století?
Předchozí exkurs do poválečných dějin Evropy a světa jsem si nemohl odpustit z prostého důvodu: abych poukázal na nebezpečnou politickou hru některých evropských politiků, jejíž součástí se stala i Fialova vláda. Fialou použité sousloví o „zadržování Ruska“ je toho nejlepším potvrzením. Přesto máme štěstí. Ne, doopravdy nejsme v identické situaci, jaká tady byla v 50. letech 20. století. Buďme rádi, že tak špatné to zatím není!
Nejsem sám, kdo si všímá toho, že P. Fiala nás svými nezodpovědnými výroky a nevypočitatelnými politickými kroky táhne do padesátých let, o nichž on sám nejspíš mnoho neví. Jinak by to nemohl dělat. Někdo z jeho blízkých spolupracovníků by ho měl upozornit na to, že tím vším přispívá k postupné demontáži toho, co se tady po roce 1989 podařilo vybudovat, a to i v oblasti mezinárodních vztahů. Dělo se tak i díky velké autoritě, jíž se těšil první polistopadový prezident republiky V. Havel. (Budování a rozvíjení středoevropského projektu V4 bylo i jeho dílem.)
Nerad bych, aby to vyznělo teatrálně, ale je tomu tak: Fiala nás vrací o sedmdesát až sedmdesát pět let zpátky: do toho nejhoršího období stalinistické diktatury, pro niž se vžilo označení „rudý teror“. Jako historik, jenž se již pár desítek let tímto obdobím zabývá, musím před těmito nežádoucími „návraty“ (spíše excesy) varovat. Na straně druhé ovšem chápu, že jedinci z Fialovy koalice s nalomeným charakterem a ohebnou páteří mohou v souhře okolností, které je nedopatřením vynesly do horních pater politiky, propadnout pokušení, kterak zneužívat nikým nekontrolovanou moc. Proto si politici s velkými egy musí dávat dobrý pozor, aby tomuto pokušení odolali. Odpovědnost před dějinami by měla být vždy větší než zbytnělá ega těchto politiků. I tady platí: politici přicházejí a odcházejí, režimy se mění, ale národy (se svou historickou pamětí) zůstávají.
Jsem přesvědčen o tom, že ani sebesložitější politická situace, v níž se dnešní svět nachází, nikoho neopravňuje k tomu, aby „žongloval“ s podobnými slovíčky, jaká se zalíbila P. Fialovi. Jeho tolikrát použitý slogan o boji proti populismu a extremismu je jen slabým čajíčkem oproti onomu „zadržování Ruska“. Tuší Fiala vůbec, co by to znamenalo pro tak malou zemi, jako je ČR? Vždyť vojska Varšavské smlouvy obsadila v r. 1968 naši republiku během jednoho dne! Není od věci připomenout, že celé období „studené války“ bylo vyplněno úsilím o vzájemné „odstrašování“ dvou jaderných velmocí. Přesto to bylo po celých čtyřicet let „balancování“ na hraně jaderné katastrofy celosvětového rozsahu. Měli bychom si to uvědomit: stát s takto velkým jaderným potenciálem, jakým disponuje dnešní Ruská federace, nelze porazit.
─────
Jediným řešením je: okamžitá demise Fialovy vlády!
Již jsem to uvedl a raději to znovu zopakuji: jako historik i jako občan tohoto státu, který Fialovu koalici nevolil a nikdy by tak neučinil, považuji P. Fialu za nejhoršího premiéra od r. 1918. Dokonce i ti protektorátní a komunističtí premiéři na tom byli navzdory nepříznivým historickým okolnostem líp.
Této neschopné a nekompetentní vládě se P. Fiala rozhodl dělat „maskota“. Proto se často jen schovává, aniž by řešil aktuální problémy země, a raději nechává za sebe hovořit (a zřejmě i rozhodovat) jiné členy svého kabinetu. Tomu pak odpovídají žalostné plody tohoto „vládnutí“. Nikdo se tudíž nemůže divit tomu, že zmatená a nekoncepční politika nepřináší žádné pozitivní výsledky. Celé to pouze vede k dalšímu ekonomickému propadu, k narůstajícímu státnímu dluhu a ke zbídačování širokých vrstev obyvatelstva. K tomu všemu Fialův kabinet naši zemi čím dál očividněji zatahuje do válečného konfliktu na Ukrajině. Je to nezodpovědná, avanturistická politika, kterou musí každý slušný občan a vlastenec odmítnout. Řešení této neutěšené situace může být jediné: okamžitá demise této vlády.
Škody, které Fialova vláda za dva a půl roku svého účinkování stačila napáchat, budeme jako společnost napravovat dlouhá léta. Jedním si však můžeme být jisti již dnes: žádnou ze stran Fialovy koalice, označované jako „fialový hnus“, nebude a nemůže ani jediný rozumný občan kdykoli v budoucnosti volit. Všechna tato uskupení jsou již v této chvíli politicky „mrtvá“. Evropské volby za pár týdnů potvrdí, že situace je mnohem vážnější, než si předsedové stran Pětikoalice až dosud namlouvali. ODS by měla najít odvahu a na nadcházejícím stranickém sjezdu by si měla do svého čela zvolit jiného, lepšího předsedu, než je brněnský „profesůrek“ a popletený „politolog“ – „Mlčoch“ P. Fiala.
Silácká slova, rétorika jako vystřižená z 50. let 20. století, jakož i válečnický ryk a šturmování do války na Ukrajině nic na těchto trudných vyhlídkách nemohou změnit. O dalším směřování naší země nerozhodnou pokyny a doporučení z Bruselu ani z Washingtonu, nýbrž výhradně občané a voliči ČR. To jediné z tohoto zmatku, který „fialovci“ záměrně vytvářejí jako „politickou mlhu“, dává smysl. Najděme už konečně odvahu: podívat se pravdě do očí!
─────
Mccarthismus do 21. století nepatří!
Anachronistické oživování ducha „studené války“ a „mccarthismu“ ve druhé dekádě 21. století působí nutně jako hodně špatná zpráva: o českém národě, ale především o stavu demokracie v naší zemi. Ve státě, o němž jsme si až dosud nalhávali, že v něm v Listopadu 1989 definitivně zvítězila svoboda a demokracie. (Havlovu „pravdu a lásku“ mezitím odvál čas. Dnes jsou to jen prázdné pojmy.)
Postupné „ukrajování“ této svobody formou salámové metody a víceméně tajně probíhající demontáž demokracie a právního státu (za pochodu) ze strany Fialova pětikoaličního „slepence“ nás nenechávají na pochybách o tom, že se již nějakou dobu nacházíme mimo „mantinely“ polistopadové parlamentní demokracie. Rovnýma nohama a víceméně nedobrovolně jsme se propadli do naší „Druhé republiky“. Tu by si „sametoví“ revolucionáři z konce roku 1989 dozajista nepřáli. Přesto ji tady máme. Díky slabochovi a zbabělci P. Fialovi i jeho politickým souputníkům jsme se ocitli skoro na prahu fašistické diktatury. Zbývá jen pár kroků a jsme tam…
Ruku v ruce s tím jde i nebezpečné „balancování“ na pokraji Třetí světové války. Nikoli již války, vedené konvenčními zbraněmi, nýbrž těmi jadernými, které naše země nevlastní. V Evropě je mají pouze dvě jaderné mocnosti: Francie a Velká Británie. Ještě je čas celé to šílenství zastavit! Zítra již může být pozdě.
Petře Fialo, styďte se za to, kam jste tuto zemi přivedl! Podejte okamžitě demisi! Stal jste se největší ostudou naší polistopadové historie!
26. 3. 2024
‒ RJ ‒
