Svobodné noviny na internetu

Toto nesporně zajímavé téma by si zasloužilo obsáhlejší článek, a to hlavně kvůli mladším čtenářům, kteří tohoto o této záležitosti nejspíš mnoho neslyšeli, protože v hodinách dějepisu se o tom spíše mlčelo. Tisková zpráva, jež byla v těchto dnech zveřejněna v některých našich médiích, konstatuje, že Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který spadá pod Ministerstvo vnitra ČR, dne 5. 3. 2021 uzavřel další kolo vyšetřování dosud neobjasněné smrti bývalého ministra zahraničí Gottwaldovy vlády – PhDr. h. c. Jana Masaryka (1886-1948).

Předmětné vyšetřování probíhalo od podzimu 2019 a jeho podkladem se stalo tvrzení jistého fotografa, jenž se dne 10. 3. 1948 zúčastnil fotografické dokumentace nalezeného těla tohoto politika, o tom, že mezi jeho dvěma návštěvami místa dopadu těla J. Masaryka (v rozmezí několika desítek minut) kdosi s tělem manipuloval. Šetření se navzdory tomu zaměřilo na něco docela jiného: na ověření možnosti, zda by sebevrahovo tělo mohlo dopadnout až na místo nálezu, aniž by se nějaká další osoba podílela na jeho případném vyhození z okna ministrovy koupelny. Odpověď vyšetřovatelů zní: ano. Tím se do hry opět vrací verze sebevraždy – vedle vraždy a nešťastné náhody.

Zdá se, že i 73 let od tohoto záhadného úmrtí někomu hodně záleží na tom, aby tato možnost stále zůstávala ve hře, i když nikdo z přímých účastníků oněch událostí již dávno nežije. Ostatně – nežijí ani údajní agenti NKVD z řad občanů ČSR (Schramm, Vávra-Stařík, Krajčovič aj.), ani elitní sovětští agenti, kteří zde zajišťovali „hladký průběh“ únorového převratu 1948, jakož i případní svědkové těchto událostí, kteří mohli vidět bezvládné tělo J. Masaryka v noci z 9. na 10. 3. 1948 ještě předtím, než bylo v ranních hodinách nalezeno na nádvoří Černínského paláce. Podle mnoha těchto svědků z okna Masarykovy koupelny padalo na zem již jen mrtvé tělo bývalého ministra.

K záhadné smrti J. Masaryka pouze poznamenávám, že vyšetřování probíhalo v minulosti již mnohokrát. Nejprve to bylo v r. 1948, kdy StB spěchala s vyšetřováním tak hodně, že již dne 14. 3. 1948 se konal státní pohřeb za účasti širokých vrstev obyvatelstva. Vyšetřovatelé tehdy po několika hodinách konstatovali jako jedinou možnou příčinu smrti: sebevraždu. Další vyšetřování probíhalo od jara 1968 (na podnět filozofa I. Svitáka – viz příloha za tímto článkem) do nástupu normalizačního vedení KSČ, které celou věc zahrálo do autu: oficiálně bylo konstatováno, že vedle sebevraždy mohlo jít také o nešťastnou náhodu. Nové kolo zkoumání příčin Masarykovy smrti bylo odstartováno po r. 1989, dokonce třikrát: nejprve to byla nešťastná náhoda, pak vražda a nejnověji opět sebevražda. Po 73 letech jsme opět na začátku.

Ani jedno z těchto vyšetřování nepřineslo nezvratné důkazy o tom, jak J. Masaryk skutečně zemřel. Přitom stačila maličkost: provést exhumaci ostatků J. Masaryka z rodinné hrobky v Lánech, jak to bylo ostatně navrhováno již v r. 1948 policejním komisařem J. Kadlecem, a ověřit, zda Masarykova lebka nemá stopy po průstřelu nebo jiném zranění poblíž pravého ucha. Svědkové z roku 1948, kteří Masarykovo mrtvé tělo viděli, totiž tvrdili, že viděli malou, ožehlou dírku ve spánkové kosti, která by nasvědčovala tomu, že J. Masaryk byl zastřelen.

Tato možnost přichází v úvahu pouze za předpokladu, že na hřbitově v Lánech Masarykovy ostatky skutečně leží a že nebyly kýmsi exhumovány již dávno předtím. Nápadné je totiž to, že této možnosti dosud ani jedno vyšetřování od r. 1948 dodnes nevyužilo. Skoro to vypadá tak, jako by tam žádné Masarykovo tělo neleželo, a tudíž nebylo co exhumovat.

Nevyužitá možnost exhumace těla J. Masaryka není jedinou záhadou v případu smrti bývalého ministra zahraničí. Dodnes nikdo nevyvrátil ani pochybnosti, jež panují ohledně nálezu těla a provedené pitvy. Nedá se totiž vyloučit, že nalezené tělo nepatřilo J. Masarykovi, ale jeho dvojníkovi. Z toho by bylo možno soudit, že J. Masarykovi se podařilo uskutečnit plán na útěk do Anglie: jeho letadlo mělo údajně odletět dne 9. 3. 1948 z letiště v Panenských Břežanech.

Již prostým srovnáním velikosti těla J. Masaryka a mrtvoly muže, nalezeného na nádvoří Černínského paláce, bylo zřejmé, že se korpulentní ministrovo tělo „scvrklo“ o několik desítek centimetrů. Navíc: pitevní protokol měl prý být zfalšován, a proto nebyl podepsán patologem prof. F. Hájkem, jenž měl pitvu osobně provádět. Ve skutečnosti k Masarykovu tělu nebyl puštěn na vzdálenost tří metrů, jak potvrzovali svědkové.

Záhady okolo osoby tohoto lékaře lze vysvětlit tím, že byl po r. 1945 „hříčkou“ v rukou StB. Prof. Hájek se v r. 1943 stal členem týmu odborníků, které nacistické Německo přizvalo k exhumaci obětí masakru polských důstojníků v Katyni (22 000 osob). Akce se tehdy zúčastnil také spisovatel F. Kožík, jenž se v 50. letech 20. století stal agentem StB. (Systém vydírání zkompromitovaných jedinců umožňoval tajné komunistické policii účinně a trvale paralyzovat odpor obyvatelstva vůči komunistické diktatuře.) Patolog F. Hájek byl „použit“ i v případě zamaskování násilné smrti číhošťského faráře J. Toufara (jeho pitva se konala 27. 2. 1950). Prof. F. Hájek (1886-1962) zastával funkci přednosty Ústavu soudního lékařství UK v Praze v letech 1933-1957. Zdá se, že jeho protektorátní minulost komunistům nevadila.

Na možnost vyřešení záhady okolo smrti J. Masaryka upozornil před časem již prof. V. Černý (1905-1987), autor známých „Pamětí“. Ve III. dílu (paměti z let 1945-72) této knihy (str. 202) sice na J. Masaryka vzpomíná, ale přiznává se, že v tu chvíli věřil verzi o jeho sebevraždě. Teprve později nabyl přesvědčení tom, že byl tento politik, s nímž se osobně znal, zavražděn.

K tomuto tématu se literární historik V. Černý vrátil v knize rozhovorů, které s ním vedl dlouholetý spolupracovník naší redakce A. Bělohoubek (1938-2017): „Rozmluvy s Václavem Černým“ (1998). Úryvek z této knihy byl zveřejněn v tištěných SN č. 1/1998 na str. 3 pod titulkem: S Václavem Černým o smrti Jana Masaryka. V závěru tohoto příspěvku vyslovil V. Černý tuto odvážnou myšlenku: „Ale což, jestli tělo Jana Masaryka, němý svědek jeho osudu, po boku jeho otce na hřbitově v Lánech již vůbec neleží…?“

Ano, i to je jedna z možností. Bohužel – ani po 73 letech se o exhumaci ostatků J. Masaryka nikdo z vyšetřovatelů nezajímá. Může to být také proto, že jim někdo důvěrně sdělil, že tam tyto ostatky již dávno neleží nebo tam nikdy neležely…

Jedno místo, kde důkazy o smrti našeho ministra zahraničí skutečně leží, jsou archívy zpravodajských služeb bývalého Sovětského svazu. Tyto materiály jsou dodnes utajovány a přístup k nim je pro naše badatele zatím zapovězen. Zřejmě potrvá ještě další desítky let, než padne současný autoritářský režim v Moskvě a než se otevřou i tyto archívy. Teprve pak se dozvíme celou pravdu o tom, jak to bylo v roce 1948, 1968 i 1989. Ve všech těchto historických „meznících“ našich moderních dějin měli totiž Sověti/Rusové „prsty“.

10. 3. 2021

‒ RJ ‒

●●●

Příloha:

Podnět Generální prokuratuře

V Praze 10. března 1968

Vážený soudruhu generální prokurátore,

Podle nedávných výzev, uveřejněných v tisku, bude prováděno rehabilitační řízení u osob nespravedlivě odsouzených a postižených v letech stalinismu. Některé z těchto osob již ovšem nežijí a bude nutné, aby státní žalobce převzal obhajobu jejich zájmů. To je zvláště nutné v těch případech, kde rekonstrukce pravdivého průběhu skutečnosti vyžaduje mocenské zásahy proti někdejším vyšetřovacím orgánům. V zájmu autority nezávislého soudnictví a nového demokratického procesu Vás žádám, abyste ihned zahájil šetření, zda ministr zahraničních věcí Gottwaldovy poúnorové vlády, Jan Masaryk, byl před dvaceti lety zavražděn, jako první oběť cesty k totalitní diktatuře. Vyzývám Vás, abyste publikovali soudní výpovědi osob, které podaly přísná svědectví před jakýmkoli evropským soudem, a zahájil další šetření, směřující k rekonstrukci událostí kritické noci z 9. na 10. března 1948. Nedokonalý pokus o takovouto rekonstrukci byl uveřejněn 7. dubna 1965 v časopise Spiegel jako článek Michaela Randa (Fünf Männer kamen nach Mitternacht) s jednoznačným závěrem, že Masaryk byl zavražděn. Ověřit tato tvrzení, vyvrátit je nebo naopak doplnit, považuji za základní prestižní otázku případných budoucích rehabilitací a za první krok ke stavu, aby tisíce postižených občanů mělo vůbec důvěru, že výzvy k rehabilitaci nejsou jen pastí k dalším nesnázím.

Zahájit podobné šetření je pro každého zkušeného policistu dosti snadné, zejména vezmeme-li v úvahu základní data, publikovaná ve zmíněném článku Michaela Randa. Dovolte, abych Vám je stručně reprodukoval, aniž bych k nim zaujímal jakékoli hodnotící stanovisko, přičemž je ovšem třeba studovat in extenso svědecké výpovědi uvedené v tomto článku a další spisy ministerstva vnitra, má-li být obraz úplný. Vyjděme z faktu, že Karel Maxbauer, topič v Černínském paláci, hlásil na strážnici tehdejšího ministerstva zahraničních věcí v 5 hodin 27 minut ráno, že když šel ráno před půl šestou vyvěšovat vlajky, našel na dvoře mrtvého Jana Masaryka. Za šest hodin po této události byla hotova známá verze, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu v rozrušení nad telegramy reakcionářů, a že bezprostředními pohnutkami byla také nespavost a nemoc. Tato verze je v rozporu jak s řadou svědeckých výpovědí osob, které přišly do styku s Janem Masarykem během 24 hodin předcházejících smrti, tak s výsledkem šetření policejních orgánů samotných. Z řady výpovědí uvádím pouze nejzávažnější skutečnosti přímých svědků, kteří viděli mrtvolu a Masarykovu ložnici, jakmile kolem sedmé hodiny začalo vyšetřování a výslechy osob.

1. Dr. František Borkovec, zástupce šéfa Státní bezpečnosti v ministerstvu vnitra, který spolu s dr. Jaromírem Teplým, policejním lékařem, se dostavili jako vyšetřující orgán do Černínského paláce, konstatoval, stejně jako všichni další, že Masarykova ložnice byla v neobyčejném nepořádku, že v koupelně bylo rozbité sklo, na loži chyběly podušky a okno v koupelně bylo otevřeno. Byly to stopy boje?

2. Dr. Jaromír Teplý, policejní lékař, prohlédl mrtvolu a konstatoval některé fyziologické jevy smrtelného strachu, které u sebevrahů nikdy nenastávají.

3. Bohumil Příhoda, Masarykův osobní sluha, konstatoval krajní nepořádek v místnosti, který byl naprosto neobvyklým jevem, a pozastavil se zejména nad otevřeným oknem v koupelně, které se nikdy neotvíralo, protože bylo dost vysoko. Podušky byly v koupelně – proč?

4. Vilibald Hoffman, policejní lékař, si změřil vzdálenost okenního rámu od podlahy v obou místnostech, v ložnici i v koupelně, a zjistil, že v ložnici je okno ve výši 60 cm od podlahy, v koupelně 130 cm. Důvod, proč by sebevrah použil ve vlastním bytě těžko přístupného okna, zcela chybí. Tentýž Vilibald Hoffman si povšiml čtrnácti různých nedopalků cigaret v popelníku, pocházejících od různých značek.

5. Dr. Oskar Klinger, osobní lékař Masarykův, nebyl připuštěn k mrtvole. Tentýž lékař navštívil Masaryka 8. března a konstatoval jeho dobrý zdravotní stav.

6. Pitevní nález, podepsaný profesorem Hájkem, patologem, je padělán. Prof. Hájek nebyl u mrtvoly nikdy blíže nežli ve vzdálenosti tří metrů. Jak sám později vypověděl.

7. Telegramy, jež měly údajně způsobit Masarykovu smrt, nebyly uveřejněny.

8. V den Masarykova pohřbu byla policejně stažena ze všech redakcí předtím oficiálně distribuovaná fotografie, na níž byl Masaryk fotografován z pravé strany, s nápadnou kytičkou poblíž pravého ucha. K takovému policejnímu zákroku nebylo zdánlivě důvodu.

9. Úřední verze zprávy o Masarykově smrti byla koncipována bez ohledu na výsledky šetření a vyla vydána šest hodin po nálezu, aniž byla podezřelá fakta zhodnocena.

10. Ministr vnitra Václav Nosek zakázal další policejní šetření bezprostředně po pohřbu. Vyšetřující dr. Borkovec pátral dále v rozporu s tímto příkazem a odhalil náznaky spojení mezi majorem Franzem Schrammem a Václavem Sedm, kteří mohli mít přímou souvislost s případnou vraždou.

11. Major Franz Schramm, styčný důstojník Státní bezpečnosti a NKVD, podle Randa organizátor Masarykovy vraždy, byl zavražděn v létě 1948 neznámými pachateli, snad západními agenty.

12. Václav Sedm, člen stráže v Černínském paláci, zahynul v červnu při neobjasněné autonehodě a nebyl pitván. Václav Sedm odešel v kritickou noc z 9. na 10. března ze strážnice s odůvodněním, že jde domů, protože ho bolí zuby. Brzy poté se stal správcem znárodněného klenotnictví, a když měl být pro černý obchod se zlatem vyšetřován, bylo na pokyn majora Schramma zastaveno vyšetřování.

13. Policejní komisař Josef Kadlec na základě Borkovcova pátrání mezi ošetřovateli Masarykovy mrtvoly navrhl exhumaci a nález expertů, zda krajina za pravým uchem byla poškozena úderem, nebo zda obsahovala vpich injekční stříkačkou. Navrhovatel zemřel brzy poté při výslechu.

14. Dr. František Borkovec byl koncem roku 1948 obviněn, že zorganizoval povstání v Litoměřicích a byl bez řádného soudu popraven, na základě údajného doznání, že byl vůdcem povstání.

Vážený soudruhu generální prokurátore, jistě uznáte, že po přečtení těchto elementárních tvrzení vzniká dosti odůvodněný předpoklad, že Jan Masaryk byl zavražděn. Zda byl vrahem agent KNVD major Franz Schramm a jeho pomocník Václav Sedm, zda byli sami oběťmi odstraněnými preventivně jako potenciální svědkové, zda František Borkovec a Josef Kadlec byli rovněž zavražděni, to je právě onen nesnadný právně policejní úkon, o nějž Vás žádám jménem pravdy a spravedlnosti. Máte výbornou příležitost stát se čs. Garrisonem a Vaše pozice je tím snazší, že archívy ministerstva vnitra Vám budou jistě ihned k dispozici, neboť naše nové vedení má zájem na likvidaci příkoří a přehmatů minulého období. Nevím, zda budete považovat tento podnět k vyšetřování za dostatečný, ale laickému rozumu se zdá, že stačí stopy boje v ložnici a v koupelně, fyziologické příznaky smrtelného strachu, podušky, jimiž možná byla umlčována bránící se oběť, maskování zhmožděniny za pravým uchem, bolesti zubů člena ministerské stráže právě kolem půlnoci kritického dne, jeho pozdější spojení se spojovacím důstojníkem Berijovy policie, jeho záhadná smrt, pak neméně záhadná vražda majora Franze Schramma, připsaná – ale neprokázaná – západním agentům, náhlá smrt navrhovatele exhumace, poprava hlavního vyšetřujícího, falzifikát pitevního nálezu, zákaz ministra vnitra pokračovat ve vyšetřování atd. Stačí tyto naivní argumenty zdravého rozumu profesoru právnické fakulty Karlovy university, generálnímu prokurátoru Československé socialistické republiky a hlavnímu strážci legality Janu Bartuškovi k tomu, aby činil to, co bylo dáno jeho povinností? Tuto pietní otázku si klade k desátému březnu už jen málo lidí, ale právě proto je vhodné, položit ji národu, studentům a představitelům obrodného procesu, jehož ryzost budeme posuzovat spíše podle jednání v podobných případech, jako byl Masarykův, nežli podle slov o demokracii, jejichž inflační ráz můžeme přehlédnout.

Zdravím Vás jako svého bývalého vyšetřovatele se soudružským pozdravem a ujišťuji Vás svou případnou pomocí.

Ivan Sviták

(Ediční poznámka: Dopis otiskujeme v původním znění, i s nepřesnostmi, které se v něm vyskytují.)

─────

Po přečtení všech argumentů, které uvedl v roce 1968 ve svém Podnětu Generální prokuratuře ČSSR filozof I. Sviták, se rovněž já přikláním k verzi, že J. Masaryk byl v noci z 9. na 10. 3. 1948 zavražděn. Těch náhod, podivných a nevysvětlitelných úmrtí hned v roce Masarykovy smrti bylo až přespříliš. Něco podobného se pak opakovalo v průběhu roku 1968, kdy páchali podivné sebevraždy další lidé, kteří o Masarykově smrti něco věděli. Ani pak tomu nebyl konec. Strach provázel některé lidi z Masarykova okolí až do jejich smrti: např. jeho osobní tajemník A. Sum až do konce života trval na tom, že J. Masaryk spáchal sebevraždu. Nedovolil si vyslovit jiný názor, protože nejspíš tušil, co by následovalo. Nitky vedou stále do Moskvy: včerejší sovětské metropole, dnešního hlavního města putinovského, nesvobodného Ruska.

─────

 [Text Svitákova „Podnětu Generální prokuratuře“ byl původně zveřejněn v časopise Student dne 3. 4. 1968. Následně jej autor zveřejnil po návratu z exilu v r. 1990 ve vydavatelství „Naše vojsko“ v knize pod názvem: Kulatý čtverec. Dialektika demokratizace 1968-1969, a to na str. 21-25.]

10. 3. 2021

‒ RJ ‒