Svobodné noviny na internetu

Motto: „Drž se pokory, poněvadž sama povyšuje.“ (Jan Hus)

Nezapomínejme kvůli „koronaviru“ na naši slavnou minulost!

Žijeme ve složité době, kdy jde doslova o lidské životy. Proto se nemůžeme divit tomu, že na připomínku naší slavné minulosti nezbývá čas ani mozková kapacita našich novinářů, kteří by o tom měli informovat. „Koronavirová“ propaganda vytlačila ze života naší společnosti všechno, co s tím alespoň vzdáleně nesouvisí. Z hlediska informovanosti prožíváme mnohem horší časy, než byly v 50. letech 20. století, kdy komunistická propaganda „jela“ na plné obrátky.

V něčem se to přece jen lišilo od doby dnešní: díky uvědomělým soudruhům, jako byl např. Z. Nejedlý, zůstával tehdy alespoň omezený prostor pro vybrané kapitoly z našich národních dějin, ačkoli ideologie marxismu-leninismu byla internacionalistická a kolektivistická. Dnes vládne informační monopol, myšlenková sterilita a duchovní prázdnota.

Tolik na vysvětlenou, proč jsem se rozhodl připomenout výročí, o němž nás zapomněla ve svém zpravodajství informovat Česká televize (ČT). Naše dějiny jsou totiž to poslední, co dnešní probruselské propagandisty z mainstreamových médií zajímá.

─────

Abychom lépe pochopili, proč se v osobě českého šlechtice Jiřího z Poděbrad dostal na český trůn jediný příslušník „nekrálovského“ rodu v celé naší tisícileté historii, neuškodí připomenout základní údaje z vývoje v 1. polovině 15. století, jejíž podstatnou část vyplňuje husitská revoluce, označovaná některými historiky jako „husitské války“.

Poté, kdy válka mezi Zikmundem Lucemburským a českými „kacíři“ v r. 1437 skončila, staly se české země „královstvím dvojího lidu“: kališníci (utrakvisté) sice zvítězili nad katolíky, jež reprezentoval již zmíněný Zikmund Lucemburský (1368-1437) a část české šlechty, avšak jednalo se jen o „vítězství“ významu provinčního. K uznání „husitského“ arcibiskupa Jana Rokycany nikdy oficiálně nedošlo: nebyl potvrzen v úřadu ani koncilem, ani papežem.

Dlouhé bezvládí, které trvalo od smrti Václava IV. (†1419) až do přijetí Zikmunda za českého krále (1436), bylo nahrazeno pokračováním vlády panovnické dynastie Lucemburků. Po Zikmundově smrti (†1437) dosedl na český trůn jeho zeť Albrecht Habsburský (1437-1439). Dědicem trůnu se pak stal jeho syn Ladislav Pohrobek (narodil se po otcově smrti v r. 1440). Kvůli jeho nezletilosti zůstával český trůn neobsazen až do r. 1453. V té době za něho vládl Jiří z Poděbrad, který od r. 1452 vykonával funkci zemského správce. V čele katolického panstva v té době stál jihočeský šlechtic Oldřich z Rožmberka.

Pohusitské Čechy byly sice formálně královstvím, ve skutečnosti však musely překonávat dědictví neklidných časů i po skončení husitských válek. Pořádek v zemi zajišťoval nikoli panovník, nýbrž něco jako polovojenské uspořádání společnosti. Základem obnovy celozemské správy se ve 40. letech 15. století byly tzv. landfrýdy. Jednalo se o dohodu o zachovávání veřejného míru a o trestání jeho rušitelů. Postupně se nejvýznamnějším z těchto uskupení stal landfrýd tří východočeských krajů, do jehož čela se dostal Hynek (Hynce) Ptáček z Pirkštejna (†1443). Po smrti tohoto významného představitele českého panstva tuto pozici zaujal Jiří z Poděbrad (1420-1471).

Navzdory svému mládí dosáhl v krátké době velkých úspěchů – jako „dobyvatel“ a „sjednotitel“: v r. 1448 se mu podařilo dobýt Prahu a o čtyři roky později také někdejší husitský Tábor (1452); následně byl zvolen zemským správcem. (Po dobytí Tábora se zemský správce vypořádal s některými táborskými kněžími svérázným způsobem: M. Biskupec z Pelhřimova byl vězněn na hradě Poděbrady, kde se po neúspěšném pokusu o útěk vážně zranil a brzy nato, v r. 1459 zemřel. Kněz Václav Koranda byl vězněn na hradě Litice, kde zemřel již v r. 1453.)

Nezletilý král Ladislav Pohrobek (*1440) se v r. 1453 sice stal českým králem, avšak většinu času pobýval v Uhrách a správu země ponechával na rozhodnutích Jiřího z Poděbrad. Do Prahy mladý panovník přijel až v r. 1457, krátce před svou smrtí, aby se oženil s francouzskou princeznou Magdalenou. Během tohoto pobytu mladičký „král Holec“ zemřel (†23. 11. 1457).

─────

Než se stal „králem dvojího lidu“…

O dětství příštího českého krále není mnoho zpráv. Nejisté je i tradované datum narození: 23. 4. 1420. Jiří se narodil jako syn Viktorina Bočka z Kunštátu a z Poděbrad (1403-1427), který byl přítelem a spolubojovníkem Jana Žižky z Trocnova. Jméno jeho matky je neznámé, snad to byla Viktorinova manželka Anna z Vartenberka (1403-1459). Otazníky existují i okolo místa narození: kromě Poděbrad to mohly být i rodové hrady Kunštát na Blanensku a Bouzov u Litovle. Podle pověsti byl jeho kmotrem J. Žižka z Trocnova.

Jiříkův otec, který patřil k husitským válečníkům, zahynul již počátkem r. 1427. O tři roky později (1430) padl v boji s radikálními tábority i jeho bratr Boček z Kunštátu, který se stal Jiříkovým poručníkem. Sirotka se posléze ujal strýc Heralt z Kunštátu, po jehož bohu 14letý Jiří z Poděbrad bojoval ve vojsku panské jednoty v bitvě u Lipan (1434).

Válečná doba nebyla příznivá pro vzdělávání tohoto mladého šlechtice: číst a psát česky se sice naučil, avšak latinsky nikoli a německy znal jen trochu. Přesto byl svými současníky oceňován: vypracoval se díky svým schopnostem a životním zkušenostem. Italský humanista Aeneas Silvius Piccolomini (1405-1464), známý jako papež Pius II., který v Čechách pobýval a s Jiříkem se znal, podal ve své díle tuto charakteristiku Jiřího z Poděbrad: „Muž krátké postavy, jiskrných očí a mravů líbezných.“

Již v necelých dvaceti letech se Jiří z Poděbrad stal správcem Boleslavského kraje a jedním z hejtmanů spolku východočeských landfrýdů. O rok později (1441) se poprvé oženil, a to s Kunhutou ze Šternberka (1423-1449), dcerou husitského válečníka Smila ze Šternberka. Z jejich svazku se narodilo celkem sedm dětí. První dítě neznámého jména zemřelo v útlém věku, po něm se r. 1442 narodil syn Boček (IV.), pak synové Viktorin a Jindřich a dcera Barbora; v r. 1449 královna porodila dvojčata Kateřinu (pokřtěna jako Kuhnuta Kateřina) a Zdenu, avšak osm dní po porodu zemřela.

Již dva roky po úmrtí první manželky se Jiří z Poděbrad oženil podruhé (1451), a to s Johanou z Rožmitálu (1430-1475), sestrou předáka katolické šlechty Lva z Rožmitálu (†1485). Z tohoto manželství se narodilo celkem pět dětí, dva chlapci zemřeli již v útlém věku. Dospělosti se dožil pouze syn Jindřich mladší (známý jako Hynek) a dcery Anežka a Ludmila. Právě toto druhé manželství se stalo ztělesněním onoho „království dvojího lidu“: Jiří byl kališníkem, kdežto jeho manželka Johana zůstávala katoličkou.

─────

Potomci Jiřího z Poděbrad

Podobně jako u posledních Přemyslovců a panovníků z dynastie Lucemburků, staly se i děti Jiřího z Poděbrad součástí jeho „sňatkové politiky“: Dcera Kateřina-Kunhuta (1443-1464) byla již jako osmiletá zaslíbena příštímu uherskému králi Matyáši Korvínovi (1443-1490); sňatek se konal v r. 1461; mladá uherská královna zemřela spolu s dítětem při porodu v r. 1464 ve věku dvaceti let. Kateřinino dvojče, Zdena, se provdala za Albrechta Saského. Také dcera Ludmila z druhého manželství se v r. 1474 provdala za příslušníka panovnického rodu – knížete Fridricha Lehnického. Právě touto obratnou sňatkovou politikou se Jiřímu podařilo dostat české země z izolace, v níž se v důsledku husitských válek dostaly.

Dospělosti se dožili čtyři synové Jiřího z Poděbrad: Boček, Viktorin a Jindřich z prvního manželství a Hynek z druhého manželství. O nejstarším z nich, Bočkovi (IV.), se ví pouze to, že nebyl ženatý a že zemřel v r. 1492 ve věku 54 let. ‒ Válečnický talent po otci zdědil jeho syn Viktorin (1443-1500), který se stal obětí pokračující války mezi jeho otcem a Matyášem Korvínem. Korvínovi se podařilo ho zajmout a několik let věznit. Byl dokonce přinucen konvertovat ke katolictví. Po třech letech internace byl propuštěn na svobodu – za obrovské výkupné ve výši 100 000 uherských zlatých. V důsledku nadvlády Korvína nad Moravou (až do r. 1490) musel Viktorin královi Matyášovi vydat Opavské knížectví. ‒ Lepšího osudu se dočkal Viktorinův bratr Jindřich I. Starší (†1498). Také on ještě za otcova života přestoupil ke katolictví. Protože se stal držitelem Minsterberska a Kladska, nebyl tak ohrožován uherským králem Matyášem Korvínem, třebaže i on s ním bojoval. Později získal Olešnické knížectví. Jeho rod si užíval tohoto dědictví až do 17. století, kdy poděbradská linie vymřela. ‒ Jediný syn z druhého manželství, Jindřich mladší (1452-1492), pro něhož se vžilo označení Hynek, šel v otcových šlépějích: byl říšským knížetem, politikem a diplomatem, který pobýval v Itálii i v Budíně. Díky tomu se dostal do kontaktu s renesanční kulturou a jejími představiteli. Navzdory tomu, že také on konvertoval ke katolictví, prožil poměrně dobrodružný život a stal se literátem. Do dějin literatury vstoupil jak svým překladem 11 povídek Boccacciova „Dekameronu“, tak i samostatnou básnickou tvorbou (O ženitbě, Boj Štěstí s Neštěstím, Veršové o milovníku, Stesk na ženitbu, Májový sen aj.).

Jiří z Poděbrad byl nejen dobrým válečníkem, ale i „rozmnožovatelem“ statků. Od vdovy po Zikmundu Lucemburském, Barbory Celské, dostal darem město Jaroměř. Postupně si zakoupil panství Rýzmburk, dále Náchod, Skuhrov a město Kladsko s celým hrabstvím. Od krále Ladislava Pohrobka dostal Lehnické knížectví. Kromě toho, že byl později českým králem, patřil šlechtic Jiří z Poděbrad na svou dobu k docela zámožným feudálům.

─────

Volba Jiřího z Poděbrad českým králem

Zájemců o uprázdněný český trůn bylo po náhlé smrti 17letého Ladislava Pohrobka hned několik: vedle 11letého prince Karla z Valois, syna francouzského krále Karla VII., to byl rovněž vévoda Vilém Saský a dosavadní zemský správce Jiří z Poděbrad. Nutno dodat, že od smrti mladého krále byl Jiří z Poděbrad obviňován svými nepřáteli z toho, že nechal Ladislava Pohrobka otrávit. Tato pomluva měla neobyčejně dlouhý život. Teprve před několika desetiletími dokázali vědci, že Pohrobek zemřel na následky v té době neznámé choroby: podle jedněch na leukemii, podle jiných na Hodgkinovu nemoc. V každém případě s tím Jiří z Poděbrad neměl nic společného.

Autorita, které se zemský správce Jiří z Poděbrad těšil, nakonec přispěla k tomu, že byl zvolen novým českým králem – jako představitel kališníků (utrakvistů). Jednalo se o první skutečnou volbu panovníka na základě svobodného rozhodnutí zástupců českých stavů. Volební sněm jednal ve dnech 27. 2. – 2. 3. 1458 na Staroměstské radnici v Praze; Jiří z Poděbrad byl zvolen králem dne 2. 3. 1458;  korunovace se pak konala dne 7. 5. 1458 ve svatovítské katedrále na Pražském hradě. Nepřítomnost zahraničních knížat a prelátů měla vyvážit okázalá přítomnost zástupců českého katolického panstva i olomouckého biskupa Tasa z Boskovic.

Třebaže nový král prohlásil za základ svého působení basilejská kompaktáta, trvalo ještě nějakou dobu, než byl přijat také na Moravě a ve Slezsku. Jiří z Poděbrad nicméně narazil na neústupnost ze strany katolické hierarchie. Papež Pius II., jenž předtím v Čechách pobýval a Čechy považoval za kacíře, odmítl přijmout formální poslušenství českého krále, a to až do té doby, než ve svém království vymýtí „kacířské bludy“. Nakonec papež dne 31. 3. 1462 prohlásil kompaktáta za zrušená. Jiříkovi nepomohlo ani to, že Okázale dával najevo svou náboženskou toleranci a že jeho druhá manželka byla katolička.

Jiří z Poděbrad vynaložil velké úsilí, aby zmírnil izolaci českých zemí od okolního, katolického svět, a to některými svými politickými projekty. V době sílící expanze Turků z Balkánu do střední Evropy vzešel v letech 1462-64 z okruhu českého krále tzv. mírový projekt na principu kolektivní bezpečnosti: vojenský spolek namířený proti Turkům. Jelikož do tohoto projektu nebyl zapojen papež, evropští panovníci (včetně francouzského krále Ludvíka XI.) jej odmítli. Autorem odvážného diplomatického projektu (na způsob OSN, Rady bezpečnosti a EU), byl italský právník, diplomat a Jiříkův rádce ‒ Antonio Marini z Grenoblu.

Také neúspěch těchto politických snah vedl postupně k posilování pozic katolické šlechty: vedle katolické Vratislavi a západočeského města Plzeň se proti kališnickému králi zformovala tzv. Zelenohorská jednota v čele se Zdeňkem ze Šternberka. Týž představitel katolického panstva se ještě v r. 1458 účastnil slavnostní korunovace nového krále a jeho manželky Johany: nesl tehdy královskou korunu.

Posilování pozic českých katolíků napomáhala také změna ve funkci nejvyššího představitele katolické církve. Nový papež Pavel II. v prosinci 1466 dal krále Jiřího z Poděbrad do klatby a prohlásil jej za sesazeného z českého trůnu. Odtud byl jen krok k vyhlášení války proti nepohodlnému a neposlušnému králi. Povstání Zelenohorské jednoty v r. 1467 se Jiřímu podařilo ještě potlačit, avšak mezitím se proti němu postavil jiný protivník – uherský král a bývalý zeť Matyáš Korvín. Ten se postavil do čela křížové výpravy, vyhlášené papežem proti „českým kacířům“.

─────

Česko-uherská válka (1468-1470)

Nepřátelství někdejšího manžela Jiříkovy dcery Kateřiny (†1464), uherského krále Matyáše Korvína, je o to překvapivější, že to byl právě jeho nastávající tchán, kdo ho propustil z vězení, čímž se před ním otevřela možnost stát se uherským králem. Syn uherského zemského správce Jánoše Hunyadyho, Matyáš, řečený Korvín, se svému dobrodinci odvděčil darem 60 000 zlatých, stádem několika set volů a mnoha sudy vína.

Vojsko Matyáše Korvína vpadlo na Moravu v květnu 1468: dobylo město Třebíč a oblehlo brněnský Špilberk a klášter Hradiště u Olomouce. Na popud Zdeňka Konopišťského ze Šternberka vtrhla Matyášova vojska do Čech. Na moravsko-českém pomezí u Vilémova na Havlíčskobrodsku se oddíly uherského krále Matyáše ve druhé polovině února 1469, uprostřed zimy s množstvím sněhu, ocitly v obklíčení samotným Jiřím z Poděbrad. Matyáš padl do zajetí.

Na osobní schůzce obou panovníků ve vesnici Úhrov bylo tehdy uzavřeno příměří. Matyáš slíbil králi Jiříkovi, že zanechá nepřátelství a zprostředkuje dohodu mezi ním a papežem. Jen co byl propuštěn ze zajetí, Matyáš na svůj slib zapomněl a již 3. 5. 1469 se nechal katolickým panstvem zvolit v Olomouci za českého krále. Od té doby zůstala Jiříkova moc omezena výhradně na území Čech: až do své smrti v r. 1490 vládl král Matyáš na Moravě, ve Slezsku a v Lužici.

Mocenská pozice krále Jiřího se po česko-uherské válce výrazně zhoršila. Odmítl sice Matyášovu volbu českým králem, avšak zajistit nástupnictví pro své potomky již nedokázal: synové Viktorin a Jindřich I. Starší bojovali s Matyášem ještě mnoho dalších let ‒ i po otcově smrti. Král Jiří z Poděbrad, vědom si těžkostí, které jeho zemi čekají, se zřekl nástupnictví pro své syny a navrhl, aby se po jeho smrti stal novým českým panovníkem syn polského krále Kazimíra – Vladislav Jagellonský.

Měsíc po smrti arcibiskupa Jana Rokycany (22. 2. 1471) umírá také král Jiří z Poděbrad (22. 3. 1471). Smrtí obou těchto kališníků se uzavřela složitá etapa českých dějin. Krátké období vlády jediného českého šlechtického krále, Jiřího z Poděbrad, bylo vystřídáno panováním dvou zahraničních dynastií – Jagellonců (do r. 1526) a Habsburků (od r. 1526).

─────

Blahobyt z dob „krále Holce“ skončil…

O tom, jak události česko-uherské války doléhaly na prostý lid, svědčí slova „Starých letopisů českých“. K roku 1470 se v nich píše toto: „V uplynulých čtyřech letech byla veliká drahota, místy se objevoval mor a stále byly války. Takovou drahotu nikdo nepamatuje. V dřívějších letech byl drahý chléb a obilí, ale tento tok podražilo všechno. Byla totiž vypálena většina země, byly špatné úrody; sedláci nemohli orat, protože je zajímali a olupovali, jakmile některého chytili, a tak neosetá pole ležela ladem. Proto bylo tak draho. A když se něco urodilo, hned jak to sklidili, přijeli vojáci a úrodu spálili. Sedláci byli také ožebračováni neustálým slibováním poslušnosti, protože museli chodit slibovat poslušnost a přinášet peníze na každý hrad zvlášť; tak když některý pán měl tři nebo čtyři hrady a jestliže jsi přišel s penězi jen na jeden hrad, tak na tebe přišli z druhého a všechno ti sebrali nebo spálili. A tak všechno, co venkovský lid za dlouhá léta našetřil, o to tím slibováním poslušnosti zase přišel. Země zchudla tak, že nebyl chléb ani pro oráče. A co potom měli prodávat řemeslníkům do měst, když sami nic neměli? Ze všech těchto důvodů nastala taková drahota.

Téhož roku (= 1470) proti sobě na Moravě táhli s vojsky král Jiří a král Matyáš. Král Jiří zbořil bašty, kterými uherský král obklíčil město Uherské Hradiště, protože Matyáš zle sužoval město, natahoval řetězy a pletené překážky přes řeku. Tu však Matyáš velmi rychle vtrhl podruhé do Čech a dorazil až ke Kutné Hoře, zanechávaje za sebou jen spáleniště. Král Jiří za ním pospíchal z Moravy, ale nemohl ho dohonit; táhl stejnou cestou jako Matyáš a ze spálenišť se ještě kouřilo.“ (Ze Starých letopisů českých, Nakladatelství Svoboda, Praha 1980, str. 211-212.)

Inu, je to smutné čtení o sklonku vlády kdysi mocného a sebevědomého krále Jiřího z Poděbrad. K tomu ještě dovětek středověkého autora: „A nejvíc zvěrstev páše Zdeněk z Konopiště, nohsled krále Matyáše.“ Jedná se o téhož Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, který se účastnil Jiříkovy korunovace v r. 1458 a jenž se v r. 1465 postavil do čela Zelenohorské jednoty. Je to další z příběhů o české kolaboraci s nepřáteli země. Také dnes jich máme tolik, že bychom je ani nespočítali.

[Podle zjištění archeologa V. Nekudy zaniklo v období let 1420-1500 na Moravě téměř 200 vesnic. Z toho velká část připadá právě na období česko-uherské války z let 1468-70. Během vojenských akcí bylo tehdy, ve 2. polovině 15. století, mnoho moravských hradů dobyto, pobořeno nebo poškozeno (Engelsberg u Horní Lhoty na Luhačovicku, Lukov u Zlína, Pulčín na Valašskokloboucku, Cimburk u Koryčan, Buchlov na Uherskohradišťsku, Křídlo na Kroměřížsku; během Jiříkovy výpravy do Slezska byl dobyt a pobořen hrad Landek u Ostravy-Koblova.). Ještě těsně před smrtí Jiřího z Poděbrad pustošily Korvínovy oddíly území dnešního Zlínského kraje, např. v okolí Malenovic u Zlína tábořila vojska dne 11. 8. 1470. Zřejmě z tohoto období pochází tradice „Jízdy králů“ (slaví se ve Vlčnově, v Kunovicích a v Hluku na Uherskohradišťsku), podle níž se podařilo králi Matyáši Korvínovi uniknout z obklíčení vojsk Jiřího z Poděbrad v převlečení za dívku (s růží v ústech). Podobně v převlečení za prostého chasníka unikl Matyáš Korvín zajetí při dobývání Chrudimi v r. 1469.]

─────

„Husitský“ arcibiskup Jan Rokycana

M. Jan z Rokycan (zvaný Rokycana) patřil k nejznámějším církevním představitelům doby husitské a pohusitské. Narodil se jako syn kováře na předměstí Rokycan někdy počátkem 90. let 14. století. Bakalářské hodnosti na pražské univerzitě dosáhl v r. 1415. Neklidné časy revoluce a pokles úrovně tohoto vysokého učení mu nadlouho znemožnily, aby pokračoval ve studiu. Zažil ještě období, kdy v Betlémské kapli působil jeho oblíbený kazatel M. Jan Hus. Patřil k důvěrným žákům Husova nástupce v Betlémě – M. Jakoubka ze Stříbra (†1429).

V politickém a duchovním životě té doby J. Rokycana vystupoval jako čelný představitel pražského kališnického kněžstva. V r. 1424 se mu podařilo dohodnout smír Prahy s J. Žižkou z Trocnova. O tři roky později (1427) spolu s M. Jakoubkem ze Stříbra zmařil pokus o „pravicový“ převrat. Od r. 1427 byl farářem v kostele P. Marie před Týnem. Hodnosti univerzitního mistra dosáhl J. Rokycana teprve v r. 1430.

Kriticky se stavěl k husitskému Táboru. S jeho představitelem, Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova, se utkal v r. 1431 v ostré náboženské polemice. V první polovině 30. let 15. století se J. Rokycana stal členem husitského poselstva při vyjednávání s Basilejským koncilem: obhajoval na něm přijímání podobojí. V r. 1435 jej sněm v Praze zvolil do čela utrakvistické církve ‒ jako svého arcibiskupa. Jeho volba nicméně nebyla nikdy potvrzena papežem.

Poté, kdy se Zikmund Lucemburský stal českým králem (1436), byl J. Rokycana nucen opustit Prahu a uchýlit se do Hradce Králové, odkud vykonával církevní správu. Zpátky do Prahy se mohl vrátit teprve r. 1448, kdy se Jiří z Poděbrad zmocnil města. Od té doby zůstával J. Rokycana Jiříkovým věrným rádcem, a to jak v době jeho správy země, tak i během královské vlády, obzvláště pak za tíživé situace, kdy papež Pius II. zrušil v r. 1462 kompaktáta. Rokycana byl také literárně činný: zanechal po sobě rozsáhlé dílo traktátové a postilové.

Zemřel dne 22. 2. 1471 v Praze. Jeho ostatky byly uloženy v Týnském chrámu, v němž předtím působil jako farář.

28. 3. 2021

‒ RJ ‒