Brno má další ostudu
Sledovat nejrůznější nedostatky v písemném projevu našich politiků se stalo v posledních letech mým koníčkem. Nesmírně se o to zasloužila Fialova vláda, kde se to pologramoty jen hemží – včetně „Fialového Péti“ z Brna.
Coby rodák z východní Moravy se musím Brňáků (správně: Brňanů) přesto zastat. Pominu-li existenci „hantecu“, který jsem vždy považoval nikoli za klasický městský dialekt, nýbrž za docela obyčejnou, intelektuálskou „vymyšlenost“, mají obyvatelé Brna i dalších moravských regionů nespornou přednost, s níž se například v Praze nesetkáte: dovedou hovořit i psát perfektní, spisovnou češtinou.
Protože s tím mám ‒ jako bývalý učitel češtiny ‒ osobní zkušenost, velice mě překvapilo to, co jsem se včera (25. 2. 2023) dočetl na webu „Brněnská Drbna“. Zaujal mě tam totiž tento titulek: V Brně řeší pravopisný faul na Mendela. Hrubku na desce svádí na dělníky. (Brněnská Drbna, 25. 2. 2023, 13:45)
Jedná se o pamětní desku, jež je součástí nového výtvarného díla zvaného „Hrachovina“, které bylo v těchto dnech odhaleno na Mendelově náměstí v Brně u příležitosti loňského 200. výročí narození zakladatele genetiky ‒ J. G. Mendela (1822-1884). Pro některé obyvatele moravské metropole je toto poněkud zvláštní „sochařské“ dílo nepřijatelné. A k tomu se navíc u vysvětlující tabulky objevila ještě hrubá pravopisná chyba ve slově „výjimečnému“. Jako by samotná „socha“ nebyla dostatečnou „peckou“.
Pro toho, kdo denně sleduje „produkci“ našich zpravodajských webů, není nějaká pravopisná chyba žádným překvapením. Já osobně jich registruji denně značné množství. A to neposuzuji stylistickou úroveň těchto textů, která bývá často tragická. Za posledních 33 let jsme klesli v oblasti péče o mateřský jazyk tak hluboko, že jsme si to na konci roku 1989 dokázali jen stěží představit. Nejhorší na tom všem je fakt, že „autorům“ těchto chyb to vůbec nevadí. Někteří jsou dokonce přesvědčeni o své „genialitě“.
Včera jsme si připomínali 75. výročí tzv. Vítězného února. Možná se mnou mladší čtenáři nebudou souhlasit, ale protože dobu před rokem 1989 nezažili, mohou to jen stěží objektivně posoudit. Ať byl komunistický režim jakýkoliv (nesvobodný, zločinný, porušoval lidská práva atd.), na jednu věc si komunisté dávali „setsakramentský“ pozor: na úroveň publikovaných textů. Také oni chybovali, ale vždy se postarali o to, aby tyto nedostatky „korektoři“ včas opravili. To se dnes neděje. Velká část redakcí spoléhá na schopnosti autorů dodaných textů. Kolik je autorů, kteří si napsaný text po sobě ani nepřečtou a bez kontroly jej pošlou do příslušné redakce? Takových jedinců jsou dnes „mraky“.
[Jako „perličku“ si dovolím upozornit na to, že ještě v dobách hluboké totality jsem narazil na jeden článek známého sexuologa M. Plzáka, kde se to chybami jenom hemžilo: našel jsem jich tam tehdy okolo třiceti. Vzpomínám si na ten šok, když jsem to zjistil. Stalo se bohužel pouze to, že se také tehdy kdosi jen spolehl na „genialitu“ tohoto odborníka. Možná to ale bylo úplně jinak a jen „korektoři“ se na svou práci jednoduše vykašlali. Nejednalo se ovšem o „Rudé právo“, které mívalo vždy perfektní češtinu, ale o jeden z oblíbených časopisů té doby. Takže: nic nového pod sluncem.]
A teď ještě pár slov k oné pamětní desce u sochařského síla „Hrachovina“. Velice mě totiž pobavilo vyjádření jakéhosi J. Cardy, který měl projekt „Mendel“ na starosti. Tento pán sdělil redaktorům „Brněnské Drbny“ toto: „Texty do výroby odešly správně, takže asi někdo aktivně posunul čárku při vylévání. Vnímáme to ale jako drobnost.“
No – nevím. Já to jako „drobnost“ nevnímám a pochybuji o tom, že to bylo tak, jak to tento pán popisuje. Každý, kdo pracuje dnes s texty, používá k tomu počítač (počítačovou sazbu). My v SN to tak děláme od samého začátku – od prosince 1995 dodnes.
Takže: pohádky o tom, že kdosi posunul čárku „při vylévání“ (čeho: piva, nebo kořalky?), by si autor těchto slov měl nechat pro svá vnoučata. Velice mě to rozesmálo. Jsou to totiž jenom obyčejné výmluvy, jak se zbavit odpovědnosti za něco, co se nepodařilo. Chyba jde jednoznačně za tou osobou, která tento text na počítači napsala. Když to totiž dáte do počítače s chybou, tak ta chyba tam zůstane a následně „vyleze“ ven během tisku z počítačové tiskárny nebo při zhotovování matrice pro tiskárnu či (v tomto případě) slévárnu.
Jako češtinář musím nicméně konstatovat, že chyba ve slově „výjimečný“ patří k těm nejčastějším. O to víc bychom si právě na ni měli dávat pozor. Dnes patří ovšem k nejběžnějším chybám tvar osobního zájmena ženského rodu „ní“ (správně má být: ni). Setkávám se s touto chybou na internetu takřka denně – dokonce i u renomovaných periodik, která by měla zaměstnávat profesionální korektory.
Nejde však jen o samotné chyby, které se dají opravit. Všichni jsme přece chybující a neměli bychom se tvářit, že je tomu jinak. Proto bychom každou takovouto chybu měli urychleně opravit a špatný dojem z ní napravit. Mnohem horší je však to, že tento „šlendrián“ tolerujeme, případně jej omlouváme.
26. 2. 2023
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na původní článek:
