Svobodné noviny na internetu

Šlendrián v ČT i nadále vítězí?

Nepodezírám ČT, že by se chtěla přes noc napravit, odčinit své špatné skutky a stát se skutečnou televizí „veřejné služby“. To stále ještě nehrozí. Stane se tak teprve tehdy, kdy bude bez milosti (a bez „zlatého padáku“) vymeten exkomunista P. Dvořák i jeho věrní mediální poskoci, kteří na Kavčích horách pracují ve stylu: za málo práce nadstandardní odměny.

Žijeme v zemi, kde i nemožné se stává skutkem. Stát se nám tady doslova rozpadá za pochodu a nikoho to nevzrušuje, i když by mělo. Blbost kvete všude, kam oko dohlédne. A ČT? Místo toho, aby objektivně a pravdivě informovala o obtížné situaci života v zajetí „koronaviru“, stává se hlavním nástrojem šíření polopravd, dezinformací i vyslovených lží.

Ano, to všechno je nebezpečná směs, jež se může v nestřeženém okamžiku stát malou „atomovou“ bombou. Nezvládnutí boje s pandemií „covidu-19“ totiž bude dozajista zaznamenáno v letopisech naší polistopadové éry jako vůbec nejtragičtější a zároveň nejostudnější období našich moderních dějin. Teď už nám zbývá jedině čekat na zázrak. Čekat a věřit, že k němu dojde a že budeme zachráněni před tím zlým virem – „koronavirem“.

V té všeobjímající beznaději jsme konfrontováni s dalšími a dalšími selháními České televize. Jako by těch dosavadních nebylo dost. Vypadá to skoro tak, že to dělá kdosi naschvál, aby ještě víc naštval občany, které stát (= neschopná vláda a zoufalá opozice) již dávno hodil přes palubu, ať se o sebe postarají sami…

─────

Úpadek ČT pokračuje v posledních měsících svižným tempem. Projevuje se to mimo jiné plíživým nástupem nevzdělaných, leč chorobně domýšlivých blbců a pologramotů. A rovněž tím, že zpravodajství ČT dává neúměrný prostor široko daleko vyhlášeným pitomcům z řad našich politiků. Např. dne 23. 2. 2021 se takto „vyznamenala“ moderátorka M. Augustová, kterou jsem až do té chvíle považoval za jednu z mála solidních zaměstnankyň ČT.

Z této kdysi příkladné redaktorky se stala jen ustrašená ubožačka, jež z obavy z „loutkovodičů“, kteří ve skutečnosti rozhodují o tom, co se bude vysílat a čím bude oblbován prostý lid, již zcela ztratila poslední zbytky soudnosti a zdravého rozumu. Bohužel – už i to je minulostí. Ode dneška se i ona zařadila k oné nepoučitelné bandě televizních břídilů a manipulátorů, kteří dnes v této televizi dominují. Pak už obvykle přichází jen ona pověstná „rána z milosti“, která všechno vyřeší.

Jen tak na okraj poznamenávám, že dotyčná moderátorka se prostřednictvím regionální redakce ČT ve Zlíně spojila s jistým, pologramotným učitýlkem ze Suché Lozi na Uherskobrodsku, který má ve svém rodném kraji (část roku tam pobývám, a proto to vím) natolik pošramocenou pověst, že se raději do pražské redakce ČT přihlásil ze své kanceláře ve Zlíně. V jeho domovské obci by nejspíš dostal od spoluobčanů „po čuni“ za všechny ty hloupé řeči, kterými nás neustále obtěžuje. A s touto beznadějně profláknutou figurkou (prý s mnohaletou pedagogickou praxí!) si M. Augustová povídala o našem školství v časech „koronaviru“. Byl to doopravdy kabaret k popukání.

Kdyby paní moderátorka vůbec tušila, že tento bývalý učitel má pouze pár let pedagogického působení na škole v sousední vesnici, nikdy by takový nesmysl nemohla vypustit z úst. Inu, v ČT si již dávno neověřují fakta o lidech, které si zvou do svého vysílání. Kdysi platilo, že dobrý novinář si ověřuje zprávu alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Tím zdrojem ovšem nesmí být pozvaný politik: pak je všechno špatně. ČT se uvedenou zásadou již dávno neřídí, a proto její informace stojí za „starou belu“.

─────

Pokračováním výše popsané televizní grotesky byla o den později (24. 2. 2021) příhoda, která se odehrála během dopoledního vysílání „Studia 6“ na ČT24. V přehledu zpráv, odvysílaném mezi 9.00 hod. až 9.30 hod., který uváděl začínající a málo zkušený redaktor O. Topinka, zazněla informace o požáru, k němuž došlo na sídlišti v Ostravě-Hrabůvce.

Zdá se, že dotyčný redaktor (nebo jen „předčítač zpráv“?) přečetl pouze to, co mu kdosi z televizního zázemí připravil. (Bylo by dobré, kdyby nás, televizní diváky, ČT informovala o tom, kdo tvoří tým, jenž za vysíláním zpravodajských bloků stojí. Jistě to není jen režisér nebo dramaturg.) Dá se totiž oprávněně předpokládat, že zprávy si nepřipravují „zprávaři“ sami, ani to, že je nezpracovává nikdo z televizního štábu, ale že jsou čerpány (či dokonce nekriticky přebírány) ze servisu ČTK.

Tam jsem v posledních měsících zaznamenal několik faktografických omylů a pravopisných chyb, jež nekriticky převzala naše média. Nikdo ty chyby neopravil ani se za ně neomluvil. Tak u nás dnes pracují také média „veřejné služby“, nejen nejrůznější zpravodajské weby! Znamená to tedy, že takový redaktor (v tomto případě O. Topinka) je jen onou pověstnou „mluvící hlavou“, jež tlumočí stanoviska někoho jiného.

Pokud byste se domnívali, že příslušný redaktor má v hlavě také mozek, který ho na evidentní chybu upozorní, byli byste nejspíš nemile překvapeni. Redaktor O. Topinka názorně prokázal, že místo mozku tam má buď piliny, nebo něco docela jiného. (Čtenář sprosťák by to řekl naplno: „Má tam nas*áno!“) S tím už se bude muset vyrovnat sám, protože to nikdo jiný za něj udělat nemůže. Být na jeho místě, dal bych v ČT výpověď a šel bych se živit něčím jiným, co mu půjde lépe. (Mohl by ho zaměstnat „knížepán“ nebo M. Kalousek.)

Dne 24. 2. 2021 se O. Topinkovi povedl zajímavý „lapsus“: označil předmětné sídliště na jižním okraji ostravské aglomerace, na němž došlo k tomuto požáru, za „Ostravu-Habrůvku“ – namísto správného označení: „Ostrava-Hrabůvka“. Chápu, že mladí redaktoři, jimiž se to v ČT jen hemží, ale kteří chytrosti moc nepobrali, nemohou znát úplně všechno. Připomnělo mi to nedávný případ, kdy ČT uvedla nesprávný titulek v označení místa, odkud pomocí telemostu hovořila senátorka M. Němcová (ODS), za „Žďár nad Sazovou“.

[O chybách v televizních titulcích a o nesprávných údajích, jež během vysílání „běží“ na lištách našich obrazovek, jsem psal nedávno v článku „ČT zaměstnává pouze samé blbce?“ (SN č. 12/2020, vloženo 30. 12. 2020, ZDE).]

─────

A ještě malé toponomastické „okénko“ pro nedovzdělané redaktory ČT. Místní jména „Hrabůvka“ a „Habrůvka“ mají přece jen něco společného, a to lingvistický základ. Jak známo, „habr“ je listnatá dřevina z čeledi lískovitých (u nás se vyskytuje „habr obecný“), která je poměrně hojně rozšířená na území celého státu. Na Moravě se mu říká nikoli „habr“, ale „hrab“. Místní jméno, odvozené od této dřeviny, má tento tvar: Hrabová. Hraby, Hrabyně atd.

„Hrabůvka“ je zdrobnělé pojmenování, tedy deminutivum. „Hrabůvka“ na Ostravsku leží hned v sousedství Hrabové, která je v písemných pramenech poprvé uváděna již k r. 1297 („Grabowa“). V 16. století v této vesnici vznikla dřevěná stavba evangelického kostelíka, zasvěceného sv. Kateřině. Dotyčný kostelík v r. 2002 vyhořel. Po několika letech se ho podařilo obnovit a znovu vysvětit.

Kolonizační vesnice „Hrabůvka“ („Neuen Grab“), zvaná též „Nová Hrabová“, je přibližně o sto let mladší než Hrabová. Poprvé se v pramenech uvádí k r. 1392. Za První republiky ležela tato obec na okraji ostravské průmyslové aglomerace, kde bydleli zaměstnanci ostravských dolů i železáren. V té době byla v Hrabůvce vybudována tzv. Jubilejní kolonie s 605 byty pro zaměstnance Vítkovických železáren.

Hrabůvka i dnes patří k nejjižnějším lokalitám na okraji Ostravy – na trase do Frýdku-Místku. Na prostranství bývalého letiště bylo postaveno jedno z největších ostravských sídlišť panelových domů v éře tzv. socialismu. Výstavba tohoto sídliště začala již v r. 1967 a skončila až po změně režimu – v roce 1990.

─────

Jak se zdá, blbci v ČT zůstávají a jakákoli změna je v nedohlednu. Dokud bude v čele této prolhané a dezinformační televize, podléhající vlivu tzv. opozice, stát exkomunistický papaláš P. Dvořák, který se mimo jiné zúčastnil známého fotbalového zápasu na stadionu pražské Slavie ve Vršovicích, nic se tam změnit nemůže.

Přesto je každému jasné, že předpokladem potřebných změn musí být rozbití tohoto molochu, jakož i informačního a personálního monolitu. Bez toho se z ČT nikdy skutečná „veřejnoprávní“ televize nestane. Pár chlapů se sbíječkami by si s tím poradilo.

●●●

Historik M. Bílý překvapil nejen moderátorku L. Bartošovou…

Dne 25. 2. 2021 dopoledne, ve výroční den „Vítězného února 1948“, pozvala ČT24 do svého „venkovního studia“ na terase budovy na Kavčích horách historika Matěje Bílého z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Důvodem této návštěvy mělo být připomenutí 30. výročí rozpuštění Varšavské smlouvy a ukončení odchodu sovětských okupačních vojsk z tehdejšího Československa.

Nakonec na téma rozpuštění Varšavské smlouvy nedošlo (autor to pak publikoval na serveru „Eurozprávy.cz“) a celý rozhovor moderátorky L. Bartošové s historikem M. Bílým se zúžil jen na povídání o odsunu sovětských vojsk. Škoda, že to nebylo doplněno zajímavými záběry toho, kterak se na opuštěných pozemcích, kde kdysi pobývali sovětští vojáci, pasou divoká zvířata. (Po koních Převalského se tam neobyčejně daří také zubrům.)

Historik M. Bílý se rozhovořil nejen o atmosféře¨, která doprovázela tehdejší jednání, ale i o historicko-politickém kontextu, v němž tyto události probíhaly. Nedočkavá stoupenkyně V. Havla a jeho kamarádů (nedávno si ČT24 pozvala dokonce dvakrát za sebou muzikanta ze skupiny „Pražský výběr“ M. Pavlíčka), L. Bartošová, se už nemohla udržet a historikovo příliš rozvláčné povídání přerušila dotazem na jména našich aktérů tehdejších událostí.

Zkrátka: onoho „odsunu sovětských vojsk“. Jak se dalo tušit, očekávala, že zazní jméno tehdejšího parlamentního zmocněnce pro otázky tohoto odsunu ‒ M. Kocába. Toho muzikanta, kterému režim těsně před svým pádem umožnil veřejná vystoupení, zatímco jiní měli „utrum“.

Jsem přesvědčen o tom, že zmíněná moderátorka se se svým hostem, málo zkušeným historikem z ÚSTR M. Bílým, buď vůbec nedomluvila na obsahu rozhovoru, nebo mu nestačila vysvětlit, co potřebuje od něho slyšet, aby byli její šéfové a zákulisní režiséři této televizní propagandy spokojeni a mohli jí zatleskat. Popravdě: v přímém vysílání, které může navíc získat svou vlastní dynamiku, se dá jen obtížně ovlivnit konečný výsledek. Vystřihnout se tam nedá nic: jedině to celé „stopnout“.

Proto se stalo to, s čím manipulátoři z ČT vůbec nepočítali: Historik M. Bílý sice připomněl jméno sovětského prezidenta a vedoucího představitele KSSS M. S. Gorbačova i vojenských činitelů SSSR, kteří se těchto jednání účastnili, dokonce si vzpomněl na naše zástupce (J. Dienstbier, J. Šedivý), avšak tolik očekávané jméno M. Kocába, jemuž předlistopadová StB přidělila krycí jméno „MUK“, tam jakýmsi „nedopatřením“ nezaznělo.

Po dlouhých letech systematické mediální masáže ze strany některých dezinformátorů ČT, kteří si z uctívání Havlova kultu udělali celoživotní byznys, to jistě muselo být pořádné překvapení. Doposud se do ČT hrnuli jen samí falešní koryfejové, kteří by si na „Havlově vařiči“ rádi přihřáli trochu té své polívčičky. Přesto se zdá, že ani půl druhého roku od 30. výročí Listopadu 1989 nebude naše veřejnost ušetřena vyprávění dalších „pohádek“ o „sametové revoluci“. Už se to začíná blížit stavu, který známe z období tzv. normalizace, kdy se o VŘSR, soudruhu Leninovi a křižníku Auroře učily již ty nejmenší děti v mateřské škole po celé republice.

V ČT se dne 25. 2. 2021 neplánovaně odehrálo něco, co se tam ještě nikdy nestalo. Málo známý historik z ústavu (= ÚSTR), který má celkově špatnou pověst jak u veřejnosti, tak i mezi odborníky, kteří se zabývají našimi moderními dějinami, si dovolil opomenout jméno někdejšího Havlova kamaráda M. Kocába. Ten u příležitosti 30. výročí Listopadu 1989 vydal o své „hrdinné“ roli při odsunu sovětských vojsk dokonce „vzpomínkovou“ knihu. Memoáry se u nás moc „nenosí“, a proto když někdo potřebuje vychválit svou osobu, musí si to vydat sám vlastním nákladem a pak ještě kvůli publicitě uspořádat slavnostní autogramiádu, aby se o tom lidé aspoň tímto způsobem dozvěděli.

Pro moderátorku L. Bartošovou, která se po odchodu D. Písařovicové snaží obhájit svou prestižní pozici v televizním zpravodajství („slimáčků je moc, ale kapustičky málo“), to musela být hodně studená sprcha. Však jí taky úsměv na rtech zmrzl, protože televizní šéfové ji za to nepochválí. Musím se zastat jak této sympatické a na místní poměry hezké mladé ženy (na rozdíl od různých „ohořelých větví“, přestárlých svazaček z líhně soudruha J. Varholíka, jakož i „televizních hus“, které ještě letos na podzim skončí na pekáči u příležitosti svátku sv. Martina), tak i televizního „novice“ M. Bílého.

Moderátorka Linda B. neměla odvahu, aby M. Bílému požadované jméno M. Kocába připomněla. Kdyby měl v uchu sluchátko (jako během televizní prezidentské debaty „stahovač králíků“ J. Drahoš), mohli mu to televizní „dirigenti“ napovědět. Ale protože historika M. Bílého zřejmě ani ve snu nenapadlo, že jeho vstup na půdu ČT je podmíněn příznivým vztahem k památce exprezidenta V. Havla, zachoval se tak, jak to názorně předvedl. Bohužel – nedostal včas to správné „školení“.

Popravdě: mohlo to dopadnout daleko hůř. Co kdyby se tento historik rozhodl říci o našem prvním polistopadovém prezidentovi celou pravdu. Jako by nestačilo, že neocenil „historický“ význam Havlova žvanila M. Kocába. Každý historik, nikoli televizní propagandista, nicméně ví, že Kocábův podíl na odchodu sovětských vojsk byl minimální a že se tento politický komediant na něm pouze dlouhá léta falešně zviditelňoval.

Musím se přiznat, že i pro mě byla tato televizní scénka překvapením. Až do 25. 2. 2021 jsem byl totiž přesvědčen o tom, že poměry v ÚSTR jsou natolik prohnilé a „zabetonované“, že od pracovníků této instituce můžeme čekat cokoliv – kromě pravdy. Rád konstatuji, že jsem se tentokrát mýlil, třebaže mnohokrát předtím to bylo jinak. Historik M. Bílý mě v přímém televizním vstupu přesvědčil o tom, že tak zlé to s naší historickou vědou ještě není. Je to celkově dobrá zpráva o stavu naší společnosti. A to navzdory tomu, že nás „koronavirus“ uvrhl do zatím nejhlubší zdravotnicko-ekonomické a morálně-politické krize, jakou jsme za celých 30 let nového režimu nezažili.

Jen teď nevím, jak se s tím vyrovnají uctívači „svatého Václava Havla“ z ČT. Tipnu si, jak to nejspíš dopadne: M. Bílého již nikdy do svého vysílání nepozvou. Ani do „venkovního“ (= studený odchov), ani do vnitřního, vyhřívaného televizního studia na Kavčích horách. Inu, říkat divákům pravdu, to je to poslední, co profesionální lháři a šiřitelé „fake news“ z ČT potřebují, že ano?!

●●●

ČT připomněla sice Únor 1948, avšak zapomněla na další výročí…

Ještě týž den (25. 2. 2021) nabídla ČT24 svým divákům dvě připomínky historických událostí. Dopoledne to bylo slavnostní kladení věnců a kytic květin k pamětní desce v Nerudově ulici na Malé Straně. Děje se tak každoročně na počest studentského průvodu na Pražský hrad k prezidentu republiky Dr. E. Benešovi, jenž byl dne 25. 2. 1948 rozehnán oddíly Lidových milicí, které studentům pražských vysokých škol zabránily v další cestě. (Těmto ilegálním vojenským oddílům tehdy velel podivný „trojlístek“ politických zločinců, kteří si v r. 1968 zahráli na „lidské tváře“, tzv. Dubčekovy reformátory: J. Pavel, J. Smrkovský a F. Kriegel.)

Ve večerním zpravodajském pořadu „Události, komentáře“ (ČT24, 22:00) vzpomněla na 73. výročí tzv. Vítězného února 1948 moderátorka J. Peroutková. Ta se na tehdejší události zeptala bývalého ředitele Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR O. Tůmy. Oslovený historik ve „venkovním studiu ČT“ (divím se mu, že tam mrzl, zatímco moderátoři si pohodlně seděli ve vyhřátém vnitřním studiu) stručně vylíčil podstatu tehdejších událostí, nezapomněl vzpomenout ani na studentského vůdce, který vedl první průvod k prezidentu E. Benešovi dne 24. 2. 1948, poslance národně socialistické strany J. Lesáka (1920-2009).

Ani výklad O. Tůmy však nebyl kompletní: jméno jediného postřeleného studenta lesního inženýrství, J. Řehounka, tam nezaznělo. A televizním divákům zůstalo utajeno i jméno hlavního „inkvizitora“, který měl na svědomí vyloučení více než 10 tisíc studentů z našich vysokých škol – komunistického poslance J. Pelikána (1923-1999), jenž stál v čele Ústředního akčního výboru vysokých škol v Praze.

ČT zapomněla připomenout i jméno dlouholetého místopředsedy Konfederace politických vězňů F. Šedivého (1927-2021), který se pravidelně každý rok zúčastňoval onoho kladení věnců v Nerudově ulici. Také on totiž patřil k účastníkům tehdejšího studentského průvodu a poté byl ze studia vyloučen. Šedivý býval rovněž pravidelným účastníkem pietního shromáždění na počest obětí komunistického teroru v krematoriu v Motole, kde byly tajně spáleny ostatky některých popravených politických vězňů z doby po Únoru 1948.

[O studentských akcích z Února 1948 i o politických čistkách na vysokých školách se čtenáři SN mohou dozvědět víc z těchto článků: „Čeští studenti v Únoru 1948“ (SN č. 2/2017, vloženo 27. 2. 2017, ZDE) a „Politické čistky na českých vysokých školách po Únoru 1948“ (SN č. 3/2018, vloženo 23. 3. 2018, ZDE).]

V souvislosti s Únorem 1948 nám ČT24 nabídla záběry z dopoledního kladení věnců v Nerudově ulici. Ačkoliv je toto místo jen pár desítek metrů od „malostranských paláců“ (tak to trefně nazvala ministryně financí A. Schillerová), které obsadili naši líní, vykutálení a „nenažraní“ poslanci z různých politických stran, pieta se opět nesla jen ve znamení Senátu PČR. Zúčastnili se jí pouze J. Oberfalzer a M. Němcová. Z poslanců ani ze zástupců Hradu či vlády tam nebyl nikdo. Opakovala se situace z 16. 1. 2021, kdy senátoři jako jediní položili květiny k pomníku J. Palacha – pod budovou Národního muzea v Praze. Je to opakovaná ostuda politiků, kteří si falešně hrají na demokraty.

ČT sice medializovala 73. výročí Února 1948 (dnes není nebezpečí návratu totality o nic větší, než bylo v r. 2018, kdy se premiérem stal A. Babiš), avšak současně zapomněla na jiná, stejně důležitá, „nekulatá“ jubilea. Vezměme to po pořádku: 25. 2. 1950 na následky krutého mučení ze strany vyšetřovatelů StB zemřel číhošťský farář P. Josef Toufar (1902-1950). Týž den o 19 let později, 25. 2. 1969, se po vzoru J. Palacha polil hořlavinou a zapálil student Jan Zajíc z Vítkova na severní Moravě. A do třetice: 25. 2. 1956 zazněl v rámci XX. sjezdu KSSS tajný projev N. S. Chruščova, v němž vystoupil s kritikou „kultu osobnosti“ J. V. Stalina. Tento sovětský diktátor, nekriticky uctívaný v SSSR, ale i v zemích, jež patřily do zájmové sféry SSSR (tzv. světové socialistické soustavy), včetně ČSR, byl odhalen jako jeden z největších masových vrahů v lidských dějinách – vedle A. Hitlera a Mao Ce-tunga.

27. 2. 2021

‒ RJ ‒

─────

P. S.

ČT ve šlépějích komunistického básníka J. Šterna?

Právě před rokem odstartovala ČT vysílání z tzv. venkovního studia. Zpočátku to bylo z různých míst hlavního města, později zejména z Malostranského náměstí, kam si moderátoři (nejčastěji tam „šaškovali“ D. Takáč a T. Drahoňovský) zvali stále dokola jedny a ty samé politiky a své novinářské kamarády. Když se počasí zhoršilo, bylo „venkovní“ studio přesunuto do areálu ČT na Kavčí hory. Tam je dodnes, třebaže je venku pod nulou a pozvaní hosté musí „klepat kosu“.

Tento týden přišla ČT s další novinkou. Zřejmě aby se ještě víc přiblížil našemu pracujícímu lidu, přesunul se „kravaťák“ T. Drahoňovský s televizním štábem až na Karvinsko, aby nás, televizní diváky, mohl přímo z místa seznamovat s útlumem těžby uhlí na posledních šachtách OKD. (Chtělo by to, aby se převlékl do fáraček a nasadil si na hlavu helmu. Bez toho to nebude vypadat autenticky.) V tomto případě se jedná o doly Darkov a ČSA na Karvinsku.

Tento zajímavý tah mně připomněl chování mladých dělnických kádrů z řad novinářů (Rudé právo, Práce, Mladá fronta), kteří na pokyn vedoucích představitelů ČSM a KSČ neváhali jít přímo do epicentra dění – na stavby mládeže a všude tam, kde se rozhodovalo o posílení těžkého průmyslu v letech první pětiletky (1949-1953). K těmto uvědomělým soudruhům tehdy patřil i dělnický básník a novinář Jan Štern (*1924), první manžel spisovatelky E. Kantůrkové, který se na počátku 50. let 20. století vydal na Ostravsko – mezi budovatele Nové huti Klementa Gottwalda (NHKG) v Ostravě-Kunčicích.

Jen tak dál, soudruzi z ČT! Náš první dělnický prezident, soudruh K. Gottwald, by z vás měl upřímnou radost. A spolu s ním i další soudruzi, např. předseda vlády A. Zápotocký nebo ministr těžkého průmyslu G. Kliment. Čest vaší práci, uvědomělí průkopníci „lepších zítřků“!

28. 2. 2021

‒ RJ ‒